Oblast stínu

Oblast stínu

Jak by to bylo bývalo krásné, kdyby prozaické příběhy nebo básnické sbírky vycházely v tu chvíli, jakmile vzniknou, anebo pouze s přiměřenou výrobní prodlevou! Není tomu však tak, a proto kolikrát nezbývá, než uvádět rozličné genetické okolnosti díla literárního na pravou míru, aby si literárněhistorický kontext přišel na své a čtenář si nelámal hlavu, copak se s autorem přihodilo, že svou novou (?) knihu napsal tak a ne jinak. Příkladem nehodným následování nebo hodným nenásledování budiž nový prozaický titul básníka, esejisty, filosofa a spisovatele Milana Exnera Oblast stínu, vydaný jako jedna z posledních svazků Petrova, nyní již brněnského nakladatelského nebožtíka.

Na záložce se dočteme, že v této knize je „způsob vyprávění blízký předchozímu autorovu románu Svatoušek“ a že „obě díla jsou zčásti autobiografická, obě jsou však zároveň obecnější, vrstevnatou generační výpovědí“. Vrstevnatost bývá zpravidla spíše atributem našich knihoven než literárních výpovědí, na tom však nesejde: Matoucí je spíše ono v jádru správné konstatování „předchozí autorův román“. Nuže, zmíněný Svatoušek vyšel, rovněž v Petrovu, v roce 2002, je však datován a lokalizován autorským údajem „Liberec, 1994–1995“, zatímco nynější próza si prožila jakési dvojí zrození: v závěru čteme stručné „Liberec 1987–1991, Hodkovice 2003“. Čili v tomto případě jde o text, jejž Exner napsal či rozepsal ještě před Svatouškem, zaměřil se ale v něm – opět na rozdíl od Svatouška – na mnohem limitovanější žánrové i tematické rozpětí.

Vladimír Novotný

Převzato z: Tvar 3/2006

Rok vydání: 2005
Počet stran: 174
Vydal: Nakladatelství Petrov
ISBN: 80-7227-237-3

Ukázka z knihy

III. kapitola

Noční výbuch u KNV v Ústí nad Labem a dějiny, které nespěchají. Manželčina paradesantní akce na katedře. Psychoanalytické výklady Viktora Bendy. Holky z Mikulovské vinárny a ekvivalentní ejakulát. Anihilační touhy a teologie jatek. Volební boj, civilní obrana a rozmístění jaderných zbraní na území ČSSR. Lída hledá manžela. Ida hledá absolutno. Děčínská kotva, Pražský výběr a signál k nástupu. Glasnosť, mluvící slůně a diagnóza na dálku. Muž jako něžné pohlaví. Několik vět.

V noci mne probudil výbuch. Okna se chvěla, ozvěna doznívala nad labským údolím. Seděl jsem na posteli a nevěděl, co se děje. Kdyby vybuchla chemička, svítila by obloha. Fučíkova třída by zmizela s povrchu země a věž gotického kostela, nakloněná z dob bombardování na konci války, by doopsala křivku svého pádu.

Chemička tvoří neuralgický bod města. Vyrábí obskurní meziprodukty k výrobě ještě obskurnějších produktů, zlí jazykové tvrdí, že za dolary… Ochránci veřejného pořádku vědí až příliš dobře, co by takový výbuch znamenal! Na Prvního máje dostalo ředitelství podniku výhružný dopis a Lidové milice měly pohotovost, u každého ventilu stál jeden! Nesměli kouřit a třásli se strachy. Po pravdě řečeno, něco takového by předvoji dělnické třídy jen prospělo! Umíte si představit tu pamětní desku?

Kdyby v chemičce opravdu k něčemu došlo, vysypala by se na koleji okna. Tlaková vlna by vyrazila dveře, střepy okenních tabulí by nejednoho spáče gilotinovaly. Viktor leží v tratolišti krve, napříč obličejem se táhne příšerně rozšklebená jizva… Řve a roztahuje ránu prsty jako škrabošku. Nevěří, chudák, že je to jeho pravá tvář! Nad ním se sklání krásná řeznice a trpělivě čeká, až bude košér…

Co to mohlo být? obracím se k Viktorovi. Viktor Benda ví všechno! Proč se nerozvedu, když po tom podvědomě toužím. Proč odmítám funkci, když o ni tolik stojím. Proč je Igor v KSČ a já nikoli. Proč Hrudka pije… Proč jsem si vybral ženu s malými ňadry, když se mi líbí velká! Viktor nemá ani tušení o tom, že mi nabídli vstup do Partaje… Nemusím se mu snad svěřovat se vším? Že bych Idu nedokázal nakopnout do toho jejího krásného zadku, je nesmysl, kterému ani sám Viktor nemůže věřit! Ale kam bych spěchal? Ani dějiny nespěchají…

Jsem ve věku, kdy se přirozený úbytek sil vzácně doplňuje s potřebou vžitých stereotypů. Mám rád všechno na svém místě: pyžamo, zubní kartáček i ženskou! Ida je dobře zaježděná kobyla, proč bych ji měnil? Teprve teď mi připadne podivné, že se Viktor neprobudil. Rozsvítím a jeho postel je prázdná. Můj kolega z katedry psychologie opět jednou nedorazil na noc…

Teď už těžko usnu. Jsou tři hodiny a na chodbách zmatek. Každý chce vědět, co se stalo. Co by se mělo stát? Nic, jako vždycky! Něco bouchne, něco se postaví. Naleju si becherovku do skleničky na čištění zubů, vykloktám a polknu. Hnusný pocit v ústní dutině na chvíli zmizí. Co dělat ve tři hodiny ráno, když člověk nemůže usnout? Co si počít ve věku druhé mízy, když se ze všeho nejvíc chce právě spát?

Nenamlouvám si, že bych se ocitl na křižovatce dějin. Ani individuálních, ani těch společných, co vedou kupředu… Jedna rána nemůže nic změnit, ani kdyby chemička vyletěla až nad oblaka a Ida podala žádost o rozvod! Všechno by pokračovalo dál svým hlemýždím tempem.

Já hlupák, proč jen jsem si s Lídou nic nezačal? Aspoň bych věděl, zač trpím! Přinejmenším bych neměl mindráky se vstupem do Strany: pro Lídu je členství v KSČ něčím samozřejmým! Ty, není ta tvoje Ida trochu hysterická? slyším v duchu povědomý hlas, prsa se pyšně nadýmají pod bestiálním rolákem… Když jsem o tom později přemýšlel, došel jsem k závěru, že by na tom mohlo něco být. Jestli je Ida opravdu hysterka, věc se maximálně zjednoduší: dostane pár facek a hotovo!

Jsem v situaci, kdy už nečekám změnu k lepšímu… Čekám na cokoli! Na cokoli, co by… A v tom je můj problém: že se nic neděje! A v tom je moje tragédie: že se nic nestane! Tragédie, kde se nic nestane, je propadák. S gatěma spuštěnýma budu přežvykovat špenát a čekat na diagnózu…

Jsem ve věku, kdy samozřejmé věci přestávají být samozřejmostmi. Zamlada bývalo všechno jiné! Spal jsem do jedenácti a záchodem proletěl jako uragán, snad jsem ani kalhoty nespouštěl? Jsem velmi nerad, stává-li se svědkem mých slabostí žena… Ať se mne Ida proboha nechodí ptát na záchod, jestli si dám kafe! Otevře a já, opřený čelem o dveře, přepadnu do předsíně -

Na fakultě ještě větší bída: pánský záchodek sousedí s dámským jen tenkou přepážkou… Představa, že tam sedí s kalhotkami na kolenou Lída Havelková, mi bere chuť do života! Sotva se uvelebím, klapnou vedle dveře, pleskne guma a z mísy se ozve zvonivé zurčení… V takové chvíli ochabnu a veškerá inspirace zmizí. Přednáška obvykle nestojí za mnoho.

