Kantova růže

Text je v přípravě

Rok vydání: 2003
Počet stran: 53
Vydal: Petrov
ISBN: 80-7227-166-0

Ukázka z knihy

KANTOVA RŮŽE

Co rozum zmůže,
ví růže -
Růže dobře ví,
čím pojem zrůžoví,

já to nevím!
Ne, nevím... Jsem
jev jen a růži se jevím!
Růže svůj nach nepoví.

Čím růže je, vím.
Co o sobě jest,
to čelním lalokem levým
nevím! Z mravního příkazu hvězd

si transcendentálně slevím.
A růže na svou pěst
okvětní plátky v květ skládá,
tvar v oko vkládá

a přibíjí na má záda!
Tma se do růží vkrádá,
vstoupí do jejich plátků.
Jsem na začátku -

Na začátku: miluji růže!
Na začátku: miluji hvězdnou oblohu!
Noc mne stahuje z kůže.
Netrpět nemohu.

Nemohu netrpět,
když voní růže.
Nemohu netrpět,
když letím z kůže.
Nemohu netrpět,
když růže o sobě
do jitra zrůžoví,
když nevím o sobě,
když pojem zrůžoví
na plátku růžovém,
nemohu netrpět

na světě nenovém,
nemohu netrpět
pod nočním příkrovem,

pod příkrovem noci,
pod příkrovem jitra,
z moci i z bezmoci,
z včerejška, ze zítra,
nemohu netrpět,
když pojem zrůžoví,
a ví to celý svět,
a nikdo to nepoví -

Nikdo mi nepoví -
Nikdo, věc o sobě -
Růže se uzamkla
v růžové nádobě -

DŽBÁN

Nosím tě jako
džbán plný vody.
Čí budou zisky -
Čí budou škody.

Tvůj džbán je po okraj plný.
Běhají po něm vlny.

Čí budou škody,
čí budou zisky.
Voda jsou stisky.
Voda jsou svody.

Tvůj džbán je po okraj plný.
Běhají po něm vlny.

Voda jsou svody
plného džbánu.
Voda jsou hody
v Kristu Pánu!

Tvůj džbán je po okraj plný.
Běhají po něm vlny.

Voda jsou hody,
voda jsou zisky,
voda jsou svody,
voda jsou stisky,
voda jsou škody
na Kristu Pánu,
voda jsou pysky
plného džbánu -

Tvůj džbán je po okraj plný.
Běhají po něm vlny.

MÁ TOUHA MARIE

Má touha Marie –
Kdo před ní ukryje
mne, nikoho nemám,
naříkám i šeptám pěnám:

ona mne zabije!

Marie, podobná ženám,
z nichž pot mne zalije!
Adieu, mé srdce nebije,
nebije, a jiné nemám!

Marie! Čím láska je nám?
Jak rudá lilie
mne pylem pokryje
viny, k níž pestík nemám!

Tak nepodobná všem ženám.

Lilie! Což cit lže nám?
Ach, smrt! Ach, Marie…

V MÝCH SNECH VÍC NENÍ

Je ráno. Opět svoboden,
svoboden srdcem, očima,
svobody hoden i nehoden
očima neprotřelýma,

hoden svého spánku
a ranního čaje,
vlahého vánku,
který na slunci taje,

hoden cesty
od nádraží,
hoden i slunce,
které praží,
zpěvu ptáků
trpce hoden,
nesvoboden
i svoboden,

hoden citu stromů
a přízně mraků,
od štěstí svoboden
a od zázraků,

konečně hoden lásky
a hoden i sebe,
hoden sedmikrásky
a tedy nebe -

Hledal jsem pravdu v snění.
V mých snech však víc už není.

