Pandemie a evoluční paradigma
Pandemie nám přináší několikeré poučení o povaze bytí:
1. Evoluci v přímém přenosu. Nepřetržité genetické rekombinace viru, vliv zákona velkých čísel i náhody na selekci mutantů v závislosti na prostředí, stejně jako znevýhodnění genů starších generací lidské populace, jsou přímým důkazem platnosti axiomů evoluce přírodním výběrem. To první se týká mikroevoluce, druhé makroevoluce.
2. Důkaz o vzájemném prorůstání biologična a kultury. Člověk zemědělské éry se naučil trávit kraví mléko, na něž lovec-sběrač byl alergický. To je biologická odpověď těla na kulturu. Všechny nemoci, proti nimž jsme až dosud očkovali, se přenášejí z domácích zvířat na člověka. Jsou důsledkem zemědělské revoluce. Jsme tedy k očkování nuceni a doslova odsouzeni, neboť biologicky nepřirozená je domestikace zvířat, nikoli očkování. Platí to i pro kovid, ať už pochází odkudkoli.
3. Důkazy o platnosti evoluční antropologie. Zvýšená konfliktnost mezi skupinami lidí v dobách bojů o zdroje, stejně jako permanentní konflikt mezi rovnostářstvím a posilováním osobní pozice, mezi podřízením a sebeprosazením, mezi obecným míněním a vlastním názorem a mezi racionalitou a iracionalitou, platí obecně a bez ohledu na politický systém. „Dědictví savany“, jak tomu říká Ch. Boehm (Hierarchie v pralesích : Evoluce rovnostářského chování) je antropologická konstanta.
4. Ukázku síly planetární vědy ve smyslu „třetí signální soustavy“, opět v přímém přenosu. Bez globálně integrované vědy bychom vakcínu proti covidu jen stěží získali, a pokud ano, pak lokálně a opožděně. „Druhá signální soustava“ individuálního člověka na takový úkol nestačí. Tak u nás probíhalo očkování proti dětské obrně v padesátých letech; epidemie však řádily už od roku 1939. Úhrnné paradigma biologie jako vědy je nutně evoluční, kde výraz „nutně“ znamená, že jiné „teorie“ jsou bez jakýchkoli důkazů. Nejsou to tedy teorie, ale názory či v lepším případě hypotézy. Věda se zabývá i tím, co je přirozenými smysly neevidovatelné. Bez tohoto kognitivního průlomu bychom hynuli jako za morových ran ve středověku. Genetika je konečným důkazem o platnosti evolučního vzorce.
5. Důkaz, že existenciální otázky mají evolučně-biologický základ a východisko. Evoluční humanismus se odvozuje z pudu sebezáchovy. U biologických jsoucen to znamená přežití. Biologické jsoucno chce žít. To je universální charakteristika, která platí bez výjimky. Tím je zodpovězena i základní otázka etiky. Evoluce nás vybavila neuronálními strukturami pro vcítění. Kde se nechceme vcítit, musíme je blokovat. Vcítění je tedy primární. Evoluční humanismus je integrální humanismus. Každý jiný „humanismus“, např. církevní, je vždy ještě partikulární. Evoluční existencialismus se odvozuje z integrálního humanismu.
6. Důkazy o absenci vědeckého paradigmatu ve společenském vědomí. V situaci, kdy evoluční teorie ovládla kosmologii, biologii i kulturologii, je jen logické, že to je paradigma syntetického darwinismu. Vše podléhá evoluci; z tohoto pravidla neexistují výjimky. Vyvíjí se i myšlení. Nakolik chce být kritické, nemůže být bezkoncepční. Nakolik nemá na mysli exaktní konceptuální rámec, vydává se nebezpečím pseudovědy. Každá metafyzika, ať kantovská, ať heideggerovská, je pseudovědecká, a je taková proto, že postuluje neměnné entity. Darwin však řekl, že jediným stálým rysem skutečnosti je změna.
Proti pseudovědě nejsou imunní ani vědci, jak jsme poznali právě za pandemie. Někteří poskytovali veřejnosti mylné a někdy i škodlivé informace. Jedno měli společné: nebyli odborníky v oboru virologie, imunologie ani evoluční biologie! Doplatili na svou úzkou specializaci, a v nejednom případě i na svůj světový názor. Pak ovšem mizí rozdíl mezi vědcem a laikem, a v posledku mezi normálním a patologickým společenským jevem. Když sportovní lékař vykloktává kovid ústní vodou, je to směšné a strašné zároveň.
Do všeobecných souvislostí metafyziky patří i výrok předního českého evolucionisty Jaroslava Flegra, takto osvíceného a vždy správně predikujícího pandemika: „Věda nedokáže rozhodnout o tom, zda jsou, nebo nejsou nadpřirozené síly“ (Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin). Pak ale nelze rozhodnout o tom, zda kovid je přirozeného, či nadpřirozeného původu. To otvírá dveře blouznivcům všeho druhu. Síla však má svůj fyzikální zdroj: nadpřirozená síla má svůj zdroj v nadpřirozených bytostech. Flegr se měl ptát po existenci nadpřirozených bytostí. Nadpřirozenost „jako taková“ se musí nějak „jevit“, a nakolik se nejeví, není. Nejevící se jevy neexistují.
