Význam a smysl nicoty
Nebytí je filosofický termín; člověk běžně používá pojmy „nic“ a „nicota“. Používají ho i existencialističtí filosofové. M. Heidegger napsal: „Základ [bytí] je přístupný jedině jako smysl, i kdyby to měla být propast nesmyslnosti.“ J. D. Barow naproti tomu: „Po staletí používali filosofové nekonečnost vesmíru jako argument proti významu života na Zemi. Ale věci nejsou takové, jaké se zdají.“ Heideggerův výraz je příznakový a expresivní, ten Barrowův naproti tomu klidný a vyrovnaný. Evoluční vědec má zřejmě víc důvodů ke klidu a vyrovnanosti. Existenciální filosof nicotu patetizuje. Zda přitom pociťuje úzkost z nicoty, nebo naopak nicotu z úzkosti, může být případ od případu různé. Úzkostná osobnost svou anxietu zpravidla symbolizuje. Smyslem filosofie v antice však bylo dosáhnout vyrovnané mysli.
Když propastem vesmíru odejmeme Boha, je pro náboženského člověka pustá a prázdná. Bůh je jakási lávka přes propast nicoty. Evoluční filosofie však musí mít nejen biologické ukotvení, ale i svou vlastní eschatologii. Za „posmrtným švem“ biologického jsoucna se nachází nebytí, ne jiná forma bytí. Smrt však nehrozí jen člověku, hrozí celému lidstvu a v posledku vesmíru. Theologům přitom chronicky chybí zdůvodnění, proč by vesmír zbavený Boha měl být nesmyslný. Není to spíše vesmír osvobozený? Odpověď je taková, že bytí, zbavené vnější opory, je pro theologa nesmyslné. Pak jde ovšem o úzkost ze svobody v kosmickém měřítku. Svoboda znamená v neposlední řadě svobodu kognitivní. Že by kognitivní svoboda vyžadovala nesprávné poznání, se vyvrací samo sebou.
Má ale nebytí nějaký smysl? V prvotním výměru ano: jsoucna se jeví na pozadí nebytí! V daném prostoru něco je, nebo není. Ale co vědomí? A co vědomí vyšší, reflexivní? Není reflektované nebytí (prázdno, vakuum) skutečně jen děsivá propast nicoty beze smyslu? Význam kosmického prázdna je na první pohled ryze fyzikální. Dnes ale víme, že mezi bytím a nebytím je ontologická spona. Tvoří ji energetická kvanta, usměrňovaná principem neurčitosti. Ontologie bytí a ontologie nebytí jsou převoditelné na společný motiv.
Smysl bytí určujeme z jeho povahy, nikoli naopak. Věčnému bytí přísluší (spíše: příslušel by) věčný smysl, dočasnému bytí smysl dočasný. To věděl už svatý Augustin, nevěděl ale, jak by bezčasová věčnost mohla přejít v běh času. Považoval to za boží tajemství; právě tohle „tajemství“ však odkryla kvantová kosmologie! Že bytí vzniklo a že zanikne, je nesporné. Není věčné, jak ho chtěl mít Parmenidés. Základem relativistické ontologie je relace bytí ↔ nebytí. Bytí přechází v nebytí, protože je nestabilní. Zodpovězení otázky po smyslu bytí tím není nezávislé na otázce po smyslu fyzikální nestability. To však je entita, která přesahuje rozměry vesmíru. Pak ovšem patří do sféry ontologické spony.
