Milan Exner

Nejdříve vytvářel štít, štít kulatý, velký a pevný, všude jej dovedně zdobil, pak připojil obrubu lesklou… Veletok Ókean též tam zpodobil mohutný, silný, okolo krajního lemu, kol dokola pevného štítu.

Ílias

V germánském kosmogonickém příběhu vhodí bohové tělo zabitého praobra Ymiho do Ginnungagapu, a tím vytvářejí svět: z jeho masa vzniká Země, z lebky nebe, oblaka z obrova mozku, z jeho krve moře a řeky, z potu jezera, z kostí hory; hvězdy, Měsíc a Slunce však vznikly z ohně Múspellsheimu...[1]  Podobné rysy (totiž antropomorfismy, zoomorfismy a konkrétnost představ) nacházíme také ve finské pohanské mytologii, kde svět (podobně jako v hindské mytologii) vzniká „z vejce“: „Důlní půle skořepiny změnila se v zemi dole, horní půle skořepiny nahoře se nebem stala.“ [2]  Z horní poloviny žloutku vznikne Slunce a z horní poloviny bílku Měsíc, světlé skvrny na skořápce kachního vejce vytvoří hvězdy, tmavé oblaka. Pevnina sama a moře jsou podle všeho tvořeny zbylými polovinami žloutku a bílku ve skořápce. Místo, kam je možné usídlit plod z Ilmatařina lůna, je k dispozici. [3]  Vyloučený však není ani abstraktnější scénář. [4]

Nás ale v tuto chvíli nezajímá kosmogonie, nýbrž již hotový svět, tedy jeho aspekt geografický a kosmologický. V germánském mýtu se jako obzvlášť důležitá zmínka jeví údaj, že Ymiho krev obtáčí kol dokola celou pevninu. [5]  Jde tedy o podobnou symetrizující představu jako u Řeků. [6] U Germánů nacházíme dva základní popisy světa. Ten první je silně archaický a jeho ústředním symbolem je kosmický strom, jasan Yggdrasil. [7]  To je v základním rozměru vertikální model, spojující svět s nadsvětím a podsvětím; podobný nacházíme např. u severoamerických Indiánů i jinde. [8] Také svět Kalevaly je popsán jako vertikální struktura, nebesa, země a podsvětí, ale dub, který sahá až na nebesa, brání Slunci, větrům a dešti, aby zúrodňovaly zemi, a proto musí být (hrdinsky) pokácen. Jeho části však zaručují těm, kteří je vlastní, blaho, lásku a věštby...[9]  Primordiální entita nemůže být podle všeho jen tak odstraněna a podrží si magické vlastnosti... Kosmický strom je vitální symbol; vidíme, že primitivní vědomí pracuje s čistými symboly. Yggdrasil přitom chápu jako primordiální, z kosmologického hlediska původně samostatnou entitu.

Horizontální popis světa je u kosmických stromů doplňkový. U Germánů je však zřejmá tendence spojit ho s pozdějším, v základním rozměru horizontálním modelem, který je důsledkem zeměpisných zkušeností se světem z doby stěhování národů. Vertikální model naproti tomu odpovídá spíše mentalitě usazeného etnika, které má omezené teritoriální zkušenosti. Horizontální germánský popis už je v jádře podobný homérskému obrazu, když vyloučit nemůžeme ani kontakt s řecko-římskými představami…[10] Z primitivního modelu přechází do pokročilejšího geografického popisu představa, že Yggdrasil 1) tvoří osu světa, 2) jeho větve se klenou přes celý svět a sahají až do nebe, 3) jeho kořeny spojují svět a podsvětí. [11]

            Základními komponentami horizontálního geografického popisu jsou u Germánů Midgard (země uprostřed, sídlo lidí), Utgard (země na okraji, sídlo obrů) a „moře“, které zemi obtáčí (sídlo hada Midgardsorma). Vodstvo obklopující zemi je pravděpodobně (nikoli však nutně) pozdní figurou. Vertikální osa má rovněž tři členy: již uvedený Midgard, dále Ásgard (sídlo Ásů, nebeských bohů) a Hel (podsvětí, sídlo bohyně téhož jména). „Ásgard“ byl přitom situován dvojím způsobem: buď do středu Midgardu (což by mohla být původní figura), nebo do nebe (střed nad Midgardem, odpovídající pozdějším představám a hegemonii Ásů). [12]  Situování „sídla Boha“ na Zemi nacházíme také v archaické kosmografii Bible; „zahrada Eden“ (narozdíl od oblastí mimo ni zavlažovaná, úrodná a výživná) se nachází „na východě“. [13]

Nejhlubší a nejtemnější částí germánského podsvětí je tzv. Niflhel.[14] Jde tedy ve výsledku o horizontálně a vertikálně orientovanou strukturu, jako u Homéra.

