Co je evoluční filosofie

Filosofie dneška, ať už evoluční princip tematizuje, či nikoli, a ať se k fenoménu evoluce staví jakkoli, je nutně podřízena evolučnímu paradigmatu. Vyskytuje se totiž na historické scéně, která všeobecně a ve všech vědách toto paradigma přijala jako exaktní konceptuální rámec.

Filosofie představuje kulturně-evoluční fenomén; co je skutečné, podléhá evoluci. Nakolik nechce zneplatnit sebe samu, nesmí být v rozporu s evolučním principem. Evoluční princip, totiž že všechno podléhá změně, je opakem principu metafyzického.

Filosofii, která naplňuje, či přinejmenším nepopírá, uvedené normy, můžeme vřadit do volně pojatého proudu evolučního myšlení. Má přirozenou volnost ve svém zaměření, je však vždy ještě podřízena vývojovému rámci, který zůstává v platnosti pro organickou i anorganickou přírodu. Vesmír a mozek jsou evoluční entity. Pak ovšem podléhají evolučnímu imperativu i výtvory kultury, zejména myšlenky.

Při volbě témat a okruhů evolučně orientovaných úvah jde o kognitivní závazky, které přijímáme vůči vědě. Takovou pozici vymezil pro filosofii Georges Bataille: „Je bezesporu nutné pracovat na takovém myšlení, které se pohybuje v již známých oblastech, na rovině zpracovaných znalostí. Jestliže totiž po způsobu vědců neomezíme posouvání myšlení do úzce vymezených oblastí, nebude už nikdo schopen získané poznatky asimilovat.“

Evoluční filosofie se tedy odvolává na současnou evoluční vědu, ne na dějiny filosofie či vědy. Ty vždy již patří minulosti. Ale zatímco u vědy dobře chápeme, co to znamená, s filosofií nakládáme jako s „věčnými pravdami“. Paradigma syntetického darwinismu vyhovuje myšlení „v úzce vymezených oblastech“, zároveň, ale právě tím, však umožňuje přesah do universalismu. To, co je na skutečnosti „transcendentní“, není Bůh, ale evoluce.

Dnešní stav vědy, podepřené novými technologiemi a výzkumnou technikou, označuji jako hypermodernu. Hypermoderna, která zná povahu prostoročasu a biologického bytí včetně mozku, znamená konec postmoderny, která legitimovala v posledku ontologickou bezradnost. Ontologickou jistotu dává jen evoluční kosmologie a biologie. Postmoderna buď splývá s hypermodernou, nebo jako svébytný filosofický proud zaniká.

Dnes můžeme od filosofie sotva očekávat nějaký zvrat v poznání či dokonce ve vědě. Jednotný rámec filosofie a vědy se jakožto nefunkční rozpadl, a tím se rozpadla i universalita filosofického nároku. Jeho bytostným předpokladem je totiž metafyzika. Metafyzika chce zaujmout „privilegované místo“ ve středu pomyslného „výkladového kruhu“. V teorii interpretace hovoříme o tzv. hermeneutickém kruhu, kde smysl celku určujeme z jeho částí, ale smysl částí určujeme z celku. Jde o universální výkladový mechanismus. „Privilegované místo“ je v rozporu s vědou, která je bytostně demokratická. Nakolik to filosofie odmítá brát na vědomí, podporuje kognitivní rozštěp v současném společenském vědomí, který v otevřené demokratické společnosti není bez politických rizik.

Problém vědy devatenáctého století byl v tom, že kvantitativní růst poznatků nedovedla ke změně kvalitativní. Ta může mít jen povahu nového paradigmatu. Do rámce newtonovské fyziky a theologie přírody se překypující poznání nastupující moderny nevešlo. Nové paradigma začíná být nastolováno nejprve v biologii, a teprve na zlomu století ve fyzice. V biologii ovšem budí největší odpor. To je přídavná brzda kognitivního pokroku. A tak zatímco s teorií relativity a kvantovou teorií dnes nikdo nepolemizuje, s Darwinem se hádá kdekdo.

Rozpad universalistického rámce poznání započal v osmnáctém století a ve století následujícím byl už pro vývoj na poli vědění určující. Jde o jev souběžný s postupným rozpadáním „římské trojčlenky“. Jde o přesně definovanou strukturu. „Historicky řečeno, ve skutečnosti se zhroutila tisíce let stará římská trojjedinost náboženství, správní moci a tradice,“ píše Arendtová. Vědecký provoz se zcela emancipoval od protektorského dozoru theologie a nakonec i filosofie. Vznik nového paradigmatu byl motivován postupnou erozí paradigmatu starého. Staré paradigma podřizovalo fyziku metafyzice, resp. theologii, jak to vidíme u Aristotela a Newtona. Poslední relevantní pokus o záchranu jednotného výkladového rámce vědy a filosofie podnikl Edmund Husserl. Jeho úctyhodné, ale ve výsledku marné úsilí, ukazuje na nezadržitelný rozpad „vědosloví“, garanta metafyzického dozoru nad vědou.