Stokrát jsem se už proklínal, že jsem Lídu nezavlekl do výklenku za knihovnou, jsou tam spisy českého středověku… Pomni, člověče, že tvá krása je smrtelná, pomine světské veselíčko… Jak dlouho neměla chlapa? Měl jsem odrolovat přes boky koženou sukni a znásilnit ji na desce pracovního stolu, DKP 123/a…

Abych byl upřímný, neměl jsem strach, že by mne odmítla… Právě naopak! Co bych si počal, kdyby se na mne vrhla plnou silou svého přilnavého ženství? Vymlaskla by mne jako ústřici!

Taky bych už pomalu potřeboval ženskou. Otevřel jsem dveře Idina pokoje a naslouchal. Nespala, jen předstírala, že spí. Takhle je to vždycky. Celé dny nepromluví, a pak čeká, že za ní přijdu. Když Ida nemluví, je to stokrát horší, než kdyby vřískala od rána do večera. Znám příjemnější věci než takové week-endy…

Vyjdu si po břehu Labe, přejdu zdymadla. Cigaretka. V komoře zarazil remorkér s vlečnou trakcí. Smog v labském údolí rozřízne houkání vlaku. Projdu pod střekovskou skálou, porostlou tařicí… Nemám rád romantické hrdiny! Tannhäuser, Hamlet! Mám rád klid a přítmí. Ne však temno!

Zavřel jsem potichu dveře a předstíral, že jsem nic neviděl, nic neslyšel, nikde nebyl. Idin pláč je rajská hudba pro můj sluch, zároveň se ho však děsím: nejsou to slzy lítosti, co jí kane z očí! Kdyby však ve vedlejším pokoji ležela v noční košilce až k mdlobám roztoužená Liduška, nevzal bych za kliku ani za nic! Ne z nějakých pocitů viny, jak může být Viktor tak naivní? Prý bych se měl zbavit neurotického strachu, že budu přistižen při něčem nedovoleném!

Moje potahování kníru představuje podle Viktora masturbační ekvivalent, který napovídá na jistou psychosexuální nezralost. Ida a Lída pro mne představují bazální konflikt: chci zůstat u maminky, ale nesmím s ní spát (incestní tabu), chci spát s milenkou, ale bojím se matky (incestní fixace)! Tak trpím vůči Idě pocitem viny za něco, co se nestalo, ale jako by se událo, a vůči Lídě za to, co se mělo stát, leč nestalo se! Co si ty dvě řeší na mně, o tom Viktor zarytě mlčí -

Viktorovi se to mluví: na všechno má učebnici a v učebnici definici! Když mi tenkrát před vánoci (Ida dorazila na katedru zadýchaná a bez úsměvu, bylo to něco jako paradesantní akce) vypadla cigareta z ruky (úlekem, věděl jsem až příliš dobře, co bude následovat), viděl v tom symbol autokastrace! Co by říkal, kdyby mi upadl výfuk?

Je snad i moje touha po klidu něčím nepřirozeným a zrůdným? Před odjezdem domů jsem se ani vyčurat nemohl… Podle Viktora ekvivalentní zadržení ejakulátu.

Ležel jsem na posteli s odkopanou pokrývkou, dýchal vzduch ze ztichlé chemičky a přemítal o tom, jak by se Ida tvářila, kdybych podal žádost o rozvod já… Dala by mi kufr za dveře? A co by v něm bylo? Prádlo, nebo výbušnina? Usnul jsem pozdě k ránu, a když mne probudil sprchující se Viktor, bylo to ještě horší, horší než včera, v neděli, ve tři hodiny ráno…

Noční výbuch měla na svědomí nálož, kterou neznámý terorista postavil před Krajský národní výbor. Viktor mi to hned začerstva vyklopil, protože Viktor ví všechno… Policie ho perlustrovala, zrovna když vycházel z Mikulovské vinárny! To je nedaleko KNV. Představa, jak terorista Viktor odpálí nálož a běží se schovat do Mikulovské, mne vzrušila. Není on nakonec disident a hrdina? Opatřit si pár deka semtexu není přece dneska žádný velký problém?

Situace ve městě se brzy uklidnila. Jak jinak? Policie sice stále usilovně šátrá, tedy pátrá, ale podle všeho se ničeho nedošátrá… Však my víme proč! pomrkává na mne Viktor, a já notnou chvíli stojím s otevřenou hubou, než mi věc dojde. Ty si opravdu myslíš, Viktore… Myslíš, že by byli schopni? Viktor o tom ani na chvíli nepochybuje. Rukopis Státní bezpečnosti on pozná spolehlivě! Jak ho pozná, na to se neptám. Bylo by to zbytečné, protože Viktor ví všechno.

Horší je, že se Ida zas jednou chce usmiřovat! Nepříjemné. Proč tak najednou? Prostě si to usmyslila! Když si Ida něco usmyslí, jde na věc s heverem. Vůbec jí nevadilo, že zkazila vánoce nám oběma, na Silvestra jsem raději odešel z domova hned ráno… Mám snad zapotřebí dívat se na ty její obličeje? Naslouchat tichu domácnosti, rušenému jen vzteklým pleskáním řízků o talíř? Trvalo to ještě měsíc, než ke mně „vyslala signál”… Pak pro mne začala jezdit do Ústí autem. Mělo to být gesto dobré vůle -

Ano, tak to nazvala, já bych spíš řekl: gesto zvůle… Napůl ucha poslouchám, co mi vypráví, a rýpu se vidličkou v segedínu… Také idin (= Idin segedín) je gestem dobré zvůle. Pivo, ovšem, ale až se pak spolu vyspíme (nemám nic proti, po neúspěšné anabázi s Liduškou), začne plakat a vyčítat mi… Co vlastně? Podle Idy už myšlenka na cizí ženu je dokonaná nevěra! Dobrá, vyspím se s tebou zas, když jinak nedáš, ale budu při tom myslet na Lídu, na to vezmi jed!

Ida se cítí osamocená, nikdo prý ji nechápe… Sedí s Hedvikou v kanceláři a pijí bílé víno, v zelených lahvích od limonády vinea nebudí žádné podezření… Tedy: Ida upíjí, Hedvika chlastá! Proč p-jem? ptá se Hedvika a hned si odpoví: Prstem to není ono! Takové vtipy! otřásá se Ida, mně se to nezdá tak špatné… Co kdyby Ida pozvala Hedviku k nám? S manželem nebo bez manžela, to je vcelku lhostejné… Idea to není špatná, jen nevím, jak to navléknout? Navléknout a svléknout, abych byl přesný.

Piji pivo a nechutná mi. Směji se, ale není mi do smíchu. Mžitky před očima, v krajině za očima prázdno… Když si vzpomenu, jak Ida dávala Hedvice recepty na štěstí, na chvilku se rozveselím. Teď jí to Hedvika vrací i s úroky, každý na Idě pozná, že se u nás něco stalo! Ano, stalo… Ale kdybych vám řekl co, smála byste se! Co kdybych se svěřil Hedvice? Sejdeme se v útulné kavárně a já jí vyleju svou ublíženou duši… Moje vylitá duše je něco jako láhev fernetu převrácená na ubrus. Snad si aspoň lízne?

Brzy začla mít Ida bohudík i jiné starosti… Na kádrovku volal někdo z jablonecké pobočky Litotesu, jestli by prý neměla zájem nastoupit u nich? „Kolega” Mareš jí to hned zatepla přiběhl vyklopit, já? divila se Ida… Já přece nejsem kontrolór? To já nevím, krčil rameny kolega Mareš, a že prý říkali TU - bývalou - učitelKU… Nechala ho být, byl z toho víc nešťastný než ona sama, kolega Mareš… Představa, že by musel nosit kytky Hedvice, mohla být opravdu příšerná? Abych byl upřímný, jen pro Idu, pro mne nikoli. Jen kdybych věděl, jak ta Hedvika vypadá?

