Milan Exner

Ta zpráva v tisku mne velmi rozrušila, i když jsem velmi, velmi unavený… Ostatně, nevím proč! Nevím, proč mne rozrušila banalita v novinách, a nevím, proč jsem unavený, přece si nebudu namlouvat, že se mé tělo ve třiceti letech (ještě ne! Ještě stále jsem nepřekročil ten Rubikon) chystá na smrt? Obojí, únava i rozrušení, přichází jakoby odjinud, z jiného světa.

Dříve se mne takové věci netýkaly. Byl bych mohl sledovat přímý přenos z popraviště, a nic mnou nepohnulo, ani krev, ta marmeláda… Ale tohle nebylo popraviště. Žádný muslim nedržel nůž pod hrdlem britského novináře, spíš zprávička než zpráva, noticka… Čím to, že nás nedojímají velké věci, ale maličkosti? Něco se změnilo, ale nevím co. Však na to přijdu. A pokud nikoli…

Šlo o drobný článek, jehož smyslem bylo pátrání po identitě jakéhosi muže… Muž, který se ztratil (asi tak v Hamletových letech), nepředstavuje nic zvláštního, dnes jako jindy, jsou toho plné policejní relace… Tenhle byl ale objeven dřív, než se ztratil, podivné! Dřív než kdokoli vyhlásil pátrání, byl nalezen muž, kterého nikdo nepostrádal a jehož identitu nikdo neznal. Jediné, co u sebe měl, byla igelitová taška s knihou. Prý Shakespearův Hamlet.

Stál na břehu jezera, vlastně obrovitého rybníku; když na něm zrána leží mlha, nedohlédnete konce… Měl na sobě tmavý večerní oblek se vším, co k tomu přísluší, světlou košili a kravatu a černé polobotky, bez vesty. Byl celý promočený, ale už pomalu osychal, jako by v noci spadl z hráze a přes den pak chodil po břehu, tak ho tam našli. S nikým nekomunikoval. Místní zavolali policii, policie sanitu. Bůhví, kdo to byl a kde pak skončil.

Kdybych tvrdil, že jsem to byl já, lhal bych… Nebyl jsem to já, ale - mohl bych to být já, v tom je ten problém! Proto mluvím o tom, jak mne ta zpráva zasáhla. Ani mne nikdo nehledá, jsem tomu svým způsobem rád… Umím si dobře představit, že jdu večer z divadla a spadnu do vody, i když od zmiňovaného rybníka je k nejbližšímu divadlu dvacet kilometrů vzdušnou čarou… Taková vzdálenost se dá urazit, když se člověk po představení zamyslí! Přemýšlíte o Hamletovi a probudí vás chladná koupel; není divu, že v takové chvíli nevíte, kdo jste!

On to jistě věděl: určitě věděl, o tom ani na vteřinu nepochybuji! Ale nechtěl nic říct, proč také, když ho nikdo nepostrádá? Ani já bych na jeho místě nic neřekl. Ostatně: i na mně vyzvídají! O své minulosti neřeknu nic, ani o svých představách. O snech nemluvě, copak se všichni zbláznili? K čemu by to bylo. Já sám svým snům nerozumím, jak byste jim mohli rozumět vy? Ostatně se mi dávno nic nezdá.

Mohlo to ale být i jinak: muž se vypravil s knihou do přírody a slavnostně se k tomu oblékl; v igelitové tašce měl Hamleta a byl to pro něj svátek, takhle si číst… Nesluší se čísti Shakespeara v montérkách! A divadlo vás dávno neuspokojuje… Znal jsem jednoho herce, který byl právě takový případ! Náš neznámý se tedy vydal číst pod širou oblohu, začetl se a byl přepaden nocí. Ostatní si představí každý sám.

Četba pod širou oblohou: to muže fascinovalo! Doma ho nikdo nečekal a on si vytvořil amfiteátr větší, než v jakém sedali Řekové klasické doby, daleko, daleko větší než alžbětinská aréna… A protože neměl k dispozici výhled na moře, ba ani na Temži, odjel vlakem k jezeru, které si vyhlédl, to by vysvětlovalo, proč ho v okolí nikdo neznal… Musela to být dost široká voda, která by aspoň vzdáleně připomínala moře pod Elsinorem, pravděpodobně usedl ve večerním obleku na nějakou skálu nad vodou a četl. Tam ho zastihla noc.

Každého jednou zastihne noc na cestě, i mne zastihla. Měsíc byl zrovna v novu a já se drobnými krůčky plížil po lesní cestě, ne že bych se bál: neviděl jsem na krok! Musel jsem podrážkami ohmatávat okraje stezky - jak jsem v té chvíli záviděl slepcům! Pro slepce je taková věc bagatel, tak Milada například… Ostatně: Milada! Kde ta se tady vzala? Možná k tomu ještě přijdu: v tuhle chvíli je důležité, že čtoucího muže ve večerním obleku zastihla noc na skalině nad rybníkem. To by vysvětlovalo, proč byl celý umáčený… Tašku s Hamletem ale nepustil, vynořili se nad hladinu spolu.

To není špatné, vynořit se v noci nad hladinu a mít k ruce druha! Možná to byl blázen, podivín bez plánu a záměru, vždyť polobotky a kravata, kniha uprostřed lesů… To nechci posuzovat a nechám to tedy bez komentáře. Ostatně o tom muži nevím nic bližšího, nikdo o něm pak už nepsal v novinách a nikoho nezajímal jeho původ ani další osudy… Znáte novináře! Co se nestalo zrovna dnes, patří do dávnověku, kdo by se vzrušoval osudem nějakého podivína?

Dřív by mnou taková věc nedokázala pohnout! Sedím na skalině nad rybníkem Elsinor a hovořím s příšerami, skvrna, vzdáleně připomínající siluetu otce, se tiše sune prostorem… Stůj, dál ani krok! Kam mne to vedeš? Vždyť jsem řekl, že to byl podivín! Proto mi je sympatický. Proč upíráš zrak do prázdnoty a vedeš rozhovory s pouhým vzduchem? Běda, je šílený! Punčochy má spadlé ke kotníkům a z igelitové tašky crčí voda.

Neříkám, že nevím, kdo jsem; mohl bych to říci, ale k čemu by vám to bylo? Banální příběh! Nejde o adresu a nacionále, v tomhle smyslu jsem jako každý jiný: člověk s identifikačním štítkem na krku! Co by se změnilo, kdyby policie zjistila, kdo je muž od rybníka Elsinor? Co by se změnilo, kdybych řekl, kde přesně na mne nikdo nečeká? Odkdy. Nic by se nezměnilo. Neříkám, že jsem bezdomovec. Stůl, u kterého sedím, mi však nepatří. Nepatřil mi ani ten, u kterého jsem sedal předtím, a vlastně ani žádný předešlý…

Do mého pokoje svítí veliké okno. Není to okno soukromého bytu, vždyť jsem řekl, že nemám ani vlastní stůl! Stůl ani okno: je to okno sanatoria! Sanatorium není blázinec, i když se mu tak obyčejně říká… Něco mezi azylovým domem a penziónem, ano. Taková věc nevyjde zrovna nalevno, ale vyplatí se! Zdraví nade všecko, jak se říká. Nebo to už neplatí? Budu-li zdráv, začnu jinak a znovu, tentokrát s lidmi, kteří za něco stojí! To se týká i výběru partnerek. Víc neřeknu: nebaví mne hovořit o ženských a o fotbale! Ani o vlastní duši, o té především.

Pod oknem je zahrada, v zahradě zpívají ptáci. Dokážu je poslouchat celé hodiny, co také dělat, když člověk nemá nic rozumného na práci? Zkouším číst, ale moc mi to nejde: nepatřím zrovna k horlivým čtenářům! Nejraději mám televizní detektivky: poručík Columbo a Hercul Poirot, to ještě ujde, to zvládnu… Kniha je televize slepých. Je to zvláštní, jak se švitoření ptáků podobá lidskému zpěvu! Až dosud jsem si toho nevšiml. Divné. Jediný rozdíl mezi člověkem a ptákem je v tom, že pták zpívá rychleji. Jeho život je rychlejší než život člověka, pták se musí snažit. Aby zazpíval, vyvedl mladé a umřel.

V zahradě jsou ovocné stromy, nic než tráva a jabloně. Také nějaká hrušeň, myslím. Rybízy. Na první pohled všechno jako v soukromé zahradě, budova ostatně dříve sloužila jako obytná vila. Mé okno vede do zahrady, před průčelím, kudy jsem před třemi týdny vcházel, je park, nevelký, ale dobře udržovaný. Totéž platí o zahradě. V parku se procházejí obyvatelé sanatoria, někteří sedí na lavičkách s knihami. V zahradě je zahlédneš málokdy.

Nervové sanatorium leží stranou lázeňského komplexu. Je to obec, kterou neznám, nikdy předtím jsem tu nebyl. Ani její jméno si nepamatuji! Dovezli mne sem za šera a vstoupil jsem průčelím vily. Až se budu cítit lépe a lékař mi povolí vycházky, začnu s průzkumem lokality. Těším se velice, kdo by to do mne ještě před dvěma týdny řekl? Před dvěma týdny jsem byl na dně a nechtělo se mi žít. To se teď změnilo, i noviny začínám číst… Pomalu získávám chuť k jídlu.

Jediné, co vím o místě svého pobytu, je banální skutečnost, že se lázničky s nervovým sanatoriem nacházejí v Jizerských horách. Nejsem na tom tedy o mnoho lépe než muž z rybníku Elsinor. Kdybych nebydlel v přízemí, viděl bych nad vrcholky ovocných stromů pásy lesů a hor. Když vyjdu do prvního poschodí, vidím je ze společné chodby. Nekouřím. Nesmím. Neměl bych, jak říká lékař, ale výslovně mi to nezakazuje. Je to jedna z mála radostí, které mají zdejší obyvatelé povoleny, společné večírky a různá vystoupení okresních umělců k nim rozhodně nepatří.

Kdybych chtěl uprchnout z nervového sanatoria (třeba jen proto, abych si zatančil, doopravdy zatančil s normálními ženami, ne jako na večírcích v nervovém sanatoriu), stačí se přehoupnout přes parapet okna. Mříže v něm nejsou a nikdo mne nehlídá. Oblékl bych si sako, ve kterém jsem přijel, a vyskočil oknem. Mohl bych utíkat i v pyžamu, protože dostat se k saku není tak jednoduché, a nikdo by mne nezadržel. Šel bych v kalhotách od pyžama a v saku a ošetřující lékař by za mnou volal: Nezapomeňte, že za sebe odpovídáte vy sám! Ano: já sám… Jak jinak? Do rybníka nespadnu, to mohu slíbit.

V pyžamu bych došel na kolonádu. Babičky by po mně pokukovaly, některá by mne možná i oslovila… Vraťte se, pane, řekla by, tohle pro vás není dobré! To vím i bez vás, paní! Co také dělat, když tu není nádraží? Vlaky by se do těchhle hor nevyšplhaly a do autobusu mne v pyžamu řidič nevezme. Peníze na nové sako nemám. Peníze jsou v trezoru. Ostatně: všechno je v trezoru! Kam bych utíkal?

Nemám kam: o výběru partnerek jsem v minulosti příliš neuvažoval! Taková věc se vymstí, ne že bych zůstal zcela bez prostředků… Když řeknou: nervové sanatorium, klidně si je dopřeji! Když řeknou: jednolůžkový pokoj s oknem do zahrady, rád si připlatím! Ale se soukromým bydlením je to horší: dům zůstal ve spárech bývalé manželky! Nebyla tak špatná, jak soudí někteří mí přátelé… Ale podnikala a podnikání spolu s pobýváním v klubu podnikavých ji docela zkazilo.

Ostatně mi nezůstali žádní přátelé. Když o tom uvažuji, ani mi to nepřijde líto. Byli to vůbec přátelé? Existují vůbec nějací. Horatio, ano… Nemyslím kamarády: těch se vždycky dost najde! Ale kamarádi přijdou a odejdou. Když jde do tuhého, vytratí se. Ne že by vám nezaplatili pivo, pivo klidně zaplatí… Ale dělají to jen proto, aby se pak snadněji vykroutili! Kamarád vám nepomůže. To je také definice kamaráda: kamarád vám nepomůže! Přítele nemám.

Ne že bych nikdy neměl přítele, ale víte, jak to chodí… Čas dal i vzal, vkradl se mezi nás. Udělal bych pro něj všechno, kdysi; dnes už nikoli. Proč, ptám se sám sebe. Abych byl upřímný, nevím. Ale přijít na to musím! Proč bych jinak psal deník? K čemu by mi byl. Ostatně píši dobrovolně! Lékař nenaléhal, jen doporučil. Prý to tak pro mne bude lepší. Získám přehled. Možná i nadhled! Pište, co vás zrovna napadne, ale hlavně pravidelně, řekl. Píši pravidelně a víc než to: odbíhám od svého okna ke stolu, kde průvan listuje mým sešitem, a co chvíli zapisuji. Co z toho bude, nevím. Může se psaním něco změnit?

Okno, u kterého jsem dříve stával, bylo rovněž veliké, ale nevedlo do zahrady. Bylo černé. Přicházel jsem domů až za tmy, ráno jsem neměl čas postavit se k oknu a poslouchat ptáky. Ani bych žádné neslyšel. Mé okno vedlo do ulice, kde hřměly tramvaje. Zpočátku mne to budilo ze spaní, pak jsem si zvykl. Občas usedl na římsu vrabec, pravda… Ale že by zpíval, nemohu říci, alespoň já jsem žádný zpěv neslyšel.

Z okna mého podnájmu nešlo vyskočit… Ne že by to zrovna nešlo, ale nechtěl jsem řešit svou situaci skokem z okna! Okno bylo veliké a bez záclon. S oknem bez záclon je vždycky potíž: poutá váš pohled proti vaší vůli! Vlastně je to obraz. Obraz je celý černý a jeho rám se ztrácí v šeru. Když trochu přimhouříte oči, nevidíte žádné orámování: jen souvislou temnou plochu. Jediný rozdíl mezi obrazem a prostorem mimo rám je v tom, že obraz se leskne. Je totiž za sklem.

Je to abstraktní obraz a mohl by se jmenovat „Skok z okna”. Nebo prostě „Noc”, ano, to bude lepší… Nejlepší je docela všední název. Noc v sobě zahrnuje člověka i okno a obojí dohromady skok dolů. Také by se to mohlo jmenovat „Noc u rybníka Elsinor”. Čeho se bojíte, ptají se mne… Řekl jsem snad, že se bojím? Nic takového jsem neřekl! Jsem tady dobrovolně a ničeho se nebojím! Měl bych si pořídit nějaké záclony.

I na to je pozdě: můj ubohý podnájem je znovu pronajatý, ani ta postel mi nepatřila! Ani postel, ani stůl. Zvláštní situace: z luxusně zařízeného bytu do takové haluzny! Byla v podkroví a z té výšky jsem neviděl žádná světla, jen nebe, případně Měsíc, byl-li jaký. Pokud byl, příliš jsem si ho nevšímal. Měsíc byl a vždycky bude, co je na tom zajímavého? To až teď, kdy nemám co na práci, se dívám na Měsíc. Jen občas, večer záhy uléhám a spím až do rána.

Rybízy v zahradě jsou rudé a zlaté, abonenti sanatoria je mohou po libosti otrhávat. Někdy nějaká ochotná duše v trepkách sejde do zahrady a trhá bobule do mísy na společný koláč. Kuchař potom peče rybízový koláč, červený nebo žlutý, a nervovým sanatoriem se vznáší vůně, která připomíná atmosféru domova. Něco podobného jsem zažil naposledy v dětství; manželka nepekla. Jak by podnikatelka mohla péct? Přinesla buchtu ze supermarketu, ostatně většinou ani nenakupovala… Někdy jsem nakoupil já, na větší nákupy si zjednala ženskou.