Věda posledních desetiletí eviduje v důsledku aplikace nových metod oblasti daleko za přirozenou fenomenální zkušeností, dříve vyhrazenou metafyzické a theologické spekulaci. A protože entity mikrosvěta i makrosvěta se nechovají ve shodě s přirozenou intuicí, je značná část moderních vědeckých poznatků v rozporu s takzvaným selským rozumem. „Budu vám popisovat, jaká je příroda, a když se vám to nebude líbit, zablokuje vám to cestu k pochopení,“ řekl Richard Feynman, a s příznačným humorem dodává: „Během všech těchto přednášek mi činilo velké potěšení ukazovat vám, že za tak přesnou teorii platíme nahlodáním zdravého rozumu.“

Evoluční paradigma vládne vědecké scéně teprve krátkou dobu a profesních filosofů, kteří jsou přesvědčenými evolucionisty, není mnoho. Atheismus ještě neznamená evolucionismus. Je to přechodná pozice, kterou označujeme jako „bezparadigmatický atheismus“. Ten však permanentně čelí úskalím ontologického tápání. Studium evoluční teorie je intelektuálně a časově náročné a je v rozporu s tradicí. Kreacionismus naproti tomu je tradiční a bezpracný. Platí to i pro bezparadigmatický atheismus. Proti evoluci pracuje zejména theologický předsudek či jeho rezidua. Kardinálním důvodem odmítání darwinismu je úzkost z biologičnosti naší existence.

Evoluce vykazuje tři historické fáze a ontologicky vývojové vrstvy, totiž fázi a vrstvu kosmickou, biologickou a kulturní. Hovoříme o kosmické, biologické a kulturní evoluci. Základním mechanismem biologické evoluce jsou variace a selekce; jejím formálním vyjádřením je algoritmus. Jde tedy o pravděpodobnostní procesy na bázi velkých čísel. Ontologické „vrstvy“ definujeme jako autopoietické systémy s vnitřní informací. Fotony, elektrony, atomy, molekuly, bakterie a tak dál jsou struktury, které se v daném prostředí určitým způsobem chovají. Jejich interakce jsou tudíž předpověditelné. Tím nám o sobě dávají zcela konkrétní informace. Tak např. atomy se od sebe liší počtem protonů a elektronů. Ke každému protonu náleží jeden elektron. Když přidáme jeden proton, přibyde i elektron, jde však už o jiný prvek. Periodická tabulka prvků tak vytváří velmi přesný informační systém znakové povahy.

Ontologické vrstvy dohromady sesazují informační jednotu vesmíru. Informačně nejednotný vesmír nemůže existovat z principu. V každé „vrstvě“ (kvantové, atomární, molekulární, buněčné) jsou informace ukládány specifickým způsobem. Ve vzájemném vztahu, např. v lidském těle, jsou do sebe „vpouzdřeny“. Buňka obsahuje molekuly, které obsahují atomy, jež obsahují kvantové entity. Na žádný způsob tedy nelze tvrdit, že se „skládáme z atomů“, jak se leckdy tvrdí. Každý dualismus tvrdí systém heteropoietický, tedy s informací vnější. Autopoietické systémy jsou samotvořící, heteropoietické naproti tomu jinotvořené. Distinkce „autopoietický versus heteropoietický“ značí rozdíl mezi aktivní a pasivní strukturou. Jak z pasivní hmoty vytvořit aktivní systém, to je problém, z nějž dualisté nikdy nevybředli.

Třem základním oblastem evoluční filosofie odpovídají tři fundamentální obory: evoluční kosmologie, evoluční biologie a evoluční kulturologie. Všechny tři jsou vnitřně kompozitní: nejsou tedy ontologicky homogenní. Kosmologie je v posledku určena protikladem mezi bytím a nebytím, biologie protikladem mezi živým a neživým, kulturologie protikladem mezi biologií a kulturou. To jsou synchronní charakteristiky tří oborů evoluční filosofie. Navzájem spolu souvisejí diachronicky: kosmos evolvuje biologii a ta zase kulturu. Vnitřní dynamika kosmologie je dána teorií velkého třesku a kvantového vesmíru, dynamika biologie darwinovskou evolucí a genetikou, dynamika kulturologie biologickým základem kultury a kulturním ovlivňováním biologična.

Společným jmenovatelem všech tří oblastí a oborů jsou tři charakteristiky:

Emergence nových systémových vlastností;
Vznik kvalitativně nového;
Střídající se vliv nutnosti a náhody.