Jsou tu však i rozdíly. Horizontální kosmografický model u Germánů je totiž asymetrický. Midgard by měl být ze všech stran obklopený Utgardem, tak tomu ale není. Utgard (který je domovem obrů) svírá Midgard jen ze severu, jihu a východu; východní směr se přitom ukazuje jako nadmíru důležitý. Kruhová symetrie Utgardu (podporovaná kruhovou symetrií obklopujícího moře a hada v něm) odpovídá zdá se archaickým představám o světě, daným omezenými teritoriálními zkušenostmi.  Zeměpisné zkušenosti z doby stěhování národů však patrně Germány přesvědčily o tom, že směrem na západ, kam vedli svou expanzi, se nenachází žádná země obrů. Když dorazili až k Atlantiku, nezbylo jim patrně nic jiného než ponechat zemi obrů jen v nepřístupných oblastech severu a jihu, a ovšem na východě, ve své vlastní minulosti... Rozložení Utgardu je tedy asymetrické.

Podobnou zkušenost učinili i Řekové, avšak historicky dříve: Hérodotos (a s ním i řečtí geografové) se stavěl skepticky k představě, že svět obtéká kruhový Ókeanos a považoval ji za výmysl starých básníků, možná Homéra. [15]  Také Řeky přivedla cestovatelská zkušenost k pochybnostem o původním modelu světa. „Mitgard“, země lidí, se tedy nachází i na západě, „Utgard“ na zbylých světových stranách; takto nesymetricky rozdělená země je pak symetricky obtékána oceánem. [16]  Je zajímavé, že „světová osa“ (axis mundi) byla u putujících kmenů rituálně přemístitelná: střed světa se v primitivních představách pohyboval společně s rodem a kmenem! Tyto praktiky označuje Mircea Eliade jako „ontofanii“, zjevení světa, jehož posvátný střed (strom, kůl, kámen, svatyně) zakládá uspořádaný svět; za jeho hranicemi se nachází neuspořádané a ohrožující bytí. Eliade hovoří o „ontologické žízni“ archaických národů a jejich rituální praktiky a mýty označuje jako „archaickou ontologii“. [17]

Jasan Yggdrasil tedy nějakým způsobem doputoval s Germány až k Atlantiku. Otázkou je, jak tento, v zásadě již pokročilý, empirický model světa, mínil „vnější“ stranu oceánu, tedy jeho modelovou ukončenost, resp. neukončenost... Neukončenost obklopujícího kruhového moře je charakterizována výrazy z běžného slovníku životní praxe, totiž tak, že je „nelze přeplout“. [18]  Nevyjasněné a konfúzní okraje světa najdeme i ve finské mytologii, což odpovídá mentalitě venkovského obyvatelstva, které tento archaický obraz světa zakonzervovalo... [19]

 Snorriho formulace nám dobře umožní rozlišit mezi naivním pojmem „bezhraničnosti“ moře v mýtech a filosofickým pojmem „neohraničenosti“, jak se v důsledku kritiky místně ukončeného homérského modelu objeví podle všeho už u Thaléta... Nakolik je však toto „nelze přeplout“ zjevováno božskými Ásy králi „Švédska“, jde o lidská slova a měřítka, která by mohla znamenat jen tolik, že je „nelze přeplout člověku“. Samotným bohům to však nutně nemožné není...

            Podobně dvojznačnou situaci „zahlédneme“ ještě v Íliadě, právě to však nesmíme chápat jako pochybení nebo poplatnost (mýto)poetickému zpracování představ o světě; zpěv řeckého aoida nebo germánského scopa byl tím nejkomplexnějším výkladem, který byl v dané době danému etniku k dispozici… Mluvím tu úmyslně o možné „modelové“ neukončenosti oceánu, nikoli o oceánu jako takovém; i řecká cesta na „konec světa“ bude literární, fiktivní a modelová… K otázce, jak se věci mají „ve skutečnosti“, tj. nezávisle na mýtu, musí lidská mysl teprve dospět, a dospět k ní může jen prostřednictvím zkušenostmí a pochybováním; nic z toho však autentický, předliterární a archaický mýtus nezná. Problém „vnějších okrajů“ světa (a tedy možného okraje oceánu) původní řecký mýtus netematizuje, protože to přesahuje jakákoli lidská měřítka. A protože jej netematizuje, nemůže ho ani modelovat;  k něčemu takovému člověk ve svých představách ještě nedospěl. Umožní mu to teprve pokročilá představa antropomorfních bohů a jiných mytologických postav, užívaných k „myšlenkovým experimentům“, které lidská měřítka přesáhnou. Neměli bychom však přitom zapomínat na to, že v archaických kosmogonických scénářích bylo leccos „spolumíněno“ a „předtematizováno“...