Prázdno mezi hvězdami a galaxiemi je jen zdánlivě prázdné. Kosmický prostor obsahuje částice a záření, jeho hustota a teplota nejsou rovny nule. Mimo to v něm působí gravitace (což je kvantový jev). V celém vesmíru jsou jen asi 4 % atomů. Z atomů se skládá hmota, jak ji známe, např. kovy. Jiné látky se skládají z molekul, tvořených atomy, člověk a tvorové vůbec se skládají z buněk, tvořených molekulami. Přibližně 96 % obsahu vesmíru patří k jiným formám látky, temné hmotě a temné energii. Prázdno moderní fyziky není prázdnem, jak si je představoval ještě I. Newton, kde hustota a teplota prostoru jsou nulové a gravitace, nehmotná a nekonečně rychlá, je v gesci Boha. Je to vakuum reálného vesmíru neboli reálné fyzikální vakuum, kde hustota a teplota jsou vždy větší než nula.
Prostoročas našeho nestacionárního, expandujícího vesmíru je látkový, tvořený hmotou a energií. Některá uskupení hmoty jsou velmi masivní, některé částice naopak velmi fluidní. Černé díry pohlcují světlo, neutrina procházejí zeměkoulí jako řídkým sítem. Skutečná realita vesmíru je hodně vzdálená selskému rozumu. „Budu vám popisovat, jaká je příroda, a když se vám to nebude líbit, zablokuje vám to cestu k pochopení,“ řekl Richard Feynman, a s příznačným humorem dodává: „Během všech těchto přednášek mi činilo velké potěšení ukazovat vám, že za tak přesnou teorii platíme nahlodáním zdravého rozumu.“
Většinu svých dřívějších představ o prostoročase jsme prostě byli nuceni opustit. Nová kosmologie však vyžaduje novou antropologii. Ve vesmíru, jak ho dnes vidíme, nemůžeme člověka chápat starověkým, potažmo středověkým způsobem. Dnes nepojímáme člověka jako vrchol stvoření, nýbrž jako součást přírody. Nejsme božími dětmi, ale dětmi evoluce. Nejsme jejím centrem, ale periferií, odkud obzíráme celek bytí. To dokážeme jen my, lidé, a dokážeme to právě díky oné „periferii“. V centru bytí, jakožto zvířata, jsme ve jsoucím ponořeni a doslova potopeni. Jsme bytosti kosmické, jejichž životy jsou určeny a ovlivňovány přírodními a v posledku kosmickými událostmi.
Makrostruktura vesmíru je tvořena galaxiemi. Galaxie se vyskytují v kupách, kupy galaxií v nadkupách. Nadkupy galaxií tvoří vlákna, probíhající napříč vesmírem všemi směry. Všechno ostatní je fyzikální vakuum, jinak řečeno prostor. Záření, nacházející se mezi vesmírnými tělesy od planet k nadkupám a galaktickým vláknům, není spojité (částicové záření). Pohyb fotonu není plynulý, nýbrž skákavý. Proto se kvanta jeví jako vlna. Kachna plující po zvlněné hladině rybníka se nepohybuje po přímce. Paprsek je sled fotonů, který v detektoru vydává oddělené signály. Foton a vůbec všechny elementární částice jsou kvanta energie. Kvanta nejsou pevně ohraničena. „Elementární“ jsou tyto částice proto, že je sice můžeme rozbít, ale jejich části se ihned dobíjejí na celé částice. Dobíjejí se z energie vakua.
Prostoročas má kvantovou povahu. Jeho „nejmenší cihlička“ (jak tomu říká B. Green) má prostorovou souřadnici 10-35 m (Planckova délka) a časovou souřadnici 10-43 s (Planckův čas). Nejmenší kvantum prostoročasu je konečné a v posledku nedělitelné. Fyzika překonala aporii bodového prostoru a času. Planckova délka je skutečným rozměrem „minimální úsečky“, kterou postuloval Platón. Gravitace se v kvantovém vesmíru šíří ve vlnách rychlostí světla. Prostor se vlní v čase. Foton putuje prostorem „skákavě“ proto, že prostor je zvlněný, přesněji řečeno: gravitačně zvlněný. Prostor se ale nevlní jako letící paprsek světla, nýbrž jako nádrž vody, kupříkladu rybník. Vlna na rybníku neběží od břehu ke břehu. Každá vlna zůstává na místě. Po hladině se šíří vlnění, přičemž běh vlny je optický klam. Zvlněný rybník, který zvětšuje svůj objem, je pro nás vhodnou metaforou pro rozšiřující se vesmír. Vesmír expanduje jako vlnící se „nádrž“ energie.