Pro Idu byl telefonát z Jablonce jasný signál: nekomplikuj nám věci zbytečně, odejdi z podniku sama! Místo aby měla radost, že jí někdo obstarává práci, propadá trudnomyslnosti… Co by chtěla? Že prý po ní nikdo nemůže vyžadovat, aby ve čtyřiceti dojížděla do zaměstnání! Ne na tři dny a dvě noci, jako někdo (to jako já), ale dnes a denně! A to že prý bychom se už vůbec neviděli, jako by na tom bylo něco zlého…

Ida není jediná, komu reálně hrozí vyhazov, to je pravda… Ale o nepostradatelnosti „Výchovy a vzdělávání” si dávno myslím své, že by si to Ida neuvědomovala? Probuď se, děvče! Probuď se včas, nebo budeme žít z jednoho platu! Řada tvých kolegů si už zajistila nebo zajišťuje nová místa… Co je na tom zlého? Pracovní síla se přelije jinam a restrukturalizace je hotová! Chceš si snad hrát na mrtvého brouka? Jindra Vepřek prý je odhodlán zůstat, dokud ho nevynesou…

Pět měsíčních platů není nejhorší odstupné. Při výpovědi jen tři. Žlutá a červená karta. Co je lepší? Co horší. Ida srká víno z láhve od limonády a přemýšlí… Odejít! Ne do Jablonce… Někam daleko, kde nejsou protivní lidé a kádrová oddělení! Zůstat si pěkně v domácnosti, vypadnout z toho kolotoče! Pečovat o dědečka, pomalu, s rozvahou si hledat novou práci… Jak dlouho by to vydržela? Jak dlouho by to vydržel dědek, tak stojí otázka! Protože být doma sám nebo být doma s Idou, to jsou dvě zcela rozdílné věci…

Svým bestiálním způsobem je nakonec i roztomilá. Třeba bych mohla sázet stromky, uvažuje… Samozřejmě nahlas, abych z toho také něco měl. Není to snad užitečná práce? Bydlela by Na studánce a sázela malinkaté smrčky, prnďochaté, jihne, tak to říkával David… Všechno, co bylo malé, bylo prnďochaté: prnďochatý strom, prnďochatá babka… Jenomže: stromky uschnou, děti dorostou. Kdo dřív? Víno je kyselé a řeči hloupé. Takový je život.

Socialistický podnik se zvolna hroutí a Ida s ním. A bývala jako hormonální nova, i po dvou dětech nabitá energií! Říká ona. Teď je jako hvězda, která vyzářila všechno teplo. Říká. Musíme přece něco dělat? říká… Nemůžeme donekonečna sedět a poslouchat přisprostlé vtipy? Dobrá. Copak ti odporuji? Ale mne, prosím tě, vynech! Vynechej mne ze svých úvah, jednou a provždy! Jsem starý a unavený člověk, který chce dojíždět do zaměstnání. Co je na tom divného? Chci v klidu a tichu dožít do důchodu -

Pro dobrého soudruha se vždycky židle najde. Je zvláštní druh lidí, kteří musejí mít funkci, kdyby čert na kobyle jezdil… KSČ - korytem svedení Češi! Ještě nikdy jsem se tak nenasmál. RSDr. Nájemník prošel od procesu s Miladou Horákovou nejrůznějšími funkcemi, nikdy nebyl méně než náměstkem! Ne že by svůj podnik vedl zle, našli by se horší… Odmítl však přejít na experiment, komu by se chtělo, dva roky před důchodem? Jako zkušený vedoucí pracovník věděl až příliš dobře, že se závod, zbavený opory koncernu, musí zhroutit! Odmítl převzít odpovědnost za něco takového, v Praze nějaký odstavený kůň využil jeho zakolísání a vyšplouchl ho. Generální ředitel Moulis na ministerstvu jen srazil kramfleky. Od té doby má Nájemník detašované pracoviště na generálním ředitelství, neurčitou pracovní náplň, služební telefon a ředitelský plat. Telefonu bohatě využívá. Vytáčí číslo za číslem a žehrá na poměry. Je bojovně naladěn. Nečeká na důchod! Čeká na obnovení kázně a pořádku. Čeká na svou rehabilitaci.

MUDr. Fügnerová-Klímová má pravdu: Pracoviště je vaším bojištěm! O něco se tam bojuje a je to jako ve válce… Jednou vyhrajete, jednou prohrajete… S tím jste se konečně smířili! Nic tak nepotěší jako vlídné slovo. Přestavba žádá oběti! S tím jsme se konečně smířili, ale naši válku, Ido, tu jsme prohráli oba! Tu válku se světem, už bojujeme jen proti sobě, jeden proti druhému…

Jako zdálky slyší Hedvičin hlas, ne, takhle už to opravdu dál nejde! Zajde za Bohdankou, obnoví staré kontakty! S Bohdankou si v celém kursu jógy nejlépe rozuměla… Jak jinak? Dvě hysterky jak vyšité, říká Viktor. Říkalo se, že miluje Fredyho… Ale Fredy lámal jiné na žíněnce za švédskou bednou, Bohdanka přestala chodit, Fredy začal chlastat… Oba spláchla voda.

S láskou je to mnohem jednodušší, než jak si Ida představuje. Pravda je drsná a prozaická: sameček si vyhlídne družku a hop, už jí sedí na hřbetě! Tak to je, bylo a bude. Žádná stříbrná hladina, žádná poezie. S tím se ty ale nemůžeš smířit? Ne, Ido, nikdy se nesmiřuj! Hleď vpřed, jak praví moudrá lékařka … To já jsem ten žabák, který ti sedí na hřbetě, shoď mne! Moc tě o to prosím. Začal jsem po bytě trousit špinavé svršky, aby si uvědomila, kdo jsem já a kdo je ona. Jednou jsem se odvážil pohodit v kuchyni i vajgla, šel jsem tím na nervy sám sobě…

Co radí MUDr. Klímová? Upnout se na vnoučata? Nebo na hroutící se podnik? Opatřete si zubní protézu a budete pro svého manžela stejně přitažlivá jako dřív! Havlíková prý si bere do postele paruku… To by Ida koukala, jak to jejího starýho dokáže rozvášnit! Představa rozvášněného Havlíka je pro Idu dokonale nechutná, nehledě k tomu, že to je vlastně nevěra… Idina logika je ohromující, ale idea to není špatná? Dostane paruku! Co to s ní asi udělá…

Hedvice by prý nijak zvlášť nevadilo, kdyby jí manžel zahnul… Copak Hedvika! Manžel je podle Hedviky zvíře, které potřebuje polidštit. Polidštit, to nevypadá zle: nechal bych se polidštit ráz dva! Určitě se musím seznámit s Hedvikou, to děvče nedělá s chlapy žádné štráchy. Kolik je jí vlastně let? Jen aby neměla hubené nohy, něco takového mne dokáže odrovnat. Ostatně: pro jednou! Člověk musí svému polidštění přinášet oběti?

Netušil jsem, že ženské spolu vedou takové nestydaté řeči! Svalnaté řeči paniček z posiloven, chtěl bych vidět Hedviku, kdyby ji ten její postavil před hotovou věc? Ida se trápí otázkou, zda jsem jí byl celá ta léta věrný… Je to vůbec pravděpodobné, ptá se sama sebe, a pak i mne… Že bych nikdy, při žádné příležitosti neselhal? Příležitost dělá zloděje, uvažuje Ida, nebo snad ne? Špenátová logika: věrnost jako počet pravděpodobnosti! To tu ještě nebylo -

Že se chovám galantně k ženám: to prý samo o sobě hovoří proti mně! Ovšem, kontrola ještě nezaručuje věrnost, o tom by mohl Jindra Vepřek vyprávět. Měl se svou milenkou dohodu, že se budou stýkat jen potud, pokud to nebude ohrožovat jejich manželství! Pokud jde o mne, co může Ida vědět? Už jen to, že si s „takovou” sednu k láhvi! To myslí Lídu a předvánoční besídku na katedře. Pravda, zůstali jsme nakonec sami dva… všichni někam spěchali… Co bych prý řekl na to, kdyby se uzamkla v kanceláři s Marešem a „vypíjela”? Co bych říkal… Chceš se uzamknout s blbečkem, uzamkni se. Což jsme byli uzamčení? Podle Idy ano…

A co Fredy? rýpne si Ida… To byl taky blbeček? Seděl jsem u stolu a lžičkou patlal v lógru jako nějaká kartářka, mluvili jsme spolu, jako když hraje šachy… Bílá dáma, černý král. Kdo je na tabu? Chci říci na tahu. Celé vánoční svátky jsme kolem sebe chodili jako kolem rozehrané kaše, chci říci partie. Přešel Nový rok a nebylo to jiné… Domácnost jako horká šachovnice! Jestlipak v tom lógru máš taky napsáno, řekla, jak to bylo tenkrát s Fredym? Nehnul jsem brvou. Doby, kdy mne tyhle řeči vyváděly z míry, jsou nenávratně pryč! Člověk si zvykne i na šibenici.

