Milan Exner

Představte si divadlo, které uvádí dramatizaci Bratrů Karamazových. Na tom by nebylo nic divného, takových dramatizací jsme viděli celou řadu. Představte si však, že má být uveden na scénu druhý díl tohoto románu... Ani na tom by nebylo nic tak divného, pokud – pokud by Dostojevskij druhý díl napsal! On ho ale nenapsal a všechno, co o zamýšleném pokračování můžeme vědět, víme z několika roztroušených zmínek. Klíčové jsou dvě: že Aljoša spáchá politický zločin a že se poté vrátí do kláštera, který po smrti starce Zosimy opustil. Dramaturgem představení je potomek předválečných ruských emigrantů v Československu F. X. Machonin, básník a spisovatel, režisérem je Milan Machovec. Protože se lhůta, v níž měl být dodán text hry, stále protahuje, zkouší zatím režisér s herci některé scény, které dosavadní dramatizace do svých inscenací nepojaly. Machonin nakonec usoudí, že má-li „dramatizovat“ nějaký román, musí ho napřed někdo napsat. Uchýlí se proto do nervového sanatoria a posílá odtud jednotlivé kapitoly románu Čtvrtá návštěva u Smerďakova. Co znamená „čtvrtá návštěva“? Nebyl snad Ivan u Smerďakova pouze třikrát? A není Smerďakov v době soudu s Dmitrijem už mrtvý? Co má znamenat skutečnost, že se do ohniska zájmu dostává právě on, epileptik, vrah a sebevrah? Odpověď musí čtenář hledat na stránkách „nenapsaného románu“. Nenapsanými stránkami jsou i naše životy. Nevíme, jakými cestami se budou ubírat a kam po nich dospějeme. Možná že se v budoucnosti budeme na svůj život dívat jinýma očima? Možná připustíme, že v lecčem nejsme tak docela bez viny, jak jsme si až dosud mysleli? Na všechny tyto otázky si Aljoša Karamazov musí odpovědět, než se stane nástupcem klášterního starce Zosimy. Napřed ovšem musí požádat Pavla Fjodoroviče Smerďakova o odpuštění.