Oknem mého pokoje vniká zpěv ptáků, ale žádná hudba. Proč mi nikdo nepřichází zahrát? Kdyby přišla indiánská kapela, tak jako kdysi; jak bych to dnes dokázal ocenit! Kapela se sampoňami, kytarami a charangy, některé z těch nástrojů jsou docela maličké a jiné obrovité, ale ani docela malou sampoňu nedokáže běžný smrtelník ufouknout! Indiáni v pončech a neuvěřitelných buřinkách jsou veselá společnost. Pod mým oknem už ale nezahrají, nejsem podnikatel…

Zlatá a rudá tekou po zeleném pozadí. Zleva slza a vpravo proud. Zelená je kladena v tlustých vrstvách a někde přibližně v zlatém řezu je bělošedá skvrnka, vzdáleně to připomíná květ, ano, drobný kvítek z vysokého smaltu na novoborské váze. Měli jsme jich doma několik. Byly to obrovité vázy s umělými květinami a zůstaly v bytě manželky. Ostatně, co bych dělal s vázami? I bez váz chvílemi nevím, co si počnu, až opustím nervové sanatorium.

Kolem bílé a šedé skvrnky se obtáčí modrý pruh, světle modrý proužek, potok nebo říčka, úzký pramen… Modř je světlá, světlounká a líbezně ladí se světle zeleným pozadím. Nikdy mne nenapadlo, jak modrá a zelená barva vzájemně ladí… Čím to? A růžová, béžová a hnědá v několika nenápadných svislicích.

Shrnuji: Zlatá a rudá tekou po zeleném pozadí. Zleva slza a vpravo proud. Zelená je kladena v tlustých vrstvách a někde přibližně v zlatém řezu je bělošedá skvrnka, vzdáleně to připomíná květ, ano, drobný kvítek z vysokého smaltu. Kolem bílé a šedé skvrnky se obtáčí modrý pruh, světle modrý proužek, potok, říčka nebo úzký pramen… Modř je světlá, světlounká a líbezně ladí se světle zeleným pozadím. A růžová, béžová a hnědá v několika nenápadných svislicích.

Nezačnu u žádné z bývalých manželek, ne, to by nebyl dobrý začátek… Začnu u Milady! Milada je ideální objekt, ano… už proto, že jsem ji nikdy nemiloval! Ale měl jsem ji upřímně rád, kamarádsky a přátelsky rád… Milada v mém životě něco znamenala, nehledě k tomu, že to byla snoubenka mého nejlepšího přítele! Mého až dosud jediného přítele, ale naše cesty se rozešly.

Proč zrovna u Milady. Kdo je to Milada? Ptáte se, neznáte žádnou Miladu! Uhýbáš sám před sebou a nastrkuješ nám nějakou Miladu? Říkáte to. Slyším vás! Začni pěkně a poctivě, jak se začíná, a po pořádku: kdo byl tvůj otec? Kdo tvá matka. Cos pohledával u rybníku Elsinor.

Věc je docela jednoduchá, pánové: Milada je první člověk, který mne navštívil v nervovém sanatoriu! To nemůže být náhoda. Ne, to není náhoda! Něco to znamená, něco to určitě znamená, jenom zatím dost dobře nevím co. Když vás navštíví takový člověk, zrovna takový… Především takový! A když je to zároveň jediný člověk, který za vámi vážil cestu… Protože po ní už nikdo nepřišel! Ostatně, můj otec už zemřel…

Už jsem to řekl? Milada byla slepá! Bývala, abych byl přesný… Umíte si vůbec představit, co taková věc znamená? Co znamená pro mne. Co pro ni! Zní to tak zvláštně: bývala - a už není? Ostatně doufám, že tenhle příběh bude brzy u konce. Nepatřím k lidem, kteří by milovali zbytečné řeči! A protože nevím, kde začít (a začít musím, abych mohl také skončit), začnu u Milady…

Není pravda, že jsem neměl žádnou návštěvu: to jen nikdo z vás ji neviděl! Byla tu přece Milada. Seděli jsme spolu ve společenské místnosti. Na samém kraji, hned za akváriem vedle dveří. Halily nás stíny kabátů a vaše nevšímavost. Mohu snad za to, že pohled každého člověka připoutá okno proti dveřím? Ti, co sedí naproti, pro změnu hledí do akvária. Neříkám, že jste slepí; děje se to proti vůli člověka! Mluvili jsme spolu téměř dvě hodiny. Pak spěchala na autobus, chtěla být ještě za světla doma…

Milada. Bývala krásná, to ano! Ale byla slepá a muži, kteří se o ni zajímali, rozhodně neusilovali o manželství. Vlastně to byli ještě chlapci, můj přítel rovněž. On jediný se vážně zabýval myšlenkou, že se s Miladou ožení. Věřil jsem mu. Ale nevyšlo to. A o tom chci právě mluvit: že věci nějakým zvláštním způsobem nevycházejí…

Kdybych tvrdil, že byla světice, nemluvil bych pravdu. Chtěla se vdát a o manželství hovořila jako o té nejpřirozenější věci! Věděla až příliš dobře, že zůstane odkázána na druhé, ale s jediným mužem, který to s ní myslel vážně, se rozešla z vlastní vůle. Vdala se pak až po mnoha letech, to už její život vypadal docela jinak… Jejího manžela znám jen od vidění. Říci, že to není žádný krasavec, je vůči němu velmi, velmi šetrné.

Rozchod Milady s mým přítelem byl překvapením pro všechny; však také jeho důvod byl víc než malicherný! Člověk by skoro řekl, že šlo o záminku. Znal jsem oba velmi dobře, oba byli mí dobří známí… On dřív, pravda, ale hned jak se s Miladou seznámil, zavlekl mne k ní. Byl z ní nadšený! Co jí na něm vadilo, opravdu nevím.

Můj přítel (říkejme mu Jiří) byl mladý a určitě netrpěl nezájmem děvčat. Ale to nebyl důvod, proč se s ním rozešla! Miloval ji, nakolik jsem schopen takovou věc posoudit, a byl ochoten vzít její život do svých rukou i s invalidním důchodem a slepotou! Později si vzala šeredu. Co s ním udělala za štěstí, neumím si dost dobře představit.

Jiří byl pohledný mladík, někdo by snad i řekl, že krásný. Nevím, zda jsou muži také krásní, a nevím, nakolik to o sobě věděl. Vidím ho jako dnes: s copánkem a poněkud trhavou chůzí, která budila dojem, že napadá na jednu nohu, pokaždé jinou, s planoucí tváří a očima upřenýma pod sebe na chodník… Co tam hledal, nevím, ale v takových chvílích se usmíval. Ostatně se usmíval téměř ustavičně, byl to příjemný člověk.

Také společník, vypili jsme spolu nejednu sklenku! Toho dne, kdy se rozešel s Miladou, jsme celé odpoledne seděli v baru. Byl zdrcený a ničemu nerozuměl. Ani já ničemu nerozuměl. Abych byl upřímný, té dívce nerozumím dodnes! Nezačínám snad právě proto svůj deník Miladou? Ale ona už není slepá dívka.

Opili jsme se tenkrát, to je pravda. Ale že jsme byli pod obraz boží, to pravda není! Jen jsme si trochu zazpívali. Byly to smutné písně a drželi jsme se kolem ramenou. Nikdo z nás neupadl a nikdo neznečistil chodník. Bylo to docela prosté.

Jiří nikdy nepil pivo, a pokud jde o tvrdý alkohol, dost si vybíral. Ne že by musel bezpodmínečně pít francouzský koňak, ale dával mu přednost. Jeho míra byla nevelká, a pokud ji tenkrát překročil, nešlo o velký objem. Tyhle věci vím já nejlépe, byl jsem u toho.

Snažil jsem se rozmluvit mu jeho smutek. Vždyť uvážím-li celou věc opravdu a do důsledků, co by si užil se slepou dívkou? Nebude věčně mladá a krásná, říkal jsem mu. Nebude to pořád slepá dívka. Slepá bába, ano! Bylo to, jako bych mluvil do zdi. Člověk, zapíjející v baru svůj smutek, neuvěří lehko, že bolest přebolí.

Brzy na to se oženil. Ostatně to nebylo tak brzy; třináct měsíců není krátká doba? Jeho manželka byla velmi krásná a žili spolu dost dlouho, měřeno dnešním loktem. Byla to první vicemiss kraje a nechybělo příliš, aby se prosadila ve světě velkého byznysu. Ano, velmi, velmi krásná… Co by si užil se slepou bábou?

Vím, že k mým argumentům nebyl tak hluchý, jak se stavěl… Vím, že je ve skutečnosti přijímal a že mu to také pomohlo. Vždyť čím se provinil? Kdyby byl své snoubence nevěrný, kdyby koketoval s dívkami! Ničeho z těch hříchů se ale nedopustil. Byla to taková hádka zahrádkářů, ve které ani jedna strana nechtěla ustoupit. Ustupovat se ale musí, vždyť kam bychom jinak došli?

Nic mi neříkej, znám tě až do hloubi duše! Zrádná dívko, za hrst třešní bys mne vyměnila! Tak mluvil sám k sobě. Později si říkal: dobře tak! Lepší být vyměněn za hrst třešní než být zaměněn s třešní, říkal si… Taková slovní hříčka. Milada byla podivínská, do hloubi duše podivínská! Jak jinak, když v pěti letech oslepla? Takovou věc ze sebe člověk jen tak nesetřese. Nic na tom nemění okolnost, že se na „život s očima” (jak tomu říkala) už nepamatovala! Něco si přece musela pamatovat?

Když o tom tak přemýšlím, byla zlá. Slyšela trávu růst, ano, nebo třešně, to vyjde nastejno! Byla podivínská a mluvila ke stromům, jako by to byli lidé. Vždycky mne to zneklidňovalo. Ne že by mluvila se stromy, nic takového jsem neřekl… Ale mluvit do dřeva mi připadalo přinejmenším podivné.

Můj lékař chce vědět, proč mne taková věc zneklidňuje, ale lékař nemusí vědět všechno? Ostatně mne ta věc nezneklidňuje, jen tenkrát mne poněkud zneklidňovala. Když Milada někdy náhodou mluvila do stromů v mé přítomnosti, rychle jsem ji hleděl z takové prostomluvy vytrhnout. Měl jsem snad obavy, že jí strom odpoví?

To prosím neberte doslova: měl jsem strach o její duševní zdraví! To není jen tak, oslepnout v útlém dětství! Často jsem si představoval, jaké to asi je, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky jsem přemýšlel jako člověk s očima… Nikdo se nedokáže zbavit svého pohledu! Ale čím viděla ona?

Nebyla tak docela odkázaná na druhé… Chodila velmi bystře po ulicích a na křižovatkách si počínala tak, že nebýt její radarové hůlky, někdo by snad ani nepoznal, jak je postižená! Sama si nakupovala, uklízela a sama si prala spodní prádlo. Jak slepec vysává prach, vytírá podlahu a pere, to jsem nikdy nepochopil.

Naše město je dost velké. Má několik náměstí a hlavních tepen, vedlejších ulic by se člověk nedopočítal… Jednou jsem ji potkal v takové vedlejší ulici, byla na procházce. Chtěl jsem si tenkrát, už nevím proč, zkrátit cestu a zabočil jsem do uličky, která se zdála vést kolmo k zamýšlenému cíli. Ne že bych pospíchal. Jen jsem šetřil čas.

Tam nechoďte, řekla mi, to je slepá ulice… A zasmála se, jako by šlo o dobrý vtip. Vyzval jsem ji, aby šla se mnou. Počkám na vás tady, řekla, a když jsem se vracel, zavěsila se do mne, jako by se bývalo nic nestalo… Mohu? řekla a zavěsila se do mne. Ostatně se nic nestalo! Nic jsem nezmeškal a ona byla na procházce.

Pocítil jsem lehký závan nevole, a kdybych byl nevěděl až příliš dobře, že mne pozná podle kroku, proplížil bych se kolem ní jako nějaký zloděj… Představa, že zná město lépe než já, mne popuzovala. Proč, to ani dnes nedokážu posoudit. Proč to lékaře tolik zajímá?

Zeptal jsem se jí, zda nikdy nezabloudila do slepé uličky. Odpověděla, že vlastně už dlouho ne. Ani do této? Ani do této, odpověděla. A odkud víte, že je slepá? A odkud to víte vy, odpověděla. Byl jsem tam, zněla odpověď. Já také, odpověděla.

Ano, ta její suverenita nás popuzovala, mne i Jiřího… Ta její bláhová touha vyrovnat se vidoucím lidem, vidět víc než oni! Seděli jsme v baru a kydali na ni bláto. Chvílemi se zdálo, že na světě neexistuje žena marnivější než tahle slepá! Zatáhla by tě do neštěstí, věř mi, říkal jsem svému příteli. Pohlédl na mne vděčným pohledem a byl smutný víc než předtím.

Po páté skleničce koňaku se nám oběma zdálo, že snad ani neexistuje žádná Milada, která je čistě náhodou slepá a kterou jsme shodou okolností oba znali. Když jsem se ale ráno probudil, celý jsem se vylekal, co se stalo! Neměl jsem strach, aby si Jiří něco neudělal, on není tím typem člověka, který polyká prášky… Ale věděl jsem, že se stalo něco nepatřičného, něco, co se nemělo stát.

Ona neodpouštěla: byla to její nejhorší stránka! Když se jí někdo znelíbil, přerušila s ním styky, klidně a s rozvahou, jako by se to rozumělo samo sebou. Vím, že se s ní Jiří ještě několikrát sešel a chtěl, aby své rozhodnutí přehodnotila… Přehodnotila: jak směšný výraz! Usmívala se, jako by o nic nešlo! Jednou to pochopíš, řekla…

Dobrá, pane doktore, řeknu vám to tedy: kdysi jsem miloval dívku! Na tom není nic divného? Ale byl jsem ženatý a miloval ji beznadějně, ani na tom snad není nic tak divného… Snad jen to, že jsem se svým citem bojoval! V mém případě, ano, právě v něm: není to divné? Přerušil jsem s tou osobou všechny styky, už jen chodit do práce kolem domu, kde bydlela, bylo nad mé síly! Změnil jsem zaměstnání. Léta jsem ji neviděl. Žil jsem potom se svou ženou ještě mnoho let, než jsme se definitivně rozešli…

To byla chyba, kterou si dodnes vyčítám: kdybych se byl rozvedl už tenkrát, čeho všeho bych byl zůstal ušetřen? Neříkám, že mne ta dívka chtěla… Neříkám ani, že by mne odmítla, vždyť přece neměla o mých citech nejmenší tušení! Ale člověk sází na jistotu. Kdo jen tak, z čirého rozmaru (tenkrát jsem svůj nový cit považoval za rozmar srdce) opustí krásnou ženu a vybavený byt? Člověk raději vsadí na nejistotu, než by šel bydlet na ubytovnu! Říká tomu jistota. Ale měl jsem to tenkrát udělat. Není snad veřejná ubytovna jistotou?

