Dekadence a underground

Celé Kocourkovo básnické dílo tvoří čtyři sbírky, spíše však cykly básní, které za svého života uspořádal: Opilá loď, 1928 (12 básní), Mírov, 1928 (15), Jarmark, 1930 (18) a Po slavnosti, 1930 (15), celkem šedesát básní. Je to tedy poezie okrajová, a to hned ve dvojím smyslu: v kontextu Kocourkovy prozaické tvorby, v níž došel uznání, a v kontextu dobovém. Několik básní, které za svého života stačil vydat časopisecky, prošlo bez ohlasu. Jejich kvalita nepřesvědčila ani Kocourkovy nejbližší přátele, a rezervovaně se k nim stavěl i jeho slovinský překladatel a přítel Vladimir Zorzut. Okrajovou by tato poezie pravděpodobně zůstala, i kdyby byla kompletně vydána knižně. Vidím tu dvě možné příčiny, které se pokusím zdůvodnit níže.

Hledáme-li paralelu k životu a tvorbě tohoto básníka, je jím bezesporu Karel Hlaváček. Oba zemřeli ve čtyřiadvaceti letech a oba zemřeli na tuberkulózu. Povaha obou, resp. jejich tvorby, je melancholická. Jejich denní dobou je noc. U Hlaváčka vidíme secesně stylizovaný Měsíc, Kocourek však systematicky píše „měsíček“. To je na první pohled slovní kýč, jaký známe z dechovky, ale věc nebude tak jednoduchá, jak ještě uvidíme. Kocourek se k Hlaváčkovi i vědomě hlásí: dvakrát se u něj vyskytne spojení „pozdě k ránu“, vedle toho „pozdě z rána“ a „je už k ránu“; v básni Před smrtí pak „brzy k ránu“. K dekadenci odkazují i výrazy „tesknota minulých staletí“a „dávno pozdě bylo“. Pro mne je pozdě, takový je smysl Kocourkových narážek na Hlaváčka. To je život v descendenci.

U Hlaváčka najdeme celou plejádu barev, secesně dekoračních: rudou, stříbrnou, karmínovou, bílou, růžovou, zlatou, bronzovou, žlutou… U Kocourka jsou jen dvě, resp. tři barvy: černá a bílá, barvy noci a Měsíce. K nim se má červená jako barva doplňková, barva krve, ale také líčidla. U Hlaváčka hraje hoboj, viola a housle, u Kocourka ariston a flašinet. U Hlaváčka se hudba nese otevřenou krajinou, u Kocourka ryčí hospodou. U Hlaváčka najdeme rafinované rýmy (do karty – oka rty – sont partis), u Kocourka asonanci (Máňa – ňadra) nebo rým co nejběžnější (pít – svit), jak se vyskytuje právě v dechové hudbě. Hledaly se příbuznosti Kocourkovy poezie s dřívější tradicí a padla slova jako dekadence, symbolismus, expresionismus… „Opilá loď“ je vědomá aluze na Rimbauda. Kocourek však ve skutečnosti nemá příbuzné.

Opilá loď je Kocourkova nejsilnější perioda. V ní je první mezi všemi a nový, a to, v čem je nový, je právě příčinou, proč jeho poezie zůstala nepochopena či přímo odmítána. Pro estéty byla umělecky inferiorní. A tady je klíč ke Kocourkově novosti: není to totiž inferiorita pravá, nýbrž předstíraná! Kocourek by dobře zvládl rýmovanou náladovku levou rukou, ale právě to on odmítá. Písňové pasáže ve stylu Gellnerově si však povolí. Jeho měsíček je „meta-kýč“ a jeho rýmy „meta-trivialita“. Je nad věcí. Zdeněk Mathauser tomu říkal „metahabilita“. To je prostředek, k němuž se umělci uchylují, když literární struktura přezraje a stává se bravurou. Metahabilita znamená transcendování bravury a ironii formy. Metatrivialita a metakýč jsou Kocourkovým základním vyjadřovacím prostředkem.

Obsah Kocourkových veršů odpovídá jejich formě. Nejčastějším prostředím je hospoda, hřbitov, noční krajina na cestě domů. Metafora „A hvězdy praskaly smutkem jak černé ořechy“ je naprostý originál. Jednou básník vzpomíná, jak kouříval cigaretu u jakéhosi kostela, jindy je to prostředí neurčitě lyrické. Dokuřovaná, poslední či odhazovaná cigareta je významným motivem se symbolickou hodnotou. „Červená tráva dýmala / do bílých třešňových květů / U gotického kostela / kouřil jsem každého večera / poslední cigaretu.“ Především je tu však Kocourkova erotika, či spíše a přímo promiskuita a pornografie, posedlost pohlavností a sexem! To muselo odpuzovat kultivované vzdělance nejvíc. „Do ruky vzala mé krásné pohlaví / jako by se jím chtěla na ňadrech pohladit.“ Koho by takový obraz nepobouřil? Kocourek se ale nebojí ani otevřené vulgarity: „Když dívky krásnější je braly za ocasy.“ Sečteno a podtrženo: „Miloval jsem jen bídu a chlast / a ukájel svůj chtíč.“ Spodním tónem Kocourkovy poezie je sebedestrukce.

Nemylme se: toto je estetický underground, jehož je Kocourek přinejmenším prvním věrozvěstem! Kocourek je prekursorem poetiky českého undergroundu, ne-li už přímo jejím plnokrevným vyjádřením. Proto zůstává „na okraji“. Underground je vždy „na okraji“, a Kocourek je na okraji umělecky i sociálně. Na tento účet připočtěme i zaměstnání učitele v Sudetech. Z hlediska vývoje literární struktury však Kocourek paradoxně stojí v centru. Umělecké hodnoty jsou relativní a střed se stěhuje. Až se ale Kocourek zbaví toho, co bylo esteticky a společensky jaksi „přes hranu“, ztratí jeho poezie originalitu. To budou pohříchu všechny jeho další sbírky. Zbyla odbarvená krajina, v níž je centrálním tématem básníkův smutek nad tím, že jeho život končí. „Stříbrný plecháč vesmíru“ zůstane snad jedinou osobitě strukturovanou metaforou posledních sbírek. V úhrnu chybí přesvědčivost výrazu. To je undergound v descendenci neboli dekadence. Snad básníkovi ubývaly síly, snad se příliš oddával smutku. Nakonec zbyde calderónovské téma: „I smutek byl jen sen.“ Verš pochází z básně s příznačným názvem Bergschwenke, který editor citlivě vybral jako titul celé knihy.

Milan Exner