Milan Exner

Motiv z Halase                     

Jako mince hozená bezdomovci,
jsi tu, mé večerní jaro!
Jsme staří vdovci, mladí lovci
na melodii starou –

Vzpomínka na dým ze suché nati
mi zdálky napoví,
co chci a kam se nechci vrátit
pro odstín okrový,

proč kouř stoupá a nať praská,
co vím a nevidím,
co je chrást a co je láska
a odkud tolik vin,

proč srdce s mocnými světa
nikdy netluče,
co je verš a co věta
a co jsou obruče –

Verš pošeptaný bezdomovci
na starou melodii,
poslední mince jarní noci,
poslední noc, kdy žiji –

U lesa      

Uvnitř lesa
zpívá pták.
Nevidím ho.
Je to znak.

Ber to tak:
když znak
pívá uvnitř lesa,
je to zpěv.

Až pak
je to pták.
Nech to tak:
znak zpívá!

Boris                              

Noc je tmavá, noc je jiná,
noc je plná překvapení.
Vodka tmy a luny blina
na vodě, kde odraz není.

Na vodě, kde blina skáče,
Měsíc najde zobrazení.
Má krev kape do krajáče,
neboť nad obrazy není!

Jiskry prší od krumpáče.
Je to poklad, nebo není?
Chyť si svého jikrnáče,
neboť nad obrazy není!

Noc je stejná a vždy jiná.
Tma je plná hvězdopění.
Černý kaviár a blina.
Vodka není, není, není.

 

Sídliště Podlesí                             

Stíny kašlou po balkonech.
Chrchle jak démanty zavěšené
na křivce pádu blyštět ponech!
Vítr má hrdlo přiškrcené.

Luna jak reklama o tamponech
svůj bilboard na obloze klene
a vidí svou budoucnost v klonech.
Ticho je tichem přiškrcené.

A hlasy jsou zazděné v domech
a tabule oken, rozjitřené,
sní o ozvěnách ve vzdálených lomech.
Ticho vykřičené –
 

Rybník Nadýmač                     
 
Dub, jenž do zrcadla ryb
upustil stín a dvojníka
a sehnutý pod vůní lip
jak člověk nad hladinou rybníka

tím neohrabaným letem čápa
pro všechna léta nenačatá
s vlnami k rákosí utíká,
zatímco labutě nepřítomné

vzpomínkami strkají do mne
jak hřbetní ploutev kapříka,
hladina široká, stříbrná, zlatá,
hladina svatá, když nevýslovné,

kachna s mláďaty, si chvátá
pod dub, jenž v zrcadle ryb
se učí z chyb, když dvojníka
a stín upustil přímo do mne!

Káně v zimě

Co dělá káně v zimě?
Na křídlech nosí mě!

Ani myš, šedou myš,
ze své výšky nevidíš.

Šedé nebe,
hnědé pole.
Sníh nahoře i dole!

Ani myš, šedou myš
ze své výšky nevidíš.

Jsou křižovatky a jsou brody.
Kde končí cesta sladké vody?
A obrazy, které Mohelka
za jarních tání nepřelká –

 

Labe                            
     
Labe, Labe zčeřené,
jsi moje: neříkej, že ne!

Uplynulo tolik dní –
a všechno léta nepokoje!
Labe snů a povodní,
neříkej, že nejsi moje!

Labe, Labe zčeřené,
jsi moje: neříkej, že ne!

Je noc. Spím a vidím řeku,
po břehu se za ní vleku
a mé srdce je tak slabé!
Labe, Labe, Labe, Labe.

Motiv z Holana                       
   
Ptala se tě dívka:
Co je poezie?
A tys řekl: Člověk žije,
je to drát a cívka,

zkrat a dvě tři pivka,
déšť, který se lije,
zpěv malárie
a past na anděla...

Dál nevím – 
Co bys chtěla?

Abych neviděla!     
 

Za rozbřesku    

Za rozbřesku, kdy ptáci buší
nářkem kladiv do mých uší
a vítr se hněvá na jabloň,
jako bych měl kovadlinu v duši!