            Představme si dítě, které od narození vyrůstá v domě, obklopeném ze všech stran velikou zahradou, která je obehnána vysokou kruhovou zdí. Ve zdi jsou vrátka, ale ta musí dítě samo objevit; jsou však plná a těsně přiléhají ke zdi. Rodiče dítěte jsou němí a nemohou dítěti ani jinak sdělit žádnou svou zkušenost o světě za zdí; oni sami zahradu nikdy neopustili. Kruhová zeď v této metafoře zastupuje kruhový obzor: také my jsme vždy a nutně sevřeni ze všech stran v základním rozměru kruhovým horizontem. Když se dítě naučí chodit, běhá po zahradě. Běhá po ní radostně a s vitální samozřejmostí: zahrada je dost velká na to, aby dítě nemělo pocit, že je nějak omezováno… V této fázi svého života ještě nic neví o zdi. Nemá tolik sil, aby k ní doběhlo, a ani mysl není ještě příliš zvídavá. Strach z odloučení od rodičů drží dítě v blízkosti domu. V silách dítěte není, aby si uvědomilo paradoxní topografii své situace. Otázka okrajů jeho bytí v prostoru se přirozeným způsobem neklade. To odpovídá ontogenezi lidské psychiky, která dospěje k představě horizontu teprve v šesti až sedmi letech...

Podobně jako v případě individuální mysli dítěte němých rodičů se věci mají s kolektivní myslí mytologických výkladů světa, tedy fylogeneticky. Také „kolektivní mysl“ je tu svého druhu myslí „dětí“, a také ona má „němé rodiče“. Taková skupinová mysl musí všechno objevit sama. I zeď, i vrátka v ní, i otázku, co se nachází za zdí. Představíme-li si, že se dorozumívá spíše posunky a poukazováním než řečí, budeme asi blíže podstatě věci. Vylomí vrátka nebo přeleze zeď a vydá se na cestu. Ale zeď před ní ustupuje do všech stran a bere na sebe podobu kruhu. Je neviditelná a o to záhadnější. „Kolektivní mysl“ zapomíná na svůj původní domov, ale také ten dnešní se svým podivným způsobem nachází „vždy“ ve středu světa... Střed se pohybuje společně s námi, otázka „druhé zdi“, neviditelné zdi obzoru, však není na pořadu dne. Mysl k ní ještě nedospěla.

            Ve chvíli, kdy dorazí k oceánu, bude naivní mysl nucena opustit představu o „putujícím středu“. Možná také, že zcela opustí symetrický model, jako naši Germáni pod vlivem zkušenosti z doby stěhování národů; nutné to ale není, protože svět je možné chápat i jako rovnoměrně horizontálně ubíhající všemi směry od původního domova. V obou případech zůstává obklopen oceánem, nebo se možná představa kruhového oceánu objeví až tehdy… Zkušenost s oceánem však vzhledem ke stavu naší „modelové mysli“ zůstane omezena na tento jeho v přímé zkušenosti přítomný okraj, který vnímá zrakem. Otázka, jak se věci mají tam kdesi, za „vodou“ (a zda nějaké „za vodou“ vůbec je) se v této fázi neklade; mysl k ní (stále ještě) nedospěla.

            Paralely mezi ontogenezí a fylogenezí nejsou nikdy víc než metafora; ta však je pro nás užitečným pomocným prostředkem. Důvody k jejímu použití byly výkladové: chtěli jsme totiž pochopit někdejší mysl, která modelovala svět jako plochý kruh, jehož okraje víceméně nereflektovala. Tahle věc má svou fenomenologii a svou logiku. Výsledný produkt této fáze myšlení je však pozoruhodný: je jím původní, mytologická a před-archaická představa světa „bez hranic“… Mytologický archetyp „bezhraničnosti“ však není totožný s mílétskou inovací, kterou označujeme jako „neohraničenost“. Je jejím (pouhým) předstupněm. Představuje smyslově názorné, netematizované a nereflektované ubíhání za horizont. Mílétská varianta bude smyslově nenázorným „zaobzorovým“ jevem, který je reflektovaný a svým zvláštním způsobem i tematizovaný.