Ne že by se byl můj rozchod s manželkou obešel bez hořkosti! Ne že by to bylo bezbolestné, to bych se neodvažoval tvrdit… Ale byly to hořkosti tak říkajíc podružné: hádali jsme se o vinu a majetek! Děti jsme neměli. Tahali jsme se o tu káru tři čtvrti roku, ale že ze mne všechno jedním rázem spadlo ještě před rozvodem, byla zásluha té dívky, té ženy… Říkejme jí třeba Alena. Pro názornost, je to takové obyčejné jméno…

Myslím, že jsem pak měl sám sebe pod kontrolou, přinejmenším tehdy jsem o tom byl přesvědčen. Sejde z očí, sejde z smysli, tak se člověk domnívá. Byl jsem ženatý, žil jsem spokojeně, jak se tomu říká, a ona… Ne, okolnosti jejího života bych tu nerad komentoval! Byla útlá a vůbec nebyla krásná, jak se dnes tomu slovu rozumí, v ničem nepřipomínala dívky, které naučeným krokem vstupují před porotu na pódium krásy. Cit, který mne k ní poutal, byl stejně ideální jako vhodný k zapomenutí, ve skutečnosti jsem na ni nikdy nezapomněl… Jen dvě ženy jsem takhle miloval a Alena byla poslední…

To by vás mohlo zajímat, pane doktore. Když jsem ji po letech opět potkal (nepotkal bych ji vůbec, kdyby se ke mně přes celou ulici nehlásila), bylo to, jako by mne celého obestřel plamen. Jedním rázem byl ze mne hořící keř! Cit, který jsem kdysi tak trochu z pýchy hýčkal a z pýchy potlačil, o kterém jsem se domníval, že je bezbolestně a definitivně pryč, se rozhořel rychlým a horkým plamenem, a pak ještě dlouho, dlouho hořel a dohoříval…

Viděl jsem hořet šípkový keř. Když plamen pohasl, nebyl keř zelený, ale černý, jen místy, směrem proti větru, se chvěla rudá slza. Alena byla jednou takovou slzou; rudou slzou v zuhelnatělém keři. Kde se to bere, v takovém keři? Kde to zůstává. Řekněte! Mezi trny. Ale vy nic neřeknete. Mezi ostny. Ani já nic neřeknu. Rozumím té věci stejně málo jako vy: ale je to krásné! Příliš krásné, než abychom rozuměli sami sobě.

Na zeleném pozadí visí černý terč. Zelená kolísá mezi hráškovou žlutí a brčálovým zlatem, tu a tam, při horních rozích průhledu, se barví do oranžova. Ve spodní části (mohl by to být obraz, olej na plátně, ale neumím malovat) jakoby terč, ostatně ani v obrysu pravidelný, přecházel do asfaltového temna, temna náhrobků, zatímco v částech blíž k jeho středu tma jakoby řídne, je to šedá, ano, temně šedá, a když se díváte pozorněji, vidíte další, neznatelně světlejší skvrny, takže náhle nevíte, kde je černá a kde šedá a co to je, přestáváte věřit barvám… Kdyby uprostřed takového obrazu, zavěšeného na zdi galérie, vyšlehl plamen, nebyl bych o nic méně překvapen…

Abychom měli v té věci jasno: ani na chvíli jsem tehdy neupadl do pokušení ucházet se o ni! Podle všeho byla stále volná. Až později, po mnoha týdnech jsem na takovou možnost připadl, v tuhle chvíli bych to jen nerad komentoval. Byl jsem z toho nečekaného setkání tak dokonale vykolejený, že to musela poznat a rozloučila se dřív, než jsem se stačil vzpamatovat. Měl jsem dost co dělat sám se sebou… Protože v tu chvíli jsem věděl až příliš dobře, co je a co není láska! To není tak málo? Rozvod byl pak pro mne hračkou.

S odpouštěním, pane doktore, je to stejné. Myslíte si, že jste odpustil, a když potom přijde na věc, hoříte úporným plamenem nenávisti. Neříkám, že vás to zrovna spaluje… Je to spíš plamínek než plamen, ale hoří a vy před ním nemůžete nikam ustoupit. Proto říkám, že nelze odpustit: Milada s Alenou mne o tom přesvědčily! Své ženě jsem odpustil s lehkým srdcem, ve skutečnosti jsem ji totiž nikdy nemiloval.

Dívka, které tu říkám Alena, mi v dané chvíli pomohla víc než kdo jiný, víc než lékař. To neberte osobně, prosím! I vy mi, pane doktore, pomáháte. Ale ona mi pomohla v tom nejdůležitějším a zároveň nejskrytějším, co vůbec existuje pod tímhle sluncem: vyznat se ve svých vlastních citech! Prostě tím, že přešla ulici! City nejsou vidět. Já je ale v té chvíli viděl!

To jsou úhledné věty, jaké se píší do deníku. Také já vyzrávám a zdokonaluji se, až se zdokonalím k jisté mezi, opustím nervové sanatorium. Pořídím si byt a začnu znova žít. Mohl bych podepsat revers a odejít hned, na vlastní žádost, ale to neudělám… Ne kvůli svému zdraví, natolik si sám sebe necením: prostě se mi nechce! Zlenivěl jsem za ty týdny, co tady polehávám, vlastně se mi to docela líbí… Kdo si může dopřát takový luxus? Kdy jsem si ho mohl dopřát já -

Jen hudba, ano, mi schází! A Indiáni nepřijdou pod mé okno, aby mi zahráli… Jak krásně hraje indiánská kapela! Sampoňa a charango. Kytary a drnkátka! Člověk se nakonec obejde bez divadel, bez televize a kina, obejde se i bez knih a výstav obrazů; bez hudby se však neobejde. Čím to, že jsem to dřív nevěděl? Taková úhledná věta do deníku! Lékař čte, odklepává popel do popelníku a zatrhává si tužkou. Při okrajích jeho poznámky. Jeho pomocná ruka vede tužku a mozek vydává pokyny a komentáře. Do podvečera se line tichá hudba z rádia.

Milado, jste to vy? Tak bych mluvil, kdybych byl slepý, a šátral bych šerem a tmou, až bych se došátral ke zdi… To není špatné. Jak bych ale poznal, že je zeď bílá? Zeď může být hladká nebo drsná, omítnutá nebo neomítnutá, z cihel nebo z kamenů, z betonových či dřevěných panelů nebo z plastových bloků, ale nemůže být bílá: pochop to už jednou, člověče! Není-li ale zeď bílá, neznamená to ještě, že je černá nebo že má jakoukoli jinou barvu, a nemá-li jakoukoli barvu, neznamená to na druhé straně ani to, že by byla bezbarvá: pochop to, chlape! Ale psát o barvách, není to něco velice, velice podobného? Co píši, nikdo nevidí. Jen: představuje si! Kde je záruka, že si představuje totéž co já? Říkáme: stříbrná, indigo, šeď… Ale to jsou jen slova! Co vidíme, je nesdělitelné. Co je nesdělitelné, je i neviditelné. Neshodneme se na tom, co je žlutá a co zelená, co zelená a modrá, co zelenomodrá a modrá a zelená. Šátráme po zdech a říkáme: bílá zeď! Proč by slepec nemohl vidět barvy?

Pochop už jednou, člověče: Milada viděla barvy! Abys to pochopil, stačí zavřít oči a přitlačit na ně oběma palci. Co vidíš? Barvy tančí prostorem kolem tebe, světlo je žluté a zelené, tma indigová, šero tmavě šedé… V noci je tma a ve dne světlo. Rozumíš? Ale to není ono, stále to není to pravé! Tohle, co cítíš pod svými palci, jsou nepravé barvy: volně tančí prostorem, barvy na abstraktním obrazu, kde tvary věcí a jejich barvy jsou nezávislé množiny, volně se sunoucí jedna po druhé, druhá po první, takže černoch je bezbarvý jako plátno podkladu a jeho čerň (ale odkud víš, že patří jemu?) tvoří černou skvrnu, která zasahuje do tváře bělocha (ale odkud víš, že to je běloch?), jako by skutečná podstata barev byla v přechodech mezi nimi, modrošedá, zelenomodrá, rudohnědá, hnědošedá, zelenohnědá, rusá… Kdo však je rusý? Dejte mi už pokoj, člověče! Tohle zavání mystikou, nakonec budeš tvrdit, že ta tvoje Milada slyšela barvy?

Slyšela barvy: ano, právě to jsem měl na mysli! Velmi jste mi pomohl, pane. Přitiskněte oba palce pevně na svá víčka! Co vidíte? Barvy tančí prostorem, světlo je žluté a zelené, tma indigová, šero je tmavě šedé… Je to jako na abstraktním obraze, kde barvy tvoří nezávislou množinu (ale jen do určité hranice nezávislou), která se sune po věcech, a ty věci, ty mají své tvary, pane, o tom se může každý slepec přesvědčit hmatem… Nikdy jste nedoprovázel slepce na výstavu pro nevidomé? Ale to není ono: představte si věž! Je to nepředstavitelné, že by si slepec dokázal představit věž, ale věž vyřezaná z kusu dřeva narůstá pod jeho prsty do velikosti člověka, dvou lidí, padesáti, a ztrácí se v žlutavém světle… Nebo to je zlatá? Dost možná zlatá. Slepec vidí barevně. Barvy se sunou po věcech, které slyší. Možná je to mystika, ale Milada opravdu viděla barvy! A jako malíř vidí vždy jinak než obyčejný člověk (je to vychutnavač barev: vnímá barvy chutí, ne očima!), viděla Milada jinak než já a Jiří, jinak než ostatní lidé. A teď to nejdůležitější:

Milada měla barevné sny! Neřekl jsem snad, že si ze světa „s očima” musela něco pamatovat? Ne ona: její sny si to pamatovaly! Sny vědí vždy víc než my sami. Nemluvím o věštectví, proti něčemu takovému se předem ohrazuji! Nejsem žádný snopravec a k dnešnímu dni jsem do svého deníku nezaznamenal jediný sen… Ne že bych neměl sny. Mám sny, a někdy mívám i pocit, že mi něco sdělují, a kdybych jen malinko chtěl a přitlačil na oční víčka… Ale to je právě to, co nechci: dosud nechci, abyste mi správně rozuměli! Nechci být slepý a vnímat barvy sluchem: dosud jsem pro takovou věc nedozrál! Až přijde čas, budu to chtít. Přitlačím oběma palci na oční víčka a v té chvíli budu vidět to, co viděla Milada! Pak budu moudrý. Moudrý člověk nepropadne panice a děsu, když na něj zpoza závěsu vyjukne mátoha! Mátoha má podobu člověka, vlastně je to jen skvrna, která jako vánek pohupuje závěsem… A vy se vyděsíte a bodnete kordem! Nebo kuchyňským nožem, to už je jedno. To vyjde nastejno. Ale kde jste v té chvíli vzali kuchyňský nůž?

Tak se lehko přihodí, že černoch je náhle bílý a běloch černý, a pokud slepec prohlédne (nevrátila snad blahoslavená Zdislava pěti slepým zrak? Omývala jim oči vodou z čarovné studánky a ta voda, a teď se podržte, byla radioaktivní! Omývala jim oči sterilní a léčivou vodou, tolik současná věda), může se lehko stát, že jsou běloši černí a černoch, který ho po celou dobu trvání jeho noci navštěvoval, bílý, zářivě stříbrný nebo zlatý je jeho černoch… To není metafora: tolik pochopení bych si vyprosil! Skvrna, která se jakoby proti své vůli sune prostorem, prochází proudem světla, v němž víří různobarevné svislice, a zasune se naplocho za závěs, který se ve vánku lehce chvěje. Odkud však víš, že to je závěs? Vím to, protože se mu podobá! Je temně bílý a chvěje se rytmem dechu skvrny, která se za něj zasunula. V tu chvíli Hamlet bodne. Že za závěsem předpokládal krvesmilného strýce, podobá se pohádce… Pravda je taková, že bodal do skvrny, do zcela abstraktní skvrny za závěsem, který se zachvíval rytmem dechu.

Rám dveří (ale jsou to dveře?) je tvořen černými břevny, která splývají s temně šedou omítkou zdi, v níž jsou zasazena a na níž se vznášejí a plovou, unikajíce z obdélníku temné modři, která proniká odněkud zvenku a která jim byla vymezena, a rozžehují se četnými světle modrými plamínky, tak podobnými plynovým hořákům jetele na žárem rozpálené letní louce… Avšak není louka a není jetel! Jen chvění, kterým modré skvrnky obdařují jedna druhou, a také jejich společné pozadí, ostatně i to se mění… Žádná černá není dostatečně černá, každá může být ještě tmavší, což znamená: i světlejší! Tak tmavě šedá například, a kdybyste na své obchůzce tímto prostorem (ostatně není jasné, kolik má rozměrů: dva? Tři?) narazili na tu nejčernější černou, vykřikli byste. A možná bodli, pokud byste v ruce drželi nůž, kuchyňský nůž pravděpodobně… Tolik byste si přáli, aby někde proskočila jiskra, tolik byste chtěli, aby se tma rozsvítila jako vánoční strom, překvapení od elektrikáře, který bdí u pojistek osvětlení, ale zvykáte si a pak už ani neprotestujete, pak vám to začne vyhovovat… Protože je tma strachu a tma lásky, tma nenávisti a tma citu, který si svítí sám… Byla to obdivuhodná bytost!

Člověk, který k vám přistoupil ve snu, zůstal neznámý. Nenechejte se zmýlit jeho tváří, ostatně ta zůstala skryta v šeru… Připomíná vám strýce? Pak můžete klidně bodnout: on v klidu odejde! Ve skutečnosti to je skvrna, ne člověk, co dýchá za závěsem, ale i to je příměr: žádný závěs tu není! V Miladině bytě nebyl žádný závěs, neviditelné tu bylo přímo a dýchalo vám do tváře, nekryto žádnou rouškou… Také slovo „dech” je metafora: co byste čekali? Mluvím-li o barvách, je to nevýslovné! Mluvím-li o citech, je to nevýslovné. Mluvím-li o pravdě, je to nevýslovné. Co byste chtěli. Co byste čekali! Nic. Dobrá: ale myslíte to upřímně? Vyčkejte chvíli a uvidíte. Postavte se za závěs: a uvidíte! Zblízka dechne vám to do tváře a vy omdlíte jako čestná legie u papežova katafalku… Formaldehyd a k tomu letní vedro, a teď: zkuste nedýchat! To je dobrý příměr. Nakonec se závěs přece jen pohne: kdo by vydržel nedýchat? Ostatně není žádný papež a žádný katafalk. To, co vidíte hořet v šeru, nejsou svíce. Jsou to svislice voskové barvy, žluté, oranžové a béžové, a hoří na dolních koncích. To je důkaz! Co hoří na dolním konci, není svíce protinožců. Ostatně nejsou žádní. Vidíte-li hořet svíce na dolním konci, není něco v pořádku…

Indiáni v neuvěřitelných buřinkách koncertují pod oknem. Jsou malí, útlí a nesmírně chudí. Sampoňa duní v basech a flétna se opřela o lebeční kost, charango linkuje vzduch jako notový papír… Ten, kdo naslouchá v okně, není chudý. Není to zrovna podnikatel a nenavštěvuje klub lidí toho druhu, může si však dopřát tuto malou radost… Ostatně má narozeniny! K narozeninám si dopřeje muž, který není podnikatel, malou radost podnikatele, pak už nic… Žádný dort s pětadvaceti, snad ještě benzín do nádrže, aby mohl chudé Bolívijce odvézt zpátky do města, kde koncertují na pěší zóně, avšak na kolonádě lázeňského městečka nekoncertují žádní Indiáni… Jen dechová hudba, strašlivé… Malí snědí mužové podupávají do taktu a pod jejich nohama se rozezněly štoly měděných dolů. Nejhůř jsou na tom bratranci na předku, kteří odstřelují horninu: dožívají se třiceti let, ale ještě horší jsou zavřené doly, které nevynášejí, smrt ve třiceti je v takovém případě rozumný odklad… Když přecházíte po prkně, pane doktore, přes kolmou šachtu, nemůžete se přidržovat trámů výdřevy, a pokud uklouznete, budete se dlouho otloukat o stěny šachty, než dopadnete až na dno, je vás tam pěkných pár takových… Pohřeb nebudete potřebovat, ostatně: kdo by vám vykopal hlubší hrob?

