Milan Exner

První díl tragédie

GARCIN (vejde a rozhlíží se) Tak tady.
GARSON Tady.
GARCIN Tak takové je to…
GARSON Takové je to.

Na počátku bylo DIVADLO. Ještě ne slovo, dokonce ani gesto nikoli. Jen touha. Ano, otevřít prostor! Prostor, v němž by zaznělo SLOVO, mělo to být něco neobyčejného... A neobyčejné to je, jenže –  v jakém smyslu? Neodvažuji se soudit! Ostatně, co já mohu soudit o PŘEDSTAVENÍ? Jsem napověda. Napověda je nic. Hůř než nic: napověda je všechno! Pro ty herce tady je NAPOVĚDA jediné spojení se světem.

„Na tom vysoko klenutém, úzkém gotickém pokoji trvám, pane režisére!“
„Budete ho mít.“
„Změna kulis není problém. Trvá to všehovšudy deset vteřin! Mohu sedět v gotickém pokoji a o několik vteřin později se procházet za městskou branou.“
„Abyste toho později nelitoval.“
„Tohle se přece nedá hrát na holém jevišti?“
„Proč ne? Dřív se to tak hrávalo! Vzpomeňte na slavné představení Divadla Za příkopem!“
„Dřív, dřív! Ale my nežijeme dřív? Musíme být postmoderní, pane režisére!“
„Dobrá! Ale abyste toho nelitoval!“

Postavy, které takto hovořily, připomínaly všechno, jen umělce nikoli. Jejich oblečení bylo nedbalé a vlasy mastné, jak tomu bývá u lidí, kteří se oblékají ve vietnamské tržnici a kvůli přemýšlení zanedbávají svůj zevnějšek. Že jde o muže, poznal čtenář ze souvislosti rozhovoru. První oslovuje druhého „pane režisére“, přičemž sám sebe označuje jako toho, který je hned v gotickém pokoji, hned za městskou branou. Víme tedy, že půjde o mužskou postavu, svěřenou mužskému herci. Režisérovi je hodně přes sedmdesát a patří k nestorům českého divadla. Herci je odhadem kolem šedesáti, ale vlivem divadelní magie brzy omládne.
Napověda je vyděděnec. Mezi jevištěm a hledištěm žije svůj smutný život neviditelné bytosti, která je odsouzena k zapomnění. Jeho moc je ale velká a s postupujícím časem roste. Z ní vychází úspěch a neúspěch představení, spokojenost a nespokojenost přihlížejících. Slovo „návštěvnost“ je mocné slovo a o paměti herců platí, že čím víc se blíží premiéra, tím víc a hůř selhává. A drama, které hrajeme, je hotový špalek! Bude se hrát tak, jak je autor napsal,  verš po verši a žádné škrty, jak bývalo zvykem avantgardních dramaturgů! Také to je součástí naší postmodernity, k níž neodmyslitelně patří napověda. 

„Ale divák musí vidět všechno, pane kolego! Generální zkoušku i první čtení. Všechny zkoušky, jednu po druhé! Všechna čtení, kolik jich bude. Divadelní techniku i herce v šatnách! V soukromí hotelového pokoje. Takový je dramaturgický záměr!“
„Ale na záchod s námi nebudou chodit?“
„Na záchod? Na záchod, říkáte? Počkejte, tohle musím ještě promyslet!“

Na počátku byl komerční ZÁMĚR. Nikdo nezastírá, že smyslem naší inscenace je přilákat diváky, a to dlouhodobě a v obrovském množství! V tak velikém, že se ani nevejdou do divadla, ale nikdo přitom nepřijde zkrátka, i když premiéra bude zároveň i derniérou... Ale kdo ví? Třeba bude úspěch tak veliký, že divadelní management změní svůj původní záměr? Leccos se také může přihodit, běh věcí se zvrtne a k premiéře vůbec nedojde, i to je možné... Celý se chvěji při takových pochybnostech, a jsou věru na místě: bude to běh po příliš dlouhé trati! Jediná naděje spočívá v tom, že náš „starý“ žádné komplikace nepřipustí! Tolik peněz by zůstalo nenávratně proinvestováno? Vždyť herci jsou vázáni smlouvami. Ty jsou natolik výhodné, že by každého přešla chuť věc předčasně ukončit, nehledě na penále, které by bylo obrovité. Člověk chce mít prospěch ze všeho, nakolik je to možné; v tom je záruka. Ale komerční úspěch, to znamená uspokojit velikou masu diváků! Dokázat něco takového předpokládá uspokojit jejich podivnost. Tím nemyslím nedostatek inteligence, ó, nikoli: podivnost obecenstva je něco docela, docela jiného! 

Člověk je podivná bytost. Chce hrát divadlo, chce se bavit, a když mu dáte, co s umíněností dítěte vyžadoval jako hračku, není spokojený. Láska a smrt, které jsou „jen jako“, ho neuspokojí. Nudí ho. Čím definuji člověka? Právě jeho podivností! Kdyby tomu bylo jinak, nehráli bychom divadlo. Sdružovali bychom se na ulicích v láskyplných spolcích, umírajíce jeden pro druhého se samozřejmostí rostlin. Protože nic takového neumíme, chodíme do divadla. Napověda dělá obojí a zároveň nic z toho.

„Zkuste to hrát něžněji! Ona přece nesmí poznat, že jste ve svém nitru zkornatělý stařec! Nemyslím přetvářku, pane kolego... Hrajte to tak, abyste svou vlastní zkornatělou duši přesvědčil o tom, že je mladá a krásná!“
„To by neměl být problém! Což Markéta není mladá a krásná? Ale pane režisére, co když se ta holka do mne během zkoušení zamiluje?“
„Nebylo by divu... Jste dosud krásný muž a velký donchuan!“
„Ona ještě neměla vážnou známost... To ví celý národ!“
„A proč myslíte, že jsme ji vybrali? Jen proto, že vyhrála nějakou reality-show?“

To, co představujeme v našem představení, odpovídá charakteru člověka: je to podivné jako on sám! Řečeno možná až příliš zjednodušeně, naše představení představuje smrt režiséra! Teď nemyslím opravdovou smrt... Nikdo z nás nepřeje režii nic zlého. Ale až režisér projde s herci celý text, vytratí se ze zkoušek, aby se už nevrátil! To bude nejpozději po prvním čtení. Nikdo neví, jak dlouho se první čtení povleče a co všechno si přitom pan režisér navymýšlí, ale dříve nebo později zůstanou herci odkázáni sami na sebe. Přesněji řečeno: na napovědu! V téhle chvíli to ještě nevědí, ale i texty později záhadným způsobem zmizí, až na jediný, a ten bude po krátké poradě svěřen mně... Naše představení předpokládá absolutní dramaturgický záměr, a ten od jisté chvíle realizuji já, napověda!

Není nic divného na tom být podivný. To je normální! Podivní jsme všichni, herec, divák i napověda. Režisér, který opustil své herce po prvním čtení, je podivný. Rovněž ti, kteří naše představení odmítají sledovat, jsou podivní. Jejich zvědavost je totiž ještě větší než zvědavost těch, kteří přicházejí a zapínají televizory! Pravidlo o podivnosti nepřipouští výjimku. Jaká je v tom zásluha, odsoudit herce, diváky, představení a komerční úspěch? To není žádná zásluha! Proč? Protože oni toto představení neodmítají ze soucitu s námi či z jakýchsi blíže neurčených mravních či estetických zábran! Proč je tedy odmítají, ptáte se... Vždyť aby je mohli odmítat, musejí vědět, co se děje na jevišti! Není to vrchol podivnosti?

Jeviště je nabito emocemi. To lidi zajímá! Zjednoduším-li opět celou věc poněkud, jsou emoce to jediné, co lidi zajímá. Život bez emocí je pravé peklo. Ale život s emocemi je také peklo! Akumulují se a vybíjejí, narůstají a klesají, ať už je jejich hodnota jakákoli. Zda jde o soucit, strach nebo nenávist, je vedlejší. Také nositelé emocí jsou vedlejší: důležité jsou jen ony samy, emoce! Emoce neslouží člověku –  to on slouží jim! Stravují naše životy a my marně protestujeme. Emoce přihlížejícího jsou substancí komerčního úspěchu. Až dojde k absolutní akumulaci, úhrnná energie představení začne klesat a rozplyne se. S ní se rozplyne i komerční úspěch. Naše představení je neuvěřitelným plýtváním se zdroji. Vlastně to platí o každém představení.

Bude to zkušenost, ano. Ale k čemu ji použijí? Bude to zkušenost natolik jedinečná, že nebude k ničemu! To, co nepatří ani na jeviště, ani do skutečnosti, je nepřenosné. Nepřenosnou zkušenost nepřenesete nikam, i když je jí všude plno! To není jako skákat z mostu na gumovém laně. Nejde o adrenalin: toho je vždycky dost, jak ví v hledišti každý, kdo se někdy snažil prodrat k šatně... Nebo čtete knihu, drama například, řekněme tragédii. Replika střídá repliku a řádek řádku, to je uklidňující, stejně jako káva na vašem stolku a doutník, který kouříte ve chvílích pohody... Sotva ale vstoupíte do hlediště, je všechno jinak! Jakmile spatříte na jevišti to známé jméno vyplněné tělem a zaslechnete slova vyplněná hlasem, jste uvázáni ke gumovému lanu a ocitáte se nad propastí! Nezáleží na tom, zda odříkávaný text znáte nebo neznáte! Znají ho za vás jiní. Později se snad budete ptát, co že jste vlastně viděli a slyšeli, ale to brzy pomine.

Markétě je devatenáct, rozhodně ne víc než dvacet let. Kvůli reality-show přerušila studium na herecké konzervatoři. Zda se tam někdy vrátí, zůstává otevřenou otázkou. Ona sama tvrdí, že rozhodně ano, ale to podle mého skromného soudu záleží na mnoha okolnostech! Co když dostane takové nabídky, že je nebude možné odmítnout? Jednu takovou  už dostala: nemá snad hrát Markétku v Goethově Faustu? A přijdou jiné a další role, určitě přijdou, vždyť jen málokterý vystudovaný herec se může měřit už s její dnešní popularitou! Nejeden špičkový herec se také „vyhrál“ na otevřené scéně jako ochotník... Kdyby neměla talent, jistě by ji nebyli přijali na konzervatoř, a všechno ostatní záleží jenom na ní! K čemu konzervatoř? V jistém smyslu by jí mohla i uškodit.

Partner, s nímž bude Markéta hrát, je ovšem hotovým a zkušeným hercem. Po boku takového herce může Markéta jen získat! Je také slavný, slavnější než Markéta, která se teprve stává slavnou, a herec, který vstupuje do divadelní reality-show, je dvakrát slavnější než ten, který zůstává u filmu; o hercích na divadle je zbytečné mluvit. Má také něco za sebou: v době emigrace hrál vilové divadlo a ve filmu, i když to, po pravdě řečeno, byly  okrajové role… Osud Jiřího Voskovce pro něj zůstal vzdálenou metou, ale ve své staré vlasti je nadmíru populární, a o to přece jde? Jeho obavy, že by se za dobu zkoušek do něj mohla jeho partnerka zamilovat, se zakládají na jistých osobních zkušenostech. Nebylo by to poprvé, pokud by se něco takového stalo, a on si to ze srdce nepřeje! Komplikuje to práci. Ale Markéta jeho obavy nesdílí. Nikdy si nepřipustila, že by ji mohl okouzlit starý muž, vždyť její učitelé na konzervatoři jsou jí k smíchu! To ovšem ani zdaleka neplatí o všech adeptkách herectví.

Jan Hogen je idealista. V roce 1968 se energicky angažoval proti politice Komunistické strany a po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa tuto svou aktivitu ještě vystupňoval. Není divu, že odešel hned s druhou vlnou emigrantů ještě před Vánocemi 1968. Markétina generace ví o šedesátém osmém jen to, že ho má Jaromír Jágr na dresu, ale pro Janovu generaci byly události toho roku něčím, co určovalo jejich život až příliš jednoznačně... To, prosím, bez ohledu na nezanedbatelnou okolnost, zda někdo emigroval nebo zůstal doma ve stínu sovětských kasáren; také proto Jan, odevždy velký vlastenec, tolik horuje pro svobodu. Takovou věc pochopí jenom ten, kdo žil v totalitním státě! Nebyli jsme nic, nic jsme neměli a nesměli. A teď – můžeme všechno! Hrát divadlo, vydávat knihy a točit filmy, vždyť nějaký ten sponzor se vždycky najde... Herci sice mají stále malé platy jako dřív, ale mohou si přivydělat v nekonečných televizních seriálech a v reklamě. Jan je opojený svobodou a možnostmi, které přinesla v jeho staré vlasti.

Jan Hogen je opojený svobodou a možnostmi umění. Bez umění si neumí svůj život představit. Čím by byl život bez umění? Nejen jeho vlastní život, život dramatického interpreta a umělce, ale vůbec: čím je život národa bez umění? Ale o to jde, příteli (namítá režisér), o to právě jde: o národ! Kdo je národ? Co chce národ? Jaké jsou jeho potřeby? Chcete-li sám určovat potřeby národa, nebo – vznešeněji řečeno – jeho estetické aspirace, popíráte sám sebe! Vy jste svobodný, to ano – ale oni? Nemají snad také oni právo na svobodu? A já vám říkám (pokračuje režisér), že s politickou totalitou musíte odložit také divadelní totalitu, ano, slyšel jste dobře! Když se divák cítí znásilněn, je to divadelní totalita! Jan namítá, že kulturní a politické instituce jsou dvě různé věci: divadlo není parlament, kde by si divák mohl číst noviny, ale to na režiséra neplatí. Právě proto (vystřelí režisér), aby si v divadle nečetl noviny, musíte diváka zaujmout! Musíte ho zaujmout něčím, v čem mu zároveň podsunete i umění, ale uvědomte si, že peníze do divadla přináší divák! Divadlo nezávislé na reálných příjmech je utopie.

Jan Hogen je tedy obhájcem svobody umělce, kdežto režisér, sám uznávaný a bytostný umělec, hájí svobodu publika. Je to sympatické, jak uznávají všichni, kdo si ještě zachovali v paměti vzpomínku na dramatizaci Joyceova Odyssea, životní dílo našeho režiséra... Až na pár „výjimečných“ subjektů nerozuměl nikdo ničemu! Jak také, když to byl „autentický Joyce“? Odysseus byl fiasko a zároveň největší umělecký počin našeho režiséra. Hrál se všehovšudy čtyřikrát, pak se jeho neradostný úděl naplnil. Tenkrát režisér zuřil. Dnes už nezuří, zmoudřel. Ví, co je svoboda a co totalita, co život a co umění, co divák a co divadlo. Ostatně svých velkých uměleckých ambicí se nevzdal! O tom svědčí i současná adaptace Goethova Fausta, v níž podrobně zasvěcuje diváka do práce s textem, hercem a smyslem představení. Reality-show, tu opovrhovanou lidovou zábavu, vzal jako výzvu, neboť (jak říká) jde o nový dramatický žánr, který můžeme jen stěží přehlížet. Náš režisér dokáže i triviální frašku představit jako výsostný dramatický tvar. Je radostí hrát pod ním v takovém Šamberkovi, říkají herci... Když byl z repertoáru stažen Odysseus, ulevilo se jim, ale o tom příliš nemluví.

„Pánové a dámy, rozjedeme to celé od scény Za branou! Ten patetický začátek se všemi jeho epickými rámci necháme na později: myslím Prolog na divadle, Gotický pokoj a tak dál... Nesmíme si uzavřít cestu vstupními informacemi, ostatně teprve později uvidíme, zda bude důvod k nějakému patosu či oslavám!“
„Pardon, pane režisére, rozuměl jsem dobře? Vy chcete vynechat Vysoko klenutý, úzký gotický pokoj?“
„Ne vynechat! Později se k němu vrátíme.“
„Ale vždyť tam je klíč k celému dramatu!“
„Myslíte? Já si to nemyslím.“
„Jak nemyslím... co nemyslím? Všechen patos vědy, poznání a pravdy... patos svobody! Pane režisére, chcete snad svobodu člověka odkládat na později?“

Režisér si zapálí cigaretu. Herec nabízenou cigaretu odmítne. Režisér vyfoukne kouř. Krabičku s cigaretami a zapalovač položí před sebe na malý stolek.

„To nechci, pane kolego! A právě proto skočíme přímo do děje a nezačneme předběžnými motivacemi a ideovými záměry... které jsou mimochodem ideovými záměry Fausta! Ale co Markétka například? Jaký by byl vstupní monolog Markétky? Umíte si to představit? Ostatně to po ní budu vyžadovat...“
„Počkejte... Vy chcete nahradit vstupní Faustův monolog vstupním monologem Markéty? Chcete snad měnit Goethův text?“
„Ale příteli... za koho mne máte? To by bylo až příliš snadné! Markétin vstupní monolog bude jen součástí příprav a zkoušek... Ale vy musíte hrát svůj part tak, jako kdyby se pod vaším vstupním monologem skrýval monolog vaší partnerky... Jako kdyby to byl palimpsest! Rozumíte?“

Do hovoru vstoupí Markéta. Je krásná. Má něžnou bílou tvář a dlouhé černé vlnité vlasy.

„Já bych to ráda zkusila, pane režisére... Ale za výsledek neručím! Nikdy jsem nic pořádného nenapsala, jenom pár básniček, jak holky v pubertě píšou.“
„Výborně! Zkuste se tedy rozpomenout na to, co holky v pubertě píšou. To bude programové prohlášení Markétky!“

Zasmál se svému vtipu. Jan se ještě durdí.

„Vy mluvíte jako nějaká feministka, pane režisére... Vy jste nezažil to, co já zažil v USA! Jestli se ty ženské za oceánem doslechnou o vašem představení, budou prosazovat  zákaz Fausta, jako už prosadily zákaz jiných knih, kde se nemluví zrovna vlídně o ženách... Nebo o černoších, tam to vyjde nastejno!“ 
„Ale příteli: kam mne to chcete dostat? O ženách a o černoších! Tak se vyjadřuje rétor svobody? Uvědomte si, že první díl Fausta má dva hrdiny!“
„Ale to já přece vím.“
„Nezdá se mi... Michail Bulgakov, ano, ten to věděl!“
„Ale Markéta přece v druhém dílu zmizí?“
„Na její místo přijde Helena!“
Markéta má černé vlasy. Helena však bude blondýna.
„Ale proč v tom případě nezačneme rovnou v Čarodějnické kuchyni?“
„Aby Markéta viděla Fausta mezi obyčejnými lidmi. Protože pro ty hrajeme, kolego! Pro ty hrajeme. Markéta se vám v samém závěru hry vrátí, nezapomínejte na to.“

Pravda. Markéta se vrátí! Setká se s Jindřichem v nebi.

Jsme tedy s Faustem před městskou branou. Nejsme tam s ním sami. Doprovází ho věrný fámulus Wagner, to je ten, který později stvoří Homunkula... Jsou Velikonoce a všude plno lidí. Vojáci a studenti koukají po pěkných holkách, dobří měšťané po stáncích s občerstvením. Faust cítí po vstupní scéně úlevu. Je mu dobře mezi lidmi, kteří ho zdraví jako dobrého známého, a Wagner na něj tak trochu žárlí; v tuto chvíli ještě nesahá svému Mistru po kotníky! Hlasitá hudba, křik a bouchání kuželek mu jdou na nervy. Nade všechno miluje klid pracovny a tlusté folianty! Rád proto vyhoví svému Mistrovi, když projeví přání uchýlit se někam stranou. Než ale dojdou k balvanu na návrší, přistoupí k Faustovi starý sedlák a chce, aby mu připil z jeho džbánku. Brzy se kolem nich utvoří celý kruh zevlounů.
„To je od vás pěkné, pane doktore, že přicházíte mezi nás, běžné smrtelníky! Vy, takový učenec. Nikdy jste se neštítil obyčejných lidí a já vám za to připíjím! Na Vaše zdraví, doktore! Na zdraví těch, které jste uzdravili Vy a Váš otec!“

Zhluboka se napije a podá džbánek Faustovi. Je zřejmé, že už má v hlavě. Jak by se jinak odvážil nutit svůj oslintaný džbán takovému pánovi? Faust si ale připomene jinou nádobu, kterou krátce předtím držel u svých rtů, a s úlevou se chopí sedlákova džbánu.

„Neuzdravil jsem vás já a dokonce ani můj otec... To Bůh uzdravuje! Jak se mezi vámi říká: lékař léčí, příroda uzdravuje... Na vaše zdraví, přátelé!“
„Na Vaše, doktore! Prosit! Vivat! Zum Wohl!“

Dav se nenechá prosit. Křičí a pije z plna hrdla. Znovu promluví sedlák.

„Jste příliš skromný, doktore... Vždyť v kruhu kolem Vás stojí lidé, které jste zachránili před morem, a také později leckterý z nich od Vás samotného přijal pomoc! Bůh Vás má rád, o tom není žádných pochyb... Co špitálů jste s otcem prometli, co mrtvol  natahali, a nic Vám to oběma neublížilo! Na takové služby se, pane doktore, nezapomíná!“

Faust se tedy napije ze sedlákova džbánu a pokračuje s Wagnerem v cestě k návrší. Wagner je u vytržení z Faustova věhlasu. Zato Mistr se zdá být zaražený.

„Jak Vás milují! Div si neklekali! Jako by šel kněz s hostií!“
„S pěknou hostií!“
„Což za moru se nechodilo s monstrancemi?“
„Ach pravda, málem bych byl zapomněl... Však tu, hle, ten kámen na návrší nás vybízí k odpočinku!“
Usednou k odpočinku. Faust mlčí. Wagner se ptá.
„Stalo se něco?“

Chvíli trvá, než odpoví. Pak promluví s očima zamženýma.

„Tady jsem, příteli,  často sedával! Byl jsem mladý a míval jsem hlad. Hleděl jsem do údolí a spínal ruce. Prosil jsem Boha, aby od nás odvrátil mor. Byl jsem plný naděje a citu. Protože jen Bůh mohl zastavit to řádění, jen Bůh... Ne my! Ne já se svým otcem! Jen Otec nejvyšší. Ach, Wagnere, nejsou to pěkné vzpomínky!“
„Na mor může v dobrém vzpomínat jen ďábel!“
„A Bůh? Proč spouští takové peklo?“
„Zhřešili jsme.“
„Kdo? Vy a já?“
„Všichni! Lid zhřešil. Přišel mor.“
„Ach, Wagnere, Wagnere... Tihle lidé nikdy nic zlého neudělali... Co myslíš, vzpomíná Bůh na morové epidemie?“

Wagner udiveně vzhlédne.

„Zda na ně vzpomíná?“
„Ano! A řekni: vzpomíná na ně – v dobrém?“
„V dobrém? Nikoli! Od čeho by měl ďábla?“
„Tak to tedy bylo ďáblovo dílo?“
„Ne, to jsem nechtěl říci.“
„Což nejsou všechna boží díla dobrá a krásná?“

Odmlčí se. Wagner ví, že musí svému Mistrovi dopřát čas. Však on prozradí, proč vede tyhle podivné řeči… Protože Bůh nevzpomíná, to přece musí vědět každý průměrný teolog! Bůh netrpí. Bůh není vůbec podobný člověku. V ničem! Nebo snad ano?

„Nejsou to pěkné vzpomínky, to mi věř... Je mi hanba, Wagnere! Kdybys tak mohl číst v mém nitru!“
„Váš otec byl poctivý muž!“
„Můj otec byl temný člověk, který bazíroval na cti! Obskurní poctivec.“
„Byl přece vědec?“
„To se mne ptáte, nebo to tvrdíte?“
„Já? Vlastně obojí!“
„Svým způsobem, ano... Můj otec pěstoval vědu svým vlastním, zvláštním a nezaměnitelným způsobem! Byl to podivín, víte?“

Otec se zavíral do černé kuchyně a sléval do křivulí barevné šťávy podle nekonečných receptů, kterých měl k ruce vždycky dost. Skleněné baňky oslepovaly odleskem ohně a po kuchyni se procházeli lev, ženich a nevěsta, jako by se to rozumělo samo sebou… A tam, hle, v černém koutě nad pecí pluje vzduchem bílá lilie! Pak se ty zjevy proháněly po všech komnatách otcova bytu, ženich s nevěstou se pářili v jeho pusté ložnici a chlapec na to hleděl.