Představme si teď v myšlenkovém experimentu vakuum zbavené všech příměsí. Odsajeme-li z něj všechny částice, bude jeho hustota nulová, ale teplota nenulová. V prostoru zbaveném částic zbývá záření. Zmrazíme-li každou část libovolně velkého prostoru na absolutní nulu, zbavíme prostor i záření. Hodnoty teploty a hustoty prostoru jsou teď nulové. V takovém prostoru zaniká pohyb. Máme teď k dispozici „falešné“ fyzikální vakuum. „Falešné“ znamená, že není pravé. Chová se také poněkud „falešně“. Není to měna, jakou se platí v našem vesmíru. Je to vakuum absolutní, zatímco vakuum, jaké nacházíme v kosmickém prostoru, je relativní.
Přívlastek „fyzikální“ znamená, že absolutní vakuum má měřitelné vlastnosti. Nula je číslo. Nachází-li se uvnitř našeho vesmíru fyzikální vakuum reálné, pak se otázka, „kam“ expanduje prostoročas, zodpovídá sama sebou. Jedinou možnou odpovědí je, že expanduje do absolutního vakua. Odmyslíme-li si od našeho vlnícího se rybníku břehy, máme celou věc ve vhodném názoru. „Hladina“ falešného vakua se však nevlní a nejsou na něm kachny ani voda.
To nás staví do situace naprosto odlišné od newtonovské kosmologie. Je-li nula číslo a existují-li i čísla záporná, pak by „nulovému stavu“ měly odpovídat nějaké fyzikální hodnoty. Fyzikové hovoří zcela vážně o obsahu falešného vakua. To má být tvořeno virtuálními páry částic a antičástic. Částice a antičástice se navzájem ruší. Falešné vakuum je „nekonečné“ (nakolik můžeme použít tento pojem). V tom se podobá démokritovskému prázdnu, jaké nacházíme ještě u Newtona. Ve fyzikální charakteristice ale tvoří jeho naprostý protiklad. I to bude mít své důsledky. Protože je „nekonečné“ (uvozovky znamenají, že nevíme přesně, jakým způsobem), má vyšší obsah vakuové energie než vakuum pravé, tj. nežli náš současný vesmír. Je to dynamická entita, ze své podstaty nestabilní.
Fyzikální entitu, nacházející se za hranicemi našeho rozpínajícího se prostoročasu, označil M. Kaku jako „hyperprostor“. Ten je charakterizován jedenácti prostorovými rozměry. Můžeme pak takovým způsobem „svinutý prostor“ označit provizorně jako „hypernekonečno“. Čas nejenže tu není orientován, jako v první fázi vzniku vesmíru, on neexistuje vůbec! Nemůže existovat, protože nic nevzniká. Není tu pohyb. Čas zamrzl spolu s prostorem. Za hranicemi našeho vesmíru tedy není prostor a nemohli bychom tam vstoupit, ani kdyby před námi hranice neutíkala. Do zamrzlých jedenácti rozměrů prostoru vstoupit nelze. Lze tam jen anihilovat.
Virtuální páry částice-antičástice vznikají a zanikají v hodnotách pod Planckovým časem. Při svém vzniku okamžitě anihilují. Protože tu ale vládne princip neurčitosti, může se vzácně stát, že symetrie je narušena. Pak nastane situace, že vznikne částice či jejich množina bez svého protějšku. Část energie se pak uvolní a projeví se „nevakuově“. Andrej Linde tomu říkal „změna skupenství“ neboli „fázový přechod falešného vakua“. Je-li uvolněné energie ve stavu zrodu dostatek, vytvoří singularitu budoucího vesmíru. Nejranější stav vesmíru představuje vysoce vybuzené absolutní vakuum. Látka i pole reálného vesmíru tak vznikají z „ničeho“. „Něco“ tu tedy vzniká z „ničeho“, což je opět vysoce neklasická situace. Toto „něco“, které znamená vesmír, je stanoveno jako rozdíl mezi falešným a reálným vakuem. Je staré (pouhých) 13,7 miliard let.