Občas Idu napadne, že už je vlastně stará, ale rychle tu myšlenku zahání… Ne, to není možné! Tohle tělo bude ještě dlouho obracet pohledy mužů! Nesmí se tomu poddávat, ostatně: není člověk tak starý, na kolik let se cítí? V životě jsem neslyšel hloupější větu. Ale budeš-li se řídit radami MUDr. Fügnerové, přežiješ vlastní smrt! Nasaď si brýle, vyceň umělý chrup… Poloslepý vrhám se na tebe v návalu stařecké vášně. A krajina za očima? Také já jsem země ve svých vlastních hranicích, země obehnaná ostnatým drátem, která se brání vpádu cizí mocnosti…

Městnané libido mne postavilo na práh dětského pokoje. Ida ležela a předstírala, že spí, šel jsem k ní a popleskal ji po rameni… Vybuchla, trhl jsem sebou, srdce se mi úlekem rozbušilo. Křičela, že to už nejsem já… Že jsem někdo úplně jiný! Také pláč byl zprvu předstíraný, pak doopravdy plakala. Zahryzla se do polštáře a kopala nohama, bylo to dokonale nechutné. Chladl jsem jako vypnutá žárovka a pomalu, potichu couval z pokoje, nedovřel jsem dveře a bez trepek tápal tmou do kuchyně, kde jsem se z toho šoku dával dohromady… Otevřel jsem ledničku a dělal pro svou duševní rovnováhu, co bylo v mých silách.

Seděl jsem v Mikulovské vinárně a přemýšlel, jestli mám sbalit tu našminkovanou holku, co sedí pod věšákem. Mnoho práce by to myslím nedalo? Třeba by mi prospělo, kdybych Idě zahnul, jistý pocit nadřazenosti není k zahození? Jednal bych pak s ní s pocitem převahy a trpělivě snášel její impertinence i pokřivenou logiku. Měl jsi špenát? Ale ovšem, ty můj pitomečku… Ty si nedáš?

Rozvod jsem po zralé úvaze zavrhl. Ida by to přežila, o to nemám obavy… Tyhle milující manželky (v tom má Viktor pravdu) bývají pod čepcem dřív, než rozvodový rozsudek nabude právní moci! Uhnat Mareše by jí určitě nedalo velkou práci… Pečovala by o jeho maminku, třeba by se podařilo dát ji dohromady s dědkem? Svatební noc stoletých: jak rád bych se podíval klíčovou dírkou!

Nikdy jsem Lídě nedal ani pampelišku! Dobře jsem udělal. Ach, ty hýždě obepnuté koženkou, kypré maso pod bestiálním rolákem! Měl jsem strach, že by mne uháněla, uháněla a snad i uhnala, co bych z toho měl? Incestní triáda by se rozpadla, byl by ze mne zase věrný manžel -

Sbalit holku není dneska zřejmě žádný kumšt. Větší problém je, jak ji dostat přes vrátnici? Vrátná se mnou okatě koketuje, tak kdy zas posedíme, pane doktore? Mám tady fernet, neměl byste chuť? Ne, to bych teda neměl -

Viktor varuje: Ono taky není žádný kumšt chytit kapavku, dneska! Studentky pedagogické fakulty by mohly vyprávět. Jedna taková epidemie najela přímo na dívčí kolej, prý v dálkovém kamiónu… Byla z toho menší aféra, jen docela malá. Jedna z postižených měla vysoko postaveného tatínka a věc se ututlala.

Do Mikulovské jsem přišel celkem náhodou. Chtěl jsem si dát dvě deci, pak jsem objednal celou láhev. S vínem začala do mých žil proudit čerstvá míza. Připadal jsem si svobodný a šťastný jako pavouk, který číhá na zatoulanou mouchu! Nevěra… Jak sladce to znělo mému uchu! Zrovna jako by vraždil.

Člověk snad opravdu může mít holku, kdy se mu zachce: pokud má dostatečně silný žaludek, aby snesl tři litry vína, jež ho smíří s realitou, nebo pohled na takovou krasavici! Bože můj, jak může existovat něco tak ošklivého? A pokud ano - proč to pouštějí do vináren?

Jako kluci jsme trhali mouchám křídla a se zájmem sledovali, jak se snaží vzlétnout. Kdyby existovali andělé, Bůh by jim jistě dělal totéž! Chápu ho. I mně jdou mouchy na nervy, hubím je, kde mohu. Když to vezmu kolem a kolem, jsem patrně jediný tvor v celém vesmíru, který ho chápe a tudíž po něm ani nic nechce. Doufám, že to oceňuje. Náš vztah je vztahem korektního odcizení.

Šel jsem kolem jatek, právě odváželi kontejnér s vnitřnostmi. Střeva se na korbě natřásala, kus se svezl přes okraj a na jeho konci se houpal ztuhlý výkal. Liberecká jatka jsou štíhlá secesní stavba se slunečními hodinami v průčelí. Zídka s ozdobnými sloupky, nad bránou svítí nápis KUPŘEDU! Vepři oddaně krouží kolem kaple správní budovy. Chápou, že jinudy cesta nevede a mimo tuhle hru není spásy. Secesní jatka jsou možná zvrhlost, ale mne to nijak nepobuřuje… Vyžaduji jen, aby něčím zakryli tu korbu se sračkami!

Už mám všeho po krk. Poměrů veřejných i soukromých, doma i na katedře. Intrik kolem funkce vedoucího katedry. Igorek běhá po úřadech, ani konzultace nedává… Kdo by taky konzultoval takového pitomce? Prý bude konkurs! Jestli se přihlásím? míní Lída. Na schůzi KSČ nějaký blázen navrhl Hroudu, raději budou mít ve funkci alkoholika, než by se vzdali svatých výsad! Ne, soudruzi! Nesmíme zradit ideály těch, kteří pro naši věc přinesli oběti nejvyšší! Koneckonců, Hrudka by byl ideální šéf. Možná i tu vlečku z Krásného Března by nechal zavést na katedru?

V konkursní komisi budou mít tak jako tak většinu straníci. Celý problém se smrskl do jednoduché otázky: Hrouda, nebo Klípek? Alkoholik, nebo denunciant? Že v každém případě zvítězím já (jak obmyslně tvrdí docent), je naděje, která se rovná pasti… Tak to podej, povzbuzuje Lída, je tu však ještě druhá možnost: že vstoupím do Strany a vedoucím katedry se stane někdo jiný!

Tenhle problém Lída nechápe. Diskriminace nestraníků? Jak by něco takového bylo možné? Každý má přece možnost vstoupit? Znám takové, kteří tuto možnost nemají… Rodná Strana je vytlačila ze svého těla jako hnis a výkal! Metafora je nepůvodní, pochází od Mistra z Husince…

Co jsem a co budu. Řadový asistent, manžel hysterické úřednice. Otec dcery, která se dříve či později rozvede… David ať si dělá, co chce. Ať si chodí v králičích kožkách třeba po Královské cestě, ale pak ať neleze za mnou! Prý: Víš, jak se říká Václaváku? Miloušovy lázně, haha, už dlouho jsme se tak nenasmáli. Kdo leze pod stříkačku, ať se nediví, že zmokne -

Vypil jsem půl litru a nabyl ztracené rovnováhy. Kariéra? Směšné! Zahledím se ke stolku pod věšákem a nemohu uvěřit svým očím… Sedí tam náhle holky dvě! Že bych zas jednou viděl dvakrát? Jedna je šerednější než druhá a žárlivě sledují klesající hladinu v mé láhvi… Co by dělal Viktor na mém místě? Vyzval by obě? Kolektivní sex je teď velká móda… Musím si pořádně loknout: zas dvě ženské!