NENÍ ODPUŠTĚNÍ

Řekneš: odpuštění!
V odpuštění není

víc, než můžeš přijmout
od studánky,
víc, než můžeš vyjmout
z oční jamky,
z blanky na hladině
vyvřelého zření,
ptej se studánky,
co je v odpuštění -

víc než hoří
v hořácích jeteliny,
není v odpuštění -

víc než bourec boří
při okrajích viny,
v odpuštění není -

Hledáš a chceš dávat
odpuštění...
Salve! Mater stabat.
Odpuštění není -

BUMERANG PODZIMU

Bumerang podzimu
ze stínu do stínu
pronáší světlo
suchým listím.

Stele je na hlínu.
Ještě je teplo.
Zbytek si prominu.
Co mne hnětlo,

odchází do trávy:
křivdy a bezpráví!
Kdo mi to vypráví?
Ohnivou metlou

zametá před prahy.
Klade mi nástrahy
jak skvrny benzínu -
Bumerang podzimu.

ODKUD SE BEREŠ, MĚSÍCI

Odkud se bereš, měsíci,
tak náhle na obloze?
Plamínek skáče na svíci
uboze, přeuboze -

Plamínek skáče na svíci
a připálí si křídla.
Poraď mu, milý měsíci,
bublino z černého mýdla!

Tvůj stín mi skáče na líci,
zřec zářivého zřídla.
Odkud se bereš, měsíci,
a kde si pálíš křídla?

SMUTNÝ SNÍH

Jdou ovce jedna za druhou,
ovečky vloček bílé...
Být schovaný za teplem chvíle,
být s tebou, být s tebou, být s tebou -

Být s tebou, ač vzdálený míle,
být uvnitř té teplé chvíle.
Hle, ovečky vloček nezebou,
jen vousy mám od sněhu bílé!

Být s tebou, jak vločky jsou spolu,
být s tebou, být s tebou, být s tebou -
Být s tebou, když sám jsem u stolu,
když oči mne od sněhu zebou -

MACHNÍN

Holobyt
a holé bytí.
Už jen být!
Bytí svítí.

Svítí byt
a šerá síně.
Svítí i nit
na tvém klíně,
dopis Míně
horkou nití

šitý: z bytí
do nebytí,
z holobytí
tu v Machníně,

z holobytí bytu,
z holobytí vůně,
z holobytí citu,
z holobytí tůně,
z holobytí okna
a z holobytí zření,
holý byt je šok na
věcí tiché tlení,

z holobytí nebe
a z holobytí vody,
z holobytí škody,
která zná tvé schody,
která je a není,
zebe i nezebe -
Je a zase není -

Pohleď, jak na brůně
chvátá tiché tlení -

Miluje, či jebe?

Bytí na svém trůně -
to je holozření!
To je: srdce stůně!
To je to, co není -

Holý byt tě v lůně
holobytí změní -

V holobytí páry.
V holobytí pěny.
V holobytí káry -

Začínám být starý!

Život je a není -
Pohleď na ty cáry!
Na dně bytí pění
holodary -

Jsou to všechno čáry!
A ještě si svítí
ten svit přímočarý -

Tak už slez z té káry!
Táhneš ji na niti -
Nad lesem jdou páry -

Holokvítí -

VRAŽDA

Déšť stříbří tmu silnice.
Odlesky lamp se kotálí travou.
V příkopech se barva měsíce
mění na zrzavou.

Ach, měsíc, luna holčice!
Kdo nepoznal lásku pravou,
nepozná její skok lasice!
Svůj přeliv na krvavou

přeměň, ó světice tygřice,
ať v příkopech hlavy lamp plavou!
Déšť stříbří tmu silnice,
příliv tmy bloudí mou hlavou.

Stříbrnou mám rád nejvíce
noc, jako před popravou
doušek, jenž učiní zdravou
duši pod sekerou měsíce -

Déšť stříbří tmu silnice.
Hlavy lamp bloudí mou hlavou.

TABÁKOVÉ LISTY TVÉHO KLÍNA

Tabákové listy tvého
klína voní pronikavě -
Chtěl bych usnout na nich právě
snem truvéra pokorného -

S večerní rosou na své hlavě
tabáku zpívat: vlhni, něho!
Tabák vonný a čistý.
Slimák ve vlhké trávě.