Kvantovému modelu říkáme „chaotický inflační vesmír“; poprvé s ním vystoupil A. Linde v roce 1982. „Chaotický“ je tento vesmír proto, že jeho počáteční stav vzniká z chaosu, a ten není podřízen žádné nutnosti. Náš vesmír vznikl náhodně z fluktuací falešného vakua. Tak vzniká entita, které Linde říká „vakuová pěna“. Absolutní vakuum není stabilní, je nestálé a vřící. Nepřetržitě to v něm bublá, říká Linde, asi jako v hrnci, když vaříme povidla. Jiní kosmologové používají jako příklad hrnec se zahřívanou vodou či sodovku ve sklenici. Ve vakuu to prostě „bublá“ a „vře“. Kdo někdy viděl, jak se vaří povidla či zavařenina, ví dobře, že občas některá z bublin, valících se k povrchu, praskne a vyšplíchne. Linde říká, že z vakua občas „vyšplíchne“ trochu prostoročasu. Zárodečné vesmíry rychle vznikají a zanikají. Vzácně ale „vyšplíchnutí“ přesáhne kritický rozměr a dojde k rozdutí prostoročasu. Vesmír vzniká inflací v nekonečném chaosu.
Vidíme, že taková událost není ani zdaleka jedinečná. V hrnci s povidly vzniká velmi mnoho bublin a z vakua velmi mnoho „mini-vesmírů“. Pak ovšem může vzniknout více singularit a nastat více velkých třesků! To má vážný následek v tom, že pak nutně existuje mnoho vesmírů! Dříve jsme se domnívali, že může existovat jen jeden vesmír; dva vesmíry můžeme sloučit do jednoho a tak dál do nekonečna. Problém tkví právě v tom nekonečnu o nulových hodnotách měřitelných vlastností. Obory, které pracují s aktuálními nekonečny, se ocitají mimo prostor a čas. Dva vesmíry můžeme sloučit do jednoho jen v newtonovském prostoru. Tahle možnost padla s teorií relativity. Že existuje víc než jeden vesmír, plyne bezrozporně z kvantové povahy bytí. Bytí přechází v nebytí a naopak podle zákonů kvantové teorie. Žijeme sice v universu, ale to je součástí pluriversa. Za hranicemi každého z existujících vesmírů je hyperprostor, kam nevstoupíte ani tehdy, když se vesmír zastaví. Na nákresu vypadá pluriversum takto:
Zdroj: Jiří Grygar, Vesmír, jaký je : Současná kosmologie (ne) pro každého
Idea pluriversa se nezrodila naráz. Už počátkem padesátých let přišel J. Wheeler s myšlenkou, že náš vesmír je jen jedním z řady po sobě jdoucích vesmírů. S takovou myšlenkou jsme se setkali už u otce velkého třesku Georgese Lemaîtra (1927). Protože se počáteční podmínky sukcesívních vesmírů náhodně liší, nutně se mezi nimi vyskytnou i podmínky biotické, resp. antropické. To jsou fyzikální podmínky, umožňující vznik života a člověka. Později vystoupí H. Everett s představou simultánních vesmírů. Jsou-li totiž počáteční podmínky věcí náhody, není žádný důvod domnívat se, že náš vesmír je aktuálně jediný. Je pak jedním z paralelně existujících vesmírů. Protože absolutní vakuum poskytuje nekonečný výběr počátečních podmínek, je pravděpodobnost vzniku antropického vesmíru velmi vysoká, ne-li nutná. My jsme v jednom takovém exempláři vesmíru.