Zmocňuje se mne touha odejít. Vsáknout, vygumovat se z vědomí lidí! Železná košile zvyku začíná tísnit. Začíná? Buď k sobě aspoň chvilku upřímný! Už deset let si připadáš jako v té pohádce o království jedlíků… Na stromech rostou knedlíky a jitrnice, ale nic nemá chuť! Všechno odporně vylouhované jako sójové maso. Tam za tím mořem píva… Tak tohle se vám, pane Werichu, nepovedlo! Četníci s protézami? Směšné.

Vsáknout, zmizet. Projít bránou na horním konci a vbořit se do světa bez závazků, kde mne budou obšťastňovat mladistvé cikánky, každý večer jiná… Láska přece není buď a nebo! Láska je nepřeberná klaviatura, která obsahuje bílé i černé klávesy, a mně se zachtělo těch černých, ebenově žhavých tónů! Propíjím se zvolna do otupělosti a udiveně se rozhlížím: kde jsou cikánky? Proč netančí kol mého stolu s věnci smetánky lékařské na hlavách? A co tu dělají ty zelené holky? Co tady dělám já…

JEN TADY, SOUDRUZI, TO DRŽÍTE PEVNĚ V RUKÁCH! stojí nad žlábkemzáchodku v Mikulovské vinárně… Nechal jsem za sebou vrchního bez tuzéra i zklamané pohledy obou holek, jimž přišlo líto litru tak zbůhdarma vypitého, a rázným krokem vrávorajícího krocana vyšel do ústeckého smogu. Ujel mi autobus, ale to mne kupodivu nerozladilo: není nad to chodit po svých! V sadech Sovětské armády jsem vytetoval morseovkou moči do bílého poprašku svůj monogram. N E. Ničím nepřerušovaný proud ekvivalentního ejakulátu pouštěl páru. Byl jsem šťasten…

Onehdy mne v konzultačních hodinách navštívila Vyšoustová. Prý jak jsem to na přednášce myslel s tím Fučíkem? Konečně aspoň náznak zájmu uprostřed hlubokého moře ignorance! Začal jsem objasňovat některé okolnosti vzniku Reportáže psané na oprátce a se vzrůstajícím znepokojením zjišťoval, že její pohled sjíždí od úst dolů, do míst, kde je pánská garderóba nejchoulostivější… Tam se zastavil, uhnul, opět vyhledal má ústa a znovu, jakoby proti její vůli, sjížděl dolů. Řekla, že to je zajímavé a že zas někdy přijde. Když odešla, zjistil jsem, že mám rozepnutý poklopec… Je to už senilita, nebo příslib do budoucna?

Seděl jsem na sedadle smrti vedle Idy a poslouchal novinky z Litotesu… Ředitel prý řádil jako černá ruka, zajímavé… Nebo ne? Žádná skříň prý před ním neobstála, běda, kde našel prázdnou flašku! Starý Bouček měl ovocnou šťávu v láhvi od griotky a ředitel nepřestal řvát, dokud ho ten chudák, z milosti boží přesluhující patnáctý rok, nepřinutil ochutnat… Myslíte, že se omluvil? Ještě práskl dveřmi.

Důvody jeho nervozity jsou zřejmé. Do podzimu se mají konat volby generálního ředitele, všechny závody se na to chystají! Jak by Generální ředitelství mohlo zůstat pozadu? V únoru proběhly volby delegátů volebního sboru… Na GŘ byl většinou hlasů zvolen Jindra Vepřek! Nestraník. Že by se rodné Straně situace vymykala z rukou?

Když Jindra chodil po kancelářích a hovořil se svými mandanty, vyřítil se ředitel jako rozzuřený býk a zahnal ho zpět na jeho pracoviště. Na drby máte dost času po pracovní době! Šel najisto, někdo z mandantů Jindru prásknul. Ředitel dobře ví, že úderem půl čtvrté stojí osazenstvo GŘ Litotes jako jeden muž u píchaček…

Soudruh Lenivec reagoval okamžitě. Zavolal si Jindru k sobě, byl podrobně informován. V první chvíli si Jindra myslel, že ho chce zastrašit, ale jak Lenivec pokračoval, zjišťoval ke svému údivu, že se ho snaží zlanařit proti řediteli! Tak přece je to pravda? Vzpomněl si, co se proslýchá… Dva nejmocnější mužové koncernu se rozkmotřili? Seděl v Lenivcově kanceláři, zařízené ostentativně nejnutnějším starým nábytkem, a bylo mu jasné: teď jde o všechno!

Postupně si skládal mozaiku událostí. Moulis se prý na podnikové dače napil víc, než je zdrávo, a dal průchod svým obavám z budoucnosti… Prý ho použijí ke špinavé práci, a pak ho kopnou do zadku! Aby udržel koncern pohromadě, na to jim je dobrý! Kolik ředitelů odvolal, kolika závodům zmařil osamostatnění? Dělal to v zájmu věci! Kdo ho po tom všem bude volit? Generál se přece nevolí…

Ztratil sebekontrolu a přidal něco ostřejšího. Lenivec se nemusel ptát, koho myslel výrazem oni. Nahlédl do temných hlubin ředitelovy duše a upevnil se v názoru, že tenhle hulvát je pro podnik nadále neúnosný. Změněné podmínky vyžadují skutečné odborníky… A co je Moulis? Rychlokvašák! Proto se Jindra musí rychle rozhodnout: Moulis, nebo Badouček?

Jindrovi se zatmělo před očima. Jméno Badouček slyšel prvně v životě, začal něco blábolit… Pokud by se mělo rozhodovat mezi těmito dvěma… Kdo však bude ten třetí? Na třetího kandidáta máme několik kandidátů, chvástal se Lenivec, jméno se včas dozvíš… Ale Moula (Jindra se zapotácel: to je konec ředitele!) se nesmí nic dozvědět, víš přece, jaký je to intrikán!

Co se změní, jestli se místo Moulise stane generálním ředitelem kádrová rezerva odněkud z Kostelce nad Stydkými Pysky? Z koncernového podniku Litotes se stane státní podnik Litotes, z generálního ředitelství ředitelství konsorcia… Jediné, co se opravdu změní, budou stavy pracovníků.

Ida bez prodlení zahájila záchranářské práce. Komplexní plán urychlení dalšího vzdělávání pracujících v podmínkách přestavby… Prý to musí být něco, bez čeho by byl podnik v etapě přechodu na experiment zhola nemyslitelný! Ostatně, k čemu by bylo doškolovací středisko? Zaměstnanci by chtěli saunu a bazén, já vám dám bazén! Marketing, management, informatika! Důležité je najít první tři slova: ostatní zařídí lektoři…

Lektory musí Ida volit pečlivěji než dřív, někteří už jsou opravdu zkompromitovaní… Kapitán ve výslužbě Fialka například! I Lenivec se usmívá, když kapitán Fialka vstupuje do přednáškové síně, tak co nám, soudruhu Fialko, dneska povíš? Nezapomněl sis statistickou ročenku? Dnes nebudou plynové masky? Při demonstraci navlékání plynové masky se lektor vešel do časového limitu, zapomněl si však přišroubovat k chobotu filtr… Jako uhranutý sledoval celý sál, jak smrtící plyn proniká do plic agresivního důchodce, pak zklamané vzdechy… Byla to, bohužel, jen simulace! V produktivním věku pracoval kpt. Fialka v kontrarozvědce, dnes v Socialistické akademii… Zlí jazykové tvrdí, že to vyjde nastejno.

Když kapitán Fialka otevře diskusi (znám to jako své boty), všichni zarytě mlčí: prý si pořizuje magnetofonový záznam! Podle mého soudu to nemá zapotřebí, pamatuje si všechno i bez záznamu… Ubíjí posluchače desítkami statistických údajů, není proti tomu obrany… Oni se nám, soudruzi, ti Sudeťáci množí! Odsunuli jsme jich dva milióny, teď je jich třikrát tolik! Agitovat v Liberci proti Landsmančaftu je jako nosit vodu do rybníka… Řada lidí přišla levně k vile, kdo by chtěl vracet? Vzali by i to, co nepostavili…

Někteří lidé tvrdí, že se civilní obrana přežila, ale s tím nemůže kapitán Fialka souhlasit… Není snad výbuch nálože na Krajském národním výboru v Ústí nad Labem zářným příkladem její aktuálnosti? Kdo ví, kdo to tam dal, ozvalo se z auditoria, a kapitán Fialka se vztyčil: Kdo to byl?

