Milan Exner

Teze k pojetí evoluční filosofie v knize Fenomenologie a evoluce.

1. Evoluce preferuje střední hodnoty a odchylky od průměru vyřazuje. Uskutečňuje se v malých krocích. Ty mohou následovat relativně rychle po sobě, poté následuje období stáze ve smyslu prvního výroku.
2. Mechanismem evoluce je přírodní výběr. Ten pracuje naslepo. Genové mutace jsou náhodné a nabízejí přírodnímu výběru sestavy genů, které obstojí, či neobstojí v přírodním výběru. V období stáze jsou mutace vývojově neutrální.
3. Nositelem změn jsou jedinci, ne skupiny, v nichž žijí. Tzv. skupinový výběr probíhá napříč skupinami a přes jejich jedince. Skupina, kde počet členů klesl pod limitní hodnotu, během času vymírá.
4. Předávají se jen geny, přítomné v haploidních rodičovských buňkách. Do genotypu se nepřepisují změny vzniklé fenotypovou plasticitou. Epigenetika, do níž dualisté dříve vkládali velké naděje, odkazuje pouze na odchylky v působení genů, které vznikají enzymaticky.
5. Žádný jiný mechanismus evoluce než přírodní výběr nebyl dosud zjištěn a není ho ani třeba. Jde o autonomní proces imanentně fyzikální a chemický. Všechny hypotézy o jiných příčinách evoluce zůstaly pouhými hypotézami. Výkladově jsou nadbytečné. Jsou to „plané“ hypotézy, jež zavádějí do kauzálního řetězce další příčinu, a tím rozevírají „Ockhamovu břitvu“. Ta je spolehlivým prostředkem k určení špatných hypotéz.
6. Nadpřirozený input do přírody a bytí vůbec zůstává planou hypotézou, nakolik nebyl v ontogenezi, fylogenezi ani v kosmogenezi zjištěn. Důkazní břemeno tu leží na straně toho, kdo mimopřírodní input tvrdí. To je zákon o afirmaci bytí. Důkazy o bytí něčeho se přinášejí z bytí toho, co je, nikoli z nebytí toho, co jako nedokázané je pouhou možností. Pokud tato možnost nebyla prokázána jako reálná, znamená to její nebytí.
7. Kantovské regulativní ideje jsou odvozeny z newtonovské fyziky a jako takové ztratily svou platnost. Položky, které nelze potvrdit, ani vyvrátit, nemají ontologickou platnost.
8. Naše tvrzení jsou buď dokazatelná, nebo verifikovatelná. První typ důkazu je nepřímý, druhý přímý. Obojí typ důkazu je ontologicky relevantní a poukazuje ke skutečné skladbě bytí. Redukovat důkazní materiál na přímo verifikovatelné znamená slepou uličku kognice. Celé dějiny myšlení vykazují předpoklad realismu, totiž že poukazy poukazují ke skutečným věcem. V opačném případě není kognitivní pokrok vůbec možný.
9. Evoluční filosofie je ve svém základu hlubinná ontologie. Veškerá fenomenologie je dnes uskutečnitelná jen na hlubinném zkoumání. Evoluce je skrytý objekt dějin. Evoluční metafyzika je meta-fyzika, což znamená, že je meta-fyzikální. Objektem jejího zkoumání jsou látkové entity. Látka se vyskytuje jako hmota a energie. Meta-fyzika zkoumá přírodní děje v reálném prostoru a čase, kdežto klasická metafyzika o nich uvažuje mimo prostor a čas, a tím mimo ontologii.
10. Dualismus je vůči bytí vnější, a tím je štěpí v jeho základu. Rozštěpené bytí je pak volně k dispozici záměrům a vůli filosofa. „Být volně k dispozici“ tu znamená „znevolnění“. Vůči tělu „duální“ duch může být manipulován mentálním heckerem, naše biologická esence je naproti tomu nezcizitelná. Tělo se vůči duševnu vždy projevuje a prosazuje své zájmy, jakkoli si toho dualista nemusí být vědomý.
11. Dějiny evoluční ideje sahají až do řeckého starověku k Anaximandrovi z Milétu. Jeho výroky o tom, že život vznikl v moři, odkud vystoupil na souš, a člověk že vznikl z tvorů jiného druhu, jsou plně kompatibilní s Darwinovou teorií. Z Anaximandrovy nauky můžeme odvodit logickou figuru hermeneutického kruhu. „Hermeneutický kruh“ je metafora z oboru zvaného teorie interpretace a nemá nic společného s geometrií. Totéž platí o „hermeneutické elipse“. To jsou mezery mezi fakty (výpustky) výkladové konfigurace, tedy to, co v ní jako by „chybí“. Jde o kognitivní vhled do vztahu mezi jednotlivými fakty a jejich sumou, kde smysluplný celek konstruujeme z jednotlivých částí, ale smysl (pozici) částí určujeme z celku. Původ hermeneutického kruhu je předlidský a pochází ze schopnosti zvířat odhalovat skryté či maskované objekty. Poznávání je funkcí přežití.