V každém případě platí, že to je velmi důležité dědictví po mytologii, v tomto případě už jen a výlučně řecké… Až si Germáni začnou klást podobné otázky jako Homér, budou už v kontaktu s římskou kulturou, která jim sdělí ohromující zprávu, že vesmír je koule, v jejímž středu se nachází kulovitá Země. Budou ohromeni, asi jako kdyby promluvili jejich dávno mrtví němí rodiče. Někteří ji možná nikdy nepřijmou. Tahle metafora platí přísně vzato pro germánské vzdělance. Ostatní budou dál v klidu žít na ploché Zemi, jako na ní ve své mysli žije ještě dnes velká část současného lidstva. Až Albert Einstein obnoví představu neohraničeného vesmíru, bude to pro jeho současníky stejně podivné, jako připadal Aristotelovi podivný vesmír Anaximandrův…

V Íliadě je rámcová situace podobná jako u Germánů. Podle popisu Achillova štítu můžeme soudit, že součet „pevnina + oceán“ tvořil plochý kruh; oceán je tedy vnímán jako kruhový. Podle pozdějších zmínek to byla řeka, která obtéká pevninu blíže neurčeného tvaru, v základní projekci kruhovou, v orientaci od západu na východ; po těchto proudech se za noci plaví v zlaté míse Slunce. V pevnině, ne však v jejím středu, se nachází moře (Pontos), které je úžinou mezi „Héraklovými sloupy“ (dnešní Gibraltar) [20]  spojeno s oceánem. Oceán obsahuje sladké vody a napájí prostřednictvím podsvětí prameny a také řeky, které nevytékají z oceánu; moře je slané vlivem nerostů, obsažených v zemi. Zda má oceán v Íliadě vnější okraj, záleží podstatně na interpretaci Homérova textu.

G. S. Kirk nechává tuto otázku v podstatě nerozhodnutou. V „lidovém“ pojetí podle něj obklopovala Zemi bezmezná, nikoli však nezbytně „neohraničitelná“ vodní pláň. V poznámce pod čarou pak píše, že v „podsvětní“ epizodě Odysseie (a také u Hésioda) má Ókeanos „druhý břeh“, charakterizuje ji ale jako „pravděpodobně pozdní“. [21]  Ať už se slovo „pozdní“ vztahuje k ostatním částem Odysseie, nebo je tu měřítkem vztah k Íliadě, jedno se zdá být zřejmé: že se totiž v případě prvního Homérova eposu kloní spíše k variantě předpokládaného původního mýtu, tedy k verzi bezhraničnosti, kamsi za obzor ubíhajících vod...

Takové rozhodnutí (pokud souvislosti Kirkova textu vnímám správně) je důsledkem konzervativního čtení, které favorizuje předchůdce a vlivy. Homérův text ale není „lidový“ ve smyslu širokých sociálních vrstev... Je to text vzdělance a pro vzdělance, umělecké dílo velmi komplexního rázu, v němž je dokonce patrný rozdíl mezi promluvami, představami a prožitky aristokracie na jedné straně a běžného vojáka na straně druhé. Zdá se však, že verze „bezhraničnosti“ nemá pevnější oporu ani v Íliadě samé… Naproti tomu (nevyslovený) předpoklad, že oba eposy jsou dílem dvou autorů, je podle všeho oprávněný.

V XVIII. zpěvu, kde se popisuje, jak Héfaistos vyráběl štít pro Achilla, čteme: „Nejdříve vytvářel štít, štít kulatý, velký a pevný, všude jej dovedně zdobil, pak připojil obrubu lesklou…“ Budeme-li „obrubu“ chápat jako pouhý dekor, museli bychom totéž činit i ostatními entitami popisu; ty však jsou symbolické, zpodobující dění a řád světa. O něco dál Homér píše: „Veletok Ókean též tam zpodobil mohutný, silný, okolo krajního lemu, kol dokola pevného štítu…“ [22] „Obruba“ („lem“) nemůže obklopovat pevninu: nedává to smysl symbolický ani dekorační. Oceán tedy neteče okolo „lemu / obruby“, nýbrž  „podél krajní obruby“, jak tuto sekvenci překládá Filip Karfík; [23]  to je v každém případě vnější okraj oceánu. Není-li „obruba“ pouhý dekor, představuje klíčový symbol, jehož významem je „druhý břeh“, nebo možná spíš: jeho šifra...

Tuto interpretaci podporuje i fakt, že sám geografický tvar, totiž kruh, je ohraničený; Achillův štít tematizuje ohraničený kruhový tvar. Ílias tu pracuje se symetrií geometrického typu (což není nutně příznak filosofičnosti), jak to vidíme i na vertikální ose Homérova modelu: z nebe je k povrchu Země stejně daleko jako od povrchu Země do nejhlubší části podsvětí. [24]  Není pravděpodobné, že by nadsvětí a podsvětí mělo zcela identický tvar; co se nachází pod námi, nevidíme.. V každém případě však vertikální symetrie k takové představě směřuje.

