Vítr k nám vane od Milétu
„Jednoznačně jsem se připojila k těm, kteří se již určitou dobu snaží demontovat metafyziku a filosofii se všemi jejími kategoriemi, které známe od počátků v Řecku až po dnešní dny,“ říká Hannah Arendtová. „Taková demontáž je možná jen za předpokladu, že cesta tradice se zhroutila a že nebudeme schopni ji obnovit. Historicky řečeno, ve skutečnosti se zhroutila tisíce let stará římská trojjedinost náboženství, správní moci a tradice.“
Co vlastně znamená „demontáž“ metafyziky a filosofie? A jak se bude takto vzniklý obor vlastně nazývat? Bude to ještě filosofie pod tím návěštím, jak je známe od antiky? Čím oba obory vlastně „demontujeme“? A jaké bude „tertium deconstructionis“ takové demontáže? Pro Arendtovou byl vodítkem v těchto věcech široce založený evoluční materialismus.
Darwinův vliv na kritické myšlení moderní doby byl epochální, neboť to byl on, kdo falzifikoval esencialismus a dualismus v biologii. Abychom to plně docenili, bude dobré připomenout, že biologie byla v Darwinově době podřízena tzv. „theologii přírody“. Theologie přírody je produkt křesťanské filosofie pozdní antiky, která hodnotu rozumu odvozuje od víry. Signifikantní je výrok Augustinův: „Neuvěříte-li, neporozumíte“. V devatenáctém století byl kreacionismus dogma i ve vědě a oddělené stvoření biologických druhů málokdo zpochybňoval.
Materialistický monismus je těsně spjatý s počátky kritického myšlení, tedy s milétskou školou a předplatoniky. Evoluční idea se vynořila ve starověku na samém úsvitu přírodovědného myšlení. Byla zakonzervována a zastíněna dualismem, ať už antickým nebo křesťanským, ale v renesanci a zejména pak s postupujícím novověkem procitla k novému životu. Thalés, tradičně považovaný za prvního „filosofa“, zbavil obraz světa bohů, a to naprosto. Nebesa jsou neobydlenou oblohou a podsvětí je nitrem zemské desky, protkaným jeskyněmi, dutinami a prameny. Bohy Thalés depersonalizoval a umístil do hmoty: jsou bezejmenní a jakožto obecnina představují přírodní principy a síly, které umožňují strukturovaný samovývoj přírody.
Díky dosahu Thalétova ontologického gesta mohl jeho žák Anaximandros poprvé v dějinách lidstva artikulovat evoluční ideu. Život podle něho vznikl ve vodě (vlhku), odkud vystoupil na souš; člověk vznikl z tvorů nižšího druhu. Evoluční idea v úplnosti historické perspektivy je charakterizována čtyřmi znaky:
- Všechny systémy světa a vesmíru se mění;
- Přítomné stavy se vysvětlují z minulých;
- Do přírodních dějů nezasahuje žádná nadpřirozená instance;
- Platí naturalistický obraz světa.
Všechny tyto znaky Anaximandrova idea vykazuje.
Prozíravost Anaximandrova tvrzení se opírá o dva druhy fakt: ten první je logického, druhý empirického rázu. Nakolik totiž Thalés zároveň s bohy odvolal veškeré nadpřirozeno, nemáme objektivně jinou možnost, jak vysvětlit přírodní děje a v posledku i vznik světa, než nechat působit „fysis“, hmotnou přirozenost veškerého bytí samu. To je idea naveskrze moderní. Logický akt negace nadpřirozena pak umožňuje konstruovat teorii světa z minima empirických fakt. Tuto okolnost, kognitivně nutnou, označme jako „Anaximandrův zákon“. Můžeme ho definovat ve čtyřech bodech:
