Milan Exner

První část

Prodrom

Něco tu nehraje: miliony let jsem neexistoval (a říkám-li „miliony“, je to jen zkratka pro všechen ten čas, kdy vesmír existuje), a nijak mi to nevadilo; proč by mi mělo vadit, až zas nebudu na světě? Problém je v tom, že si člověk zvykne. Nebýt je přirozené, přirozenější než si lámat hlavu otázkou, čím to, že jsem se vůbec narodil, vždyť kdo se nenarodí, nemůže si lámat hlavu, to je jasné. Má sestra potratila a holčička, která se jí nenarodila, ji chodí v noci navštěvovat. Pro někoho by to byla útěcha, ale ona se trápí, protože by chtěla zapomenout. Další děti mít nemůže. Sestřin sen má dlouhé plavé vlásky a červenou mašli kolem uší, nic neříká, jen přechází po nádraží z jednoho nástupiště na druhé, jako by nemohl najít správný peron. Odkud sestra ví, že je to její holčička? Má prý o té věci „vnitřní jistotu“, ale nic není ošidnějšího než vnitřní jistota. Protože jistota je úkaz vnější! Měli byste totiž vědět, kde je to nádraží, o němž se vám v noci zdálo, nestačí prostě říct „nějaké“ nádraží, stejně jako nestačí říct „moje holčička“, protože to může být „nějaká holčička“ a nádraží může být pokaždé jiné a někde jinde. S vnitřní jistotou se ale nedá polemizovat. Vždy jsem se obával vnitřních jistot, u druhých stejně jako u sebe, a říkám-li „něco tu nehraje“, nemyslím to tak, že prahnu po stavu, aby „všechno hrálo“, protože když se to náhodou stane a všechno do sebe zapadá jako puzzle, máte další problém, větší než ten předchozí: víte všechno! Problém je v tom, že o tom nedokážete nic říct. Jak také vyslovit něco kloudného o nekonečných souvislostech, které se slévají vjedno? Přitom jste prorok, přitom jste mudrc a filosof, ale ať už jste cokoli, otvíráte ústa jako ryba ve vodě, protože být v něčem jako ryba ve vodě znamená jediné, totiž neříkat vůbec nic! Nemohu přece napsat „Vesmír je puzzle“? Ještě horší je, když do sebe nezapadá nic, a to je právě můj případ! Stalo se to zcela neočekávaně. Četl jsem slavný román – a najednou to bylo tu! Ne snad proto, že autor byl Němec a nadto klasik (my, slovanské povahy, velmi milujeme německou literaturu). Chápal jsem sice, co znamenají všechny ty popisy a spojky v brilantně vykroužených souvětích, ale nedávalo mi to žádný smysl. Kniha mi vzdorovala a něco po mně chtěla, ale já ani v nejmenším nevěděl, co by to mohlo být! Ani o tomhle stavu nejde říci nic zajímavého. Život je dílek puzzle (měl bych říci „jako“ dílek puzzle, ale rozhodl jsem se pro banality), neslučitelný s jinými a všemi ostatními dílky, nenechte se zmást tím, že přes všechny jde jeden obrázek… Není totiž jeden! Jsou jich miliony (říkám-li „miliony“, je to jen zkratka pro všechny obrázky, které kdy existovaly a budou existovat) a skládají se trojrozměrně podle zákonů Lobačevského geometrie, skládají se čtyřrozměrně podle Minkowského, ale tohle přece nemohu vykládat sestře, které se stýská po nenarozené holčičce? Taková věc člověka rozkolísá, jenže člověk potřebuje útěchu, i když se k smrti stydí za to, že se nechal utěšit snem. Proč se opilec nestydí za svůj nestydatý smích, když kolem dokola nic není k smíchu? Směje se proto, že je opilý, a to je tak smutné, že rázem vystřízlivíte. Miliony let jsme neexistovali a nevadilo nám to. A pak jsme se probudili.

Rozhlížím se, ale nic nevidím. Je těžké uvěřit, že všechna ta tma se skládá z dílků. Ale je to tak, jenom nevidím spáry mezi dlaždicemi. Nevidím-li spáry, nevidím ani trávu. Ale nejsou to dlaždice a není to tma. Je to nic. Kam tady s trávou? Dobrá. Nic není zlé, jen je třeba vyčkat. První, co uvidím, je můj vlastní mozek, jenže ne zvnějšku, nýbrž jinak, docela jinak! Ale jak? Řeknu vám. On je ta tma, a pak se náhle rozžehne a uvidím milion drobných tvorů. Slabounce světélkují a dotýkají se navzájem drobnými chapadélky. Je jich víc a víc, až vytvoří blikající hvězdnou oblohu. Hvězdy jsou na vnitřní straně mé lebky, ale za klenbou není dosud nic. Neptám se na to, co dosud není, nevím o tom. Je zvláštní, jak to, co je ze své podstaty zvrásněné, vytváří hladký povrch! A pak se rozžehnou miliony tanečníků a propojí se nitkami gavoty, která jeví nečekané uspořádání. Táhnou se tmou, která vypadá jako plochý čtverec (ale jeho okraje nevidím. Odkud vím, že to je čtverec?), nahoru a dolů a zleva doprava, shora dolů a zprava doleva, takže vypadají jako veliká šachovnice s prázdnými políčky, jako pole tmy rozměřené svítícími provázky. Pak se šachovnice natočí úhlopříčně. Nebo jsem se natočil já sám? Těžko říct, neznám žádné „já“ a „sám“. V každém případě vidím šikmo ubíhající tanec hvězd (ale jsou to drobouncí tvorové pod jakousi klenbou, nezvratný důkaz, že vesmír je živý), takže všechny čtverce stojí na svém spodním vrcholu (možná visí za horní vrchol), kose položené jako dlaždice, z nichž vidím jenom spáry, ale vlastně jsou to spáry bez dlaždic. Nemám nic proti tomu, to až později se ptám: Jak je to možné? Spáry bez dlaždic přece nemohou existovat, ale ony (ty spáry) dobře vědí, že ano! Pak se obě struktury zkříží. Kolmá se klade přes kosou a kosá pod kolmou, takže tma začne vířit a v jejích souřadnicích se objeví spirála. Podivné na tom je, že rotuje. Ne hned, a ne v obou směrech, totiž zdola nahoru a zleva doprava, napřed se kolmá spirála musí položit na bok. A když všechny ty pohyby ustanou, objeví se bílý čtverec. Vyplňuje jedno políčko noční sítě. Chvíli stojí na místě, ale pak se zvolna začne sunout vpravo. Než ale vyplní sousední pole, změní se v kruh. Nevím, že to je čtverec a že to je kruh, to až později dostanou jméno. Pak se kruh sune zpátky, a když dám dobrý pozor, vidím, jak se mění zpátky na čtverec. Změna je pozvolná a plynulá, bez jediného zvrásnění. Opakuje se to mnohokrát a pohyb se zrychluje. Pak ustane a zas je tma. Nevím, jak dlouho to trvá. Neptám se, co bude dál… Jsem smířený s tím, že to je definitivní stav, ale tvorové jsou nejspíš jiného názoru, protože gavota se opakuje. A opět. A zas. Je to noc bez rána prostoupená šachovnicemi. Jsem tvorům vděčný: to oni mne probudili k životu! Je ovšem nepřesné, co teď říkám. Bez nich by nic neexistovalo, ani mé já (o němž dosud nic nevím). I to je nepřesné: mé já je fikce tvorů! Odkud to vím? Odnikud, to oni to vědí! Bez nich nejsem nic.

Pak se na východě objevila vůně. Nevím, zda patřila květinám, masu nebo hvězdám, nevím totiž nic o věcech. Jediné, co vím, je to, že se objevila na východě! Odkud to vím? A proč ne třeba na západě? Přece proto, drazí, že odtamtud „vyšla“! Proto vyšla na východě, kdežto na západě vůně zapadá! Zvláštní. Bylo to tady dřív než všechno ostatní, samozřejmě když vynechám gavoty, protože to byl můj vlastní mozek, který se sám sobě ukazoval na vnitřní straně lebeční klenby, která nic nevěděla o své vnější straně. To už jsme si řekli. Ale ať už to bylo maso nebo květiny, vzápětí se v těch místech objevila trhlina. Teprve teď začalo pod klenbu vnikat světlo. Tvořilo svazčité útvary, kladoucí se přes síť souřadnic tvořených gavotami, a v jejich proudech vířil prach. Prachové částice byly zlaté, stříbrné, měděné a platinové. Byly mezi nimi i černé, ale ty nebyly vidět, jak mi později samy řeknou. Jde tedy v úhrnu o dva typy částic. Že jsou mezi nimi i černé, pochopím ve chvíli, kdy se zlaté, stříbrné, měděné a platinové začnou skládat ve větší hrudky. Chápu, že jsou to banality (nevaroval jsem vás předem? Vesmír je puzzle, a jestli řeknu „nekonečné“, nebo „jeho konce nedohlédnu“, na věci to nic nezmění), ale já říkám jen to, co jsem viděl, ne co ty věci znamenají! Abych věděl, co znamenají, musel bych mít vnitřní jistotu o jejich významu, a tu nemám. Ostatně, není nic ošidnějšího než vnitřní jistota! Měl bych tedy být rád, že ji nemám, ale ve skutečnosti mne to trápí. Svým způsobem tedy závidím své sestře. A v tom je problém! Vidím hrudky, složené z částic, a hrudky vytvářejí větší hroudy, jejichž konzistence a barva jsou odlišné, i když se všechny skládají z téhož. Zákon identity říká, že věc je identická sama se sebou, ne se svými částmi a s částmi jiných věcí. Právě tohle jsem chtěl naznačit, když jsem prve tvrdil, že klenba nic neví o své vnější straně. Změna strany (a nemusí jít ani o klenbu, platí to pro cokoli) znamená změnu identity. Když se záhadným způsobem dostanete „na druhou stranu“, jste někdo jiný! V téhle chvíli ale vidíte jen trhlinu, skrze niž proudí světlo, ale chápete (zase vnitřní jistota, ach! Ale obejdeme se bez ní?), že záleží jenom na vás, zda se bude zvětšovat, i když nic netušíte o tom, k čemu by to mohlo být dobré. Teprve později, až si zvyknete, začnete tvrdit, že světlo je lepší než tma. Zvláštní: napřed nevíte nic, a pak najednou všechno? Musí tu být třetí cesta! Něco mezi kruhem a čtvercem. Nemyslím mnohoúhelník, ne, mám na mysli (ale kde je?) to čisté „mezi“, ryzí a ničím nezkalené. Mezi „vidět“ a „nevidět“ musí být střední proud, a říkám-li „střední“, neznamená to průměr. Možná myslím něco „vyššího“, i když zrovna tohle je slovo, které zaselo do mé mysli nesčetná nedorozumění… „Trhlina“ totiž není nezbytně „nahoře“, i když se to tak může na první pohled zdát! Gavoty se umějí úhlopříčně stočit, o spirálách nemluvě, takže jste to možná vy sami, kdo rotuje po přímkách, které nechtějí vyjevit svou podstatu.

Vidím světle šedý pruh, přes který se klade žárem rozpálená mlha. V pozdější řeči bych řekl: zahradní zeď, za níž vychází slunce, ale problém je v tom, že celý ten výjev vidím na sítnici, ne před očima. Mám ho vypálený v mozku, nechtějte, abych jmenoval jeho části, ostatně je neznám. Všechno pod klenbou, vše na vnitřní straně. O vnějšku dosud nic nevím, ale při troše rozmyslu se zdá být téměř jisté, že existuje. Zatím se musím spokojit s tím, že jsem uvnitř. I to je dobré. Vím, že jsem, o tom není třeba spekulovat. Ale nevím, zda mohu vstoupit za klenbu. Nevím ještě, nemám-li nějaký kořen, který mne poutá k sobě. Zkusím se tedy pohnout, a hle: nalehl jsem na něco zlehka, nevím, co to je, ale cítím, že to není pružné. Je to drsné, ale dřív, než stačím zjistit, zda příjemně či nepříjemně, odskočí to a vzdálí se na odstup onoho světle šedého pruhu, o němž se domnívám, že by mohl být zahradní zídkou. Ať je tedy zídkou! Stále má ovšem i možnost být čímkoli jiným, například světle šedým pruhem. Považoval bych za čest dělat mu společníka, a on to nejspíš ví, protože se mi opět začíná přibližovat, jako by mne vábil blíž. Nevím, že mohu blíž, a čekám. A on se vzdálí a opět přiblíží, jako by říkal: Není to nádhera, být světle šedým pruhem? Chtěl bych tedy i já být takovým pruhem. Později zjistím, že „na světě“ (tak tomu říkají, ale dosud mám povědomí jen o světle šedém pruhu, přes který se klade žárem rozpálená mlha) jsou barevnější věci, ale ta zeď (vnitřní zeď, abyste rozuměli) ve mně už zůstane jako horizont událostí. Ona se může posunovat, a také se posunuje, jak jsme zjistili, tam a zpět, ke mně a ode mne, ale později mne bude chtít definitivně zvábit a už se bude jen vzdalovat. Vždy ji však ještě zahlédnu v sobě. Nudím sám sebe i s vnitřní klenbou, ale pro tuhle chvíli nemohu jinak. Ostatně, nuda je dobrá věc! Nuda je něco jako oranžový pruh přes černobílé pozadí. Ve chvíli, kdy se objeví, je něco jinak. Přemýšleli jste někdy o tom, jak úžasná věc je takový oranžový pruh? Jenom ten zvuk! Nemyslím teď zvuk výrazu „oranžový pruh“, myslím zvuk oranžového pruhu. Protože on zní. Zvučí, zvoní, pocinkává, a než se stačím zeptat, kde zůstal světle šedý pruh a žárem rozpálená mlha, je to tady jako úder zvonu: vůně! Ta vůně! Poznáváte ji? Vůně z východu, počátek všeho! Zdá se vám podivné, že svět vznikl z vůně. Tedy poslouchejte! Předně neříkám „svět“, ještě nevím nic o světě. Říkám „všechno“, a to v téhle chvíli znamená jen to, co jsem až dosud vyslovil (mlčeli jste k tomu, jsme tedy ve shodě), nic dalšího! Světle šedý pruh, přes který se klade žárem rozpálená mlha, a oranžový pruh. Až později řeknu: zahradní zeď, za níž vychází slunce, bude to už něco jiného! Vděčím za to oranžovému pruhu. Až dosud jsem viděl celý ten výjev na sítnici, ne před očima. Měl jsem ho vypálený v mozku, všechno pod klenbou, vše na vnitřní straně! O vnějšku jsem nic nevěděl, a teď tohle! Nuda je dobrá věc, vždyť to říkám. Zatím však není třeba ničeho dalšího. Kochám se svou nudou, jako by právě ona byla podstatou všeho. Všimli jste si? Neřekl jsem, že je podstatou „světa“, takové věci já neříkám. Až je začnu říkat, stanu oběma nohama v omylu, a věřte, že půjde o onačejší věci! Podstata všeho je má vlastní podstata.

Tápu podél zahradní zdi. Oběma dlaněmi spočívám na drsné omítce a v místech, kde se drolí, zajedu nenechavě prstem a odloupnu ji. Takových míst bez omítky je na zdi celá řada, jsou teplá a příjemná pod rukou. Ještě příjemnější je, když se o ten šedý pruh opřu zády. Teplo prosakuje podél páteře do obou polovin těla, o nichž se nikoli bez důvodu domnívám, že patří ke mně; jsou tedy pod klenbou, i když zvláštním, zneklidňujícím způsobem i mimo ni. To je nové, a vede mne k tomu oranžový pruh! Možná to někomu přijde divné, ale polokoule, jíž se má klenba nápadně podobá, aniž by jí vskutku byla (neboť jsou tu nerovnosti), existovala dřív než koule! Polokoule tedy nevznikla rozpůlením koule, nýbrž naopak, koule vznikla spojením dvou polokoulí; nebyly to totiž přesné polokoule, ale dvě v sobě vzájemně se zrcadlící zvrásněné klenby. To platilo za oněch časů. Když dnes řeknu, že polokoule vznikne rozdělením koule na dvě poloviny, odpovídá to pravdě v přesném smyslu, podobně jak jsme to – v jiném čase arci – znamenali u předchozího tvrzení. A pak že oranžový pruh je nuda! Ještě se neusmívám, ale i to brzy přijde, jen co se dostanu na druhou stranu. Už ale cítím podivný stah v obou tvářích (jsou dvě, jako ony polokoule, i když ve zcela jiném významu), a to vůbec není nepříjemné, nehledě k tomu, co to znamená; neboť to nevím. Leč zpátky k zídce! Aniž jsem si to uvědomil, udělal jsem ze zahradní zdi zídku, ale to vůbec neznamená, že je nízká, znamená to, že ji mám rád. Zídka je milá zeď! Tápu tedy podél zdi (to už jsem řekl, ale jde o návaznost), a když se o ni opřu zády, cítím nerovnosti omítky a ostré hrbolky, o něž se třu až ke ztrátě vědomí; neboť vědomí já mám, mám, mám je od nepaměti celým svým povrchem! Byly doby, kdy jsem je neměl? Možné to je, ale kde vzít jistotu, když mi selhává paměť? Je tu ovšem lákavější možnost, že jsem paměť měl, ale ztratil jsem ji. Tím se ovšem rozdíl mezi oběma možnostmi ruší, takže je to vlastně jedno. Co rozhodně není jedno, zda se mi líbí zeď a zahrada, což není tak jednoduchá věc, jak by se na první pohled zdálo. Mohou se mi líbit obě a každá o sobě, ale zda se mi líbí dohromady, by předpokládalo vědět, v jakém jsou vztahu. To nevím. Budu to někdy vědět? A co vlastně chci vědět? Když řeknu, že to nevím (nevím, co chci vědět), není to tak docela pravda, protože v každém případě vím, že chci! A to už je něco. Už vím! Chtěl bych vědět, která z těch dvou věcí je větší! Nevím sice, k čemu by to mohlo být dobré, ale to je jiná věc. Svěřím se vám s něčím: když jsem se prve drbal o zeď, neztratil jsem vědomí proto, že mi ze zad tekla krev, ale proto, že jsem si uvědomil, jak je ta zeď vysoká a že nedohlédnu na její konec, ne snad že by žádný neměla (možné to ovšem je), ale protože jsem tam nedohlédl, a nedohlédl jsem tam proto, že mne oslňovala zlatá mlha nad hlavou. Zítra sem přijdu znovu a podívám se vzhůru.

