Hudba o křehkosti

Anna Brikciusová, Granát ve váze,
Liberec : Bor 2023, ISBN 978-80-88367-26-0,
vydání první, 92 stran.

Anna Brikciusová napsala až dosud pět básnických sbírek. Ty mají své ustálené rysy, avšak zaznamenáme tu i osobitý vývoj. Chceme-li být věcní a vyjít jaksi od základu, jsou to básně lyrické. Jejich nevelký rozsah nám to řekne dřív, než začneme číst. Jsou strofické, psány povětšinou nerýmovaným volným veršem. Jde tedy o lyriku oproštěnou od obvyklých příkras.

Máme-li tento verš blíže charakterizovat, je rytmicky bezpříznakový. Svým rytmem má blízko k mluvené řeči. Těmito vlastnostmi se paradoxně přibližuje žánru básně v próze. Žánrem Anny Brikciusové je próza v (lyrické) básni. Prozaičnost, soustředěná na přítomnou chvíli, znamená každodennost. „Každodennost je zázračná,“ napsal Vladimír Holan. Lyrika každodennosti nehýří barvami a obrazností. Její výrazové prostředky jsou střídmé, většinou jde o přímé pojmenování. Vnímá věci, situace a pocity. Sama realita je obraz.

V tom je síla lyriky: že vytváří realitu! Lyrický postoj ke skutečnosti je způsob existence. Ze způsobu existence vznikají básně, ne naopak. Je to venkoncem dřina. Lyrická situace je totiž neomezená místem i časem. Výsledek je nejistý a mnohdy i směšný. Lyrik nemá na vybranou, když usedá k psacímu stolu. Neusedá k němu totiž vůbec! Píše vestoje, vleže, v chůzi, v noci se budí, vstává a rozsvěcí lampu, píše i potmě. Je to úvazek na dvacet čtyři hodiny denně.

Je to zvláštní: povídku můžete rozepsat kdykoli a kdekoli, jediný lyrický verš však můžete napsat jen teď a tady! Pokud si ho nezaznamenáte a zapomenete, už nikdy ho nevytvoříte znovu. Marně se pak upínáte k pocitu minulé chvíle: je to jen komiksová bublina beze slov! Vytvoříte verš jiný, ale tamten už ne. „Hudba o křehkosti“, tak kdysi nazval Vít Obrtel svou sbírku. „Granát ve váze“ je metaforou takové hudby tím spíše, že její autorka je profesionální hráčkou na violoncello. Hudbou není jen melodie, mnohdy stačí úder smyčcem do struny.

Do tohoto základního rozvržení lyrické situace vnáší nová sbírka několik posunů a inovací. Předně je to epizace. To je v souladu s poetikou prozaizovaného verše a všedního dne. Ilustrativním příkladem je báseň Datel, zajíc, veverka a liška. Je to bajka, ironizovaná a modernizovaná, o tom, jak si zvířátka vyrazila na flám, prozpěvujíce si písně myslivce: „Jedna rána – mrtvý, druhá – minula!“ Nebo tahle „trendy-pohádka“: „Popelce ukradli nejen střevíc, ale i koště. ´Herdek!´ zvolala křehká usmolenkyně. Oříšky mezitím odnesla veverka. Kam je schovala? To neví ani ona.“ Druhým novým rysem sbírky je pak humor, organicky vyplývající z epizace, jak ji chápe Brikciusová, humor dobrácký, chtělo by se říci, přívětivý. Sem patří i báseň Sešly se mrkve tři, a ovšem i některé básně další.

Kontrapunkt k této lehkovážné poloze tvoří básně, jejichž tématem je čas, stárnutí a smrtelnost. To je třetí inovace poslední sbírky Anny Brikciusové. Báseň s příznačným názvem Hledání v nekonečnu: „Kde začít a jak nikdy neskončit. Smrtelnost tě dohání, ať utíkáš seberychleji.“ Všimněme si, že mluvčí nehledá nekonečno v sobě, ale v reálném nekonečnu, tedy ve světě kolem sebe, ve vesmíru… To je z hlediska světonázorového vyznění velmi důležité. Stárnutí je věc těžká, zejména pro ženu. Báseň Křehké obměny jako by připravovala ženu, dosud mladou, na změnu životního těžiště a perspektivy: „Potkáš ženu neobvyklou, starou, krásnou, výboje energie.“ Krásná stará žena! Kolik poezie a moudrosti je v těch verších!

Čtvrtý nový rys naší sbírky je daný napětím mezi humorem a tragičností, vyplývající z předchozího. To vytváří specifické významové pole sbírky, které snad můžeme označit jako ambivalentní. Takový je ostatně i ústřední symbol sbírky, granát ve váze. Člověk by očekával drahokam vsazený či vhozený do vázy, ale to je mýlka: je to ruční granát, bojový prostředek – zde metafora explodujícího času, a kdo ví, třeba i něčeho dalšího… V tomto smyslu si poezie Anny Brikciusové otevřela dveře na všech světových stranách.

Pátým novým rysem sbírky pak je symboličnost, či možná spíše alegorie, postavená proti „realitě-obrazu“. S tím souvisí i bohatší imaginace. Vezměte verš: „Koráb plný lišek pluje na ostrov kormoránů…“ Co se tam uděje, můžete uhadovat. V průsečíku s osou humor-tragično (šestá inovace) vytváří alegoričnost sémantické pole plné napětí, pro čtenáře náročné nejen z hlediska smyslu sbírky, ale také a zejména emočně.

Člověk až žasne, jak mnoho tendencí, náznaků, obrazů a šifer se vejde do tak malých lyrických rozměrů, vždyť celá sbírka i jednotlivé básně jsou nevelkého rozsahu! V kontextu současné poezie pak má tvorba Anny Brikciusové svou nezadatelnou hodnotu a význam. Není patetická, jak bývala tvorba předchozích generací, a právě proto je tak současná, ba nejsoučasnější! Jsme venkoncem rádi, že doba patosu skončila. Ty časy, kdy poezie byla chtíc nechtíc politická, bohudík pominuly. Jsme na světě za sebe, pro sebe, pro sebe navzájem, pro člověka. Tiché poselství lyriky snad dosud nebylo tak křišťálově průzračné.

Milan Exner