Jen když člověk nevěří v posmrtný život (ale znamená to, že nevěří v Boha?), může opravdu milovat život a obdivovat jeho díla: jako kapka vody na rozpálené plotně, která se chvěje… A ještě jednou: Jen když člověk nevěří v posmrtný život, ano, jen tehdy… v žádného boha ani žádnou vyšší sílu, tedy vlastně: když nevěří v nic! může opravdu milovat život a obdivovat jeho díla, která se změní v nic, možná náhodná, možná zákonitá, jako kapka vody, která se chvěje na rozpálené plotně, pozorujíc sama sebe… Byl to úmyslně rozbitý šálek? Ale co s tím! Jste-li věrný křesťan, křesťan do hloubi duše (ale takoví už v Evropě nežijí), umřete ochotně ve štole zamořené prachem rubané horniny, když ale padnete na dno šachty, máte jistotu… Ten, který vás odtud vytěží jako rudu, je vaše záruka! Jakou záruku má kapka vody, která se chvěje na rozpálené plotně? Co tady pomůže láska k pouhému bytí? Není tma jako tma. Tma dolů možná nepatří k těm nejhorším. Co je opravdu nejhorší, nevím. Šálek jsem rozbil úmyslně, abych měl jistotu, jak na tom s paní Jiřinou doopravdy jsem…

Matky jsou různé. Jsou matky Indiánů a matky bělochů, kteří vlastní měděné doly. Jsou matky hudebníků a matky posluchačů. Matky posluchačů, kteří vhodí minci do Indiánova klobouku, a matky posluchačů, kteří do klobouku nevhodí nic. Jsou konečně matky těch, kteří neposlouchají hudbu, přejdou kolem a nezastaví se, a kdyby tu žádná kapela nehrála, vyšlo by to pro ně nastejno. Ale jsou i matky takových, které kapela popouzí. Ale jsou i matky takových, kteří by s chutí plivli do Indiánova klobouku! Miladina matka patřila k těm, kdo krátkou chvíli naslouchají a pak vhodí do klobouku slušný obnos, určitě ne méně než deset korun, to už pro ni byly peníze… Milada sama vydržela u pouličních koncertů stát dlouhé čtvrthodiny, nepočítala čas na čtvrthodiny… Někdy, uchvácena svým zážitkem, zapomněla muzikanty obdarovat, v takových chvílích se vracela a dávala do klobouku víc než její matka, jednou si ode mne půjčila padesát korun… Padesát korun, to už je bankovka, žádná mince se svatým Václavem na hřebci!

Dcera ani matka nebyly příliš muzikální. Milada poslouchala hudbu méně, než by se dalo očekávat u slepého člověka, pokud ji ale nějaká nahrávka zaujala, chodila po bytě se sluchátky na uších a přehrávala si ji pořád dokola, v takových chvílích byla nejen slepá, ale také hluchá, nejen hluchá, ale také němá… Nemělo smysl chodit za ní, když na ni přišly „hudební dny”! Neříkám, že to byla kdovíjaká hudba, co poslouchala, že by u vytržení naslouchala Bachovým fugám nebo Mozartovu Requiem, to nikoli… Mohla to být docela běžná hudba, nějací ti Beatles nebo Rolling Stones, kapely z mládí paní Jiřiny, ano, patřím ke generaci, jejichž rodiče formoval big-beat, ta předpotopní muzika… Petr Novák a Karel Kahovec, snad ta jména znáte z výkladů Levných knih? Dvacet devět devadesát za disk, tyhle levné nosiče si Milada přehrávala. Na myšlenku objednat si pod okno indiánskou kapelu mne však přivedla Milada! Nevěděl jsem tehdy, co si přát k narozeninám, vlastně jsem po ničem netoužil, nic nepotřeboval… Blažený stav! Nebo spíš nikoli, člověk by měl toužit a mít potřeby, ano…

Byla to tedy marnivost; v dané chvíli jsem to tak nevnímal. Netvrdím ani, že jsem pak měl z koncertu pod okny kdovíjakou radost, bylo to zvláštní, bylo to zajímavé, to ano… Byl jsem i potěšen, to nechci popírat, nikdy jsem si nehrál na blazeovaného… Na blazeovaného boháče, kterým jsem ostatně nebyl, a pokud jsem měl peníze (mohl jsem si dovolit dát do klobouku libovolně velkou sumu, ale nedal; platil jsem až v den svých narozenin a platil jsem z okna), neměl jsem je vlastně já, nýbrž moje žena! Vlastně to byla apanáž, přívažek z pozornosti k mé běžné gáži, tedy celkem potupa… Ano, bylo to potupné a trapné: ani to jsem v dané chvíli nevěděl! K čemu se chystala, když si přála rozdělit před notářem náš stávající majetek, nevím. Mohu se jen dohadovat. Byla to „pojistka”, aby ten parazit, jímž jsem vzhledem k rozdílu mezi jejím a mým výdělkem v jejích očích bezpochyby byl, neshrábl později (kdy? Chystala se na něco? Jen se „pojišťovala”) víc, než mu přísluší, tedy dvacetinu, vzato kolem a kolem!

Peníze vložily mezi nás svou chlupatou tlapu. Ona nemohla milovat muže, který parazitoval na jejím výdělku (ten koncert k narozeninám byl vrchol! Vrchol všeho! Tehdy si uvědomila, kdo jsem), já nemohl milovat ženu, která nade všechno milovala své peníze… Ten koncert k narozeninám, to byla marnivost, uznávám. Ale bylo to krásné, i když si krásu toho aktu uvědomuji až zpětně, tehdy jsem nebyl ve formě, ne, nebyl jsem ve formě… Ostatně, ten koncert nebyl dražší než běžný dárek! Dva tisíce korun, co to je? Jak jsem mohl být ve formě, když se u nás všechno točilo kolem výdělků a výše apanáže, kterou pro mne uvolňovala, po tom koncertu přiškrtila svou štědrost, ostatně nevelkou… Dva a půl tisíce na návštěvy barů (ty panáky po rozchodu Jiřího s Miladou jsem platil já), to nebyla žádná závratná suma? Že jsem měl nárok na polovinu našich společných příjmů, uvědomil jsem si vlastně až u advokáta, v plném rozsahu až před rozvodem u advokáta… S předběžným rozdělením majetku to bylo docela prosté: chtěla, aby dům, který hodlala ze svých příjmů koupit, patřil jí! Co kdybych se náhodou někde zapomněl s nějakou fiflenou? Co byste si počala vy, paní Jiřino, kdyby si ten váš přivedl do společného bytu novou partnerku? De iure měla má žena pravdu… Měla plné právo! A dávno před rozvodem, hned po svatbě vlastně… Bylo to dokonale hnusné.

V krátkém a širokém průjezdu visí lampa. Ostatně to není průjezd. Ostatně to není lampa, jen dvě skvrny v časoprostorové koexistenci: světle modrá a stříbrná, zatímco okolí průjezdu (měly by to být zdi domu) je bílé, oslnivě bílé, jak domy nebývají… Máme tedy všechny důvody vnímat výsledný obraz jako lampu v průjezdu bílého domu, ačkoli záruku pro to nemáme žádnou. Ostatně, máme snad v životě záruku vůbec pro něco? Občanský zákoník, ano. Záruční listy, ano, ale to není život! Život není stání u soudu, jak si to můžete takhle plést? Neřekl jsem snad, že po setkání s Alenou (až příliš jsem si v tu chvíli uvědomoval, co je a co není láska!) byl pro mne celý rozvod hračkou? Zářil jsem před svým soudcem jako člověk, kterého potkalo kdovíjaké štěstí, a manželka, která pozvolna přestávala být manželkou, mne podezřívala z toho, že něco mám, nějaký vztah, jak se říká… Ostatně: nevysvětluje to až příliš dokonale lehkost, s jakou jsem rezignoval na bezpodílové spoluvlastnictví? Ano, teď teprve všechno chápe! Jsem sprosťák a celá ta dlouhá (dlouhá?) léta jsem ji podváděl, ale že jsem podváděl sám sebe, o tom neměla tušení! Podvádět svůj vnitřní obraz ženy s vlastní manželkou, odporné… Že to byla právě Alena, není důležité. Ostatně ani ona nepředstavovala ten obraz celý… A právě to mne na celé věci nejvíc zaráží!

Nemluvím o tom, co se běžně označuje jako „můj typ” (můj, tvůj, jeho a náš typ. Jejich typ), ne, o tom nemluvím, to byste mi špatně rozuměli… Protože já ve svém životě miloval dvě ženy, a ty byly tak rozdílné, že z nich nelze ani přibližně rekonstruovat nějaký „typ”! Tak zatímco Alena, řečeno jazykem až příliš lidovým, byla „nítěnka” (tedy žena příliš útlá, nijak jí to neubíralo na kráse), Ivana byla naopak rozložitá dívka se silnými lýtky a širokými boky, i to mne vzrušovalo… Může-li duše reagovat pohlavně, bylo to ono!

Kdo byla Ivana. Je to důležité? Prodavačka v obchůdku, kam jsem si z práce odskakoval pro svačiny, malý bufet s prodejnou lahůdek, na rozdíl od Aleny jsem se pokusil si s ní smluvit schůzku… To jsem byl ještě svobodný! Ostatně: svobodný? Tak docela svobodný jsem nebyl, tak docela jsem nebyl neviňátko, což je samo o sobě zajímavé, protože jsem o tom nikdy nepřemýšlel! Ivana ale někoho měla a zdvořile odmítla, s ruměncem a možná maličko polichocena odmítla. Ostatně to trvalo příliš dlouho, než jsem se odvážil na ni vyrukovat se schůzkou, s kinem či plovárnou nebo něčím takovým… Vídal jsem ji pak, jak se vede se svým ramenatým a štíhlým mládencem, a srdce mi usedalo, ne že bych plakal, ale byl jsem velmi, velmi smutný! Ten chlap má ale štěstí, řekl jsem jednou před Jiřím, pořádali jsme u bufetového stolku vestoje nějakou teplou sekanou či něco na ten způsob, a on se zasmál, jako bych vtipkoval… V jeho očích (řečeno jazykem až příliš lidovým) to byla „tlustoprdka”, „buřt” nebo jak jsme v dětství podobným holkám říkali, jenže já nevtipkoval… Neměl jsem odvahu se k tomu přiznat! Líbí se nám ženy, které milujeme. Ne naopak, až příliš pozdě jsem na to přišel! Můj cit vznikal pomalu a nepozorovaně u bufetového stolku… A pak tu byl celý naráz!

Kdybych tenkrát, před rozvodem, byl potkal Ivanu, byl by výsledný efekt stejný, o tom jsem pevně přesvědčen: šel bych pak do rozvodové síně s lehkým srdcem, jak by ale celá věc dopadla, kdybych nepotkal žádnou z nich, je ve hvězdách! Ostatně: co je ve hvězdách? Nic není ve hvězdách. Hvězdy jsou ve hvězdách! Žádnou z dívek, které jsem doopravdy miloval, jsem si nevzal za ženu. A naopak: žádnou z těch, které se mnou byly ochotny vstoupit v manželský svazek, jsem nemiloval… Zní to podivně: nevěděl jsem o tom! Nevěděl jsem o tom, že je nemiluji, chodili jsme spolu, spali jsme spolu a brali jsme se, jako by to bylo samo sebou, a ta samozřejmost, s jakou došlo z prvních polibků až k posledním, k těm před „oltářem”, jak se říká (ve skutečnosti nás oddával úředník magistrátu), ta samozřejmost klame nejvíc! Není to totiž láska. Co to je. Na první pohled to vypadá jako láska, a není to láska. Na první pohled to je krásné, ale krásné to není. Na první pohled to je žena, ale není to žena. Co to je. Není mým zvykem vyjadřovat se v hádankách: prostě zatím nepřišel čas na to, abych řekl plnou pravdu!

V krátkém a širokém průjezdu visí lampa. Ostatně to není průjezd. Ostatně to není lampa, jen dvě skvrny v časoprostorové koexistenci: světle modrá a stříbrná, zatímco okolí průjezdu (měly by to být zdi domu) je bílé, oslnivě bílé, jak domy nebývají… Máme tedy všechny důvody vnímat výsledný obraz jako lampu v průjezdu bílého domu, ačkoli záruku pro to nemáme žádnou. Při zběžném pohledu má obraz dva rozměry, ale když trochu přimhouříte oči (to abyste lépe viděli), zdá se, že není nic snazšího než průjezdem projít. Abyste však prošli, musíte prorazit nebeskou modř! To není tak snadné, jak by se mohlo zdát na první pohled: kde je záruka, že nebeská modř nepruží a nevyvrhne vás zpět z hrdla průjezdu? Neřekl jsem přece, že modř je za průjezdem: je v průjezdu! Ostatně nejsou žádné tři rozměry. Modř je v průjezdu, který vás vábí k tomu, abyste vstoupili, nic víc… Co je ve hvězdách? Hvězdy. V průjezdu je přísně vzato průjezd, že jsem na to dávno nepřišel? Abyste prošli dvourozměrným průjezdem, je třeba, aby nebyl dvourozměrný. Vím, že mi rozumíte, to vy jen tak děláte, že nechápete! Ten obraz by se mohl jmenovat „Průchod dvourozměrným průjezdem”.

Nevyjadřuji se v hádankách. Vyjadřuji plnou pravdu a vyjadřuji ji tím nejjednodušším způsobem, jaký je v mých silách. Kdybych ji vyjadřoval jinak, nebyla by to plná pravda: nebyla by to pravda vůbec! Pravda je v obrazech. Co o tom ví občanský zákoník? Řekl jsem, že jsem Alenu a Ivanu miloval. Žádnou z nich jsem si nevzal za manželku. Ty dvě, které jsem si vzal, jsem nemiloval. Není v tom zvláštní symetrie? Kdybych si souhrou příznivých okolností vzal Ivanu… A to je zajímavé, doktore: ani na chvíli nepochybuji o tom, že by to byly okolnosti příznivé! Že mne nemilovaly mé manželky, je přitom podružné. Že by mne možná nemilovaly ani ony dvě, Ivana s Alenou, je podružné! Protože to je úplně jiná situace. Na první pohled se to nezdá: a na první pohled jiná!

Zdál se mi sen, doktore. Jste rád, že jsem jej nezapomněl? Já nikoli. Raději bych jej zapomněl; jako každý „abonent” sanatoria, průměrný český pacient… Ostatně už brzy půjdu na kolonádu… Sám jste mi to slíbil! Kdybych jen věděl, kdo byl tou postavou, kterou vedli k soudu! Vím jen tolik, že to byla žena, ale její věk nedokáži odhadnout ani přibližně… Prostě žena, zahalená od hlavy až k patě v černém hábitu! Stál jsem před budovou okresního soudu a viděl, jak ji vedou, ne v poutech, šla docela volně, ale hábit jí neseděl, spíš černá látka to byla, ano, do které byla zamotána a šlo se jí špatně, záclona jakási… Kéž by to byla má někdejší manželka! To jsem si říkal po probuzení, ale neviděl jsem postavě do tváře, jen zvláštní směs zadostiučinění a soucitu proskočila mým srdcem, ostatně zcela neznatelně… Jako malý a studený plamínek! A to bylo to nejhorší… To bylo to strašné! Protože to nebyla satisfakce, ani její opak: nebylo to nic a opak ničeho! Už se neožením, je to mé pevné rozhodnutí.

Člověk, který k vám přistoupil ve snu, zůstal neznámý. Nenechejte se zmýlit jeho tváří, pokud ji v šeru zahlédnete… Nebude to on! Připomíná vám strýce? Pak můžete klidně bodnout: on v klidu odejde! Ve skutečnosti to je skvrna, ne člověk, co dýchá za závěsem, ale i to je příměr: žádný závěs tu není! V Miladině bytě nebyl žádný závěs, neviditelné tu bylo přímo a dýchalo vám do tváře, nekryto žádnou rouškou… Mluvím-li o barvách, je to nevýslovné. Mluvím-li o citech, je to nevýslovné. Zblízka dechne vám to do tváře a vy omdlíte jako čestná stráž u papežova katafalku uprostřed parného léta… Možná to brzy ucítíte pod schody, ale jisté to není: všude kolem je cítit formaldehyd! To, co vidíte hořet v šeru, by mohly být svíce.Vidíte-li hořet svíce na dolním konci, není něco v pořádku… Jiří si měl vzít Ivanu, ano: pak by bylo všechno v pořádku!