A. Z popření nadpřirozených bytostí plyne přírodověda;
B. Z minima fakt lze zkonstruovat model celku světa;
C. Struktura modelu se mění v závislosti na nových faktech;
D. Platnost B se novými poznatky neruší.
Anaximandros zkonstruoval ideu evoluce podle principů hermeneutického kruhu (okruhu) a vytvořil tak zcela nový výkladový model světa. Postupoval stejným způsobem jako Darwin. Heideggerova premisa, že „kruh“ má své kořeny přímo v existenciální skladbě „Dasein“, se ukazuje jako správná. Nakolik je Heideggerova premisa správná, musí logika hermeneutického kruhu nutně vycházet z předfilosofického a v důsledku i předlidského myšlení; také nonhumánní tvorové vždy už disponují nějakým intuitivním chápáním souvislosti smyslových dat. „Vyšší živočichové,“ napsal Darwin, „mají tytéž smysly, vjemy a pocity jako my, mají podobné vášně, nálady a emoce, dokonce i složitější pocity.“ Zvíře, jehož mozek nespojí béžové skvrny za listovím do obrysu lvice, hůře přežívá. Evolučním předpokladem hermeneutického „kruhu“ je potřeba odhalovat maskování a identifikovat skryté objekty. Skrytým objektem přírody je evoluce.
V chápání živé přírody má pro nás předplatónský odkaz stejnou hodnotu jako v chápání fyzikálních jevů, o nichž hovoří kvantový fyzik Werner Heisenberg: „Myšlenka, že existují nejmenší, nedělitelné poslední stavební kameny hmoty, vznikla v souvislosti s vývojem pojmu hmoty, bytí a dění, které charakterizují první epochu řecké filosofie. Tato epocha začala v 6. století před naším letopočtem Thalétem, zakladatelem milétské školy, jemuž Aristotelés připsal slova: ´Voda je materiální prazáklad všech věcí.´ Ať na nás tato výpověď působí jakkoli podivně, vyjadřuje, jak uvedl Nietzsche, tři základní myšlenky filosofie. Předně je v ní obsažena otázka po materiální příčině všech věcí, za druhé požadavek, že tato otázka má být zodpovězena racionálně, bez odkazu na nějaký mýtus nebo mystické představy. Za třetí pak obsahuje předpoklad, že by nakonec mělo být možné porozumět světu z jednotného základního principu.“
Bylo by omylem, kdybychom potlačení materialistického monismu, příznačného pro předsofistickou fázi řecké filosofie, přičítali křesťanství. Bezprostřední příčinou je athénské myšlení. Bude to myšlení dualistické a programově teleologické. U Miléťanů je integrální součástí obrazu vesmíru stav, který označujeme jako „fysis“ (tedy čisté předkosmické bytí). Naproti tomu athénské myšlení vycházelo z „polis“ (z městské obce a obecnosti věcí). „Věčnost“ vesmíru stvrzuje obecnost věcí (a tedy i „polis“). Upozadění člověka u Miléťanů bylo profylaktické s ohledem na antropomorfní mýtus; upozadění přírody u sofistů bylo profylaktické s ohledem na její poznatelnost. Vyspělý athénský způsob života s rozvinutými řemesly sváděl k představě, že každou „věc“ musel zhotovit nějaký „řemeslník“.
Athénští filosofové jsou tedy antropocentričtí, kdežto milétské myšlení bylo kosmocentrické. Kosmocentrismus tu koreluje s přírodovědou, antropocentrismus s humanitními vědami; kosmocentrismus koreluje s vědou, antropocentrismus s filosofií. Aristotelés se snažil o syntézu obojího aspektu pod jednotným návěštím filosofie. Jeho dualismus je naturalistický. Právě úsilí o propojení dvojího aspektu zkoumání, totiž přírodovědného a humanitního, však značí oborový rozštěp, s nímž se filosofie dodnes nevyrovnala. Spory o povahu a funkci filosofie jsou toho důsledkem. Působením athénské školy byl milétský atheismus nadlouho dopředu vytlačený ze scény nenáboženským, metafyzickým theismem. Zatímco milétští myslitelé odkrývali v přírodních dějích „evoluci“, athénští filosofové ji pomáhali opět zamaskovat. Odlišné pozice milétských a athénských filosofů jsou vyjádřeny následujícími protiklady:
fysis versus polis;
kosmocentrismus versus antropocentrismus;
monismus versus dualismus;
evoluce versus kreace;
atheismus versus theismus.
