Horná Dolná – umění, nebo jen zábava?
Když Dano Heriban v jedné epizodě seriálu Horná Dolná říká: „Ešče nescem umreť, však som relatývne mladý, ešče bysom si mohol užiť,“ je člověku všelijak. Nechce se věřit, že tento talent slovenského herectví je v pouhých třiačtyřiceti letech mrtev. Čekaly ho velké role. Českému divákovi (a širšímu publiku na Slovensku) zůstane v paměti jako nepřekonatelný komik v televizním seriálu. Znamená to efeméru, kterou odvane čas? Postačí to k tomu, abychom neřekli, že vyplýtval své nejlepší síly v zábavním průmyslu? Abychom na takovou otázku dokázali odpovědět, musíme si vyjasnit základní kategorie žánrů, které se skrývají pod označením „seriál“, „televizní novela“ a „sitcom“. Horná Dolná je útvar, v němž se kříží charakteristiky všech tří.
Televizní seriál ve svém nejobecnějším výměru je útvar na pokračování, nehledě k jeho vnitřním charakteristikám. Sitcom je útvar divadelní, k divadlu odkazující svým původem. Na divadle však není na pokračování. Televizí novela je naproti tomu útvar románový; román pokračování mít může. Sitcom charakterizuje dialog, televizní novelu vyprávění. Vyprávění v televizní novele může mít různou formu, neverbální i verbální. Sitcom je útvar dramatický, kdežto televizní novela epický. Sitcom je vázaný na jedno místo, užší či širší, a jeho topografie je v zásadě jevištní. Televizní novela naproti tomu místa děje mění, jak plyne z její epičnosti. Sitcom má své těžiště v interiéru, televizní novela zabírá interiér i exteriér. Když z interiéru vidíme oknem krajinu či sídliště, je to kulisa. Když totéž vidíme v exteriéru, je to popis. Vizuální popis je choulostivá věc, svým způsobem těžší než popis slovní. Je totiž obsáhlý a detailní zároveň. Spisovatel si rozsah popisu volí.
Sitcom ani televizní novela nejsou film. Filmům odzvonilo. Na filmy se chodí do kina. Abych šel do kina, musí mne tam něco táhnout. Abych vydal nemalý peníz za vstupenku, musím k tomu mít nějaký důvod. Tím bývá povětšinou kýč. Hvězdné války jsou kýč. Jinak řečeno, pro kino dnes vzniká málo hodnotných děl. Nakolik je tomu tak, máme dobrý důvod, abychom televizní novelu, sitcom,televizní inscenaci a televizní film odlišili od filmu v přísném smyslu, od filmu určeného pro „stříbrné plátno“. Televize dává větší tvůrčí svobodu, a také přináší větší umělecké hodnoty. Dříve tomu bylo naopak. Seriály Most a Horná Dolná nejsou jenom zábava, ony přinášejí i umělecké hodnoty. Řečeno bez obalu, je to umění. Smyslem tohoto článku je legitimovat seriál Horná Dolná jako dramatický útvar značné hodnoty, a tím uctít památku Dano Heribana.
Pokud jde o slovesnou složku, má Horná Dolná dialogickou strukturu sitcomu. Každý díl představuje uzavřený celek. Otevřené problémy a konfikty (jako: kde vzali peníze? Jak se udobřili? Co bylo příčinou toho či onoho?) se nepřenášejí z dílu do dílu. Vždy se začíná nanovo, jakoby na zelené louce, v terénu připraveném pro další akce. Nevysvětlují se věci, které jsou v reálném životě jen stěží pochopitelné. Každý díl představuje jeden ucelený děj a konflikt, přesně podle Aristotela. Souvislost mezi jednotlivými díly je aditivní a ryze epická, jako u jednoduchého eposu. Chceme-li být přesní, Horná Dolná je sitcom rozpuštěný v krajině. Vnitřním okruhem krajiny je dědina, fragmentovaná do určité množiny interiérů.