Rám dveří (ale jsou to dveře?) je tvořen černými břevny, která splývají s temně šedou omítkou zdi, v níž jsou zasazena, unikajíce z obdélníku temné modři, která proniká odněkud zvenku a která jim byla vymezena, a rozžehují se četnými světle modrými plamínky, tak podobnými plynovým hořákům… Žádná černá není dostatečně černá, každá může být ještě temnější, což znamená: i světlejší! Tmavě šedá například, a kdybyste na své obchůzce tímto prostorem (ostatně není jasné, kolik má rozměrů) narazili na tu nejčernější černou, vykřikli byste hrůzou… A možná bodli, pokud byste v ruce drželi nůž, kuchyňský podle všeho, co jiného než kuchyňský nůž? A tolik byste si přáli, aby někde proskočila jiskra, aby se tma rozsvítila jako vánoční strom… Jako překvapení, dárek od elektrikáře! Protože je tma strachu a tma lásky, tma nenávisti a tma citu, který si svítí sám… Člověk, který se bojí, že bodne (kuchyňský nůž je vždy při ruce: tak blízko!), křičí nahlas a není k utišení! Co je vám, sousede? Otevřete přece! Byly to obdivuhodné bytosti: Alena, Ivana i Milada!

Skvrna, která se jakoby proti své vůli sune prostorem, prochází proudem světla, v němž víří různobarevné svislice, a zasune se na plocho za závěs, který se ve vánku lehce čeří. Odkud však víš, že to je závěs? Vím to, protože se mu podobá! Je to bílý závěs a čeří se dechem skvrny, která se za něj naplocho zasunula. Z oslňujícího pozadí tryská tma a bílá skvrna, která se sune proudem temných paprsků (ale to nejsou paprsky! Možná vitamíny?) se vzdáleně podobá člověku, proč by to ale měl být člověk? Není to tedy člověk, jen bílá, ano, stříbrná skvrna, procházející jakoby proti své vůli temným polem na světlém pozadí, až jím zcela projde a splyne s ním. V tu chvíli Hamlet bodne. Že za závěsem předpokládal strýce? Nesmysl! Předpokládal tam skvrnu. A to je můj závěr, doktore: že Hamlet bodal do skvrny, do zcela abstraktní skvrny za závěsem!

Co plyne z této symetrie? Nic, protože barvy jsou asymetrické. Ale dost už bylo barev! Dost příběhů. Ostatně: nejsou žádné! Nejsou žádné příběhy. Jen příhody, ano, ale ty nám nic neříkají. V lidském světě se nic neděje. Jen: příhody bez souvislostí! Představte si takovou situaci: sedím v baru s přítelem, třeba by to mohl být Jiří… A vyprávíme si o barevných skvrnách, žádná Milada v té chvíli neexistuje, změnila se v odstín neurčitého okru. Ostatně ani nemusíme vyprávět, stačí naznačit… Co takhle béžová? Smějeme se. Kdo bude barmanem? Tak třeba vy! Co vám proběhne hlavou, v takové chvíli? Neříkám, že by to měla být zrovna myšlenka: stačí představa, stačí pocit! Odstín pocitu. Vsadím se o láhev francouzského koňaku, že se neusmějete: spíš svraštíte obočí, ano. Ne že by Hamlet nebyl vtipný: on přímo hýřil vtipem! A to je tragédie. Za hodinu odlétá vaše letadlo, a vy si přešíváte a barvíte kalhoty. Je to s vámi o nervy. A to je záhada, doktore: proč se smějeme? Abyste rozuměl: proč se smějeme vůbec! Protože to samozřejmě nejste vy, kdo si přešívá kalhoty… Je to skvrna z jiného světa.

Otázka by mohla znít: čím se provinila Hamletova matka? Žádný duch vám to neřekne: vždy to bude jen interpretace! Také můj deník je něčím takovým, i vaše poznámky při okrajích, doktore… Vyjádřím-li se co nejjednodušeji, jsme všichni objekty interpretace. Nerozumějíce sobě samým, interpretujeme neustále! Pozoruj své city, zda se v nich něco pohne. Ale co to je? Pokusme se tedy shrnout co možná nejstručněji, co o celé věci víme. Ostatně není důvodu k obavám: jde o pohyb čistého ducha! Čeho bych se bál? říká si Hamlet na hradbách, je mrazivá noc, noc na Elsinoru… Té trochy života si necením za mák, říká si Hamlet, a duše? Čeho by se bála, když je nesmrtelná jako život sám? Už tady je problém, doktore… Zda Hamlet věří v nesmrtelnost duše! „Nesmrtelný život” je nesmysl. Nebo ne? A taková je odpověď: Hamlet nevěří v nesmrtelnost duše; on se jí obává! Kdyby se neobával, podepsal by si propouštěcí list třeba ševcovským šídlem, jen aby už to měl proboha co nejrychleji za sebou! Zároveň není ani řeč o tom, že by si něčeho z toho dvojího cenil: že by si cenil života nebo duše! Ostatně není třeba skákat z nočního okna… Protože útes se blíží! Zas mi to kyne, šeptá Hamlet… Neříkám to snad dost důrazně? I já, i on. Hamlet neříká: Duch mrtvého otce… Hamlet říká: To! Ostatně není Hamlet ani Elsinor. Jen pohybující se skvrny -

Dál ani krok, říká Hamlet skvrně nad nočním útesem… Kam mne to vedeš? Mluv! Připravme si tedy psací náčiní a shrňme co nejstručněji, co o celé věci víme. Noční scenérii a mučivé sirné plameny nechme stranou, až posléze si z nich můžeme vytvořit barevnou kulisu. Tak tedy 1) Klaudius je vrahem svého bratra Hamleta! To nás nijak nepřekvapuje, to jsme čekali… Co jiného byste očekávali mezi dvěma bratry? Co v Dánsku, co v Čechách. Svatý Václave, lidé jsou na celém světě stejní! Kdybys věděl, co proti tobě Boleslav chystá, připravil by sis tajnou zbraň? A starý Hamlet… Až příliš starý, zdá se, synovi je třicet, také Divadelní král je ženatý už třicet let… Tak unavený, že si musí lehnout teď hned, na trávu v zahradě! Co můžeme tvrdit s určitostí, že na trůn usedl starší z obou bratrů a že muži mají v oblibě mladé dívky, princezny a ženy, sotva dorostlé mateřství… Taková je politika! Věkový rozdíl mezi mladým Hamletem a jeho matkou nemusel být tak veliký, aby v době, kdy ovdověla, nebyla ženou v plném květu? Ale to není důležité… Důležité je, co říká skvrna, a ta říká, že

2) Klaudius svedl Gertrudu, úlisnou chytrostí ji svedl a zrádným kouzlem, a že to bylo cizoložství! Poslední slovo je důležité. Svatba po smrti krále není cizoložství, pane, není žádným hříchem pojmout královnu vdovu za choť! Jako druhý nejstarší královského rodu měl Klaudius na trůn právo, mladý Hamlet měl přijít až po něm a po Hamletovi zas Klaudiovi potomci, ten nejstarší první ze všech… Celá ta choulostivá „věc” se tedy odehrála ještě za života starého Hamleta. Proto hovoří skvrna (kterou mladý Hamlet omylem pokládá za ducha mrtvého otce. Nevěřit v Boha neznamená nevěřit v příšery) řečí, jakou hovoří: cizoložství, krvesmilství, zrada. Zrada na živém, pane! Proto říkám, že starý Hamlet je podle všeho až příliš starý, to není pouhý akt interpretace! To není svévole, pane. Kdo čte pozorně Shakespearův text, pozná až příliš dobře, že Gertruda, podle všeho o dost mladší než její manžel, dala přednost mladšímu muži, a že tak učinila z rujnosti, cizoložně a bez výčitek! Ostatně další text hovoří až příliš jasnou řečí. Shrňme všechno podstatné, co můžeme o té věci vědět! Tedy

3) Gertruda (ostatně: jaké jméno! Co můžete očekávat od ženy, která se jmenuje Gertruda?) není ctnostná, to říká starý Hamlet výslovně… A dokonce: je ctnostná jen na oko! To vcelku odpovídá skutečnosti, k níž jsme mezitím nezvratně dospěli, totiž že poměr s Klaudiem začal ještě za králova života… Chlípnost, říká starý Hamlet, třeba měla za muže archanděla, se nasytí jeho lože a půjde se pást na hnoji; to říká starý Hamlet, to říká skvrna na hradbách… Ale to jsou jen kulisy. Vcelku to odpovídá další okolnosti, k níž jsme mezitím dospěli, aniž bychom ovšem měli plnou jistotu, že totiž věkový rozdíl mezi královskými manželi byl příliš velký a že to byla rujnost neukojené manželky, která Gertrudu hnala do Klaudiova objetí. Pane! Snad si nemyslíte, že anděl (archanděl dokonce! Ke všemu ještě) bude sdílet lože s ženou? I kdyby je sdílel: bude s ní souložit, pane? Archanděl nesouloží. A víte proč? On nemá pohlavní orgány! Na tom není nic pohoršlivého, i když právě to je důležité: jde o metaforu bezpohlavního života… Starý Hamlet nebyl podle všeho schopen pohlavního aktu, takový je, pane, můj akt interpretace! Hamletova matka byla krasavice.

Myslete si o tom, co chcete. Ale to není všechno! Neprobouzejí snad otázky, na něž jsem se snažil poskytnout odpověď, ať už jakkoli povrchní a zavádějící (ostatně nezapomeňme, kam nás zavádí: jsme na útesu nad mořem!), další otázky? Další a další otázky! Tak třeba, proč Duch starého Hamleta nechce, aby syn ubližoval matce? Vždyť čím by jí ublížil, rujné a zrádné klisně, kdyby s ní maličko zatřásl? Musel proto umřít nevinný člověk? Ten za závěsem, kdo jiný! Že to byl zrovna Polonius, nejvyšší komoří, kterého Hamlet zůstavil odéru pod schodištěm, je přitom arbitrární, jak se říká; odér je arbitrární… Nezní to dobře? Myslím na scénu v matčině pokoji, samozřejmě… Ale nejen tam… Ostatně! Není to nic, čím by se králevic chlubil před kamarády (ty dvě krysy, které ho měly utopit na moři, vzpomínáte? Samy se utopily: nebyli to přátelé), ale co by se stalo, kdyby Gertrudu uchopil za župan a maličko jí zatřásl? Nic by se nestalo. To by jí prospělo! Ani udeřit by ji nemusel, ne, všechno by se obešlo bez jediného políčku! Který si ostatně zasloužila (viz naše argumenty 1-3), možná by ji to probudilo k životu? Ta žena byla Klaudiem přímo posedlá! A tak nás nepřekvapí, že sotva Hamlet odejde z jejího pokoje (svědomí, které se v ní mezitím ozvalo, rychle potlačí. Nebo i to hrála?), vyklopí bez zaváhání všechno Klaudiovi! A ten urychleně dopíše doušku k svému dopise do Anglie: zabijte Hamleta, pro milosrdenství boží!

Neříkám, že je to zrovna správné, krýt vraha… Vždyť co by mohlo omluvit takový čin? Takový a každý podobný. Mám na mysli tu variantu děje (a William Shakespeare takovou možnost měl; ne však Gertruda!), že by Hamletova matka nespolupracovala s vyšetřovatelem… Kdeže je Polonius? Nevím, říkala by, teď tu byl! A už tu není. Co je na tom divného? Někam se vytratil hned po Hamletově odchodu, co vy na to? I závěs vymění! Bylo to její právo, právo matky: právo nevypovídat! Ale co čekáte od ženy s takovým jménem? Gertruda: nezní to zlověstně? Ostatně: až Polonia najdou, byl by už Hamlet dávno na cestě do Anglie! A oni ho nenajdou pod schodištěm… Najdou ho pod srázem na mořském břehu, takovou věc dokáže milující matka! Tuhle kauzu nebude vyšetřovat žádný Columbo, jen vy, doktore, zvíte plnou pravdu… Že není cesta jako cesta a výlet jako výlet můžeme poznat z toho, že Hamlet v matčině pokoji už ví, že musí do Anglie (možná proto tak spěchal před pohnuvším se čalounem), ale o tom, že má být Hamlet usmrcen, je řeč až poté, co Klaudius zví, že zabil Polonia… To ho vyděsilo! Koho by taková věc nevyděsila? Stát tam my, zabil by nás, říká si šokovaný král. Teď už ví se vší určitostí, že Hamlet po něm jde. Že usiluje o jeho bezživotí! Jde tedy o to, kdo s koho. Z toho uzavírám, že odsouzení Hamleta k smrti bylo dodatečným rozhodnutím, původně mělo jít jen o výlet lodí. Ostatně: pokud by Klaudiovo svědomí nebylo zatíženo vinou takového kalibru, jako je bratrovražda, možná bychom stranili jemu. Že se na svatbě dojídaly zbytky z pohřebního rautu? Inu, dojídaly! Kdo by pro něco takového vraždil? Vždyť: co když se Hamlet mýlí? Oč se vlastně opírá? O informaci ducha! Jednalo by se pak o čin skutečného šílence, ale při Elsinoru není žádný ústav pro duševně choré, žádné nervové sanatorium! Uzamknout Hamleta do jeho komnat, ano, to by šlo… Ale byl tak populární mezi lidem! Co kdyby se tedy jen tak malinko projel po moři? Rosenkrantzi a Guildensterne! Ostatně Hamlet váhal s provedením pomsty. Vždyť ještě pořád tu byla možnost, že si skvrna vymýšlí: skvrna je ďábel! Ta smrt za čalounem byla pouhý úlet: teď už má sám sebe pod kontrolou! Odjede tedy bez protestů, možná se mu i ulevilo…

Jsem tak unavený. Psaní hluboko do noci mne vysílilo. Neměl bych to dělat, doktor neví… Ale noční služba nic neřekne! Ostatně už ležím. Ležím ve tmě s těžkými víčky, je bezměsíčná noc a oknem, které vede do ovocného sadu, neproniká žádné světlo. Lucerny kolonády jsou příliš daleko a vila sanatoria je osvětlena jen v průčelí. Hledím tedy s těžkými víčky do tmy. Vlastně zas jednou po dlouhé době vidím černé okno, až dosud jsem usínal s prvním šerem… Prášky na spaní, ano… Ale dnes nemohu spát: četba mne příliš rozrušila! Nevím, kde je větší tma: venku, nebo uvnitř? Uvnitř, ano. Uvnitř je větší šero. Dřív než to jsem schopen zpozorovat, dojdu k závěru logicky. Šero, pronikající zvenku, se uvnitř zahušťuje. Ale je tu bílá zeď a skříň a ty je naopak ředí. Také postel, na které ležím, pelest v nohách. Když jsem konečně schopen celou věc zvážit nestranně a znovu, poznávám, že pravdu neměly oči ani rozum… Tma uvnitř vzniklého obrazu (dejme tomu, že jde o trojrozměrný obraz, jehož rámem jsou čtyři stěny a strop. Pod sebe nevidím) je někde řidší než venku, tak třeba na stěnách a v blízkosti rámu… V jiných oblastech je naopak hustší, třeba za skříní, která je bílá (myslím: ve skutečnosti bílá! zatímco teď je světle šedá. Temně bílá. Ostatně, co to je „ve skutečnosti”?), tam panuje temné temno. Na rozdíl od temna méně temného, největší temno je však jistě pode mnou: temno roztaveného asfaltu, ale k tomu docházím spíš rozumovou cestou. Vstávat nebudu. Nemusím všechno vidět? Ostatně když vstanu, už to nebude temno pode mnou! Jen: pod postelí. Ale pokud vstanu, má situace se nezmění! Budu sice vidět podlahu, ne však stěnu za sebou! Pokud bych ležel obličejem dolů, neuvidím strop! Převedeno zpět do dvojrozměrného prostoru: mému obrazu vždy bude chybět jedna příčel rámu.