V Íliadě tedy jde o dvojí projekci: 1) horizontální, jejímž tvarem je kruh. Nakolik potom definujeme Ókeanos jako kruhovou řeku, spolumíníme tím „druhý břeh“; to znamená, že je kruhový celý horizontální obvod universa. 2) Jde o vertikální projekci, jejíž osa je vzhledem k zemskému povrchu obousměrně symetrická. Vzhledem k tomu, že nebe má nejvyšší a podsvětí nejhlubší část, musí mít podsvětí i nadsvětí nutně také části „méně“ vysoké a hluboké. S tím koresponduje fakt, že Homér tematizuje nebesa jako „báň“; jde tedy bezpochyby o zakřivené ukončené útvary. Sloučíme-li oba rozměry, může se jen těžko jednat o „bezhraničný“ model. V této fázi myšlení jde daleko spíše o ukončený útvar, který se blíží tvaru koule a jako takový je pravděpodobně i předfigurou popisu v Odyssei. Asymetrii obou rozměrů však zcela vyloučit nemůžeme. O tom nás přesvědčuje kosmografie nebeské klenby a primordiálních vod u starověkých Egypťanů i původní řecký mýtus o Atlantovi, ke kterému se ještě dostaneme...

U Hésioda už zavládne plná, definovaná symetrie: „Země zrodila napřed jí samé podobné Nebe“! [25]  Neponechejme bez pozornosti zajímavý fakt, že původní tvar je tu přisouzen Zemi; tvar Nebe je z něj odvozen! To však má vzhledem k Homérovi jen podpůrnou hodnotu. V každém případě je jasné, že tendence k úplné geometrizaci universa, u Homéra na vertikální ose spíše naznačená (logická, nikoli tematizovaná), se dovršuje u Hésioda. Tuto relaci můžeme vyjádřit vzorcem:  „Kruhový tvar okrajů Země + shodný tvar Země a Nebe ≡ tvar koule“! Abychom byli korektní, nemusí jít o přesný tvar koule; že by však nebe bylo nějak výrazněji „zploštělé“ (např. „vejčitě“, jako později v empedoklovské doxografii), nezdá se být u Homéra ani Hésioda pravděpodobné... Neuvádím-li v modelovém „součtu tvarů“ znaménko „rovná se“ (=), je to snad přijatelný závěr…

„Koule“ je stejně jako „kruh“ ohraničený tvar. Je to ovšem tvar spekulativní: nikde v přírodě neviděl archaický člověk povrch přesné koule – pokud za jakousi „polovinu“ této plochy nechceme považovat nebeskou klenbu! Abychom byli upřímní, ani my dnes žádnou přírodní kouli nevidíme… Měsíc v úplňku je vizuální kruh, ne koule. „Koule“ jako tvar je lidským objevem, ať už to myslíme jakkoli. Motivem tvrzení řeckých kosmologů, že vesmír je koule, mohla být lidová představa „co je nahoře, je i dole“, která se zpřesňovala tou měrou, jakou do řeckého vědomí pronikala geometrie; celek vesmíru se tedy skládá ze dvou polokoulí položených na sebe svými řezy, totiž ze vzduchu a země. To vidíme víceméně jasně už u Hésioda. Mějme (tedy) na paměti, že základní topografický rámec je u Hésioda dost přesně vymezen. Tuto větu můžeme přeložit do řeči vyvíjející se kosmologie tak, že kulovitost celku bytí se objevuje historicky podstatně dříve než kulovitost jeho částí.  Tento vývoj bude dovršen v období mezi Parmenidem a Platónem… Ani Platón (a po něm Aristotelés) ale nebude mít k dispozici empirický důkaz, že kulovitá je celá Země (a nikoli jen její svrchek, jak tvrdil Archeláos),[26]  nemluvě o Slunci a hvězdách! Experimentálně se dá dobře modelovat „kulovitost“ Měsíce a jeho fází tím, že potmě kolem nějaké koule pohybujeme světelným zdrojem. Pro celkový tvar skutečného Měsíce u Platóna (odvrácená strana Měsíce) však platí totéž co pro Zemi u Archeláa: empirický důkaz o úplné kulovitosti Měsíce člověk v dané chvíli neměl! Koule je (tedy) lidským „objevem“. Představujeme si, že první „koule“ byla vytvořena rukodělným způsobem, např. tvarováním hlíny. U Egypťanů je Slunci přisouzen kulovitý tvar v analogii s činností posvátného brouka skarabea, který válí kuličku trusu; odtud pohybuje Sluncem po obloze brouk (v jiných variantách má koule Slunce křídla). [27] Takovými elementárními fenomény a útvary, jako je kruh Měsíce, svislice posvátného sloupu nebo rukodělná koule, je podmíněn vznik geometrie. Idealita geometrického objektu je do nich vkládána nazírající myslí.