To právě nevíme, ozval se týž hlas… Byl to Jindra Vepřek. Přišel v náladě a přenáší hory. Až vystřízliví, zas bude podávat rozvázačku. Teď si troufá s bradou vyzývavě dopředu, jako disident, ale ze židle nevstal… Vy to snad víte, pane kapitáne? Fialka, který přeslechl, že mu říká „pane”, něco zamumlal, to že neví nikdo, ale však my na to přijdem… Jestli to nebyli Sudeťáci, řekl Jindra a lidé v jeho blízkosti vyprskli smíchy. Fialka nereagoval a pokračoval v přednášce o protiradioaktivní ochraně.

Sálem proběhla vlna udiveného šumu. Ještě před rokem vyvolala pouhá zmínka o Černobylu vyražení pěny v koutcích úst kapitána ve výslužbě Fialky! Kdo se opovažuje (volal) zpochybňovat bezpečnost sovětských mírových reaktorů? Kdo věří imperialistické propagandě? Kopl by do držky každého, kdo poslouchá Hlas Ameriky, jsou to lži, sabotáž a diverze! Po tak důkladném objasnění se už nikdo na nic neptal. Většina účastníků IPV (Ideově politická výchova) nabyla dojmu, že žádný Černobyl neexistuje, a pokud ano, jistě se tam nic nestalo! To bylo před rokem. A dnes? Že by se Straně situace opravdu vymykala z rukou?

Když Ida odchází ze školení kpt. Fialky, má utkvělý pocit, že se na ni na chodbě vrhne bojůvka Landsmančaftu a počne ji tlouci sochory. Většina kolegů se obyčejně odpotácí nejkratší cestou k fernetu. Ne tak dnes! Shromáždí se kolem svého delegáta, ten září a rozdává rozumy. Kapitán ve výslužbě se tiše vytratil. Co se stalo? Kam se poděla jeho zběsilá energie? Umdlel z neutuchajícího boje proti molochovi kapitalismu? Dolehla i na něj přestavba? Jindra už po zbytek dne z opice nevyšel.

Až ředitel uvidí Idin plán, rozmyslí si dobře, co udělá! Jako bych ho slyšel: Díky soudružce Němečkové náš koncern přežil! Kde jste byli vy všichni, když jsme se hroutili? Kde, ptám se? Chlastali jste v kantýně, kritizovali… Jen soudružka Němečková, samojediná, se dala do ztraceného boje! A ona, soudruzi, ten boj vyhrála! Ida se červená a klopí oči. Členové ROH tleskají a nenávidí ji. Školí se, až z nich pot teče, ani saunu nepotřebují! Ze všech jsou teď díky mé ženě odborníci na svých místech.

Z ředitelovy razie vyšli údajně nejlépe notoričtí opilci. Paradox je jen zdánlivý: jsou totiž vždy připraveni! Prognostik Brambůrek nosí placatici v náprsní kapse, ing. Koťátko ji schovává do bonsají. Ředitel by neměl hledat flašky, měl by nechávat dýchnout! Je to snad problém, při jeho stycích s Veřejnou bezpečností? Pár dýchnutí, a hned můžeme snižovat stavy! Jindra uzamkl skříň, narychlo vystavil sám sobě propustku a dal se na kvapný ústup… Jeho skříň připomíná výkupnu lahví.

Nejhůř prý dopadla Zdenička. Tu znám, stála by za hřích… Trápí ji zažívání, chuděru, měla za oknem pivo… Ředitel, který se vracel z neúspěšné výpravy, to přijal s nevybíravým povděkem. Ze sekretariátu se rozlehl sklepní ryk, pak se polstrované dveře rozletěly, Zdenička dorazila na Výchovu a vzdělávání celá uplakaná… Co si (prý) ten hulvát dovoluje? Ať se podívá do svého baru, ožrala jeden, každý ví, že když se vrací z flámu domů, třesou se v paneláku schody! A co vypijou ti jeho kamarádíčkové z ministerstva, to ví jenom ona, Zdenička! Utírala si nos a Hedvika přikyvovala, kdo by věřil, že je tak vypečená? Uvařila kafe, nalila Zdeničce žitnou a ona ve slabé chvilce mezi střízlivostí a vystřízlivěním přiznala, co po ní ředitel chce… Milostné návrhy? Směšné. Chce, aby mu říkala, co se říká! Ona to odmítla, jak jinak, ale co kdyby na jejím místě seděl někdo se slabším charakterem? Od té chvíle je Idě jasné, odkud ředitel bere informace…

Krátce nato prý Moula zvadl jako májové kvítí. Náměstkové ho patrně upozornili, že podobnými akcemi ztrácí i poslední přívržence, pokud ještě nějaké má… Jazýček na vahách veřejného mínění se výrazně vychýlil ve prospěch ing. Nováka, nejúspěšnějšího ze třetích kandidátů… Novák je absolventem místní Sorbonny, kterému nemůže dát s čistým svědomím hlas ani kantýnská! Moulis, který se zdánlivě stáhl do ulity, vyvíjí vražednou aktivitu. Neuvěřitelnými intrikami (prý ho to stálo deset lahví prvotřídního koňaku!) se dohmátl pravdy o kosteleckém Badoučkovi a chce ho poslat na stavbu textilky do Zwuowambwadzu! Zbývá tedy Novák…

Zajímavé: vymyslel si ho sám Moulis a měl to být neškodný soupeř. Lidé však nejsou ochotni po dvaceti letech bezpráví a ústrků snášet nové utahování šroubu, a už vůbec ne od jedněch a týchž lidí! Teď, když přestavba dospěla do sladkého bodu rovnováhy… Reálný socialismus pro nás představuje právě ty láhve v šuplíku a klepy v kantýně, z tohoto hlediska by byl Novák ideální ředitel?

Jindra Vepřek, který jde do finiše se stavbou rodinného domku, žhaví telefonní linky a nepokrytě agituje za Novákovo zvolení… Včera po ideově politickém školení mu před celým fórem blahopřál k vítězství v předvolební kampani! Nutnosti rozmístění jaderných zbraní na území ČSSR nevěnoval pozornost…

Ve zpětném zrcátku sleduji párek stopařů, jezdím si teď do Ústí jako pán… Když mohou jiní, proč ne já? Jsem přece svobodný člověk! Či snad nikoli? Domů se vracím, kdy se mi zachce, většinou když potřebuji čisté prádlo. Abych byl upřímný, už netoužím po teple rodinného krbu! Kde jsou ty bolestivé záškuby ve varlatech, po návratu domů kdysi tak frekventované? Celkem tedy žádná sláva. Doma (silnice za mnou) jako na fakultě (kilometry přede mnou). Mám být proto nešťastný? Přestal jsem si připouštět realitu k tělu -

Není radostný pohled na ten český sever… Krajina suchá, vyrabovaná. I tam, kde ještě rostou stromy, jako po nemoci. Zhojí se někdy její kůže? Odřená na holé maso, s vykuchanými a stále bujícími metastázemi. Hnědouhelný revír pokročil k samým hranicím krajského města a hrozí pohltit předměstí s koupalištěm. Tam jsem poprvé spatřil Lídu v plavkách! Mazala dětem rohlíky sýrem a její prsy v hlubokém předklonu visely, těžké a šťavnaté jako dvě hrušky…

Vlhký čpavý vzduch se táhne labským údolím. Město se zvolna mění v latrínu. Při inverzích mlha houstne na úroveň kondenzovaného mléka, autobusy nejezdí a lidé nechodí do práce. Kdesi v podzemí našeho veřejného života se aktivizují skupiny nezávislých… Prý se chystá ustavení Strany zelených! Aspoň Viktor to tvrdí. Že by nálož do dvorany KNV položili Zelení? Proč ne? Nemáme snad Úřad pro životní prostředí na Ministerstvu vnitra?