„Pak se zjevila královna!“
„Ale to bylo přece cílem? Velké Conjunctio!“
„Ano. Lék byl hotov. Zemřeli po něm všichni!“
Teď mlčí zaraženě i Wagner. Brzy se však otřepe.
„Nemůžete si nic vyčítat. Prostě jste zkoušeli všechno!“
„Nikdo se tenkrát neptal, zda se po našich lécích někdo uzdravil... Ostatně nezůstali žádní svědkové!“
  „Někteří se jistě uzdravili.“
„Cožpak to nechápeš? My řádili hůř než mor! Nejeden z těch ubožáků by se byl přirozenou cestou jistě uzdravil. Tyhle ruce, Wagnere, rozdávaly jed! A teď... Což je všechno zapomenuto? Nikdo nic neví? Vrahům se vzdává chvála!“

Na malém stolku leží krabička s cigaretami a zapalovač. Všichni na ně upřeně hledí, ale nikdo si nechce zapálit. Až Markéta, která ovšem nekouří, sáhne po krabičce a vytáhne z ní cigaretu.

„Vy kouříte, slečno Artjušenková?“
„Ještě ne. Zapálí mi někdo?“
Herec vyprostí z jejích rukou neposlušný zapalovač a uvede ho do chodu. Markéta vypustí z úst kouř. Všichni se dívají jenom na ni. Vůbec to k ní nesedí, myslí si herec. Vida, pěkně se nám to rozjíždí, myslí si režisér.
„Víte, co nechápu? Že Faust po takových zkušenostech studoval medicínu! Připusťme, že největší díl viny ulpívá na jeho otci... Ale on se evidentně chce otci vyrovnat a dá se na stejnou dráhu! Nepřipadá vám to divné?“
„Je tu ještě něco podivnějšího.“
„Co, pane režisére?“
„Nikde se nehovoří o Faustově matce! Malý Johánek je dítětem bez matky. Vychovával ho otec.“
„Což si nezachoval jedinou vzpomínku na matku?“
„To přísně vzato nevíme. Goethe však o tom nic nepíše!“

Text odříkávali dost přesně. To mohu potvrdit, sledoval jsem všechno v boudě napovědy s prstem na papíře... Říkám: „v boudě“ –  ale to říkám jen ze zvyku! Ve skutečnosti je moje pracoviště velmi prostorné a vybavené špičkovou technikou, kde mohu na několika simultánních obrazovkách zaznamenat každé gesto a povzdech herce, který se dostal do nesnází. Souběžně s tím mi běží text hry na čtecím zařízení, ale na to si nějak nemohu zvyknout... Zatím stále ještě používám tradiční skript, jako za starých časů, ale kdybych náhodou zaspal a nevěděl, která bije, rychle se zorientuji na čtecím zařízení. Práce napovědy dávno není tím, čím bývala. Nejenom že musíte mít maturitu (to kvůli češtině), ale musíte také zvládnout základy výpočetní techniky! Napověda se tím dostává na úroveň mistra osvětlovače. Rázem se z něho stává mistr slova.

Kdybychom točili film, mohla by teď následovat retrospektiva, totiž Faustova vzpomínka na události, které bezprostředně předcházely vycházce s Wagnerem. Jak znám našeho režiséra, ani retrospektiva by se neodehrála v normálním časovém pořádku, nýbrž pozpátku, u něj podle všeho musí jít všechno pozpátku... Něco na tom je, když tak o věci přemýšlím. Režisér jako by se tím dostával na úroveň samotného Hospodina, který předem ví, jak celé tohle drama dopadne. Jen mi připadne zvláštní, že to neví Mefisto? Kdo četl Fausta, ví dobře, že Bůh se s ďáblem vsadí o Faustovu duši, a vypadá přitom po čertech bezstarostně! Buď mu na Faustovi moc nesejde, což je možné, když sesílá na celé lidstvo mor kvůli kdejaké hlouposti, nebo si je svou sázkou po čertech jistý! Mefisto měl přece vědět, že Hospodin je vševědoucí? Ze svého stanoviště v nebi vidí Hospodin i to, co čert nevidí a z podsvětí ani nemůže vidět: každé gesto a povzdech člověka! Mefisto buď starého pána nebere vážně, nebo je to obyčejný pitomý čert z loutkových her, jaké se dříve hrávaly v každém kulturním domě!

V pozpátku jdoucí retrospektivě by se ze všeho nejdřív objevil Faust s miskou u úst. Mezitím by kamera vzala i lahvičku s označením JED nebo něco v tom smyslu, aby každému i bez zbytečných řečí bylo jasné, co si tam ten starý mamlas namíchal... Pak by mohl přijít Faustův monolog. Co všechno ten chlap nenastudoval? Jestli si dobře vzpomínám, jde o tak disparátní obory, jako jsou medicína a práva, také teologie, ovšem, také filosofie... Filosofie a teologie, to bylo ve Faustově době v podstatě totéž, plus minus nekonečno... A podle všeho byl ten člověk i zanícený chemik (alchymista, abych se vyjádřil dobově); chemik a lékárník! Jeho jed má hnědou barvu, ale na barvě tolik nezáleží; může být zrovna tak hnědá jako rudá. Každému je jasné, že v misce je jed a že si Faust chce vzít život. Má nejspíš v hlavě pěkný galimatyáš, což nás při charakteru jeho studia příliš nepřekvapí, a není divu, že podlehne chvilkové depresi. Ta se však připravovala delší dobu a upozorňuje nás na důležitou skutečnost, že Fausta jeho zaměstnání vysokoškolského pedagoga už delší dobu netěší! Neobjevil celkem vzato nic, a navíc je chudý. Granty se tehda nevypisovaly.

Překvapit by mohla skutečnost, že si v takové chvíli přeje mluvit s Duchem Země! Duch Země, to už je přece síla? To není, jako když halekáte do kanálu na polednici! Není proto divu, že se z toho ten chudák zhroutí. Je motivem Faustovy sebevraždy, k níž nakonec z důvodů stejně líbezných jako podivných nedojde, hrůzostrašnost nadpřirozeného zjevu, nebo spíš to, co mu Duch říká? Ostatně, nejde ani tak o to, co Duch Faustovi říká, jako spíš o to, co mu neříká! Že byl Faust vášnivý alchymista, víme... Když všechno vzniká míšením země a vody a vzduchu s ohněm, stačí vlastně k výrobě zlata jenom najít správné poměry látek! Říkalo se tomu Kámen mudrců. Kdo získá tohle umění, bude vyrábět zlato, a nejen zlato! Že Faustovi šlo především o zlato, zdá se být víc než pravděpodobné. Goethe v podstatě jen zaretušoval příliš přímočarou motivaci svého lidového hrdiny.

„Zmlkni, boudo!“
„Já mlčím, pane režisére!“
„Uvědom si, že technika bere všechno! I myšlenky, které máš v hlavě!“

Vlna pýchy na mou práci se ve mně vzedmula. Čeština, technika a tak vůbec... Chtěl bych vidět Vágnera, jak se potácí za mými pultíky! Než by našel ENTER, režisér, vyrostla by mu na jevišti palma!

„Mohu mít dotaz?“
„Jsem demokrat.“
„Chtěl bych se zeptat, pane režisére, jestli jste někdy viděl loutkové představení Fausta!“
„Loutkové? K čemu to?“
„No, víte, když hovoříte o té motivaci postav, myslel jsem...“
„Ty, boudo, nemáš co myslet!“
„Ale když může Markéta psát svůj vlastní vstupní monolog? Mám, ach, jen vařečky a hrnce!“
„Cha cha cha!“
„Slečna Artjušenková mi dává zapravdu... viďte Markéto?“
„Škoda, že na vás nevidím!“
„Tak pojďte nahoru!“
„Ale vždyť jste dole?“

To je zajímavé. Jsem dole a vidím je shora! Nejspíš to bude tím, že zeměkoule není placatá? Už od Platónových dob to člověk věděl, až na výjimky ovšem... Těch sice byla většina, ale na pokroku lidského ducha to nic nemohlo změnit. Patnáct procent Čechů neví, že Slunce neobíhá kolem Země!

„Mohli bychom v rámci příprav shlédnout Johannese doktora Fausta!“
„A nechcete, abych vás nechal přepravit do Británie na Christophera Marlowea?“
„To by bylo pěkné, pane režisére! Naše motivace by tím získala na vrstevnatosti!“
„Jdi do háje!“

Kdybych se ho zeptal, jak vypadá vesmír, ve kterém žijeme, vykládal by mi báchorky. Kosmologickou přednášku se mu však už neodvážím navrhnout. Jak by to bylo krásné, kdyby mezi nás zavítal Jiří Grygar! Až bude vhodná chvíle, navrhnu to. Peníze jsou, tak co? Zdroje se musejí čerpat! Většina dnešních obyvatel Země neví ani to, že není placatá. Nedávno se televizní redaktorka ptala Jiřího Grygara, zda umí používat fax!

„Myslíte, že Faust věděl, jaký tvar má Země?“
„Prosím tě, vypni se! Kdo to má poslouchat?“

Markéta se směje a herec Hogen na ni pozorně hledí. Studuje ji. On každého studuje. Když se podívá nahoru, kde jsou kamery mého velína, mohu vzít jed na to, že mne studuje! Dívá se mi přitom do očí, ačkoli jsem dole.

„Líbí se vám Markéta, pane Hogene?“

Teď se Vágner zasmál. Když glosuji někoho jiného, tolik mu to nevadí. Nesmí ale být v laufu, protože když je v laufu, tak je v rauši! Raději už zmlknu: nesmím to přehánět! Ostatně režisér ze scény co nevidět zmizí a já zůstanu sám se svými protinožci, které pak mohu glosovat po libosti… Diváky to baví.

„Věřili byste, že už jsou vyprodány všechny vstupenky na premiéru?“
„Hovno!“
„Fakt! A víte, co stojí lupen do lóže?“
„Nemáme tušení!“
„Schválně.“
„No tak kolik?“
„900 euráků!“
„Hovno!“
„Přízemí 850, nejlevnější jsou za 700.“
„Ale vždyť ještě neumíme ani hovno!“
„Tak se snažte, mátohy! Tohle je přece výzva?“

Po scéně Za branou je čas na malou svačinku. Všichni hlaholí a také já vyjdu ze své kukaně. Herec Hogen mlčí a kráčí vedle slečny Artjušenkové. Aby se nám nakonec dědeček nezamiloval? Faust, zamilovaný do Markéty: to tu ještě nebylo! Proč by se to nemohlo stát? Takový stárnoucí „Žuan“ se může octnout pod pantoflem, než bys řekl švec! Diváky u obrazovek by to jistě dokázalo zaujmout... Ti spolknou všechno, sex i astrologii!

„Ty zas dneska perlíš!“
„To ne já, to ty přístroje, pane režisére!“
„Počkej, až budou hlasovat!“
„Kdo? Přístroje?“
„Diváci přece.“
„Diváci budou hlasovat?“
„To jste nevěděli?“
„A o čem?“
„O spáse tvé duše, maškaro!“

Umím si představit to obecenstvo na premiéře... Bude to stejné, jako když přijedou venkovani z Balíkova! Nevědí, jak se chovat v bufetu, hovoří během hry, šustí celofánovými sáčky a samozřejmě nevypnou mobily... Sponzoři nejsou o nic lepší! Tleskají mezi dvěma větami symfonie, jako by se to rozumělo samo sebou, a ještě na vás pohoršeně hledí, proč jako netleskáte... Mužové podávají ruku dámám jako první a třepou jim oběma pažemi až k ramenům, a když jim políbí ruku, zaručeně mlasknou, protože si myslí, že to tak má být... Vinnou sklenku nedrží správně nikdo nich. Kávu si berou bez podšálku. Ale co bych se rozčiloval? Jsem snad uvaděčka? Balíci z Mecenášova, ano...

„Co naděláte? Takový je komerční záměr.“
„Peníze jsou vlastně jenom výpůjčka!“
„Výpůjčka? Výpůjčka čeho?“
„Umění přece!“
„A proto budou diváci hlasovat o Faustově spáse?“

Náš režisér je optimista. Kdybych byl honorovaný jako on, jistě bych i já mluvil jinak! Nebo bych přinejmenším jisté věci neříkal na veřejnosti. Ale ani tak si nestěžuji, i když sedět tři měsíce v kukani pod jevištěm a nesmět vypadnout ani v pátek na diskotéku, to si připadám pořád ještě podplacený! Co shrábne takový herec Hogen, to si raději nepředstavuji! Ale sláva mne láká: na konci toho podniku budu slavný!

„Běžný návštěvník divadla je chudý.“
„O nic nepřijdou... Budou sedět u televizorů!“
„Televizní diváci přinesou víc peněz než boháči na vstupném! Víte, co stojí jedna SMS? A jsou slosovatelné!“
„To jste ještě neslyšeli o reklamě! Management vyjednává se Spartou, aby hrála s nápisem FAUST na dresech!“
„No to je teda gól!“
„Sparta hraje hovno! Měli to nabídnout Viktorii!“
„Ale nebude to tak jednoduché. Prý se ozval Goethův dědic!“
„Z blázince, ne?“
„Jó, zákony trhu platí i v blázinci!“

Markéta Artjušenková vyhrála reality-show s přehledem a suverenitou bytosti z jiného světa. Na režiséra Vágnera zapůsobila tak silně, že ji okamžitě oslovil. Líbily se mu na ní dlouhé černé vlnité vlasy a něžná elipsa tváře, vyzařující bezelstnost. To, že byla panna, nehrálo ve skutečnosti žádnou roli! Angažoval by ji, i kdyby panna nebyla, protože to byla vítězka reality-show a navíc herečka, a vzal by ji i v případě, že by mezitím o panenství přišla... Jen by se to nesmělo stát s hercem Hogenem, protože to by našemu představení vzalo dynamiku! Don Jan bude brzy jako hřebec v blízkosti barvící klisny, po několika týdnech zkoušení si to povíme... I když s Markétiným panenstvím to není tak jisté! Z jistých náznaků vyplývá, že si v reality-show chtěla kolem sebe vytvořit bariéru, a použila k tomu tenhle fígl. Vždyť přece nic přiznávat nemusela? Mohla ostatní bulíkovat, jak už to holky dělávají, však také s věcí vyšla až tehdy, když měla jistotu, že bude fungovat… Měla dobrý odhad: kluci si dovolovali ke všem ostatním, jenom k ní až na drobnosti nic.

Když se jaksi na zapřenou, aby matka nevěděla, ocitla mezi měšťany a příměstskými sedláky za městskou branou, vylétla ze sboru stážistů věta:

„Jste panna, Markéto?“

V tu chvíli jsem měl ze svých protinožců pocit, že ji začnou muchlovat, jeden, druhý nakročil blíž k ní... Ale Markéta zůstala ledově klidná, obrátila se k tazateli vysokým bělostným čelem a neřekla nic... Křupan se zarazil. Pak se usmála a řekla:

„Budete mne muset poslat ke kynologovi.“

Tím celou věc přehrála do žertovné polohy. Dav se zasmál a bylo po napětí. Režisér Vágner by ale měl věnovat víc pozornosti tomu, jaká chamraď se potlouká mezi stážisty! Zaměstnanec divadla by měl mít čistý trestní rejstřík! Kdo může zaručit, že se mezi účinkujícími neskrývá pašerák bílého masa?  Že je za kulisami připravená ochranka, to žádnou záruku nedává! Když vám ženská, která se živí u baru nebo u tyče, začne u postele žonglovat kuchyňskými noži, je neštěstí hotové dřív, než bys řekl „ochranka“! Reality-show je rizikový podnik. Ale o to přece jde.  

Jan Hogen není žádný pornoherec, ale leccos se o něm proslýchá... Tak například s „vilovým divadlem“ to prý nebylo tak nevinné, jak vykládá, ano, vařilo se tam, jedlo, zpívalo a hrálo divadlo, to všechno je pravda, ale také tam bylo něco navíc... To „něco navíc“ by mohlo být motivem, proč starý lišák Vágner angažoval právě Hogena! Dát takového člověka dohromady s dívkou, jakou je Markéta Artjušenková, to má přece logiku? Svou zvrhlou logiku, ano, jen Markéta o těchhle věcech, byť nejistých, nesměla a nesmí nic vědět. Prý aby hra nepřišla o své „podpovrchové tenze“! Protože: co když se Markéta do toho starého „obšourníka“ (jak říká paní Jirsová, uvaděčka v přízemí) přece jen zamiluje? Nezamilovala se do jiných a krásnějších, pravda... Ale kdo z nich byl herec Hogen? Kdo z nich byl Faust. Kolem takového muže se vznáší aura, ani nápoj lásky k tomu nepotřebuje.

Všimněte si → kam vede Faustova první cesta bezprostředně po seznámení s jádrem jeho pudla? Přivedl si ho domů z vycházky za město a ví až příliš dobře, co se v pejskovi skrývá ↔ v tom psím kroužení kolem sebe a Wagnera rozpoznal spolehlivě šifru podsvětí! Psí vejce, ano. Proto nebyl ani za mák překvapený, když se z něj vyklubal plivník. První Faustova cesta po boku Mefista vede do Auerbachova sklepa v Lipsku, a to je pěkné hnízdo! Frosch, Brander, Siebel, známé firmy! Veselí kumpáni, píše Goethe v autorských poznámkách, ale kdybychom jejich jména přeložili, co by z nich vyšlo? Vím, že vlastní jména se nepřekládají, i když jsem jen napověda... Ani O. Fischer, překladatel Fausta, vlastní jména nepřekládal. Kdyby to ale udělal (což vlastně měl, protože Němec jim rozumí), byl by Wagner „kolář“, to jest člověk, který uvádí vůz do pohybu; nezapomeňte prosím, že tento Faustův učeň, kterým jeho Mistr tak okatě pohrdá, dovrší dílo svého učitele a stvoří homunkula, syntetického človíčka! Faust je „pěst“. „Panzerfaust“, to přece zná každý? „Frosch“ = pulec, žába, skokan, zub, vačka, západka, běžec, krab a plastické poupě. Podle všeho je tedy pan Frosch „žabák“, zatímco „Brand“ = požár, žár, oheň, výpal, spáleniště, suchopár, gangréna a spála, můžete si vybrat! „Siebel“ není nic. Kdyby ale byl „Seiber“, byl by to „uslintanec“! Je to tedy celkem vzato pěkně vypečený spolek už podle jména.

Co by mohlo překvapit, je skutečnost, že se v tom vypráskaném sklípku nevyskytuje žádná žena... Ženština, abych byl přesný! Vždyť co jiného by mohlo Fausta vylákat do takového podniku než víno, zpěv a ženy? Prvních dvou členů rovnice se dočká, ale to hlavní nenajde. Přinejmenším Goethe nenechává v Auerbachově sklepě promluvit žádnou ženu a ani autorské poznámky se o žádné nezmiňují. Kdybychom točili film, jistě by chtěl mít Vágner na placu nějaké ženské, ale ani na jevišti by se to bez nich neobešlo... Sedají mužským na klín a muckají se s nimi, některá je dokonce obšťastňuje zpod stolu, jak jsem to viděl na jednom venkovském bále... Zdá se tedy, že v Auerbachově sklepě v Lipsku ženské přece jen nakonec jsou, ale pak musíme hledat důvod, proč se Faust s žádnou z nich nespustil? Tak šeredné jistě nebyly, když sedaly na klín studentům! A Faust není žádná cimprlína; opít se a zpívat mohl přece i doma? Jako nejpravděpodobnější se tedy jeví to, že potřeboval omladit: k čemu jsou ti ženské, když máš tělo starce?
Mefisto byl vskutku hloupý čert, když to nevzal do hospody přes čarodějnickou kuchyni... Kdyby to byl udělal, možná měl Fausta na první pokus! Pokud si ale myslel, že ho oblaží svými kousky s ohněm a vínem, byl vedle. Však také Altmayer říká:

„Ech, to je kejklířství, to dobře známe!“

Faustův plivník se tím nenechá rozhodit, navrtá nebozízkem nohy stolu a otvory ucpe voskem. A už kumpáni hulákají, už jim sliny tekou...

„Chci tokajské!“
„Já šampaňské!“
„Já rýnské!“

Brander (to je ten, který nemá rád politické popěvky) má pifku na Francouze a šampaňské nechce. Všichni pijí, až jim za ušima žbluňká, a zpívají:

„Tak kanibalsky blaze nám, jak půltisíci sviní!“

Také Mefisto si libuje. Nakloní se k Faustovi a říká:

„Dávej pozor... Jejich bestialita dojde přeskvostného vyjádření!“

Netrvá to příliš dlouho a uslintanec Siebel zvrhne číši. Víno vyšplíchne na podlahu. Zasyčí to a ze země vyšlehne plamen.

„Pomozte! Hoří! Peklo vře!“

Mefisto se královsky, ale poněkud jednoduše baví.

„Spřízněný živle, utiš se!“

Tím se veřejně legitimuje jako čert. Však také vzápětí dodá:

„Tentokráte to byla jen krůpěj z očistce!“

Tohle je i na takovou sebranku, jako jsou lipští kumpáni, příliš. Vrhnou se na Mefista a chtějí mu nabančit. Jejich tolerance má tedy jisté hranice, což o Faustovi říci nelze. Nejenže nechce svému plivníkovi nabančit, ale beze všech skrupulí s ním táhne o dům dál! Možná byl v tu chvíli prostě jen zvědavý, ale víme dobře, jak se věc vyvine... Úpis vlastní krví, to není jen tak! Překvapit by nás to ale nemělo: Faust chtěl krátce předtím spáchat sebevraždu...

„Nezapomeňte, že Faust je sebevrah!“
„Ale ruku na sebe nevztáhl, pane režisére!“
„To je pravda, ale co scházelo?“
„Autorský záměr, ne?“

Vidím je všechny ve své kukani. Vidím je všechny jako na dlani! Vidím je dole, i když jsou nahoře... dole pod sebou! To bude asi tím, že Zeměkoule není placatá.

„Velikonoční zvony... To na Čecha nezapůsobí! Co kdybychom tam dali Tichou noc?“
„Německy, viď?“
„Proč ne? Zvony by se k tomu hodily!“

Až bude operní sbor zpívat ve Faustovi za scénou „Tichou noc“, jediné oko nezůstane suché. Zvlášť ateisté jsou v tomto ohledu značně citliví, protože jim sebrali Ježíška. Zbylo jim něco jako „plastické poupě“.

„Pane režisére?“
„Ano?“
„A kdo hraje Mefista?“
„Líbí se vám Markéta, pane Hogene?“

Lipští kumpáni zůstanou stát, držíce se levicemi vzájemně za nosy, a každý z nich svírá v pravici nůž. Kdyby byl Mefisto opravdu zlomyslný, uřezali by si nosy! Unesla by divadelní reality-show takový výjev? Což o to, diváci by si přišli na své! Krve jak z pěti set prasat.

„To je váš učitel šermu, pane Hogene!“
„Učitel šermu? Já přece umím šermovat!“

Učitel šermu se usměje. Ach, tihle herci! Zamávají palašem v nějaké operetě a vydávají to za šerm! Viděli jste poslední inscenaci Tří mušketýrů? Pěkné, říkáte... Ale to, co šermující herci předváděli na scéně, by neobstálo v žákovském oddíle! Na jevišti, pravda, není dost místa... Bezpečnost a podobně... Oko pana kardinála! Ale v naší reality-show bude místa dost, až příliš místa bude! Budete se honit po chodbách! A vy, pane Hogene, musíte šermovat jako alžbětinský herec! Nebo snad myslíte, že Shakespearovo publikum v přízemí Zeměkoule nerozumělo šermu? Každý z nich nosil do divadla kord, a taky se dokázali servat! Přímo v divadle! Hamlet nemohl na scéně mávat dřevěnou tyčkou, protože jeho publikum, pane, to zatraceně rozumělo šermu! Tenkrát v divadle tekla skutečná krev.

„Pan Korda bude hrát Valentýna.“
„Tak to ho budu muset zabít.“
„Dejte se do práce.“

Šermíř Hogen supí do šermířské kukly a učitel Korda s nechráněnou tváří sotva pohybuje dřevěnou tyčkou. To herce nasupí. Začne jako vzteklý mlátit kolem sebe a brzy  stojí s prázdnou pravicí. Markéta se směje a tleská:

„Výborně, brácho! Jen ho nauč, jak se u vojska mává zbraní!“

Že je Valentýn voják, zbytečno připomínat. Vrátil se domů narychlo a na zapřenou, protože se k němu doneslo, že Markéta, jeho sestra Markytka (Grätchen), se spouští s nějakým ohavou! To Valentýna napruží. Vždy se pyšnil ctností své sestry Markéty, a teď si musí nechat líbit pošklebky kdejakého kumpána? Představte si takového uslintance, jako je Siebel! Ale Lipsko je pořád ještě univerzitní město, sebranka, s jakou vysedává voják, musela být stokrát horší!

„Musíte ho z celé duše nenávidět!“
„Tak mne bodni, ty floutku!“

Po lekci šermu je Hogen utahaný jako penzista. Pot se mu řine po celém těle, ale to není nic proti tomu, co mu stéká po duši. Po očku sleduje Markétu, která se baví s učitelem šermu, a v té chvíli ho z celé duše nenávidí.