Poetika Hornej Dolnej je vlídná. To sitcomy leckdy nebývají. Některé z těch světových jako Blackbooks, Vicious či Frasier ženou situační komiku až na hranu indolence či agresivity. Humor Hornej Dolnej je slovansky vlídný. Nekonfrontační tón si uchovává i tam, kde typologii svých postav nadsazuje až do grotesknosti. Ptáme-li se, čím nás postavy tohoto seriálu zaujaly, odpovídáme nejčastěji, že to jsou postavičky, jaké známe a vidíme kolem sebe. Jinak řečeno, jsou to universální typy, které tvoří celé dějiny komedie. V reálném životě je ale známe a poznáváme jen proto, že na ně divadlo upozornilo. Komedie nekopíruje reálné typy, ale v nadsázce je vytváří. Tím utváří významový filtr pro vnímání života. Nejstaršími sitcomy jsou scénky starořeckého mimu, nejpropracovanější strukturu typů představuje commedia dell´arte. Tím je zodpovězena naše základní otázka, totiž otázka po umělecké hodnotě. Horná Dolná je komedie, tedy dramatický útvar specifické struktury a hodnoty, adaptovaný pro dobu, kdy kinofilmu, až příliš zkomercionalizovanému, umělecky odzvonilo.
Slovesná stránka Hornej Dolnej spočívá v brilantním situačně komickém dialogu, doplňovaném průběžně neverbální komikou a choreografií. Především je to však jazykové dílo. Poezii do něj vnáší západoslovenské nářečí, znějící českému uchu leckdy tak povědomě „česky“. Máme-li být přesní, v seriálu se hovoří i spisovně. To se týká především mladší generace a dětí. Ze starší generace hovoří spisovně snad jen slovenčinárka Zděnka. Z hlediska literární funkce je kursorem spisovné slovenštiny. Specifický kolorit však dodává textu nářečí. „Podla našej kultúrnej onej, však víš ktorej, kerá je esteticky vysoko cícaca“; „Prenasledúval si ma s tými kuratama, s tými rízkama“; „Včúl mám čongálu v gypse“ či „Ludá v dyvočine sa všeobecne bojá, a víš čeho najvác? Zvírenec!“ Nad takovými větami zaplesá srdce každého dialektologa a vůbec všech milovníků jazyka.
Řeknu, jaké postavy komedie dell´arte vidím v pozadí za figurkami Hornej Dolnej. „Amoroso“ (zamilovaný) a „amorosa“ (zamilovaná): Ďuro Brmbalík a Erika Bednáriková. Lze namítnout, že se jako zamilovaní často nechovají, to však je jen povrch věci: Erika stále miluje svojho Ďurka a chce, aby si ji vzal, nehledě k tomu, že jejich láska vznikla jako náhlé vzplanutí na první pohled kdesi na zastávce autobusu. Chceme-li být přesnější, Ďuro a Erina jsou amoroso a amorosa po patnácti letech! Ďuro nijak netouží po manželském chomoutu, zhodnotit však musíme jeho bezesporu kladnou vlastnost, totiž že je Erice celých těch patnáct let věrný; flirtující ženské si s notnou dávkou vehemence drží od těla.
Místní policejní amatér Stano Sojka je „capitano“ (kteroužto šarži si u starosty nakonec vyslouží). Je to vychloubavý muž v uniformě („miles gloriosus“), který si troufá na všechny a na všechno, ale jeho aktivity většinou končí neúspěchem. K jeho masce patří „policajný bicykel“ („koleso“), uniforma městské stráže, megafon, obušek s elektroparalyzérem a dopravní plácačka. Houkačku si obstarává ústně. Údržbu kola systematicky zanedbává, takže je častěji odřený a polámaný než ve stavu plné pracovní schopnosti. Jeho heslem je PACH, neboli „pomáhať a chrániť“. Sojka je krkavcovitý pták, který svým skřekáním upozorňuje zvířata v lese na nebezpečí. Náš Sojka skřeká i tam, kde žádné nebezpečí nehrozí.