Filosoficky se jedná o kantovské reziduum, které se mechanicky přejímá, aniž by se zohledňovaly jeho historické předpoklady a domýšlely důsledky. G. M. Edelman napsal, že věda „zavrhuje možnost existence tajemných sil, stojících mimo rámec zákonů termodynamiky“ (Širší než obloha : Fenomenální dar vědomí). Znamená to snad, že je připouští? Tvrzení, že věda nedokáže rozhodnout, zda existují, či neexistují obři a trpaslíci, se popírá samo sebou. Věta „ani-ani“ je svou podstatou gnoseologická, a tudíž ontologicky asymetrická. Dokazuje se jsoucí. Platí věta „buď-nebo“, a to v úplnosti gnoseologicko-ontologického vztahu.
Věta „ani-ani“ je neplatná i proto, že už neplatí Kantovy antinomie, které vycházejí z newtonovské fyziky. Nestojíme už před záhadou, zda „svět“ je, či není konečný ve svém prostoru a čase. Víme, že vesmír měl svůj počátek, a že tudíž v každém okamžiku expanze má konečný objem. V devatenáctém století vědci tvrdili, že nikdy nebudeme znát podstatu atomů a mozku. Dnes je situace naprosto jiná. Tvrzení, že nikdy nebudeme znát to či ono, předpokládá znalost veškerého budoucího poznání. Kant si myslel, že je zná, a důvodem byla domněnka, že metafyzika je vědou. Schrödinger ale říká: „Dokud skříňku neotevřeme“, ne: „Nikdy neotevřeme“.
Evoluční myšlení představuje trvalý metafyzický závazek, jak trefně poznamenal T. Hříbek. Výraz „metafyzický“ tu znamená „meta-fyzický“, rozuměj: „metafyzikální“. Evoluční meta-fyzika není křesťanská metafyzika; neoperuje „čistými idejemi“. Kantovy zbývající antinomické entity, „Bůh“ a „duše“, jsou definovány jako „nehmotné“, a stojí tudíž mimo rámec zákonů termodynamiky. Věta „ani-ani“, ontologicky asymetrická, je bez opory v realitě i v logice a prozrazuje pozitivistické školení. Arno Anzenbacher (Úvod do filosofie) se vyjadřuje v tom smyslu, že věda „počítá medvědům zuby“. Heidegger tvrdil (Věda, technika a zamyšlení), že věda nemyslí; důsledky jeho fundamentálního dogmatu pociťujeme dodnes. Věda ale „nepočítá zuby“. Ptá se, jak zuby vůbec vznikly. To je teoretická věda, kdežto empirická propedeutika může počítat po libosti.
K situaci v kulturní antropologii říká Boehm: „Téměř celé uplynulé století naši disciplínu ovládala schizofrenní směsice předsudků vůči evolucionismu. Ještě dnes [tj. v roce 1999] můžeme narazit na mohutný spodní proud strachu a emocí hraničících až s pohrdáním vůči údajnému ´biologismu´, byť většina z nás se přinejmenším teoreticky domnívá, že lidský rod je nezbytné studovat na pozadí jeho přírodní historie.“ Žijeme v evolučním kontextu, ale popíráme to. Důvodem je úzkost z biologičnosti našeho bytí. Organické bytí je křehké. Evoluční existencialismus trvá na rovnostářství křehkých bytostí, které tvoří lidstvo.
Abychom nepopírali zjevné, je třeba školení v paradigmatu. K tomu je třeba přikročit už v předškolním věku. Rámcové výukové plány pro první stupeň základní školy k tomu poskytují námětů až dost. V centru vzdělávacího systému by měla figurovat Výchova k občanství a kritickému myšlení. Nakolik tomu tak není, a zřejmě ani nebude, rozpustí se obojí v ostatních předmětech, jinak řečeno: nezbyde z nich nic! Občanství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je ve stavu klinické smrti.
Jedno souvisí s druhým. Jaké občanství, takové myšlení. Žije-li evoluční paradigma ve škole jaksi na zapřenou, nemůžeme se podivovat nad výsledkem. Mladší generace by měly v každém ohledu vědět víc a lépe než ty předchozí; na tom stojí kognitivní pokrok od starověku. Nakolik to platí, je integrální humanismus reálná entita permanentně evolvujících dějin. Přirozenost člověka není ani vlčí, ani holubičí. Pravdivá antropologie je uskutečnitelná jenom na evolučním základu. Nepochopíme-li ani po planetární pandemii, že naše esence je bytostně biologická, zřejmě nám není pomoci.