Je dobře. Ještě mám čas.
Což mne uhání Kostitřas
a na kávu zve Macabrogne?
Jsem člověkem méně, než pták tuší!

Těžká rána zná každý z nás
až příliš dobře! Což se sluší
vůbec ještě plakat proň,
když nás život takhle kruší?

Kdo to zvládá, ať střílí kuší,
kdo má hlas, ať s ptáky zpívá,
ale Macabrogne jen zívá!
Kdo má své peklo, vstoupí doň.

Člověk vadne, aniž tuší
kudy z něj odtéká voda živá.
Srdce buší a pták zpívá.
Červ tká své dílo na moruši.

Do rozbřesku zívá Macabrogne.
 

Popustil jsem uzdu  

Popustil jsem uzdu koni
obraznosti: na chodníku
starý pudl stíny honí
digitálních ciferníků.

Co bude zítra? Co bylo vloni?
Mol si hledá do šatníku
přístup, červ sní o jabloni,
srdce bouchá do hrudníku.

Co to zpíváš, Macabrogni?
Když měď luny do tyglíku
vtéká jak uzda do úst koní,
celý se skládáš z okamžiků,

které v dálce tiše zvoní!
A to je hudba nárazníků –

Ostatní je síla zvyku.
Říkám ti to bez cavyků!
Starý pudl stíny honí.  
Kůň se pase u kolíku.
 

Smrt je práce    

Smrt je práce! Smrt je dřina!    
Brzy poznáš, Macabrogni,
jak se fouká do komína!
Raděj bych to nechal koni.

Kůň, jak víš, má velkou hlavu!
I když to snad není k víře,
kůň je okřídlené zvíře,
a tak se snadno ztratí v davu!

Život je výlet na Pálavu.
Život je pivo na Výtoni!
Brzy poznáš, Macabrogni,
jak snadno člověk ztratí hlavu.

Krtek bydlí ve své díře,
ale člověk, to je jiná!
Musí koukat do komína,
aby přišel na kloub víře,

která ukládá ctít Syna!
I když mu prší do talíře,
doufá dál, že smrt je blina,
jen barvou podobná síře!

Malá milá kocovina.
A to všechno bez halíře!
Brzy poznáš, Macabrogni.
Smrt je práce. Smrt je dřina.

Je-li spánek   

Je-li spánek bratr smrti
za nocí, kdy marně chceme
usnout a život nás drtí
jako křída tvary jmenné,

jsou-li sny tím, co nás škrtí,
a zároveň tím, co nás žene,
proč se bojíme smrti?
Nad kletbou se klenba klene.

Jak ta holka zadkem vrtí!
Občas ze spaní vykřikneme,
že nás žerou vlastní chrti.
Co že chceme? Jen spát chceme!
 

Žádný nikdy nepochopí     

Žádný nikdy nepochopí,
že cit, pokud se chlapa chopí,
z něj navěky dělá Macabrogne!
A to jsou literární stopy –

Značkuje pes, fena kropí.
Nestarej se, chlape, o ně!
Co o tom vědí mladí popi,
kteří se věší na zácloně?

Řekni, Macabrogni, co je cit?
Je lepší ho nemít, nebo mít?
Mít, nebo nemít vrané koně?
Je krásnější rozkyv, nebo kmit?

Uklidni se! Až to povím,
zamysli se nad souslovím
„Zuby darovaného koně“!
Je duše pták, tys jeho křovím –

Kdo neumře, ten se vzchopí!
Kdo nezešílí, získá klid.
Co chceš? Přišít vlastní klopy
na podrážky Macabrogne?

Je lepší být střízlivý, nebo zpit?
Ať prozvoní mne, kdo se topí!
Macabrogne hledá izotopy
a nad noční vázou pláče pro ně.

Konečně tomu trochu hovím!
Konečně chápu žábu i koně.
Je lepší nic nemít, nebo mít?
Zdá se, že to nedopovím –

Když už ti zbyla...    