„Dottore“ – Ján Chalúpka starší. V komedii dell´arte je „dottore“ doktorem práv nebo medicíny, v našem případě to je zvěrolékař. Zvěrolékař je to vskutku obskurní, neboť neléčí jen zvířata, ale i obyvatele Hornej Dolnej, kteří se na něho obracejí s plnou důvěrou. „Ja som tvoj zverolekár,“ říkává jim doktor, čímž maní charakterizuje občanský živočichopis obce. Latinská slova a fráze doktora z komedie dell´arte nahrazuje Janko Chalúpka starší odbornými výrazy a lidovými rčeními. Dottore z „komedie“ je nářeční figura, a také ten hornodolniansky hovoří zhusta nářečím. Není to však žárlivý manžel a paroháč jako onen, nýbrž vdovec a nesmělý nápadník, ucházející se o starostovu sestru, učitelku v důchodu. Ta nikdy neopomene opravovat dialekt svých spoluobčanů, čímž se podobá všem učitelům mateřského jazyka na celém území bývalého Československa, kteří aktivně pomáhali masakrovat místní dialekty.
„Arlecchino“ je nejčastější typ sluhy v komedii del´arte. Většinou se vyskytoval ve dvou variantách, jako hloupý harlekýn a harlekýn chytrý. V Hornej Dolnej jsou harlekýni tři. Bystro je chytrý harlekýn, Kokos je harlekýn hloupý. Tunel je smíšený typ. Jeho poučky o kubismu, virech a jiných záhadách světa vědy a kultury jsou nečekané a groteskní. Groteskní jsou proto, že nepatří k běžným výlevům opilců, jimiž jsou všichni tři. Dva z nich jsou ženatí, Kokosovou družkou je maringotka. Všichni tři jsou „sluhové“, patří k místním „technickým službám“. Jsou fenoménem kolektivním a souhrně se jim říká „chlpáči“ či něžně „chlpáčiki“. Vždy se vyskytují pospolu. Navzdory amorfnosti této struktury (usínají například v ladných uskupeních, přituleni jeden k druhému, vsedě, vleže i vestoje) jsou ve svých projevech odlišní. Každý má svou specifickou polohu, vyjádřenou brilantně herecky. Skryta českému oku, vyrostla na Slovensku silná herecká generace, na naší straně bez obdoby. Herecký projev je vůbec silnou stránkou našeho seriálu. Je tomu tak a může tomu tak být jen a jedině proto, že je co hrát, jak se říká! To je poklona dramatikům, kterým se tu z konvence či prostě nedopatřením říká „scénáristé“. Ve světovém sitcomu je tomu ovšem jinak.
Za Terezou Peknou bychom mohli vidět „Pulcinellu“ v ženské verzi. Je to krčmářka smíšeného charakteru, zaujatá pro byznys leckdy nelegální. Svého nápadníka Lacka, člena vlivného uskupení Frlajsů (syna učitelky Zděny a synovce starosty Karola, jehož je v obecním úřadě podřízeným), nebere vážně, ale občas podléhá pokušení, které však vždy něco přeruší či naruší. Dokáže však lehko vzplát pro „pravé muže“. Je zatrpklá, protože skončit v této díře rozhodně nechtěla. Pod pultem má brokovnici, a když má „své dny“, hospoda se vylidní. Dokáže ale být i vlídná a něžná. Eriku nemá ráda a její největší obavou je, že bude v Hornej Dolnej poslední, která zůstane, jak se říká, „na ocot“.
Ostatní postavy jsou k typologii renesanční „komedie“ přidané. Ty jsou více či méně aktuální (a ovšem aktualizované), tak především starosta, který tráví většinu pracovní doby na rybách, typ líného a nezodpovědného funkcionáře. Vedle starosty je to jeho sestra Zděna, jež nerozlišuje mezi rolemi matky, sestry a učitelky a trvale sekýruje každého, kdo se jí namane. Je-li Stano Sojka něco jako kriminální policie Hornej Dolnej („zločin nikdy nespí“), je Zděna místní policie mravnostní. Ovládá svého bratra starostu i syna Lacka, které udržuje ve stavu trvalé nesoběstačnosti. V praktickém životě jsou oba bezmocní jako malé děti. Stálými postavami, dotvářejícími prostředí, jsou neherci z místních obyvatel. Lesník Klaudius („Kláďa“) a imigrant Ahmed („Turek“) jsou postavy občasné, ale výrazné typologicky i herecky. Další postavy jsou epizodické a objeví se v jednom dvou dílech.