Když byl Hamlet malý, jistě si tlačil oběma palci na oční víčka. Spal ve své vlastní ložnici, nebo u matky? Zpočátku snad v ložnici matky, ale mohla tu být i kojná nebo chůva… Později měl jistě vlastní pokoj, neříkám, že to je kdovíjaké štěstí. Neměl žádné sourozence. Byl to jedináček a byl v pokoji sám, tlačil si prsty na oční víčka a před jeho očima, hluboko vtlačenýma do otvorů v lebce, tančily barevné skvrny. Jiní smrtelníci hovoří v těchto souvislostech o „bublinách”, nemám nic proti tomu… Tak tedy: barevné bubliny, bubliny na Elsinoru! Dětský pokoj na Elsinoru, to je podivná, znepokojující představa, ale někde tam přece musel být? Dětský pokoj tam někde musel být a jeho prostorem tančily barevné bubliny, osobně dávám přednost slovu „skvrny”… Bubliny a skvrny, to není totéž! A já jsem do hloubi duše přesvědčen, že to byly skvrny, dvourozměrné entity sunoucí se naplocho prostorem, vibrující skvrny barevného prázdna… Převládající barvou celého výjevu však je tma, někde hustší a jinde světlejší, přecházející místy do indiga různých odstínů a svítivosti. Když přitlačíte víc, možná odněkud vyskočí jiskra… Důkaz, že uvnitř je i světlo! To je nadějné. A hle, celá smršť jisker se vynořila zpoza horizontu, rámovaného otvory v lebce, a přechází Hamletovým zorným polem zleva doprava, zleva doprava, vždy zleva doprava… Nikdy naopak, ať vynakládá sebevětší úsilí, nedokáže směr pohybu obrátit! Také skvrna sunoucí se za závěs se bude pohybovat zleva doprava… Jak fatální! Zítra se zeptá Jorika. Jorik je blázen a řekne popravdě, zda si jako chlapec vždy večer, když nemohl usnout, tlačil prsty na oční víčka, ostatně Jorik to snad dělá dodnes? Jorik je blázen a jeho šat je pestrý. Barevné bubliny nebo skvrny zcela uchvátily Jorika, Jorik mi řekne, jakým směrem se ubírají skvrny! Protože už tehdy, v dětské ložnici, hovoří Hamlet o skvrnách. Je na tom něco divného? Na tom, pane, není nic divného.

Hamlete! ozve se hlas z příšeří, okamžitě přestaň! Nevíš snad, že si kazíš oči? Hamlet se lekne, doširoka rozevřené zornice bloudí temným prostorem (je noc. Noc na Elsinoru), až spočinou na skvrně poblíž lůžka… Hlas patří matce: bude to tedy matka! Ale dříve, než se o tom dokáže přesvědčit („empiricky”, jak se říká. Přesvědčit se očima), dojde k tomu logickou cestou. Hlas patří matce, je to tedy matka! Zaručené to ale není. Co kdyby ďábel napodoboval hlas matky? Takovou věc by svedl i Jorik. Ten blázen! To jsi ty, Joriku? Ve chvíli, kdy to řekl, a ještě dřív, než to vyslovil, věděl už, že neudělal dobře. Jak by Jorik mohl v noci přijít do jeho ložnice? Ostatně, Jorik je unavený po celodenní dřině: od rána do večera dělat dvořanům blázna! Jorik není blázen: Jorik hraje divadlo! I Hamlet bude později hrát divadlo, blázna na divadle světa. V tu chvíli ještě neví, co pro něj Jorik znamená… Ale později, u Jorikova hrobu, si to uvědomí! Jak Hamlet dospíval, Jorik postupně mizel z jeho života, až zmizel docela. Teď je z něj lebka. Až tehdy si uvědomí, co pro něho Jorik znamenal. Bude držet v obou dlaních Jorikovu hlavu a něžně se s ní mazlit… Joričku! Kam ses mi poděl? Hle, ta lebka kdysi mívala jazyk a zpívala! A vzala si ji hraběnka Červová, nikdo, Horatio, té panně neunikne… Čelist nemá a ještě k tomu dostává lopatou po hlavě - až mne to bolí, když na to hledím! K čemu je teď dobrá? Na koulení kuželek. Říká Hamlet, všimněme si, že nehovoří o zmrtvýchvstání v těle… Nevěří na zmrtvýchvstání! Jaká pověra: pro absolventa wittenberské university? Možná měl červený diplom? Ale k čemu jsou kosti, není-li zmrtvýchvstání v těle? Pravda: kuželky! Já zapomněl. To je ta hlava, která sršela tolikerými nápady? Celé přívaly vtipů, co se mne nanosil na zádech! Ale do mé ložnice nesměl, to byla výsada matky. Tady, Horátio, bývaly ty rty, které jsem líbával! Teď zajdi do budoáru a řekni tam všem, ať si nabarví na prst tlustě líčka svými líčidly! To proti hraběnce… hraběnce neuniknou… Čím starší Jorik byl, tím víc se podobal shrbené babičce.

A teď mi řekni, Joriku, jakým směrem se ubíraly tvé skvrny! Tvé bubliny, možná tomu říkáš bubliny, kdo jiný by mohl vidět barevné bubliny se zavřenýma očima než Jorik? Kdo jiný s očima otevřenýma. Hamlet drží až u své tváře Jorikovu lebku a vší silou tlačí prsty na její oční důlky. Jorik neodpovídá. Ale teď, neslyšel jsi něco, Horátio? Nic, princi. Tak se mi to tedy zdálo? Zdálo se mi, že Jorik viděl jiskry, celé přívaly jisker: zlatých, rudých, oranžových, zelených… V pozadí indigo splývalo s černí. Rám obrazu: oční důlky! Ale směr, kterým se pohybovaly jiskry, Jorik nesdělil. Jaká škoda! Snad později? Na noc blázen shazoval svůj šat sešitý z pestrobarevných útržků a ukládal se do bílého lože, jako každý jiný člověk… Nebo bylo i jeho lože sešito z pestrobarevných šátků? Jaká hrůza: celou noc býti bláznem! Ani na hodinu neshoditi ze sebe bláznovský šat! Manželku neměl. Byl to osamělý blázen! Ale mohl někoho milovat, dost možná to byl zamilovaný blázen, ale která by si vzala strakatého blázna… Snad podnikatelka, ano: do svého varieté! Než se objeví tanečnice s velikými prsy a malými hýžděmi, vystoupí Jorik… Jeho gáže se dá těžko srovnat s výdělkem tanečnice, ale k čemu jsou odbory? Až tanečnice s velkými prsy a úzkými boky dotančí a její nahota třeskne o oční důlky návštěvníků divadla (jsou mezi nimi i ženy. Ale jsou to ženy? Někteří z diváků nosí brýle a nahota tanečnice třeskne o čočky brýlí), vystoupí opět Jorik… Čím by bylo toto divadlo bez Jorika? Tu noc po hrobnické scéně Hamlet usínal s jediným přáním: aby se mu zdálo o Jorikovi…

Jsem unavený. Psaní hluboko do noci mne vysílilo. Nezdálo se mi o Jorikovi: v mém životě nehrál Jorik žádnou roli! V mém životě se neobjevil žádný. Žádný blahodárný blázen, jako byl Jorik, všechno bylo tak vážné! Ani vážné, doktore, ale to bych nerad komentoval. Bylo to groteskní. Ale ne tak jako příběhy Chaplinovy… Nýbrž: jako noc na Elsinoru! Ani to není přesné. Rybník, ano… Všechny sny jsem zapomněl: jen tamten jediný mi utkvěl! Jsem unavený. Ale vstávat se musí! Ustlat lůžko. Pak načerno: černá káva! Hlava bolet nepřestává. Rozpustná káva a voda z vodovodního kohoutku. Deník odpočívá v šeru zásuvky nočního stolku, strop je (opět) bílý. Zda však také: „ve skutečnosti”? Jinak: kalný den. Stromy se choulí do sebe. Také já. Takové divné ráno. První káva. Cigareta. Nejhorší je první věta! Snídani mi přinesou na pokoj. Nechci snídani! Co chci? To kdybych věděl! Možná je dobře, že to nevím? IVALENA. Už to mám! Nezdálo se mi o Jorikovi, protože jsem příliš povolil unaveným smyslům! Řečeno jednoduše, šel jsem příliš brzo spát. Kdybych se odebral do svého bláznovského lože pozdě k ránu, za plné tmy bez luny a zpěvavých ptáků… Co by se dělo? Nevím. Potkal bych na chodbě Jorika? A odpověděl by mi… Tolik otázek pro jeden zmučený mozek! Tolik otázek. Kdyby se v Miladině bytě objevily myši, co by udělala? Musím omezit spánek na minimum. Nespat vůbec! Ale proč.

Pozadí obrazu je temně žluté a po něm se zleva doprava sune zelený stín. Při pohledu zblízka se však struktura pozadí mění: začíná zrnit, není to tedy pozadí, spíše popředí, ano… které zakrývá pozadí… Světlejší a tmavší skvrnky zelené a žluté, z jejichž kombinace vzniká temně žlutá (nebo zelenožlutá?), a ty se opět při bližším pohledu dělí, drobí na nekonečné skvrnky, když ale přiložíte oko až k nim, jsou to balvany, různobarevné balvany, pak přestáváte vidět barvu… Jen tma a šero jsou zažloutlé, a kdyby pozadí bylo bílé, měli bychom bílou noc… Když pak oko opět vzdalujete (kdo by vydržel v podřepu s okem až u samého obrazu po celý zbytek života? A co by mohl vypovědět, kdyby svůj pohled opět nevzdálil, o kompozici celku? Ostatně jsou tu dozorkyně: ne tak blízko, pane! Odstupte od obrazu, volají nepříjemnými hlasy dozorkyně v galériích), skvrny se spojují, menší ve větší a ty opět ve větší, až tu je zpátky temně žluté pozadí obrazu… Nijak se z toho neradujete. Mysleli jste si, tajně jste doufali, že tímhle manévrem odhalíte strukturu a kompozici, a nemáte nic než skvrny a jednolité pozadí! Ovšem. Pozadí se nemění v plochu skvrn postupně, jak bych si ještě donedávna myslel, nikoli… Nýbrž mění se naráz, teď je to plocha, teď sled skvrn. Ani to není pravda: nemění se ani naráz, ani postupně: mění se plynule! Elasticky, jakoby celá plocha byla slita z barevných rosolů a barev navždy vlhkých a ty se pohybovaly a vyrovnávaly záhyby tvarů, kterými přetékají, ze strany na stranu a shora dolů… Jakoby se roztékal zrnitý povrch do hladkosti a hladkost pak opět pukala do zrnek prachu… zlatá například… Byl jsem zcela uchvácen z toho filmu, který běžel kupředu a pak zas pozpátku, dokud nepřišla dozorkyně… Snažil jsem se ji zasvětit do tajemství obrazů, ale byla nekompromisní; je to její práce…

Pozadí obrazu je tedy temně žluté a po něm se zleva doprava sune zelený stín, při pohledu zblízka se však struktura pozadí mění a začíná zrnit, není to tedy pozadí… Spíše popředí, které zakrývá pozadí, ano! Světlejší a tmavší skvrnky zelené a žluté, z jejichž kombinace vzniká temně žlutá (nebo zelenožlutá?), a ty se opět při bližším pohledu dělí, drobí na nekonečné skvrnky. Odstupme však o několik kroků zpátky, do vzdálenosti, které se říká pozice privilegovaného diváka! Každý, kdo čte můj deník, je v téhle chvíli privilegovaným divákem… zatímco v galerii není nic takového možné! A ustoupíte až k protější stěně, a kdyby to bylo možné, dál a dál, už jste se probořili stěnou galérie, ale vaše chůze pozpátku neustává, jdete po vzdušném polštáři nad ulicemi a střechami domů a až na místě, kdy v rámu obrazu nevidíte nic, se možná zastavíte… ale jisté to není… Neboť: je nic zblízka a nic zdálky, a ty dvě nicoty se liší, jako se liší úhel pohledu a úhlová velikost objektu, malý objekt je ve skutečnosti velký a velký naopak malý, vždyť mi rozumíte… Vidíte tedy jednolitou, temně žlutou plochu. Z pozice privilegovaného diváka pak vidíte následující: po temně žlutém pozadí se sune zelený stín, vlevo od zeleného stínu (mohla by to být i šmouha. Náhodná šmouha, chlístanec amorfní a neurčité barvy daného odstínu. Vlastně umělecký nezdar) vidíme menší a vpravo od něj větší kruh, oba jsou zlaté, větší vpravo je však zbarven do ruda a menší (ten vlevo) do zelenavého stříbra… A teď začněte svou hru se změnou místa, vzdálenosti, popředí a pozadí! Jsou to tři obrazy, zcela různé a odlišné, jejichž smysl je rozdílný… Jednou jsem navštívil ateliér jakéhosi malíře abstraktních obrazů. Když jsem poodstoupil od jednoho plátna, vykřikl jsem: ale vždyť to je vlk z pohádky o Červené Karkulce! Nebyla to fikce, ten vlk tam stál v kalhotách s laclem, šlo jen o ochotu diváka vlka spatřit… Nesmysl! vykřikl malíř, který nebyl ochoten vidět vlka na svém obraze, avšak já ano a smál jsem se nahlas, a také jsem právě tento obraz koupil! Těsně před rozvodem ještě visel nad gaučem našeho bytu, manželka ho zrovna nemilovala… Ten člověk, ten malíř, maloval pohádky a nevěděl o tom! Ostatně jsem jiné jeho obrazy nezkoumal. Když říkám: stín se sune, je to metafora! Čtenář mého deníku ví, o čem je řeč: aby privilegovaný divák v galerii viděl sunoucí se stín, musel by velmi rychle tančit kolem obrazu s temně žlutým pozadím a dvěma kruhy, menším a větším… A ovšem čichové vjemy, které taková událost vyvolává…

Včera jsem si poprvé vyšel na kolonádu. Také to byly okolnosti příznivé. Neříkám, že jsem utekl… Proč bych utíkal? Prostě jsem vystoupil oknem, ani v pyžamu jsem nebyl! Šel jsem v teplákové soupravě z vietnamské tržnice, vlastně to ani nejsou tepláky. Příliš byste se v nich nezahřáli, spíš sportovní úbor, ano… Ráno běhám v teplákové soupravě s ostatními abonenty sanatoria v parčíku před vilou, pak polní pěšinou do luk a kolem lesíka zpátky. Taková cvičební souprava má své výhody: když v ní zajdete na kolonádu, nikdo se po vás ani neohlédne, to je tady docela normální… Černá cvičební souprava s červenými a zelenými pruhy na rukávech a nohavicích, slušivá. Pokud se za vámi ohlédnou, je to proto, že vás neznají, ještě vás tu neviděli… Ostatně, všichni jsou tu na nervy, na nervy nebo průdušky, to ten průmyslový sever!

Kdyby mne lékař zahlédl, jak odcházím oknem, zavolal by za mnou: uvědomte si jedno, že odpovídáte sám za sebe! To vím i bez vás, doktore… Ale byla sobota odpoledne a v budově zrovna žádný lékař, ani sestra mne podle všeho nezahlédla. Snad byla s abonenty na kuřárně. Napadlo mne, že bych se konečně mohl podívat na kolonádu a přehoupl jsem se přes parapet. Prošel jsem mezi ovocnými stromy a rybízovými keři, podle zbytků bobulí tu i onde jsem rozpoznával, na kterém roste bílý a na kterém červený rybíz, prošel jsem rybízy a stanul na polní cestě… Až potud jsem dělal jen to, co jsem si předtím představoval, že udělám, ano: dělal jsem pouze to, co jsem už předtím dělal ve svých představách! Nebylo to nic nového. Ale ovocná zahrada nervového sanatoria nebyla oplocena a přecházela plynule v louku s volnou krajinou, to mne ohromilo! Protože si mohu představit chůzi ovocným sadem a polní cestu, i louku si mohu představit… Ale obzor si představit nelze! Stál jsem s otevřenými ústy nad otevřenou krajinou a bylo mi, jako bych po mnoha letech vyšel ze samovazby. Nevzpomínám si, že bych předtím kdy viděl obzor… Je to možné? A teď jsem ho spatřil: zíral jsem k obzoru! A musel jsem přimhouřit oči z té přemíry světla.