Nakolik vše hmotné pochází z vakua, musí být obojí, hmota i vakuum, nestabilní. Ze stabilních entit nic nevzniká. A protože je hmota nestabilní, pak vzniklé věci, například buňky a vesmíry, i zanikají. Nestabilita je tedy spouštěčem bytí i nebytí. Z toho bezrozporně plyne, že bytí nemůže vzniknout bez nebytí. Procesy nestability jsou evoluce a involuce. Antropické podmínky nebudou v našem vesmíru trvat věčně; to je nutným důsledkem jeho nestacionarity. Otázka po smyslu bytí a smyslu života zřejmě musí být definována jinak, než jak to dělala aristotelsko-scholastická tradice. K otázce po smyslu bytí a života musíme přizvat nebytí, smrt a smysl obojího.
Prvotním impulsem evoluce je vznik. Trvání vzniklé podle zákonů termodynamiky však směřuje k zániku. Smysl bytí tak implikuje smysl nebytí. Poznat smysl nebytí předpokládá znát jeho význam. Význam nebytí pro bytí je zásadní: umožňuje ho totiž! Nebytí umožňuje bytí. V nestacionárním kontinuu bytí to je jediná možnost a záruka jeho vzniku. Nicotě tedy vděčíme za všechno!
Ve vhodné metafoře můžeme vznik a zánik chápat jako dva „úpony“, uchycené „na“ absolutním vakuu. Mezi nimi se dynamicky rozpíná prostoročasový blok vesmíru. V nekritické fázi jeho zakřivení nastupují biotické podmínky. Představíme-li si to jako lano uchycené mezi dvěma stěnami, pak antropickou fázi představuje největší průvis lana mezi oběma jeho konci, kosmické údolí. V něm se to zelená životem. Na obou vrcholech vpravo a vlevo směrem k „stěnám“ hyperprostoru (absolutního vakua) život možný není.
Mezi dočasnou existencí bytí a jeho nutným zánikem v hyperprostoru musí být ontologická spona. Definovali jsme ji právě jako „úpony“ bytí. Do sféry bazální ontologické spony tedy patří 1. kvantová neurčitost, 2. fyzikální nestabilita a 3. úpony bytí v nicotě. Úpony bytí v nicotě jsou jedinou možností vzniku bytí. Nicota se nás tedy týká, a to bezprostředně, což znamená existenciálně. Individuální lidské bytí a nebytí kopíruje bytí a nebytí kosmu. Jeho osou je ontologická trojčlenka „nebytí → bytí → nebytí“.
To pak nutně znamená, že úponové je i individuální bytí každého člověka. Ontologická trojčlenka umožňuje bytí vesmíru i naše bytí, bytí živých organismů a člověka, bytí biologických druhů. Význam „nicoty“ je tedy veskrze pozitivní. Pokud si neuvědomíme „úponovou“ povahu bytí, vyklízíme výkladový terén jakémukoli výkladu diletantnímu, jehož vzorovým příkladem je výklad náboženský. Ten zodpovídá otázku bytí v ontologickém protisměru, totiž od požadovaného smyslu směrem k odpovídající povaze vesmíru.
Pokud by náš vesmír nebyl tak obrovitý a temný, jak se jeví oku úzkostného pozorovatele na Zeměkouli, nebyl by život vůbec možný. „Propast nicoty“ je tedy ontologicky pozitivní entita. A jako vděčíme za vznik bytí absolutní nicotě mimo vesmír, vděčíme relativní nicotě uvnitř vesmíru za vznik buňky, nervové soustavy a pokročilého primárního a posléze i sekundárního vědomí. V této evoluční „super-nice“ je jako na laně zavěšená síť individuálního bytí, v níž se, někdy tak krásně, houpáme. Nutnost umřít je ve skutečnosti privilegiem narozených. Náš vesmír je vesmírem privilegovaným. Naše privilegium v něm znamená maximálně dlouhou dobu možné existence lidstva. Kdo si na to stěžuje, zasloužil by nenarodit se. Nenarodit se je ontologicky ekvivalentní sebevraždě. Smysl smrti je ale ontologicky pozitivní.