Jenže co znamená „zítra“? Kde se vzalo to slovo? Budu se muset zamyslet nad tím, co je zítra. Ale když jsem to včera říkal (včera, to já znám, protože všechno, co znám, včera určitě bylo), bylo „dnes“, a kam zmizel ten můj milý dnešek? To je záhada: jak může dnešek nebýt? Ptám se zahrady a ptám se zídky, a přitom jsem zapomněl na úkol, který jsem si stanovil včera (ano, tak to bylo), že se podívám, jak vysoká je zahradní zeď! Ale zatímco se zabývám svým včerejším úmyslem, vytane mi možnost, že dnešek nezmizel, nýbrž že trvá. Že existuje jediné „dnes“, které mne obklopuje jako vzdušný polštář, a já se v něm pohybuji prostorem, takže čas (je přece noc a den, je měsíc a slunce a tak) je můj sen o tom, že trvám na místě, kde jsem byl včera, zatímco se tam vracím. To mne mate! Mimochodem: je tohle zahradní zeď? Protože když řeknu „zahradní zeď“, znamená to, že zeď a zahrada patří k sobě, zatímco vůbec nevím, v jakém vztahu k sobě jsou, například která z těch dvou věcí je větší. Když říkám, že zeď je větší než já, znamená to, že je vyšší, ale ve vztahu k zahradě nemůže být zeď vyšší, i když vlastně vyšší je, ale tím myslím jednotlivé stromy, ne zahradu samu. Kdybych pokácel stromy, zůstane zahrada? Což zahradu netvoří stromy (a tráva a keře a tak, ale ty si mohu odmyslet)? Zbyde mi „zahrada beze stromů“? To je zvláštní úkaz, a ještě se nad tím budu muset zamyslet. Problém je v tom, že mám tak málo času. Vůbec nemám čas na přemýšlení, je tu tolik věcí, které si musím prohlédnout, až mi nad tím rozum zůstává stát! Jak byste chtěli přemýšlet, když vám stojí rozum? Ale kdybyste chtěli vymyslet „svět“ (myslím „všechno“, protože v takové chvíli tu není „nic“, dokonce ani tráva), jak byste to udělali, když vám „stojí rozum“? Odkud vím, že „stojí“? To nevím, nicméně je zřejmé, že když nic není, rozum stojí. Tak to aspoň cítím já. Ale jsou možná jiní, kteří to cítí jinak, i když to v dané chvíli není podstatné. Ale kde jsou? Jsou vůbec nějací? Nejsem na tomhle místě sám? Sám v téhle zahradě? Už to mám! Říkám přece „jsem sám“, ale to znamená, že je i někdo jiný, někde jinde, v nějaké jiné zahradě snad… A kdyby mi (ten jiný v nějaké jiné zahradě) o těch věcech vyprávěl (tím myslím o zahradě, o zdi a oranžovém pruhu), souhlasil bych? To není samozřejmé! Pochází přece z jiné zahrady, za předpokladu ovšem, že je nějaká jiná zahrada a v ní někdo jiný. Předpokládejme však, že ano. Jenže souhlas (s tím jiným, jinde) není samozřejmost, zvlášť když rozum stojí! Když rozum stojí, znamená to, že odmítá jít. Ale mohl bych mu třeba věřit? Pokud je, mohl bych. To není špatné pro první chvíli, i když trvale bych se s tím spokojit nechtěl. Co když je hloupý? Myslím: hloupější než já, protože i já jsem hloupý, ale kde je hloupý, může být vždy ještě hloupější, to dá rozum? Aha, už se to rozeběhlo, už mi rozum nestojí! Je to tak jednoduché: přece kde je k „hloupému“ vždy „ještě hloupější“, nejsme na světě sami dva ve dvou zahradách, ale tři, čtyři a jistě více, ano, mnohem, mnohem víc v mnohem více zahradách… Ani to však neskýtá žádnou záruku, a kde je k hloupému vždy ještě nějaký ještě hloupější, je tomu spíše naopak! Aby to bylo jinak, musel bych být chytrý, protože kde je chytrý, je vždy ještě někdo chytřejší a tak dál a tak dál… Ale já jsem hloupý. Totiž: kde je záruka, že oni to vskutku vědí, myslím výšku zdi a její vztah k zahradě? K té své zahradě, která… Je snad nějaká záruka v tom, že na ty věci možná hledí delší dobu nežli já? Protože dívat se déle je něco jiného než hloupost. Jen krátkozraký může hledět třeba do aleluja, a nevyhledí nic pro sebe ani pro druhé, ba může s dobrým svědomím tvrdit, že všechno je mlha! S tím se rozhodně nespokojím. Budu opatrný a na nic se nezeptám. Neptat se na nic, ano, jen vlastnoručně tápat podél zdi, která přece musí, musí, musí vydat svoje tajemství! Byl jsem od pradávna podivín: všechno mi připadalo podivné! Takový člověk (jsem přece člověk?) je podivný. Stojím tedy znovu a znovu u zdi a hledím nad sebe, ale protože opět vidím zlatou mlhu (ne že by se mi nelíbila, je krásná), musím nechat celou věc nerozhodnutou a odložit ji na zítra.

Pod zády mne chladí tráva a na hrudi tma. Není úplná, ale zlaté ohýnky v ní jsou tak vysoko, že chladí zrovna jako tráva. Je to tedy venkoncem příjemný stav. Pak mne napadne, abych pohlédl směrem ke zdi, i když to na první pohled vypadá nesmyslně, protože jak bych mohl potmě vidět zeď? Mohl bych do ní vrazit, to ano, protože ji v chůzi nevidím. Přesto mne něco pudí, abych pohlédl ke zdi, nebo spíš směrem, kde ji tuším, a překvapením si sednu. Ohýnky se totiž táhnou jednolitě tmami dál a dál, ale na určitém místě jako by je zakrojil, a dál nic než tma, tma jako podle pravítka, a tu mne napadne, že tím pravítkem by mohla být moje šedá zeď, protože i kdyby se táhla vzhůru až k těm ohýnkům (ještě nevím, co to je, ale rozhodně na to přijdu), pořád by z nich ukrajovala, a jestli se nemýlím, čím výš by sahala, tím větší díl by jich ukrojila, ale to teď není důležité, protože pokud je to vskutku ona, co tvoří okraj toho pravítka, pak okraj pravítka a okraj zdi jsou jedno a totéž a to ukrajující pravítko je šedá zeď! Víte, co to znamená? Že i kdyby se ta zeď táhla až k nebi, pořád by měla horní okraj! Pak mne ovšem napadlo, abych pohlédl opačným směrem, a radostná nálada ihned vyprchala. Opačným směrem jsem neviděl žádné pravítko, které ukrajuje ohýnky a o němž bych se mohl domnívat, že to je zeď, táhly se do daleka a mizely v nedohlednu, tu a tam zastíraném stromy, o němž nedokážu říct, kde se vlastně nachází. Nezbyde tedy nic jiného než vydat se tím směrem. Jdu opatrně, abych nenarážel do převislých větví stromů, kterých tu je nepřehledně, ale kráčím vytrvale krok za krokem tou tmou, chvílemi ji musím rozhrnovat rukama, ale chvílemi ustupuje sama jakýmsi světlejším proláklinám. Už jsem unavený, avšak nikde se neukazuje ukrajující pravítko, a když se otočím zpátky, vykřiknu překvapením: zeď za mnou zmizela a ohýnky, z nichž předtím ukrajovala, sahají až k samé zemi. Zabloudil jsem. Zmocňuje se mne úzkost a vydám se bez prodlení zpátky. Chci zpátky k ní, ke své zdi! Neřekl jsem snad, že to je má zeď? Ano, ale kdo to slyšel? Nebylo by špatné, kdyby mi někdo poradil! Napadlo mne totiž, zda jdu opravdu ke zdi, když ji nevidím, a to je vážné! Vycházel jsem z předpokladu, že „všude zpátky je zeď“, a nevím přitom, kam vlastně vede to „zpátky“ ani jak je ta zeď dlouhá, ouvej! Nikdy předtím mne nic podobného nenapadlo, tak odkud se to bere? Je mi do pláče, a vskutku polknu několik slz, než se vzpamatuji a vzdorovitě vykročím: někam přece musím dojít? A nebude-li tam zeď, i to bude dobré, protože to bude něco znamenat, ale ona tam bude, určitě tam bude! Protože kde by byla? Má-li však moje zeď určitou výšku, může mít i určitou délku, a pak ji mohu minout, ale k čemu ji vlastně potřebuji? K ničemu, jen bych o ní chtěl něco vědět! A jak jdu a vzdoruji slzám, náhle ucítím teplo. Je to zavanutí tak citelné, až mimoděk vztáhnu ruce. Tahle hrouda tepla přece musí mít nějakou příčinu? Nebo se může v zahradě (předpokládám, že jsem pořád v zahradě, lze-li zahradě tak říkat) vyskytovat osamocený balvan tepla? Než si stačím odpovědět na tuhle otázku, mé předpažené ruce na něco narazí. Leknu se, ale vzápětí se zaraduji. Vskutku jsem na něco hmátl, a to něco je teplé a drsné, zdroj mého tepla je drsný a má omítku jako zahradní zeď! Má-li něco konzistenci zahradní zdi, bude to nejspíš zahradní zeď! Šátrám podle onoho drsného zdroje tepla, ale nebere to žádný konec. Nemám tedy dál kam jít. Pak se podívám vzhůru a to, co uvidím, mne ohromí: vidím jen málo z ohýnků, které se předtím prostíraly až k samé zemi, ukrajující pravítko se protáhlo do dálky a tyčí se nade mnou ohromné, tak ohromné, že mi sebralo půl mého obzoru! Přestanu tedy obzírat, položím se bokem k zídce (je to ohromná, leč milá zeď) a při prvním pohledu na poloviční klenbu nad sebou usnu.

Když se probudím, je všude plno světla. Ohýnky na černé klenbě (ale odkud vím, že jsou „na klenbě“ a že to je klenba? Jen proto, že se klene?) jsou pryč, zmizely. Nad zídkou se válí zlatá mlha a místy prosvítá modř. To je nové, dosud jsem něco tak modrého neviděl! Rozhoduji se, že pro dnešek nechám zeď na pokoji a budu se raději věnovat stromům. Stromy nejsou tak nebezpečné, nebo si to o nich alespoň myslím. Když se ale nad tím zamyslím, zdaleka to není jisté. Strom se nezdá nijak velký a rozhodně nepřečnívá zahradní zeď, ale když si stoupnete pod něj, protáhne se do výšky tak, že leckdy nedosáhnete na nejspodnější větve! Také zeď se snížila. Je to teď vskutku „zídka“, malá zeď, a její líbeznost se tím zvětšila. Mám tě rád, zídko! Už o tobě nebudu pochybovat a nebudu tě podezřívat. Nenechám se zrádnou nocí vylákat do tmy, která nikam nevede! Když říkám „nikam“, nemyslím cestu do „ničeho“. Noční cesta určitě někam vede, ale nevede k určitému cíli, tak jsem to myslel. Mým cílem byla zeď, zeď na západní straně (hledal jsem zeď na západě, vždyť každý z vás už pochopil, že světlešedá zídka, zahalená zlatou mlhou, je „východní“, jak naznačuje „vycházející vůně“ kdesi nad ní! Ale neukrojilo ji noční „pravítko“, když jsem přistoupil příliš blízko k východní zídce? Je to podivné, ale nemám teď právě sílu, abych nad tím přemýšlel), a hledám-li zeď, je zbytečné vydávat se do tmy, když hřeje tady zrovna za mými zády. Třu se o ni až do krve, a to je slastné! Slastnější, než kdybych se o ni třel bokem, protože bok vidím. Nemám sice plnou jistotu o tom, kam patří můj bok, ale zdá se, že patří ke mně, a protože tajemným způsobem mizí v prostoru za mnou, mám důvodné podezření, že nějak souvisí s mými zády. Není to tedy zeď, co za sebou cítím, ale má záda, jenže proč na ně nevidím, když patří ke mně? Všechno je plné záhad, ale hlavní je, že všechny ty věci jsou tady, u mne, a nemusím se tudíž namáhat přemýšlením, zda je vidím, či nevidím, nebo zda nevidím jenom svůj mozek, jako předtím. Takže si vykračuji zahradou a jsem na sebe pyšný, protože vidím stromy a trávu, a to už je něco, jak jistě každý uzná! Ale něco mne přesto zneklidňuje. Když jsem totiž předtím řekl, že „noční pravítko“ ukrojilo „východní vůni“ kdesi „nad“ zídkou, neznamená to, že se za tou do výšky vztyčivší se částí zdi něco nachází? A když pak ukrajující pravítko zas klesne dolů, je něco za tím, co ze zdi zbyde? Byl jsem předtím unavený a neměl žádnou chuť se tím zabývat, ale teď, i když jsem stále unavený, mi to nedá, abych se neotočil, a když nad tím přemýšlím, dospívám k názoru, že nemusím zeď přelézat přes její horní okraj, abych se přesvědčil, zda za ní něco je, zda tam vůbec něco je, a světe, div se, nikdy předtím mne nenapadlo, jakou vlastně má tahle zeď tloušťku a zda vůbec nějakou má, rozumějte: zda nepokračuje bez hranic dál a dál od přední strany s omítkou jako hustá, hustá, hustá tma s konzistencí zdiva, teď teprve vidím, jak jsem byl naivní! Na druhou stranu by člověk neměl příliš důvěřovat logice, i když také smysly rády klamou, jak jsem se mnohokrát přesvědčil při svém střetnutí s klenbou, která nechtěla ani za nic přiznat, že je uvnitř mé hlavy. Nikdo mi nic nedá, jestli upadnu a popálím se o kopřivy, protože tu nikdo není. Je tu všude hodně kopřiv.

Nevím už, zda to bylo hned nazítří, nebo zda mezitím uplynul delší čas (musím přiznat, že navzdory mládí mi občas selhává paměť, neboť vězte, že jsem dosud mlád, velmi mlád), ale něco se tu stalo, něco se v mé zahradě stalo, něco se tu změnilo. Nevěděl jsem, co by to mohlo být. Neměl jsem to na očích, ba vůbec jsem netušil, kde bych měl hledat tu změnu, a bloumal jsem zahradou, dávaje dobrý pozor, abych neztratil z očí světlešedý pruh na obzoru, protože jsem nehodlal opakovat někdejší noční zkušenost za bílého dne. Kopřivy v zahradě byly nezajímavé a zlobily mne neustále, neboť jsem se jim musel vyhýbat, abych si nepopálil nahá lýtka, teď nemluvím o vzrostlých trsech a lánech kopřiv při zdi a všude po zahradě, mluvím o kopřivách, které se schovají ve vysoké trávě a nečekaně žahnou, jsou to záludné a posměvačné byliny. Právě ve chvíli, kdy jsem se takhle žahl a škrábal si lýtko, padl můj pohled vzhůru (správně bych měl říci, že se „vznesl“, ale už to nechám tak; věci někdy prapodivně padají) a teď, teď jsem to viděl, teď to bylo jasné, zářilo to naplno, a když říkám, že to zářilo, mluvím samozřejmě o barvách, o barvách, o barvách! Kopřiva je zelená a v trávě ji neuvidíte, musíte se žahnout, protože tráva je všude zelená, a zelené jsou i stromy, tedy větve, chci říct listí stromů, ale na stromech nerostou kopřivy. Na stromech rostou jablka. A v tom je problém! Ne snad že bych nedokázal vyšplhat na strom, to dávno dokážu, takže nejsem odkázaný na jablka, která spadají do trávy, ostatně padavky jsou potlučené a nahnívají, nehledě k tomu, že je v trávě špatně vidím. Platí tu stejné pravidlo jako o kopřivách, totiž že zelené věci v trávě špatně vidíte. Něco podobného platí i tam nahoře, v korunách stromů, protože nespadlá jablka na stopkách jsou rovněž zelená, a že je listí stromů zelené, to už jsem řekl. Jedinou výhodou je, že listí není husté jako tráva, občas skrz listí zahlédnete oblohu, ale o té teď mluvit nechci. Prostě jablko v listí musíte hledat. A dneska se stalo něco nebývalého. Zrovna když jsem si škrábal lýtko, padl můj pohled vzhůru do korun jabloní a uviděl jsem jablko! Chápete? Uviděl jsem je naráz! Na první pokus, i když jsem je vlastně nehledal! A bylo to tak snadné, jako by někdo střásl všechno listí a nechal v koruně jedno jablko, jediné jablko odevšad natolik viditelné, že se ze všech stran slétají ptáci, aby si na něm pochutnali. Já ovšem vyšplhám na strom a odeženu ptáka, na tom není nic těžkého, chytré je jen to, že s jeho pomocí získám jablko, které nevidím, ale teď to bylo něco docela jiného! Na stromě bylo všechno listí, jak normálně bývá, a nikde žádný pták, ani moucha se nepohnula, a já to jablko viděl tak zřetelně, že bych je mohl všem těm ptákům a mouchám ukazovat klackem, hele, támhle je, a tamhle další a další, to největší a nejzralejší je ovšem pro mne. Byl jsem tak překvapený, že jsem si sedl do trávy, a nic mi nevadilo, že jsem si sedl na kopřivu. Hleděl jsem na jablko a vrtalo mi hlavou, v čem by to mohlo být? Vrtalo mi to tak mocně, že jsem zapomněl vyšplhat pro snídani tak snadno získanou a nechal jsem dva malé ptáčky, ať si klovají, byli tak roztomilí! Ne, mne zajímalo něco jiného než snídaně, a byl to teoretický problém, jestli mi rozumíte: Jak to, že vidím něco, co jsem předtím neviděl? Stál jsem, drbal se na zadku a věděl, že od téhle jabloně neodejdu, dokud to nevyřeším.

Neříkám, že jsem nesnídal a stál u toho stromu do večera, to vůbec ne. Měl jsem i mnoho jiných, postranních myšlenek, a postranní myšlenky, jak známo, odvádějí od hlavní myšlenky, čímž nás zlobí, ale zároveň jsou příjemné. Jsou příjemné, jak plynou, když hledíme do oblohy a nemáme co na práci, ale i při práci máme mnoho postranních myšlenek, vlastně samé postranní myšlenky, což je právě to příjemné na celé věci. Ale zvláštní je, že do těch postranních myšlenek čas od času vletí zpátky ta hlavní myšlenka, vnutí se vám a řekne: hele, to tě ještě nenapadlo, že tak a tak? Otáčíte se kolem dokola jako ten pták na větvi a říkáte si, odkud to, sakra, přišlo? Přece není možné, aby taková věc ležela v mé hlavě, a já si jí až dosud nevšiml? Musela by tam ležet jako jablko, které visí na větvi, zelené v zeleni, protože zeleň, to já znám, to je tady všude kolem, kůra stromů je hnědá a nebe modré, a pokud si vzpomenete, zahradní zeď je světle šedá, zajímavé na tom ale je, že světlešedý pruh jsem viděl ze všeho nejdřív, hned po těch šachovnicích s prázdnými políčky, vymezenými svítícími provázky! Vzpomínáte? Pak se to celé natočilo úhlopříčně, už si na to vzpomínám jen docela matně, ale „matně“ znamená, že to mám, stačí jen chvíli počkat uprostřed postranních myšlenek, a ono se to vynoří. Když tak o celé věci přemítám, nemohu se zbavit představy, že listí bylo tehdy černé! Bylo opravdu černé, nebo je černé jenom v mých vzpomínkách? To je problém, skutečný problém! Tak skutečný, že se myšlenky zase rozeběhly a já stál a drbal se na zadku. A najednou se odněkud z těch šachovnicových polí ozvalo: A co když je to jedno a totéž?! Ohlédl jsem se, kdo to říká, ale nikdo nic neříkal, vycházelo to z mé hlavy, ale odrazilo se to zřejmě od zahradní zídky a přišlo to ke mně z druhé strany zvenku, jako kdybych měl v lebce dvě komory a v jedné z nich stál mužíček, který hovoří do zdi, a v druhé jiný, který tomu odrazu naslouchá. Co že je „jedno a totéž“, ptám se nahlas, protože s každým, kdo promluví nahlas, mluvím i já nahlas, i když jsem to jen já sám. Co že je totéž? Ale v tu chvíli už jsem věděl, jak to je. Ten hlas, který se ke mně vrátil z houští postranních myšlenek, mi to řekl. Věc se má tak, že má vzpomínka na listí a listí samo jsou jedno a totéž. Je to tak jednoduché! Jak byste chtěli takovou věc rozlišit? Vždyť nebylo koho se zeptat! Nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, jaké vlastně bylo listí tenkrát, když jsem je viděl černě. A proto jsou vzpomínky tak mlhavé a ztrácejí se v tmách, že jsme tehdy znali jen černou, bílou a šedou, která vznikne tak, že smícháte ty první dvě. Zahradní zeď tedy vznikla smícháním světla a tmy. Že jsem to nevěděl dřív! Kdybych to byl věděl dřív, možná bych si ušetřil noční úzkost, protože když vám zmizí zeď, kterou máte za svou největší jistotu, je vám úzko! Dosud jsem se nenaučil bát, protože jaksi není čeho, ale úzkost jsem cítil, to po pravdě přiznám. Jako by z té strany, kde není zeď, mohlo něco přijít, já nevím co, třeba ještě větší tma, ale kdyby vyšlehlo světlo, vyděsilo by mne to zrovna tak. Přitom vím, že odnikud nemůže přijít hustší tma a zářivější světlo než z mých šachovnicových polí, to je přec jasné? Není se tedy čeho bát, říkám si, ale v té chvíli už se bojím. Něco vám povím: možná nevím dost dobře, co je zeď a z čeho vůbec je, zda je to cosi složeného, nebo zda je naopak jednolitá, možná nevím, zda mám nějaký důvod se bát, ale jedno je jisté, totiž že se někdy bojím a jindy ne! Můj strach je skutečný, nehledě k tomu, co jej probouzí a zda vůbec něco. Strach mne přimrazí na místě, a zeď mi dělá totéž. Mohla by tedy případně i zmizet.