„To je hrozné, pane režisére... Když mi vyrazil kord, měl jsem nelíčený strach! Jsem zbabělec. Nikdy se nenaučím šermovat!“

Režisér ho chlácholí. Takový nelíčený strach, aspoň stín nelíčeného strachu na otevřené scéně, je z hlediska dramaturgie užitečná věc! Krev ovšem musíme kašírovat. Bude to plastový pytlík s jateční krví, připevněný na ochranném krytu pod Valentýnovým kabátem. Krevní konzerva.

„Je to hrozné. Chtěl jsem ho doopravdy zabít!“
„No vida! Pěkně se nám to rozjíždí...“
„Ale já ho přece nechci zabít?“
„Já vím že ne... Já vím že ne...“

Během času se herec Hogen naučí ovládat strach i nenávist. Učí se u Diderota, jak strhnout publikum a zachovat si přitom chladnou hlavu. Aby přesvědčil svým šermem, nesmí šermovat – to je herecký paradox! Mistr šermu ho vlastně učí, jak bodat do místa, které on sám přesně určí, a jak nakonec najít úzkou a přesnou trajektorii k pytlíku s krví. Během času herec Hogen pozapomene na někdejší nenávist k učiteli šermu. Je mu dokonce vděčný. Šermuje teď daleko lépe než dřív a ve chvílích volna si to s panem Kordou vulgo Valentýnem cvičně rozdá naostro.

„Člověk nesmí zapomínat, že to je pouhá komerce!“
„Komerce? Definujte mi komerci!“
„Komerce je, když...“

Život u divadla naučil režiséra Vágnera, jak jsou takové pojmy jako „komerce“ relativní. Řeknete třeba: snob! Ale což snobi neživí divadlo? A nejen to: snob je upřímným milovníkem divadla! To jste nevěděli? Tak teď to víte. 

„Jen se smějte! Ale divadlo není výchovný ústav!“

Avantgardní režiséři chtěli diváka vychovávat. Což je absurdní, protože měšťák je  nevychovatelný. Navíc je oporou demokratické společnosti: zabijte měšťáka, zabijete demokracii! Nebo spíš zabijete demokracii, ale měšťák přežije. Přežil rudý teror až do dnešních časů, přežije i demokracii a vstoupí do čisté utopie! Jeho venkovanství je neudolatelné.

„Divadlo není filosofický ústav!“
„A co tedy je?“
„Divadlo není laboratoř umění!“
„A co tedy je?“

Měšťák a měšťanský vkus... To už dnes nedává žádný smysl! Kdo je měšťák? Všichni jsme měšťáci! Všichni venkovští balíci z Mecenášova! Národní obrození bylo invazí křupanů do měst. Avantgarda a protiměšťanský vkus: jaký smysl to dává v době postmoderní? Otec Kondelík se zorientoval a umění chce být demokratické. Musí být demokratické! To je kulturní hodnota, rozumíte? Co je dnešní divadlo? Měšťanská avantgarda.

Režisér řekl (byl to dlouhý monolog):

„Kdo dnes vyžaduje Velké Umění? Kdo mu vůbec rozumí? Vy mu rozumíte? Vy mu nerozumíte. Nepřečetli jste ani Odyssea! Leda snad toho od Homéra, ale i o tom bych vážně pochyboval. Homér je pro vás rozvláčný a nudný. A přitom: jaké dílo! Jaký zázrak kompozice a zkratky na samém úsvitu literárních dějin!“

Všichni mlčí. Cítí tíhu chvíle. Odysseus byl umělecky nejcennějším představením režiséra Vágnera a zároveň jeho největší fiasko. Vyvodil z toho radikální důsledky a rozhodl se experimentovat s divadelními formami.

„Kolik lidí dnes přijde na takového O´ Neilla? A kolikrát ho uvedeme? Jeho Elektra je tak, jak stojí, prostě nehratelná! Aby se dala hrát, musíte ji zkrátit a překopat celý text. Umíte si představit, že by náš měšťák seděl pět hodin v divadle? A kolik by asi stála vstupenka? Po dvou hodinách pode všemi vržou židle a všichni myslí na bufet a šatnu! V Polsku, to je jiná káva... Mickiewiczovy Dziady v režii Andrzeje Wajdy sledovalo ve Wroclavi plné náměstí po celých sedm hodin, a celý ten čas jste slyšeli spadnout špendlík! To bylo úžasné. Mystické! Nikdy jsem nic podobného nezažil. Umíte si v Čechách představit to, co se stále ještě děje v Rusku? Napěchoval by Ivan Wernisch hokejový stadión svými posluchači? To by nikdo nedokázal! Snad ještě nějaký folkař, ano, nějaký čundrák nejspíš…“

Režisér Vágner dlouho hledal odpověď na otázku, proč u nás není možné to, co v Rusku nebo v Polsku. Nevím, proč mu to tak dlouho trvalo, věc je jasná... Rusové a Poláci jsou kulturní národy! Přinejmenším kulturnější než my, kteří jsme národem venkovských balíků z Mecenášova. Tichá noc a Prodaná nevěsta.

„Jak můžeme uvádět kus, který skončí během několika týdnů? A jsou to nákladné věci, jen si nemyslete! To nemluvím o opeře. Režírovat operu je vůbec utrpení... Všichni chtějí Verdiho! Maximálně tak ještě Bohému, ale beztoho čekají jen na tu svou árii... víte kterou... La la lala... Janáček? Debussy? Nenechte se vysmát! To je příliš složité, publikum chce Verdiho! A proč? Protože chce šlágry! Kdybych uváděl reality-operu, musel by to být Verdi! Nebo spíš muzikál, nějaký ten Dracula nebo něco podobně příšerného... Faust, přátelé, Faust je atraktivní téma! Pololidové a lidové, téma loutkových her a hodin literatury na střední škole! Nepodceňujte všeobecné vzdělání... A nemyslete si, že dám publiku něco zadarmo! Nic jim nedám zadarmo. Až přijde premiéra, budu do nich pouštět Berlioze! Ostatně, oni to sotva zaznamenají...“

„To nemluvím o knihách. Možná mi namítnete, že jsme národem čtenářů... Hovno čtenářů! Kdo ještě dnes čte knihy? A pokud ano, tak jaké? Víte vůbec, v jakých nákladech vycházejí romány současných českých autorů? Pět set výtisků! Moderní klasika, Josef Škvorecký například, dva tisíce. A takový je to spisovatel! O poezii nechci ani mluvit: sto, výtisků? Sto padesát? Nikdo to nechce brát do distribuce. A teď mi řekněte: kde jsou ti, kteří před revolucí skupovali statisícové náklady Hrabala a Faulknera? Něco vám řeknu. Buď ty knihy nikdy nepřečetli, a pokud ano, nerozuměli jim... Nebo prostě přešli na jinou literaturu! Biografie Adolfa Hitlera a sebrané spisy Ericha von Dänikena, všelijaké ty literatury faktu, ale to je pořád ještě ta lepší část z nich... Většina z nich skončila u denního tisku a většina té většiny u bulváru. Čte někdo z vás Blesk? Nikdo... to je vaše štěstí... Vyhnal bych vás.“

„A teď se vás ptám: jsou dnešní lidé hloupější, než byli dřív? To těžko, viďte. Tak co jsou? Řeknu vám to: jsou svobodnější! Svobodnější – to je klíč k celé věci! To je také klíč k reality-show. A také k tomu, co my tady děláme! Aby umění mělo smysl, musí hovořit k masám! Schválně to říkám takhle... Protože: dokázalo socialistické umění hovořit k masám? Tak vidíte. Ten úkol čeká na nás, svobodné umělce! Svobodné umělce, kteří pochopí své svobodné publikum. To neznamená, že nechceme dělat velké umění! Já to chci. Vy ne? Dělejme ho! A získejme své masy tím, že budeme vědomě balancovat na rozhraní umělecké literatury, literatury faktu a bulváru. Vím, že to zní podivně, když to takhle říkám. Ale počkejte na výsledek! Nesuďte předem. My dodáme umění, sponzoři zaplní hlediště. Vzpomínáte, co říká Goethův Ředitel v Předehře na divadle? »A hlavně se tam musí něco dít! Diváci chtějí podívanou mít!« Divadlo je podívaná. A my, pánové a slečno, disponujeme podstatně rafinovanějšími prostředky, než jaké měla k dispozici mechanická mašinérie osmnáctého století, i když, popravdě řečeno, dokázala úchvatné věci...“

„Já vím, že sponzor není ideální divák... Po pravdě řečeno, není to vůbec žádný divák! Antidivák, ano... Ale nepodceňujme sponzora, přátelé, a nepodceňujme lid! Kdo plní sedadla kin a lenošky u televizorů? Kdo prostřednictvím SMS vrátí našemu managementu obrovité částky? Lid, lid! Hlas lidu je hlasem božím. A budou přitom filosofovat, to mi věřte. Přinutím je! Faustovo talk show bude moderovat docent M. C. Putna, komparatista a můj dobrý přítel! Zíráte? Budete zírat ještě víc. Celý národ přivedu k filosofickému myšlení! Celý národ, víte, co to znamená?“

Všichni seděli zaražení, s očima sklopenýma. Všem bylo myslím poněkud trapně. Režisér Vágner evidentně obelhával sám sebe. Teď dokonce pozvedl zrak ke stropu, takže mi hledí přímo do očí, a recituje s patosem, který patří do časů J. J. Kolára... Režisér Vágner zřejmě neztratil duši romantika.

„Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá!“

Zarazil se.

„Co se děje, boudo?“

Zase jsem zapomněl vypnout techniku! Ostatně se nic zvláštního nedělo... Prostě jsem se uchechtl! Kdo by se udržel, v takové chvíli? Podařilo se mi to ale zakamuflovat, řekl jsem, že jsem si znovu četl scénu v Auerbachově sklepě, kterou jsem zrovna měl na čtecím zařízení, a že tam jsou úžasné věci. Neřekl na to nic a dál bral sám sebe zcela vážně, což byla věc, před kterou herce vždycky varoval... Jako by Mefisto nesvištěl na pekelném skútru rychlostí světla nad Brockenem! Kdo bude hrát Mefista... Časy se změnily.

„Nuž, osvědčte to krásné lidství a vrhněte se do básnictví jak v avantýru milostnou! Náhodná setkání – už cit a zvyk tu jsou – tak zvolna do toho se padá; teď štěstí roste, teď je kalí váda, v proud nadšení teď přítok strasti vtek, a než se nadáte, je z toho románek! Takové divadlo my též chcem míti! Nuž, sáhněte jen v plné živobytí! Co není v citu, marně se to shání. Z duše se vám to musí drát!“

Zřejmě nevěděl, jak dál, a rozhlédl se. Paměť mu už nesloužila jako v mládí, kdy uměl zpaměti první díl Fausta a celé dlouhé části druhého dílu k tomu! Práce na inscenaci Fausta se však dočkal až na stará kolena a v poněkud nepředvídané formě.

„A co takhle veršové předěly, pane režisére... Nic vám to neříká?“
„Co předěly... Já jsem porušoval veršové předěly?“
„Neporušoval! Vy jste je zrušil!“
„Kdybyste šel raději cvičit šerm!“

Ještě nehodlal vystřízlivět. Ještě se nevzdal svého velkého snu! Ještě ne docela. Jeho režisérským snem bylo smíření avantgardy s postmodernou. Prostředkem k tomu měla být O´ Neillova trilogie Smutek sluší Elektře a naše divadelní reality show byla něco jako zastávka na cestě k tomuhle kolosálnímu režisérskému dílu. Vstal ze židle a chodil po jevišti. Nikdo nedýchal. Já ano, ale vypnul jsem pro jistotu svůj mikrofon.

„Kdo z vás viděl Elektru? Dobrá. Nebyla to nejhorší inscenace! A kdo z vás ji také četl? To už je horší, viďte? Porovnejte si schválně ty dva zážitky! Nic vám nepřijde divné?“
„Zkrátili text.“
„No samozřejmě, samozřejmě... A co ještě?“
Přemýšlíme. Po chvíli to zkusila Markéta.
„A co opona?“
„Výborně! A já se vás ptám: jaká to je opona?“
„No jaká... Malovaná přece!“
„Vy jste ji viděla?“
„To ne, ale...“
„Jak tedy můžete říct, že je malovaná?“
„Autor ji tak popsal!“
„Ale to je verbální opona, slečno Artjušenková!“
„Děláte si z nás legraci.“

V tu chvíli se herec Hogen rozhodoval, zda přece jen ještě nemá jít šermovat. Ale pan Korda mezitím zmizel, nad čímž se nikdo z přítomných příliš nepozastavoval... Hogen si tedy opět sedl na zadek a nechal kord kordem.

„To v žádném případě! Verbální opona je poetická opona a poetická opona je  – jaká? No přece symbolická, slečno Artjušenková! Nejde o vnější prostředí; to může být popsáno jakkoli! O´ Neillovy výrazy jsou velmi specifické... vzpomenete si ještě? Opona zobrazuje dost rozlehlý pozemek, který obklopuje dům, autor píše myslím třicet akrů... V pozadí jsou hustě zalesněné pahorky, vpravo ovocný sad a přímo vzadu květinová zahrada se skleníkem vlevo. Vpředu kolem ulice akátová a jilmová alej. Celý pozemek je ohraničen bílým laťkovým plotem a vysokým živým plotem. Z ulice odbočují dva vjezdy s bílými brankami a zatáčejí k domu. Mezi domem a ulicí je trávník. U pravého rohu domu sosnový háj. Podél vjezdu, blíž vpředu, javory a akáty. U levého rohu domu husté šeříkové a jasmínové keře. Dům stojí vzadu na mírné vyvýšenině, asi tři sta stop od vjezdu na pozemek. Je to rozsáhlá budova v řeckém chrámovém stylu, jaký byl v módě v prvé polovině devatenáctého století. Bílé dřevěné sloupořadí s šesti vysokými sloupy se odráží od vlastní domovní zdi, která je z šedého opracovaného kamene. V prvém patře domu je pět oken, v přízemí čtyři. Hlavní vchod je uprostřed. Nade dveřmi a vedle nich malá okénka rozdělená na čtverce. Po obou stranách dveří boční sloupy. Okenice jsou natřeny tmavozelenou barvou. Přímo proti dveřím vedou k sloupoví čtyři schody.“  

To, co nám říkal, byla autorská poznámka z  O´ Neillovy hry, kterou odříkával slovo od slova téměř tak, jak ji autor napsal. S jeho pamětí to zřejmě ještě není tak zlé. Nelze ovšem vyloučit, že si celou věc nacvičil pro publikum, před kterým chtěl obhájit své bytostné umělectví, které dostalo přijetím režie na divadelní reality-show dost citelný zásah. Ostatně to bylo určeno veřejnosti, ne nám... Protože kamery už snímaly.

„Pak je tu další opona. Na té  vidíme, jak dům vypadá z ulice. Když se tato opona na začátku každé hry zvedne, ocitneme se nejprve před domem, další dějství nás pak zavede přímo do domu. To je v podstatě filmové vidění... Ale také výsostně literární! Od celkového pohledu na krajinu postupujeme před dům, pak dovnitř domu. To by ještě moc neznamenalo – pokud bychom ovšem nepřísahali věrnost básnickému textu! Protože tohle, vážení přátelé, je básnický text, souhlasíte? Kdyby autor chtěl, abychom hráli jeho Elektru na holém jevišti, jistě by nám dal vědět!“

Všichni se ochotně zasmáli. Nikdo nesouhlasil, ale nikdo ani neodporoval. Vágnerovi to zřejmě stačilo.

„Ale všimněte si těch symbolů! Těch nenápadně, ale umně skloubených protikladů, které prostupují celým textem! Nebo snad tyhle »scénické poznámky« nebo jak se tomu k čertu říká nenapsal výsostný umělec? Pro mne to nejsou obyčejné inscenační poznámky, přátelé... Pro mne to je autorská řeč! Řeč básníka, abyste rozuměli... kterou je třeba zachovat.“
„Vy nevidíte symboly? Tak to je špatná zpráva! Avšak hleďte, už to prosté: vlevo – vpravo a nahoře – dole...  A dále: příroda – kultura, vegetace – dům! Také příroda je tu dvojí: původní a kulturní, pahorky a sad. Plot je dokonce dvojitý, laťkový a živý, bílý a zelený... Představuje protiklad mezi zde a tam, pak jsou tu kontrasty barev, zelená kontra bílá, to u plotu, a bílá kontra šedá, to u té vily... Uzavřenost stojí proti otevřenosti, vidíte? Plot –  vjezd, okno –  okenice. Cítíte to? To nejde necítit! I slepý to musí vidět!“

Nikdo nechtěl být slepý. Všichni to viděli.

„A co ta mohutná sosna, která stojí na trávníku na pokraji cesty před pravým rohem domu? Její kmen jako černý sloup ostře kontrastuje s bílými sloupy domu, píše O´ Neill... Borovice jako černý sloup, nic vám to neříká? A vpravo! Nic vám to neříká? Kde je naše budoucnost? Čteme snad zprava doleva? Budoucnost je symbol, což to nechápete? Židovský autor by borovici umístil vlevo, to mi věřte... Protože ona všechny Manony přežije!“

„A věc jde dál... stupňuje se ve své hrůzné ztrnulosti! O´ Neill píše: Všechny barvy jsou teď intenzívnější. Bílé sloupy vrhají černé mřížoví stínů na zeď vzadu. Přízemní okna žhnou oslepujícím leskem odražených slunečních paprsků.“

Mistr světla se zapotí. Nezávidím nikomu, kdo bude pracovat na téhle inscenaci! Náš Faust bude proti tomu brnkačka.

„A to ještě nejsme u té masky... U masek, abych byl přený!“
„Což se to hraje v maskách?!“
„U maskovitosti!“

Vágner přehání, jako ostatně ve všem. Typické větrné divadelní mlýny! Takové věci se mají co nejrychleji zapomenout, jinak představení směřuje do slepé uličky! Rád bych věděl, jestli někdy někdo takhle inscenoval O´ Neilla? Nikdy nikdo. Mohl jsem si to myslet.

Vágner se jen vymlouvá, když tvrdí, že chce svým nynějším projektem transcendovat současné pojetí divadla a přiblížit je klasickému římskému kontextu... Protože tenkrát, přátelé, tenkrát bylo divadlo součástí širšího komplexu zábav, jako byly zápasy gladiátorů, naumachie nebo zápasy divé zvěře! Evropské diváctví směřuje k římskému ideálu.

„Chrámové sloupoví vypadá jako cizorodá maska, přilepená k domu, aby zakrývala jeho pochmurně šedý, ohyzdný vzhled.“
„A jak chcete takovou věc dostat na scénu?“
„No jak... Musíte to namalovat!“
„Rád bych viděl takového malíře!“
„Já také.“

Kristina Manonová je vysoká, nápadná žena. Je jí čtyřicet, ale vypadá mladší. Má krásnou smyslnou postavu, pohybuje se s vláčným půvabem zvířete. Elegantně střižené a drahé šaty ze zeleného saténu zdůrazňují neobvyklou barvu jejích hustých zvlněných vlasů, měděně hnědou a bronzově zlatou. Oba odstíny – každý zřetelný sám o sobě – spolu dokonale splývají. Kristina má nevšední tvář, spíš půvabnou než krásnou. Když je tato tvář v klidu, vyvolává okamžitě podivný dojem: jako by to nebyla živá pleť, ale bledá maska, která život jen předstírá!

Týž dojem masky budí tvář její dcery. Už jsme pochopili: Lavínie postupem času vrůstá do podoby své matky! Během času, určeného literární formou trilogie, se všichni členové Manonovy rodiny začnou podobat sobě navzájem a všichni dohromady portrétům na zdi rodinné galérie. Tvář mrtvoly na katafalku se podobá průčelí vily. Kruh se uzavírá.

„Rád bych viděl toho maskéra!“
„Uvidíte ho!“

Herec Hogen sedí poněkud zakloněný v křesle před zrcadlem v maskérně. Kolem křesla je na podlaze namalovaný bílý kruh, za který nikdo z příchozích nesmí vstoupit. Maskérem je žena a její účes je příšerný. Skládá se z obrovitých růžových kudrlin, v nichž tu a tam zůstala zapomenutá natáčka. Ani její úsměv zrovna neláká, aby se člověk posadil do nabízeného křesla. Jedním slovem: čarodějnice! Ale herec Hogen je dostatečně otrlý. Nevadí mu plápolající oheň v umělém krbu ani odpařovač, z kterého vystupují roztodivné zjevy. Mořský kocour se mu svine k nohám a herec Hogen ho škrábe pod krčkem. Je to pořádný macek! Kdyby se postavil na zadní a odešel k nejbližší tramvajové zastávce, vůbec bych se nedivil... Kde se tak zčista jasna vzal na Patriarchových rybnících? Kde by... Přiletěl za Hogenem z Nového Jorku!

Stěny jsou vyzdobeny přepodivným kouzelnickým náčiním. Rovněž po stolcích a stoličkách jsou rozloženy různé předměty, ale k čemu slouží, těžko říci. Není to ostatně důležité... Důležité je omlazení samo! Je to omlazení umělé, protože přirozená cesta k svěžesti vede poněkud nepohodlnými stezkami... Však to zkuste! Nepotřebujete k tomu žádné kejkle ani lékaře: vystačíte s motykou, dostatečně velikým záhonem a pobytem na čerstvém vzduchu! Vaše strava buď pestrá, nejlépe z vlastní zahrady, ne příliš masitá a tučná, zato bohatá na vlákniny. Zeptáte-li se čilého osmdesátníka, jak prožil svůj život, řekne vám něco podobného. Něco v tom smyslu, ubožák. Rovněž sexualitu umíme umělým způsobem oživit, není to úžasné? A to je náš cíl. Naše potřeba a touha! Také Faustovou touhou je žít obyčejně a zemitě. Pan Hogen se zvrátil do kouzelničina křesla a čeká, co se s ním bude dít.

Je to zvláštní: recept na omlazující lék pochází od samotného ďábla, ale ďábel ho nevyrobí! Ne že by to neuměl: nemá trpělivost! Ďábel nemá trpělivost: to je podstatným znakem ďábla. Chce-li užívat, chce to hned! Nemá-li ženu, chce ji hned. Nemá trpělivost stárnout: vždy se potácí mezi věčností a sebevraždou! Kočka to má dobré: schoulí se k ohni a je jí dobře! Ale kocour, který se chce dostat do tramvaje? Průvodčí se na něj osopila a vyhnala ho z vozu, co si má chudák zvíře počít? Musí počkat, až budou jezdit vozy bez průvodčích a pokud možno i bez řidičů; pak nejspíš nebudou na světě ani revizoři! Dělá si naděje, ale „Starý pán“ mu neprozradí, co plánuje ve veřejné dopravě. Beze dotací se to asi neobejde! Nikdy se to neobešlo bez dotací, což po něm odpradávna nepožadovali déšť? Nechtěli po něm úrodu? Jako kdyby byl kdovíjaký boháč, ale bohatý je vlastně jen podle jména! „Bóh“ znamená „bohatý“. Vždycky musel vystačit s tím, co si vytvořil z ničeho!

„Kdo bude hrát kocoura?“
„Emil.“
„Ten havyř z reality-show?“
„Ano.“
„A koťata?“
„Bambini di Praga!“

Jsou to roztomilá zvířátka, ale kocour je poněkud drzý. Strhne ze stěny síto a nutí nás, abychom skrze ně hleděli k neznámým obzorům, jaké znají jenom kočky. Když odmítnete, drmolí si pod vousky něco o pitomcích. Herec Hogen se poněkud vrtí ve svém křesle, které ho dosud neomladilo ani o týden, a čeká společně s ostatními, kdy dorazí maskérčina asistentka z Barrandova. Vágner netrpělivě přešlapuje, protože divák by se mohl nudit. To se nesmí stát! Děj má mít spád! Hogen si z dlouhé chvíle prohlíží vlastní tvář. Napřímí se v křesle a zkouší oběma rukama vyhladit vrásky a záhyby na své tváři. Nejméně ze všeho se mu líbí hrdlo, ale to zůstane zahaleno. Je tak zaujatý svým počínáním, že ani nezpozoruje, jak za ním stanula Markéta. Kdyby pohlédl vzhůru, zahlédl by nad svou hlavou svatozář, která vychází z Markétčiných černých vlasů.