Smrt a vymírání urychlují evoluci. Evoluce není zacílená k ideálům, je slepá a v podstatě bezohledná. Bez vyhynutí dinosaurů by člověk neexistoval. Neexistovaly by ani jiné dnešní druhy; konec dinosaurů přinesl vyšší počet živočišných druhů než předchozí období. Povaha živočišné existence je dravčí; tento axiom platí už od eukaryot. Velikost tvorů je přitom taková, aby se menší druh „vešel do tlamy“ většího druhu. Nevejde-li se, musí mít predátor prostředky k jeho „naporcování“. To je logika potravinové pyramidy, na jejíž základně jsou rostliny. Podle evoluční logiky by se nesmrtelní vyvíjeli pomaleji než smrtelní (jak říká Barrow). Možná by byli silnější než dnešní člověk, ale zcela určitě by byli hloupější. To věděl už řecký filosof Xenofanés, když říkal: „Bohové nezjevili člověku všechno, a bude-li chtít, objeví jiné a lepší“.
Smrt je biologická nutnost. Biologická struktura je fragilnější než nebiologická a zákony termodynamiky na ni doléhají tvrději. To je první nutnost smrti, nutnost fyzikální. Fyzično přesahuje biologično a přetrvá ho (1). Druhá nutnost smrti je biologická. Barrow píše: „Strategie, která přináší užitek mladému organismu, ale nepříznivě postihuje organismus starý, bude nadřazena strategii se stejným průměrným užitkem pro všechny bez ohledu na věk. Navíc mají geny, které preferují mladé organismy na úkor starých, sklon se v průběhu dlouhých časových období v populaci hromadit. A tak celkový úpadek našich tělesných funkcí a naší schopnosti obnovy a regenerace není nikterak překvapující.“ Smrt tedy prospívá zdravému rozmnožování (2).
Protežovány jsou zejména geny, které prodlužují tu část ontogeneze, během níž roste mozek. Hned po nich jsou to geny, které zajišťují zdraví v době předpokládaného rozmnožování. Starobní zchřadlost člověka je tedy daní za dobře vyvinutý mozek se sekundárním vědomím a za to, že jsme se narodili zdraví a přežili do té fáze života, kdy jsme schopni mít děti a starat se o ně. Nesmrtelnost by měla na člověka i vliv psychologický. Lidstvo by se postupně rozdělilo na dvě části: na ty, kteří všechno odkládají, protože mají vždy ještě dost času, a na ty, kteří chtějí všechno udělat co nejdříve, protože chtějí využít všechen nekonečný čas. Obojí způsob je neproduktivní a vede ke kolapsu.
Význam slova „smysl“ je nejednoznačný. Nahlédneme-li do Slovníku spisovné češtiny, najdeme dva hlavní významy: 1. (aktuální) myšlenkový obsah, význam; 2. konečný cíl, zaměření, důvod jednání, existence. Z významu 1 plyne, že táže-li se nás někdo po smyslu něčeho, musíme vědět, nač se táže, tedy jaký význam a myšlenkový obsah od nás požaduje. To je nutné si ujasnit, abychom předešli manipulování pojmy a v důsledku toho i manipulování naší myslí a mentálnímu heckerství. Teprve poté můžeme přikročit k významu 2.