To všechno vypadá hezky, ale odkud se vzala zelená? V noci nevidím zelenou, do zahrady se zpátky vrací černá. Ale když vychází slunce za zahradní zídkou, listí pozvolna zezelená. Právě že pozvolna! Souvisí to nějak se světlem? Už vím: oranžový pruh! Vzpomínáte si na oranžový pruh? Řekl jsem o něm, že vůbec není nudný, a teď už vím, proč to tak je! Proč to tak musí být. Proč není nudný! Černá a bílá jsou barvy, rozumíte? Barvy! Tenhle zázrak nezačal zelenou! Tma je vlastně barevná, a dokud jsem nic neviděl, viděl jsem jen černou, první barvu. Svítící provázky tu jsou vlastně jen proto, abyste to pochopili. Abyste viděli, že vidíte už ve chvíli, kdy nevidíte nic, ale pravda je taková, že vidíte jedno, ničím nepřerušované „něco“! Jsem tak vzrušený, tak nadšený svým objevem, vždyť se mi právě podařilo vyřešit pradávný problém. Všechno je v barvách. Všechno! Napřed černá, vzápětí bílá. Šedá. Žlutá a oranžová. Nejde o to, jak je vidíte, nýbrž o to, že jsou rozdílné! A právě proto (rozumíte?) jsem uviděl to jablko. Rozumíte? Za všechno může světlo, vkrádající se do zahrady: jde o to, abyste porozuměli světlu! A já mu začínám rozumět. Ano, správně: to jablko má jinou barvu než listí! Když říkám „má“, neznamená to, že ji předtím „mělo“, ale já ji každopádně neviděl. Nevím, čí je to zásluha (kolem dokola nikdo nebyl, jen já a světlo), ale kdybych řekl, že moje, že je to moje zásluha, byla by to pravda spíš než cokoli jiného. Protože kdo by mi byl mohl hmátnout do hlavy a přejinačit to tam tak, abych viděl jinak? Aby v listí naskočilo jablko? Kdo by to dokázal. A po něm další a další jablko, kdybych byl chtěl, mohl jsem jich mít rázem plný koš! Jenže nemám koš. Budu si muset uplést koš, protože „koš“, to teď dává smysl! Výsostný, svrchovaný smysl. Slovo „koš“ tedy odvozujeme od slova „jablko“. Ano, ano, rozumíte správně: to já vytvořil červeň! Ale proč vám to říkám, když jsem tu sám? Sám ve své zahradě, nikde kol dokola ani živáčka. Jen ptáci, ale ti mi nic neřeknou: jen zpívají! Hledím pyšně na své jablko. Vůbec nemusím šplhat do koruny stromu, abych u něj byl první. Vždy budu první, už navždy budu první, protože, pohleďte: tam a tam, další, další, další jablko! A všechna červená, jestli se nemýlím. Zelená nevidím. Mýlím se? Nevidím kyselost! I koš je rozkoš, kochám se představou koše, ani nemusí být plný jablek. Slovo „rozkoš“ odvozujeme od slova „koš“, to je přec jasné? Rozkoší je už sama představa plného koše, a to je něco docela jiného než plný koš, i když je to zároveň nějakým podivným způsobem stejné. Ne stejné, ale velmi podobné. Ano, velmi podobné! Představím si koš plný jablek a sbíhají se mi sliny. Tak je to správné. Už to nevydržím, musím vyšplhat na jabloň a utrhnout jablko! Jakmile cítím v dlani jeho barevnou oblost, přijde mi něčím zvláštní. Je to věc, která tu dřív nebyla. Ne, rozhodně tu nebyla! Dokonce zalituji, že jsem jablko utrhl, ale když už je mám utržené, sešplhám zas dolů a odnesu si je. Udělám v trávě malý důlek (když spletete několik stébel, máte koš, koš na jedno jablko), jablko v něm leží jako červené vejce, z něhož možná vyletí barevný pták, a ten pták tu je, náhle tu je, mává křídly a poletuje kol červeného jablka, až se vzduch okolo tetelí, jsem z toho užaslý. Kde se to bere? Nevím, ale cítím v hrudi teplý stisk, jako bych tam měl podobné jablko a někdo (kdo? Já sám?) ho vzal do dlaní a zahřál do té míry, že se mi celou hrudí rozlilo teplo. Nevím, jak tomu říkat, ale nějak tomu říkat musím. V zahradě už to tak chodí, že věcem, které vidím, nějak říkám. Kdyby tomu bylo jinak, šedý pruh zídky by nedával smysl, ať už je jeho vztah k zahradě jakýkoli. Možné je i to, že tu není žádný vztah, ale je to potom ještě zahrada? A pokud ano, jak vymezit vztah mezi zahradou a zahradní zdí? Nejde o prostý průnik dvou na sobě nezávislých věcí, totiž: zahrada je zahrada a zeď je jen zeď (ne zahradní zeď), která ji protíná jako šedivý pruh zcela nahodile a není s ní v žádném nutném vztahu? Pak by ovšem zahradu narušovala, což je znepokojivá myšlenka.

Řeknu to naplno: krása se objevila s červení! Což znamená tolik, že jsem ji stvořil. Kdo jiný, když jsem tu sám? A pro koho, když ptáci ji nevidí? Pozoruji to celé odpůldne. Tápou a jako by šli po čichu, prodírají se listím, mávajíce křidélky, kdežto já vidím červený bod a jdu najisto. S třešněmi je to jiné, těch je na každé větvi plno! Celé trsy třešní jsou dobře viditelné ze všech stran a pták usedne s elegantní jistotou, větévka se pod ním houpá a pták noří zobáček do šťavnaté dužiny, jaké blaho! Jaké blaho, říkám si za ptáčka, a přijde mi ho líto, že umí jen zpívat, ale mluvit neumí. Kdežto já umím obojí. Klidně zazpívám: „Červené jablko, odkud jsi přišlo? Krásné jablko v zeleném listí!“ Mohl bych zpívat i dál, ale pro tuhle chvíli to stačí. Odevzdaně hledím na jablko v košíčku z trávy. Je červené a tráva zelená. Není to krásné? Když říkám krásné, myslím červené, protože dokud jsem si nevytvořil červenou, nebyla tu ani krása. Ale tím celá věc nekončí! Náhle mi přijde, že je krásné i nebe, to mne předtím nikdy nenapadlo. Nebe je totiž modré. Ano, říkám nebi „modré“, kdežto jablko je červené. Zvednu jablko z košíku (ještě to není dokonalé, košík z travin je přirostlý k zemi) a prohlížím ho proti obloze. Ten pohled mi vyrazil dech. Tyhle dvě barvy vedle sebe, červená a modrá, jsou ještě krásnější! I když vlastně nejsou vedle sebe, nýbrž za sebou: jablko držím mezi palcem a ukazovákem, obloha je daleko. Zvláštním způsobem jsou však i vedle sebe, jako bych obojí viděl na společné klenbě uvnitř své hlavy. Věci jsou nejen matoucí, jsou i krásné. Proč je jablko na modré klenbě krásnější než obyčejné jablko v dlani? Vzápětí mne napadne, zda není krásná i zeleň. I to je překvapivé, protože ani tohle mne dřív nenapadlo. Dokud jsem se musel prodírat listím, abych se dostal k plodům, které se ukrývaly, podobal jsem se ptáku, tápajícímu mezi větvemi, bez jeho lehkosti ovšem. Jakmile jsem ale předstihl ptáka, byla tu krása! Náhle a bez varování. Visela na větvi v podobě červeného jablka a já poznal, jaké to je, když tvor bez křídel létá. Najednou je krásná i zelená, které ten přívlastek nepřísluší, protože je tak obyčejná a všude kolem je jí plno až k zalknutí! Jak je to možné? Vím, jak je to možné. Díky červenému jablku! Je to podobné jako se zdí a zahradou. Možná k sobě vůbec nepatří, ale svádí k tomu, abych řekl: zahradní zeď! Zahradní zeď není běžná zeď, patří k zahradě! Zelené listí není běžné listí, patří k červenému jablku. Dřív bylo listí černé v noci i ve dne. Pak zezelenalo a já nabyl dojmu, že je zelené i v noci, jenže nebylo. Zelená zkrásněla. Ale co si teď počnu? Přijde mi líto jablka, které jsem zbůhdarma utrhl s větve. Snad abych ho vrátil? Ale to nejde. Otřu ho slinami a položím zpátky do košíčku. Ještě to není košík, ale brzy bude. To bych se na to podíval! Což mne věci neposlouchají? Což mne neposlouchají barvy? Vlhké jablko se leskne. Je teď hezčí než předtím a já začnu čistit slinami i trávu uvnitř košíčku. Je teď čistá. Je vlhká a leskne se. Jak jsi krásná, trávo! Krásná jako nikdy předtím, i vy, zelené listy jabloně na klenbě oblohy! Jste zelené a obloha je modrá. Pak se objeví bělavé mráčky. Potichu se sunou po nebi a přinášejí s sebou vůně. Obláčky jsou krásné. I vůně jsou krásné, třebaže nemají barvu. Jak je to možné. Musím tyhle věci ještě promyslet, ale v tuhle chvíli nechám své myšlenky volně plout. Když se ztrácejí v zeleni, je v zahradě krásně. A tohle je něco! Řekl jsem, že v zahradě je krásně, ne že je zahrada krásná! Že jsou krásné všechny stromy pohromadě, to bych ještě pochopil. Ale že „je krásně“? Co je krásně? Ono je krásně! Je to všechno záhada na záhadu, ale nenechám se odradit. Od té chvíle, kdy jsem získal křídla (neboť jsem u červených jablek dřív než pták), si troufám, abych tak řekl, na všechno.

Ještě je tu zrcadlo! To je zajímavá věc, zapomněl jsem vám o něm říct. Když se dívám do zrcadla, vidím sebe. Na tom není nic pozoruhodného, objevil jsem to už před nějakým časem. Jinak ovšem zrcadlo je hodné pozoru. Nebo spíš, abych byl přesný ve výrazu (a upřímný sám k sobě, protože to je důležité), pozoruhodné bylo, že jsem to objevil, protože dřív zrcadlo nevracelo mou podobu, byla to obyčejná lesklá plocha. Stojím tedy před otázkou, zda je to se zrcadlem stejné jako s barvami. Je zrcadlo výtvor mé mysli, nebo se nachází na vnější straně klenby? Však víte, co tím chci říct. Také barvy předtím nebyly a zrcadlo v noci neukazuje nic, i když přiložím tvář až k němu. Ve dne ovšem zrcadlo ukazuje, a ke všemu barevně! Je pravda, že ty barvy jsou trochu vybledlé, ale třeba by to šlo nějak napravit? Aby zrcadlo ukazovalo přesné barvy. Nevím si s tím rady, ale třeba mne něco napadne. Ostatně to v tuhle chvíli není důležité: barva je barva, i když vybledlá! Zelená je v zrcadle zelená a modrá je i v zrcadle modrá, a když přiložím k zrcadlu jablko, vrací mi podobu i barvu jablka, o tom není pochyb! Ale se zrcadlem se věci mají i jinak než s barvami. Víte, jak to přišlo, že jsem poznal sebe v zrcadle? Pochopil jsem princip zrcadla! Nebylo to stejné jako s barvou jablka, kterou jsem náhle uviděl jinak než dřív, barvu vždycky vidíte, ale princip, ten nevidíte! I když bych v žádném případě nechtěl tvrdit, že je neviditelný. Princip můžete poznat jenom na viditelných věcech, v tom je ten vtip. Dokud jsem nic neviděl, nemohl jsem poznat princip zrcadla, to je přec jasné? Hleděl jsem do zrcadla a viděl jsem tam strom a oblohu, dokonce obláček, i když ne zrovna zřetelně, ale pořád mi nedocházelo, že to je odraz, ne obraz. Chvíli mi trvalo, než jsem začal sahat do zrcadla. Pak jsem do něj začal upouštět jablko. Zrcadlo se rozčeřilo, pak na hladině plavalo jablko bez odrazu. Říkám „chvíli mi trvalo“, ale byly to celé věky. Přitahovalo mne a já se k němu vracel. Ale jednoho dne mi došlo, jak se věci mají! Došlo mi, že v zrcadle není žádné další nebe ani strom a jablko, že zrcadlo je věc jako každá jiná, s tím rozdílem, že odráží obrazy, ale jenom těch věcí, které proti němu postavíte. Strom v zrcadle je strom na lesklé věci. A když říkám „v zrcadle“, je to chyba, protože v něm nic není. Věci, mám-li být přesný, jsou „na“ zrcadle. Divné, že? Ale pravdivé a mám z toho radost! Věděli jste, že člověk může mít radost z dobře zformulované věty? Pochopit princip zrcadla teď byla hračka, a jakmile jsem pochopil princip, stačil zběžný pohled na toho poněkud zamlženého tvora v zrcadle, abych rázem pochopil, jak to s ním vlastně je. Jak je to se mnou, protože nikdo nestojí uvnitř v zrcadle (žádné, žádné uvnitř, chápete? Na světě jsou totiž i věci, které nemají žádné „uvnitř“), a vrací-li zrcadlo podobu stromu, vrací i podobu toho tvora, uvnitř kterého stojím! V té chvíli jsem se bál, ne příliš, protože jsem viděl, že tu nikdo jiný není. Ale to ještě není konec, protože o mne tady venkoncem nejde! Ne že by nešlo (ještě se k sobě vrátím, ale nic neslibuju), ale teď mi jde o něco jiného. Protože když natáhnu ruku, sáhnu na zrcadlo, a to znamená co? Že zrcadlo je na vnější straně klenby! Venku, chápete? Ale pak je venku i tvor, uvnitř kterého stojím! Potom jsem v zrcadle uviděl zeď. Zeď je tedy opravdová zeď a podle odrazu má horní konec. To jsem věděl už tehdy, když jsem se jednou v podvečer vydal nepředloženě na průzkum směrem do zahrady. Ale teď, na odrazu, jsem si to ověřil, a nejen to, mohu si to ověřovat po libosti každý den! Nemusím si říkat: třeba se mi v noci jenom něco zdálo? Mám jistotu. Tajemstvím té jistoty je zdvojení. V tu chvíli vyšla duha, protože zapršelo z modrého nebe. Viděl jsem, že duha vychází za zdí, v zrcadle i mimo ně za zdí, a že její oblouk jen tím delší, čím dál odstoupím od zahradní zídky. Je vskutku milá (nepřestává být milá). Když z mé zídky zůstane jen tenká čára, vyznačující obzor, vidím víc duhy než kdykoli předtím! Co to znamená? Tloušťka zdi musí mít svůj konec, za který se duha schovává, stejně jako má zeď svou výšku; jenom na šířku se táhne do nedohledna. Ale jsem unavený, a tak se položím do trávy. Možná je to také jinak, ale dál do zahrady se neodvážím, abych zeď neztratil z dohledu. Je to můj obzor.

Ležím v trávě a bez účasti pozoruji divertimento barev. Jeho centrální linii tvoří světle šedý pruh. Asi to tak musí být a já vůbec neusiluji o to, abych se ho zbavil. Vždyť tahle „zeď“ (říkám tomu „zeď“, ale mohl bych použít i jiné slovo) je tvořena směsí černé a bílé (proto je to „šedivý pruh“, ale mohl bych klidně říct i „šmouha“) a upomíná na dobu, kdy se v černi (byla to čerň?) objevily čtverce šachovnicového pole, bílé svítící struny tvorů, řadících se svisle a vodorovně i úhlopříčně, a říkám-li, že jsem „tehdy“ (bylo vůbec „nějaké“ tehdy?) spatřil svůj mozek, moc tomu nevěřím, ale nemám jiné vysvětlení: v zrcadle se žádná „šachovnice“ neobjevila! (Šachovnice, však víte, na níž byla všechna políčka černá.) Je mi tedy „zídka“ svým nezaměnitelným způsobem milá, i když zároveň chápu, že by právě v tom mohl spočívat problém. Ale abych se vrátil k barvám. Centrální linii jejich divertimenta (mého divertimenta, protože je hraji na neviditelných strunách já, já sám) tvoří světle šedý pruh. Pod ním se táhne širší zelená plocha, poněkud šikmo, protože ležím šikmo k tomu obrazu. To není důležité, nicméně se mi to líbí. Nechám tedy šedivý pruh ležet na notové osnově šikmo. Zvláštní je, že zelená plocha není jednolitá. Je tvořena asi tuctem zelení, které jsou natolik různé, že bych je mohl pojmenovat i jinak než „zelená“, ale to teď v zájmu srozumitelnosti nechám stranou. Musím totiž být sám pro sebe srozumitelný. Řeknu-li, že je to „prolamovaná“ zeleň, snad to nikoho neurazí? V zelené ploše jsou tedy drobná zakřivení, hlubší a mělčí i zcela nepatrná. Přes šedý pruh (jeho šedivost se chvílemi mění, ale nevím, zda si to jenom nenamlouvám) se sune žlutá a oranžová mlha, přecházející směrem vzhůru v jednolitou modř, ale podívám-li se pozorněji, i ona v sobě obsahuje četná prolomená místa, hlubší, mělčí i zcela nepatrná. Některá z nich přecházejí do měňavého odstínu barvy lehounké šedi a svítivého okru a v jedné svislé linii žloutnou. Žlutá a oranžová „mlha“ (ona to není mlha, ale to teď není důležité) se při svých okrajích mísí. Jejich vzájemný průnik tvoří kosý kříž, přičemž žlutá sleduje linii horní strany šedého pruhu a oranžová je oba protíná. Oranžový pruh se tedy pokládá i na zelenou plochu, hebký a nevšední. Když zaostřím pohled, objeví se v zeleni (jednolité, nicméně prolamované) další barevné nerovnosti. Jsou bílé, červené a oranžové. A při pravé straně obrazu se vznášejí drobné červené krůpěje, rozeseté mezi modří a zelení jako hvězdy na noční obloze. Také na světle šedém pruhu, jehož šeď není ani zdaleka jednolitá (jak také, když vznikla jako směs černé a bílé? Je tvořena nespočtem přechodů mezi oběma) se objevují drobné rudé skvrnky. Také ony v různých odstínech, od oranžové přes lehce načervenalou až k temně rudé. Hnědé šrafy doplňují celou osnovu o klid svislic, které vzdor nenápadnosti (nebo naopak právě proto, že jsou tak nenápadné) vytvářejí atmosféru jistoty, že barvy jsou mí přátelé, a vydávají-li chvílemi zvuky, je to jen proto, že chtějí mé dobro, ne proto, že by mne chtěly zavést na scestí, neboť i beztoho je někdy obtížné nesejít z cesty, která se táhne těsně při zdi.