Nálož vybuchla ve dvě v noci. To je doba, kdy se mění zimní čas na letní, vlaky nejezdí a opilci jsou dávno v posteli… Že by tradice Komenského? Že by teroristé v Čechách byli humanisty? S.K. Neumann by měl radost: anarchokomunisté v severních Čechách nevymřeli! Objevují se další nálože, tentokrát za bílého dne, za plného provozu dopravních špiček… Vyděšené maminky žádají pro viníka trest smrti! Většinou se ovšem jedná o excesy zvlčilých školáků, jimž nevoní škola. Mínění veřejnosti není jednotné. Co si o tom myslím já? Nic. Co bych si měl myslet?

Podle Viktora je věc jasná: Státní bezpečnost chce vyvolat atmosféru strachu! Nezačala s tím snad KSČ už před Únorem? Jak to mám vědět. Nečtu bláznivé samizdaty, nemám rád tyhle knihy na jednu noc! Viktor čte třeba do rána. Pak si uvaří kávu a jde na přednášku, také jsem býval mlád…

V Litoměřicích byla zajištěna skupina delikventů, kteří se chystali vyhodit Sechezu do vzduchu semtexem… Dva z nich byli aktivní chartisté, Viktor se smál, až se za břicho popadal! To prý jim nespolkne ani malé dítě! Nevím, Viktore, ale tak blbí asi nejsou… Ostatně, proč by někdo z Charty nemohl odporovat zlu násilím? Nehlásí se přece všichni k Chelčickému?

Vymknuta ze svých kloubů, doba šílí, naříká na stránkách časopisu Kmen básník Karel Sýs… Co si má počít Newton, když se neurodila jablka? Propadá neutěšeným vizím! Očekává se změna vlády. Jsou, kteří tvrdí, že by nás inženýr Čuba vyvedl z naší nynější krize. Československá slušovická republika, ani zkratka by se nemusela měnit! Nevím: proč ne rovnou Babinský? Tak jako tak ho dříve nebo později musejí propustit na svobodu… O dru Husákovi se říká, že se už jen modlí v hradní kapli a kouří. Chudák! Nikdo mu nechce uznat, že nás uchránil před gilotinou!

Hradní kapli mu závidím, má ji jen pro sebe. Kolikrát bych zašel do kostela, padl na kolena a plakal, jsem však nenapravitelný estét: vadí mi tam lidé! I když se mi zrovna nechce plakat, ruší mne. Pane Bože (říkám si pro sebe tiše), dej, ať ten náš pitomec dostane rozum! Zařiď, Bože všemocný a vševědoucí, ať se do ničeho nezamotá! A také zařiď, ať si Ida někoho najde… Někoho, kdo je lepší, spolehlivější než já a vidí za vším hlubší souvislosti, ať se pro nás pro všechny, k obecné spokojenosti najde vhodná endoprotéza!

Opět závory. Vzal bych tě, chlapče, ale nemohu… Možná už za zatáčkou mává s palcem nahoru přirozená blondýnka s vlasy rozhozenými po celé šířce zad! Možná už v příští vesnici čeká mladistvá cikánka, která nutně potřebuje odvézt do lesa! Začíná pršet. Je mi tě opravdu líto.

Svěřil jsem se Viktorovi se svými obavami o Davida. Aby se nezapletl s podpisovými akcemi, Havla stejně nepustí… Ke všemu ta „cesta do pravěku”! Viktor zpozorněl, ale podpisové aktivity ho tentokrát nezajímaly… Cesta do pravěku? Co to je?

Příliš pozdě jsem si uvědomil svou chybu. Skákal, pitomec, nadšením do stropu! Nechat prý takovou akci bez psychologa znamená mrhat drahocenným materiálem! Rovněž možnost odžít si (Bože můj, co je to za slovo?) s partnerkou ještě před svatbou nižší vývojové etáže (Kriste Pane!) je prý samo o sobě k nezaplacení! Na Západě jsou takové komunity běžné…

Nedávno přišel na kolej s dvěma metry trikolóry… Nejpozději dvacátého osmého se to prý zlomí! A že prý definitivně. Co se zlomí? Kdo to zlomí? Neklidní duchové zachycují sebemenší poryvy vánku v nehybném kulovitém jsoucnu. Benda, Sýs. Tomu se říká: kulové s přehazovačkou! Vzhledem k neklidné (?) politické situaci by Viktor Bedna navrhoval jedno: aby se expedice konala mimo území Československa! Jsem vůl a volem zůstanu.

Jedno je jisté: mezi mými posluchači někdo spolupracuje! Docent si mne tentokrát nezavolal na koberec, vyřídil to taktně mezi dveřmi! Prý taková drobnost, ale musí mi to říci… Jedná se o báseň Václav, Havel a Tábor. Nemíní tady (mezi dveřmi) rozebírat, proč jsem věnoval tolik času právě protihusitské skladbě, ale o to teď nejde… Dávejte si pozor (nabádal docent Hovnoznal) nejen na to, co říkáte, ale také jak to říkáte: aby nedošlo k nedorozumění!

Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil. Václav Havel a Tábor, to by se mohlo vykládat jako skrytá agitace? I na naší fakultě se už objevily podpisové archy, neslyšel jste? Ne. Jak bych mohl? Slyšel jsem jen o kapavce!

Lída Havelková prý někoho má. Poznala ho během zimní rekreace ROH na horách. Házela tam kyčlemi za nevinného oddechování svých dětí, které tak vroucně miluje, na nic nebrala ohled! Tělo přec žádá své? Jsem magor, totální pitomec! Vždyť jsem to mohl být já, kdo vrní blahem mezi jejími stehny…

Bože můj, kdybych tak já byl na těch horách! Ani si nechci představovat, co (by) se tam dělo! Horké kýty laně a bublající bahniska tropického pralesa, nikdo mne nepřesvědčí, že jsem byl pro ni pouhý kamarád! Koho zvala na kávu, od koho se nechala brát kolem pasu? Měkké, kypré maso… Nejraději bych si nafackoval.

Děčín. Přejíždím Labe po monstrózní nadúrovňové křižovatce. V hlavě si rovnám fakta k dnešní přednášce z teorie literatury. Spustil se déšť a stěrače rozmazávají panoráma děčínského zámku. Kdesi uvnitř: posádka spojeneckých vojsk! Začnu obecným rozkladem o struktuře. Přejdu k Mukařovského definici estetické funkce. Co tím myslí, že je průhledná? Celkem vzato je to pitomost, nebudu to příliš rozebírat…

„Změníme-li jazykovou nebo kompoziční strukturu díla, má to sice někdy i velmi citelné důsledky, avšak změna tematické stránky by měla důsledek daleko závažnější.” Konec citátu. Moc rezignuje na styl, ten je z jejího pohledu irelevantní. Nejde tu (tedy) o nic menšího než o snahu vytvořit teoretické předpoklady pro mocenské ovlivňování literatury!

Jsem zvědav, zda se zvěsti o mé přednášce donesou k docentovi! Studenti se šťouchají loktem, když procházím kolem nich k WC, podívejte, to je štráda, ten říká, co si myslí! Je opravdu nutné něco podepisovat, aby se člověk postavil na správnou stranu? Jako by svět byl barikáda…

Vjíždím do slzavého údolí. Zapálím si cigaretu, abych přehlušil zápach, který se vznáší nad vodami. Dnes teprve (už) druhou. Ida nám nějak ožívá, sleduji to s jistým znepokojením… Zas někde chytla echo, pořád něco mele o nějakém hormónu smrti! Kdyby se prý podařilo izolovat hormón smrti (je přesvědčena, že smrt je něco jako vyrážka), mohli bychom se dožít až tří set roků…

Chudák Ida! Už jí nestačí ani těch sto padesát, sedí u dědka, krmí ho ovesnými vločkami a čeká na zázrak… A děda povstává, jarým okem přehlédne sídliště a řekne: Děti moje, cítím takovou sílu, že bych mohl panelové domy přenášet! Je to chudák a Ida nedokáže pochopit, že smrt by pro něj byla vysvobozením.