Milado? Jsi to ty? Nikoli, příteli! To jenom můj stín se sune po tvé obrazotvornosti, drobná a rychlá skvrna. Kdybych byl v té chvíli potkal v lukách Jorika, bylo by mé štěstí nevýslovné! Ale v mém životě se nevyskytoval žádný Jorik, také proto je teď ze mne poloviční blázen. A Hamlet byl zcela normální! To je tragédie: že byl normální! To je tragédie: být normální, když si doba přidupává, neříkám, že musí zrovna šílet, vymknuta ze svých kloubů! V tom je tragédie. Nějaký ten Jiří nad rybníkem Elsinor… Reportéři jsou lajdáci! Co čekáte? Ani představit si neumějí parlamentní volby v Bolívii! Šachta pro indiánskou vázu, vzpomínáte? zlacená a zdobená vysokým smaltem… Krémově bílá, celá kapela se do ní vejde! Tralala! Zpívám si? Zpívám. Na nervy, nebo na průdušky? Na obojí, paní! Zvedněte číši s minerální vodou, ta vám neuškodí. A číšku vína, červeného. Paničky ucucávají a okukují, kdybyste s některou chtěli rozjet lázeňský románek, jistě by se něco přihodilo… Ostatně jsem až příliš pocítil Miladinu vůni, když jsme seděli tak blízko sebe, je teď oblejší a plnější, než bývala zamlada, svůdná… Ale neodvážil jsem se ji okukovat, spíše čichem a nenaplněným hmatem jsem cítil její blízkost, ale nikdy jsem se jí nelíbil… Měla divný vkus, ve všem! Neříkám, že jsem krasavec. Ale šereda nejsem, i ta má podnikatelka byla spokojená s mou tváří, s mou postavou! Kdybych občas zašel do posilovny, kdo by se mohl se mnou měřit? Myslím Jiřího a kamarády, které znám z baru… Začnu chodit do posilovny. Nikdy jsem Miladu nemiloval a ani teď, na kolonádě, jsem neměl chuť rozjíždět nějaký románek… To už si mohu rovnou objednat holku na mobil; jak čtu tady na autobusové zastávce… Od 18ti do 65 let, břicho se mi stáhlo, když jsem si představil, jak mi baba zkušenými hmaty zpracovává podbřišek. Před očima se mi míhaly výjevy z mého deníku, ale spal jsem dobře! čtrnáct hodin, proč bych se trochu neprošel po lázeňském městečku? Ačkoli tu mimo kolonádu s pramenem jakési neurčité vody a komplex lázeňských budov nebylo vlastně nic, nějaký ten obchůdek s potravinami, suvenýry… Kolem silnice pár rodinných domků a další v okolních stráních, vesnice vlastně. Ale byly to krásné stráně! Ó, vy stráně! Stráně zelené, s bílými a růžovými domky, domečky… Tam nahoře bych rád bydlel, v zeleni pod oblaky! Celé městečko, ves nevelkou, bych měl jako na dlani.

Ostatně jsem přesvědčen, že Hamletova matka o vraždě nevěděla! Jak také? K sňatku se svým švagrem, strýcem mladého Hamleta, měla ideální pohnutky: státotvorné! Ne intimní a erotické; politické pohnutky! To až po svatbě mladší muž (Divadelní král: „Ba, maličko, a opustím tě, drahá! Únava staroby mé údy zmáhá!” Hamlet však svého otce stále vidí jako obelisk z mramoru) Gertrudu eroticky zcela ovládl… Až příliš odvykla sexu! A tím snáze opět přivykla, ostatně Hamlet matku nepodezírá ze spoluúčasti na vraždě… Ani stín podezření nepřeletí přes jeho zjitřenou mysl! Kdyby matku podezíral, jednal by přece docela jinak? Docela jinak: objednal by u herců jiné divadlo! onačejší, ach, ano, úplně jiné divadlo! To by bylo divadlo. Divadlo, jaké nikdy nikdo neviděl! Jaké neuvidí. Ani ve snu neuvidí takové divadlo. Fanfáry. Začíná NĚMOHRA! Baletní vložka na Elsinoru. Vystoupí Král a Královna, velmi milostně. Královna objímá krále a král královnu. Královna poklekne a posuňky ho ujišťuje o své lásce. On ji jemně zdvihne ze země a položí hlavu na její rameno. Pak ulehne na trávník a tak dál, usne, to každý zná, je otrávený jedem, který mu byl vlit do ucha, zákeřně, to každý ví… Kdyby však Hamlet podezíral matku, že o vraždě věděla, jak by divadelní hra na Elsinoru vypadala? Vrátí se královna a nalezne krále mrtvého, ano. Počíná si jako smyslů zbavená, ano. Pak se vrací travič a na oko hořekuje s královnou, ano. Travičovi průvodci odnesou mrtvolu, ano. Travič se o královnu uchází dary: ona se chvíli zdráhá, jako by si ho protivila, ale nakonec ho vyslyší. Odejdou ruku v ruce. Nuže?

Sledujme královnu! Skutečná královna nejeví žádné známky znepokojení, jen sliby Divadelní královny o věčné lásce se jí zdají poněkud přemrštěné… Také Divadelní královna je za krasavici, to vězme! Hamletova matka dávno ví (avšak: dávno?), jak snadno vánek času odnese sliby věčné lásky! Řekla bych, že ta dáma toho slibuje příliš, říká o své divadelní dvojnici… A když král, všecek bez sebe, vstává a představení je přerušeno, ptá se Gertruda: Co je vám, choti? Jen to; nic víc. Kdyby Hamlet svou matku podezíral ze spoluúčasti na vraždě, podezíral by ji přece i Shakespeare! Nebo snad nikoli? Dal by to nějak znát, náš starý dobrý William Shakespeare, to přece nejde, přisuzovat královně nečisté pohnutky, nečisté svědomí, a nedat na sobě nic znát… Alespoň stín podezření by se musel mihnout Shakespearovým textem? Nějaká nesrovnalost v chování královny matky, v jejích výpovědích… Když ale přichází Columbo, líčí mu královna podle pravdy, co viděla: jak našla mrtvého krále, bylo to hrozné, její hoře je nelíčené… Ani Columbo, ten starý lišák, by v tomhle směru nic nesvedl s Shakespearovým textem! Promiňte, madam, tam jste ho našla? A hledá zápalky, renesance však nezná zápalky, jak si Columbo zapálí svůj doutník? Jen tak jej žmoulá a převaluje mezi rty. Renesance nezná ani doutník. Columbo se ani nevrátí, aby královně položil doplňující otázku, dávno před svým odchodem za kulisy připravenou, to je pro diváka neklamné znamení, že tu osobu podezírá… Nic takového však neučiní Columbo, jen převaluje mezi čelistmi nezapálený neviditelný doutník a nevrací se: neklamné znamení, že nepodezírá královnu! Že ji nepodezírá ze spoluúčasti na vraždě, protože pokud by věděla předem: je to spoluúčast a bude souzena! Ale i pokud by se dozvěděla pravdu po činu: je to spoluúčast a bude souzena! Ale pokud by se pouze dovtípila a mlčela… Co to čtete, princi? Slova, slova, slova! Matka je tedy čistá.

V krátkém a širokém průjezdu visí lampa. Ostatně to není průjezd. Ostatně to není lampa, jen dvě skvrny v časoprostorové koexistenci: temně zelená a stříbrná, zatímco okolí průjezdu (měly by to být zdi domu) je bílé, šedavě bílé, jak domy bývají… Máme tedy všechny důvody vnímat výsledný obraz jako lampu v průjezdu bílého domu, ačkoli záruku pro to nemáme žádnou. Při zběžném pohledu má obraz dva rozměry, ale když trochu přimhouříte oči (to abyste lépe viděli), zdá se, že není nic snazšího než průjezdem projít. Abyste však prošli, musíte prorazit nebeskou zeleň! To není tak snadné, jak by se mohlo zdát na první pohled: kde je záruka, že zeleň nepruží a nevyvrhne vás zpět z hrdla průjezdu? Neřekl jsem přece, že zeleň je za průjezdem: je v průjezdu! Ostatně nejsou žádné tři rozměry. Zeleň je v průjezdu, který vás vábí k tomu, abyste vstoupili; nic víc. Co je ve hvězdách? Hvězdy jsou ve hvězdách! V průjezdu je přísně vzato průjezd. Abyste prošli dvourozměrným průjezdem, je třeba, aby nebyl dvourozměrný. Vím, že mi nerozumíte, to vy jen tak děláte, že chápete! Ten obraz by se mohl jmenovat „Průchod dvourozměrným průjezdem”! Na konci pohodové sezení: dvůr se stolky, skládacími židlemi a slunečníky.

Židle jsou žíhané: z červených, zelených a žlutých latí! Také stolky jsou skládací a z latí, jeden červený, druhý zelený, třetí modrý. Žlutý žádný. Jaký rozdíl je mezi zelenou a modrou, opravdu nevím… Začínají mi unikat důležitější věci! Na první pohled jsem si ani nevšiml, že jsou mezi latěmi i modré, všechno jsem vnímal zeleně… A Milada vidí černobíle! Proč ne? Vždycky viděla černobíle, to je prostě Milada! Opravdu jsi ji nikdy nemiloval? Nikdy, pane! Nikdy se ti nelíbila? Ale vždyť to říkám: vždycky! A když jsme spolu seděli tam u akvária, pod věšákem stranou vašich pohledů… dechlo to na mne oblou pružností jejího těla, snad teď, v situaci oboustranně nové, bych byl schopen ji milovat? Nevím. Ostatně nikoli! S Alenou ani Ivanou se to nedá srovnávat: v žádném směru! Ačkoli i láska k Ivaně vznikala postupně… u stolku v bufetu s lahůdkami… každá oblina jako karbanátek! A pak tu najednou byla bolest. Jako když švihne prasklá struna charanga: bolest v moll! S Alenou to bylo totéž. Když člověk chce, prolomí se dvourozměrným bytím do průjezdu, kterým táhne skutečný průvan, a na konci je prostranný dvůr s laťovými skládacími stolky a židlemi, na kterých sedí pohodoví hosté, zatímco obzor je uzavřen travnatou strání, po které se míhají různé odstíny zeleni a žluti, to podle toho, jak oblaka táhnou… Jen Indiáni tu jaksi chybějí! Indiánská kapela v neuvěřitelných buřinkách, ach, ale vždyť tu jsou? Z reproduktorů se sotva slyšitelně line hluboký zvuk samponi, také kytara a charango a další nástroje, jejichž jména neznám… Proto se mi vybavili, že jsem je podvědomě slyšel! Pohodová hudba; jejich život si však těžko představíte! Potosí, Potosí… Písně jsou to veselé a zároveň smutné. Tak tam tě vede touha, Indiáne? Já vím, jak doma bydlíš, snad za výdělek v Praze, městě kdesi v Evropské unii, si nastřádáš na stavební materiál, ale nepostavíš dům pro sebe, bratry a starou matku, ne… To byl Florin! Začne stavět hotel, bude se jmenovat Praha. Stavba bude trvat dlouho, velmi dlouho, ještě jednu cestu do Evropy by to chtělo! Třeba by mohl hrát na lázeňské kolonádě? Tvůj dům, Florine, je z plechu a všeho, co tak přijde Indiánům pod ruku: i stará pneumatika se hodí! Rozřežeš ji na pruhy a máš rohové obklady, i tak všemi kouty táhne… Také rozbitým oknem. A střechou zatéká, nikomu to zdá se nevadí, všichni jsou klidní a v pohodě… celé roky v pohodě! Letadlo odlétá za hodinu a oni… Přešít, přebarvit. Zato volby! Zato volební boj! Jděte trochu stranou, raději víc, ano, z opatrnosti trochu víc stranou…

Obraz je tvořen zelenými, modrými a červenými svislicemi na zeleném pozadí. To se zdá být jednolité, ale při bližším pohledu (známe to už z jiných galérií. Stáli jsme dost dlouho u těch obrazů a hledali privilegované místo, pak pod námi podlaha začala utíkat a vznesli jsme se na vzduchovém polštáři daleko do ulice, vzpomínáte? Detaily mizely. Jako na pásovém transportéru nás to unášelo dál a dál) to jsou různobarevné skvrny, větší a menší zelené plochy promíchané žlutí, které mění odstín a konzistenci podle toho, jak daleko poodstoupíte a jak nad vámi běží oblaka… Obraz tedy nemá horní příčel rámu. Převedeno do řeči trojrozměrného průjezdu to znamená: nemá strop! to nic, toho si nevšímejte… Taková banalita! Pamatujte si: nic nikdy nikde nemá žádný strop, to je jen taková pověra. Všechno je neohraničené. Ani žádná slepá ulice ve skutečnosti není slepá, protože: jak byste do ní vešli? Ostatně, budete-li chtít, dostanete se ven i protější stranou, frontou domů vlevo i vpravo, stačí chtít, stačí se provrtat! Jako datel, slyším odněkud jeho příklepovou vrtačku… nebo to je opravdu nějaký řemeslník? Kdo to pozná. Datla nevidíme, ale můžeme ho začlenit do našeho obrazu. Slyšíme ho mezi barevnými svislicemi, ostatně černobíle… Ostatně je to strakapúd. Stín se pohne: slyšíte ho! To je strakapúd, kterého slyšíte na olejovém plátně. Zvláštní: žádná barva, jen černé a tmavé svislice, různé odstíny šedi! Černobílý strakapúd. Kterého nevidím, ale slyším ho, ano… Černá, bílá: ale což i to nejsou barvy? Každá z nich by mohla mít vlastní jméno, ach, ty nepřeberné klaviatury šedi! Nesedíme snad na takových v restauraci za průjezdem jako na klávesnici piána? Padá soumrak a slunce rudne. Když zapadne do oceánu a je tu indigové ticho, černá je černá a bílá je bílá, mezi nimi však: šedá, šedivá, šednoucí, šedavá, šerá… šeravá, šadivá a širá, šodevá, šady a šadyi (množné číslo), už chápete? Šeldrá, moldrá, zeldrá… Je s tebou sranda, chlapče! Dáš si ještě pivo?

Vždycky mi bylo záhadou, odkud se v Hamletovi II po zjevení Hamleta I bere ten radostný, expanzivní pocit… Zpočátku umírá hrůzou: dál ani krok! Kam mne to vedeš? Dole pod hradbami, jež přečnívají nad útesy, po kterých skáče Hamlet jako kamzík, se líně převaluje noční moře a hučí (tam! tam kdyby ho později matka… milující matka… Nikdo by nepoznal nic! Což nebyl Polonius hloupý jako pařez? Šlo by to navléknout. Ale matka zřejmě nechce? Musel ho sám odvléknout pod schodiště), dál ani krok, říká Hamlet a chvěje se hrůzou dosud nepoznanou, jakou se chvěje každý, kdo poprvé spatří takový obraz… A pak: krtečku! Říká mu „krtečku” a že prý válí sudy! Spadlo to z něj. Všechno je jasné. Ale vždyť není jasné nic! Teď teprve by měl Hamlet… Jsem tak unavený. Je to rozkoš, hrát aspoň chvíli blázna. Být bláznem - radost nekonečná! Ani na chvíli neshodit šat sešitý z pestrých hadříků: ach, to pestré lože blázna! Zvolil si Jorik dobrovolně svůj úděl? A Hamlet… V radostné náladě svěřuje se Horatiovi, že bude hrát blázna… Ani na chvíli tomu nevěř! říká Hamlet. Nikomu o tom neříkej, říká Hamlet… Zřejmě si nechce zahradit cestu zpátky do světa normálních lidí a potřebuje na to svědka! Proč se ale rozhodl hrát blázna? Svobodně a s radostným pocitem, aniž věděl, jaká v tom spočívá rozkoš? Snad tušil, dost možná: vábila ho ta propast! Požitek pro požitek. Avšak užitek: kam se poděl? Byla v tom nějaká strategická výhoda? A jaká? Vždyť měl jistotu; stačilo vzít meč a bodnout. Hle, skvrna se sune prostorem a zaplouvá za bílý závěs. Krysa. Ne, to vám jen připomíná krysu: obrys krysy! Ani to ne. Černá a šedá v různých škálách a variacích, co byste chtěli, za závěsem? Avšak on sám je bílý! Vyhov matce, když tě tak prosí… Budu se snažit, milostpaní!