Když už ti, Macabrogni, zbyla
jenom v kleci myš,
šedivá myš nebo třeba bílá,
tvůj malý přítel plyš,

když kalkulace nočního ticha
jako psice roztančená
na disku vlastního břicha
ti pije ryzlink mozkomíšního moku,

řekni, jaká je vlastně cena
všech tvých bublin? Sudá – lichá,
axon a mozková plena!
Co bys chtěl? Já? Ještě sloku,

na které parasémantická pěna
vyrazí jak pramen z Ježíšova boku
a zazpívá: nejsem opuštěná,
to jenom slza mi blýská v oku!

Koupíš si přítele
za cenu tiketu.
Smutek si ustele
jak trochej pod větu.

Oblaka táhnou

Oblaka táhnou proti proudu
řeky, která připomíná
řeku jen tím, jak obraz vzlíná
vzhůru k apodiktickému soudu!

Každý má rád rodnou hroudu.
Říkáme: je pámbu s nima,
třebaže pořád zapomíná
neušít na nás novou boudu!

Kdyby tak ráčil celou goudu,
ne pořád jenom tenké plátky,
pomalé pondělky, rychlé pátky
a výpadky elektrického proudu!

Chval každý blázen Hospodina!
Jsou přece v Bibli lepší svátky?
Což nevidíš, jak vítr spíná
břehy? Nejsme z jedné matky?

Nepůjdu nikam! Jsem kůže líná
a rozhodně mám rád zmatky!
Řeka mi stále připomíná
nebesa, která tekou zpátky –

Macabrogne princi dánskému                                     

Hloubka nebytí je ovšem lákavá!
Ne být, ne spát, jen dálava
usebrání mysli až k množinám
entit, které unikají nejinam,

než chce má čest a slina odražená
ode zdi, která chce být víc než stěna,
jako by touha byla víc než láska!
Smrt je smrt a Bůh je maska –

Nebytí je třetí upomínka ČEZu,
elektroměr hvězd, odstřižený na Bezdězu
v důsledku neplnění platební povinnosti.
ČEZ je ČEZ a kosti jsou kosti.

Bůh, vznešenost sama, kráčí zahradou.
Jsme křesťané, a ti přece bytí nekradou
jako hladový, když krade chleba,
a pak ho věší a on líbá kříž a třese bradou –

Bezdomovec                             
   
Když svítá nad dálnicí
a zpěváci spící
v keřích procitají,
když ti, kteří v kapsách mají

haléře, podléhají nevěře
a v opilosti se objímají,
když kuře hrabe na dveře
a oni mu chvatně otvírají,

jako by to bylo v lóži někde v opeře
a ono sedělo na šalmaji
a důvěra zpívala nádheře
o tom, jak slavíci v háji,

když se srdce otevře,
zatímco soumrak nad teplárnou
zapíná konvici varnou,
kterou jako touhu vždy marnou

k snům těla přikládají,
zatímco pohanská obětiště dálnic
jim namlouvají, že dál nic
už není, jen krev vylitá na keře,

a zpěváci v keřích usínají
jako bezdomovec v opeře
a kuře, které škrabe na dveře,
mu říká, že bude brzo v ráji –

Opilci                                   
    
Chvílemi květy z kaštanů
prší jak peníze hloupým.
Opilci ze strany na stranu
se kývají pod podloubím.

V záhybech našich turbanů
se krása s vůněmi snoubí.
Chvílemi květy z kaštanů
dojdou až do podloubí.

Jsou sny jako květy durmanu
a nikdy nezřené domy!
Opilci ze strany na stranu
se kymácejí jak stromy.

Květy padají z kaštanů
jak žádosti o lepší světy.
Jdem opilí ze strany na stranu
a padají z nás květy.

Imbecil       
   
Jsem imbecil. V reji masek
co tvář, to zásek!
Slovo se skládá z hlásek.
Z větví rostou větvičky.

Jsem imbecil. Svět prý se točí,
podobaje se velkému kolotoči.
To bych dopadl, kdybych vypadl!
Naštěstí nejsem maličký.