Ještě jsem nepromluvil o stínu! Zvláštní. Protože stín je zvláštní věc! Víte, jak to myslím? Stín je věc, která je i není. Vidíte ho zřetelně, ale nemůžete ho vzít do ruky ani ho nemůžete přenést někam jinam či posunout na jiné místo, nemůžete ho obejít ani pootočit. Je to věc, nebo není? Stín nemá vlastní barvu. Nežije svým životem, je to příživník. A přece je vybavený určitými pravomocemi, které bych se neodvážil popírat. Vidíte ho, zrovna teď ho vidíte zřetelně, ale chvílemi mizí, schovává se do jiných stínů a s barvami večera zmizí úplně. Pak vyjde měsíc a on se vrátí, ale je temný a hustý, jak ve dne nebývá, temný jako mezery mezi hvězdami, jako by byl někdo jiný (a dost možná to i někdo jiný je). Je tedy něco jako zrcadlo. Nemůžete do něj sáhnout a nemůžete se ho zbavit, dokud se přes plátno nerozlije úplná čerň. Ale právě v té černi, v tom příšeří číhá a někdy vás i vyděsí. V tuhle chvíli například je jasný den. Lehké stínování na notové osnově dává barvám zvláštní příchuť, jako by jablko v koruně stromu bylo dochuceno. Ale to přece není možné? Mohu si k jablku vzít malinu, ale to je směs dvou chutí, zatímco dochucení neznamená, že jablko chutná po malinách, dochucení znamená, že chutná víc jako jablko! Hle, deklamuji! Odkud se to vzalo? Odkud ten důraz řeči k sobě? Takhle nějak se mi jeví stín, i když se může zdát podivné, že ho přirovnávám k notám a k jablkům. Chci přesvědčit sám sebe. Přesvědčit sám sebe znamená: přisvědčit si! Přisvědčuji si: „jeví“ je zvláštní slovo! Neznamená žádnou věc, ale je na věcech přilepené: věci se jeví! Ve dne jinak a v noci také jinak. Jinak ráno a jinak večer, v poledne. Zároveň to není žádná činnost. Tak co by to mohlo být? Takhle nějak jsem nucený mluvit o stínu, nemohu jej prostě nechat stranou: on mne zneklidňuje! Mám rád klid, od toho přece žiju v zahradě? A teď si představte, že začne vydávat zvuky! Hovořím stále o stínu. Nemyslím šumy, jaké vydávají větve stromů, když chtějí do zahrady vnést vánek. Někdy je horko a stromy potřebují chlad, od toho je tady vítr. Jsou to zvuky zvláštní, táhlé a neustále měnící barvu. Je v tom nějaký řád, ale nevím jaký. Když to zvučí dlouho, začnu rozpoznávat slova. Pravda, někdy se slovům jen podobají, ale někdy z nich vyskočí skutečné slovo. Třeba „ty“. Nebo „já“. Nebo „sem“. To je divné, ale stále ještě to není řeč stínu, stále jsou to jen zvuky, které se potulují kolem stromu. Když promluví stín, je to něco jiného. „Jsi u zdi,“ řekl mi. Nedivte se, že jsem se vylekal. Těkal jsem očima, a pak jsem ho uviděl. Dnes vím, že na stínech není nic neobvyklého, ale tenkrát, tenkrát to bylo něco jiného! Proč mi říká takové věci? Vím přece, že jsem u zdi! Žiju tady. V zahradě, u stromu. Zeď je zeď. Nebo ne? Kdyby to byl obyčejný stín, položený na zem, myslil bych, že jsem se přeslechl. Ale tenhle byl vztyčený, nevím, jestli mi rozumíte: byl to stín kolmý k ostatním stínům, jako kdyby se šachovnicová pole (ach, ta šachovnicová pole! Už o nich přestanu mluvit) postavila na výšku a propustila něco černi směrem ke kmeni jabloně, té největší, na které jsem se učil soupeřit s ptáky, takže kmen teď měl dva stíny, jeden v trávě a druhý k němu kolmý, souběžný s kmenem, jako by celý ten obraz přede mnou byl skutečné zrcadlo, a protínal se s prvním stínem ležícím v trávě, jako by kmenem stromu byl on, stín, a ne kmen. Zároveň pod stromem zavládla pochmurnost, jaká tam nikdy nepanovala. Něco se změnilo, jako by stíny byly schopny změnit obraz. Protože tenhle tu byl jaksi navíc.

Byla to bláhovost, ale já ho oslovil. „Hej, stíne,“ řekl jsem mu, „přestaň se schovávat!“ Pak jsem stál a čekal. Už už jsem se chtěl obrátit ke stromu zády a odejít, když znovu promluvil. Ani tentokrát to nebyla jednotlivá slova, jaké můžete slyšet v šumění větví, když přivolávají vítr, ale opět celá věta, jenže nezůstala sama a následovaly po ní další. „Neschovávám se,“ odpověděl vyvanulým hlasem, jako když vánek mizí za zahradní zídkou. Měl pravdu, protože na nebi se právě posunul podvečerní oblak a zazářilo slunce, takže všude kolem naskočily stíny. „Naopak,“ pokračoval, „já se zjevuji!“ Poté zmizel. To bylo na pováženou. Ne že bych nikdy předtím neviděl kolmý stín, tak třeba můj stín vržený na zeď je kolmý, protože ho zeď zlomí u samé země a vztyčí ho vzhůru, jenomže tenhle, který stál souběžně s kmenem jabloně jako kůl na podepření stromu, byl kolmý jaksi bez příčiny. A tehdy mne to napadlo. Odněkud se vynořila otázka, zda na světě jsou i věci bez příčiny, protože až do té chvíle jsem považoval stín za stín, oblak za oblak a zeď za zeď, bylo to prosté. Když jsem se ptal, proč je v zahradě jabloň, odpověď až dosud zněla, že proto, abych měl co jíst. Ale tohle bylo jiné „proč“! Nevím, jak bych to řekl, ale jde o tohle: jablko roste na jabloni, to je jasné! Ale na čem roste jabloň? Pak jsem se plácl do čela. To je přece jasné, že na hlíně! Měl jsem radost ze svého objevu, ale netrvala dlouho. Protože i hlína musí na něčem růst, a to, na čem roste, nevidím. Že by stín ukazoval dolů? Že by byl kolmý jen proto, aby mi ukázal, že příčiny jsou kolmé k věcem? Stín k jabloni, strom k hlíně. Mluvící stín ale ukazuje i nahoru, a nahoru vidím! Že mne to nenapadlo hned? Příčinou stínu je přece slunce a měsíc a vůbec všechno, co je nahoře. Právě tam ukazuje mluvící stín. V té chvíli na mne opět padla tíseň. Pohlédl jsem ke stromu a stín, přimknutý ke kmeni, jak jen to šlo, se od něj odlepil a blížil se vzduchem, blíž a blíž ke mně, stále blíž, až mi přilnul k boku. Náhle to už nebyl stín, i když se stínu nápadně podobal, nebyl totiž plochý a mohl jsem do něj zastrčit ruku. Tu jsem pocítil něco nepatřičného. Ve chvíli totiž, kdy jsem do stínu zasunul svou ruku, ucítil jsem ve svém boku jeho ruku. Zdá se to bláznivé, ale stíny přece mají ruce? Nebyl to už stín jabloně, byl to můj stín a sahal do mne drze, jako bych byl stínem já a všechno, co dokážu, je položit se na jeho bok a tam zůstat stát s jeho rukou v boku! Nevím, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako věčnost. Měl jsem strach, že takhle už to zůstane navždycky, a dala se do mne zimnice. Pak to naštěstí udělalo cvak a všechno se vrátilo do starých kolejí. Měl jsem opět své tělo a stín byl jenom stín, ulevilo se mi. Ale pořád jako bych cítil tu ruku v boku (a já ji tam cítil) a jako bych slyšel hlas stínu, který mi oznamoval, že stín se zjevuje. Pak jsem nad tím mávl rukou a vyšplhal pro jablko. Bylo krásně červené, a já se neptal po příčině.

Ó, blažený čase bez příčin, nevrátíš se, ach, nikdy více! Byl jsi tu kdy vůbec? Jdu podél zdi a nenacházím konec. Stín mi vložil ruku do boku a řekl: „Nepřelezeš zeď.“ Nepřelezu? Až dosud mi nenapadlo, že bych ji mohl přelézt, vždyť abych byl upřímný, donedávna jsem si nebyl jistý ani tím, zda zeď vůbec má druhou stranu! Když o tom teď přemítám, nebylo to zas tak hloupé. Dokud jsem nevěděl, určitě nevěděl, že má určitou tloušťku, mohlo se nitro zdi táhnout do daleka stejným způsobem, jako se opačným směrem táhne zahrada, proč by to mělo být jinak? Zahrada a zeď jsou dvě poloviny universa, jedna dutá a druhá plná, dvě rovné poloviny, proč by to mělo být jinak? Zapadalo to do sebe jako prsty jedné ruky mezi prsty druhé, i když to není zrovna přiléhavý příklad, protože k sobě zdaleka nepřiléhají tak těsně jako zeď a zahrada. Ale v tuhle chvíli mi nenapadá jiný příklad a vlastně ani nevím, co jiného než zeď a zahrada by tady do sebe mohlo zapadat, i když na druhou stranu je pravda, že k sobě jen přiléhají. Ale to je jedno. Možná se podivujete nad tím, že jsem řekl „universum“, ale to je pouhý důsledek předpokladu, že zeď má druhou stranu. Nahoře má dvě hrany, hranu a hranu navzájem souběžné, a tou druhou, zadní hranou spadá zeď kolmo k zemi, ačkoli mne právě napadlo, že to nevím jistě, protože jsem to nikdy neviděl. Zadní hrana přece nemusí spadat „kolmo“, může si klidně spadat šikmo jako nějaký násep, ale je tu i druhá možnost, že totiž nespadá kolmo „k zemi“, protože tam vůbec není žádná zem! Přiznám se, že mne z toho mrazí, a pokud mi chtěl stín svou větou „Nepřelezeš zeď“ sdělit právě tohle, pak měl ovšem pravdu, i když si nejsem jistý, zda to náhodou nemyslel jako příkaz. Ale to nedává smysl. Proč by mi přikazoval nelézt někam, kde beztoho nic není? Do ničeho přec nelze lézt. Nebo snad ano? Ale pak by to byl zákaz, a to už nechápu vůbec! Koneckonců vylézt nahoru, abych se přesvědčil, jak se věci mají, to mohu vždycky! Pak opět opatrně slezu. A to mohu udělat i tehdy, pokud tam nejsou žádné věci. Ale jak bych pak mohl poznat, jak se věci mají? Zvláštní je, že mne tato dvojznačnost podivně uklidňuje. Nemělo by to být, ale proč? Řeknu vám proč! Protože jestli tam jsou nějaké věci, ať už je to cokoli, třeba jen zahrada zrcadel a stínů, je to pořád „něco“ a já se tam podívám! Hlas stínu tedy nic nepřikazoval ani nezakazoval, jen konstatoval, že nejsem schopný přelézt zeď. A to bych se na to podíval! Rozhlížím se, zda někde nějaký strom neroste blízko u zdi, ale žádný nevidím. Musel bych si vyrobit žebřík, ale to je těžká věc, potřebujete k tomu spoustu věcí. Takže mohu jen jít a jít podél zdi a spoléhat na nohy. I to je nové, protože až dosud jsem nechodil příliš daleko. Byl jsem tak vystrašený svým nočním putováním na opačnou stranu zahrady, že jsem dlouho nikam nechodil. Až teď, ale jít podél zdi neznamená jít „někam“, protože jsem pořád u zdi. Ať jdu, jak dlouho chci, od rána do večera a druhý den zas, pořád je tu zeď a pořád jsou tu jabloně, jako kdybych se vůbec nehýbal z místa. Dost možná, že se nehýbám? Měl bych se vrátit? Jenže proč, když je všude totéž. Můj stín mne provází, a nejen to: mluví na mne, kamkoli se hnu! Už jsem si zvykl a neděsím se, jen mne to občas rozzlobí. Hněvat se na stín je ošidná věc, nikdy nevíte, co udělá a odkud vám vrazí ruku do boku. Ale to se nestává často. A tak jdu, aniž bych si kladl otázku, proč to vlastně dělám, i když, abych přiznal barvu, je to poněkud méně nudné než trčet pořád na místě a procházet se od jabloně ke zdi, ode zdi k jabloni, pořád dokola totéž. Pak mne napadlo ještě něco jiného, a protože stín mlčel, přidal jsem do kroku. Že jsem se děsil, je druhá, nepřiznaná okolnost, jako bych i já měl v sobě nějakou druhou stranu, odkud na mne vyskakují nepřiznané myšlenky.

Už jsem se neptal, zda zahrada má druhou stranu, k níž jsem kráčel tehdy v noci. A zabloudil jsem. Nebyla tam. Jen neohraničená pláň, osázená stromy a trávou. Keři a kopřivami, za něž padaly hvězdy. Prostě jsem šel podél zdi. Když tedy říkám „druhou“ stranu, myslím zeď, protože kdyby tam zeď nebyla, měla by zahrada jen jednu stranu, to je přec jasné? Zahrada, která má jenom jednu stranu, nemůže mít druhou. Je to pořád jedna a táž strana, přiléhající ke zdi. Ale jak jsem šel a říkal si, že je to pořád dokola totéž, zarazil jsem se. Odkud na mne vyskočilo to slovo? Nemyslím „totéž“, protože i když všude byly jabloně a nic jiného než ony, nebylo to úplně totéž, byly to jiné jabloně! Myslím slovo „dokola“. Nemyslete, že si hraju se slovy, tady vůbec nejde o slova! Ostatně mne nikdo neslyší. Nejste tady. Protože já už mockrát chodil dokola, ale nikdy jsem si neuvědomil, že to je „dokola“, a přitom jsem časem prováděl stále větší a větší kola, a když jsem udělal hodně veliké kolo, vrátil jsem se na výchozí místo ke zdi až před polednem, a někdy jsem si ani nebyl moc jistý, že jsem se opravdu vrátil. Tak jdu pořád jedním směrem podél zdi a můj předpoklad je, že se vrátím na místo, odkud jsem vyšel. To je zahrada: pozemek obehnaný zdí, na jehož velikosti nezáleží. Nezáleží ani na výšce zdi, jen v případě nižší zídky bych se snadno přesvědčil, zda má druhou stranu a co se tam nachází. Jestli tam pokračuje země pod nohama nebo jestli tam snad náhodou nezeje propast. Ale země pod nohama je zas jen propast, jen do ní střemhlav nepadáte; šinete se po ní jako hlemýžď stejně ponižujícím způsobem, jako se teď já šinu podél zdi. Ono vlastně na zdi tak moc nezáleží: člověk se vždycky šine! Ať máte zeď po levici nebo po pravici, šinete se. Ať jdete podél zdi nebo ode zdi, šinete se. A kdybyste stáli na druhé straně, dělali byste totéž: po levici, po pravici, podél zdi, ode zdi. To jsem si říkal. A teď, teď, teď to na mne přišlo! Jako bych i já měl v sobě nějakou druhou stranu, odkud vyskakují nepřiznané myšlenky, byla tu otázka: Co když jsem na druhé straně? Bylo to tak překvapivé, až jsem si musel sednout. Seděl jsem v trávě jako omámený nějakou bylinou a stále jsem si opakoval: Co když jsem na druhé straně? Co když jsem na druhé straně? Protože „první“ a „druhá“, v tom je rozdíl! A víte proč? Protože na první straně je svět, kdežto na druhé ten zbytek! A kde tak asi může být tahle zahrada, když v ní hovoří stíny? Když mi sahají do boku a vypouštějí ze mne duši, přivlastňujíce si ji drze, takže nikdy nemám jistotu, zda mi ji vůbec někdy ještě vrátí? Je sice pravdou, že kdyby mi ji nevrátily, žil bych dál jako stín, ale kdo by o to stál? Co když zajde slunce a stín zmizí? Co když ho pohltí jiný stín? Nechci žít jako stín, proto musím mít jistotu! Co je na opačné straně zdi? Neříkám už „první“ a „druhá“ strana, nýbrž: opačná! Všimli jste si, jak rafinovaně jsem zvolil neutrální výraz? Důsledky však mohou být dalekosáhlé, však uvidíte! Byl jsem tak vyčerpaný přemýšlením a jeho možnými důsledky, že jsem se svalil na záda a jen ukusoval z jablka. Pak vyšla první hvězda. A protože se blížil večer, dal jsem jí jméno Večernice.

Ráno jsem se probudil do plného světla. Dralo se mi přes víčka, ale byl jsem příliš malátný na to, abych čiperně vyskočil a hned se drápal na jabloň. V té malátnosti tkvěl zvláštní pocit; bylo mi totiž, jako bych tohle všechno už prožil! Teď nemyslím včerejší vstávání do rozbřesku ani předvčerejší do plného světla. Myslím něco jiného, poslechněte si, jak to vlastně myslím! Myslím to tak: Když jdu podél zdi, buď dojdu na nějaký konec, nebo nedojdu, to je jasné. Buď je ta zeď nekonečná a jde pořád dál a dál, nebo taková není. Nejde mi teď o to, že bych ji mohl obejít a podívat se na ni z protější (!) strany, jde mi o ten konec sám, rozumíte? A teď si představte, že každý krok podél zdi je jeden den. Já vím, že těch kroků je za jeden den daleko víc, ale nepočítal jsem je: proto říkám, abyste si to takhle představili, asi jako kdybych kreslil prstem do písku obrázek. Škoda, že tu nejste! Ono je to sice zmenšené, ale odněkud shora, třeba z těch míst, odkud se dívá měsíc, byste to mohli vidět jako kresbu v písku, souhlasíte? Vždyť i zeď se s odstupem zmenšovala. Jsem tedy kresba v písku a každý krok podél zdi znamená jeden den. A teď: když dojdu na konec zdi, kolik kroků jsem udělal? Nejde mi teď o délku zdi, o té mluvím jen pro názornost. Jde mi o počet kroků. Takže konec zdi mi nedává možnost vrátit se zpátky, protože to by byl nový začátek. Má-li však má zeď konec (už jí neříkám „zídka“, nepřipadá mi totiž nijak zvlášť vlídná), má i začátek. Jinak řečeno, má i opačný konec, k němuž bych se mohl vrátit, kdyby to šlo. Nejde to z prostého důvodu, že tu žádná zeď není: jde přece o kroky? I kdybych obrátil směr chůze a vracel se, udělám to až zítra, protože kroky v písku znamenají dny, ne kroky, takže vracím své zítřejší kroky, ne ty včerejší. Kdysi jsem si myslel, že včerejšek se vrací v dnešku, dnes už si to nemyslím. Má-li však počet dnešků svůj začátek a konec, jako ho má zeď v písku (vlastně čára, když to vezmu kolem a kolem), jak jsem se ocitl v téhle zahradě? Přiznávám, že dosud nevím, jaký tvar vlastně má (když si celou věc nakreslím do písku, zahrada má tvar), ale to je v tuhle chvíli jedno. Nejde ani tak o tvar zahrady, jako o počet dnů, vždyť to říkám! Počet dnů má svůj začátek a konec, což to neříkám? Ano, ano, o to jde: Kdy jsem se probudil do prvního dne? Kdy to bylo poprvé, kdy, kdy, kdy jsem se poprvé probudil? A kde jsem byl, než jsem přišel k sobě? Ležel jsem bez dechu v zahradě? Měl jsem kdysi, ale je to dávno, takovou představu, že jsem přišel po náspu z druhé strany a přepadl do zahrady jako do nějakého výkopu! Jak jsem spadl z té výšky, probudilo mne to, asi jako když se probouzíte ze spánku beze snů. Jenže tomu teď už nemohu věřit. Jak bych mohl přijít, když jsem spal? Nebyl to totiž obyčejný spánek, jaký trvá jednu noc. Trval po všechny noci, co uběhly přes zahradu od západu až k východu, byla to noc jako zeď, která nemá konec a jakou nenakreslíte do žádného písku. Dnes nevěřím na násep: není žádný! Neexistuje žádný násep, po němž byste přišli a spadli do kvetoucí zahrady jako do výkopu. Hledím zpod přivřených víček na zeď, a zdá se mi jiná než včera. Ano, míst, kde se drolí omítka, je víc než předtím, a přitom jsem nestrkal pod odchlípeniny všetečný prst, ledaže by to dělal někdo jiný, stejně všetečný jako já. Jenže tu nikdo není. A protože tu nikdo není, usoudil jsem, že se to stalo samo, protože ani já tu dosud nebyl. Teď teprve mne přepadla závrať, proti které byla nevolnost z mluvícího stínu (když mi zastrčil ruku do boku, poskočil mi žaludek až do krku) jako pohlazení, protože dokud tu byl stín, který mluví, bylo to „něco“! Kdežto „samo“, samo „o sobě“, to je „nic“, nic jiného než nic, ledaže bych pro to ještě neměl to správné, věci odpovídající slovo.