12. Athénští filosofové, nejpozději od Sókrata a v plné míře pak učením Platóna a Aristotela, pomáhali materialismus a evoluční ideu milétské školy zatemnit. V historickém kontextu ji pak svým vlivem a autoritou zcela vymazali z paměti. Jejich dualismus napomohl křesťanské theologii měrou více než vydatnou. Byl jejím historickým předpokladem, bez nějž by se sotva mohla konstituovat a vyprofilovat. Odlišné pozice milétských a athénských filosofů jsou vyjádřeny následujícími protiklady: fysis versus polis; kosmocentrismus versus antropocentrismus;                              monismus versus dualismus; evoluce versus kreace; atheismus versus theismus.
13. Základní poučení z antické filosofie spočívá v tom, že byla vždy kosmologická. Teorie bytí tu koreluje s teorií vesmíru: jaký je vesmír, takové je bytí! Opak neplatí. Řekové vytvořili kompletní sadu souřadnic pro jeho popis, kterou používáme dodnes. Vesmír pak může být neohraničený, či ohraničený, nekonečný, či konečný, stacionární, či nestacionární, látkově nediskrétní, či diskrétní, časný, či věčný, geocentrický, heliocentrický nebo dvoucentrový. Všechny tato modely vytvořili Řekové. Starořecké standardy zůstaly v platnosti až do vystoupení Alberta Einsteina, jenž vytvořil nový typ kosmologie tím, že spojil prostor, čas a látku do entity prostoročas; ten je vlivem gravitace zakřivený. Zakřivení zemského povrchu objevili Řekové, ve své geometrii ho ale nezohlednili.
14. Filosofii předcházel mýtus. Otázkou pak je, jak se z něčeho tak podivného mohla vyvinout filosofie, potažmo věda. Evoluční definice říká, že mýtus je vyprávění o původu světa, bohů, lidí, zvířat, rostlin a smrti. „Původ“ tu znamená „důvod“, což je zárodečně vědecká entita. Mýtus však traduje privilegovaný jedinec, zatímco diskurs množina subjektů. Mýtus je narativní, diskurs rozvážný. Se vznikem diskursu se pojí zrod kritického myšlení.
15. Renesance vrátila předplatoniky do živého intelektuálního oběhu. Stalo se tak z větší části díky reedicím řeckých knih, a také jejich překlady do latiny. Objev De rerum natura byl spouštěčem novověkého zájmu o atomismus. Atom, neohraničenost, nekonečno a geometrie bodu jsou vkladem předplatónské filosofie do moderního myšlení a terminologie.
16. Vliv renesanční filosofie na novověké myšlení byl vskutku převratný. Můžeme říci, že právě renesancí počíná moderní myšlení. Tak Humeovo chefs-d'œuvre má typickou strukturu renesančních spisů, a také vliv nekanonických směrů starověké filosofie, epikúreismu, stoicismu a zejména skepticismu, vrátil myšlení k materialismu a kritické vědě. Období mezi léty 1500-1750 je označováno jako novostoické, novoepikúrovské a novoskeptické. Je to doba postupně vznikajícího a vzmáhajícího se sekularismu a pluralismu. Důsledkem tohoto pohybu je skutečnost, že zájem učenců se soustředí na empirické vědy, jako jsou botanika, zoologie, medicína, fyziologie, optika, fyzika, kosmologie, historie, filologie, poetika nebo biblická hermeneutika.
17. Předpokladem svobodného myšlení je atheismus. Také to je objev milétské školy. Svoboda myšlení se nabízí jen v demokratickém prostředí, dalším z řeckých objevů. Uvolnění mysli od nadpřirozených jevů dává kognitivní svobodu. Atheismus, hereze či přímo nevíra v náboženskou doktrínu provází křesťanství od doby jeho zestátnění. Jsou důsledkem toho, že správu státu převzali konvertovaní pohanští odborníci. Rychlá změna státní ideologie budí všeobecnou nedůvěru. Protože odborníci patří k elitám, s nimiž vatikánští hodnostáři úzce spolupracují, pokud se přímo nepodílejí na správě státu, zdá se, že rozmařilost horních vrstev, včetně kléru, je původním znakem římského křesťanství.