Vždy znovu a vždy jinak!
Tmou tabáku tápe slimák.
Na svých slinách plove
bytí snové -

Mezi listy
slimák nejistý
tmou tápe.
Strach krápe -

Rozkoše vždy nové.
Přikryje mne hlína.
Žvýkám tabákové
listy tvého klína -

PASTEL

Tvé hyždě: jedna vedle druhé!
Můj favorit je ta s pihou -
Svou vonnou rýhu plihou
prostrou si k spánku sester -

Zátiší: bledý pastel!
Plakal bych nad tou divou
krásou bílých aster -
Chřípí prohnané kruhem

jak býk vůní mladé krávy!
Astry něžné a bílé -
Vzdouvání rudé trávy -
Dvě barvy: a jedna chvíle!

Obě si vedou čile,
až mne roztrhne proud dravý,
a mám dvě hlavy!
Jednu bez pihy, druhou s pihou -

ROZKOŠE PALMOVÉHO MLÉKA

Ořechy plné šťávy
u mé hlavy -
Maník a mana!
Poník té panny -

Vypusť se z vany!
Do hebké kůže
zašít se může
zamilovaný -

Do křídel ořechů
nalitých palmovým mlékem
zamilovaný -

Do propadlišť vzdechů
vystlaných echy mechů
zamilovaný -

Do hlavy panny
a do paty růže
zamilovaný -

Do medu many
a písčiny kůže
zamilovaný -

Zamilován do ořechů
plných šťávy, též do vzdechů,
zamilován do poníka,
který vzlyká,
a do panny a do many,
která prší do vany,

zamilovaný -

LUNA PRVNÍCH OKAMŽIKŮ

Luna prvních okamžiků.
Odkud? A co by mi chtěla?
Luna mluví řečí těla.
Luna mlčí řečí vzlyku.

Luna je hlava anděla,
která zpívá nešťastníku.
Luna, jizva mého čela,
otevřená v nadhlavníku.

Příliš sněhu na leknínu
je a lesku na jezeře!
Zahynu, či nezahynu?
Najdu ještě k bytí dveře?

Luna po mé hrudi chvátá.
Luna stydká, luna svatá
chce pryč z rybničného bláta!
Luna prvních oka mžiků.

STRACH A LÁSKA

Bolavý vracím se do Machnína,
odstřižek z nehtu Mariina –

Luna, na níž leží hlína:
srpek nehtu, za ním špína!

Měsíc žalu: stín na větě!
Mám tě rád a bojím se tě -

SRDCE

Vítr rve listy,
po dlažbě je žene
ve velikých kruzích.

Trýzní listy
zpěvák čistý,
unáší do bezdomoví příkopů
a ukládá v mokrých pruzích
do trávy rozjitřené

jak srdce chlapce,
jak srdce lidí,
jak srdce ptáků,
jak srdce bídy,
jak srdce listu,
jak srdce ženy,
jak srdce svistu,
jak srdce pěny -

Sám jdu k lesu, neunesu
desku citu: láme se mi,

zlomí se, přilne k zemi -

MLČKY

Padá sníh, padá, padá,
ukládá se do otevřených korun stromů.
Kdybys chtěla: kdybys mne měla ráda,
vrátil bych se domů!

Vrátil bych se (kdybys to chtěla)
do přísluní v stínu tvého těla.
A duše? Kdybys mne měla ráda…
Padá sníh, do otevřených korun padá.

TO NIC NENÍ

To nic není, bez citu
opustit tu, jež klečí tu!
A ona tě měla ráda –
Ukázat jí záda

hrdinu nectí tu!

Opustit však onu, která
trápila tě až do večera,
schystána ke koitu,
to tě zvedlo!

Kloníš hlavu
jako k boji
kůň, který se bojí
o své sedlo -

PÍSNIČKA

Zevšední růže,
zevšední trny.
Z ruměnců kůže
stanou se skvrny.

Skvrny se stanou
z ruměnců duše.
Srdce si zvyká,
poslušně kluše.