První krok ke kulovité uzavřenosti vesmíru udělal podle všeho Homér v Íliadě. Achillův štít je dílem Héfaistovým: ve svém výrobku zjevuje bůh lidem pravdu o celku bytí; je to „ontofanie“, jak by řekl M. Eliade… Ontofanií je patrně i symbolický dekor „obruby“. Je-li tomu tak, je „druhý břeh“ v Íliadě tematizován. V Odyssei už bude explicitně popsán: jako pevnina, kde se vylodil Odysseus! Odysseus, stejně jako jeho blíženec z Hésiodovy Theogonie Héraklés, který rovněž navštívil „okraj světa“, jsou mýtické postavy. To v našem čtení znamená tolik, že k přesvědčení o existenci „druhého břehu“ dospěla lidská mysl postupně, myšlenkovým experimentem; mezi Héraklem, „Odysseovou lodí“ a „Einsteinovým expresem“ není řádový rozdíl.

Je tu ovšem zřejmý rozdíl v kosmických vzdálenostech. Tak zatímco v Odyssei musí Odysseus použít lodi, aby se dostal na okraj světa, stačí Héraklovi v původním mýtu (nakolik nám jej Hésiodos přibližuje) použít vlastních nohou. Okraj světa, kde obr Atlás drží nebeskou klenbu, je tedy přístupný po souši, je to pevnina sama. To je autentický mýtus, vyskytující se i u starých orientálních národů. [28]  Zahrada Hesperidek, kam obr mířil pro zlatá jablka, se podle tradice nacházela za pohořím Atlás, mezi dnešní Francií a Marokem. [29]  V těch místech se také nacházejí „Héraklovy sloupy“, spojující vnitřní moře s vnějším oceánem. K tomuto setkání tří kosmických entit, totiž Země, nebes a oceánu, ukazuje i Atlantův původ po rodičích. Jeho otcem byl Títán Iapetos a matkou Ókeanovna  Klymena. Iapetos byl synem Gáie a Úrana. V Atlantově postavě se tak symbolicky setkávají země, nebe a oceán. Také to je mytologická šifra a „ontofanie“, podobně jako obruba Achillova štítu v Íliadě. Okraj světa je tedy v původním mýtu myšlen konfúzně, jak to odpovídá nevyhraněným představám starých národů a jejich (netematizované) představě bezmezného prostoru: Země končí břehem oceánu, kde se také svažuje nebeská klenba, vodní hladina však pokračuje kamsi dál za tento horizont, dál za Héraklovy sloupy...

Musíme připustit, že taková představa se mohla jevit jako asymetrická a konfúzní jen pozdějším mytologům. V původním mýtu se totiž mohlo jednat  o „virtuální prostor“  za  nebeskou klenbou, tedy kosmogenetickou entitou, odpovídající přibližně Hésiodovu Chaosu, jejíž vnější okraje se nekladou z přirozenosti věci... Původní vody „za“ nebeskou klenbou jsme našli také v Genezi a v mezopotámských mýtech. Podobná kosmografická situace je i v egyptském mýtu a na tuto rámcovou představu mohl navazovat i Thalés, který podle tradice Egypt navštívil... [30]  V jakém vztahu jsou v těchto mytologiích „horní vody“ (voda nad nebeskou klenbou) a hladina oceánu (voda pokračující pod nebeskou klenbou), zůstává v principu nejasné.

Hérodotovo nevraživé hodnocení Homérovy „kruhové řeky“ jako čisté báje by koneckonců napovídalo na podobné představy o vztahu nebes a oceánu.  Tvrzení o neurčitosti mytologické představy by se tím ovšem falzifikovalo. Chaos za nebeskou klenbou u Hésioda by pak byl jakousi variantou Oceánu, což se nezdá být zcela nepravděpodobné.  

Modelovou „asymetrii“ nebe, vody a země se zřejmě pokusil odstranit v duchu ukončenosti universa epos Ílias. Udělal to krypticky a šifrovaně, jak to odpovídá nejen „božímu zjevení“ Héfaistova díla, ale i postupnému rozšiřování kosmologické úvahy. Ukončení Země a nebeské klenby je tím uvedeno do souladu s fenoménem oceánu jakožto kruhové řeky. Pokud by ovšem obr řeckých bájí nenesl na svých bedrech přímo nebeskou klenbu, nýbrž její „sloupy“, jak se někdy uvádí (což není zaručeno), [31]  směřovala by nebeská klenba řeckého mýtu kamsi směrem „do oceánu“. Tato představa by mohla odpovídat pozdější fázi řeckého myšlení, které bylo nuceno nějakým způsobem reflektovat zeměpisné zkušenosti. Autor Íliady by pak reagoval na tuto přechodnou fázi, protože problém okraje nebes se tím vlastně jen odsouval. Jinak řečeno: pokud se voda oceánu neprostírá pod nebeskou klenbou kamsi dál do (virtuálního) prostoru, mohlo by obojí směřovat ke společnému okraji. Ten pak je v Íliadě uveden do souladu s tradicí, tedy s mýtem o Atlantovi, který stojí na pevné zemi, obr sám však v tomto pokročilejším zpracování zmiňován není.