18. V každé době vládne určité kognitivní klima. „Kognitivní klima“ té které doby  neznamená její obecně převládající poznávací klima. Tomu „pře-vládajícímu“ říkáme „mentální klima“. Kognitivní klima jakožto určující klima doby znamená poznávání ve smyslu kritických standardů a maxim. Mentální klima, kriticky nestandardní, za ním nutně a vždy už zaostává. Jakožto odvozené z první formy a podporované z nižších etáží dobových vědomostí je určeno kritickými minimy. To jsou v lepším případě  „zbytky teorií“.
19. V osmnáctém století se vlivem osvícenství začala hroutit tisíce let stará římská trojjedinost náboženství, správní moci a tradice. Tato „trojčlenka“ je (tedy) relikt starověku. Jaký výsledek dávala, je zřejmé z průběhu dějin. Rozpad universalistického rámce poznání započal v osmnáctém století a ve století následujícím byl už pro vývoj na poli vědění určující. Věda se rozvíjela takovým tempem, že ji scelující filosofické rámce, příkladně tzv. vědosloví, nebyly schopny integrovat ani interpretovat. Posledním myslitelem této linie byl E. Husserl, jehož koncepce příznačně vychází ze stavu vědy, starého třicet až čtyřicet let. S Husserlem se vědosloví definitivně hroutí. Věda, filosofie a náboženství se vydaly vlastními cestami. Dítkem tohoto procesu je i tzv. teorie dvojí pravdy. „Dvojí pravda“ je defenzivní postoj a obranný mechanismus věřícího vědce v podmínkách expandující vědy.
20. Vesmír se strukturuje postupně ze singularity minimálního objemu. Na počátku byla suprahustá a suprahorká. Singularita vzniká z (fyzikálně definovaného) nebytí. To je absolutní vněkosmické vakuum. V dalších fázích uvnitř rozpínající se singularity a zárodečného vesmíru vzniká bytí z bytí, jedna úroveň bytí z úrovně bytí předchozího. Vesmír se až dosud rozpíná.
21. Vesmír je informačně jednotný. Jeho bytí je vrstevnaté. Kvanta energie, atomy, molekuly a buňky tvoří jeho základní ontologické vrstvy. Každá z těchto vrstev se chová vždy stejně. Atom je vždy atom a podle toho se chová. Atomy se liší podle protonového čísla, tedy svou hmotností a elektronovým obalem. Jinak řečeno, atomy jsou znaky. To nám umožňuje číst strukturu vesmíru jako souvislý text.
22. Něco podobného platí pro energetická kvanta. Ta sice podléhají principu neurčitosti, neurčitost však podle stavu dnešního poznání patří k objektu kvanta. Nakolik je tomu tak, měříme „neurčitost“ určitým, přesným způsobem. Kvantum má prostorový rozměr 10-35 metru a časový rozměr 10-43 sekundy. To je čas, který potřebuje světlo k tomu, aby urazilo vzdálenost vymezenou rozměrem kvanta. Pod těmito hranicemi se hroutí obyčejný pojem prostoru a času (a prostoročas sám). To však znamená, že naše schopnost prostoročasového rozlišení dosáhla maxima.
23. Respektujeme-li fyzikální realitu, pak „fenomén“ a „věc o sobě“ k sobě přilnuly natolik, že je nemožné je od sebe odtrhnout. Pak nemá ani žádný smysl je vůbec rozlišovat. To, co ve svých přístrojích vidíme a měříme, je reálné. Reálné se vždy vyjevuje jako fenomén. Postulovat na fenoménu nezávislou podstatu, jak (byť v oslabené verzi) dělá ještě Husserl, je protismyslné. Měříme natolik přesně, že dnes známe stáří vesmíru. To činí 13,71 miliardy let neboli 1060 kvantových tiků! Kvantový čas představuje universální jazyk, srozumitelný kterémukoli inteligentnímu subjektu kdekoli ve vesmíru.
24. Hranice vědy jsou hranicemi vesmíru, opak ale neplatí. Za hranicemi vesmíru není žádné bytí. Nelze tam predikovat jsoucnost. Věda dokazuje jsoucnost. Z kvantové teorie bezrozporně vyplývá mnohost vesmírů. Mohla-li (totiž) singularita vzniknout jednou (tzn. že není věčná), nemáme žádný důvod se domnívat, že k tomu nedošlo opakovaně. Proto věda sahá za hranice vesmíru. Matematické projekce jsou tykadla teorie, vyslaná za hranice našeho vesmíru.