Srdce si zvyká.
Pod kůží tiká
rosa tvé růže.
Chvěje se kůže.

UŽ ZAS VIDÍM STROMY

Už zas vidím stromy.
Byl jsem nevidomý!

Už zas vidím
v nebi nebe,
už zas vidím
strom i sebe,

v nebi modré domy.
Byl jsem nevidomý!

Čím se liším?
Láskou k myším!
Už zas vidím,
opět slyším

na potoce chromy.

Byl jsem nevidomý!

POD OVČÍ HOROU

Ještě tady teče řeka -
Keře, které chtěly
odejít po ní dodaleka,
tlukou o břeh čely.

Déšť to chce
a dokáže to!
Píše všechno
jednou větou.

To keře neuměly!
Ach, ubohé keře, keře,
keře nevěděly!

Co chce déšť
a co chce řeka?
Co chce keř?
Kdo koho čeká?

Kdo se koho leká?
Kdo a čí jsou dveře?
Co chce déšť, co řeka.
Řekni jednou větou -

To keře neřekly!
Ach, ubohé keře, keře,
keře poklekly -

MAGDALÉNIEN

A divoká krása:
jsou oprátky ďasa
tu lesní cesty!
Prales co věno.

Magdaleno!
Krása divoká
je útěchou oka!
To věz Ty -

Oko hází lasa.
Věřil bys?
Krajina bříz!
Bříza v tvém oku -

Tvá rudá
hlína otevřená!
Magdalena -
Skála obrací řeku.

Kam teku?
Kdo mi směr udá?

Žena do ženy vnořená.
Ne rána v boku Krista!
Spása nejistá,
čistá a sama žena!

Magdalena -

POHÁDKA

Sasanky, ach, sasanky,
anděl pije ze studánky!
Studánka pije z anděla:
pohádka málem veselá!

Proč by se styděla?
Odkud by věděla,
že se to nedělá?
Odkud vy to víte?

Na studánku hledíte:
což se nestydíte?
Vlasy vám padají do čela.
Pohádka smutná docela -

Je to jak pohádka z čítanky:
anděl pije ze studánky,
studánka - s vlasy do čela -
prozradí (což se nedělá):

sasanka miluje anděla!

HNÍZDO VE VĚTRU

Ve větru se houpá,
houpá stračí hnízdo.
Ach, jízdo
na buku, ve větru,

co mne k tvým cetkám poutá?
Proč mi cetka spát nedá?

Ach, střepy zrcadélek!
Stíny mých koňských délek,

z kterých se pozlátko loupá!

Tak málo mi stačí!
Tak mnoho jsem chtěl
a měl - jinačí!

Hnízdo stračí
mne roztáčí -

Pro tvé cetky,
strako, pláči!

ROMANCE O STROMECH

Ke komu, stromy, mluvíte?
A proč mi to říci nesmíte?

V každé době,
v každé době,
jen k tobě,
jen k tobě...

Ach, stromy, krásně zpíváte!
Proč mne tím zpěvem lekáte?

I my se lekáme!
Vždyť my tě neznáme!
Lekáme se mlčení,
věci neznámé!

Ke komu jste to mluvily?
Ach, stromy! Což jsem vám nemilý?

Milujeme, milujeme,
o kom sníme, koho chceme,
a ty? O čem sníš,
že o tom s námi nemluvíš?

Sním o tom, že stromy mluví
a já jdu k nim na námluvy...

MACHNÍN II

Bez krásy
a tak svůdná -
Machno z Donína!
Kdo vzpomíná

na tvůj úsměv a řasy?
Kdo u dna
schraňuje, co pouští z komína,
když na říčku spouští zátarasy?

Všechno se událo tady!
Že nemá vlastní krásy? Machna
rozloží v lukách své lady,
všechno tady! Ach, na

hrob plač: zde leží Machna z Donína!
Divoká houština a mračna -
Mé oko krvácí: luny malina!

Ves u dna: je zázračná -