V Odyssei pak čteme poměrně přesný popis podmínek, které panují „na druhém břehu“. Kirké totiž říká Odysseovi: „Jakmile však tvá loď už přepluje Ókean širý, najdeš tam pobřeží nízké i s lesíkem Persefoniným“. To znamená explicitně dvě věci: 1) že Země tvoří širší kosmografický rámec než oceán, který je v Zemi obsažen jako v nádobě; 2) že se tam nebeská klenba kloní ke kruhovému okraji universa („nízké pobřeží“ = ukončené šikmě se svažující klenbou). Když Odysseus dorazí „k okraji Ókeanu“, spatří „mlhou a hustými mraky zahalený kraj“, kam „nikdy neshlíží zářivé slunce“… Čekali bychom, že při zapadání slunce bude právě na západě plno světla, místo toho ale „jen zhoubná noc je tam rozpjata nad ubožáky“! [32]  Mlha a tma jsou symboly zásvětí a podsvětí, které mají látkový charakter.  Vzdor tomuto zastření kontur však je „konec světa“ jasně definován; vesmír eposu Odysseia je (jednoznačně) ohraničený.

Charakter kosmografického popisu v Odyssei, totiž jeho poetičnost a samozřejmá krajinná konkrétnost, nesvědčí myslím ve prospěch možnosti, že jde o první tematizaci „druhého břehu“. Daleko pravděpodobnější se jeví závěr, že se Odysseia opírá o tematizaci starší, simplexní a zcela obecnou, tedy „ontofanickou“. Tou může být v daných souvislostech jen popis Achillova štítu v Íliadě. Model vesmíru v Íliadě je tak podle všeho plně symetrický. Je ukončený v čase i prostoru, má svou časovou a prostorovou hranici. Co se „nachází“ za touto časoprostorovou hranicí, není přitom předmětem mýtopoetické úvahy.

Vzhledem ke struktuře archaického antropomorfního mýtu je přitom pravděpodobné, že „druhý břeh“ oceánu byl novotvarem samotného autora Íliady. Jako nepravděpodobný se přitom jeví předpoklad, že by Homér pokládal Zemi za absolutně vzniklou z vody (což nás přivádí k dualismu vody a země). Je-li tomu tak, byla v původním mýtu, z něhož Homér hypoteticky vycházel, myšlena Země jako dno, které se zvedá z primordiálního vodstva, asi jako v židovském mýtu...  Autor Íliady pak ve své šifře „obruby“ Achillova štítu zjednal této „předtematizované“ situaci určité porozumění. Je-li voda držena Zemí (a nikoli naopak) nabízí se představa okrajů Země jakožto nádoby, která v sobě vodu drží, jaksi sama sebou...

Že taková věc není nijak v rozporu s archaickým pohledem na svět, o tom nás přesvědčuje četba Snorriho Eddy... Tam je vnější moře, obklopující symetricky pevninu ze všech stran, charakterizováno tak, že je „nelze přeplout“; o tom jsme už hovořili. Bohové se však podle všeho přes moře dostat dokáží. Když se totiž Tór na své výpravě do Jötunheimu, domova obrů, dostane až na samo východní pobřeží, jeho cesta tím nekončí: „Pak se pustil přes oceánskou hlubinu, a doraziv k pevnině, vystoupil na břeh.“ [33]  Přísně vzato by mohlo jít i o zátoku, jak to vidíme v Kalevale, tu by však, nehledě k její možné nezměrnosti, mohl obejít nebo přeplavit i člověk... Nezapomeňme také, jak zdatnými mořeplavci museli být Germáni, kteří osídlili Island! Nemůžeme sice vyloučit, že základ svých bájí si do svého nového domova přinesli s sebou, zcela vyloučit ale můžeme naproti tomu předpoklad, že by mytologii severských Germánů neovlivnilo nové prostředí. Islanďané přitom věděli až příliš dobře, že jejich vlast je ostrovem.Vede-li z Islandu jihovýchodní cesta k břehům Evropy, má být druhým břehem ve Snorriho Eddě podle všeho vnější okraj moře.

S takovou interpretací koresponduje i trojverší z Vědminy věštby ze starší Eddy, kde se píše o obrech, podnikajících invazi do Midgardu: „Loď pluje z východu s lidmi z Múspellu přes řvoucí moře.“ [34] Opět bychom mohli namítnout, že se obři plaví z východu na západ po moři podél pobřeží, formulace „přes moře“ však takové interpretaci spíše odporuje. Ze Snorriho pak lze vyvodit, že obklopující moře, kde Tór podnikne „rybolov“ na Midgardsorma, je myšleno jako voda, která má dno... „Vzepřel se oběma nohama, až prorazil loď, postavil se na mořské dno a táhl hada ke člunu.“ [35] Zdecimovaný a snad smrtelně zraněný had potom nadále „žije a leží v nejzazším moři.“ Nejzazší moře přitom znamená spíše horizontální než vertikální rozměr směrem do hloubky. Znamenalo by to, že Midgardsorm leží až u vnějšího břehu obklopujícího moře.