25. Prostoročasový kauzální rámec poukazuje daleko za to, co je pro dualistu nutně transcendentní. Je tu třeba rozlišovat dvojí: Širší rámec potvrditelnosti a užší rámec verifikovatelnosti. Striktní fenomenalismus vyžaduje přímou (empirickou) verifikaci pro „věc o sobě“. To však je aporie. I takové napohled samozřejmé věci jako teplota uvnitř pevného bloku jsou ověřitelné pouze nepřímo. Můžeme-li je spolehlivě lokalizovat, pak jsou i platné. Proto jsou pro nás reálné černé díry, temná hmota i temná energie. Posledně jmenovaná entita způsobuje urychlené rozpínání vesmíru. Skutečný jev musí mít skutečnou příčinu. Ta platí až do té doby, než někdo objeví příčinu „lepší“.
26. Evoluční filosofie má tři základní obory. Jsou to evoluční kosmologie, evoluční biologie a evoluční kulturologie. Vesmír evolvuje biologii a ta kulturu. První dva procesy jsou nezacílené, kulturní evoluce, určená v základu biologickými zájmy, jisté zacílení má. Je vedeno ideou přežití, v jejímž zájmu vznikají technické inovace. Ty mají své zárodky a vývojové předpoklady už ve zvířecí říši. Zvířata jsou natolik inteligentní, že mohou „vynalézat“ a vylepšovat své vyhlídky na přežití. Pokud by tomu tak nebylo, nemohla by kulturní evoluce vůbec nastat. Biologie a kultura se prorůstají, jak vidíme názorně na získané schopnosti člověka trávit kraví mléko.
27. Evoluční kosmologie je v posledku určena protikladem mezi bytím a nebytím, biologie protikladem mezi živým a neživým, kulturologie protikladem mezi biologií a kulturou. Vnitřní dynamika kosmologie je dána teorií velkého třesku a kvantového vesmíru, dynamika biologie darwinovskou evolucí a genetikou, dynamika kulturologie jednak biologickým základem kultury, jednak ovlivňováním biologična kulturou.
28. Evoluční kulturologie implikuje témata jako pohlavní dimorfismus člověka, počátek kultury u společného prapředka lidí a lidoopů, odlišné strategie a hodnotové systémy žen a mužů na trhu snoubení, vznik a funkce altruismu, podíl zbraní na vzniku a udržení rovnostářské společnosti, vznik a funkce umění, determinanty kultury dané vposledku strukturou a fungováním vesmíru a jiné. Základní ideou je, že neexistuje homogenní a hodnotově identické lidstvo. Člověk „jako takový“ je filosofická abstrakce.
29. Etika je rovněž vedena ideou přežití. Proto jsou její hodnoty napříč prostorem a časem universální. Šikana, agresivita, zastrašování, rituální násilí, krádež, incest, vražda, lhaní, klamání, podvádění, chvástání apod. jsou odsuzovány všemi kulturními systémy světa napříč prostorem a časem. Lidská společnost se profilovala jako rovnostářská a altruistická. Nejstarší etický kodex lidí pochází ze savany, hierarchický je přísně vzato předlidský. Tím úporněji však někdy působí. Ve své podstatě rovnostářský člověk má trvalou chuť k získání dominantního postavení. Moderní demokracie dokázala skloubit rovnost a hierarchii. To antika nedokázala. Příkladem nad jiné poučným může být spor Sókrata se soudem, kdo je kompetentní k výkonu veřejné funkce. Rovnostářství musí být bedlivě hájeno a často se musí uchýlit k násilnému řešení. Takový postup zřejmě volila porota, která soudila Sókrata.
30. Z evolučně-historických důvodů nelze etiku odvozovat přímo z biologie. Jejím nutným předpokladem je realistická antropologie. To však je kulturologická entita. Z kulturologie tedy odvozujeme antropologii a z té teprve etiku. Realistická antropologie člověka nepodceňuje, ani nenadhodnocuje. To první hrozí torpiditou, druhé rigiditou. Evoluční filosofie je integrálně humanistická, což znamená, že není v žádném ohledu partikulární. To náboženské a vůbec dualistické systémy nedokáží. Integrální humanismus je veden pudem sebezáchovy. Protože žít a přežít chtějí všichni lidé (ale nejen oni), jde o etiku apodikticky universální a správnou.
