Milan Exner

EMBLÉM

 

Oko mi zarůstá
březovou kůrou,
z boltce ucha
kane mléčná rosa.

Můj stav nenazvi
noční můrou!
Čekám na bílého kosa.

V koruně stromu
zavěšený,
chřestím jak amulet
divé ženy
na hrudi šamana větru.

A s okem vyhřezlým
do malé sklenky,
do Henleinovy podkolenky
zelený pot s tváře si setru -

ŘEBŘÍČEK A LILIE

Rudá je lilie
a řebříček je bílý.
Bůh krásy nalije
a pije z ní.

Bůh krásu nalije
a dlouze pije
krátkou chvíli.
A ona zní.

Krátkou chvíli
se zdá, že přežije,
pak se nachýlí.
Závoj modrobílý
vše přikryje.

Jdou bílé lilie,
padá řebříček bílý.

SVLAČEC MÁ BÍLÉ DNO

Dno
mých snů je černé.
Mé lodyhy nevěrné
se noří v bezedno
smrti hodnověrné -

Myslím jen na jedno:
čím to, že v kališním mělku
Bůh tlačí na pastelku -

Svlačec má bílé dno.

VLKU, BRATŘE

Vlku, bratře v jasu dní,
viď, ono se rozední?

Můj otec démon
byl, matka víla
zlá, která mne pohodila
nahého pod Vlčí kopec!

Vlku, bratře v jasu dní,
viď, ono se rozední!

Naše děsy,
naše strachy,
naše hříchy,
naše pachy
vítr snese na paseky!
Stvořen děsem,
bořen vzteky,

stvořený
a hned i bořen,
nenacházeje svůj kořen,

objímám tě,
vlku bratře,
do tvé dobré
tváře patře -

BALADA

Slimák je po smrti.
Nezachrání
ho v drti štěrku
soucit ani

rychlý zásah lékaře.
Parte visí na faře,
mouchy se slétají na slimáka.

Lahůdka slizká
i mne láká.

Nic tady nezmůže
soucit davu.
Mouchy se slétají
na mou hlavu.

ELEGIE

Jinýma očima,
čistýma, lepšíma,
vidím teď přírodu:
ona mne zajímá!

Ona mne nevnímá,
když spěju k poznání!
Ona mne, nevinná,
nechce a vyhání!

Ona mne vyhání,
když spěju k čistotě,
vyschlý až k prasknutí
jak lusky na plotě.

Fazole na plotě:
tak je to v životě!
Nadšení pomine.
Poznání zmáklo tě.

NEJSLADŠÍ ŠEDÁ

Život je i bez pohádky
dosti sladký.

Něco kvete na záhonku,
děvčátko hledá svou sponku

vpadlou zrána do potoka.
Život je někdy pěkná stoka.

Div se, světe,
ještě kvete -
Daleko má do dítěte,
zestárlo
a ještě hledá!

Nejsladší prý bývá šedá.

MOMENTKA

Zvoní zvonek
bez závory:
kdo neslyší,
bude chorý!

To znamení
na přejezdu
dává
velikému vjezdu!

Ježíš na oslíku
a já v motoráku!
Sláva buď oběma:
zvířeti i vlaku!

Věrné bývá zvíře,
věrnější je vláček.
Stojím na přejezdu
touhy, snů a hraček.

KDYBYS NEKŘIČELA

Kdybys nekřičela,
snad bych zase okřál.
Ty bys byla celá
a já bych ti to přál.

Ty bys byla celá
a já bych byl jiný.
Pojedeme spolu
do stydké krajiny.

Do krajiny stínu
bez lásky, bez lidí,
do stydké krajiny,
která se nestydí,

která se nestydí
ani nezatouží.
Co je nám do lidí?
Žáby pijí z louží.

Až se probudíme,
ještě poležíme -
Kdybys nekřičela,
vše by bylo jiné!

PO RÁNU

Krajina je příliš krásná,
nechce se mi spát!

Zastav srdce,
kroky,
žasna,
ach, jako tenkrát!

Jako tenkráte se zasni,
aspoň tentokrát!
Že jsme byli mladí, krásní.
Nechce se mi spát.

POETIKA

Píseň je mlčení.
Nevěříš?
Na tom nic nezmění
vše, co víš!

Hudba, nota, melodie
ji jen zakrývá.
Píseň je tichá a žije
zazděná zaživa

do větru, do vůně,
do dálek, do tůně,
do bříz a do topolů,
do lidského bolu,
do hrušní, do kopřiv,
do slávy a do sliv,

skrze vše zdi dštící
ohnivou kšticí -

KRAJINA

Teskná je krajina.
Koho to zajímá?
Koho to dojímá,
že je tak nevinná?

Tato a ne jiná
krajina bez vína,
vteřina slasti a
úzkosti vteřina!

K obzoru krajina,
rákos a travina,
ode dna vzedme se
a šumět počíná.