Ontologický dualismus, idealistický theismus a antropocentrismus zdědila křesťanská církev od athénských filosofů. V hrubé podobě byla theologická doktrína vypracovaná už Sókratem: „Poznáš, že božstvo je tak velké a mocné, že současně všechno vidí, všude je přítomno a o všechno se stará.“ Sókratés, věrný tradičním hodnotám obce, provedl theologický obrat ve filosofii. Sofisté tvrdili, že příroda je nepoznatelná, Sókratés věřil, že je poznatelná rozumem. Klíčem k tomu je dokonalost a účelnost přírodních výtvorů. Je tedy Sókratés i praotcem „inteligentního designu“. U Xenofónta říká:
„Nezdá se ti, že ten, kdo na začátku stvořil lidi, dal jim smyslové orgány k určitému cíli, oči, aby jimi viděli, co lze vidět, uši, aby jimi slyšeli, co lze slyšet? A navíc, nemáš dojem, že vypadá jako působení prozřetelnosti, že oči, tak citlivý orgán, jsou opatřeny víčky jako dveřmi, které se otvírají, kdykoli je třeba jejich služeb, a zavírají ve spánku? Na ochranu před větrem jsou na víčkách řasy jako nějaké síto a nad očima obočí jako římsa, aby jim nemohl škodit pot stékající s čela. Když je toto všechno tak prozíravě zařízeno, je ti pořád ještě nejasné, zda jde o díla úmyslná, či náhodná?“
Základní poučení z antické filosofie ale spočívá v tom, že byla vždy kosmologická. Teorie bytí tu koreluje s teorií vesmíru: jaký je vesmír, takové je bytí. Po agnostické epizodě sofistů se u Platóna obnovuje kosmologický zájem se vší inovační vervou, aby se u Aristotela spojil se zkoumáním pozemské přírody. Ontologie a kosmologie jsou neoddělitelné. To je první vzkaz antické filosofie dnešku (1).
Položili jsme otázku, zda „demontovaná“ filosofie bude ještě filosofií pod tím návěštím, jaké známe z antiky; „první vzkaz“ nám řekl, že „ano“. Otázku teď musíme upřesnit: řecká filosofie má totiž návěští dvě! Po upřesnění říká athénské návěští, že „ne“, milétské návěští však zůstává beze změny a říká „ano“. Milétský monismus neznamená ipso facto žádnou „demontáž“ metafyziky; objektem jeho kritiky byl mýtus! Destrukce mýtu není demontáž metafyziky. „Demontáží“ metafyziky se naopak dostáváme k původnímu určení filosofie jako vědy, k jejím historickým a strukturálním kořenům. Ty pronikají dvěma směry zároveň: první směřuje proti mytologiím, ten druhý k vytváření přírodovědy. To je druhý vzkaz antické filosofie dnešku (2).
Teprve po této korekci máme odpověď: filosofie po demontáži metafyziky zůstane filosofií! Přesněji řečeno, teprve se jí (opět) stane. Podvojný charakter filosofie není ve skutečnosti oborový rozštěp, ale vždy už se vyjevující hermeneutická souvislost mezi jednotlivinami a teorií bytí, mezi věcmi a idejemi. Jde o jednotný projekt poznání, pohybujícího se mezi empirií a teorií. Evoluční filosofie se vrací k těmto kořenům. Odtud spojení filosofie s vědou a jejich organický monismus. Nemonistické systémy takové spojení nejen neumožňují, nýbrž i znemožňují. Že se zhroutila „tisíce let stará římská trojjedinost náboženství, správní moci a tradice“, bylo jasné už v roce 1789. Druhý monument, rok 1859, dějinný obrat lidstva dovršuje.