Jdu. Jdu. Jdu. Jdu. Je to namáhavé a chvílemi se ptám, proč to dělám? Proč nesedím na jednom místě, netrhám jablka a nehledím do zdi? Proč to nedělám. Bylo by to přece pohodlnější? Daleko, daleko pohodlnější? Bylo by to příjemnější: celé dny ležet v trávě a vyhřívat se na slunci! Což to není příjemné? Ale jen co vznesu námitku proti tomu, co dělám, aniž vím proč, už je tu odpověď, jako bych někde v sobě, v hlavě patrně (ale není to jisté), měl utajenou komoru, odkud na mne vyskakují nepřiznané myšlenky. „Je to nudné,“ řekl nějaký hlas. Otočil jsem se a mimovolně hledal stín u jabloně. Však víte: ten kolmý k ostatním stínům! Byla to už jen matná vzpomínka, ale co mi tehdy řekl (nebylo toho moc), jsem si pamatoval, mimo jiné tohle: „Nepřelezeš zeď.“ A já z toho byl zmatený, protože jsem nevěděl, jak to vlastně myslí. Nakonec jsem to nechal být. Stromy šumí, to víme, ale že by myslely? Nota bene „nějak“? Nějak „jinak“, než si myslíme? Možné to je. Pokud jsem se ocitl v nějaké nejistotě, vždy jsem si vzpomněl na to „nějak“ a „jinak“ a „nijak“ a „nic“, ale čím déle jsem šel podél zdi, tím víc ubývalo mých nejistot, zvláštní… Jako kdybych utíkal od stínu, který mluví, a on zůstal daleko za mnou v zahradě, teď tu byly jen obyčejné, nemluvící stíny, a hlas, který promluvil, dozníval v mých uších, aniž tu byl nějaký zřetelný mluvčí. Pak dozněl, aniž se někdo zjevil, a já věděl: Je to nuda! Sedět na místě, ležet v trávě a slunit se je nuda. Je to nuda? Což jsem kdysi neříkal, že nuda je dobrá věc? Že je to něco jako oranžový pruh přes černobílé pozadí? Ve chvíli, kdy se objeví, je něco jinak, říkal jsem. Přemýšleli jste někdy o tom, jak úžasná věc je oranžový pruh? Jenom ten zvuk! Nemyslel jsem tím zvuk výrazu, myslel jsem zvuk oranžového pruhu! Pruh zvučel, zvonil, pocinkával, a než jsem se stačil zeptat, kde zůstal ten druhý, světle šedý, bylo to tady jako úder zvonu. Vzpomínáte? Vůně! Poznali jste ji? Cítím, že tu někde jste! Vůně z východu, počátek všeho! Stále se vám zdá podivné, že svět vznikl z vůně? Ale vždyť já tam jdu, jdu na východ! Stále, stále na východ! Neustále. Už vím, co je oranžový pruh. Mohli byste namítnout, že nuda není důvod! Že to chce pevnou povahu a železné nervy, abychom vytrvali v nudě. Věrní, nezlomní ve svém přesvědčení. Ale právě tohle je nuda, a vy to víte. Vy to víte! Nevíte? Vaše škoda. Držte se při zdi a trhejte jablka, víc vám neřeknu. Ostatně jsem přesvědčený, že nežiji ve větších nejistotách než dřív, naopak: to dřív jsem trpěl většími nejistotami! Tak například jsem neměl žádnou jistotu o tom, jak daleko se táhne zahradní zeď a zda tohle všechno okolo mne je vlastně zahrada. Ani dnes to nevím, pravda, ale mé nejistoty ubylo úměrně k tomu, jak se zeď táhne do daleka, stále a stále do daleka, aniž by něco nasvědčovalo tomu, že tvoří kruh nebo nějaký jiný rozumný tvar, který by dával zahradu! Protože jedině takový (a v tom jsem si byl dávno jistý) tvoří zahradu. Jdu za oranžovým pruhem. Až k němu dojdu, poznám pravdu o zdi a zahradě.

Zpod přivřených víček zírám na zeď, ale nejde mi už o to, že je jiná než včera. Míst, kde se drolí omítka, přibylo, tím jsem si jistý (a přitom nevím nic o všetečných prstech, které by ji odchlipovaly), ale o to teď nejde! Jde o něco jiného, z čeho tahle jistota teprve vyvěrá, asi jako když říkáme, že potok vyvěrá z pramene (co je pramen, víme; je to díra v zemi). Jde o to, že ještě nedávno jsem zeď viděl jako světlešedý pruh na sítnici, ale ne před očima, že jsem ji měl vypálenou v mozku, všechno pod klenbou, vše na vnitřní straně, vzpomínáte? O vnějšku jsem nic nevěděl, a teď o něm vím! Jako by někde ve mně, uvnitř (pravděpodobně v hlavě, ale není to jisté) byla nějaká komora, která mne zadržuje uvnitř, takže všechno, co je ve skutečnosti venku, se zdálo být uvnitř, uzavřené v mé lebce. Cítím, jak se má lebka rozšiřuje směrem vzhůru, až dosáhne k nebeské klenbě, a v tu chvíli všechno splaskne a jsem tu jen já, zeď a vzduch mezi námi. Ten vzduch je důležitý: je to mezera! Čím může být mezera důležitá, ptáte se? Mohl bych dát tisíc odpovědí, ale neřeknu nic, odpovězte si sami! Umíte si představit svět bez mezer? Bez mezer není světa! Vždyť: kudy by k nám proudilo světlo? Navždy bychom spali sami v sobě (já bych spal, vy tu nejste)! Dobrá. Šlo teď o to, že jakmile má lebka splaskla, věděl jsem zcela určitě, kde jsem já a kde zeď, kdo jsem a co je zeď, a protože jsem to věděl, poznal jsem bezpečně i to, že zahradní zeď je teď jiná, ačli to vůbec je zahradní zeď, a to navzdory skutečnosti, že jsem nikde po ruce neměl tu minulou, s níž bych ji mohl porovnat. Srovnávám tedy obě ve své mysli. Přitom stále platí, že to je jedna zeď, jedna velmi dlouhá zeď, a že mé kroky jsou vlastně dny (představte si to nakreslené v písku), které se na ni vztahují naráz po celé její délce, takže kdybych se vrátil do míst, odkud jsem vyšel, našel bych ji ve stejně omšelém stavu, v jakém ji nacházím teď a tady, takže by už vlastně byla po celé své nezměrné délce jiná. A tohle byla jistota! Tohle byla skutečnost! A komu za to všechno vděčím? Mezeře! Dovedl mne k ní oranžový pruh, a kdybych neměl k ruce nic jiného, je mé vlastnictví vskutku nezměrné! Nic na tom nezmění nejistota o počtu dnů a o tom, kde jsem se tu vlastně vzal (to jest v zahradě, ačli je to zahrada), myšlenku o „náspu“ ovšem zaženu… Není žádný „násep“! Odkud to vím? Protože kdyby byl násep, musel by k němu vést další, a k němu další násep, další a další násep, kreslil jsem si to v písku a nedává to smysl. Odkud by se vzaly? Kdo by je nasypal? Aspoň ten první by se musel nasypat sám, což je podivné. Takže nebude ani ten první, a mohu se tudíž vrátit ke zdi. Je tu zpátky „samo“, samo „o sobě“, to „nic“, o němž jsem řekl, že snad pro ně ještě nemám to správné, odpovídající slovo. Mezera mezi ním a zídkou se zmenšuje, až přilnou těsně k sobě. „Samo-nic“ teď tvoří omítku zdi. Vidím zřetelně její chátrající povrch a kresbu času v jejích odchlípeninách. Přitlačím na ni ukazovákem a obrovský plát omítky spadne do trávy. Hledím na něj bez údivu, jako by se stalo jen to, co se muselo stát, a víc: jako by se stalo jen to, co chci, co si od pradávna přeji, totiž aby se zídka zřítila! Je to divné, protože si umím stejně dobře představit, že si to nepřeji; ale to se nestalo.

Jak jsem šel stále na východ, zídka byla čím dál víc omšelá. Pláty zpuchřelé omítky byly častější a větší a někdy jsem přišel na místo, kde nějaký odpadl „sám“, sám od sebe a „nic“ to nezpůsobilo. Tohle budu ještě muset promyslet. Pokud totiž „nic“ dokáže, že něco „samo“, je to zneklidňující myšlenka. Nemyslím teď, že bych se bál, proč bych se bál myšlenek? Pravdou zůstává, že na puchřející omítce a chátrající zdi je něco přízračného. Tak vysoká a pevná, neochvějná ve svých základech, a chátrá? Jak to bude se mnou, kráčejícím podél chátrající zdi? Budu i já chátrat? Nebo už dokonce chátrám? Dosud na sobě nic nepozoruji, žádné náznaky chátrání. Když mne večer bolí nohy po celodenní chůzi, neznamená to přece, že chátrám? Ačkoli není vyloučeno, že mnohým chozením si ubližuji. Když mne k uzoufání bolí nohy, když mne bolí až v kostech, nemůže to být jen únava, to je přec jasné! Chátrám tedy nepozorovaně? Ale jak bych to mohl pozorovat. Nemám od sebe odstup jako ode zdi, mezi mnou a mnou není mezera! Nechám to tedy být, vždyť takové zrcadlo, které mi vrátí mou včerejší podobu a odhalí mezeru mezi mnou a mnou, neexistuje. Ostatně ani zrcadlo, které mi vrátí včerejší zeď! Obé je ve vzpomínkách. Nechám to být. Jak jdu stále na východ, jsou známky chátrání častější a větší, patrné už zdálky. Pak přišel zlom. Na zemi teď neležely jen kusy omítky, ale i toho, co bylo pod ní. Nevím, zda to byly kameny, ale kusy čehosi to byly, zřetelně ohraničené. Nebyla tedy mezera jen mezi mnou a zdí, a zdí a odchlipující se omítkou, byly tu i mezery uvnitř zdi! Zeď tedy vůčihledně nebyla jednolitá, ostatně jsem si to mohl myslet. Proč by jinak byla zakrytá omítkou? Protože to byla zakrytá zeď. Jak jsem kráčel dál (chvílemi na mne z toho padala úzkost, přiznávám), odpadlých kusů přibývalo, někdy jich leželo v trávě i několik dohromady slepených. Prolákliny po vypadlých kamenech ve zdi byly teď hlubší. Protože jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že zeď má druhou stranu (žádný, žádný násep!), přepadla mne myšlenka, že kdybych uvnitř nějaké velké prolákliny škrabal, mohl bych se tam dostat, mohl bych se dostat na tu „druhou“, protější stranu, mohl bych se tam proškrabat, doškrabat se tam, ačkoli jsem nevěděl, co bych si tam počal, ale to mne v tu chvíli nezajímalo. Zajímalo mne, co tam je. Pak jsem ten nápad zavrhl. Co kdyby se na mne zeď zřítila? Nikdy mne nenapadlo, že by se mohla zřítit, a už vůbec ne, že bych se mohl zřítit spolu s ní. Když ležíte pod kamennou sutí (ačli to jsou kameny), nikdo vám nepodá jablko (neboť tu nejste). Šel jsem tedy dál a říkal si, však uvidíme! Nešlo už o úvahu, zda zeď má v dálce nějaký konec a protilehlou stranu a takové věci, šlo o to, co uvidím. Tak jsem stanovil svůj cíl: vidět, spatřit! V tom je rozdíl, uznáte? V čem je rozdíl? V rozdílech je rozdíl, to je přec jasné. Kdo nepozná rozdíl, ať nemluví o rozdílech! A já je našel, našel jsem rozdíly. Ten největší ale nebyl mezi proláklinou ve zdi a proláklinou ve zdi, protože každá z nich byla jiná, některé menší a jiné větší, některé mělčí a jiné hlubší, a protože se i zvětšovaly a prohlubovaly, byl tu brzy rozdíl mezi proláklinou a dírou, a to už jsem viděl na druhou stranu. Co jsem viděl? Nenechte se vysmát, byla noc a neviděl jsem dosud nic! Ale mohl jsem tam dost dobře prostrčit klacek a zašťourat tam, nebylo tam nic, co by kladlo odpor, můj klacek narazil na „nic“! Bylo to nádherné, bylo to opojné. Mé dávné předtuchy se potvrdily, a nejen to: potvrdila se i správnost úvah o „náspu“ i o tom, že dvě souběžné hrany nahoře jsou důkazem konečného rozměru (a zeď má tím pádem i svou odvrácenou stranu). A potom přišlo, co přijít muselo: vyšlo slunce a já na druhé straně spatřil nebe! Nic než nebe, klidnou a jasnou modř. A pak přišlo, co se nedalo odvrátit, ten největší rozdíl, proti kterému všechny předchozí byly nic, rozdíl mezi „dírou“ a „průchodem“: zřícená zeď! Zvedl jsem koleno do výše pasu a překročil jsem ji. Naplnilo se tedy dávné proroctví.

Co jsem tam spatřil, mi vzalo dech. Do daleka se táhla tráva, do daleka se táhly jabloně. Na všech svítily červené tečky. Dobře jsem je viděl. Šel jsem blíž a jednu z těch teček utrhl, ani jsem nemusel šplhat na strom. Chutnala sladce jako tam, na druhé straně. Je to zvláštní, ale teď byla odvrácená strana „tam“. Byla druhá, zatímco první se prostírala tady. Ještě jsem si nezvykl. Ještě jsem si to musel párkrát zopakovat. Opravdu zvláštní. Teprve teď mi bylo, jako bych přišel po nějakém náspu a přepadl „sem“, ale kde to je, tohle „sem“? Jsem zmatený. Zahrada je mnohem větší, než jsem předpokládal. Přitom vůbec není ohrazená, jen rozdělená v půli zídkou. Že v půli, není jisté, ale tak se to říká. Ostatně to nemohu ověřit, protože k něčemu takovému bych musel jít oběma směry současně. A to nemohu. Nebo mohu? Jdu pryč ode zdi v kolmém směru. Rezignoval jsem na její délku, beztoho zídka chátrá. Kdo mi zaručí, že vítr nerozvane její trosky dřív, než dojdu na konec? Nikdo. Tenhle svět neskýtá žádné záruky. Nebo ano? Vlastně ano: zeď bude chátrat dál, to mohu s určitostí říci! I když je pravda, že bych se k ní musel po nějakém čase vrátit, abych mohl něco takového s určitostí tvrdit. Zanechám ji tedy jejímu osudu. Osudem zdí je chátrat, zdá se. Je to tak dávno, že si vzpomínám už jen matně. Možná leží v rozvalinách? Možná vítr rozvál její prach? Poslyšte pohádku o zdi. Byla jednou jedna zeď. Byla vysoká až k nebi a dlouhá byla tak, že nikdo nedohlédl jejího konce. V zahradě u zdi žil člověk. Nevěděl, jak se tam ocitl, byl tam a víc nepotřeboval vědět. Jednoho dne se rozhodl, že vypátrá, jestli má zahradní zeď konec. Bezodkladně se vydal na cestu. Šel zvesela, protože počasí bylo pěkné a všude kolem stály jabloně obsypané zralými plody. Šel den a noc, šel druhý den a umdlel. V noci k němu přistoupil stín jabloně a pravil: „Kam jdeš a co hledáš?“ Člověk se podivil: „Kdo to mluví? Vystup ze stínu, jsi-li tady se mnou, a ukaž se!“ Stín odpověděl: „Nemohu vystoupit ze stínu a ukázat se.“ Člověk pravil: „Proč se nemůžeš ukázat?“ Stín odvětil: „Nemohu vystoupit ze stínu, protože jsem stín.“ Člověk řekl: „Jdu na konec zdi.“ Stín odtušil: „Nenajdeš konec zdi.“ Člověk namítl: „Odkud to víš?“ Stín odpověděl: „Vím to, protože sahám až na konec všech věcí.“ Člověk se zasmál: „Mají tedy všechny věci konec?“ Stín odvětil: „Všechny věci mají konec, ale zeď jej nemá.“ Člověk byl ale chytrý a zeptal se: „Není tedy zeď žádná věc?“ Stín přemýšlel, jak má odpovědět, a pak pravil: „Je, i není.“ Člověk se podivil: „Je, i není? Jak něco může být, i nebýt?“ Stín řekl: „To je poslední pravda věcí! Varoval jsem tě. Konec nenajdeš, zbloudíš a zemřeš v zoufalství.“ Když se člověk ráno probudil, podivil se nad svým snem. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl zemřít, vlastně ani nevěděl, co to znamená. Narazil už sice během své cesty na odumřelou jabloň, na níž visely shnilé, plísní zažehlé plody, ale až dosud ho nenapadlo, že by ho mohl stihnout podobný osud. V té chvíli si umínil, že se vrátí. Vrátí se ke zdi a bude žít, jak žil předtím, v jejím stínu. Obrátil se k návratu a šel a šel. Šel den a noc, šel další den a další noc, a na úsvitu devátého dne usnul. Zjevil se mu stín a řekl: „Což jsem ti neříkal, že nenajdeš konec zdi?“ Člověk si protíral oči a nevěděl: zdálo se mu to, nebo hovořil stín? A co je skutečné: co člověk vidí, nebo co slyší? V tu chvíli pocítil hlad. Rozhlédl se po ovoci, ale kol dokola nebyla žádná jabloň. Vydal se ji hledat. Šel devět dní a devět nocí, šel devětkrát devět dnů a nocí, šel dvakrát devětkrát devět dnů a nocí, třikrát a čtyřikrát, ale žádnou jabloň nenašel. A protože měl hlad, šel a hledal dál. Už nepočítal dny a noci, jen šel. Zahrada už byla jen matnou vzpomínkou, ale on šel a hledal jabloň. Šel a hledal, hledal a šel, a pokud nedošel, hledá ji dodnes.