Tór, který je ovšem vševědoucím bohem, tedy podle všeho opravdu cestuje přes moře. Uvědomíme-li si, že teprve za mořem je hrad Útgard, podle kterého se jmenuje celý okraj Země, musíme být připraveni přijmout takové čtení kosmografického pojmu Útgard, který je míněn jako vnější, nikoli vnitřní okraj moře. Ve Snorriho Eddě je takové chápání přinejmenším předtematizováno, přičemž není vyloučeno, že podobné pozadí, související s přirozeným životem lidí (loď, rybaření, dno), mohla mít i Ílias; také tam se ostatně válečníci plaví na lodích... Nemůžeme přitom zcela vyloučit, že Snorri znal nějakým způsobem Homéra a zanesl určité předporozumění pro kosmografii Země a vody do svého materiálu sekundárně.

Původní mytologické označení pro hada Midgardsorma, který obtáčí celou pevninu a zakusuje se do svého vlastního ocasu, totiž (právě) Midgards-orm (červ, had nebo plaz „Mitgardu“),  však svědčí spíše pro původnost představy druhého mořského břehu... Pokud by totiž Utgard (okraj světa) tvořil zónu mezi Midgardem a vnějším mořem, tak jak to vidíme v řeckém atlantském mýtu, nebyl by žádný důvod označovat hada přívlastkem „midgards“. Snorriho had tedy podle všeho dřímá v moři mezi Midgardem a Utgardem, které (jako moře samo) od sebe odděluje a tvoří magickou hranici mezi oběma. Jakožto kruhový útvar značí oddělenost a završenost vnitřního světa, v jehož samém středu, případně v nebi nad tímto středem, bytují Ásové, bohové území, které s nimi sdílejí potomci Aska a Embly,[36] prvních lidí... Směrem k okraji se odvažuje (právě) jen Tór, tento profesionální „obrobijce“. Germánský model vesmíru tak vzdor brutálním antropomorfismům a zoomorfismům představuje pokročilý značně obraz světa, poučený migrací a snad i jinými pohanskými kosmologiemi.

Kosmografické obrazy jiných etnik, nepoučených migrací, cestováním a mořeplavbou (a nakonec i pokročilou astronomií a geografií řeckého typu), setrvávají v myto-poetických představách, které spíše obohacují dalšími a dalšími bájemi, než aby je redukovaly ve smyslu empirických obrazů světa. Vidíme to zřetelně u horizontální struktury světa v Kalevale, kde bájná včela letí přes „devatero moří“ na „zelený ostrov“ (a kde symetricky k tomu existuje i „devatero nebes“). Podobnou situaci zaznamenáme v kosmografii Hindů, kde se horizontální vesmír skládá ze sedmi soustředných ostrovů, z nichž centrální je lidmi obývaná Země. Ostrovy jsou od sebe odděleny šesti kruhovými moři, jejichž obsahem jsou třtinová šťáva, víno, máslo, tvaroh, mléko a voda. Za posledním úsekem moře se nachází lalóka (nesvět), zahalený temnotou; za „nesvětem“ lalókou je už jen skořápka kosmického vejce, kde vesmír končí. [37]

Vidíme, že představa ukončenosti světa (resp. konečného vesmíru, který se uzavírá sám do sebe) je vlastně předzjednána v mytologické figuře kosmického vejce. Zaznamenáme to v mytologii germánské, finské i hindské, a nakolik tomu tak je, nemůže se jednat o náhodu. Tyto shody vysvětlujeme ze struktury logického archetypu, který dospěl k představě singulárního počátku světa-vesmíru. Další diferenciace a popisy světa směrem k vnitřní straně „skořápky“ původního kosmického vejce je důsledkem pozdější, esteticky založené poetické spekulace, zatímco archaičtějším obrazům (např. germánskému) taková záliba v číslech a fiktivních kosmických sférách chybí. V protikladu k těmto obrazům světa a jeho počátku vidíme ale u Homéra spíše virtuální počátek a stejně tomu bude také u Hésioda; počátek singulární nemůžeme v dochovaných řeckých pramenech s výjimkou orfiků nijak doložit. Že se v dalším vývoji kosmologie uplatnila spíše virtuální kosmogonická figura než figura singulární, se zdá být závislé na geografických zkušenostech starověkých Řeků a jejich pokročilé virtualistické kosmografii.