Jde o universální koncepci na vysokém stupni abstrakce, která usiluje o jednotnou teorii evoluce. Do těchto tří rámců lze modelově vřadit jednotlivé vědní obory. Hranice mezi nimi však nejsou rigidní a samo třídění je toliko orientační a nezávazné. Jeho smyslem je demonstrovat vědy jako systematiku sub specie evolutionis. Gerhard Volmer pojednává přibližně o padesáti evolučních disciplínách. Matt Ridley hovoří o evoluci vesmíru, života, genů a kultury, dále o evoluci ekonomiky, technologií a peněz, o evoluci mysli, osobnosti a morálky, o evoluci náboženství, populace a vzdělávání, vlády a rolí vůdců. Teprve na evolučním podkladu v jeho optimální úplnosti můžeme vytvořit pravdivou antropologii bez optimistického či pesimistického zkreslení.

Evoluční antropologie není antropocentrická. Chápe člověka jako součást evolučně vzniklého organického bytí v rámci vesmíru. Realistická antropologie implikuje realistickou etiku a eliminuje mravní maximalismus i minimalismus. Obojí člověku škodí: to první svou rigiditou, druhé torpiditou. Realistická antropologie spatřuje cíl mravní evoluce v kooperaci a humanitě. Jejím východiskem je darwinistický pud k přežití, pojatý globálně. Pud k přežití je universální charakteristikou života napříč kulturami a časem.

Zabíjení druhých lidí a genocida je přednostní zábavou mužů. Jde o důsledek našeho zvířecího původu, který jsme zdědili od společného předka lidí a šimpanzů. My lidé jsme tyto pudy vyzbrojili smrtonosnými zbraněmi, schopnými zabíjet na dálku, jako jsou luk a šípy či puška. Protože ale vlastníme druhou signální soustavu, dokážeme tento stav věcí reflektovat. Nakolik ho dokážeme reflektovat, můžeme ho ovlivňovat. To se stalo už na úrovni doby kamenné: silnější jedinec nemůže po libosti šikanovat slabšího, který jej dokáže zabít „na dálku“. Proto jsou přírodní národy rovnostářské. Důvody jsou pragmatické, jakmile se však prosadily, vnášejí do lidských společenství novou kvalitu, totiž altruismus. Altruismus zvyšuje pravděpodobnost přežití skupiny. Platí to však i pro vztahy mezi skupinami. Mír je od dob savany rovnováha sil a zbraní.

Objektivita pohledu evoluční etiky tedy v žádném případě neimplikuje to, čemu se poněkud nepřesně říká „mravní relativismus“. Evoluční etika současnosti je absolutní, protože absolutní je její objekt. Tím je lidstvo v úplnosti. Dále je absolutní proto, že je evolučně kotvená. „Evolučně“ tu znamená „biologicky“. Jakožto biologicky kotvená nám umožňuje se propojit i s nonhumánním světem. Je tedy universální, a to ontologicky i eticky. Žádná „kotva“ sahající hlouběji neexistuje.

Kognitivní a afektivní neurověda má nezvratné důkazy o tom, že moralita je biologicky podmíněna prací specifických systémů mozku. Jsou to zrcadlové neurony, systém odměny a hodnotové systémy. V. S. Ramachandran mluví o zrcadlových neuronech jako o „neuronech, které utvářely civilizaci“. Etičnost, altruismus, empatie a soucit mají „tvrdé jádro“ v předpřipravených strukturách mozku, pohotových k přijetí hodnot, vyznávaných napříč kulturami. Šikana, agresivita, zastrašování, rituální násilí, krádež, incest, vražda, lhaní, klamání, podvádění, chvástání apod. jsou odsuzovány všemi kulturními systémy, počínaje společností lovců a sběračů. „Desatero“ je odvozeno z morality doby kamenné.

Předností filosofie rozvržené do tří evolučních fází a oblastí je to, že tematizuje současně synchronní a diachronní osu, stav i vývoj, povahu věci i její podmíněnost v čase, bytí i dění. Systémová a historická osa výkladu jsou v evolučním pohledu neoddělitelné. Systém je historicky proměnlivá entita. Struktura, po níž se pídí systémová přírodověda, však historicky proměnlivá není. Jakožto evolučně vzniklá je značně stabilní v historickém čase. Platí to i pro život. Trilobit i člověk jsou (totiž) konstruktem eukaryot. Náš genofond je z 60 % eukaryotický.

Evoluční filosofie tedy pokrývá bytí v celém jeho myslitelném rozsahu a rozmanitosti. Je schopná řešit nejen teoretické otázky, ale i praktické problémy bytí, včetně vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Jiné myšlenkové systémy jdou ve svém tradičním antropocentrismu mimo tento problém, který chápou jako „atributivní“. Jinak řečeno, teprve přijetím evolučního principu vkročila filosofie do podstatných souvislostí bytí, jež nepojímá partikulárně, tedy v zájmu určité společenské vrstvy, ideologie ani člověka jako druhu. Věda a filosofie tím vstupují do zcela nového teoretického diskursu. Jejich dominance v současném světě je organická a smysluplná. Aby byla organická, musí být evoluční. Evoluce je organická.