Jdu podél dálnice a kolem mne sviští automobily. V protilehlém pruhu jedou stejným směrem, jakým se ubírá i moje cesta, v bližším proudu se řítí přímo na mne. Dálnice tedy kopíruje profil jakési staré cesty, po níž se ubírám. Jdu těsně podél svodidel. Cesta ani já nemáme kam uhnout, jsme sevřeni zprava i zleva strmými lesnatými kopci. Místy, jak bylo třeba rozšířit údolí dynamitem, jsou obnažené skály zpevněny drátěným pletivem, na jiných místech, kde půda hrozí sesuvem, se do úctyhodné výšky tyčí kamenné zdi. Chvílemi cesta stoupá po zdi jako po hradbách, ale stromy se táhnou dál vlevo a výš, jako by hřebeny, které svírají dálnici, sahaly až k nebi. Podle protilehlého hřebenu však soudím, že nade mnou je všehovšudy pět deset, dvacet metrů svahu. Když oblohu zatáhnou mračna a slunce se kloní k západu, je v lese tma a v průvalu šero; jen automobily svítí a jejich proud neutuchá. Až padne tma, jejich hučení ustane. Kdy to bude a kde v tu chvíli budu já? Snad budu u cíle dnešního putování, ale jisté to není. Je svým způsobem štěstí, že mne průval svírá z obou stran, jinak bych mohl sejít z cesty. Proud řítících se světel řídne. Během krátkého času budu stát u svodidla a čekat, až někdo projede, abych aspoň na chvíli viděl, jakým směrem se má cesta ubírá. Šlápnu na klacek. Zastavím se a zvednu ho. Položím svou hůl koncem na svodidlo a zvolna se ubírám vpřed. Klacek drnká a zvoní o bezbarvý kov. To je konečná zpráva o stavu světa. Hůl je v danou chvíli můj nejlepší přítel, chvilkami dokonce jako bych v ní, v klacku, měl cit jako v prstech. Je to iluze, ale užitečná. Stojím a oddechuji, jsem unavený jako nikdy předtím. Pak usednu na svodidlo. Sedím asi půl hodiny. Hodinky nemám. K čemu hodinky? Je tma, je noc. Nevím ani, který den máme a kolikátého je. I kdybych to věděl, nebylo by mi to k ničemu. Nohy mne bolí a nemám v nich o mnoho více citlivosti než v klacku drnkajícím o svodidla. Hmatám po klacku, ale sáhnu do prázdna. Není tu, někam se svezl. Sahám po zemi, ale nenacházím. Je mi líto ztraceného klacku. Co si počnu v takové tmě bez hole? Ostatně, nejsem schopen jít dál! K čemu taky? Přespím za svodidly. Už už si lehám, když se v dálce za mými zády objeví světlo. Obrátím se, ale pak si uvědomím svou chybu a upřu oči do tmy před sebou. Když automobil přejíždí, vidím dosti zřetelně smrčinu. Pak zase tma. Přejdu cestu a sunu se k smrčině. Po hmatu se zasunu pod převislé větve jako do doupěte. Je to dosti dobré. Země v průvalu, navzdory parnému létu, není nijak zvlášť vyhřátá, ale dá se to snést. Vytáhnu z batohu jablko a chroupám je. Chroupání se rozléhá po lese a je to jediný zvuk v širém okolí, protože hučení na dálnici docela ustalo. Může tedy být něco mezi jednou a druhou hodinou ranní. Až mne probudí hučení na dálnici, posune se čas mezi čtvrtou a půl pátou. Ale o to teď nejde. Musím spát, dokud mne neprobudí chlad. Spím a nic se mi nezdá, a pokud se mi něco i zdálo, dokonale jsem to zapomněl. Bezměsíčná noc zavládla i v mém nitru.

Už dlouho kol mne sviští automobily. Mé vědomí o tom ví, ale odmítá procitnout. Krčím se, jak jen mohu, abych zahnal ranní chlad. Spadané jehličí je suché, ale hřeje jen teplem, které odebere mému boku. I tak to není nejhorší. Pak si uvědomím tlak v útrobách a je po spánku. Otevřu oči, je husté šero. Vysoukám se z doupěte, cítím ospalost až v patách. I má hůl tam kdesi na cestě je jistě ospalá. Nemám co jíst, počítal jsem s tím, že dorazím do západu slunce! Alexandra mne čekala. U Alexandry se najím, co hrdlo ráčí: nějaké jablko se u Alexandry najde! Alexandra, to je jiný příběh, a v tuhle chvíli ještě netuším, jakým podivným způsobem to bude i příběh můj. Když vás život osloví, nemáte čas na vytáčky. Jsou věci, z nichž se nevytočíte. Jsou věci, při kterých zapomenete na metafyziku! Tím chci říct asi tolik, že poslední věci člověka nejsou ani za mák metafyzické, ale ani to v danou chvíli ještě nevím. Když všecek omládlý úlevou konečně vylezu ze smrčiny, zůstanu stát jako omráčený. Nad provalem s dálnicí se cosi klene, valí a bobtná. Je to mračno, vím, ale stěží dokážu potlačit strach. Má první myšlenka je, že se něco stalo. Což vesmír není plný katastrof? Útroby země tají jako cín. A co věže elektráren, dýmající a hrůzyplné? Zemské desky se otřásají a sunou. Bojíme se ustavičně, ale nepřemýšlíme o tom. Mračno nad mou hlavou se klene jako duha: vlevo mizí za průvalem, vpravo mizí za lesem. Když říkám „jako duha“, myslím klenbu: ve skutečnosti je mračno černé a šedé a nabělalé v několika pruzích. Pruhy jenom při bedlivějším pohledu prozrazují plynnou strukturu. Nejspodnější část toho jevu, vyplňující tympanon oblouku, přechází do špinavého okru, který připomíná vyplavený jíl. Za „tympanonem“ tuším vycházející slunce, a kdybych v tuhle chvíli stál až tam, kde se dálnice láme přes obzor, jistě bych v ranním oparu viděl sluneční disk. Já však stojím pod obzorem jako uhranutý, jako kdybych zapomněl chodit. Stojím na místě a civím na nebesa, jako bych zapomněl myslet! Kdybych v tuhle chvíli potkal kouzelného dědečka, chtěl bych, aby mi vysvětlil, co vidím! Jaké věci člověka nenapadnou? Nejen že bych se zeptal, ale přál bych si, aby tohle mračno bylo obyčejný mrak, i když je tak neobyčejné! Jsou věci, při kterých člověk touží po jediném: přežít tuhle chvíli! A já přežívám, to je nadějné, dokonce jsem vděčný automobilům, které nevzrušeně sviští kolem svodidel, zasunujíce se lhostejně pod děsivý oblak. Ale snad se řidiči uvnitř modlí? Modlí se, svírajíce volant pevně oběma rukama, na mne však z oblak padá jen marnost modliteb. Ne marnost světa: kdybych se uměl modlit, modlil bych se za něj! Kdybych potkal kouzelného dědečka, jakou by mi dal odpověď? Buď klidné mysli, synku, a vyčkej! Všechno je v božích rukou. Rozplyne-li se mračno, je to Boží zásluha. Nerozplyne-li se, je to Boží vůle. Těm, kdo žili zbožně v pořádku a pokoji, nic nehrozí, věř mi. Sbohem, chlapče, a pozdravuj Alexandru! Než se stačím vzpamatovat, zmizí staroch ve svahu, ani jsem se nestačil zeptat, odkud zná Alexandru? Slyším hřmění, ale okrajem vědomí je sotva zaznamenám. Vydechnu a vykročím. Ulevilo se mi. Neklame-li mne můj odhad, měl bych za obzorem, kde se dálnice zalamuje, spatřit úval, v němž pracuje Alexandra. Pokud se nestane nic mimořádného, budu tam za hodinu i s těmahle olověnýma nohama.

Alexandru jsem navzdory nepohodě našel ve výkopu. Byl překrytý šikmou střechou z gumového plátna, po níž k jedné straně stékala voda do odvodňovacího příkopu. Déšť už téměř ustal, ale v suchu nepracovala. Kdykoli si vzpomenu na Alexandru, vidím ji skloněnou nad nějakými objekty, které špachtlí a štětcem dobývá z hlíny. Může to být střep hrnce, lebka člověka nebo zvířete, ale nejraději ze všeho má Alexandra odpadní jámy. Jedna taková jáma obsahovala artefakt, jímž se proslavila, totiž kondom z ovčího střeva. Nevím, do jaké doby (Alexandra by řekla „vrstvy“) patří, a jako laik bych v tom asi nehledal zrovna tohle, ale když to říká Alexandra, nejspíš to bude kondom. Alexandra je archeolog a kdysi mi vysvětlovala okolnosti, díky nimž se zachoval tak křehký objekt, ale dokonale jsem to zapomněl. Měl jsem jiné, docela jiné starosti; abych byl upřímný, jsem rád, že jsem zůstal naživu! Teď nemyslím bouřku, která se rozehřměla zrovna v době, kdy jsem stanul nad Alexandřiným úvalem, i když taková věc nikdy není bez rizika. Mám na mysli něco jiného, co bylo dřív, i když ne zas tak dávno, ale o tom teď nechci mluvit. K čemu by to bylo? Stačí, když řeknu: být naživu je veliké štěstí! Tehdy jsem stál u klíčové dírky a sledoval dění v pokoji. Vše bylo vzdálené a tiché. Pociťoval jsem klid, jaký jsem dosud nepocítil. Až dosud jsem byl zúčastněný na všem, co se dělo uvnitř, teď jsem byl dokonale oddělený ode všech věcí. Takhle asi nahlíží Bůh do našich pokojů: vznešený, klidný, neúčastný. Všechno přijímá s vyrovnanou myslí, nic ho nepřekvapí. Klíčová dírka se při okrajích pozachvívala, a já věděl: buď se uzavře, nebo se začne rozvírat. Začala se rozvírat. Můj klid mizel a na jeho místo nastupovalo štěstí. Zprvu nenápadně, jako chladný závan, pak prudce a horce jako objetí matky. Vstoupil jsem do pokoje klíčovou dírkou. A věděl jsem: tohle je štěstí! Být uvnitř obývacího pokoje! Násilím se vytrhnu ze zamyšlení a zavolám na Alexandru. Neslyší mne, na střechu stanu šustí drobný déšť. Nevím, z koho steče víc: ze mne, nebo ze střechy? Teď mne Alexandra zaznamenala. Její přivítání bude ironické, jako obyčejně. I já si ji rád dobírám, oba se tím snažíme udržet odstup. Je v tom instinkt člověka, který nechce podruhé přijít o totéž. Alexandra je velmi drahá mému srdci, ale bojím se k ní přilnout. Je starší než já, o sedm let starší, a já ji beru jako rádkyni, s níž proberu všechno důležité, než se do čehokoli pustím. Tak je tomu i teď. Ne že by si zrovna ráda hrála na chytrou, ale vyhoví mi: Alexandra se nejraději hrabe ve svých střepech! Alexandra je vzdělaná. Zajímá se o všechno, ale nemá potřebu to někomu sdělovat. V mých očích je moudrá, moudrá Alexandra. Kdykoli ji chci pozlobit, říkám jí „moudrá Alexandra“. Až příliš dlouho jsme byli nuceni žít jeden bez druhého, než aby naše vzájemné pošťuchování bylo z nelásky.

Vztyčila se ve svém výkopu, zaclonila si oči a řekla: Aha! Pak vylezla po krátkém žebříku, obešla stan k jeho nižší straně a poplácala mne po rameni. Tak jsi tady, řekla. Ruku si nepodáváme, nejsme cizí. Ale před vřelejšími projevy citu máme ostych, ona i já; jednou o tom řeknu víc (ale možná taky ne). Zavedla mne stranou od výkopů, kde stál její karavan. Bylo to teď na dlouhou dobu její bydliště, a vlastně v něm bývala nejšťastnější. Město ji nebavilo. Jediné, co ji bavilo, byly výkopy. Když se kdekoli v městě kopalo, obcházela kolem a nahlížela do výkopů, jestli neodkryjí nějaký archeologický skvost. Kdysi se zúčastnila překopů na vedlejším náměstí, o němž se vědělo, že obsahuje hroby rakouských vojáků. Magistrát tam chtěl zřídit parkoviště. Iniciativa ochránců přírody, kteří požadovali městskou zeleň, vyšla naprázdno. Bylo však třeba zachovat pietu a vyzvednout bezejmenné vojíny (bylo jich kolem stovky) z úplného zapomnění. Na pomník to sice nevydalo, ale upomínková deska v rohu náměstí byla přece jen vsazena. Vojáci, terče přestřelek a cholery, zemřeli v konfliktu, jehož výsledek byl pro obě velmoci nulový. Každý z nich ale pak už navždycky chyběl ve svém domě, na svém hospodářství. Jednotlivých hrobů z té doby je po našem kraji roztroušeno víc. Jedete po úzké silnici, a náhle vedle kukuřice kříž. Sotva ho zahlédnete. Pod ním leží pruský či rakouský voják. Vojáček, syn matičky, táta od dětí. Alexandra posloužila nepřátelským vojákům jako vlastním. Nikdo z našich předků netoužil po osudu Slezska, i když císaře jsme také zrovna nemilovali. Alexandra se k problému stavěla profesionálně, ale jedno jí to nebylo. Je citlivka, i když o svých citech nemluví. Když hovořila o svých představách, jak by se náměstí mělo řešit (nebyly to jen její představy, byli u toho i architekti), pochopil jsem, proč dal magistrát přednost parkovišti. Teď mne vedla k svému karavanu a mlčela. Usmívala se. Tak pojď dál, řekla potom, a já vystoupil po jednom schůdku. Byl to dost starý karavan, a podle toho uvnitř i vypadal, ale žít se tam dalo. Alexandra mi vyhradila malou světničku vpravo. Bylo v ní jedno lůžko (původně dvě, ale Alexandra druhé vybourala), malá skříňka a stolek s židličkou u okénka, skýtajícího výhled k březovému háji. Nad bílými nitkami a roztřesenou zelení ještě nikterak vysokých bříz se pnulo nebe. Podivný oblak se rozplýval a zvolna pozbýval své děsivosti. Vzduch se pročistil, a když jsem na sebe navlekl Alexandřinu suchou teplákovou soupravu, má nálada se dostala do provozní teploty. Oproti doupěti ve smrčině mi tohle lůžko v karavanu připadlo tříhvězdičkový hotel.

Mazal jsem si paštiku na chleba a hovořil s plnými ústy. To my, děti z rodin, smíme (jen v dětských domovech musíte stolovat podle domácího řádu). Ptám se Alexandry na podivný úkaz na nebi. Pokrčila rameny. Mračno, řekla bych ti, jak tomu říkají meteorologové, ale zapomněla jsem to. Zajímá tě to? Najdeme to na internetu, řekla. Odvětil jsem, že mne název mračna nezajímá. Co se změní, když budu znát název? Důležité je, že jde o ne sice běžný, ale přece jen jednoznačně definovaný úkaz. Ulevilo se mi. Proč se ti ulevilo, ptala se. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem řekl: Alexandro, já potkal u dálnice pohádkového dědečka! Nekecej, řekla, a dals mu chleba s paštikou? Ne? A co sis přál? Nic, řekl jsem, jen aby mi pověděl, co znamená to mračno! Byl jsem dost vyděšený, znáš mne. Zasmála se. Měl jsi chtít větší karavan, řekla. No jo, pokrčil jsem rameny, jenže on zmizel. Vedl jen takové ty řeči, však to znáš; o morálce a tak, o spravedlivých. Že jako my dva se nemáme čeho bát, nebo jsem si to aspoň tak vysvětlil. A s čím máš problém, zeptala se, když viděla můj výraz. Moudrá Alexandra. S čím? Řekni mi, Alexandro: myslíš si, že mohl být skutečný? Nepodivila se (je to moudrá Alexandra) a odvětila: Takové věci se stávají, když je člověk hodně unavený, a k tomu ty náhlé změny počasí... Někde mohlo být docela roztomilé tornádko! Kdyby nás neminulo, našel bys můj karavan támhle u hájku. Jaké věci máš na mysli, Alexandro, ptám se. Vidiny, řekla. Je to dost běžné, nemusíš se znepokojovat. Tolik sis přál vědět, co znamená mračno, až sis vykouzlil dědečka. Měl sis přát internet na mobilu! Jenže když máš vybitý mobil, nemůžeš mi ani zavolat. Dojela bych pro tebe! S tebou je to vůbec těžké. Kdybys neměl zastaralé představy o světě, zjevil by se ti u dálnice internet. Byl milý, řekl jsem. Ano, to oni bývají, řekla. Ale je to senilita, řekla. Proč senilita, řekl jsem. Ty jsi moudrá, a senilní nejsi. Chceš mne urazit, řekla, ale to se ti nepovede. Já se jen snažím rozumět věcem. Co je na tom moudrého? Moudré byly řeči, které vedl ten tvůj dědeček. Není to k ničemu. Těm, kdo žili zbožně v pořádku a pokoji, že nic nehrozí? Každé malé dítě ví, že to není pravda! Podívej se na ty hroby pod náměstím. Jací to byli hříšníci? Zabil je dobrý Bůh proto, aby vylepšil svět? Proč by to dělal? Nebo snad není dobrý? A proč by nebyl? Moudří mají pro všechno pochopení, a to je obrovská chyba. Alexandra se ani v nejmenším nezměnila. A takhle my si povídáme od těch dob, kdy jsme se poznali (a jestli jsme neumřeli, povídáme si dodnes).

Alexandra nikdy neříká hlouposti. Vždy má věci promyšlené a mně nezbývá než jí věřit. Podle katechismu je můj stařeček od dálnice jen soukromé vidění. Četla to v katechismu. Ne že by ho přečetla celý, jen si v něm listovala na faře, kde byla kvůli těm hrobům. Jenže jsem Alexandře neřekl, že mám dvojníka! Měl jsem ho, abych byl přesný, protože se objevil jen jednou. Objevil se nečekaně: otevřel jsem dveře na záchod, ale už jsem tam seděl! Tedy on tam seděl, jenže jsem to byl já. Mlčel a neříkal nic. Zvláštní je, že jsem nebyl překvapený. Jako by šlo o samozřejmost! Necítil jsem vůbec nic a ani on si mne nevšímal. Konal svou potřebu, jako by byl jen odrazem v broušeném hranolu, který teprve přijde. Já na něj tupě hleděl, a jak jsem hleděl, byl jsem najednou on a on byl já, seděl jsem na prkýnku a můj obraz stál nade mnou s bezradným výrazem. Pak jako by vsákl do záchodových dveří a zmizel. Možná se mi to zdálo. Řekl jsem si, že pokud se neobjeví znovu, nikomu o tom nepovím. Ani Alexandře. Raději bych žil s dvojníkem než polykat prášky! Ostatně jsem nepřišel za Alexandrou kvůli „dvojníkovi“. Přišel jsem kvůli něčemu jinému: chci napsat knihu! Ještě nevím, co z toho vzejde, zda román nebo povídka, ale musí to být vyprávění. Proč? Já nevím, ale zdá se mi, že nějakým esejem nikoho nepřesvědčíte! Ne že bych hodlal psát o dvojníkovi, to je vyčpělé téma. Ale pokud se o něm někdy někomu zmíním, řeknu to papíru! Píšu na papír. V batohu mám sešit v tuhých deskách, jenže mi cestou zvlhnul. Celkem nic v něm nebylo, jen poznámky, které i beztoho nosím v hlavě. Musím si pořídit nový: chci v Alexandřině karavanu psát! Kde jinde? Už jenom ten výhled na březový háj! Budu se procházet po háji a Alexandru nechám mlčet ve výkopu. Mluvit budeme až po práci. Při odkrývání lidské hlavy nezbývá než mlčet, a já budu dělat mlčet s ní. Alexandra je sečtělá a vydala knihu. Ne sice román (je to odborná publikace), ale psát umí brilantně a já nepochybuji o tom, že mi bude prospěšná na mé umělecké cestě.

Nejsem úplný analfabet, ale mám problémy s přímou řečí. Neumím napsat povídku, kde se mluví, naproti tomu líčení a popis mi jdou obstojně. Říká to Alexandra, které jsem předčítal svůj první opus, povídku O psu a chlapci. Předčítal jsem jí povídku O psu a chlapci a ona pozorně poslouchala. Pak mi řekla, co si myslí o mém psaní, a v ničem mi neukřivdila. Musím na sobě pracovat, to je jasné, a v práci na sobě mi může pomoci jen Alexandra. Nikdo jiný, i kdyby to byl sebelepší spisovatel! Být dobrý spisovatel je jedna věc a umět pomoci druhému je věc jiná. Alexandra umí pomáhat. Já si naproti tomu umím odnést ponaučení, v tom je moje síla! Když mi Alexandra řekne (jinému bych to nevěřil), že mám psát uvozovky opačně, než se píšou, udělám to. Říkám to jako příklad, protože má důvěra v Alexandru spočívá v tom, že ona takovou věc nikdy neřekne. Dialogy ti moc nejdou, řekla Alexandra. Máš to samé „řekl“ a „řekla“, skoro jako ve Zbabělcích, jenže tam je to schválně. Ani to nejsou dialogy, vezmi si jen tuhle pasáž o podivném oblaku a dědečkovi u dálnice! Řekl, řekl jsem, řekl jsem, řekl. Řekl, že řekla! Tím, že používáš výrazy jako „odvětil“, „odpověděl“, „ptal se“ a „odtušil“, nic nezakryješ, to už můžeš rovnou napsat „vzkřikl“ a „vzkřikl vášnivě“, a to je, uznáš, slabomyslné.