31. Věda o mozku je integrální součástí evoluční biologie a její výsledky jsou pro filosofii závazné. Potvrzují totiž monismus mozku a mysli. Důkazy přináší kognitivní neurologie. Sleduje-li pokusná osoba na obrazovce kroužek, vznikne v množině neuronů zrakové kůry V1 podobný tvar, asi jako v pixelech na televizní obrazovce. Aktivní neurony „žhaví“ a vykreslí ve zrakové kůře tvar sejmutý ze sítnice. Této entitě říkáme „implicitní symbol“. Vytváří se v čase přibližně 150 milisekund. Žhaví-li příslušná struktura kratší dobu, obraz v mozku se nevytvoří. Trvá-li déle, ale méně než 450 milisekund, obraz se sice vytvoří, ale neuvědomujeme si ho. Trvá-li žhavení dostatečnou dobu, tvar si uvědomíme. Fyziologická entita „implicitní symbol“ se pak mění v psychologickou entitu „explicitní symbol“.
32. Implicitní a explicitní symbol netvoří v žádném ohledu dualitu. Jde o ontickou a ontologickou rovinu mozkové činnosti se zřejmým překryvem, který je ryze časový, ale nikoli místní. Pokud jde o barvu kroužku, ta se vytváří jinde než ve V1. Vzniká překrytím (superpozicí) dvou obrazů. V mozku není žádný nadřazený systém, který by tvar a barvu (a ostatní kvality, jako třeba pohyb, zvuk, vůni apod.) slučoval v jednotný obraz, jak si věc představoval René Descartes.
33. Vědecké myšlení je v procesu ustavičného vznikání. Problém, co je poznání, lze řešit pouze v přesněji vymezených formách, směřujících k analýze způsobu, jakým narůstají a rozvíjejí se poznatky v kontextu reálné konstrukce. Poukaz k tomu, že něco nikdy nepoznáme, neobstojí. To je extrémní skepticismus, který se staví do pozice, jako by znal všechno budoucí poznání. V devatenáctém století se vědci domnívali, že nikdy nepoznáme strukturu atomů či mozku. Stejně tak neobstojí námitka, že „neznáme všechno“. Otázkou je už to, co se míní pojmem „všechno“. Víme, že figura hermeneutického kruhu tvrdí nezrušitelné elipsy. Hermeneutický kruh vždy ještě „zrní“. Neúplnost je organická vlastnost kognice. De facto právě ona umožňuje vývoj. Tam, kde se dosažený stav poznání prohlašuje za definitivní, jedná se o násilí na realitě, tj. na člověku a způsobu jeho poznávání světa.
34. Evoluční filosofii nelze ztotožňovat s postmodernismem. Ten je v kognitivní oblasti extrémně tolerantní, takže přiznává stejnou platnost obrazu světa přírodních národů a civilizovaného lidstva. Z pluralismu a tolerance však zároveň plyne největší nebezpečí postmoderny, totiž plurifikovaná ontologie. Problém je v tom, že teze o stejné hodnotě různých obrazů světa sice platí, ale jen historicky a vývojově. Kognitivně a eticky platit nemůže, neboť to, co kdo soudí „o obloze“ a „mravních normách“, má tvrdě pragmatický a politický dopad. Ontologická bezradnost postmoderny je spíše rezignací než čímkoli jiným. Nepěstuje totiž ontologii vůbec a uchyluje se do politiky, pragmatiky a etiky, jako by právě ony nevyžadovaly exaktní rámec legitimizace. My víme, že všechny tyto a řádově stejné obory vyžadují vloženou evoluční kulturologii. Z ní derivuje antropologie a tak dál. Současnou vědu s jejími revolučními možnostmi technickými a technologickými označujeme jako „hypermodernu“.

Na historické ose můžeme učinit tři závěry, které vyjadřují evoluci kultury v jejím integrálně humanistickém a demokratickém ideálu: Že osvícenská reinterpretace náboženství, kterou se vydala evropská společnost a která byla zahájena myšlenkovou misí milétských filosofů, byla úspěšná a ulevila mysli běžného člověka; že humanistickému náboženství se daří jen v rámci tolerantních sekularizovaných společenství, jejichž integrální součástí je atheismus jako pojistka proti excesivnímu nevědomí a jeho autonomním obsahům; že kognitivní, ideová a psychická regrese, ať už institucionální, nebo ryze soukromá, je vždy ještě možná. Ze všech našich poznatků, nám čtyři z nich říkají důležité věci, které jsou ve hře:  Že nejzazším horizontem časovosti dějin je evoluční čas; že bytí člověka má nesubstanční povahu, a je tudíž dějinně proměnné; že jeho „esencí“ je biologično; že rovnostářská morálka představuje původní a jediný universálně platný etický kodex člověka, nakolik byl již člověkem.