„Chtělo by to plastiku, nemyslíte?“
„A platit vám to bude kdo?“
„No přece zdravotní pojišťovna!“
„Což vám zdravotní pojišťovna hradí viagru?“
„Díky, nic takového nepotřebuji“!
„Spravil by to gen nesmrtelnosti, co říkáte?“

Měl by si zapnout poklopec. Ale kdo mu to řekne? Rozepnutý poklopec se dá snést vestoje, a když nosíte nějaký ten svetr nebo sako, může to vaše okolí i přehlédnout. Když ale sedíte jen tak v tričku na křesle před zrcadlem, nedá se to odnikud přehlédnout! Vidíte to před sebou ve skutečnosti a vidíte to v zrcadle, ale Hogen ze svého místa nezahlédne ani Markétu, ani svůj poklopec. Má to tak někdo štěstí. Ustrnu se nad ním a zapnu techniku:

„Líbí se vám Markéta, pane Hogene?“
„Vypni se, boudo.“
„Raději se vy zapněte!“
„Já jsem zapnutý!“
„Zapněte si poklopec!“

Že by ho to vyvedlo z míry, nelze říci. Ale mně, abych byl upřímný, šlo o Markétu! Ne že bych na Hogena žárlil, ale chci ho Markétě aspoň trošku zošklivit. Aspoň maličko zesměšnit, nesnesu totiž pohled na chlapa, který si myslí, že mu každá holka padne k poklopci! Jen proto, že ho zná z filmu! S Markétou se Bůh pachtil plných šest dnů, a ty bys to s ní chtěl zmáknout jen tak v běhu? Kdo půjde Markétě za ženicha, ten si sáhne na práh ráje! Že by to případně mohl být Hogen, mne poněkud rozčiluje.

V tu chvíli skočí kocour do lahviček a několik jich převrhne. Je to starý žárlivec, a když mu nevěnujete dost pozornosti, vynutí si ji. Je to moula a neurastenik, jak stojí psáno.
A už Mefisto roztočil oháňku a žene kocoura, převrhne přitom další kelímky a asistentka, která krátce nato vstoupí do maskérny, se podivuje nad tím, jaký tu je nepořádek. Kdo však bude hrát Mefista, není dosud jasné.

„Kdo bude hrát Mefista?“
„Brzy mu stanete tváří v tvář!“

A už to lítá! Kdyby měl režisér jasnou představu o Faustově zevnějšku, byl by Hogen vyřízený na to tata! I tak je to symfonie. Všechny kelímky a sklenice jako by se v rukou růžové babizny měnily v klávesy, na které hraje symfonii o Faustově mládí. Jedničku sem, teď dvojku vem: ne, raději trojku! Ku trojce zas přidej teď jas: ďas na obojku! Čtyřku a sedmičku. Osmičku až k líčku! Devítku v klíčku. Dvacet pět: nelze zpět! Jaká krása. Faust se sám sobě líbí, to pozorují všichni. V té chvíli vážně uvažuje o plastice. Násobilka kouzelnice v maskérně ho rozehřála, všichni se obdivují jeho kráse: i Markéta! Nemrzí mne to na ni: vím, že to nemyslí osobně! Ostatně ani já. Jakou naději má napověda, že získá přízeň první hvězdy? Neboť Markéta je hvězda! Naše hvězdička, která prohřívá neradostný život tohoto obskurního podniku.

Baba hraje svými pemzlíky na kelímky jako na xylofon. Líbezné zvuky! Kdyby nebyly určeny uchu Markéty, byl bych asi klidnější. Čarodějnice se dostala do tempa a radostně si brouká pod vousiska na svých bradavicích. Když podává herci Hogenovi minerálku, aby se osvěžil, vyšlehne z láhve plamen.

„Fuj, babo! Tohle že je minerálka?“
„Komu říkáš babo, dědku umazanej?“
Když to vezmu kolem a kolem, je Faust námět na horror. Ostatně, O´ Neill rovněž... Všechny kusy, kde se používá maskování a masek, mi nahánějí strach!
„Na zdraví, čacká Sibyllo!“
„Nashledanou o sabatu!“

Kdo si tyká s ďáblem, ať se nediví, že ho občas rozbolí hlava. Přesně to se stalo herci Hogenovi. Přeji mu to z celého srdce: až příliš okatě vyjíždí po Markétě! Schován za svou maskou, předstírá, že hraje roli. Kde však je Mefisto? Ostatně to půjde i bez Mefista! Mefisto v celém kuse jen statuje. Vágner se nechce ukvapit, vždyť názory na mefistofelský typ se různí... Rozhodně to nepůjde jako v románech z minulého století, kde obličej ďábla hrál všemi barvami a krátký rudočerný plášť, volně splývající po satanových ramenou, představoval ohyzdná netopýří křídla. Satanáš! To je táta náš. Ale ďábel si zakazuje ten výraz! Zní to tak archaicky, jako kázání na shromáždění amerických protestantů! Pravil herec Hogen...

„Jestlipak víte, že součástí »Předehry na divadle« bude poděkování sponzorům?“
„Já bych to dal do Prologu v nebi!“
„Hahaha!“

Vágner jen nerad přiznává, že tenhle úkol vzal na sebe. Neochotně, protože mu to slávy nepřidá, ale přece jen ochotněji, než kdyby měl tenhle úkol přenechat nějakému mamlasovi! V mládí měl básnické ambice a věří, že jeho rýmová žíla dosud nevyschla. Proto je v tuhle chvíli rád, že se otevřely dveře a v nich stanul neznámý muž. Jeho vzhled je tuctový. Je ostříhán nakrátko a hladce vyholen. Je oblečený v decentním tmavém obleku. Kravata jednobarevná, červená, botky černé. V pravici drží plochý kufřík obchodního cestujícího, přes levici má přehozený plášť. Deštník mu chybí. Kdyby však pršelo, na jeho tváři se neuvolní jediný rys.

„Dovolte, abych se představil! Jsem Mefisto.“

Vágner civí na Mefista a nevěří svým očím. Co mu to sem poslali? Mlčí ale. Je pozdě na protesty! Ve věci Mefista měl jen poradní hlas a rozhodnutí si vyhradili sponzoři. Že dramaturgie mezitím nechala o roli Mefista hlasovat diváky, o tom v tuhle chvíli nic neví. Dobrá. Sponzor nebo divák, což to není jedno? Až se ale dozví, že  mezi pěti kandidáty byli tři z Markétiny reality show,  rozžhaví ho to do ruda. Pohádá se s dramaturgem a urazí Mefista. Nakonec mu nezbude nic jiného než s ním spolupracovat.

„Ahoj Markéto!“
„Ježíšmarjá, Viktore! Kams dal vlasy?“
„Padly v dražbě na charitu.“

Objímají se, jako kdyby spolu prožili krásnou dovolenou někde na Seychelách. Přitom se ve vile až k smrti nesnášeli – jeden druhého a všichni navzájem! Jak jinak? Když vás režisér přiklopí pod necky s nějakou krasavicí, začnete ji v té tmě nenávidět. Zvlášť Viktor byl mezi ostatními účastníky soutěže značně nepopulární. Nejenže jimi všemi okatě pohrdal, ale říkal jim to bez bázně a hany přímo do očí. Křičel na ně. Vztekal se a nikdy neměl daleko k pláči. Přede všemi, veřejně a na kameru  prohlašoval, že jediným, kdo si zaslouží kýžené dva miliony, je on sám: ne snad proto, že to říká sám o sobě, ale protože to tak prostě je! Byl každým coulem moralista.

„To jsem zvědav, kdy mi sem pošlou Kašpárka!“
„To není špatný nápad, pane režisére!“
„Zmlkni, boudo!“

Stačí hmátnout do šuplíku a položit kompaktní disk. Rozhlasové provedení loutkové hry je celkem vzato obskurita, ale když se přidají herci na jevišti, máme loutky jako živé, i se špagátky! Pohleďte: není Markéta úžasná, jak se trhavými pohyby sune po scéně? Její kumpán z reality-show se k ní okamžitě přidá,  jsou z televizní soutěže na podobné tajtrlíky zvyklí... Herec Hogen se nenechá strhnout. Což je amatér? Chvíli znechuceně přihlíží, a když vstane, aby se přidal k „těm mladým“, je to jen proto, aby jim  ukázal, jak se to dělá...

„Z nejvyššího gubernálního oddělení všem na vědomost se dává a přitom upřímně zve na dnešní frajšpás čili komédyji, která se auffýrovati či-li provozovati bude pod názvem JOHAN – DOKTOR – FAUST! Velká tragédie s bengálským ohněm a pekelným rámusem, přičemž morské jako i zemské obludy ctěnému publikum jako živé budou předvedeny! Jen se dámy a pánové račte dnes do divadla podívat, a nějaký ten dvacetihalíř nebudete litovat! Neb to jistě nejsou žádné žerty, z pekla citovat když Faust musí čerty!“

Při těch dvacetníkách se herci dají do smíchu. Jen si představte naše sponzory, jak žmoulají v upocené dlani pětikorunu ve frontě u pokladny! Naši manažeři se chtějí –   jako doktor Písma svatého Johannes Faust – vyrovnat těm nejlepším kavalírům! Vždyť žádný ve svém stavu spokojený není, jak praví náš hrdina... Zeptáte-li se dnešního školáka, čím by chtěl být, řekne vám při nejmenším, že popovým zpěvákem! Že chce být superstar! Hrabě chce být knížetem a ten zas předsedou parlamentu... Faust na Hrad, burácejí davy šeptem. Mefisto je jeho mluvčí...

„Nejstarší však ten Mefisto uposlechne ho najisto! Divadlo stojí tam, kde stálo včera. Začátek – až čerti zavrčí! Vstup dle libosti, děti polovic. Tedy nezapomeňte: Johan Faust, doktor z Milánu! Tento kus byl přes dva tisíce pětsetkráte přednášen před mnoho šlechty, jakož i před cara ruského, krále pruského a před samého císaře pána Ferdinanda Dobrotivého při jeho korunovaci na Hradčanech, kdež mnoho vznešených hostí bylo přítomno! Upozorňujeme ctěné obecenstvo, že páni čerti budou jako vystřižení podle dnešní módy, a dále, že bázlivé dítky na dnešní představení přístupu nemají.“

Jsem upřímně zvědavý, jestli se havíř Emil vrátí na šachtu... Nebo zda Viktor půjde zpátky do nemocniční kuchyně! Snad Kamila, ta striptérka, ano... Možná to dotáhne až na ředitelku studia, když je teď slavná? Vstupní kapitál má! Takové ženské vystupují dnes v televizních debatách s politiky! Prsaté pornohvězdy kandidují za křesťanskou demokracii. Homosexuálové se líbají ve studiu před kamerou, zřejmě z politických důvodů... Woody Allen se chtěl dokonce oženit s ovcí! Proč ne, když se mají rádi? Neptám se, kam svět spěje, protože už tam dospěl.

„Buďte tolerantní!“
„Což nejsem? Což bych tady seděl, kdybych nebyl tolerantní?“
„Ale já jsem český muslim!“

Na počátku byl ČIN. Na počátku byla SÍLA! Černý pudlík krouží kolem nás a kruh se úží, úží a uzavírá. Jde za námi až domů a uloží se za kamny. V tom teple začne bobtnat – a vida, co se vylíhlo z psího vejce! Stojí tady v decentním obleku s červenou kravatou a v černých polobotkách, s kufříkem, na kterém režisér až teď zpozoruje nápis BIG BROTHER! Dá se do křiku a prchne ze scény. Odmítá spolupráci, protože nic takového nebylo domluveno! Smůla je v tom, že to bylo nasmlouváno. Nejde o to, že Viktor mezi nás nastoupil s firemním kufrem... Ať si nastoupí třeba ve skafandru, když se to někomu líbí! Jde o to, že s tím kufrem má hrát Mefisto! Diváci se ovšem baví královsky.

Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá... Vágner nakonec ustoupí, co jiného mu zbývá, když musí dodržet smlouvu? Ostatně naše sledovanost je tak velká, že na to konto může dostat přidáno... Reklamní agentury se mohou zbláznit, točí všichni a všude: pražští herci i vyřazení účastníci z Velkého bratra jsou v jednom kole! Rovněž napověda začíná být populární postavičkou naší reality show. Žádného Kašpárka režisér Vágner nepotřebuje, když má napovědu.

„Té síly díl jsem já!“
„A co to znamená.“
„Chtíc konat zlo, vždy dobro vykoná!“
„A co to znamená.“

Jen poslouchejte dobře! Mefisto je DUCHEM, který popírá. Na tom by nebylo nic tak zlého... Kdybychom nepopírali, trčeli bychom dodnes bez výpočetní techniky někde v EDENU! Víte, co by to znamenalo pro napovědu? Co pro kulturu vůbec? Rovněž další věty neznamenají pro dobrého křesťana nic tak světoborného. Mefisto v nich říká, že všechno, co vzniká, je hodno zániku. No a co? Kdybyste na zkoušky přizvali doktora Grygara, řekl by vám, jak se to má s kvantovým vesmírem! Je přece katolík? Ale vy nechcete žádného Grygara ani pravdu. Když v mé kompaktní loutkové hře obletí pod Mefistovým pláštěm celý okrsek země, řekne Faust:

„Všechny čtyři světadíly jsem viděl, ale okraj země jsem nezahlédl!“

Země je placatá koule. Slepý brouk po ní leze jako po gramofonové desce. Gramofon se roztočí a brouk odlétá ve směru tečny; přesně podle Galilea Galilei! Jeho otec se jmenoval Vinzenzo. Byl to lékař a významný teoretik divadla. Když se však pokoušel obnovit antickou tragédii, vytvořil operu! Claudio Monteverdi přišel už k hotové věci.

Háček je v tom, že Mefisto vzápětí dodá: Proto by bylo lepší, kdyby nic nevznikalo! V tom proudu řeči se věta ztratí, a kdo ji přehlédne, může slova o zlu a dobru pochopit jako program pokroku! Tak nám to aspoň vysvětlil režisér Vágner. Teď už nejde o vesmír, tělo ani duši... Chceme-li být opravdu tolerantní, ať si má křesťan své stvoření a věčnou duši a ateista zas evoluci a klidnou smrt navěky! Ať si má, kdo chce, co chce, nám, tolerantním, to přece může být jedno? Ať si Církev gayů a lesbiček vyhlašuje dogma o vlastní samospasitelnosti nebo ať se registrované partnerství vztahuje i na zvířata,  ale být, pane doktore, být chceme tak nějak všichni! Někteří dokonce na věčné časy.

„Zrození vesmíru můžeme popsat jako výron z fyzikálního vakua.“

Jen blázen si může myslet, že celek světa je celistvý. Díl temnoty tu byl od samého počátku. Také smrt. Ach, ty hrdé světlo oběžnic a svíček! Vy hvězdy jasné ve výši! Chcete okrást noc o prostor a její pradávnou moc? Je to poloprázdný prostor bez konce, v němž Bůh z nějakého rozmaru stvořil tento svět. Z rozmaru? Nesmysl! Bůh je smyslný. Svět je konečný, noc nekonečná. Noc jako atribut Boha! Mefisto ví až příliš dobře, že s těly zanikne také světlo. Těly se rozumí tělesa; hvězda a člověk. Budou svítit hvězdy, na které se nikdo nedívá?

Éter se chvěje v mých nervech a spojuje skrze motouzky nervů mou dlaň, svírající myš na stole, s mozkovým podvěskem, kde se tělo stýká s duší a duše s duchem. Bůh je bytostně přítomný ve všech vakuových částech prostoru. Světlo je hmotné. Gravitace však je imateriální: je to čirý produkt svobody Boha! Kdyby chtěl, přírodní zákony se změní během hodiny... Během pěti minut! Změní se okamžitě. Nehroutí-li se vesmír do sebe, je to proto, že hvězdy nemají gravitaci, nebo se nehroutí navzdory tomu, že ji mají? Obojí je zázrak! Bůh prostupuje vesmír a my žijeme v něm. Ne obrazně: žijeme v Něm bytostně a fyzicky! Aristotelés se usmívá: pro něj byl Bůh nekonečně malé tělísko! Říkal tomu první hybatel. Také já se usmívám. Vím totiž až příliš dobře, že Bůh je krychle!

Když Faust vyšel z maskérny, byl krásný. Líbil se Markétě i Wagnerovi, ale někteří konstatovali, že v jeho mladosti je něco pravěkého, něco, co si s sebou patrně přinesl z minulosti... Tím se zároveň klade otázka, v jakém vztahu jsou tvář, pohlaví a duše. Neboť že se Faust líbí Markétě, je nad slunce jasné! Rovněž je evidentní, že tvorba hormonů v jeho nadvarlatech se dala do pohybu. Co však se děje v jeho duši? Upřeme proto pozornost k Faustově šišince, kde se duch stýká s duší a duše s tělem! Duch nás příliš nezajímá: víme, že Faustovy názory na svět a přírodu byly až příliš poplatné době renesančních alchymistů, a nedal bych nic za to, že nevěděl víc než loutka na kompaktním disku. Ale duše, duše je něco docela jiného! Což to Markéta nevidí?

Faust kráčí s Mefistem po ulici. Když spatří Markétku, duch záhadně zmizí. Faust je mladý a krásný, ale zda je Markéta ve skutečnosti tak pěkná, jak ji vidí Faust, je sporné. Goethe o tom nic neříká, takže jediný, na koho se můžeme odvolat, je Mefisto! Nespatřil snad jeho klient Markétku poprvé v zrcadle čarodějnické kuchyně? A já se ptám: viděl v zrcadle něco, nebo viděl spíše nic? A pokud viděl ženu, viděl skutečně ji, nebo spíš svou představu o ní? Slyšte, co praví Mefisto:

„S tou šťávou v těle, každou ženu budeš mít brzy za Helenu!“

To je klíčová věta, ve které se říká: Markéta není Helena! Vypadá to banálně, ale nezapomeňte na ni… V budoucnosti bude mít Faust za Helenu i Helenu! To opět vypadá jako banalita, leč: je totožnost objektu, který ti dva pekelníci vyvolali z podsvětí, tak docela jistá? Faust, ten zloděj trojnožek z ohniště podsvětních Matek, věří pevně tomu, že získal trójskou Helenu, jako nepochyboval o tom, že předtím oplodnil Markétu! Markéta byla černovláska, kdežto Helena bude přirozená blondýna. Faust kolem ní shromáždí na gotickém hradě tlupu plavovlasých hochů a za pomoci střelného prachu zaženou Achájce do moře. Evropský jih se tím otvírá Germánům. S nimi přicházejí mezi barbary jemnější, dvorské mravy.

„Slyš, tuhle holku mi přivedeš!“

Markéta se mračí. Nedivím se. Kdybych byl žena, jistě bych byl feminista.

„Nejste příliš galantní, pane Hogene!“
„Byl jsem tak napsán.“

Markéta je opravdu krásná. Neznáme ji snad všichni dobře z reality-show? To světlo tváře, ten svěží ret! říká si Faust jako omámený a otočí se k Mefistovi, který tu zčista jasna opět stojí: Tu holku mi přivedeš! Mefistovi se do toho moc nechce. Holčina jde zrovna od zpovědi, a vůbec: vždyť je to ještě dítě!

„Mluvíš jako zpustlík!“
„Prosím tě! Vždyť už jí bylo čtrnáct!“

Odkud to ví, neřekne: nedivíme se, že se později nebude příliš zdržovat ve vězení, kde tohle andělské dítě čeká na provaz; Mefistovi nedá velkou práci, aby ho co nejrychleji vytáhl ven! Ostatně, k tomu je ještě daleko. Faust se roztoužil takovou měrou, že jeho úkoj nesnese odkladu! Chce ležet s Markétkou ještě dnes večer v posteli.

„Zbláznil ses? Na takovou musíme lstí a polehoučku! Dej mi týden!“
„Kdybych měl jen sedm hodin, nepotřeboval bych k svedení takovéhle bytůstky ďábla!“

Mefisto však odhaduje dobře své síly a zná i síly soupeře... Soupeřky, abychom byli  přesní! Je neústupný a Faust, celý rozdychtěný, kvílí. Viktorův návrh, aby se přitom chytil za varlata, však neprošel.

„Chci nějakou věc toho anděla! Strhni jí aspoň šátek s krku, nebo ne, počkej: přines mi její podvazek!“
„A co s ním budete dělat, pane Hogene?“

Žiji si jako Kašpárek. Herci dosud mají své texty a já musím napovídat jen ve zvláštních případech. Většinu času nedělám nic. Na první pohled to vypadá, že nesloužím já Vágnerovi, nýbrž on mně! V.V.W.Vágner-Zavináč. Z dlouhé chvíle surfuji po internetu. Otevřu si satelitní mapy zeměkoule: tak takhle viděl zemi Faust? Že by nám zamlčel údaj o jejím kulatém tvaru? Nesmysl. Tak vysoko ho čert nemohl vynést! Dnešní ďábel, vybavený digitální technikou, se povznese kamkoli. Je dole, ale vidí shora. Šmaťchá po Měsíci a pouští dolů bomby s přesností injekční stříkačky. Snímky na digitální mapě jsou tak přesné, až se mi zdá, že vidím naše divadlo... Ano, určitě to je ono! Kdyby měl Saddam Husejn k dispozici americkou techniku, mohl by nám šoupnout pumu přímo do zpovědnice Velkého bratra! Dnešní doba je pokročilá a humánní. Umíme vybombardovat kasárna a život v supermarketech se přitom nezastaví! Třetí světová válka je zjevem z jiného světa.

Zboristé a bonzoři. Dva študenté chtějí s váma oustně. Můj služebníče Wágner. Tringelt. Že jse osměluji? Jak se má panenství napravovat. To si v Čechách vydělám pěkný peníze! Já,  Pimprle! Copak je tvůj pán větší vůl nežli ty? Skrčený knotek. Šikovný chlapík! Neměl bys chut u mne sloužit? A co jste zač? Ať tě šlak vezme, já myslel, že to je sám pán! Dám ti svou stravu, libraj a sám budu chodit nahej. Zanech všech špásů. Kruh se všema nebeskýma planetama. S mou duší velkej dišputát vedu! Všecko se mně to strefuje, jak mně má kniha o tom vypisuje! Bryjá, briá. A co za punkty na mne vymyslil? Své přátelé proklínat a Boha se odříci mám? Nemodlit se a nestříhat vlasy? Neumejvat?  Manželství zakazuje! Tělo řezat a vlastní krví do kontrachtu se podepisovat. Aj, co to? Německá myš zde byla a péro mně z ruky vytrhla! Či anděl nebeský to byl? Flandýrovat. Untrholty užívat! Nejsi ty našeho prasete bratr? Něco kunstovného ukaž: Alexandra a pannu Helenóru! Silnici na moři srovnej, ať mohu po vodě kuželky koulet! Do města Jeruzálema nesmíš. Krucifix vymaluj. Po Bohu netoužím. Ježíše se nebojím. Do mého kábinet-pokoje na trochu káfe! Ten s ním šmejk jak s uzenou peckou.

Až Markétka objeví skříňku se skvosty, půjde jí z toho hlava kolem. Celý den se trápila otázkou, kdo je ten neznámý pán, který ji oslovil před kostelem, a proč to udělal... Nezlobí se na něj: jenom ji to velmi překvapilo! Markétka užasla. Dala snad sama svým chováním, příliš vyzývavým asi, záminku k něčemu takovému? Považoval ji snad pan cizinec za holku, kterou může mít, kdykoli se mu zlíbí? A už se durdí samo na sebe, děvčátko nevinné, už samo sobě přikládá vinu... Jako by nešlo s očima dost sklopenýma! Musí přece hledět na cestu? A on: div do mne nevrazí! A on: hned rámě, hned doprovod? Krasavec. Pán. Snad šlechtic? A že prý: krásná slečinko! Jaká já jsem slečinka? Už vůbec krásná. Co na mně má. Co na mně vidí? Což netrefím domů bez průvodce? Trefím domů i bez průvodce.

Když Markétka vstoupí do své světničky, ovane ji zatuchlý vzduch. Divák ví, že to je pozůstatek Mefistovy sirné návštěvy, ale Markétka otevře okno a větrá, jako by při úklidu něco zanedbala. Vidíte? Už zase dává vinu sobě! Jako by něco zanedbala. Nic nezanedbala.  Je tu tak čisto a tak útulno, že se Faust z ničeho nic zděsí vlastních úmyslů! To už je něco, co vy na to? To už je závan anjelských perutí! Ale není tu žádný anděl. Jediným andělem na scéně je Markétka. Faust chtěl žít a užívat – a náhle si připadá jako zločinec! Nemá daleko ke kajícnému záchvatu (sám to tak, poněkud ironicky, říká) a připadá si, on, který má na své straně Mefista, jako opředený nějakým kouzlem! Chápete to? Nic nechápete. Ani Faust nechápe. V tu chvíli je rozhodnut, nechápavec, že odejde a už se sem nikdy nevrátí.