„Bylo by to takhle lepší?“ řekl jsem.

„Hele,“ řekla, „když spolu mluvíme jen my dva, nemusíš psát řekla.“

„Třeba takhle?“

„Jo, třeba takhle!“

„Ale co když ztratím přehled o tom, kdo co říká?“

„Tak si tam pro začátek napiš, kdo to říká, třeba do závorky. Pak to můžeš umazat.“

„A co když čtenář ztratí souvislost?“ (Já)

„To už je jeho věc.“ (Alex)

Pokračovali jsme v tomhle duchu dlouho do noci. Tma přibývala a čaje ubývalo. Zprávy v televizi jsme téměř nevnímali. Na ukrajinských hranicích se šikovala ruská vojska. Na čem v životě záleží? Dnes se chystáte napsat román, a zítra jste mrtví! Jdete spát ve svobodné zemi, a probudíte se v okupační zóně. Krym už dávno nikoho nezajímá, Krym je odepsaný. A nejhorší ze všeho: ten strach, aby nevypukla válka! Pro ten strach jsme ochotni obětovat všechno. Cítím ho v sobě, ten strach. Tu panickou hrůzu, že po ulici táhnou vojska. Je mi z toho nanic, vypni televizi, Alexandro! Dobrou noc. Kéž je dobrá pro nás oba! Co to znamená pro tebe, co pro mne? A co pro den, který teprve přijde. Usnul jsem jako dřevěný špalek a zdálo se mi o pouličních nepokojích.

Když jsem se probudil, Alexandra už byla ve výkopu. Nevím, má-li spisovatel líčit, jak vstával, jak se šel vymočit, jak si namočil vločky a vařil čaj, ale všechny tyhle věci jsem dělal. Z nasáklých vloček vařím kaši. Pokojík, kam mne Alexandra usadila, byl od prostor, které teď obývala ona sama, oddělený úzkou chodbičkou s WC; za ní, vlevo od vchodu do karavanu, byl kuchyňský kout a obýváček. Alexandra by tak stísněný prostor jen těžko snášela s někým jiným, ale já jsem výjimka. Protože o mně platí totéž (jen těžko bych snášel tak stísněný prostor s někým jiným než s Alexandrou), mohu, aniž bych upadl do rozporů, tvrdit, že karavan skýtal dost prostoru pro oba. Doufám, že tahle věta (Alexandra by ovšem řekla „souvětí“) je stylisticky v pořádku. Psal jsem ji dlouho a dal si záležet. Původně byla dvakrát tak dlouhá (dříve jsem říkal „jednou“), ale volbou jiných sloves se kupodivu zkrátila. Je to divný pocit, že tohle (zrovna tyhle věty) bude po vás někdo číst. Svazuje mi to prsty, to není jako psát dopis! Na dopisu nesejde, pokud to ovšem není románový dopis (řekla by Alexandra). Jestli si někdo myslí (říká Alexandra), že může do románu „implantovat“ korespondenci, je na hrozném omylu! Chcete-li, aby váš román obsahoval tragický nebo komický dopis, musíte si ho vymyslet (říká Alexandra), protože nemůžete očekávat, že čtenáře dojme nebo rozesměje to, nad čím pláčete nebo se smějete zrovna vy. Žije totiž v jiném světě a má odlišné zkušenosti (říká Alexandra). Čtenář (říká Alexandra) je obecná kategorie. Není to žádný konkrétní čtenář. Čtenářem není každý (říká), nýbrž jenom ten, kdo umí vstoupit do téhle „obecnosti“, do obecnosti čtenáře. Číst je umění (říká Alexandra), což jsem nevěděl. Napřed se musíš naučit číst (říká), pak teprve se můžeš učit psát! Nikdy mne nenapadlo, že neumím číst. Ani si to o sobě nemyslím, ale když si to myslí Alexandra, vyhovím jí. Večer mi řekla, vyber si tady něco ke čtení, pak si o tom popovídáme. Moc knih neměla, většinou byly vypůjčené z městské knihovny. S vypůjčenými knihami mám problém: nikdy je nedočtu do konce! Jen sama představa, že musím číst rychle, abych neplatil pět korun (druhá upomínka 10, třetí 25) mne znervózňuje. Knihy z knihovny jsem tedy odkládal stranou a zbyly mi tři. První byl odborný lexikon o archeologii, druhý detektivka. Třetí byl román od Thomase Manna. Čím to, že Thomas Mann není vypůjčený? Kéž by byl! Takový špalek se nedá přečíst, aniž by vás minula pokuta. Že tu má Alexandra zrovna tohle? K Mannům, co jich je, mám od střední školy odpor. Povinná četba mi dokonale zprotivila věty jako (jen si poslechněte):

Seděli v „pokoji s krajinkami“ v prvním poschodí rozlehlého starého domu v Mengově třídě, který Janův otec získal koupí před několika lety a v němž rodina bydlila dosud nedlouho. Silné a pružné tapety, jež byly od zdi odděleny prázdnou mezerou, zjevovaly prostranné krajiny, něžně zbarvené jako tenký koberec, který pokrýval podlahu, selanky ve vkusu 18. století s veselými vinaři, pilnými rolníky, hezoučce opentlenými pastýřkami, jež na pokraji zrcadlící vody držely na klíně čisťounké ovečky anebo se líbaly s něžnými pastýři... Prostíral se na těch obrazech ponejvíce žlutavý západ slunce, s nímž byly v souladu žlutý povlak bíle lakovaného nábytku a záclony ze žlutého hedvábí před oběma okny. V poměru k velikosti pokoje nebylo nábytku mnoho. Kulatý stůl s tenkými, rovnými a lehce zlatem zdobenými nohami nestál před pohovkou, nýbrž u odlehlé stěny, naproti malému harmoniu, na jehož víku leželo pouzdro na flétnu. Mimo strnulé židle s opěradly, rozestavěné pravidelně podle stěn, byl tu ještě malý šicí stolek u okna a naproti pohovce křehký přepychový sekretář pokrytý figurkami. Zasklenými dveřmi naproti oknům bylo vidět do přítmí jakési sloupové síně, kdežto po levé straně od vchodu byly vysoké bílé křídlové dveře do jídelny. U druhé stěny však, v polokruhovitém výklenku a za uměle prolamovanými dvířky z lesklého kovaného železa, praskal oheň v kamnech. Neboť nastala toho roku časně zima. Venku, přes ulici, již nyní, v polovici října, požloutlo listí lipek, jež stály kolem Mariánského hřbitova, podle mohutných gotických rohů a výklenků kostela fičel vítr a padal jemný studený déšť. Do rámů již byla zasazena dvojitá okna. Byl čtvrtek, den, kdy se pravidelně každý druhý týden scházela rodina; dnes však, mimo členy rodiny v městě usedlé, pozvali také několik dobrých přátel na zcela prostý oběd a seděli teď, ke čtvrté hodině odpolední, ve snášejícím se soumraku a čekali na hosty...

Přiznám se, Alexandro, že jsem nevěděl, co vlastně čtu; hlava se mi točila z tolika detailů a přívlastků vkroužených do rozvleklých vět (promiň, jsou to souvětí)! Pokud předpokládáš, že si na základě mistrova popisu dokážu jen vzdáleně představit dům, v němž všichni ti lidé právě sedí, jsi na hrozném omylu. Ale to ty zřejmě nepředpokládáš; jsi moudrá Alexandra! V tom případě jsem já ten hloupý. K tomu všemu se všichni v mužské linii jmenují Jan, jako by autor chtěl čtenáře zmást. Omluvou mu může být leda to, že píše pro „obecnou kategorii“, ne pro normální lidi! Jak může někdo takhle psát v pětadvaceti? Vždyť je to stařecký sloh! Jak může někdo za tohle dostat Nobelovu cenu? Copak byli tehdy všichni starci? Soudě podle ovací, jichž se tomuhle Mannovi dostalo, patrně ano! Stařecký tribunál přisoudil podle stařeckých měřítek Nobelovu cenu stařeckému mladíkovi, píšícímu pro stařecké čtenáře! S úlevou jsem sáhl po Agatě Christie. Její věty jsou mistrovsky průzračné a jasné. Nad každým řádkem cítíte, co chce říct i co zamlčuje, kdežto u Manna není zřejmé ani jedno. Cítíte, že kdyby chtěla, dokáže rozvést své vypravěčské umění do fresky společenského románu, jenže ona nechce! Kde jinde poznáte povahu člověka lépe než v kriminálním žánru? Kde jinde jeho ušlechtilou stránku. Člověk je tvor mezi zvířetem a andělem, řekl Dante. Přesně to nám každým svým románem říká Agata Christie. Já vím, jsou i takové knihy jako Vojna a mír a Bídníci, ale kdo je čte? Kdybyste vynechali středoškoláky (kteří si beztoho pořizují výpisky z internetu), nenašli byste na seznamu vypůjčovatelů nikoho. Nebo Hamlet! Co vlastně tahle hra, nejlepší hra na světě, říká o člověku? Ale co jiného než A. Christie! Když o něco jde, člověk vraždí, říká A. Christie, a Hamlet nám říká totéž. Když člověk někoho zavraždí, snaží se to zakrýt, říká A. Christie, a totéž nám říká Hamlet. Když někdo spřádá úkladnou vraždu, bude po zásluze potrestán, říkají A. Christie i Hamlet. Já vím, co teď namítnete: básnický jazyk, umělecká hodnota! Já ale tvrdím, že A. Christie má lepší jazyk a její romány vyšší uměleckou hodnotu než Hamlet. Zní to podivně, ale někdo už to jednou musel říct? Koneckonců si to každý myslí. Podle Hamleta bych se nenaučil napsat ani řádek. O Thomasu Mannovi platí totéž. Četl jsem tedy uloženou lekci s velkou chutí. Vadilo mi jen jediné, že jsem totiž záhy uhodl, kde se ukrývají hledané diamanty. Byly v rukojeti tenisové rakety (jsme v Anglii)! Když si dvě kamarádky v dívčí koleji vymění rakety, je zmatek dokonalý, to ale čtenáře nemůže zmást. Napsal jsem podle jejího vzoru popis svého příjezdu. Úval, výkopy, karavan, Škoda kombi a kolo opřené o strom, to všechno v úhledném balíčku vět, zapadajících s přesností dobře fungujícího stroje jedna do druhé. Přidal jsem ještě dialog, podle Alexandřiny rady každou repliku na vlastním řádku, ale upřímně řečeno, kdyby s námi mluvil ještě někdo třetí, nevím, jak bych to zvládl.

Alexandra pila kávu z bílého hrnečku (věta jako z A. Christie). Nevím, mám-li dodat „bez potisku“, ale Alexandra by namítla, že to je zbytečné (bílý = celý bílý = bez potisku). Hleděla na mé věty jakoby bez zájmu, ale věděl jsem, že to v ní potichu pracuje, jako když z hlíny vyhrabává nějakou kost. Pak odložila papír, dopila kávu a zapnula televizní noviny, jako by chtěla naznačit, že posudek mých vět není to hlavní, co přináší dnešní den. Má pravdu (pokud to tak mínila), můj text je pouhé slohové cvičení. Možná ale byla jen příliš unavená a čekala, až ji káva přivede k vědomí, protože po přehledu zpráv (na Ukrajině nic nového) promluvila.

„Tak ses pustil do Agáty?“

„No, pustil.“

„A?“

„Dobrý.“

„K něčemu se ti přiznám. Taky jsem se učila od Agáty!“

„Ty?“

„Co je na tom divného?“

„Ty přece nepíšeš prózu?“

„Ne? A co tedy?“

„Ano, ale odborný text je něco jiného?“

„Pořád platí, že je lepší napsat jednu větu než pět, a že když jich máš pět, tak je rozdělíš do dvou souvětí, a když to nejde, že nejdeš přes těch pět, cos už napsal.“

„To je všechno?“

„A co bys chtěl ještě?“

„Přece to je román! Je to umělecký text!“

„Myslíš.“

„Není to snad román?“

„Ano, ale bez uměleckého záměru.“

„To myslíš vážně?“

„Ano, tihle spisovatelé píšou jeden jako druhý. Trumfují se jen v tom, kdo vymyslí lepší vraždu, spletitější zápletku. Jednou jsem četla – třeba jsi to četl také – víš, co je Leopoldovo jablko?“

„Leopoldovo jablko? Nějaké otrávené ovoce?“

„Ne, je to zlaté jablko s vystřelujícími ostny, které se zevnitř vpíchnou do ústní dutiny.“

„Zůstal bych u běžné vraždy! Třeba svícnem.“

„A budeš epigon Agaty Christie, docela jako já! Jen že nepíšu romány. A tenhle styl se může naučit i přiblblý archeolog! Nevěřil bys, kolik spisovatelů vystačí s tímhle slohem, teď mám na mysli prózu s uměleckým záměrem.“

„A co to je, ten umělecký záměr?“

„No, podívej se třeba na ty Buddenbrooky.“

Ouvej – a je to tady! Čeho jsem se nejvíc bál, čeho jsem se celou dobu obával, se stalo skutečností! Sám jsem si naběhl. Ale je možné, že na mne Alexandra ty dvě knihy políčila! To by byla celá ona, ano, to je Alexandře podobné… Nebo hned všechny tři? Proč? Přece abych se projevil! Abych se vyprofiloval! Nastražila na mne Thomase Manna, což je obzvlášť záludné! Není to moudrá Alexandra! Není, není! Chce mne zabít? Při představě, že bych měl tuhle knihu přečíst celou, se mi dělá mdlo! Bude-li na tom Alexandra trvat, balím si věci a jdu k dálnici.

Alexandra mínila, ať zajedu do knihovny a vypůjčím si nějakou jinou knihu. „Ale pořádnou,“ dodala. Vzal jsem její čtenářský průkaz, sedl na horské kolo a odjel do města. Autem je to docela blízko, na kole ne tak docela. Tím chci říct, že mne cesta zmohla, odvykl jsem jízdě na kole. Odvykl jsem mnoha věcem a čemukoli! Městská knihovna měla zavřeno. Seděl jsem u parkoviště nad hroby pruských vojáků a lízal zmrzlinu. Napadlo mne, že bych si mohl knihu koupit, ale knihy jsou drahé a já mám peněz poskrovnu. Pak jsem sedl na kolo a šlapal zpátky od knihovny ke karavanu. S olověnýma nohama jsem seděl u Thomase Manna a proklínal Nobelovu komisi. Ale co nadělám? V duchu vidím Alexandru, jak se mi šklebí ve výkopu. Chci ho vidět, pošklebuje se Alexandra, s těmi Buddenbrooky! Jak chceš napsat román (šklebí se mi Alexandra ve výkopu), když neumíš číst? Zvláštní kategorie: knihy pro ty, kdo neumějí číst! Zvláštní kategorie: obecný čtenář! Buď obecný čtenář, hlupáku, a máš vystaráno. Co to je, ten obecný čtenář? Obecný čtenář je ten, kdo čte s porozuměním. Číst s porozuměním je jako vyhrabávat kosti, míní Alexandra. Kam bych došla, kdybych předem usoudila, že to je psí kost? Ale i kdyby byla psí, jaké místo zaujímá v této lokaci? Napřed všechno pěkně vyhrabej, míní Alexandra, a pak vyslovuj soudy! Dobrá. Připouštím, že Thomas Mann nebyl úplný trotl, ale pořád mi nejde do hlavy, proč bych se měl učit právě na Buddenbrookových? Tak si zajeď do knihovny, šklebí se Alexandra. Ví dobře, že jsem se nepodíval, kdy končí dovolená, a nedal bych nic za to, že o ní věděla. Představa, že pojedu znovu do města, abych zjistil, že dovolená právě začala, mne smiřuje s Thomasem Mannem. Alexandra řekne: Nemáš na to, zapomeň na psaní! V dnešní době kdejaký usiluje o výpověď (huhlá Alexandra ve výkopu), a přitom neumí vzít pero do ruky! Jako bych slyšel Alexandru ve výkopu (protože ona si někdy huhlá pro sebe). Je mi to nepříjemné a hodlám tomu předejít. Co udělám? Budu číst a číst, i kdybych nerozuměl ani písmenu, a nevrátím se k jedinému řádku! Popisy přelétnu očima. Popisy vynechám! K čemu je dobré vědět, kolik záhybů měla portiéra? To není k ničemu. Budu předstírat, že mi jde o jediné, totiž o smysl Mannovy výpovědi (má-li jaký, ale předpokládejme, že ano). Stoupnu si k okraji výkopu a budu si huhlat pod vousy. Jádro výpovědi! Smysl bytí! V čem spočívá smysl bytí? Smysl bytí je v bytí samém. Jaká hluboká myšlenka! Jako mělký výkop! Smyslem bytí je být. Jeho smyslem tudíž není nebýt. Ano, ale co s tím? Mělký výkop, budu si huhlat. Koneckonců, proč bych si několik dnů (byl z toho týden těžké dřiny) nemohl číst? Odpočinout si od tíhy vlastního bytí? Je snad smyslem bytí psát? Usilovat o výpověď? Smyslem bytí je chápat bytí! Budu tedy chápat bytí na příkladu Mannova románu. „Zánik jedné rodiny“ nezní zrovna povzbudivě, ale co nadělám? Ostatně na tom nezáleží. Pak jsem v knize narazil na razítko. Nejspíš vyřazená kniha. Nebo svazek ze zaniklé knihovny likvidovaného podniku. Místo knihovny mi nic neříkalo. Pak se mi najednou rozsvítilo v hlavě a já bleskem pochopil, co to bylo za „podnik“, odkud pochází Alexandřina kniha! A že ji tady nemá náhodou. Četl jsem. Alexandra si huhlala ve výkopu a já plakal.

První slza za Buddenbrookovy. První slza je za strýce Kristiána! Kdo by čekal soucit s tím suitiérem, napůl příživníkem? Byl příživníkem ve vlastní rodině i mezi kamarády. Je nám snad sympatický uměním rozhazovat své dědictví, ostatně nevelké? Máme ho rádi proto, že navštěvuje noční podniky pochybné pověsti? Je nám blízký svým neznabožstvím? Svým liknavým pracovním tempem? Vidím strýce Kristiána jako sedmiletého chlapce. Dědeček mu říká: Nežer tolik, Krišane, zas ti bude zle! Ale Krišan nedbá. Krišan žere! A pak leží a vzdychá, rouhaje se Bohu. Nerouhej se, Krišane, sic tě Bůh ztrestá! Avšak Krišan nedbá a proklíná Boha. Není jediný v této skvostné hodovní síni, kdo usiluje o dnu a jiné dary života, ale otázkou zůstává, proč se Krišan přejídá? Podívejte se na jeho bratra, to je jinačí chlapík! Je jen o dva roky starší, a už každým gestem patricij! Je učenlivý, pracovitý a systematický. Zná otcův podnik do nejmenších detailů a není divu, že Fma Buddenbrook bude dědečkovou závětí odkázána jemu. Kristián je na druhé koleji. Kristiána nikdo nebere vážně. Jeho práce pro podnik bude k smíchu! Je osamělý v hodovní síni. Okřiknou ho, kdykoli se chce s něčím svěřit! Ostatně jeho historky jsou nevkusné. Jeho zdravotní obtíže směšné! První slza je za strýce Kristiána, který dožívá v blázinci. Proč dožívá v blázinci, když není blázen? Nic neschází strýci Kristiánovi v nervovém sanatoriu, má odbornou péči a kvalitní stravu. Neutrácí rodinné jmění a vlastní peníze nemá. Tak dlouho hledal lásku na pochybných místech, až narazil na tu pravou. Nikdo z rodiny nebude mít soucit s Kristiánem. Kdo by stál o Kristiána? Kristián stojí u okna s mříží, něco si mumlá a žmoulá alabůrky. Nežer tolik, Krišane!