Znal jsem jednoho herce, který tak miloval divadlo, že je nikdy nenavštěvoval!

Jako herec chodil do divadla zadním vchodem, kdyby nechodil zadním vchodem, nebyl by to herec; byl by to divák… Tedy herce, který nenavštěvoval divadlo, ano, jsem znal, ale ani věta, že miloval divadlo, není dostatečně přesná… Miloval Shakespeara a vůbec divadelní hry, a četl si je po večerech a představoval si, jak jejich postavy vypadají (nevypadaly vůbec nijak. Neměly tvář) a jak jsou oblečeny (kostýmy byly většinou slušivé, ale krajně jednoduché. Vlastně jen barevné skvrny) a jak mluví, ano, to bylo to hlavní: na kterém místě stojí a jak říkají své repliky, byl to podivín… vždyť to říkám… Vyučený hodinář, který po večerech spravoval kolegům z divadla budíky! Byl už starý. Byl celý život hercem! A ačkoli byl celý život hercem, v životě neviděl na divadelním jevišti hru, která by mu nepokazila dojem z četby divadelní hry, včetně těch, ve kterých sám hrál: těch především! Přestal navštěvovat divadlo a oddával se divadelním vizím. Ostatně: není žádné divadlo! Všechno je tak přízračně skutečné! Dávno přestal věřit na modernu. Nenechte se vysmát: což Polonius na mopédu je nějaká moderna? Okresní avantgarda, ano, a pořád to na nás zkoušejí, když ne moped, což takhle padák? Kdo z dnešních herců umí šermovat? Kdo recitovat verše. Ne odříkávat repliky a koulet se přitom po prknech, která dávno neznamenají svět, jako nějaký medicimbál, jako nějaký muzikál… Snad tělocvična, ano, veřejný záchodek, ano… Ale recitovat verše? Shakespearův blankvers! Postavil se s knihou v ruce čelem k oknu, tam někde bylo obecenstvo… tam spalo uprostřed černé noci! A v županu, který mohl znamenat bláznův šat i královské roucho, zvolna odříkával: Chci míti důkaz, jenž plyne z věci samé! Vy, duše provinilé v obecenstvu, vyznejte veřejně své ohavnosti! Hra je sítí -

Hra je sítí! Slyšel kdy někdo něco podobného? Jaká věta! Jaká obdivuhodná věta! Jaká poetika: podmět a přísudek se sponou! Nic dalšího nemusí následovat. Nic předcházet. Jaký nárok na umění! Jaký vysoký, maximalistický nárok. Ne verše, ani katarze: nýbrž síť! Políčená na diváka, nic na tom nemění okolnost, že jde o divadlo na divadle… A všechno se odehrává v sudu! to nám tak ještě chybělo… Číšník během představení roznáší občerstvení. Pivo Konrád, ani hnutím tváře nesmí dát herec najevo své znechucení… Ostatně ani Hamlet se nechová během představení vybraně! Rozvalí se na podlaze a hned Ofélii do klína! Všelijaké dvojsmyslné glosy… Vy jste učiněný chórus, princi! říká Ofélie a není ve své kůži, to z něj, z prince Hamleta… A jak byl něžný! ale o to nám zrovna teď nejde… I když: proč Ofélie po smrti otce zpívá o padlých dívkách? Hrát v sudu není žádná slast. Celé představení byla vlastně jediná Hamletova glosa! Ale na čí účet? Čí tvář budeme bedlivě pozorovat? Horátio, ano, sleduje krále, skutečného krále, aby nedošlo k omylu… Avšak Hamlet? S Hamletem není věc tak jasná, jen zdánlivě se rozptyluje v bláznovských glosách… Pokud jsem řekl, že celé představení je jediná Hamletova glosa, myslel jsem tím krále i divadelního krále, královnu i divadelní královnu! Obojí. Oba dva. Všechny čtyři, aby nedošlo k omylu! Hru o králi Gonzagovi si přece objednal a zčásti napsal Hamlet sám - ach, kdybychom tak věděli, které věty napsal Hamlet sám… Kdybychom to věděli! Takhle se musíme spokojit s argumenty dosti všeobecnými, avšak rovněž pádnými. Nevíme sice, které věty pocházejí přímo od prince Hamleta, víme však, že v textu hry jsou a že si je společně s ostatními větami, které nepocházejí od prince Hamleta, objednal sám princ Hamlet; je tedy původcem obojích vět. Proto může říci: hra je sítí, a také to říká… Kdo v ní ale uvízne? Což třeba takhle princ Jiří…

Když Jorik umíral, podobal se ze všeho nejvíc malé babičce. Ležel schoulený na boku a pestrá přikrývka prozrazovala, že z něj mnoho nezbývá. Jeho ruce byly voskově fialové a kůže na hlavě profilovala tvar lebky. Měl propadlé spánky a vysedlé nadočnice, pod nimiž se kamsi propadaly bulvy s panenkami plovoucími v šedavém medu, to všechno se už neptalo, zda být nebo nebýt. Tato lebka je Jorik. Mnich, studující na této malé smrti své „ars moriendi”, jak se ve středověku říkalo (tehdy populárnímu) umění odebírat se na onen svět, už zřetelně rozeznával očnici i kyčel, ze kterého tichým tahem mizela kůže. Bezzubá ústa, pootevřená v propadlých lících, připomínala křeč ptáka s uraženým zobákem, který volá o pomoc. Ta však nepřicházela. Byl sám. Byl zavřený sám v sobě, byl odsouzený. Zpověď, kterou si ještě stačil vyžádat, se podobala mnichově samomluvě. Kdyby však mnich lépe přihlížel této malé smrti, poznal by, že Jorik nehledí do jiného světa, jak se nám snaží namluvit příručka umírání. Poznal by, že Jorik nehledí nikam. Poznal by vyhasínání, ze kterého tichým tahem mizí každý šelest.

Hamlet prochází průjezdem: kulisy a dekoraci znáte! Je tvořena zelenými, modrými a červenými svislicemi na zeleném pozadí. To se zdá být jednolité, ale při bližším pohledu (známe to z galérií. Stáli jsme dlouho a hledali privilegované místo, pak pod námi podlaha začala ubíhat a vznesli jsme se na vzduchovém polštáři daleko do ulice… detaily mizely. Jako na pásovém transportéru nás to unášelo dál a dál) to jsou různobarevné skvrny, větší a menší zelené plochy promíchané žlutí, které mění odstín a konzistenci podle toho, jak daleko poodstoupíte a jak nad vámi běží oblaka… Možná to jsou jen židle: z červených, zelených a žlutých latí! Také stolky jsou skládací a z latí, jeden červený, druhý zelený, třetí modrý. Žlutý žádný. Jaký rozdíl je mezi zelenou a modrou? Nevím. Začínají mi unikat důležitější věci! Když člověk chce, prolomí se dvourozměrným bytím do průjezdu, kterým táhne skutečný průvan, a na konci je prostranný dvůr s laťovými skládacími stolky a židlemi… zatímco obzor je uzavřen travnatou strání… Jen indiánská kapela tu chybí! A náhle: melodie! Jsou tu zas, divoši v neuvěřitelných buřinkách! Smějí se mi: Tys nám nevěřil! A já jsem tady: v tom dvoře. Už zas v tom průjezdu. Vedle mne Hamlet upíjí své pivo. Dvě mu bohatě stačí! Odvykl. Při každém doušku salvy a výkřiky „Hurá”. On však nevnímá. Už nejde o to, zda být, či nebýt. Jde o důležitější věci.

Hamleta prý vnitřně rozvrátil překotný sňatek jeho matky. Tak míní jeho matka, ale i Hamlet sám: dokonale nechutné… ze zbytků pohřební hostiny předkrm na svatbě! Co znamená „překotný sňatek”? Překotný sňatek znamená překotnost, s níž se Gertruda s Klaudiem překotně brali. Jako by někam pospíchali? Jako by jim něco hrozilo. Něco tajili. Trůn, ano, Klaudius chtěl být králem, ale pokud by byl právoplatným dědicem mladý Hamlet, žádná překotnost by s tím nic nesvedla! Následnictví nejstaršího syna však není tak jisté, jak se nám dnes může zdát. Ostatně ani strýcovo, jsme v mýtické době a Klaudius si chtěl pospíšit! Chce sedět na trůně dřív, než Hamletovi něco dojde, vždyť poručíku Columbovi stačí mrknout okem a je doma? Kdo měl prospěch ze smrti starého Hamleta? Jeho bratr, a hned dvakrát! Král drží svůj osud pevně v rukou: co by se dělo, kdyby na trůn usedl mladý Hamlet? Kdyby se něco proláklo, například… A ono se prolákne! Jedou v tom spolu, Gertruda a Klaudius, slovo „král” a „královna” mi usychají na rtech… Všimli jste si. Kdyby v tom nejeli spolu, kam by královna pospíchala? Klaudius, ano: ten měl kam pospíchat! Ale ona? Musela jet s ním, v té věci: jak jinak vysvětlit tu překotnost? Dva měsíce. Ne: jeden měsíc! Dva dny to byly. Jedeš na pohřeb, a dorazíš na svatbu! Zcela neslučitelné s dvorskou etiketou. Žádná doba smutku? Žádné truchlení. Truchlení - není. Jen truhla. A souložili spolu dávno před svatbou! Či snad nikoli? Tato lebka je Jorik. Abychom byli přesní, máme tu dvě možnosti. Dvě verze viny. Silnou a slabou verzi; která z nich platí? Tu první máme celkem za prokázanou. Slabá verze viny praví, že královna se spustila s manželovým mladším bratrem. Byla ještě při chuti a král byl anděl. Usínal, kudy chodil, stár. Stár a sláb: král bez erekce! Takový patří ze zákona utratit? Tak se to kdysi dělávalo na území Evropské unie. Důsledky slabé verze jsou jasné: královna je vinna cizoložstvím! Pokud jde o vraždu, nevinna. Čím to však, že nepojala podezření? I kdyby Hamleta I uštknul had, což není možné, že hada k bratrovi přinesl bratr v košíku? Že on sám byl ten had = arbitrární! Had jako had. Strom jako strom. Milada by nedovolila podetnout ani malý javor! Královna nepojala podezření proto, že je nechtěla pojmout.

Silná verze viny je silnější káva. Abychom byli korektní, i silná verze má dvě verze: slabou a silnou! Slabá verze silné verze viny praví tolik, že královně něco došlo. Nemusela čekat na Ducha, aby jí zjevil pravdu. Ostatně, proč Duch nepřikvačil za ní? V domácím úboru, jako Hamletovi v matčině pokoji, se jí snad mohl zjevit? A ještě před svatbou! Proč to neudělal. Zjevil se Hamletovi a žádá od něj, aby Getrudu ponechal Božímu soudu! To nezní přívětivě. Umíme si představit Boží soud za nedodrženou etiketu? Ano, ale je to nesmyslné! Bůh není dvořan. Člověk bude zatracen za smrtelné hříchy, a jediný smrtelný hřích, který u slabší verze silné viny připadá v úvahu, je cizoložství; sňatek nikoli. Je-li však Bůh školen v psychoanalýze (a to on, Bůh Židů a Zikmunda Freuda, mimo veškerou pochybnost je), vyčte jí při Posledním soudu i to, že z vědomí vytěsnila podezření z vraždy! Dobrá. Překotný sňatek mohl Hamleta II zranit a vnitřně rozvrátit, byl ale dostatečným důvodem, aby zabíjel Klaudia přímo v manželském loži? „Zpět, meči! Dočkej! Udeř strašlivěji,” opájí se Hamlet II představou vraždy nad modlícím se strýčkem, „až zpitý bude spát, či soptit zlostí,” mumlá si Hamlet II a nedokáže si odříct slast ze stupňujících se představ, takže dodává: „či krvesmilnou slastí říjet v loži!” Představme si tu věc názorně. Krvesmilství ponechejme pro tuhle chvíli stranou: nešlo o incest! V úvahu připadá celá řada milostných poloh, vzhledem k tehdejší křesťanské morálce však můžeme víceméně předpokládat, že král leží na královně… zda nahý či v košili = arbitrární… A právě v téhle choulostivé chvíli (čekal na ni za dveřmi) vstupuje do matčiny ložnice Hamlet II, její syn. Jde tiše, jako přízrak, s nahým mečem v ruce. Když se přiblíží k matčinu loži (ta chroptí slastí a neslyší nic), trochu se přikloní, aby si v šeru ozřejmil, kdo je kdo. Matka ho však v ohybu manželovy paže zahlédne a vykřikne. Než stačí udělat cokoli dalšího (král je dost těžký a chrochtavě hlučný), probodne její syn jejího druhého manžela mezi jejími stehny.

Taková věc se neděje kvůli etiketě, nemyslíte? Přiznejme, že to je parádní msta na rujné matce, avšak: ta věc není bez rizika! Co kdyby Hamlet na meč jen trochu víc přitlačil? Umíme si představit, co by se stalo: meč by projel tělem nahého strýce do matky, zda nahé či v košili = arbitrární… Nebo ne? Projel by až do matčina těla. Zabil by oba! Taková věc se neděje kvůli etiketě. A Hamlet nebyl krutý: nezabil by rejska! Jen proto inscenuje divadlo na divadle, aby měl jistotu! Nechtěl zabít nevinného člověka. Vždyť: co kdyby skvrna byla ďábel? Co když je ďáblem žárlivý otec. Odkud tedy Hamletova krutost vůči matce? Jediné vysvětlení je, že vůči ní pojal podezření! Snad nerozlišuje přesně mezi silnou a slabou verzí silné verze viny, to po něm nemůžete chtít… A tím spíše! Chce se pomstít matce, ne strýci. Toho mohl v pohodě zabít, když se modlil: představa, že by Bůh vpustil vraha do svého nebe jen proto, že se zrovna modlil, je naivní a scestná! Ostatně modlitba nebyla dokončena? Hamlet chce prostě propíchnout Klaudia při souloži se svou matkou! Tak to je. Nic víc. Rovněž mrtvý Polonius je důkazem, jak jednoduchá je msta na zvrhlém strýci. Hamlet ji mohl provést kdykoli, třeba dýkou. Dýka v rukávu se dobře skryje? Jeho msta však nebyla jednoduchá. Nechtěla a nesměla být jednoduchá. Ne kvůli etiketě! Věc není bez rizika: co kdyby jen trochu víc nalehl na meč? A ještě ve chvíli, kdy vstupuje do matčina pokoje (za čalounem se skrývá Polonius, nezapomeňme), potlačuje krvelačné choutky: vůči matce, aby bylo jasno… Aby nedošlo k omylu, diváci tak rádi podléhají omylům… „Mé srdce, nezapři se!” mumlá si Hamlet… „Tuto hruď ať neposedne duše Neronova!” Tak mluví sám k sobě, pak vchází do matčina pokoje. Kde se tu najednou vzal Nero? Nero = matkovrah. Hamletovy matkovražedné choutky. Stochasticky. Avšak: jaký účinek! Sečteno a podtrženo: Hamlet potlačuje svou touhu zabít matku! A možná že jen smrt domnělého strýce za čalounem ho odvrátí od nepředložených akcí, jakou je vražda manžela mezi matčinými stehny. „Ať zvrhle nevedu si, třeba krutě!” mumlá si Hamlet, a dál: „Hovořit hodlám dýky, ne jich užít!” Dýka je tedy na scéně, ale sublimuje. Matka však dobře rozpozná vražedné choutky svého syna a vykřikne: „Co mi chceš udělat? Snad ne mě zabít?” A hned potom: „Pomoc!” Dál tu věc znáte: Klaudius se pohne a vykřikne za čalounem…