„Zbláznil ses? Pro koho jsem sháněl všechny ty poklady, co myslíš? Potěžkej! To už něco váží.“

Faust je marnivý a potěžká skříňku se skvosty. Drží ji příliš dlouho a Mefisto ho podezřívá, že by si ji rád ponechal. Což to není nuzák z university? Ach, ty můj odborný asistente! Takový jen nerad pouští zlaťák! Teď mu ale Mefisto křivdí: Faust nemyslí na majetek! Ostatně, což nemůže dojít majetku jinou cestou, a většího než je tenhle? Stačí přikázat a čert bude kmitat, až se budou rohy zelenat!  Faust vrátí skříňku Mefistovi s očima zamženýma. Chtít, či nechtít? To je, oč tu kráčí!  Je jako ve snách. Vrhne se do lenošky vedle Markétčina lůžka a hlava mu třeští. Však se podívejte... Zde tuto panenku, hle, brala do ruky, říká si. A ten polštář, šťastnější než já, objímá její hlavu každý večer, tu drahou hlavičku s rozpuštěnými vlasy! Mefisto čenichá kolem, ale Faust, považuje Markétku za anjela, by se nejraději teď hned, u jejího lůžka vrhl na kolena a dal se na modlení! Proč to neudělá, nevíme. Víme však, že Mefisto uloží skříňku se skvosty do Markétčiny skříňky a vyvede Fausta ven. Tak Faust ve vší čistotě duše políčil past na Markétku.

To není možné! šeptá si vylekané děvčátko, víme, že mu je tak právě čtrnáct, ne o mnoho víc... Jak se taková věc mohla ocitnout v jeho skříni, neumí si představit ani přibližně! Což nebyla skříň uzamčená? Byla uzamčená! Byla uzamčená a klíč má kromě Markétky jen její matka! Tak jí říká: matka... Ne maminka: matka. Že by matka? Ale kde ta by vzala takový poklad? Už vím, jak to je... Někdo chtěl půjčit peníze a dal matce skříňku do zástavy! To je možné, to je možné. Ale takový poklad? Tak bohatí zákazníci k matce nechodí. I kdyby chodili: co z toho? Ty náušnice nebudou mé! Nebudou. A matka by Markétce nedovolila ozkoušet jediný šperk! Pokud se ale skříňka objevila z ničeho nic v mé skříni, poběží s ní za farářem, a ten už si bude vědět rady! Matka Církev strávila větší sousta! Musím počkat. Musím se s někým poradit. Počkám na matku. Poradím se s Martou.

Noří prsty mezi skvosty. Pojď sem, náušničko! A to je pravda: s takovým šperkem vypadáme hned jinak! K čemu je mladost, k čemu je krása? Chudá krása nikoho nepřivábí! Markétka se chce líbit. Můj ty Bože, což je na tom něco špatného? Markéta je žena a náhle se z celého srdce chce líbit, až je z toho sama překvapená. Co to? Proč to? Ale je to prosté: Markétka je dospělá! Je dospělá a chce se líbit, jistě se zalíbila neznámému muži před kostelem! Za kostelem. Byl to vznešený pán a krasavec. Dospělá, dospělá. Matce nic neřekne. S povzdechem uloží náušnice zpátky do skříňky a přikryje prádlem. Taková věc nemůže ležet všem na očích! Na chvilku si připadne hříšná. Ale což je to nějaký hřích? Šperk. Líbit se. To není hřích! Když si chudý přeje trochu zlata, není to hřích. Ach, my chudí, běduje Markétka. Že její matka půjčuje na zástavu, o tom v té chvíli nepřemýšlí.

„Znáš matku, Markétko. Matce ani muk! Ach, bože, to záření! Jaké ty jsi stvoření! Nech šperky u mne! Čas od času si ke mně skoč a před mým zrcadlem se toč! Jak jsou ty spony umné!“
„Ani nevíte, jak moc bych chtěla jít s těmi náušnicemi do kostela! Marto, to je k nevydržení! Což na světě spravedlnost není?“
„Děvče, jsme na světě jen hosti! Tak proč mluvíš o spravedlnosti? Svět nikdy nebyl spravedlivý! Proč by se jinak děly divy?“
„Někdo klepe! Můj bože, snad to není matka? Jak uchovám před ní všechna svá tajemství sladká?“

Marta vyhlédne okénkem ve dveřích, a koho nevidí? Přede dveřmi stojí cizí muž v tmavě šedém obleku s červenou kravatou! V ruce drží kufřík s nějakým nápisem. Marta neví, že to je Mefisto; jen vy a já to víme! Kdyby někdo nevěděl, napovím mu. Mefisto nese paní Martě zprávu o smrti jejího manžela. Je to sice desinformace, ale co – ten chlap se už tak jako tak nevrátí! Marta naříká, ale nářek brzy přejde v klení, když se dozvídá, jaké kousky její drahá polovička vyváděl. Co měl, to rozházel s jakousi krasavicí v Neapoli, a nebyl to zrovna malý poklad! Tak ukrátil manželku i děti. Bídák. O mrtvých však jen dobré! Až na tu vášeň k cestování, pane, to byl skvělý muž! Až na příchylnost k vínu. K ženštinám. Až na hru v kostky! Za takových podmínek by snad vstoupil do posvátného stavu manželského i sám Mefisto, ale paní Marta, která by se ochotně vdala i za čerta, není stavěná na milostná dobrodružství... To byste ji špatně znali! Je to žena věrná a rozšafná. Její erbovní slovo je: manželství! Kdyby si Markétka víc všímala své sousedky, nemusela dopadnout tak špatně! Mefisto couvá ke dveřím: nerad by čerstvou vdovu příliš rozdivočil! Ještě stačí polechtat Markétku pod bradičkou, a když jí galantně říká, že už je zralá na vdávání, dozvídáme se zajímavou věc... Totiž! Markéta sděluje Mefistovi, že to „ještě není možné“! Není to možné? ptáme se. Co není možné? A proč ne? Mefisto se na nic neptá, protože ví všechno i bez kalendáře. Vám však, kteří to nevíte, napovím... Markétka se ještě nemůže vdávat, protože je dosud pod zákonem!

„Příště přijdu i se svým pánem a podáme prohlášení o smrti vašeho manžela. Vy zajistěte notáře.“
„Zajisté, zajisté.“
„Vy zde budete rovněž, panno?“
„Ach ne, musila bych se rdíti!“
„Rdít? Vy?“
„Ano!“
„Vy se nemusíte rdít před nikým, i kdyby to byl akademik Wichterle!“
„Nechtěla bych, aby se mi pán smál.“
„Smál? Vám? Kdo vám by se mohl smát?“
„Dobrou noc. Půjdu spat.“

Ach, jak ten měsíček svítí! Měsíc líbezný nad zahrádkou, která patří paní Martě... Kde je Marta, tam je parta: procházejí se v ní dvě dvojice! První tvoří Markétka s Faustem, druhou paní Marta s Mefistem. Martin manžel leží v hrobě, ale kde je v tuhle chvíli Markétčina matka, nevíme. Snad to byly jen řeči, že hlídá Markétku jako oko v hlavě, člověka při vší úctě ke klasikům leccos napadne... Ostatně ta lichvářka není tak chudá, jak vypadá její skromná domácnost! Což jí nebožtík manžel nezanechal domek za hradbami a slušné jmění v hotovosti? Matka je puntičkářka, říká Markétka... Náramná puntičkářka, říká Markéta, ale služku nevezme, tíha celé domácnosti leží na Markétě! Markétka vaří, pere, uklízí. Co ještě? Šije a plete, ano... Zašívá! Dobrá, to bychom ještě pochopili... Takové dřív matky bývaly!

Ale jak to přijde, že se holka, které, Mefisto je můj svědek, ještě není čtrnáct, takhle courá po večerech?

„Krásná slečinko, smím vám nabídnout svou paži a zde tento stinný kout?“
„Nejsem krásná, a už vůbec slečinka! Do besídky nemohu. Co by tomu řekla maminka?“

Faust se nezajímá o maminku. Proč také? Maminka tu není a na scéně se neobjeví, jak je Faust dlouhý! Markétčina matka se schovává za scénou, ostatně kdo ví? Třeba Markétka nemá matku? Faust uchopí Markétčinu ruku a líbá ji. Markétka mu ji s úlekem vytrhne.

„Urazil jsem vás snad?“
„Je tak mozolnatá! A nevykejte mi.“
„Mám vás rád.“
„Já vás také. Už dlouho vás mám ráda!“
„Vaše ruka není mozolnatá: je svatá!“
„To neříkejte. Jistě jste měl co činit s hebčími ručkami.“
„S hebčími? Snad.“
„A jejich vlasy... a jejich tváře...“
„Markétko, jaká se z vás line záře! Vaše chudoba. Vaše pokora! Všechny ctnosti, kterými je napojen váš dech... Ty člověk nenajde ani u dvora!“
„Vždycky jsem vás milovala! Dřív než jsem vás spatřila, milovala jsem vás! Co je na tom divného? Potkala jsem vás před kostelem.“
„Jsem váš duší i tělem.“  

Tak to je v životě. Tak je to s láskou! Markétčina láska k Faustovi nebyla láskou na první pohled... Na druhý pohled, ano! To prosím bez záruky: jsem pouhý napověda! Nechci Markétku omlouvat: její vina je bezedná! Ale že Fausta milovala, z celého svého dětského srdce a upřímně, o tom, prosím, nepochybujte. Marta měla na paměti úskoky mužů, a proto trvala na manželství. Markétka byla nevinná. Poučila ji matka? Když jí Faust začne vyznávat lásku, ještě ho zlehka odbude a vrhá se na kopretinu. Má mne rád – nemá mne rád – po mně jen souží – láskou se souží... Má – nemá – má – nemá – má mne rád! Ach, ty pověrčivé děvčátko! Jak by ses zachovalo, kdyby kopretina měla o lístek víc nebo o lístek méně? Ale to se nestalo! Nestalo, rozumíte? Kopretiny nelžou. Ani horoskopy; co stojí ve hvězdách, to se stane! Jak by se mohlo nestát, co stojí ve hvězdách? Faust mele něco o konjunkcích a ptá se Markétky:

„Víš, co to znamená mít rád?“

Vezme ji za obě ruce. Markétka mu je nechá. Je rudá jako rajské jablíčko a klopí oči. „Mít rád, to je zcela se vzdát! Cítit toho druhého všemi póry těla, vinout se k němu a laskat ho. Také bys to tolik chtěla? Přinášet mu rozkoš, Markétko, plnou náruč rozkoše! Jako růže klást své rozkoše do koše! Markétko...  Rozkoš musí být věčná! Být sečna kruhu... Ne tečna! Protnout svými slzami duhu, to milujícím srdcím jde k duhu! Bez konce rozkoš, ach, beze zvonce konce! Ne konec! Jen žádný konec! Žádný, žádný konec! To by byl můj konec.“

„Ach, mrazí mne!“

Stiskne mu obě ruce, pak se mu vymkne a prchá. Faust ví, kde ji dostihne. Běží za ní a cestou div neporazí Mefista, který statečně vzdoruje nájezdům bodré paní Marty, což není zas tak velký div, protože Mefisto není na ženské... Nač je, to se dozvíme později. Markétka vběhne do zahradní besídky a juká mezi latěmi ven na cestu. Vidí přibíhajícího Fausta, teď zvolnil, upraví si oblek a zvolna kráčí k besídce. Markétka se usměje. Čeká na svého Jindřicha v besídce. Je to falešné jméno, marně je bude Markétka volat v hodinnce smrti... Ale to ona neví: jen vy a já to víme, a kdo neví, tomu napovím. Tak tedy, Jindřichu, přicházíš! Vejdeš a obejmeš Markétku. Políbíš ji! Markétka ti ovine paže kolem krku a líbá tě s bezprostředností, jaké jen je schopno dosud nepolíbené děvčátko. V tu chvíli Mefisto zaklepe. Faust pustí Markétku a vzteky dupne. Což se ta bestie rozhodla před ním tu holku chránit?

„Je čas se rozloučit!“
„Ty zvíře!“
„Jsem tvůj přítel!“

Faust jako šílený prchá do lesů. Tam se poněkud uklidní. Celou noc bloudí cestou necestou a k ránu přijde k JESKYNI. Je to požehnané místo! Snad našel uvnitř ještě zbytky Záhořova lože, snad tam sám nanosil chvojí: na tom se vědci neshodnou! Skutečností je, že tam prožil nejšťastnější dny svého života! Nebylo jich příliš. Mefisto ho po uplynutí blíže neurčeného času vyčenichal, jak jinak, když to byl Mefisto? Šel najisto! Do Fausta vstoupil na tom požehnaném místě zvláštní, dosud nepoznaný KLID. Ať svou paměť namáhá, jak chce, na nic podobného si nevzpomíná! Nevybaví si jedinou vzpomínku, kdy mu bylo tak dobře! Slast v DUŠI. Jeskyně je uterus a mateřský symbol, říká režisér Vágner... Místo ZNOVUZROZENÍ, říká režisér Vágner! Připadne mi to poněkud za vlasy přitažené. Ale ať je to, jak chce, svého znovuzrození se Faust v poustevníkově jeskyni nedočká! Protože přichází DUCH! Čpí trochu po spálených sirkách, ale hlas tesknící Markétky přivábí Fausta zpátky do údolí milostných vzdechů.

(Markétka zpívá):

Čekanko, čekanko,
hvězdičko modravá,
děťátko,
na mezi odložené!

Les se mi otevřel,
louka se zvlnila,
bouře se přímo
do hory žene!

Červené slunéčko
zachází za hory,
on cestu ztratil,
ach, to se stává!

Blesk nebe rozpůlil,
neboj se, lekanko,
on se mi vrátí,
já jsem ta pravá!

Neplačte. Tady pláč nepomůže! Měli jste něco dělat, dokud byl čas. A čas byl. A dělat se dalo! Kdo měl dělat a co? Řeknu vám, ale musíte počkat; jsem pouhý napověda! Je šero, padá tma. Markétka je sama doma. Kde se zas, u všech čertů, toulá její matka? U všech čertů: ona je na mši! Markétka není na mši. Což musí být matka na každé mši? A do kolika kostelů to vlastně chodí? Pak ať se nediví! Bude se divit. Poučila dceru vůbec? Myslím: dostatečně poučila? Věděla Markétka, co to znamená, když ji Heinrich pohladí po zadečku? Věřila mu. Ostatně Markétka věří, že se vrátí! Věří a chce to. Že by se nevrátil, to je něco úplně, ale úplně mimo její chápání! Mimo její svět. Neměří svět podle Garpa. Měří jej podle Harlekýna! Co takové dítě ví o tom, jak diváci hlasují?

Měli jste milého Jindřicha zatlouci prkny v lesní sluji, tak je to... Že by ho Mefisto tak jako tak vyrubal, to je vaše výmluva! Možná vyrubal, možná nevyrubal. Víme už z předchozího děje, že Mefisto není vševědoucí: kdyby tomu tak bylo, což by se vsadil s vševědoucím Hospodinem? Kdo není vševědoucí, nejspíš se za vševědoucího pokládá. Kdo se za vševědoucího jen pokládá, nemůže být v žádném případě všemocný! Stvořil svět Bůh, nebo ďábel? Tak vidíte. Mefisto nemá ve skutečnosti žádnou záruku, že se Faust vrátí k Markétě. Hraje vabank a prostě mu to vyjde! Věci mu vůbec až příliš často vycházely, aby se nepovažoval za vševědoucího. Jak jinak, když jednal výlučně se svými klienty? Faust byl ale klientem Hospodinovým a Mefisto by se očividně neobešel bez pomoci výmarského dvorního rady! Neboť to byl tento veliký loutkář, který Faustovi domluvil a poslal ho zpátky za Markétou... Což netesknila po svém Jindřichovi a nezpívala smutné písně? Takovým by ani sám Goethe neodolal.

Tehdy a tam, v lesní sluji, Faust pochopil Ducha země. Poprvé a naposledy, tak to aspoň říká režisér Vágner... Byla to jeho spásonosná šance! Hra by se tím ovšem nepříjemně zkrátila, což cítí i diváci, kteří z Fausta nepřečetli ani hřbet knihy. My pro tuto chvíli připusťme, že má pravdu pan režisér: Faust dřepí v hloubi jeskyně a hledí k jejímu vchodu, odkud se do temného chřtánu skály řítí světlo. Je klidný a vyrovnaný. Jak to přijde, ptáte se. Přece proto, že konečně ví o svém psím vejci! Celý život o něm nevěděl, ale teď o něm ví a má je pod kontrolou. Patří k němu, jak říká režisér Vágner, bytostně! Jako vejce k vejci. Kdo myslíte, že je vyseděl v teple za kamny gotického pokoje? Tak vidíte. Sám Faust je vyseděl! V obrovité spirále vedl vejce na čtyřech černých tlapkách z předměstí až domů, kde zcepenělo  za rozpálenými kamny. Bylo Faustovým dílem; byl to jeho homunkulus! V této chvíli se už Faust neděsí Ducha země a s pokorou přijímá, čeho se mu dostalo. Nebylo toho málo! Vždyť, hle, suďte sami:

Království přírody! Království jeho (to jako Duchovy) velké přírody, abychom byli přesní... Faust už nežalostí pro skrytá tajemství vesmíru, jejichž hloubek se nedobádal a jejichž výšek nedorostl. Je šťastný, že naplno vnímá povrch věcí, tak sličný, hladký a sladký, a vlastně teprve teď, v tuto chvíli přírodu chápe! Vidět ji tak, jak je, jaká skutečně je: což to nevyžaduje sílu? Odolat vábení bludných světel, ano... Faust hledí k ústí jeskyně, vidí stromy, řinoucí se světlo a cítí se silný. V jeho hrudi se ozvala radost. Ach, jaká rozkoš! Faust se raduje! Není to úžasné? A tady udělal Mefisto fatální chybu: měl svého klienta nechat poustevničit, až by se třeba upoustevničil! Což to nebyl on, Mefisto, kdo ho přivedl k náhledům, které tak oblažují duši? Bez pomoci pekla by Faust nepoznal ani Markétku, ani lesní sluj! Což to nebyl Mefisto, kdo Fausta zrazoval od překotné akce? Brutální donjuanerie, jak věc definoval český filosof,  který považoval celou Faustovu spásu za metafyzický trik! Ano: čert moralizoval a Faust by byl navěky ztracen! Přinejmenším právně by se tím celá věc posouvala do zajímavé perspektivy: nezapomeňte, že peklo má dobré právníky! Nejsou o nic horší než nebeští jasnovidci, ba často jsou dokonce lepší! Co byste očekávali od jasnovidců? Vidí jasně, to ano... Ale to je taky všechno! Přečtěte si prosím pozorně text Faustovy smlouvy s ďáblem, spisy J. W. Goetha IV, s. 137.

Příroda je teď Faustovým přítelem. S přáteli se to má tak: nemusíte jim zrovna otvírat hruď skalpelem, abyste poznali jejich srdce! Faust teď miluje matku přírodu citem oddaného syna. Miluje ji tak, jak je, se vším všudy a celou, což znamená, že neprahne po žádné její části zvlášť! Neprahne po zlatě ani po ženách. Ví až příliš dobře, že to nejlepší, co může udělat pro Markétku, je: nikdy se k ní nevrátit! Ona bude krasosmutnit, ano, možná déle, než by předpokládal poustevník i svůdce… Ale nakonec se přece jen vdá, natolik oba znají srdce ženy! Přivede na svět menší houf dětí a nakonec uvěří tomu, že Jindřich nebyl člověkem z masa a kostí... Že se jí jenom zdál! Nezapomeňme ostatně, že Faust není žádný Jindřich! Jindřich vznikl tak, že Faust prošel čarodějnickou kuchyní: Jindřich je Markétčina fikce! Kdyby se Faust rozhodl nevrátit se, možná by vyhrál svůj boj? Snad by peklo i zvítězilo v arbitráži o jeho duši, ale režisér Vágner si je jist, že by to byl pobyt přechodný: podsvětí by ji prý brzy vyvrhlo! Nezkalená pozitivita ryzího citu prý nepředstavuje zrovna pekelné gusto, a pokud ano, je místo všech spravedlivých pod zemí! Nevidíte, jak Faustova duše stoupá vzhůru? Její křídla obrůstají peřím a žádný ďas ji nemůže na její vzestupné pouti zadržet! Nepotřebuje ani pomoc andělů, aby se dostala pod křišťálovou sféru a do blízkosti samotného empyrea. Takhle se, věřte tomu či nevěřte, věci mají s Faustovou duší v lesní jeskyni!

Zvláštní přitom je (to prosím nepřehlédněte), že „nezkalená pozitivita ryzího citu“ (náš režisér se někdy vyjadřuje příšerně šroubovaným jazykem) staví do jiného světla i samotného ďábla! Faust má v téhle chvíli všeobecného sbratření Mefista upřímně rád. To by nás nemělo nijak zvlášť překvapit! Jak jinak by to mohlo být, když i Mefisto je čistá přírodnina? Mefisto je atributem (uf!) Ducha země! Peklo se přece nachází ve žhavých lávách podzemí? Nedivme se ani tomu, že Faust prodělá svůj přerod (naštěstí ne úplný, protože hra by se tím nepříjemně zkrátila) v jeskyni jako nějaký pračlověk... Jeskyně je vchod do útrob matičky Země. Kde jinde, na jakém místě (ptá se režisér) by se měl konat duchovní přerod? Faust dřepí na rozhraní tmy a světla a ví teď až příliš dobře, že člověku není dáno nic dokonalého. Když říkám nic, myslím nic: ani duše! Obě její poloviny, světlá i temná, jsou teď v rovnováze. Faust se už nepovažuje za cherubína, však to taky Ducha země jaksepatří popudilo... Když si  v úleku před velebným zjevem v plameni zahalí tvář, řekne mu tento na rovinu:

„Ducha se taž, jejž chápat znáš, ne mne.“
„Cože? Já, obraz božstva, a nevyrovnám se ani tobě? A komu tedy?“

To už dotyčný neslyší, protože rajtuje ve svém sopouchu tam, odkud přišel. Faust měl vlastně štěstí, že to neslyšel: kdyby se vrátil, zbyl by z našeho milého Jana škvarek, čímž by se děj nepříjemně zkrátil... Ale zahrát si tu scénu v rámci našich zkoušek snad můžeme? Proč ne, když to platí sponzor! Času dost. Vezmeme to tedy oklikou a zíráme na mastný flek, který zbyl na jevišti po Faustovi. Do toho z mého velína hřímá Berlioz. Poté se vracíme do jeskyně. Kde jsme to přestali? Že Faust má v té chvíli svého Mefista upřímně rád, ano... Sedí na rozhraní světla a stínu a ví dobře, že raracha přivedl na svět svým vlastním přičiněním: že to je jeho psí vejce, jak jsme věc s nutnou mírou přibližnosti nazvali! To ty, vznešený Duchu, jsi mi dal druha, bez kterého už mi býti nelze, říká Faust… Je chladný a drzý a ponižuje mne! Dokáže shodit všechno, čeho si vážím. Zmrazuje mne svým dechem! Na druhé straně však, proč to nepřiznat? Rozdmychává v mé hrudi divý žár po onom krásném obraze, jaký jsem dosud nepoznal!

Není divu: je toho dost, co Faust nikdy nepoznal, mezi jiným svou matku! Až dosud žil v klauzuře badatele, a nebýt Markétky, nikdy by se nebyl dozvěděl, jaká slast prýští z tak triviální skutečnosti, že se spojí duše muže s duší ženy! Jak je to ale s Faustovou duší, nevíme. Nevíme dokonce ani to, zda je křesťan! Markétka mu to říká: ty nejsi křesťan, ale Faust to svede na svůj bytostný pantheism, a tím je věc vyřízená. Jak by mohla taková naivka z předměstí odolat jeho sofistikovaným důkazům? Co víme jistě, je jen to, že Faust má omlazené tělo, ostatně diváci hlasují... Mefisto si bez ohledu na to vyloží Faustova slova o krásném obraze po svém a v tu ránu stojí na prahu jeskyně.

„Už vás, jak doufám, to poustevničení přešlo?“
„Dej mi pokoj!“

Ještě vzdoruje. Ještě svůj boj neprohrál! Ostatně: jaký boj? Byl napsán a my víme jak!
Vkročí do písmenek. Rozplyne se ve větách. Není to ani jeho boj. Je to Markétčin boj.

„Klidně! Nebyla by to zas tak velká ztráta!“

Dodá ještě něco o trapných, hrubých a zbrklých tovaryších, ale na to Fausta nedostane. Ten už si zvykl na ponižování a (věřte, nebo nevěřte) dokonce v tom nalezl jisté zalíbení! Snad má pravdu režisér Vágner, Faust byl napsán tak, že neví, co chce, a budou za něj muset rozhodnout jiní. Bůh, ďábel nebo hlasující diváci, ano...