Vánek ji nadnese,
úží se pěšina.
Koho to zajímá?
Krajina třese se -

RÁKOSÍ

Tichounce šumí rákosí,
hladina třpytí se bahnem.
Věrnost se dneska nenosí.
Popijem, zvednem se, zahnem.

A v každém objetí
je malé prokletí,
trpké a nenápadné.
Tichounce rákosí vadne.

A až zvadne, mlha padne,
oči se tou mlhou orosí.

Tichounce šumí rákosí.

KLID

Oblak odplul
a byl klid.
Náušnice luny
protkla boltec ticha.

Tak něžnou jak dřív
chci tě mít.
Oblak odplul.
Ticho dýchá.

Ticho dýchá.
Oblost luny
jak prs visí.
Ticho křísí.

PO VODĚ

Něco se změnilo.
Něco se zlomilo.
Umlklo, odplulo,
co se ti líbilo.

Co se ti líbilo,
už se ti nelíbí?
Myslet je nemilo
na sny a na sliby.

Na sny a na chyby
myslet se nechtělo.
Slzy nám stékají
z duše až na tělo.

Z duše až na tělo,
z očí až do duše.
Po vodě zvolna
kráčíš, nic netuše.

VRCHLICKÝ

Dnes pláte. Zítra
kdo na vás vzpomene?

Ach, vlny oblaků!
Oblaky zvečera i zjitra!
Co v srdci máte?
Kde je míza vašeho kořene?

Dnes plám i já.
Kdo na mne zítra vzpomene?

Ach, vlny oblaků!

VRCHLICKÝ II

Já žil jsem dost!
Ač host,
nikdy nevykázán za dveře…

Štěstí je v důvěře.

Vždycky se najde večeře,
a kdyby pes dostal jen kost!
Neskromných přání jsem prost.
Není důvodu k nevěře.

Ač host a syt,
prost přání být,
přec chtěl bych ještě žít:
vtělit se do keře!

Keř kveť a plaň,
modlím se zaň!

Štěstí je v důvěře.

ALEGORIE

Do dna a ode dna
jde tíha bezedná
jako vánek.

Ona mne má,
ona mne jímá -
Proč si jiného nevšímá,

proč jiného neobdaruje
krví, která v tom daru je?

Blázne, je to tvůj spánek -

JSEM PTÁK

Nemusíš mi věřit,
že jsem pták.
Umím se do zpěvu vpeřit
a v peří i výšky měřit.
Je to tak!

Je to tak:
jsem pták!
Umím haluz rozhoupat,
křídlem hladinu zčeřit,
v oku měsíce se koupat.

To mám rád nejvíce:
koupat se v oku měsíce!

Jsem pták.

MELODIE

Nežebrám o melodii,
ona mne přepadá!
Jen díky melodii žiji.
Bez ní uvadá

větev, kmen i list.
Vlezte mi na záda
s písničkami od kolotoče!
Zpívá, kdo umí číst
v rámech obrazů slova červotoče,

kdo bez zpěvu červa
na duchu upadá!

KAMENNÁ DOBA

Na koženém obojku
jde stařena.
Je pokorná,
vedu ji k lesu.

Brada chřestí
o kolena,
hrb trčí do výše temena
a prsy její a pěsti
střásají brouky z vřesu.

Potvora potvorná!

Bez nože
v bažinách,
kdo z nás dvou bude oběť?
Bojím se, jde z ní strach!
A jak je náhle hovorná!

Šumí u lesa tráva -

Velikou silou teď
mne vleče losí kráva,
veď mne, posvátná krávo, veď,
oběť se dneska nenosí -

V bažinách šumí rákosí -

SVĚT LIDÍ

Pes visí na příčném trámu
a on, hle, rozkvétá…
Visí tam, otvírá tlamu,
jako pes tam visí
pes čísi,
potěšení člověka.

Bez potěšení
žádný život není!

Růžové vnitřnosti vyvržené,
jako pes na trámu visí,
pod ním se průvan žene,
lidé jsou horší než krysy!

Krysy on znal…
S krysami si hrál,
za krysami se hnal.
Ty jejich dobrotivé rysy!

Srdce včera, dnes a kdysi -

VRCHLICKÝ III

Za trochu lásky
šel bych světa kraj.
Zbyly mi zmrazky.
Jinotaj.

Šel bych bosý,
s hlavou odkrytou.
Řekni mi, kdo jsi.
Máš tvář vypitou.

Šel bych vichřicí,
v duši věčný máj.
Pláču při svíci
plné po okraj.

Šel bych pouští,
v duši perly rosy.
Proč Bůh dopouští
na ty, kteří prosí?

A v tom houští
se anděl spouští
s černým kozlem!
Proč to Bůh dopouští?
Proč mé srdce upouští?
Proč sníš o zlém -

K zásnubám stroj se
s hlavou odkrytou -
Řekni mi, kdo jsem!
Mám tvář rozlitou -

SRDCE OJÍNĚNÉ

Srdce ojíněné
lunu nedožene
na konci aleje.

Už si nic nepřeje,
listy před sebou žene
jak severák čistý

v lampě s olejem.