U významu 2 musíme opět dobře rozlišit, nač se tážeme; druhý význam se totiž sám opět rozestupuje do několika (pod)významů. Seřadíme-li si je od nejkonkrétnějšího k nejabstraktnějšímu, dostaneme řadu: A. Důvod jednání; B. Zaměření; C. Důvod existence; D. Konečný cíl existence. Teprve významy C a D zohledňují faktor existence; v nich je význam slova „smysl“ nejobecnější. Významy A a B naproti tomu konvergují k významu 1 v jeho konkrétnosti. Významy 1, A a B lze snadno vyslovit, významy C a D nikoli.
V důsledku C a D nás obratný hecker snadno přesvědčí, že náš život postrádá smysl. Táže se: jaké je tvoje zaměření, jaký důvod máš k tomu, že studuješ tuto fakultu? Odpovídáme, že studujeme tu a tu fakultu, protože máme takové a takové zaměření (A, B). Budiž, připustí manipulátor, ale jaký to má smysl (C, D)? Tady možná budeme zaskočeni, málokdo z nás totiž připustí, že konečným cílem jeho života je být učitelem nebo informatikem. Čeština tady naštěstí citlivě rozlišuje: a. Být učitelem; b. Být učitel. Každý z obou obratů znamená něco trochu jiného. Být učitelem (a) znamená propůjčenou, přechodnou vlastnost; ve škole jsem učitelem, ale mimo školu hraju jiné role, třeba roli kamaráda, sportovce, partnera nebo rodiče. Být učitel (b) je naproti tomu stálá, bytostná vlastnost jejího nositele: jsem potom učitel svou podstatou a chovám se „učitelsky“ i mimo svou školní roli. Být učitel, voják, úředník a kazatel znamená být jím bytostně. Je zřejmé, že nechceme být variantou b, ale právě tu nám manipulátor vnutí. Lehko potom dokáže, že náš život postrádá bytostný smysl.
Nakolik je ale varianta b nežádoucí, je nežádoucí i takovýto „bytostný“ smysl: může totiž být všechno možné, jenom ne bytostný! Ve skutečnosti jsme o smyslu ještě ani nezačali hovořit. Bude tedy užitečné, když rozlišíme: I. Jedinečný smysl; II. Obecný smysl. Ten první je konkrétní, druhý abstraktní. Jedinečnost a obecnost jsou hodnoty, a to proto, že bezprostředně souvisejí: I. s jedinečností naší individuality a subjektivity, II. s obecností výskytu každé individuality a subjektivity ve společnosti. Entitu II mohu prožívat jen skrze I, to je ontologická a gnoseologická rovina smyslu. Entitu I mohu prožívat jen v rámci II, to je axiologická a etická rovina smyslu. Smysl bytí sceluje naši osobnost. Jakožto scelující nesmí být v žádném ohledu partikulární.
Právě o to se ale snaží mentální hecker: chce se nabourat do naší „schránky“, až dosud celistvé, a získat nás pro partikulární ideologii! Problém smyslu je ve skutečnosti daleko jednodušší, než v tomhle výkladu vypadá. Bytostný smysl totiž bezprostředně cítíme! Obtížně ho formulujeme právě proto, že je bytostný. To ostatně platí pro všechny bytostné obsahy naší mysli. Ty totiž směřují do nevědomí.
Lidské nevědomí neví nic o smrti, říká C. G. Jung. Výzkumy ukázaly, že lidé vnímají svou budoucnost v podstatě optimisticky; tzv. optimistické zkreslení je funkcí principu přežití. Proto také člověk nepotřebuje náboženskou či jakoukoli jinou ideologickou útěchu. Tu pro sebe požaduje výlučně a jen „pesimistické zkreslení“, které však funkcí přežití není. Právě to nám chce hecker vnutit a naši vždy ještě celistvou mysl rozcelit. Jeho „optimismus“ je nutně partikulární a defenzivní. Psychologickou funkcí partikulárního optimismu je popření optimistického zkreslení (které je funkcí přežití). „Pesimistické zkreslení funkcí přežití není, ontologickou funkci pak nemá žádnou.