„Ty nic nechápeš! Umíš si vůbec představit, kolik sil jsem tady načerpal? Jaké blaho! Nikdy jsem nic podobného nepoznal!“
„Však k čemu jsi je načerpal? Tak zní otázka!“
„Jak to myslíš, k čemu?“
„To se tady chceš válet v noční rose a líbat matičku Zemi?“
„Ano!“
„Chceš úpět k nebesům a bičovat svého ducha v nadpozemských slastech?“
„Ano!!“
„Chceš svůj cit v božské intuici hustiti do veškerenstva?“
„Ano!!!“
„Chudák Markéta!“
„Co je s ní?“

Mefisto zaťal drápek a je si toho vědom. Všechno, co mu tady Faust říká, považuje důsledně za projev falešného vědomí! I kdyby Faustovo vědomí falešné nebylo, důslednost se vyplácí. Čert umí být trpělivý: má vždycky času dost! Člověku prý neuškodí, říká Mefisto, když si čas od času něco nalhává… Je to tak osvěžující! Tak osvobodivé! Nabulíkuje si něco, a hned se cítí lépe... Jako třeba celá ta věc s Bohem!  Přejte mu to. Kdyby člověk neměl k dispozici tuto psychoterapii, vyčerpal by se až k smrti chtíčem a děsem z umírání! To čerta nebaví. Ne že by pohrdl takovými umolousanými dušemi, to v žádném případě... Ale zábava to žádná není! Nejsou to ani žádní klienti, nepodepsali smlouvu; přijdou do pekla, jak se říká, automaticky! Čert se ale nechce nudit. Čert se chce bavit! Čert je, ať chcete, nebo nechcete, taky jenom člověk!

„Co je s ní?“
„Ty neslyšíš, jak pláče?“

V tu chvíli se na Fausta zřítí nebeská klenba. Nedokáže být šťastný, když Markétka pláče! Nebo si to alespoň namlouvá, v každém případě se Mefistovi jeho důslednost vyplatila.

„To není k vydržení!“
„To mě může vzít kozel, když nadčlověk pláče!“

Nadčlověk je, abych tak řekl,  autorská licence Goethova; uvidíme ještě, co všechno to obnáší...Vezměme to ale bez přestávky, ať se naše věc pohne kupředu! Na kafíčko si dojdeme potom. Faust zapomene na všechno a řítí se jako smyslů zbavený za Markétkou. Neví, čí je a komu vlastně patří! Neví ani, jak se jmenuje: Jindřich, nebo Jan? O jeho druhém příjmení nevíme nic, zřejmě je tají… Běží a běží, dokud nedoběhne! Jeho proměna je rychlá a vskutku ďábelská. Mohla by nás překvapit, po všech těch řečech, jaké vedl v lesní sluji, ale my si dávno neděláme iluze... Kdybychom si je dělali, zeptali bychom se, co udělá Faust, až doběhne k Markétě! Padne jí k nohám? Ano, padne. Ale ptáme se dál: požádá ji o ruku? A tady je jádro pudla! Markétka se nemůže vdávat! Touha po děvčátku je však příliš silná.

Sukénky se zvedají. Sliboval, že zachová její panenství, jen tak se spolu pomazlíme… Tak se to tehdy dělalo, což by s ním jinak vstoupila do lože? Stehno a podvazek. Po špičkách to přicházelo, a pak, ouvej, jaká bolest! Markétkou to projelo jako nůž. V té chvíli snad věděla, že se stalo něco, co se nemělo stát, ale jisté to není… Byla tak důvěřivá! Poučila ji matka dostatečně? Poučila ji vůbec. Když se Markétce zastavily měsíčky a paní Marta jí sdělila, že bude chovat, nevěřila svým uším! Neříkal jsem snad, jak ji matka zanedbávala? Ach, ty přísné starostlivé ženy! Pedantické obsedantky. Ostatně Markétka do poslední chvíle věřila, že se Jindřich vrátí! Že se vrátí a vezme ji s sebou, dřív než matka pozná její hanbu a uškrtí ji vlastníma zbožnýma rukama! Neuměla si představit, že by se nevrátil... Něco takového bylo docela mimo její chápání! Ale žádný Jindřich nebyl.

(Markétka zpívá):

Ó, skloň,
Matko bolesti,
svou tvář k neštěstí
mému!

Líc zářící
k líci rozpálenému,
až k němu,
až k němu!

Slyš, jak srdce
tluče prudce!
Opři se oň -

V prsou dýky.
Matko, díky!
Neplač proň.

Vkloň a vtlač
mé oči v pláč,
o sklo zvoň
soucitu svého!

Na sněhu něho!
Níž se přikloň!

Matko bolesti!

Herec Hogen stojí s rukama svěšenýma podél těla a hledí na Markétu. V jeho očích se leskne rosa. Až příliš prožíval svůj jeskynní přerod a uvěřil tomu, že Markétu opravdu miluje… Ostatně ji miluje! Miluje Markétu, jak jen herec Hogen umí milovat. Touží po ní bytostně! Jsme tady ostatně už pěkných pár týdnů zavření a všeobecně se čeká jenom na to, kdy k něčemu dojde... Tedy: diváci čekají! Ti ostatní, uvnitř divadelní budovy, se tomu spíš brání. Milovat se na kameru není žádná slast; o tom by mohl leckdo vyprávět? Ale kdo ví, jak to bylo s Hogenovou americkou vilou... Žádný neví!

„Herče Hogene! Hrajte prosím Fausta!“
„A co hraji, podle vás?“
„Zamilovaného školníka!“

Měl by se urazit, v tuhle chvíli, jak ho znám… Jak ho známe, jak ho všichni znají. Ale neuráží se. Nebo to přinejmenším na sobě nedá znát, však víme proč! Ostatně je to dobrý herec. Napovídat ale nebudu, to by byla nuda... Ať každý sám sobě napoví! Hogen jde k Markétě a políbí jí ruku:

„Moc krásně to říkáte, opravdu!“
„Říkám to pro vás!“
„Také podle vás nehraji Fausta? Řekněte.“
„Jste dokonalý, pane Hogene!“

Hogen se nechce podobat Faustovi. Už jste doma? Vida, ani napovídat jsem nemusel! Každému je to jasné. Šeptem to sděluje režisérovi („Něco vám řeknu! Mohu?“), ale Markéta to musela slyšet. Jistě to slyšela! Chtěl, aby to slyšela. Pokud neslyšela, jistě se dovtípila. Hogen je prostě dokonalý.

„Chci hrát pro vás!“
„Ale vy máte hrát proti mně, ne?“
„Nejsem dokonalý.“
„Jen to jen otázka času, mistře!“

Hogen a Markéta dostali vycházku! Tak to je bomba. Aby si prý mohli vyříkat některé věci kolem svých rolí, ale tomu by nevěřilo malé dítě... Které nepoznalo televizi! Prý aby se uvolnili. To oni svedou, ano. Kdo by se neuvolnil s krásnou slečnou v kavárně? Útratu platí sponzor. Jak já bych se dokázal uvolnit, kdyby to platil sponzor! Až k mdlobám uvolnit. Jsem tady teprve čtvrtý týden a už začínám mít mžitky před očima. Kdyby za mnou přišla Markéta, hned by mi bylo jinak! Zpočátku to vypadalo slibně, ale pak začala dávat přednost herci. Jak jinak, když spolu mají sehrát jeden z nejsilnějších milostných příběhů světové literatury? A to ještě nejsme na konci prvního dílu tragédie! Neboť že to bude jaksi všemu navzdory tragédie, o tom není v tuhle chvíli sebemenších pochyb...

„Jste věřící?“
„Myslíte jako Faust, nebo jako Jan?“
„Jako Jan Faust.“

Když za vámi všude vleze kameraman, uvolňujete se jen pomalu a ztěžka, ale my, kteří jsme uvězněni v divadle reality, pomalu přestáváme kamery vnímat... Také po ulici kráčejí za Markétou a Janem kamery na muřích nohách, na klopách si oba nesou mikroporty jako klíšťata nasáklá až k prasknutí jejich krví. Až přijde čas, odcvrnknou klíšťata, ale to bude až na druhé vycházce... Dostanou za to pokutu, ale jim to evidentně nebude nijak vadit! Naopak. Na druhé vycházce půjdou zavěšeni. Na druhé vycházce už nebudou vyhledávat útulná kavárenská zákoutí, ale dnes chtějí klid, co nejméně lidí a kamery hezky na distanc...

„Nemáte pocit, pane Hogene...“
„Nebudeme si tykat?“
„Tak tedy: nemáš pocit... Žes chodil od narození s mikrofonem?“
„Ano. Není nic přirozenějšího!“

Toho pocitu se už nezbaví žádný z nás! Že jsme se narodili s mikrofonem pod okem kamery, ale vyrovnáváme se s tím různě… Někteří zkusí hypnózu, jiní zvýší dávky alkoholu. Ti, kteří zůstanou nejvíc nad věcí, budou nejproblémovější: neboť bez ďáblových rekvizit by se jen těžko povznesli nad svou bídu! Byli v televizi a jsou vykoupeni. Jan kráčí s Markétou pražskými ulicemi a uličkami, náměstími i náměstíčky. Proč Čechové tak rádi chodí na Hrad, nevím... Je to strašný pohled! Vidět všechno takhle shora, každou střechu a tašku... Každý komín. Každou věž! Dole se trápí a dusí lidé, ale Čech nahoře má bůh ví proč povznesený pocit. V takové chvíli mne na střeše světa nad Kajetánkou přepadá hrůza. Obloha nad Prahou rudne a zlátne. Než vyjdou naši hrdinové na druhou vycházku, napadne sníh.

„Víra a náboženství jsou dvě různé věci.“
„Opravdu?“

Zasmála se tím osvobozujícím smíchem, který dělá z největších problémů lidského života pobyt na rozkvetlé louce. Stanula na střeše světa a neví o tom. Jan se nadýmá. Vykládá něco o metafyzice a fyzice, to zkrátíme... Většinový divák doma u televizoru se tím příliš nebavil, ale naše obecenstvo je přece různorodé a doba tolerantní? Nesmíme zapomínat na kulturní a jiné menšiny! Faust přece nikomu nebere jeho náboženství? Ať si věří, kdo chce, več chce, nám to musí být jedno! Ostatně, kdo může s plnou odpovědností říci, že věří? Kdo může říci, že nevěří. Všichni věříme! Což bychom tu jinak vůbec byli? Proč bychom se netěšili. Jen když nám Bůh dopřeje zdraví... Bůh je tolerantní: ten spasí každého! Což podle dvorního rady von Goethe nespasil vražedkyni Markétku? Vražda Markétě moc nejde... Neumí si ani představit, že by zabila štěně, natož novorozence! Ale představte si, Markéto, společnost křesťanskou a netolerantní...

„Dobrá, ale proč musím zabíjet matku?“
„Ale Markétka ji nezabila!“
„Vy věříte tomu, že neuměla odkapat tři kapky?“

Když se ruka třese v očekávání příchodu miláčka, může se lehko stát, že do sklenice padne nějaká ta kapička navíc... Je šero, večer kvapně dosedá na krajinu a my svítíme svíčkami. Matka je držgrešle a šetří, na čem může; jak by nešetřila na svíčkách? Že jí ale Markétka namíchá tolik uspávacího prostředku, až usne navěky, tomu se nechce věřit! Při předávkování by snad usnula jako špalek a spala do rána, pak možná ještě celý den… Ale postupem času by se jistě probrala! Můžeme se tedy ptát: zabil Markétčinu matku Faust, nebo ji zabila Markétka? A stalo se tak nedopatřením, nebo záměrně? Že Faust v minulosti aplikoval euthanasii, víme spolehlivě, avšak proč by usiloval o bezživotí Markétčiny matky? Aby zabil sebe, musel by vypít celou fiólu! Ostatně má dobré alibi: byl v kritickou dobu s Mefistem na sabathu! S Valentýnem, to byla jiná… Valentýna chtěl zabít! Sám Goethe o téhle věci důsledně mlčí.

Nám to tak nějak může být lhostejné, ale pro rozhodování soudního dvora jde o věc nadmíru důležitou! Pravdou zůstává, že k oprátce stačila Markétce vražda novorozence; kampak tenkrát na nás s laktační psychózou? V Německu byl tehdy, v 16. století, ještě středověk, ostatně v Čechách rovněž… O tom, kdy zemřela Markétčina matka, tedy nevíme nic. Bylo to před Markétčinou deflorací, nebo až potom? Pokud platí druhá možnost, je Markétka vědomou vražednicí, ostatně se z toho ve vězení sama vyznává... A dále: zemřela Markétčina matka předtím, než se její dceři zastavily měsíčky, nebo až potom? A pokud platí druhá možnost, bylo to dřív, než na Markétce začalo být znát těhotenství, nebo až potom? Že si holky moc nevšímala, už víme: za celé představení se jedinkrát neukázala na scéně!  Markétka si možná stahovala břicho... Ale že by na ní nikdo nic nepoznal?

„A to jste, slečno, měla svalnaté řeči o křesťanství!“
„Ale tohle přece je křesťanství?“

Ne že by to bylo křesťanství celé, to, prosím, nikoli... To nikdo neříká! Ale něco na tom je? Křesťanství je o hanbě, strachu a ponížení ženy: to Markéta geniálně vycítila! Také to umí zahrát, protože má talent. Když jde drobnými dívčími krůčky kolem krucifixu, když si kleká k modlitbě u svého lůžka... Když se křižuje svěcenou vodou u dveří chrámu a pak padá na kolena před oltářem v boční lodi...  Cítíte to z každého jejího pohybu! Křesťanství je výplodem mužských mozků. Bůh Otec. Bůh Syn. Bůh Duch. Samí chlapi! Marie zůstala dole pod Golgotou, podle některých tam vůbec nebyla… Tak evangelista Marek například! Jděte do háje i s evangeliem: to nepatří do reality-show! A kdo vám říká, že jste v reality-show?

„Má vina je bezedná! Suďte mne!“
„To nedokážu, Markéto!“
„Ani Goethe to nedokázal.“
„Ale Goethe ji nechal popravit?“
„Ano, ale Bůh...“
„Goethe napsal Boha.“  

Sklání se nad desku kavárenského stolku a líbá jí ruku. To nedokážu, Markéto... Prevít jeden! Má hrát Fausta, ne zamilovaného školníka! Ale věc se má poněkud jinak, než jak to ze své židle vidí režisér Vágner... Hogen totiž nehraje zamilovaného školníka... Hogen hraje velkého herce, který najednou neumí zahrát Fausta! Cítíte ten rozdíl? Kdo by to byl řekl. Prý miluje Markétu a nikdy nedopustí, aby jí ubližovali... Jak komplexní a vrstevnatý je herec Hogen! Až Markétu opravdu dostane, bude to za herecký výkon. Nejhorší na tom je, že ona to ví! Miluje herce Hogena, a proto riskuje. Chce všechno, nebo nic: je to Markéta!

Markéta je tedy deflorována a uvedena do stavu Hogenových milenek, které se do svého mistra s železnou pravidelností zamilovávaly během natáčení. To všechno takřka před očima celého národa, který frustrován hledí okem kamery do tmavého průjezdu, kde ti dva zmizeli; byl to plánovaný únos! Až vyjdou ven, budou se držet kolem pasu a ramenou. Nikomu neřeknou nic. Ale budou se tvářit tak, že člověk nemusí být zrovna Mefisto, aby věděl, která bije... Jediný, kdo nemá o ničem tušení, je Markétčina matka! Nic ji nepřiměje, aby vystoupila ze svého zákulisí, kde v tichém drmolení modliteb očekává smrt. A ta je blízko.

Nezdá se, že by se ti dva nějak hanbili... Naopak! Markéta je šťastná a hrdá, jakého že to má znamenitého muže! Herec Hogen jí bude na kolenou slibovat věrnost až za hrob: tehdy bude mít celý národ slzy v očích! Jenom ať nepřijde konec, říká si Faust, jen žádný, žádný konec! Umřel bych, Markéto. Při druhé schůzce v Martině zahradě je Faust ještě natolik plný ušlechtilých pohnutek, které zaplavily jeho nitro v lesní sluji, že snad myslí všechno, co říká Markétce, vážně! Mohl by jí přece zalhat o svém náboženství, ostatně ona mu uvěří všecko... Místo toho jí vykládá o svém pantheismu slovy tak upřímnými, že děvče jen vydechne: Takhle nějak to říká i náš pan farář! Pravda, jen poněkud jinými slovy... Těžko si představit, že Faust, který se navrací z lesní sluje, je tím Faustem, který říká Mefistovi: Tuhle holku mi přivedeš! Mezitím se ovšem na scéně objeví Valentýn...

Mistr Korda během zkoušek začal věřit tomu, že ochraňuje Markétu. Ta s účastí přihlížela šermířskému klání obou mužů, které nade všecko milovala, a mistr Korda se, aniž o té věci měl jasnou představu, stal jejím bratrem. Říkal: Jsem jako váš starší bratr, Markéto! Říkal: nedovolím, aby vám tenhle zlosyn ublížil! Netřeba zdůrazňovat, že byl lepším šermířem než Hogen. Kdyby záleželo pouze na tom, byl by Valentýn s Faustem hotov ráz dva! Pravda, Hogen se zlepšuje v šermu a stát se může leccos, ale bez Goethovy pomoci by se jen těžko obešel... Dvorní rada mu vyšle na pomoc temného tovaryše, takže mistr Korda nejenže narazí na tuhý odpor protivníka, ale nemůže se ani za nic dostat Faustovi na kobylku! Jeho ruka, ruka vojáka, nezadržitelně umdlévá...

„To snad šermuje sám ďábel?“

Pan Korda hledí společně s okem kamery do zšeřelého průjezdu, kde zmizela Markéta Artjušenková s hercem Hogenem. Trochu se schovává za zády kameramana, ale ne proto, že by měl strach... Nemá strach, jen se třese zlostí! Jak by ne? Je noc, noc na ulici před Markétčinými dveřmi. A on je Valentýn! Pravda, doba je tolerantní, ale všechno má jaksi své meze! Nebo ne? Valentýn je křesťan a voják a čest jeho sestry je mu nade všechno. Když vidí ty holky po hospodách, když slyší ty řeči, které se o nich vedou, kdo kde a jak s kterou, pomyslí hned na Markétku a nadýmá se pýchou: jeho sestra je docela jiná! Docela, docela jiná! Tak tomu bylo až donedávna. A teď? Proč kamarádi uhýbají očima, když hovoří o Markétce? Co znamenají jejich pohledy, střetající se nad deskou politého stolu jak jiskřící hroty šavlí? Netrvá to dlouho a jeden z nich se při vyslovení jména Markéta ušklíbne. Valentýn vyjede jak ďas. A už ho drží pod krkem a chce ho vyvléct z lokálu. Ale kamarádi se provinilce zastanou.

„Zbláznil ses? Což nevíš, jaký poklad přechováváš doma?

Pustí jednoho a sápe se po druhém. Tady se nedá nic předstírat: Markéta je to nejdražší, co na světě má!

„Nebuď blázen, Valentýne! Všichni vědí, že má galána! Zahrnuje ji dary a do svatby se nežene!“

A už je před hospodou. A už rajtuje, luka neluka! Štve koně cestou necestou, lesem nelesem a ani náhodou nepomyslí na opušťák... Ostatně, propustku mu podepíše Mefisto! A už uvazuje koníčka před rodným domkem. Nikdo nechvátá jezdci v ústrety. Nic obrok a seno. V oknech tma. Pak záblesk světla. Ó, tam se nespí! Tam svíci rozžehl někdo! Kde však je matka? Což spí za stěnou? Celé město ví – a matka neví? Je vůbec doma? Že by se z té staré lichvářky stala kuplířka? Prý půjčuje ze soucitu, jaký musí mít křesťan s křesťanem: je tak zbožná! Ale s Markétkou soucit nemá... Ta holka dře do úmoru! Proč nebdí, když je zbožná? Což nemá ráda Markétku? Což by pro ni krev nevycedila? Já, Markétko, krev vycedím: ale nebude to krev moje! Já, Markétko, zabiji tvého galána před dveřmi matčina domu! Zabiji ho pod tvým oknem. Před tvýma očima.

Mefisto s Faustem scházejí po zadním schodišti. Čert už ve všech kostech cítí Valpuržinu noc, která se nezadržitelně blíží...  To, příteli, musíš poznat na vlastní kůži! Rovněž Faustovo počínání ho naplňuje uspokojením. Je mi dobře jak vilné kočce, přede Mefisto... Ne kocourovi, nezapomeňte, prosím: kočce, která se tiše vine po střechách mezi komíny... To je to, co Mefisto má rád: napůl zlodějství a napůl muchlování! Jen kdyby ten pitomý Faust nevedl takové slizké řeči! Okno Markétčina pokoje je hned okénkem do sakristie a hned přímo do ráje, svit svíčky třpytem věčné lampičky a podobné nesmysly... To všechno by se dalo ještě snést, ale ta marnotratnost, s jakou tuhle tuctovou holku zahrnuje dárky! Teď prsten, pak řetízek, náramek... Kde mám pořád brát takové věci? Což je peklo bezedné? Pravda, leccos už umíme vyrobit synteticky, však jsme tak trochu alchymisté... Ale což ten zpropadený chlap nevidí, že tady si dávno může v pohodě užívat zadarmo? Nakonec bude chtít briliantový podvazek!

Aby pozlobil svého zákazníka, zpívá Mefisto pod okénkem Markétčiny světničky za doprovodu niněry milostnou píseň. Říká jí „morální“, ale ve skutečnosti je to posměšná píseň! Zpívá v ní o jakési Katušce, která se v noci toulá. Toulá se, toulá, až se zatoulá, kam neměla, jaký div, že se vrátí domů bez věnečku? Někdo jí ho serval! V tmavé uličce po ní sáhl a bylo po všem. Teď chodí po městě a hledá ženicha, najde však jen posměch a bídu... Tahle píseň rozehřeje Valentýna do ruda! Zvlášť její druhá sloka, kde zpěvák říká dívce: Ten, čí jsi host, už má tě dost! Dost – dost – dost! Dost – dost – dost! A pak ta třetí: Nečekej vděk! Máš prstýnek? Tak vidíš, tak vidíš. Tak vidíš, ty bláhová! Hanba se neschová! Ne –  ne – ne –   neschová! Ne –  ne –  ne – neschová! Valentýn stojí čelem k průjezdu, tak trochu schovaný za kameramanova široká záda, a třese se vztekem.

„Ty zatracený krysaři! Do pekla s tebou, elemente! Do pekla i s tím tvým inštrumentem! Ty pablbe a holkaři!“

Mefisto naříká nad rozbitou niněrou, ale cítíme, že to jenom hraje... Ostatně také Viktorův výkon jde nahoru! Je mezi herci, a aniž by ho to stálo větší námahu, stává se mezi nimi sám hercem. Což nehrajeme všichni tak trochu v reality-show?

„Ach, má niněra! Co si teď počnu, ubohý? V potu tváře dobývat svůj chléb? Ne, do závodní kuchyně mne nikdo nedostane! Ani na šachtu! Jsem umělec a půjdu do reklamy!“

Valentýn soptí.

„Tak to bychom měli niněru! Teď dojde na palice!“

Mefisto se schová za Faustova záda a legračně vykukuje z jeho podpaží.

„Doktore, na něj! Nic se neboj! Kdo tě učil šermu?“

Tak tu stojí, Faust a Valentýn, dva muži, které Markétka nade všecko milovala. A už se na sebe vrhají! A už se bijí hlava nehlava! Jak žalostný boj a jaká zkáza: což může jej přežíti srdce ženy? Snad v Horatiově klasicistickém paláci v Římě, ano, ale my jsme v dobách pokročilého romantismu, ne u Corneille! Bij. Bodni. Píchni. Tni a vetkni. Zabij, zabij! Přesekni tu žoužel. Valentýn se podivuje, jak hbitou rukou vládne nevoják. Patrně opravdu šlechtic? Nevidí stín za Faustovými zády, který se pohybuje spolu se svým pánem. Náš zákazník, náš pán! Kam Faustova ruka, tam ruka jeho stínu. Má noha. Tvá noha! Bij, bodni, sekni, píchni, drmolí si radostně náš čert pod vousky, a připadá si lépe, daleko lépe než vilná kočička... Bij, zabij! Vychutnej si ho, Fauste; tohle se nebude opakovat! Mystérium smrti je světem bojovníka! Co o tom ví theolog? Úplné hovno.

„Bože můj! To snad šermuje sám ďábel?“

Ba že ďábel, vojáčku. Nebýt ďábla, byl by ten hejsek vyřízený ráz dva, na dva výpady! Už brzy budeš ležet v krvi na sněhu. Budeš proklínat svou matku a sestře dáš jména, jaká si nedá za rámeček ani v těch nejtemnějších snech! Umíráš? To se vykoná rychleji, než se to řekne! Než řekneš: švec prťavec! Než řekneš: sursum, corda! K čemu to kvílení? Valentýnovi se chce umřít! Pamatuješ, Markétko? Pamatuješ, co jsem ti napsal na bílé stránky tvého památníčku rudým inkoustem? Ty běhno beze studu! psal jsem. Děvko, psal jsem...  Markétka kvílela. Můj Bože, bratře, co to říkáš? A Valentýn: Nech Boha bohem: tys mne zabila! Sbohem, sestřičko... Jen o jedno tě prosím: zabij matku! Zabij, zabij matku. Také matku...  Také matku.