HLEMÝŽDI

Pod trsem pampeliškového mlíčí
hlemýždi
v trsech ze slizu se rodí.

Z kyzu tmy oko vyjíždí,
hledá příď rozkymácené lodi,
které déšť škodí
a o nic méně sucho ničí,

hle: čtvero očí se vztyčí
k stěžni, na němž z tmy plá velká hvězda.
Hlemýžď sní o tom, že se mu nezdá -

Hlemýžď je za dva, sám a ničí,
spirálu vzpíná a vzpírá k hvězdám,
které na něj křičí:

jste nám dobře znám,
hlemýždi,

rok po roce tma znovu rodí
z kyzu slizu vaše oko mločí,
jako se soucit rodí ze zla -

vaše zřící čtveroočí
jak souhvězdí z tmy vyjíždí
a ujímá se žezla
u kormidla světové lodi -

Pod trsem trávy,
která se o nebesa
vzpříčí
a pod nebesy klesá,
hlemýždi
ze slizu se rodí.

TRALALA

Rozum mi sebrala,
k srdci se nehlásí.
Na louce, tralala,
s kobylkou hrála si.

S kobylkou hrála si,
ke květům čichala.
Ke mně se nehlásí
na louce, tralala.

Rozum mi sebrala,
bez srdce hrála si.
Na louce do trávy
bez lásky lehla si.

Bez lásky štkala a
bez lásky zpívala.
Bez lásky líbala,
bez lásky plakala.

Bez lásky, bez citu
na louce zívala.
Byla a není tu
kobylka, tralala!

BÍLÉ KOTĚ

Kočičko,
kočičko bílá,
ty by ses mi líbila!
Tys tak milá,
tlapičko!

Kočičko bílá,
čistá,
kdybys mi patřila,
nehnul bych se z místa,
ach, dozajista!

S prsty v tvé srsti
spokojeně bych si předl
a s tepajícím srdcem v hrsti
k hostím sotva oko zvedl -

A dosti!
Ať jinde ohryzují kosti -
Psíci nečistí,
viď?

BALADA II

Hovořím s brambory
v hrnci i na poli,
tak jsem blbý!

Narozdíl od lidí
brambor do mne nevidí:
žádné výčitky
ani drby!

Žádné drby,
žádné zvěsti
o konci světa -

Brambor kvete
a v jeho nati
droboučké kvítky
něžné jako věta

mého bramborového ghetta!

Lidé proklatí!
Surové slípky!

POTKAN

Potkan,
vlhká fosilie,
zažehlená do asfaltu -

Klekám na kolena.
Mluvím k němu.
Neožije.

Hle,
hlodáky smrtelné křeče!

Mluvím k potkanovi vkleče,
držím vigilie.
Jak mlčenlivý je!

Přece nebudu brečet?

Brečím.
Asfalt teče.

SEKAČKA

Tráva roste.
Říkám posté:
prosím,
jen potichu koste!

V ranním tichu
kosy bruste.
Trávu kosit
v tichu zkuste.

Zkuste v tichu
kosit trávu.
Ticho, to je
vždycky v právu!

Ticho v právu
vždycky bývá.
Dobrou zprávu
ticho zpívá.

Ticho zpívá,
kane rosa.
V právu bývá
vždycky kosa -

POETIKA II

Když si chceš vynutit píseň,
poznáš tíseň.
Když si ona tebe vynutí,
poznáš plynutí…

Plynutí sebe
a plynutí břehů,
plynutí nebe
a plynutí sněhu,
plynutí potoka,
plynutí skály,
plynutí oka
a plynulé žaly -

Vhoď oko do potoka
a potok vystoupí z oka.

SLUNCE VLKŮ

Bratře vlku,
když jsem spal,
tys mi oči olízal:
teď vidím slunce vlků!

Budím se,
mám kámen v krku,
a tys kňučel,
slechy svěsil.

Nežneme.
Z nás žádný nesil.

Bál ses, vlku?
I já se bál
a předstíral spánek dál,

křečovitě víčka očí
vždy níž a níž pod obočí
tlačil jako káru hnoje.
Oči člověka a tvoje.

Bál jsem se, aby ses, vlku,
pohledem mým nevyděsil.

V ROZKVETLÉM HÁJI

Co by mi řekla Artemis?
Co poezie…
Nevětraná, v lipách zavěšená,
hučícího květu pěna.

Srdcem u tvých včel,
vylizuji med z tvých mis.
Také jed a také hnis.
Artemis!
Co ještě nezažije
chlap jako já nad hrobem?

Nad propastí
do slastí rozdroben,
neprochřadnu,
nálev tvých čajů,
tvých loktů a tvých chvil,

od kotníků chladnu
a od tvých jinotajů,
abych tě potěšil,

nahoto
zavěšeného mračna,
dobroto
naplakaných mis,
plač na
vlastní lokty, které jsou
travnatost sama,
travnatost -

Až mne obejmou,
neřeknu: dost!

vítaje Mistra umění svého,
arte Miss,
paní svou,
kolébku i hrob nevýslovného -