K poetice sbírky „Lidi, nebuďte kreténi“
Bylo by velkou chybou, kdybychom Xerodotha Sigmia ztotožňovali přímo s autorem, který se za tímto pseudonymem ukrývá. Jde o dva odlišné typy subjektivity, totiž subjekt literární, konkrétně lyrický, a subjekt biograficko-autorský. Lyrický subjekt je ona „osobnost“, případně „osoba“, kterou cítíme a představujeme si ji, více či méně zřetelně, za výpovědí a neznáme ji jinak než z textu. Lyrický subjekt je ontologicky méněcenný a neodpovídá mu nic v objektivním světě. Lyrika je tedy fikce, jak dobře věděl už Dante Alighieri a u nás důrazně připomněl Miroslav Červenka. Jinak řečeno, všechno, co v této knížce čteme, včetně autorova pseudonymu, jsou literární stylizace.
Sigmiova autostylizace, opilecká a ztroskotanecká, není ničím novým. Má velmi dlouhou tradici. U nás ji pěstovali J. H. Krchovský, Josef Kocourek a František Gellner, ale měla k ní blízko už naše obrozenská anakreontika a její německé vzory. Tahle linie sahá hluboko do středověku až k Archipoetovi, který ji vytěžil z tradic goliardů. Nikdo se nikdy nedozvěděl, kdo tento podvraceč křesťanských hodnot vlastně je. Byl bezpečně skrytý ve své anonymitě. Opileckou poezii však můžeme zaznamenat už ve starověku řeckém, korejském a zejména čínském, kde spojena s nekonformní filosofií taoismu vydala své nejkrásnější plody.
Jsou dva základní důvody, proč se básník schovává za pseudonym. Jsou to ostych a obavy. Zpravidla se vyskytují společně. Ostych znamená mou nejistotu, zda to, co píšu, je vskutku poezie, jak sám věřím. Obavy znamenají strach z čtenářstva, které v drtivé většině poezii vůbec nečte a nerozumí jí, ale soudí o to nemilosrdněji. Nejhoršími posuzovateli bývají přátelé a vůbec osoby nám blízké, neboť pravděpodobnost, že se mezi nimi vyskytne někdo, kdo se vyzná v poezii, v literatuře a v umění vůbec, je vyjádřena zlomkem promile. Diletanti pak často excentrickou poezii psychiatrizují. Být excentrik je ale úkol nadmíru těžký: potřebujete pevně stát na zemi! Úmyslně neříkám „úděl“, neboť ten na nás dopadá, postihuje nás, kdežto „úkol“ si básník svobodně volí.
Xerodoth Sigmius je rozzlobený mladý muž. Mezi nastupujícími básníky a prozaiky jich je víc a já mám radost z toho, že jsou mezi nimi i takoví, kteří v rezignaci na líbivost a vnější úspěch vsadili na umění a žijí jen pro ně. Žít svůj život skrze umění znamená umění života. To je naše avantgardní postmoderna. Volím tento rozporný výraz úmyslně, neboť zápas o původní výraz je během času těžší a těžší. Sigmiovou formou je rýmovaný volný verš. To je dosti vzácný jev a naposledy jím u nás psal, pokud se nemýlím, anarchista Stanislav K. Neumann. Sigmiův rým je však na rozdíl od předchůdců záměrně neumělý a doslova primitivní, často jen asonance či konsonance, leckdy však pouhá zvuková grimasa.
Sigmiovy výrazové prostředky jsou dosti bohaté a originální. Na tomto místě upozorním jenom na dva případy, totiž na básně Mindrák a Poezie čínského bistra. Jejich kontrast nám ozřejmí, jak velké je rozpětí Sigmiovy tvorby. První báseň se včleňuje do linie zosobněného zla, v české poezii už poměrně bohaté, kam patří Mikuláškův „Prašivec“, který táhne krajem, Hrubínův lešanský „Netvor“, Nápravníkův „Samotář“ s porcelánovým knírem a okem na šťopce s larvou, a ovšem Hutkův arcimboldovský „Šprýmař“, co chodí bos a má kalhoty z březové kůry. Všechny lze patrně odvozovat od Lautrémontova „Maldorora“. Druhá báseň, Poezie čínského bistra, by byla ryze konstruktivistická, kdyby nebyla jakožto esence „sms-poezie“ svrchovaně ironická. Hle – avantgardní postmoderna!
Autor netravestuje jen současnou societu, ale také formu tradiční básnické tvorby.
Počínal si tak už Josef Kocourek, ze jmenovaných českých autorů dvacátého století Sigmiovi nejbližší. Pokud jde o Kocourkovo literární začlenění, jeho kořen jde dvojím směrem. První směřuje do minulosti k poetice české dekadence, druhý však směrem do budoucnosti k poetice undergroundu, jehož je prekursorem. Underground má dvě roviny: sociální a poetickou; ten Kocourkův obsahoval obě. Být sociálně v undergoundu neznamená ještě být undergroundovým básníkem. Z českých básníků je „under“ v plném smyslu toho slova nejspíš Egon Bondy. Do této linie a literárního směru patří i Xerodoth Sigmius.
Kocourkův tvůrčí problém byl v tom, že jak ubíral vulgarismy, ironizování poetické formy a estetiku šeredna, stával se z nonkonformního básníka bezbarvým dokumentaristou svého osudu. Jinak řečeno, z nevšední poezie se stal kýč. Kdo ubírá, zpravidla klesá. Tahle maxima platí i pro našeho debutanta. Tím nemá být řečeno, že by měl „přidávat“; jeho výraz je z hlediska expresivity vyvážený. Pokud by však vyhověl vkusu slušně vychovaných konzumentů literatury a ubíral, psal by kýč. Kýč je prvoplánová výpověď, bez nadhledu, záhledu a metakomunikace. Takovým výronům ducha se říká všelijak a zpravidla to nebývají slova lichotivá. Jsou to plody literární zpozdilosti, ne-li přímo patologie. Jinak řečeno, jdou zcela mimo vývoj moderní literatury. Že to není případ Xerodotha Sigmia, o tom se snaží přesvědčit tento článek. Možná dokonce, že teprve „Sigma“ naplňuje poetiku undergroundu uměleckým výrazem, který je vskutku „under“ a bez rezervy.