Milan Exner

O bytí, nebytí a poznání

Historicky jsou relevantní dva koncepty nebytí: Parmenidův koncept (A) a Démokritův koncept (B). Oba vedou k odlišné kosmologii; vesmír je vždy takový, jaká je platnost jeho „být“ a jeho „nebýt“. Jde o dvě odlišné ontologie nebytí. Tomu pak odpovídá i dvojí odlišná gnoseologie. U Parmenida nebytí neexistuje,¹ u Démokrita existuje.² Charakteristikou prvého konceptu je (ontologická) zbavenost, charakteristikou druhého vybavenost. Parmenidés chápe nebytí neprostorově, kdežto Démokritos prostorově. Proto se u Parmenida oceán nemůže vylít ven ze světa, kdežto u Démokrita to možné je. Svět a vesmír jsou u Parmenida jedno a totéž, u Démokrita dvojí a různé. Můžeme také říci, že předplatónská filosofie vytvořila dva typy prázdna, negativní (A) a pozitivní (B), nedispoziční a dispoziční. Nedispoziční negativní prázdno není k dispozici fyzikálním entitám, kdežto dispoziční pozitivní prázdno ano. „Parmenidova raketa“ nemůže opustit svět, kdežto Démokritova ano. „Démokritova raketa“ proniká ze světa do vesmíru.

To má přímý vliv na koncepci světa a času. U Parmenida existuje svět/vesmír v jediném, látkově spojitém a ohraničeném, do sebe uzavřeném exempláři. Je tedy nezbytně věčný. Věčný však může být jen proto, že není z vnějšku ani zevnitř ohrožován nebytím. Je nerozborný, nebytí nemá časový charakter. Za hranicemi vesmíru panuje bezčasí. U Démokrita existují světy v nekonečném množství exemplářů, z nichž každý je látkově nespojitý, zrnitý, a je tudíž z vnějšku i zevnitř ohrožován nebytím. Svět je tedy rozborný, zaniká. Vždy „plný“ čas je doplňkem „prázdného“ prostoru. V dispozičním prostoru čas vždy již a vždy ještě běží.

Máme tedy dvě verze věčnosti: věčnost jako bezčasí (A) a věčnost jako nekonečný průběh (B). Obě si navzájem konkurují, aniž by mezi nimi bylo vždy dostatečně rozlišováno. Koncept Melissův, spojující Parmenida s Démokritem (C), klade nekonečné spojité bytí bez vakua; to je předobraz modelu Brunova, bez jeho theologické licence ovšem. Nebytí v takovém vesmíru neexistuje z principu, ani jakožto jsoucí, ani jakožto nejsoucí. Vesmír je tedy nekonečný (na rozdíl od Parmenida), ale svět nezaniká (na rozdíl od Démokrita).

Melissos zřejmě považoval Parmenidův vesmír za nedostatečně zajištěný proti nebytí; neboť právě ono svírá jeho hranice. Melissův svět tak není ohrožován nebytím ani z vnějšku, ani zevnitř. Existuje v něm věčnost (A), ale ne bezčasí. Bytí má věčný časový průběh (B). To je syntetický model (A+B→C). Vidíme zřetelně, že kosmologické představy a koncepty nejsou nezávislé na psychohygieně. Zapuzení neohraničenosti a nekonečna předplatoniků je v antické filosofii diktováno anxietou. Nesamozřejmost bytí, jedna ze základních otázek filosofie, má svůj původ v řecké kosmo-ontologii.

Této podvojné situaci odpovídají dva modely poznání. Parmenidův vesmír, uzavřený do sebe a relativně malý,³ lze v dostatečně dlouhém čase poznat oblast po oblasti a doslova „bod po bodu“, zvláště je-li čas v něm cyklický. Proto Aristotelés věřil, že lze metafyzicky uchopit jeho podstatu a podstatu všech v něm obsažených jsoucen. Poznání je tedy konečné, tvořené konečným počtem pravdivých výroků. Protože neexistují přístrojová zkoumání, je jsoucno i všechny jeho vnitřní součásti vždy tím, čím se jeví oku. Toto „jevící se“ musí být uchopeno rozumem. Tak je určena „bytnost“ jsoucna.⁴ Taková je metoda Aristotelovy filosofie, která je základem moderní fenomenologie. Řecká ontologie však nemá základ ve zření jako takovém, nýbrž v hovoru.⁵ „Názornost“ je u Řeků pojem o dvojím významu, z nichž jenom ten první je smyslový.