Druhá slza za Buddenbrookovy. Druhá slza je za Klotyldu, Kristiánovu sestřenici z chudé větve rodu. Je to hubené dítě a zůstane vychrtlá do dospělosti. Žádný div, že zůstane na ocet, nehledě k věnu, které nemá žádné. Ostatně to bere s pokorou. Klotylda je pokorná a žravá. Naučila se využít příležitosti a „papá do foroty“! Jak se všechno to jídlo může vejít do malého dítěte? Čím to, že jí nikdy není zle od žaludku? Nikdo však Tyldičce nevyčte jediné sousto, zdá se dokonce, že hostitelé mají radost z jejího „apetýtu“! Vášeň pro jídlo Klotyldu už nikdy neopustila; je v tom pud chudiny, jež se přitřela k bohaté tabuli. Ostatně se nepřitřela, je regulérně zvána, jak se sluší při rodinných slavnostech! Ne že by zde, ve skvostné hodovní síni Buddenbrookova sídla, slavili Klotyldiny narozeniny! To ne, bylo by to přehnané. Ale přizvat Tyldiny rodiče s malou sestřenkou na rodinnou oslavu neopomenou nikdy, a to je privilegium. Vánoce, Nový rok. Tylda si odnese zachovalý zimník. Má z něj upřímnou radost. Velikonoce. Narozeniny bratranců! Ty bývají veselé, ale Tylda se nesměje. Kristián si z ní tropí žerty a Thomas si jí nevšímá. Tylda se hluboko skloní nad svůj talíř. Když dojedla, vytře omastek střídkou chleba. Od každého chodu si přidá. Jednou, dvakrát. Kam všechno to jídlo dává? Má snad pod sukničkou nějaký vak, v němž odnáší Buddenbrookovy lahůdky? Sleduji Tyldu bedlivě, ale všechno jídlo padá do jejího žaludku. Když Kristián úpí (zase přežraný), Tyldička si ještě přidá! Ta naše Tylda se nevdá! Kdo by ji uživil? Privilegium být přizvána k tabuli už Tyldě zůstane. Stará panna, vychrtlá a bez věna, se skloní nad talíř a polyká. Ještě. Ještě. Druhý chod. Pátý, sedmý. Bože, dítě, kam to všechno dáváš, trne stařičký otec. Tylda sama neví. Tylda se neptá a polyká. Ví jediné, že tahle příležitost může být poslední! Je žravá z pokory. Chudinka Tylda! Co si počne, až zpustne tahle hodovní síň? Kdo jí daruje zachovalý zimník? Půjde posluhou a bude dojídat zbytky z cizích stolů, aniž si uvědomí, v čem je rozdíl. Hlavní věc: dosyta se najíst! Máš pravdu, Tyldičko. Daruji ti svou druhou slzu.

Třetí slza za Buddenbrookovy. Není vás mnoho, pro které jsem plakal, to vězte, Buddenbookovi! Neplakal jsem pro Tony, když ji přinutili oželet životní lásku, byla tak mladičká a nezkušená, když se poprvé vdávala! Měla až příliš ráda komfort, až příliš milovala patricijský styl! Ne, neplakal jsem pro Tony. Neplakal jsem pro Thomase, jejího bratra, když při přecházení ulice padl naznak do bláta a zemřel, zanechávaje po sobě mladou ženu a chlapce, ne, měl jsem srdce tvrdé a nelítostné! Věděl jsem, ačkoli netuším, kde se to ve mně vzalo, jaká úleva to byla pro jeho malého syna. Jediným z patricijských Buddenbrooků, kterého jsem litoval a plakal proň, je Hanno! Ach, hošík Hanno, po Thomasově předčasném skonu poloviční sirotek, malý Jan, syn Gerdy s divukrásnými houslemi, vnuk přebohatého kodaňského dědečka! Viděl jsem hošíka Hanna sužovaného nočním děsem. Viděl jsem ho, jak pláče nad básničkou o formanovi, jenž spí na slámě a vstává ve tři hodiny ráno. Viděl jsem ho ochromeného strachem nad říkankou o zlém mužíčkovi, který byl přece zlý jen z lásky, které se mu nedostávalo. Viděl jsem ho sužovaného bolestmi zubů, zubařskými kleštěmi a vrtačkou se šlapacím pohonem. Viděl jsem ho ochromeného strachem ze školy, horším než nešikovný zubař! Ach, šikana spolužáků nebyla to nejhorší, ani zdaleka ne. Avšak kdyby neměl kamaráda, kdyby neměl svého „hraběcího otrhánka“ s podivným jménem Kai, jak by přežil tuhle pruskou školu? Viděl jsem ho později na chodbách gymnázia, vystrašeného z učitelů, jejichž omezenost předčila jen jejich arogance. „Chtěl bych umřít, Kaji,“ říká Hanno vyhaslým hlasem. Je to jediný přítel, kterého kdy měl, ale je to přítel na život a na smrt. „Pusť to z hlavy, Hanno!“ odvětí hraběcí otrhánek, „tihle všichni nestojí za to, aby ses trápil!“ Avšak Hanno ví své. Co na něho čeká, až dospěje? Ví dobře, že zklame naděje, které do něho vkládají. Ach, ten otec! Což jsem neviděl v jeho tváři utrpení z tolikeré přetvářky a práce, která ho dávno přestala bavit? A pak řekne: musíš vydělat, Hanno, víc peněz než já! Ach, Bože, v něhož nevěřím, musím uživit ženu a děti, které nechci mít, i věčně hladovou sestřenici Tyldu? Svět je bezohledný a já nemám sílu. Nemám sílu, abych vzdoroval! Nemám sílu na povinnosti a závazky. Jen když hraji na klavír, uleví se mi, a pak jdu s hlavou omámenou podivnými variacemi spát, ale probudím se vylekaný do prázdného školního rána. Pamatuješ, Kaji, jak jsme hrávali loutkové divadlo? Byl to Parzival, tys vodil loutky a já preludoval na malé harmonium. Nebýt tebe, Kaji, sám bych to dávno skončil! Až do města vtrhne tyfus, gymnazistu Hanna to nevyleká. Nemá sílu se bránit, a ani nechce. Onemocnění přijme s pokorou. Čeká ho dlouhá a bolestivá cesta, černá cesta s bahnem v ústech, cesta stínů a malátnosti, z níž by se byl mohl vrátit jen za podmínky, že by ho něco táhlo zpátky. Třetí slza je za tebe, Hanno! Čtvrtá i pátá, všechny jsou za tebe! Celé potoky slzí jsem vyplakal, a kdybych měl sílu, vrátil bych tě životu jako nějaký Bůh, nenechal bych tě napospas černým vlnám smrti! A to bylo mé přání. Má touha, za kterou bych dal všechno. Alexandra řekla, že jsem dobře četl. Odkud se vynořily vzlyky, které otřásaly mou hrudí jako papírovým tlumítkem? Kde se to všechno vzalo. Čeká mne ještě dlouhá cesta. Nejsem hoden napsat jediný řádek! Ale problém tkví v tom, že nemám žádného „hraběcího otrhánka“. Mám však Alexandru a tenhle omšelý karavan.

O psu a chlapci. Vidím před sebou ten obraz jako plátno. Jeho plocha je zelená v různých variacích světla a stínu. Na ní zaznamenávám různobarevné skvrny. Nejnápadnější a největší je bílá. Ohraničuje plátno, prostřené přes plochou desku, v řeči dospělých prostřený stůl. Stůl má nízké trnože a dlouhé lavice, napevno k němu přišroubované. Na nich sedí další různobarevné skvrny. Hemží se a sahají do menších skvrn i docela nepatrných skvrnek na bílé ploše. To jsou děti a dobroty. Dobroty mají různé barvy a chutě. Jsou sladké i slané a jejich barva je krémová, čokoládová, bílá i červená. Děti mají pusy umazané od dobrot a blaženě pobekávají. Na velké zelené ploše se tedy prostírá menší bílá, posetá dalšími barevnými skvrnami. Tento zelený trojúhelník (ohraničený z jedné strany dlouhým bílým stavením, jímž se dá projít do zahrady na druhé straně, a ze zbývajících dvou, kose zabíhajících do temného kouta zahrady a ohraničených živým plotem) je narušovaný dalšími barevnými entitami dvourozměrnými i trojrozměrnými. Ty různobarevné ploché věci jsou deky a osušky prostřené na trávníku. Děti se koupaly v malých nádržkách s modrou vodou, a pak se slunily, nechávajíce oschnout malá tělíčka na žlutém slunci prvního léta. Veselý zahradník kropil děti v koupacích úborech zahradní hadicí a ony výskaly a probíhaly pod stříbrným paprskem vody. Nahoře panovalo modro a dole veselá nálada. Stranou od výskajícího hloučku stál chlapec, jehož tělíčko bylo suché a ústa nepomazaná dobrotami. Chvílemi se usmíval a vztahoval k stříbrnému paprsku malý hrneček, dávaje bedlivý pozor, aby sám nebyl skropen paprskem, který se mu vzdor modrému létu zdál studený. Když ho veselý zahradník postříkal, ostatně nemnoho (zahradník měl rád děti, vždyť hrát si s nimi a kropit je nepatřilo k jeho povinnostem zahradníka), smutný chlapec vykřikl a utekl až k bílé stěně. Nevíme, zda plakal, protože jeho tvářička byla i beztoho mokrá, a vzlyky, které otřásaly jeho malou hrudí, mohly být zimnicí vyvolanou studeným proudem. O mokré tělíčko se opíral chladivý vánek. Byl neviditelný a vanul otevřenými dveřmi ze zahrady na protější. Chlapec potlačil vzlyky a stanul před průchodem. Zřetelně viděl zeleň na druhé straně, ale průchod byl černý a dlouhý. „Neboj se,“ řekl chlapec a pomalými krůčky se sunul k prahu. Když ho překročil, zavřel oči a běžel. Každou chvíli mohl narazit do neznámé věci, ale upadl až přes protější práh. Za prahem byla zelená tráva a chlapec si na měkké hnědé hlíně neublížil. Pes, který ležel na sluníčku a vyhříval se, pomalu vstal na své dlouhé nohy a posunoval nemotorné tělo k chlapci. Byla to stará doga, která u dětí dožívala svůj nelehký život. Její někdejší pán ji týral a na jejím těle už navždy zůstala růžová olysalá místa. V útulku pro ošklivé psy se tehdy ještě nedospělá doga vzpamatovala: tam si ji vybraly děti z dlouhého bílého domu. Doga byla lekavá a nejraději ze všeho ležela v teple u topení (to v zimě) nebo na sluníčku či ve stínu zahrady (to v teplých měsících předlouhého roku). Děti však měla ráda. Přicházely k ní a krmily ji pamlsky, jichž se jim štědře dostávalo. Věšely se jí na krk a válely se po ní. Poloslepá doga teď přišla k chlapci a sklonila se nad ním. Chlapec cítil na svém hrudníčku slinu, jež ukápla z úst psa, a pak i čenich, který mu přejížděl po hladké bílé kůži. Otevřel oči a zadíval se na psa. Jeho oči naň zíraly účastným prázdným pohledem. „Neboj se,“ řekl chlapec a vzal psa kolem krku. Doga ulehla do trávy a přimáčkla se na chlapcův bok. Chlapcovy ruce neuvolnily objetí a jeho ústa opakovala: „Neboj se!“ Pak oba usnuli v zelené trávě.

V ty dny, kdy jsem přepisoval povídku O psu a chlapci („přepisoval“ znamená, že jsem ji psal znova a od začátku, i když to vlastně bylo jen „školení“ v Alexandřině „kursu“) a zároveň se zabýval Buddenbrookovými (četl jsem je podruhé – podotýkám, že z vlastního popudu – a cvičně zkoušel nějaké „buddenbrookovské“ dialogy; Alexandra mi uložila „dialogizovat“ i některé pasáže, které vůbec nemají co činit s přímou řečí, prý „nám“ to jde dobře), zažil jsem tu nejpodivnější věc ve svém životě, věc svým nezaměnitelně zrůdným způsobem natolik zázračnou, že od základu změnila můj život, a nejen můj, nýbrž i život Alexandry, ano, především Alexandry, nemluvě už vůbec o tom, že mou „uměleckou“ metodu odchýlila zcela jiným směrem, než jakým se dosud ubírala, takže nemám nejmenší zdání, jak to bude s mým románem (povídka O psu a chlapci se nepočítá, uvádím z ní tady jen odstavec), totiž začnu-li ho vůbec psát, protože na něco takového (mám na mysli látku, s níž jsem si nevěděl rady do té míry, že jsem vyhledal Alexandru) nemám ani pomyšlení. Na „výplně“ mezi cvičnými dialogy, které jsem pracně vypotil z popisů Thomase Manna (komentáře, popisy, líčení děje) už sotva dojde. Ostatně to jsou mezery! Co s mezerami? Je to jako vzduch mezi tapetou a zdí, jako skulina mezi zdí a zahradou, která de facto neexistuje, jak ví každý, kdo někdy viděl zahradní zeď. Jednoduše řečeno, mám teď docela jiné starosti! Týkají se Alexandry a karavanu. Přerušil jsem práce na všemožných textech, až dosud stále pokusných, a začal věnovat své síly jiným věcem. Myslím, že je to tak v pořádku. Na světě jsou důležitější věci než psaní románů! Neskonale důležitější než romány, na něž tak jako tak nedojde! A dojde-li, nikdo je nebude číst. Co tím myslím a jak k tomu došlo? Co tím myslím. Jak k tomu došlo. Nejdůležitější jsou romány, které nikdo nenapsal, tak to myslím! Jestli mi rozumíte: nejdůležitější jsou nenapsané romány! A to je můj případ. Že to od základu změnilo můj pohled na Buddenbrookovy, je zcela vedlejší, vnější věc. Přikládám jen svazeček papírů s náčrty přímých řečí, které Thomas Mann nenapsal, však sami uvidíte (nebo možná ani to).

Začnu vlhkým prosluněným ránem. Bylo totiž léto a v noci pršelo. Nebyl to žádný přívalový déšť, spíš svěží deštík, jaký v létě kropí naše hlavy, aniž by nás nutil rozevřít deštníky. Venkoncem tedy déšť pro radost. Vstal jsem dost časně, poslední dobou jsem se budil dřív než Alexandra. V noci se mi zdává o textech a před probuzením mívám tak živé sny, že by je leckdy stačilo zaznamenat a vydalo by to na povídku! Toho rána před úsvitem se mi zdálo o Alexandřiných výkopech. Ne přímo o vykopávkách, Alexandra v tom snu nebyla, i když do něj patřila, byly to přece její výkopy, ačkoli místo celtami byly překryty střechou z velikých listů nějakých tropických rostlin. Volal jsem Alexandru, ale neodpovídala. Nebyla ve výkopu a karavan bíle mlčel. Možná ještě spí, řekl jsem si a vydal se ke karavanu, vstoupil jsem do Alexandřina obýváčku (ve snu byl práh vozu na úrovni země a neměl žádnou předsíň), ale nebyla tam, jen zvláštní nepořádek, kterému Alexandra nikdy neholdovala, napovídal, že odtud odešla chvatně za nějakých mimořádných okolností. Třeba mi nechala vzkaz, napadlo mi a postoupil jsem ke kuchyňské lince, ale žádný vzkaz neležel na lince ani na stolečku u okna, záclonka byla poodhrnutá a já vyhlédl ven, venku nebylo nic mimořádného (jen výkop byl zas už překrytý celtou), pak se můj pohled stočil zpátky na stolek a uviděl jsem věc, která tam předtím nebyla. Byla to dlouhá červená mašle, stočená do ruličky. Aha, řekl jsem si a rázem pochopil všechno a probudil se. Zíral jsem ke stropu karavanu a za nic si nemohl vzpomenout, co znamenala červená mašle, trápil jsem se tím několik minut, až jsem zcela procitl a uvědomil si, jaké tu tropím hlouposti. Vstal jsem, ale když jsem vyšel před karavan, touha zvědět, co znamenala červená mašle, mne neopouštěla. Protože v tom snu jsem to věděl.

Slunce zvolna stoupalo nad úval. Sem tam spadla nějaká kapka. Má nahá kůže (byl jsem do půli těla svlečený) je přijímala s povděkem. Kap, kap. Kápni, kapko! Vzduch byl svěží a průzračný, ale to teď není důležité. Průzračný vzduch nebyl důležitý, byl zcela vedlejší a náhodný vedle dne, který se chystal nadejít, jako běhoun položený vedle schodů. Potlačil jsem chuť zamířit k výkopu (Alexandra nerušeně spala ve svém obýváčku) a vydal jsem se k březovému háji. Měl bych asi říct, že jsem se tam chystal vydat, protože jsem udělal sotva pár kroků. Něco mne zarazilo, ale nebyla to mokrá tráva na nohavicích. Byl to zvuk. Jako bych zaslechl zvuk, který sem nepatřil, i když jsem ani v nejmenším netušil, čím by to mohlo být. Nepatřičný zvuk je zneklidňující, zastavil jsem se a naslouchal. Nic. Ticho, přerušované výkřiky ptáků v háji, bylo krystalické. Usoudil jsem, že šlo o iluzi, ale sotva jsem ušel pár kroků, ozvalo se to znovu. Tentokrát to bylo silnější a já si uvědomil, že jsem to zaslechl už v pozvolna odcházejícím spánku. Nebylo pochyb o tom, že to jde od výkopu. Strnul jsem na místě a naslouchal. Věděl jsem, že mám-li se dopátrat pravdy o zvuku, nesmím už udělat jediný krok. Když se to zvalo potřetí, nebylo nejmenším pochyb o tom, odkud to vychází a co to je. Byl to dětský pláč a přicházel z Alexandřina výkopu. Běžel jsem a pláč zesiloval. Než jsem skočil do výkopu, dítě šílelo! Nebylo to nedochůdče v igelitové tašce. Výkop není popelnice a ten, kdo sem dítě odložil, věděl dobře, co dělá. Bylo v koši vystlaném dokola igelitem a dobře zavinuté a přikryté. Vedle košíku stála velká igelitová taška bez potisku. V ní byly plenky, sušené mléko a lahev. Vzal jsem košík s dítětem a nesl ho ke karavanu. Jak se koš houpal, dítě se uklidilo. Když jsem vstoupil do předsíňky, rázem se mi rozsvítilo o mém dnešním snu. Než jsem se probudil, říkal jsem si: Teď budu potřebovat pušku! Bylo to dokonale nesmyslné a žádný div, že jsem to hned po probuzení zapomněl. Obrnit se v karavanu a střílet z pušky na každého, kdo nepřichází s dobrými úmysly! Teď už to smysl dávalo. Vstoupil jsem do obýváčku, vyndal dítě z košíku a položil ho k Alexandře. Začínala se budit a v polovičním spánku dítě objala. Tak ses dočkala, šeptal jsem si a slzy mi tekly proudem. Začal jsem připravovat mléko a doufal, že to je holčička. Dáme jí jméno Alexandra. Bude nosit žlutou mašli a batolit se kolem karavanu.