Ve chvíli, kdy televizní divák, vydávající ze sebe poslední slzy, hledá ovládačku, aby přepnul na fotbalový zápas, se odněkud ze stínu vyřítí mistr Korda. Jan Hogen s Markétou Artjušenkovou stojí v průjezdu a mnohomluvně se usmívají. On ji drží kolem ramenou, ona jeho kol pasu: oba jsou nevýslovně šťastni, i když, pravda, každý z poněkud jiného důvodu... Mistr Korda je jediný, kdo tohle spolehlivě ví! Během zkoušek začal věřit tomu, že ochraňuje Markétu, která s účastí přihlížela jeho šermířským kláním s hercem Hogenem, a tak se stal jejím bratrem. Říkal: jsem váš starší bratr, Markéto! A: nedovolím, aby vám ten americký zlosyn ubližoval! Kamera byla v tu chvíli natolik duchapřítomná, že zachytila, co se stalo, do rána se však objeví na scéně i několik záběrů z amatérských kamer! Kdo se dobře díval, viděl následující:
1) temný průjezd → Víme, že v něm před několika hodinami zmizel Faust s Markétkou. Prostřih vyvede diváka z trýznivého čekání, ale kameramana už zebou nohy. Nicméně 2) → v průjezdu se něco hýbe! Jako by se tam kdosi objímal a líbal! Nejsou to Faust a Markéta? Jsou to oni! Copak nám asi řeknou na mikrofon? 3) → Jan Hogen s Markétou Artjušenkovou, nenalíčeni a v civilu, se vynořují ze tmy neosvětleného průjezdu a zastaví se na chodníku před hodinkovým hotelem. Usmívají se poněkud rozpačitě, ale už se ozval potlesk, který je z rozpaků vyvede, jeden divák, druhý, za chvíli bouří celá ulice. Bravo, bravo! Reportér s mikrofonem nakračuje před kameru a klade první otázku.

„S jakými pocity opouštějí naši milenci hotel? Nejdříve vy, pane Hogene!“
„Jsem nesmírně šťasten!“
„A vy, slečno Artjušenková?“
„Jsem též velmi šťastna!“
„Poděkujme a především pogratulujme pro tuto chvíli našim milencům! Škoda jen, že jsme u toho nemohli být, jak se říká, naostro!“

V tu chvíli se ze stínu vyřítí pan Korda. Teprve zpomalený záběr ukáže, že v pravici třímá nahý kord! Kdybychom sekvenci nezpomalili, neviděli bychom nic, nebo téměř nic. Když ale záběr zastavíme a zvětšíme v detailu, vidíme → že špička zbraně není ostrá: je na ní kovová kulička, kterou šermíř pro jistotu obtočil lepící páskou, jakou hokejisté používají na hokejky. Ta veliká bakule nám umožňuje zodpovědně předpokládat, že pan Korda nechtěl svého soka zabít; obžaloba to později vezme v potaz. Chtěl ho jen, abychom tak řekli, pěkně zřídit! Dát mu za vyučenou! To první se mu povedlo, druhé nikoli.

Výpad byl natolik rychlý, že se herec Hogen skácel dřív, než diváci postřehli, že se vůbec něco děje. Rychlý výpad šermíře doprostřed hercova čela uspal svůdce nezletilých děvčátek okamžitě. Ten později v rozhovoru pro ilustrovaný žurnál Touha potvrdí, že nepostřehl vůbec nic! Až když se probral k vědomí, rozbolela ho hlava, a rozbolela ho tolik, že nemohl ujít souvisle deset kroků. O tom, co se krátce předtím stalo, si nechal vyprávět: díval se na svou vlastní smrt jako televizní divák, ze záznamu! Proto ani nevěděl nic o tom, že ho v návaznosti na ránu doprostřed čela pan Korda sešvihal svou zbraní jako prutem. Vypadal přitom mnohem úctyhodněji než Jiří Menzel, ba dokonce lépe než sám kouzelník Arnoštek! Kord není prut ani kouzelnická hůlka, ale rentgen hlavy Faust navzdory všemu odmítne. Učinil tak veřejně a na kameru a jeho popularita nesmírně vzrostla. Napověda se propadl na sedmé místo.

Krátce nato odlétá Faust s Mefistem na sabat. Mefisto roztáhne ruce a přikáže svému klientovi, aby se schoval pod jeho plášť. Plášť je temně rudý, jak se na ďábla sluší, s černou podšívkou. Jak dlouho poletíme? zajímá se Faust, a Mefisto odpovídá vyhýbavě, že se jako napřed trochu proletí nad krajinou; neřekne ale Faustovi, že opustí katastr hlavního města Prahy a kdo ví, snad i středočeský kraj... Má to být překvapení, dárek k zasnoubení! Mefistovým zájmem je, aby se zasnoubení protáhlo co nejdéle, a Faust, ten podivín z alchymistické kuchyně, nemá nejmenší tušení o relativitě času... Ostatně my, kteří žijeme sto let po Einsteinovi, také ne! Faust tedy vleze pod Mefistův plášť a připravuje své tělo i ducha k odletu. Bezpečnostní pás nenajde, ale pytlík na zvratky ano. Mefisto jich má na podšívce přichycených suchým zipem celou sadu!

„Co s tím pitomým kufrem? To ho budeme všude vláčet s sebou?“
„Sponzor na tom trvá! Mám tam smlouvu.“

Plášť je veliký a Faust se pod něj pohodlně vejde i se zavazadlem. Je ostatně dost prostorný i na to, aby se v něm pasažér mohl za jízdy procházet jako v kupé presidentského vagónu! Faustovi vadí jen to, že nevidí ven. K čemu je takový vyhlídkový let nad Prahou?

„Nic nevidím!“
„Vystřihni si okénko!“

Než stačí namítnout, že si z něj Mefisto utahuje, drží v ruce nůžky. Vystřihne okénko, dostatečně velké na to, aby jím prostrčil hlavu, ale v ten moment se nad okénkem objeví nápis: NEVYSOVIVAJTES IZ OKON! V téže chvíli přitlačí Fausta k podlaze kupé neznámá síla. Aniž by zaslechl zvuk motorů, ocitá se vysoko nad Prahou. Stisk povolí a Faust vyhlédne okénkem. Je to úžasný pohled. Praha pod ním je jako zorané neuvláčené pole, co dům, to hrouda.

„Nemůžeme trochu níž? Takhle toho moc nevidím!“
„Ale nebudeš nikomu vytloukat okna, viď že ne?“
„Gustav Husák už nežije! Hrad vynechám z úcty k předkům!“

Snesou se níž. Vidí Strahovský klášter, podloubí na Pohořelci a Petřínskou věž, ale pro Mefista není nic těžkého prolétnout i zrcadlovým bludištěm! Faust vidí svou omlazenou, ale pokřivenou tvář, je to komické, avšak Faust se nesměje. Dávno ho nebaví takové banality jako zrcadla, ne, představitel prince Hamleta a krále Leara se nebaví takovými pitominkami! Zda být či nebýt, ano, tím se baví... A jak být, o to mu jde především! Mefisto prolétne podloubím Malostranské besedy, v tu chvíli se tam zvedne příšerný průvan a ti, kteří si nedrželi klobouky, běží za nimi až k sv. Mikuláši. Aniž by zaplatil vstupné, prolétne Mefisto hlavní chrámovou lodí, zato přispěje do pokladničky na charitu. Klobouky vyfoukne zpátky na náměstí.

„Zdalipak víš, odkud pochází tahle barokní kazatelna?“
„Chceš snad říct, že z pekla?“
„Ovšemže z pekla! Jen se podívej na ty podsvětní tvary! Je to mušle, ověšená chaluhami a všelijakou havětí, jako by ji zrovna vytáhli z moře! Vytvořil ji Poseidón, jestli o tom nevíš! Celý tenhle chrám patří Poseidónovi!“

Obrazy na stěnách chrámové lodi se pohnuly. Návštěvníci z USA, Japonska a zemí Evropské unie vykřikli. Zítra o tom vyjde článek v ilustrované revui Touha, ale hyperkritická veřejnost to svede na reality-show... Jistě zas mají někde nějaké provázky! To Mefista rozesměje. Tihle lidé si pořád představují svět jako loutkové divadlo! To už se ale naši dva kumpáni prohánějí nad Vltavou. Tentokrát létají baseballové čapky z parníků přímo do řeky, voda se vzduje a nese je k Novotného lávce. Fausta to nebaví, zato Mefisto ryčí na celou svou rozšklebenou tlamu... To Viktor umí, kdo si vzpomene na jeho výstupy v reality-show, ví, o čem je řeč!

Ďábel, poháněný raketovými motory, se baví jako malé dítě na loutkovém představení. Kam jenom ten svět spěje?
Tak se Faust ptá sám sebe, ale vtom ho opět neznámá síla tlačí jako bezmocného brouka kamsi stranou... Když nápor pomine a Faust hledá okénko, vidí, že se zúžilo na polovic; také paneláky venku vypadají jako čárový kód...

„To je Prosek?“
„Mukačevo!“

Dál nevidí nic; nestačí ani zaprotestovat, že si z něj čertisko tropí čurdu! Nachází se v podivném stavu, jako kdyby ztratil vědomí, asi jako když ho mistr Korda uspal... Ale tentokrát nespí, ne, je při plném, ale jaksi prázdném vědomí, okénko docela zmizelo, a když se začíná znovu objevovat a rozšiřovat jako intervaly v čárovém kódu, vidí Faust dole pod sebou neznámou megalopoli, široširý lán budov na jakési řece, do které by se vešlo asi tak pět Vltav, soustavu mrakodrapů jako krystaly v nějaké drúze...

„Kde to jsme, prosím tě?“
„Hádej. Můžeš třikrát!“

Srdcem herce projede radost, že se ocitl nad svým druhým domovem, nad svým novým domovem totalitní éry, kdy v Československu vládli komunisté, dnes nevládnou už ani v Rusku a je možné svobodně cestovat... S Mefistem navíc i zadarmo, a to je skutečný výdobytek, s jakým se může setkat jen účastník Mefistovy reality-show! Píská si motiv z Novosvětské, zní to teskně nad zálivem, ale on nepociťuje stesk, tentokrát nikoli...

„New York?“
„Šanghaj, ty mamlase!“

A zas nevidí nic. Šanghaj i Mukačevo, všechno zmizelo v zužující se škvíře za okénkem Mefistova pláště, když ďábel přibrzdí, vidí před sebou průčelí Filosofické fakulty...
Faust nikde na světě nespatřil ponuřejší architekturu! Omítka pochází ještě z doby, kdy tu byl rektorem jezuita Mukařovský, žádný div, že Faustovi povyskočí žaludek a zabuší na černou stěnu kupé...

„Tam ne, proboha!“
„Ty nechceš pozdravit děkana?“
„Víš, co jsem ti slíbil!“
„Ale mohli bychom mu udělat průvan v lejstrech? Jak se vlastně jmenuje?“

Faust vysloví děkanovo jméno. V důsledku zrychlení však vyšumí kamsi do prostoru za nimi, ostatně si nezaslouží, aby nám zatěžovalo paměť... Děkan, kterého měl Faust na mysli, byl ryzí poctivec a idealista! Vyvedl Filosofickou fakultu z ekonomické krize a postavil ji na pevný výukový základ. Počet přijatých studentů se ztrojnásobil! 

„A kdy poletíme na Harc?“
„Myslíš krajinu poblíž Schierke a Elendu?“
„Ano.“
„Zůstaneme v Praze!“

Faustovi je divné, proč letěli do Prahy z Petřína přes Mukačevo a Šanghaj, ale potlačí svou všetečnou otázku... Když se čert chce proletět, tak to prostě lítá! To už musí stát za to, jinak by se mu nevyplatilo ani startovat... Desetkrát se omotá kolem rovníku, než si stačíte vybavit jméno své matky! Faust si nedokáže vybavit jméno matky. Ostatně, v té rychlosti to není nic tak jednoduchého! Kdo by to řekl? Proletěli pod Prašnou bránou a sunou se zvolna na úrovni luceren veřejného osvětlení po Příkopech a Národní třídě. Josef Jungmann, zmožený z národního obrození, usedl na židli, kterou sochař prozíravě opatřil jeho pomník, a hledí do obrazovky přenosného televizoru. Zapůjčil jej sponzor a právě dávají záznam loutkového představení Fausta. Nevystupuje v něm Valentýn ani Markéta. V loutkovém představení je jenom Helena a Alexandr Macedonský! V důsledku toho se tichý génius, milovník Goethova díla, trochu nudí.

„V Praze? To zas poletíme na Petřín?“
„Ani na Petřín, ani na Petřiny!“
„Už to mám! Na Vyšehrad! Nebo na Barrandov?“
„Nebudou tam žádné hory, skály ani kameny.“
„Tak co tam bude?“
„Tanec, příteli! Tanec!“

Tak to bude tanec. Sunou se pomaličku, co tryska trysku mine, směrem k Vyšehradu, ale rychlost Mefistova kupé se stále snižuje, Faust by už klidně mohl vystrčit hlavu z okénka, kdyby se nebál, že si ji urazí o kandelábr. K vyšehradské skále ale nedorazí.

„Zdravím vás, Ginger! Zdravím tě, Frede!“
„Dobrý den Mefisto! Tak zase v Praze, zase v Praze?“
„Ale ovšem! Je to moje nejmilejší místo.“
„Jsi hodný, že ses na nás přiletěl podívat!“
„Mám vás rád, Frede!“
„My to víme, Mefi! Bez tvého přičinění bychom jen stěží tančili!“
„Ano... Byl to vskutku ďábelský architekt!“
„Jak dokázal skloubit konstruktivismus s postmodernou! Vidíš? My tančíme!“
„Tančíte, Ginger a Frede! Krásně tančíte!“

Krátce nato přistane Mefisto i se svým pasažérem na ploché střeše Tančícího domu.
Tak to nebude jenom tanec, říká si Faust, to bude přímo fičák (přesně tak to říkával Emil, vzpomínáte? Po účasti na hře Velkého Bratra se už nevrátil na šachtu! Kdo by se také vracel, když má možnost dostat se do reklamy? Zatím účinkuje v televizních upoutávkách), mazec a vůbec všechna ta slova, pojmy a představy, které nás uchvacují jako let nad podvečerní Šanghají! Faustovi přijde divné, že je Mefisto schopen vtěsnat tolik objektů na hlavu útlé tanečnice Ginger, ale kdyby chtěl, vtěsnal by pod Fredova čapku celé Mukačevo! Faust se už přestává pozastavovat nad takovými maličkostmi. Teď jsme zde, za pár vteřin onde, nemá smysl zkoumat všechny dimenze reality: jsme teď ve třech, nebo čtyřech rozměrech prostoru? A jak se to má s časem? Mefisto tomu říká → Kaluzova střecha! Ostatně nás nezajímá, co tomu řeknou Pražané... Pražané nevidí nic na střeše roztančeného domu; na Kaluzově střeše vládne twistovaný prostor! Někteří by rádi neviděli Tančící dům vůbec.

Pražan nevidí nic: a přitom je tam všechno! Však pohleďte: švédský stůl pod širou oblohou (avšak neprší sem ani netáhne průvan. Takovou maličkost sfoukne Mefisto jedinou řasou na svém očním víčku!), dlouhý jistě padesát metrů, kuřácké kouty, v nichž kouř cigaret a doutníků odvětrává tak dokonale, že v nich mohou bez jakékoli újmy na zdraví postávat i nekuřáci (Mefisto je kupodivu nekuřák), takže zákon o kuřáctví a veřejných prostorách se jaksi ruší sám od sebe... Dále posilovna pro dědky starší tří set let a makrobiotická jídelna pro čarodějnice... Bazén, poctivá pětadvacítka, naplněná po okraj šampaňským... Avšak dost! Nechceme laskavého čtenáře docela znechutit tolikerými laskominami! Víme, že by se rovněž on chtěl účastnit satanské show, kde může po libosti kouřit, aniž by si poškodil plíce, a skákat po hlavě šipky do šampusu! Ostatně to není žádný »Bohemia sekt«: poctivý ruský šampus to je, a také vodka, k tomu kaviár a bliny na švédském stole... Mefisto ovšem pije čistý špiritus.

A už se slétají hosté! Jako první vtrhly na terasu opice. Mandrilové, paviáni a kočkodani s rolničkami, zvonkohrami a malinkatými činely navlečenými na dva prsty; ty největší a nejmoudřejší byly vyzbrojeny malými pouťovými trumpetkami. Faust se dozvídá, že to jsou duše předkřesťanských Čechů: hravé, drzé a zvědavé jak opice! Po nich se usadili kolem bazénu uvážliví lidoopi. Byli to orangutani a šimpanzi, bez hudebních nástrojů a podivně zadumaní. Seděli tiše a hleděli rozjímavě na hladinu sektu. Bílí a černí giboni, podobní plyšákům, hned začali s neuvěřitelnou mrštností šplhat po Fredově čapce. Jako poslední vstoupila na terasu hrůzostrašná gorila. Usadila se ke klavíru a preludovala pralesní tóny, zpěv papoušků a drnčících lián, tóny se však postupně projasňovaly a hle, už proskočila melodie, zprvu sotva zřetelná a přerušovaná, potom však stále výraznější a souvislejší, připomínající teskné houkání transoceánského parníku v zátoce poblíž New Jersey... To byly duše prvních Čechů, které přijaly křesťanství, snaživé, neuvědomělé a temné.

„A což kníže Václav? Ten nepřijde?“
„Zbláznil ses? Umíš si představit, jaký by z toho byl skandál? Svatý Václav na sabathu! Ne, to si ani já nemohu dovolit!“

Avšak jméno, jednou vysloveno, působí magicky. Faust zpozoroval, jak se v koutě blízko jedné z bočních kaplí, kam opičky během rautu odbíhaly k modlitbě, začíná cosi pohybovat. Byl to stín, který nabýval stále větší hustoty, podle všeho stín člověka; ten však nenabyl lidské podoby, nýbrž zůstal od začátku až do konce temně šedým stínem s bělavými odstíny. Dělal šermířské výpady, podobné těm, jaké učil Fausta mistr šermu Korda, a bodal do vzduchu, odkud se ozývalo posměšné pískání. Přitom zacházel stále hlouběji a hlouběji do kaple, aby z ní byl po chvíli neznámou silou vytlačen zpět na prostranství před švédským stolem; poté začalo všechno nanovo. Muž bodal vzduch a neumdléval. Až umdlí, rozhlédne se kolem, ale to už bude svítat a raut bude u konce.

„Kníže Boleslav, uchvatitel Moravy a zakladatel českého státu!“

Faust stojí s otevřenými ústy. Mefisto ho na to upozorní a jeho klient raději sklapne, aby mu náhodou do huby nevletěl netopýr. Netopýří masíčko je chutné, šťavnaté a křehké, ale znáte lidi... Kážou o toleranci a bezpředsudečnosti, když to ale mají dokázat skutkem, zvedne se jim žaludek!

„A kdo je ten pozlacený muž s křížem, proboha? Což se to smí, létat s křížkem na sabat?“
„Nebuď včerejší! Kdo by se dnes kříže bál? A neklej mi tady!“
„Ale kdo to je?“
„Ty ho nepoznáváš? Vojtěch Slavníkovec!“
„Zbláznil ses? Vždyť to byl mučedník! Hned ho vrať!“
„Však byl také až donedávna na nebesích! V odvolacím řízení dostal lehčí očistec za hanobení víry a národa! Prosadili to Baltoslované na ekumenickém sletu.“
„To jsou úžasné věci! A Žižku tady nemáte?“

Čtenář se neurazí, když nebudu postupovat přísně chronologicky; trvalo by to příliš dlouho, než bych s ním prošel celé české dějiny a uvedl, kam kdo přišel, zda do pekla pod zemí, do očistce nebo do ráje v nebi... Kdo chce vědět, kde se nachází očistec, ať čte Dantovu Komedii! Ostatně laskavý čtenář měl možnost shlédnout celý raut u Satana na obrazovce svého televizoru! Jedinečnou možnost, musíme dodat. Protože to, o čem celé generace křesťanů jenom slyšely nebo čtly, viděl na vlastní oči! Magická realita kosmického pozadí se mu zhmotnila a on prohlédl. Vidí teď, že svět není černobílý a že k tomu, abychom byli tolerantní, nestačí dát ženským volební právo! Abych ale čtenáře uklidnil a nezavdal příčinu k dohadům, mohu prozradit, že Otec vlasti Karel IV. je v ráji, i když to byl jen poloviční Přemyslovec, a že tam šel přímo a s nohou obutou! Totéž platí o T. G. Masarykovi, Josefu Jungmannovi a Vácslavu Hankovi. Z Habsburků se do nebe dostal Ferdinand Dobrotivý a ještě někteří, ale raději nebudu žádného jmenovat, protože se s tím česká frakce v Evropském parlamentu nehodlá smířit… 

A všichni tančí! Tančí proti své vůli a tančí, i když o tom nevědí! Nevidíte snad Ferdinanda, jak se vlní v bocích? To je ten v paruce s dlouhými vlnitými vlasy. Nevidíte Josefa, Františka a Leopolda? Také ty poznáte podle tlustého pysku, a toto je Sigmund, Vladislav a Rudolf... Rudolf byl alchymista a Faust se s ním dá do řeči. Tykají si jako staří kamarádi.

„Kde vlastně skončil ten tvůj homunkulus?“
„Myslíš golema? Toho po válce odvezli Rusové!“
„Myslel jsem, že je ve švédských královských sbírkách?“

Vida, tak tedy Rusové, říká si Faust, ale už je odnášen všeobecným vířením a tancem proti směru hodinových ručiček kolem bazénu, čím to, že všichni tak krásně tančí moderní tance, ptáte se? Ale to netančí oni: to tančí Ginger s Fredem! Jak by mandrilové mohli krásně tančit? Jak by to dokázali první křesťané, hrubí a neotesaní jako sama svatováclavská stolice? Ostatně bych nedal nic za to, že i sám kníže Václav dostal pálku za hanobení vyznání a rasy! Což nedával bičovat jinověrce, které lákal na svůj hrad ke švédskému stolu? Pohan v aspiku, to chutnalo víc než cokoli jiného… 

Hosté satanského rautu se dělí na dvě sorty: ti první se při hvízdnutí plavčíkovy píšťalky vrhli k švédskému stolu, ti druzí rovnou naskákali do bazénu! Až si budou měnit místo, budou ti první těžcí a půjdou rychle ke dnu, zatímco druzí, mokří ve svých róbách a žaketech, rozmáčí na švédském stole všechen aspik a majonézu! Viděli jste někdy švédský stůl zpustošený obyčejnými smrtelníky? Máte-li představu, že se na onom světě člověk nějak podstatně změní, rychle ji opusťte! S ní opusťte i naději, že snad nebešťané jedí aspik a majonézu... Ne že by v nebi neměli švédské stoly; ty oni mají! Ale na těch jsou ovesné vločky, pšeničné klíčky a otruby! Prozradím-li vám, že si nebešťané mažou černý chleba bílým jogurtem, uděláte si dost plastickou představu...

Však tam, hle: co to k nám kráčí? Rezavý sud na tenkých chlupatých nohou, špláchá to a zapáchá tak, že musí být odstaven na samou rampu... Tam však zase hrozí převržením na hlavy bodrých Pražanů, Mefisto se rozhodne ucpat ho hlavou karlovarského rodáka K. H. Franka... Než se ale Faust stačí zeptat, proč sud kráčí na pavoučích nohách k satanovi na návštěvu, strhne Mefisto jeho pozornost stranou:

„Pohleď! Manželé Stodolovi!“
„Manželé Stodolovi? Kdo je to?“
„Dva krásní lidé, kteří před časem dostali trest smrti za to, že v zištném úmyslu vraždili důchodce!“
„Ach, tihle? Ale ti přece nedostali trest smrti?“
„Pravda, legislativa se změnila... Ale jako by se stalo, jako by se stalo!“
„Ale pak to jsou oni! Přímo a tělesně!“
„Ano! Což jsi nečetl Božskou komedii? Však má také pohotovost policie po celé Praze! Bylo dost obtížné dosáhnout toho, aby byli uvolněni na reality-show! Vidíš, jak jim chutná?“
„Ale co ten sud, Mefíku?“
„Ach, ten? To je sud z Orlické přehrady!“

Faust oněměl. Něco takového bylo i nad čichové chápání muže, který léčil nakažené morem, a to tak, že se všem záhy ulevilo! Jak je to možné? Což ten v sudu nebyl oběť? Jak k tomu přijde, čvachtat vedle manželů Stodolových na satanském rautu? Kdo mu vůbec povolil volnou vycházku?