Jsem imbecil. Na opičí šňůře
se nežije nejhůře.
Do bot se šněrují tkaničky.
Na pokoji nás je pět: já, on, ten –

Jsem imbecil. V průvodu masek
jsem šťastný, až klopýtám!
Lidé prý umírají v ráji?
Něco je zde a něco tam.

Jsem imbecil. Lidé jsou živí,
umřou a potom se diví!
Svět, to jsou samé divy,
a dnes mi bude padesát!

Jsem imbecil. Kráčím nevěda,
kolik času zbývá do oběda.
Svět je narozeninový dort!
Svět je celkem vzato sport.

Po obědě dostanu takhle velikého medvěda!

Kámen se tesá       

Kámen se tesá zvenku
a člověk z nitra.
Když prší do přístěnku,
k čemu je biskupská mitra?

Jsou večery a jitra,
které by před okny venku
rády vypily sklenku!
Klenba se klene.

Máš jejich navštívenku?
Jsou dny, které si střenku
brousí o naše nitra!
Kdo nerad zapomene?

Dopovím ti to zítra.
Strom roste od kořene.
Déšť zvečera i zjitra
se dobývá do kamene –

Doutník od Alberta

Měli se sejít v čekárně patentového úřadu,
ale stala se komická věc – minuli se, protože
von Laue byl připravený na impozantní autoritativní postavu.
Mizerný doutník ale von Laue poznal. Když spolu později
v družném hovoru přecházeli most a Einstein se  chvilku nedíval,
odhodil doutník do řeky Aare.

Michio Kaku

Naše životy jsou smutné jako kruh.
Jednou k večeru šel mladý dobrodruh,
venku padal déšť na most přes řeku Aare
a on si říkal: Jak je to všechno pěkné, ale staré!

Kdybychom já a můj doutník letěli rychlostí světla,
nestřetla by se s ním má ústa, nebo střetla?
Ach, ty věčné výpovědi o absolutním prostoru!
To věčné teď a potom, my všichni odsdola nahoru!

Kdyby se vesmír pohyboval po přímce,
byl by to pohyb? Mozek v kádince
jak by věděl, kam ho vlastně nesou?
Člověk se neprobudí, dokud s ním nezatřesou!

Hraje Bůh v kostky, nebo nehraje?
A hraje-li, odkud začíná? Od středu, nebo od kraje?
V neděli, nebo ve středu? Od jakého středu...
Svěcení jara zahrát dovedu, nebo spíš nedovedu?

Chápu, nebo spíš nechápu Svěcení jara?
Hladký povrch je jak melodie velmi stará!
Ale matematický vzorec, psaný na tyči
fotbalové branky, zda to hladké nezničí?

Padá, padá déšť na most přes řeku Aare!
Ach, jak bývalo krásné to všechno staré,
vesmír, který se řítil nekonečnou rychlostí po přímce,
která je nekonečný kruh, i housle s pýchou předváděné mamince,

židovstvo, které právě vykročilo z ghetta
do moderního světa! Kometa! Raketa!
A tatínek, který mi ukazoval dynama
v továrně silového pole neznáma

i dráty elektrického vedení,
kterými jsem letěl společně s elektrony! To bylo zjevení
obrazu, který letí za zrcadlem
rychlostí světla právě nad zdymadlem

na řece Aare, kudy jsem chodil s Kritikou čistého rozumu v podpaží,
v němž prst, věc o sobě, čekal, až mine nádraží,
které se vůči němu pohybovalo rychlostí jízdního kola.
Bylo mi dvanáct. Takovému vábení člověk těžko odolá.

Dole na vodě kola. Věc o sobě
jak nové víno podávej v nové nádobě!
Tam pod zdymadlem, na mostě přes řeku Aare
jsem ohnul přímku a rozbil nádoby staré.

Je smrtelná odpověď, jen otázka je věčná!
Země je kružnice a život tečna.
Co je tečna? Nekonečný kruh!
Naše životy jsou krásné jako dluh, vždy nový dluh!