Pro konečný vesmír platí Anzenbacherův model poznání, tzv. platónský trojúhelník. Jeho vrcholy jsou značeny pojmy Já, Bytí a Absolutno. Poznání se tu pohybuje po vnitřní ploše trojúhelníka, a protože ho lze propátrat „bod po bodu“, lze dospět v konečném čase k absolutnímu poznání i k samotnému absolutnu, ať už ho nazveme idea, Bůh, absolutní duch, nebo jinak.⁶ Nelze je však nijak překročit směrem ven, mimo trojúhelník. Absolutní poznání je tedy zároveň principiálně omezené. Pochopíme-li však „kognitivní bod“ doslova (pythagorejsky, tj. geometricky), poznání se vnitřně drobí a vzdaluje kogitující subjekt od jeho zaklenutí v „absolutním“, zcela ve smyslu Zénónovy aporie, to jest: nekonečně!

Démokritův, resp. Melissův vesmír nic takového neimplikuje: nekonečno, případně expandující konečný vesmír dnešních kosmologů, nemůžeme v konečném čase propátrat „bod po bodu“. Můžeme však z poznané množiny kognitivních „bodů“, (spíše: „materialit“) extrapolovat na jiné a další množiny. Principiálně není extrapolace ničím omezena. Tuto situaci modelujeme pomocí „Anaximandrova čtyřúhelníku“, jehož vrcholy značíme jako subjekt, objekt, hodnota a celek. Poznání se tu pohybuje po vnější ploše mimo modelový čtyřúhelník, přičemž jeho plocha představuje objem nepoznaného. Subjekt vyvíjí na nepoznané kognitivní tlak. Má v přímém názoru objekt a hodnotu, kterou do bytí vkládá, ať už vědomě či nevědomě, tedy jeho význam a smysl. Celek (vesmír, bytí), který se nachází „úhlopříčně“ přes modelový čtyřúhelník nepoznaného, v přímém názoru nemá.

Ještě lépe vynikne rozdíl mezi oběma modely, když je převedeme do tří rozměrů. Z Anzenbacherova trojúhelníku se tím stává čtyřstěn, z Anaximandrova čtyřúhelníku šestistěn. Pro Anaximandrův model se v principu nic nezmění. Nepoznané tu tvoří soubor materialit, které chceme poznat. Soubor dat je tedy objekt, vůči němuž je subjekt svobodný. Kognitivní tlak na něj vykonává subjekt „zvenku“, přičemž šestistěn zmenšuje svůj objem směrem „dovnitř“, stejně jako u čtyřúhelníku. U Anzenbacherova čtyřstěnu je situace jiná. Protože kogitující subjekt byl ve dvou rozměrech omezený plochou trojúhelníka, je teď, v rozměrech třech, omezen objemem čtyřstěnu. Je v něm doslova uvězněn, takže není vůči svému objektu svobodný. Ontologický problém se tím změnil v problém gnoseologický. Kogitující mysl tedy nemá k dispozici objekt, nýbrž subjekt, to jest: sebe sama! Má-li subjekt k dispozici jen subjekt, je to bludný kruh.

Jak se v Anaximandrově čtyřúhelníku zmenšuje plocha „nepoznaného“, zvyšuje se hustota poznatků (zmenšují se hermeneutické elipsy, „mezery“ mezi fakty) a s jejich hustotou se zvyšuje i odpor, který kognitivní plocha klade. Principiálně však lze jakoukoli hranici překročit. Tento model odpovídá situaci dnešního stavu vědy a poznání obecně. Superhmotnosti a kvantová neurčitost jsou důsledkem maximálního kognitivního tlaku na „Anaximandrův čtyřúhelník“. To je gnoseologický aspekt věci. Ontologicky však patří obojí k vlastnostem fyzikální reality. Ontologické kontinuum nikdy nepřestane „zrnit“; to je jedním ze základních axiomů hermeneutiky. Pro trojrozměrný model platí mutatis mutandis totéž. Ontologické kontinuum nepřestává zrnit ani v situaci, kdy ho moderní fyzika prodlužuje za hranice našeho (rozpínajícího se) vesmíru. Jen díky tomuto „virtuálnímu zrnění“ může z nebytí „odstartovat“ bytí, tedy vesmír – to však už je jiný problém a jiná otázka.