„Nebyl žádné neviňátko! Ostatně z něj zbyla jen bečka sýra! Však proto je tady, uvidíš!“

Vtom zazní fanfáry. Faust se ohlédne a hned ví, pro koho Mefisto přichystal tu bečku chutného sýra! Je to profesor Kurt Laus, ekonom. Není pravda, jak tvrdí zlí jazykové, že si někdejší ministerský předseda potřásal na letišti rukou s Augustem Pinochetem, spasitelem chilského hospodářství... Toho se ochotně ujal jeden bývalý disident, který ostatně nedlouho poté v tichosti zemřel. Někteří ekonomové měli sice na chilské hospodářství poněkud odlišný názor, ale to byli podle liberálních teorií pomahači rudé totality... Zkrátka a dobře, profesor Laus se ocitl ještě zaživa na satanském rautu! Namazal si tence veku dlohozrajícím sýrem a přihlížel, jak mrtvoly dovádějí v bazénu. Ale nechme profesory jejich vidinám a věnujme se podstatnějším událostem! 
Tak tedy – účastníci rautu se baví. Rovněž divák se baví. Napověda se nebaví, ale odkdy někomu záleží na napovědovi? Co svět světem stojí, nikdy nikomu na napovědovi nezáleželo! Když pak nevědí, co kdy kde bylo a po čem, přiběhnou, to se ví... Jen napověda, nezúčastněný a povznesený nad všední věci, ví spolehlivě, co kdy kde bylo a po čem, jako nějaký bůh! Kdybyste se mne zeptali, jak dopadne první velké hlasování diváků, klidně vám to povím... Ale to nesmím: sponzor zakázal! Všichni budou napjatí do poslední chvíle, jak dopadne ta věc s Markétčinou duší, ostatně s tou Faustovou to nebude jiné... Setkají se ti dva ještě, nebo nesetkají? Abychom na tuhle otázku našli odpověď, budeme se zřejmě muset věnovat dalšímu ději Goethova Fausta.

„Myslíš, Mefisto, že se někdy omluví?“
„To jako kdo?“
„Myslím za toho Pinocheta!“
„Já doufám, že nikoli!“

Mefisto byl dost unavený po nočních radovánkách s Ginger a Fredem; patrně proto se na zpáteční cestě uchýlil k nouzovému mezipřistání. Nevíme, kolikrát zbytečně obletěl zeměkouli a přesvištěl nad New Yorkem, ale když konečně přibrzdil, byly všude kolem jen rozměklé hroudy. Jak píše Goethe: Ponurý den. Pole. Ostatně nevíme, kam se svým klientem směřoval! Zdá se, že až na této zastávce si Faust uvědomí, co to je relativita času: než se vytancoval a vykecal s mrtvolami, Markétka stačila slehnout, utopit dítě a otrávit matku! To Fausta zle pohněvalo. Ne snad kvůli děťátku a matce, ostatně z uvedených osob neznal ani jednu... Ale proto, že ho Mefisto obloudil, zaměstnávaje ho v kritické době plytkými zábavami! Na tom není nic zvláštního: také byste se rozčílili,  kdybyste měli čisté svědomí! A jaká Faust dává ďáblovi jména! Jen si poslechněte:

„Ty zrádný, ničemný duchu! Jen si koulej těma svýma ďábelskýma očima! Ty pse! Ohyzdný netvore! Neceň na mne ty žravé zuby, chce se mi z tebe zvracet!“

Mefisto stojí, šibalsky pomrkává a cení špičák.

„To něžné, čisté, nešťastné stvoření! Což má zahynout ve špíně a zoufalství? K jakým trýzním byla uvržena do žaláře! Jaký bídný konec ji čeká!“

Mefisto si z dlouhé chvíle stoupne na jednu nohu.

„Však není první ani poslední!“

Faust, nadupaný adrenalinem, do něho vší silou vrazí, ale čert stojí jako menhir v širém poli. Faust vidí, že tady sám těžko něco zmůže, a protože by, bláhovec, ďáblovi rád tělesně ublížil, začne se dovolávat Ducha země! Jako by ho ještě nepřešly ty jeho bláhovosti…

„Ó, nádherný Duchu! Ty, který natolik znáš mé srdce, že jsi uznal za vhodné zjevit se mi, proč mne poutáš k tomu hanebníkovi, který se pase na neštěstí lidí a kochá se jejich zkázou? Pomoz mi proti němu a proměň ho zpátky do psí podoby, ve které si tak liboval, když se nic netušícímu poutníku připletl pod nohy, přilepil se naň a vetřel se do jeho domácnosti! Ať leze v prachu po břiše jako had! Proměň ho v červa, ať ho mohu zašlápnout vlastní podrážkou!“ 
„Nebuď trapný a vzpamatuj se! Jinak tady budeme stát celou věčnost!“

Faust jako by ho neslyšel. V tu chvíli v sobě cítí tepat tragický nerv celého lidstva.

„Prý není první ani poslední! Hrůza! Co to říká? Proč to říká? A komu? Mně? Chce mne tím uchlácholit? Srdce se mi zastavilo nad osudem jediné, a on se, nevzrušen, pošklebuje osudu tisíců?“
V tuhle chvíli jde o hodně; nejen o Markétčin život! Vždyť čím se provinil ten chudák  Mefisto? Že Faustovi zatajil Einsteinovu teorii? Měl si ji sám odvodit, hlupák, když se rychlostí světla proháněl nad Asií! Což neviděl na vlastní oči krácení délek? Co by za to dal Einstein, aby mohl létat s čerty takovou rychlostí! Však také Mefisto svému klientovi plným právem oponuje:
„Kdo to děvče uvrhl do zkázy? Ty, nebo já?“
„Ty bídáku!“
„Kdo si koho vyžádal? Ty mne, nebo já tebe?“
„Podlá bestie!“

Mefisto zatáhne špičák a řekne tak trochu lítostivě:

„To jste celí vy, lidé! Proč se s námi spolčujete, když nevydržíte do konce? Teď jsi v háji i se svým fištrónem, co? Začíná ti strašit na cimbuří!“
Faust ví až příliš dobře, co má na svědomí. Zabil Valentýna, ještě po tolika měsících se nad městem vznášejí duchové pomsty a čekají na návrat vraha... Ostatně nejen duchové: i orgány činné v trestním řízení! Faust zneuctil a následně opustil Markétku, která v zoufalství utratila své dítě i matku, místo aby vzala život sobě, bláhová... Snad zabila maminku ze strachu, snad ze soucitu; jistotu o této věci nemáme. Že si to přál Valentýn, se nepodobá pravdě, ale kdo ví? V každém případě to tak pro matku bylo lepší.
„Proč jsem tě uklidil stranou, co myslíš? Markéta byla nezletilá! Na to je paragraf, kamaráde!“

Mezitím ovšem dosáhla plnoletosti. Faust vzteky oněmí a rozhlíží se kolem očima podlitýma krví. Mezi hroudami na poli však nenachází nic, čím by podpořil svá slova, i tak ho Mefisto prokoukne... Když takový trouba upírá oči k nebi, není těžké uhodnout, jakými představami se zabývá! Však také Mefisto řekne:

„Ještě že smrtelníkům nebyla dána moc nad bleskem! Nedovolávej se Peruna (v originále Thór), ty mamlase! Bůh není tyran, který ničí ideové odpůrce! Jestli si chceš pomoci z rozpaků, musíš uvažovat pozitivně!“

Pozitivní myšlení je ďáblův nástroj. Faust je bezradný. Zuřivý z rozpaků! Nemá tak docela čisté svědomí, jak jsme se domnívali, a rád by to, jako každý smrtelník, přehrál na někoho jiného! S rychlostí světla to má pramálo společného. A když Mefista proklíná, ten se jen ušklíbne! Kdo to kdy viděl, proklínat čerta? Můj klient ztrácí nervy, říká si Mefisto, mám ho v hrsti...

„Ostatně, jak by si Markétka mohla vzít vraha?“
„Co to meleš, primitive!“
„A ne obyčejného, kamarádíčku! Vždyť tys zapíchl jejího bráchu!“
„Zabil jsem ho v souboji, jako bys to nevěděl!“
„Položil sis otázku, zda by tě vůbec chtěla, po tom všem?“

Tolikerou zlovůli by snesl málokterý z nás. Není divu, že Faust opět začne čertem cloumat. Také bychom cloumali! Čert na jedné noze však stojí jako menhir v širém poli.

„To laskavě nechej na ní, ty potvoro! Teď hned mne k ní zaneseš, rozumíš? V tu chvíli ji osvobodíš, nebo si mne nepřej!“

Mefisto je na vrcholu blaha. Jediné, co ten chudák Faust může v dané chvíli udělat, je doprošovat se ďábla! Teď mu dám vylízat psí misku...

„Já nemohu pout mstitelových rozvázat a jeho závor otevříti!“
„Drž hubu a doveď mne k ní!“
„A víš, jakému nebezpečí se vystavuješ?“
„Nebuď směšný!“

Mefisto, už opět na obou nohách, si Fausta vychutnává. Zdalipak víte, proč ho tento nedokázal porazit, ačkoli stál na jediné noze? Ano, výborně... Byla to ta s kopytem!

„Což mám veškerou moc nad zemí i nad nebem? Mé síly jsou omezené! Uspím žalářníka, jestli chceš, ale víc nemohu... Ty se zatím zmocni klíčů a vyveď ji na svobodu! Kouzelní oři budou přichystáni... Tolik ještě zmohu, ale víc ne! Všechno ostatní záleží na tobě!“

Fausta v tu chvíli nenapadne, že tu něco nehraje. Že by tenhle Einstein, prohánějící se kolem rovníku v kosmickém expresu, nedokázal kolem Markétky rozprostřít svůj pekelný plášť a zamumlat nějaké to »abroka dobra«? Podivné! V nebi si troufal přemistrovat samotného Hospodina, a teď takový defétismus? Vždyť dokáže-li uspat žalářníka, jistě by  uspal i Markétu? Ostatní by už zařídil jeho klient: Markétka je lehoučká jako slehlé děťátko! Protože nám však nezbývá než věřit čertovi, musíme následovat důvěřivého Fausta a přihlížet jeho pokusu osvobodit Markétku bez vydatnější pomoci magických prostředků jaksi svépomocí, obyčejnou rukou smrtelníka…

Noc. Širé pole. Faust a Mefistofeles burácejí vzduchem na černých ořích. Tak onu epizodu po mezipřistání v polích popsal Goethe, a my musíme uznat, že pravdivě. Mezitím se zešeřilo a on ze země vykouzlil pekelné vraníky. Bez básníkovy pomoci ani čert nic nezmůže!

„Co dělají ty staré báby tam na tom vršku?“
„Nevím.“
„Pohleď, Mefisto... Ony létají!“
„Patrně čarodějnice.“
„Dál! Jen dál!“

Po tomto výkřiku se naši hrdinové brzy ocitnou před budovou žaláře. Pekelní koně nelétají rychlostí světla, i tak tam byli právě včas, aniž by přeletěli o zastávku dál... Jak Mefisto uspal žalářníka, nevíme. Goethe o tom mlčí a my se můžeme jen dohadovat... Učinil se neviditelným? Nebo se k žalářníkovi vetřel v nějakém převleku? Jeho možnosti nemusely být neomezené, aby se zmocnil klíčů! A už, hle, Faust schází po schodišti do sklepení vrahů! Už zarachotil zámek, už zaskřípěla mříž. Faustovi není dobře po těle. Že by měl strach? Není na podobné situace zvyklý a také disponuje omezeným časem. To není jako pohrávat si s duchy nad kouzelnickou knihou! Teď ukaž, co jsi zač. Co umíš. Zachraň Markétku bez pomoci ďábla! Říkáš, že je nevinná? Tak proč se rozpakuješ vstoupit? Nemáš dost odvahy k tomu, abys na ni pohlédl? Je mladá a krásná! Je vábná a svůdná! Tak co ti brání?

Když vkládá klíč do posledního zámku, který ho dělí od milované bytosti, zaslechne zpěv. To šílená Markétka zpívá o mrtvém děťátku! Je to hrůzostrašná píseň. Není divu, že někteří diváci telefonovali, co že to jako má znamenat? Nemá každý doma knižní vydání Fausta, aby se přesvědčil, že tuhle kanibalskou píseň opravdu složil Goethe, autor těch nejněžnějších lyrických slok, jaké kdy byly napsány!

    Má matka, ta běhna, mne zabila...
    Můj otec, ten zloděj, mne pojedl...

Lyrickým subjektem je zabité dítě. Faust slyší, jak šustí sláma a chřestí řetězy. Je to hrůzostrašný výstup, který se režijně připravoval dlouhé hodiny a po němž se Markéta Artjušenková, představitelka Markétky, dlouho máčela v koupelové pěně a v šampusu. Bude to nadlouho dopředu její poslední výstup, ale jak dlouho to potrvá, než přijde příští, a zda vůbec nějaký bude, záleží podstatnou měrou na divácích. V tuhle chvíli úpí ve sklepě na skutečné slámě a mezi skutečnými myšmi.

Když do cely smrti vstoupí Faust, snaží se Markétka ukrýt pod slámou na lůžku. Je přesvědčena, že přichází kat. Nepoznává svého milého a svíjí se strachy v železných okovech. Neslyší hlas svého milého a nerozumí

jeho slovům. Ta slova hovoří o lásce a vysvobození. Víme, že Faust chápe obojí tělesně, ale co z toho? Což to není svoboda, svoboda tělesná, která je předpokladem každé jiné formy svobody? Co si Markétka na svobodě počne, je jiná věc. Do svobody opravdové, nefalšované a mysteriózní by ji dokázal uvrhnout i kat!

„Ach, smiluj se nad mým zoufáním! Jsi-li člověk, smiluj se nade mnou, což před tebou hlavu neskláním? Nechej mi, prosím, mé okovy! Tenhle pokojíček je pro mne ráj hotový, před malou chvilinkou jsem tu byla s děťátkem a s maminkou, a já své děťátko kojila, proč říkají, že jsem je utratila? Kdo ti dal, kate, nade mnou moc? Jasný den? Černá noc? Vždyť sotva přešla půlnoc, ještě není ráno, ještě není ke krvavé snídani prostíráno, ach, kate, můj kate...“
„Tiše, proboha, a necloumej těmi řetězy! A rychle pojď, dřív než tvoji strážci procitnou! Ať dřív, než ukážou v šeru svou tvář bezcitnou, stojíme spolu za městem na mezi!“
Markétka vstane. Markétka váhá. To se stává. Markétka poznává i nepoznává svého vraha. Stojí a z jejích cárů, byvších šatů, padá sláma. Co to kape, kate? Pámbu s váma! Přineste vatu...
„Vždyť jsem ještě mladá! Ještě mám svět ráda! Ještě ho miluji, a proto žaluji: kam jen to má duše padá? Byla jsem krásná, a to mne zahubilo! A čí je to dílo? Byl u mne přítel, tralala... A už tu není? Nesahej na mne! Co jsem ti udělala? On tu není. Proč tu není? Proč ty jsi tady? Kdy přijde vysvobození?“
„Přežiji-li tohle hoře, s vraníky na vysoké hoře budu orat skály!“ 
„Jsem ti vydaná na milost a nemilost. Dovol mi ještě, abych nakojila dítě! Je kůže a kost! Dovol, kate, abych je napojila! Nerozlučuj, co příroda spojila, matku a dítě! Dej pryč ty sítě! Vzali mi děťátko, vzali, a mne by nejraději ukamenovali, že prý jsem je utratila, a zpívají o Markétce posměšné písničky... Kde se teď děťátko nají? Hou, hou, mé dítě! Což kati nepokřtí tě? A pokřtí-li, jaké jméno ti dají? Já budu v pekle, ty v ráji.“
„U nohou ti leží milující a chce tě osvobodit!“
„Ó, poklekněme! Ke všem svatým se pomodleme! Pod prahem mé světničky peklo vře! A ono se nade mnou už brzy zavře, nic mi nepomůže, že mé tváře byly jako růže a mému milému se líbily! Kde je můj milý? Což zemřel? Dej, Bože, ať nezemře! Což ti byl nemilý? Což něco provedl? Což mne k sobě nepozvedl? Srazil a nezvedl! Ten se ti povedl! Ach, Bože, ty nahoře, ty dole kol mého lože, ukrať mé hoře!“
„Markétko! Markétko!“

Děvčátko zpozorní a naslouchá.

„Co to? To byl přítelův hlas!“
„To jsem já, tvůj Jindra!“
„A teď zas: to byl jeho hlas!“

Markétka vyskočí a řetězy z ní padají. Stojí uprostřed nich jako v šatech o svatební noci. Cáry, sláma a tak dál… Přineste vatu!

„Kde je? Já ho zaslechla! Snad jsem se přeslechla?“
„Jin-dřich! To jsem já, Markétko! Už mne poznáváš?“
„Ty? Opravdu? Co to znamená?“
„Jsi svobodná, Markétko!“
„Znova to opakuj!“
„Jsem Jindřich.“

Jindřich? Jindřich. Ach, ano, Jindřich! Opájí se tím jménem. Hledí na Jindřicha a oči jí horečnatě žhnou. Až příliš, její radost jako by už nebyla z tohoto světa.

„Kam zmizel smutek můj? Jindřich! Jindřich! Kam zmizela tíha okovů? Kam se poděla tma žaláře? Tvé jméno svítí a jde z něj veliká záře! Jsem zachráněna! Budu tvá žena! Pst, pst, vždyť jsem jako pěna... Vidíš? To je ta ulice! Vidíš? To je ta zahrádka! To je ta besídka sladká, kde jsme se milovali velice! Marta. Matka. Jsi to ty? Je to on!“
„Pojď, pojď!“
„Ó, zůstaň, milý! Zůstaň ještě chvíli! Aspoň maličkou chviličku v mém pokojíčku! Tak ráda jsem s tebou!“
„Pojď, sice ztratíme všecko! Ty mne, já tebe! Zhyneme oba! Pojď, pojď!“
„Líbej mne, milý! Ty už líbat neumíš? Ty mi nerozumíš? Ach, ty mne nechceš líbati? Kdo teď mé hoře zkrátí! Strom bez větví na nízké hoře! Tak krátký čas jsi ode mne byl, a líbat ses odnaučil? Proč je mi tak teskno v tvém náručí? Dřív se na mne při tvých polibcích sesouvalo celé nebe! Pojď, ať zlíbám já tebe!“

Objímá ho a líbá.

„To zebe! Jak to zebe! Co je s tebou? Proč tvé polibky zebou? Kým jsem připravena byla o lásku tvou?“
„Vzmuž se, Markéto!“
„A jsi to? Opravdu, tys to?“
„Jáť jsem! Pojď!“
„Tys to! Však jak to přijde, že se mne neštítíš?“
„Proboha, to snad teď nebudeme rozebírat!“
„Štítíš, či neštítíš? To je otázka! Víš, koho chceš zachránit? Jakou stvůru chceš před oprátkou ochránit? Víš koho? Řekni, nebo se nehnu z místa!“
„Pak je naše zkáza jistá!“
„Já jsem svou matku utratila. Já jsem své dítě utopila. Řekni: štítíš se mne? Jsem ti tak milá, jak jsem dřív byla?“
„A ty – ty se mne neštítíš? A ty – což mne proti svému bratru zaštítíš? Řekneš, že mne se zbraní napadl a na poli cti padl?“
„Ach, běda! To není sen... Vždyť to se říci nedá! Podej mi ruku... Je tak vlhká. Tak studená! Ale to je krev? Cos to spáchal, nešťastníku? Ten kord do pochvy! Neslyšíš?“
„Ty mne zabíjíš! Což se může odestát, co se stalo? Jak by se stalo, aby se to odestálo? Ach, Markétko, nechej mne, ať tady zemru s tebou!“
„Ne, ty musíš žít! Slyšíš? Dávej pozor: teď ti popíšu hroby! V své péči je musíš mít od zítřka již. Ten nejbohatší rov ať nejmenší rakev zdobí! Vedle já. Vedle matka. Vedle bratr! Děcko chci mít u levého prsu. Malá rakev. Velká rakev. V rakvi rakev! Splníš mi to?“
„Ach, Markétko, ty nebudeš na hřbitově spát! Tobě se nebudou sny blaženosti zdát! Za hřbitovní zdí venku budeš spát a strašné sny budou se ti zdát!“
„Hrůza!“
„Vzhůru!“
„Ty odcházíš?“
„Pojď! Pojď!“
„Ale já nesmím, ne! Všechno je zkažené! Spravedlnost mne všude dožene!“
„Zůstanu u tebe!“
„Ne, ty musíš zachránit našeho červíčka! Je to tvoje dítě! Vidíš? Ty nožičky! Ta hlavička! Jak se třepou! Jak se cuká! Chybí mu milující ruka!“
„Vzpamatuj se! Jen krok a jsi volná!“
„A ty si myslíš, že jsem se vším svolná?“
„Dřív jsi byla svolná!“
„Tam na kameni sedí má matka. Údy mi při tom pohledu ledovatí! Tam na kameni sedí a hlava se jí klátí! Jak na mne hledí! Tak těžkou hlavu má. Nic nedí! Usnula. Nemohu ji probudit! Proč ji nemohu probudit? Jak to udělat, abychom mohly zase být spolu? Zas jako dřív u jednoho stolu?“
„Tak dost! Jedem, a rychle!“
„Nesahej na mne! Násilí nestrpím! Dej pryč ty ruce vražedné!“
„To tedy sedí!“
„A to měl být můj den svatební?“
„Můžeš ho mít dřív, než se rozední!“
„To bude tanec! To bude mazec! To bude fičák!“
„Ty děláš, jako bych byl kdovíjaký syčák!“

Faust ochabuje, Faust umdlévá. Je to po čertech těžká práce, přemlouvat šílence, aby mlčel! Už vůbec nemožné přenést ho v náručí: svíjí se a vyje, místo aby spolupracoval! Jen ještě málo a Faust tuhle holku odepíše. Kdo pozorně sledoval jeho příběh, nebude překvapený…

„Slyšíš ty zvonky? Cink, cink, zvonky na popravčích saních! A kdo na nich? Prokletá Markéta! Markéta, kterou na tom světě už nic nečeká! Rynk plný lidí. Jak je to možné? Ona se stydí? Tvář ukrývá zaživa! Ať mrtva je. Ať už neprovokuje! Prásk... zlomili hůlku. Dopřejte mi ještě minutu! Minutu dlouhou jako fazolka v důlku. Jen půlku! A už mne vlekou! Už mnou smýkají k popravišti! Ve jménu Otce, Syna a Ducha pro všechny věky příští! A už to sviští! To je jízda, drahý pane!“

Na slova „drahý pane“ vstoupí do cely Mefistofeles.

„Zbláznili jste se či co? Nechejte debaty na pozdější dobu, času na to budete mít až dost! Možná celou věčnost, jestli si nepospíšíte!“

Na to Markéta:
„Co za stín to tam ze země vystupuje?“  

Na to Mefisto:
„Mí vraníci se vzpínají! Jitro se rozbřeskuje!“

Markéta:
„Jaký chlad z jeho tváře duje! Pošli ho pryč! Je jako chtíč a jde za tebou jak stín! Bože, zbav mne mých vin! Zbav mne od Zlého! Přišel si pro mne! Přišel sis pro mne? Je to ďábel! Nesnesu pohled na Něho!“

Faust:
„Ty máš být naživu zachována!“

Markéta:
„Houbeles!“

Stop! Zpátky! Tu závěrečnou scénu znovu! Slečno Artjušenková, příště dostanete pokutu! Máte vzlykat a volat Jindřichu, Jindřichu!

„Jindřichu! Jindřichu!“

Krátce nato bude spuštěno hlasování o spáse Markétčiny duše. Kdo chce, aby vrahyně novorozence a matky přišla do nebe, ať volá na číslo 000 000 100! Kdo je proti, 000 000 001! Výsledky budou vyhlášeny po Faustově smrti.

Režisér Vágner je poněkud nervózní. Chodí po jevišti a kouří cigaretu za cigaretou. Představa, že v tuhle chvíli neuslyší »Hlas shůry«, je přece jen poněkud zvláštní! »Ist gerettet«, tak to napsal Goethe… Nebo ne?
Ostatně »Vox Dei« (jak se tomu říká) je nevypočitatelná instance! Není vůbec jasné, jak hlasování dopadne a jak bude vypadat závěr Goethova dramatu! Zda se Faust s Markétkou ještě kdy shledají… a kde to bude! Goethovo »Nebe« je pěkný babinec: »Das ewig Weibliche« tomu říká výmarský mistr…

Emil opustil šachtu i Ostravu. Jen co shodil kocouří kůži, najal si byt v Praze, aby byl blíž Centru reklamy. Najal si agenta, sedí u okna a čeká, až zazvoní telefon.
Faust na hřbitov nechodí. Nebyl tam jedinkrát, ani o Dušičkách! Ostatně než přijdou Dušičky, bude otec Markétčina dítěte dávno v Řecku.

„Tak pro dnešek konec! Dobré je to, ne?“
„A co zítra, pane režisére?“
„Zítra si dáme druhý díl!“

Druhým dílem Faust vlastně teprve začíná.