Hornodolniansky farár Ján Chalúpka mladší (podobně jako epizodický arcibiskup) patří do jiné tematické kategorie, totiž do způsobu, jakým je v seriálu pojednáváno náboženství. Mše je v Hornej Dolnej, abychom tak řekli, genderová záležitost. Do kostela chodí výlučně ženy (masově, pokud u vylidňující se vsi můžeme hovořit o masách), zatímco muži chodí (stejně „masově“) do krčmy a náboženství zarytě odmítají. Patří k nim i farářův otec zvěrolékař. „Vždy som hovoril, že náboženstvo je krvavá záležitosť!“ říká, když po jedné „márovačke“ obvazuje raněné. Náboženství je v Hornej Dolnej „babská záležitost“. Ženy se křižují a muži klejí. Výrazy jako „Kristušák“ či „Ježíšove dupačky“ jsou tu běžné.
Doktor je zarytý ateista a chtěl by vnouče: „Ja som tvoj otec!“ připomíná synovi, když tento obrací oči k nebi. Horná Dolná nemá kostel a mše se odehrávají v kulturním domě, který slouží zároveň jako fitnesscentrum. Farář je povětšinou (stejně jako jeho „hybridný kostol“) figura trvale ironizovaná. Už sám motiv jeho vstupu do semináře je groteska: zabil totiž automobilem krávu! V mládí býval motorkář, plavčík a „robil všeličo“, jak sám říká. Nosil dlouhé vlasy a děvčata se kolem něho točila. Jednou z nich byla i dnešní krčmářka Tereza (kterou slabost pro „Janíčka“ nikdy neopustila). Když není sníh, farář si vyjede připoutaný za běžky ke střeše Bystrovy škodovky – vskutku kolosální výjev! Nad největšími hovadinami (jako např. proč přes noc roztál všechen „snah“) rozjímá: „Čo nám tým chcel nebeský Otec povedať?“
Farářovi jde spíše o to, kolik lidí přijde do kostela, než o jejich niternost, a je schopen o účast na mši hrát mariáš. Chlpáči ho ale oberou o dům i sutanu. Chalúpka mladší je ochoten odejít kamkoli, kde mají kostel (což jeho otec považuje za zradu). Když chce odejít do obce Dolná Dolná, největšího rivala Hornodolňáků, vzbouří se i ateisté. To implikuje, že faráře mají lidé rádi a že má své kladné stránky. Náboženství je v našem seriálu literární funkcí komiky, což na katolickém Slovensku poněkud překvapí. Řekneme-li, že situace náboženství se tu za posledních padesát let změnila, sotva se zmýlíme. Sekularizace i na Slovensku pokročila, takže „kostol“ je v Hornej Dolnej sotva víc než „fitnesscentrum“ náboženství dost volně pojatého. To všechno za bouřlivého ohlasu slovenského diváctva, které si ze vsi, kde se seriál natáčel, udělal poutní místo.
Tohle všechno tvoří rámec pro posmrtný obraz Daniela Heribana, který se v postavě Ďura Brmbalíka zvěčnil jako nezapomenutelný herec v oboru komedie. Čekaly ho velké role dramatického umění, o tom jsem přesvědčen: Harpagon, Richard III., Mefisto v Goethově Faustu! Že by je zvládl, nepochybuji. Nedošlo k tomu, takže nám jeho obraz už navždy splyne s vesničkou Horná Dolná. Je to obraz realisticky přesvědčivý, ale zároveň laskavý a nevtíravý, přirozený svým důrazem na lidskost s jejími slabými stránkami, které nadsazuje a předvádí v grotesce všedního dne tak zdařilé, že burácíme smíchy, ale zároveň jako bychom slyšeli ono varovné: „Čemu se smějete? Sobě se smějete!“ Díky, tvůrcové seriálu, díky, všichni herci, díky, Dano Heribane!
Milan Exner