Všichni jsme chudáci! Támhleta slečna, co se krčí v dešti, taky. Přišlo mi jí líto, jak se tam choulí u pangejtu, jako myška, malá zmoklá myš… Couvám a otvírám dvířka. Kam to bude, slečno? Pravým okem registruju její tělesné parametry a uvažuju, zda položit ruku na šajtrpáku nebo rovnou na její stehno. Pak se rychle vzpamatuji. Je to Vyšoustová, k nepoznání znetvořená deštěm…

Zima prošla blátem kolébavou chůzí kachny a Nisa se valí, špinavá a čpící jako vždycky… Ze všeho nejdřív vyrašily jehnědy jív, pak kočičky a drobné lístky kaštanů. Příroda pod příkrovem vlhkého smogu se chystá k novému životu. Ptáci zpívají, až se paneláky třesou, a lidé dospívají k novým rozhodnutím. Má duše se nadechla k novému životu. Ida vzdychá a teskní po všem, co nelze vrátit. Po dědečkovi zbylo jen pečlivě ustlané lůžko…

Dřív jí stačilo tak málo: tak málo, aby byla šťastná! Procházky údolím Nisy pro ni představovaly vrchol štěstí. Chodili jsme kolem špinavé řeky a těšili se na večer, až děti usnou a my si spolu lehneme pod jednu deku… Byla jako hormonální nova! Cítila mé koleno mezi svými a celá se otevřela, naráz, jako květ lilie na zrychleném snímku… Já býval ohleduplný a něžný, proč se teď chovám jako popelář? Vysypaná leží na své půlce manželské postele, takové věci mi ona říká před spaním -

Jako vzor dobroty a ctnosti uvádí Bohdanku. Tu starou pannu? Bůh tě ochraňuj. Bohdanka je šťastný tvor: vždy se vším smířená! Ida by ještě chtěla zažít pocit, že je někomu a něčemu užitečná, ale to je podle Bohdanky největší chyba… Ida prý proto tak lpí na věcech tohoto světa, že ještě nezažila skutečný úspěch: ten vnitřní! Bože můj. Co to je? Ať prý si Ida vyslechne Radimovo kázání a oddá se meditaci… Koho se dotkne blažená mdloba světa, je nadobro vyrovnán se vším! Tak to je snad jediná věta, kterou jí věřím -

Proč bych to nezkusila? říká Ida… Fredy taky kázal! Nebo ne? Ale dřív - dřív bylo všechno jiné! Jak uvést v soulad vzpomínky se skutečností? Jsou to titíž lidé, mezi kterými žije? Manžel (to jako já). Kolegové. David na cestě do pravěku! Zuzana nás přivádí k zoufalství oba. Když jsme se ptali, jak to u nich doma vypadá, řekla, že už ho má plné zuby. To jako manžela. Řekl jsem: Ale Zuzanko, maminka mne také má plné zuby, a nerozvádí se! Ida mne sežehla pohledem jak suchý trávník, toho dne už na mne nepromluvila -

Také město bývalo jiné, ano… Celá fronta domů nalevo od radnice byla stržena, nešlo už ty domy zachránit. V osmašedesátém najel do podloubí tank, dva lidi zabila zřícená klenba! Stál jsem tenkrát několik metrů od toho a připotácel se domů v šoku… Od té doby domy chátraly. Teď už stojí nové, také Liberec se dnes pyšní pěší zónou! Rozkvetla barvami jako divadelní kulisa, je něco odpudivého v těch barvách! Povinná radost. Jásání. Stále si na něco hrajem! Falšujeme originály a nasazujeme nové fasády, ale podstata? Mokvající make-up rozpadajícího se města! Plíseň vylézá ze zatopených sklepů. Opravená průčelí strupatí a šednou. Zdi se neznatelně chvějí a pláčou. Domy se rozkročily jako opilí starci a propadají se do sebe…

Když projdu průjezdem v jásavé fasádě na dvůr, spatřím Liberec… Starý a nefalšovaný Liberec, Liberec svého dětství. Liberec kamenných dvorků, kůlen a dřevěných pavlačí, starý, dobrý, od věků rozpadající se Liberec… Stojím až docela vzadu u rozsypaných popelnic a dýchám jeho atmosféru. Tam, tam v té uličce mi maminka koupila první knížku! Byl to antikvariát. A tady jsme kupovali vánoční stromky. První rande, pak s bruslemi na zimní stadión s ledovou plochou rozmočenou deštěm. První tajná cigareta. Ticho. Hluk z ulice, ticho. Já…

Konflikt mezi Lenivcem a Moulou se vyhrotil do té míry, že už je zřejmý i nezasvěceným. V kancelářích, na chodbách, v kantýně, v prostředcích hromadné městské dopravy se mluví stále o tomtéž… Dokonce v podchodu metra na Václavském náměstí duní Lenivcovo jméno! Jindra to slyšel na vlastní uši. Že bych něco podobného zaslechl já, nemohu říci. Svět žije dál ve znamení zdánlivých pohybů, jako Parmenidovo kulové jsoucí…

Ředitel má teď docela jiné starosti než myslet na Komplexní plán urychlení dalšího vzdělávání pracujících v podmínkách rozvinuté socialistické společnosti… Ještě se mu nepodařilo zlomit kosteleckého Badoučka, který odmítá nastoupit jako stavbyvedoucí do Zwuowambwadzu, i když se údajně platí v dolarech! Prý se bojí HIV a revoluce. Moulis chtěl proti Badoučkovi použít hříšky z minula (prý není tak docela jasné, jak se zachoval v krizových letech), ale kádrové materiály zablokoval Lenivec. Tak se to dělá: tím větší pak bude Badoučkův vděk…

Doktor Nájemník je ve dvojím ohni. Je zavázán řediteli, a nechce si pohněvat předsedu. Oběma je přitom nucen k horečné aktivitě. Začal tedy zatahovat sítě svých dřívějších známostí, není však docela jasné, kdo v nich uvízne… Žhaví telefonní linky a proslýchá se, že Badoučkovi bylo nabídnuto místo na ministerstvu… To Lenivce zle pohněvalo. Kdo vymohl Nájemníkovi místo na Generálním ředitelství? A tohle má být vděk? Nájemník se polekal a vysvětlil věc tak, že by na ministerstvo mohl nastoupit soudruh Moulis… eventuálně! Soudruh Moulis se to doslechl a zrušil Nájemníkovi přímou linku. V jeho podniku proti němu nikdo intrikovat nebude!

Všechno je to špína a lež, špinavá, prodejná politika! horlí Ida… Pomalu ale jistě jí na tom přestává záležet. Má být nezaměstnaná? Bude nezaměstnaná! Má zametat ulice? Bude zametat ulice! V životě přece záleží také na jiných věcech? Co radí Bohdanka? Ida stojí na Ještědu a začíná tušit, že se někde stala chyba… Osudná chyba, ale kdy a kde? Kdo ji udělal? Opírá se o dřevěný kříž. Ten, který trpěl za všechny lidi, shlíží do údolí. Město tam kouří a neslyšně pulsuje, a on se dívá a mlčí. Také Ida mlčí. Je tu sama se svými starostmi a utrpením. Jak jinak, když jsem nedorazil na víkend?

Až tam, nahoře, si uvědomila, že trpí… A nemá to nic společného s podnikem ani s manželem (že by šla do sebe?), to bolest, universální a kosmická bolest si jako břečťan hledá oporu, po níž by se vyšplhala ke světlu… Suť se zvolna řine z obnažené hory, kleč vzpíná ruce mrzáka k nebi. Ulicemi kouřem dýmajícího města prolézá němý had, ale není to řeka Nisa… Jsou to lidé! Za mír se přece musí bojovat? Neubráníme mír bez jaderných hlavic! Proč mlčíš, hade? Promluv!

Zaměstnanci GŘ Litotes byli zpacifikovaní předem. Soudruh Lenivec několik dnů obcházel pracoviště, diskutoval, vysvětloval, přesvědčoval… Nehrozil, téměř prosil. Samozřejmě, že s rozmístěním nikdo nesouhlasil! Je to šílenství, řekl opilec Brambůrek… Byla to dosud jeho jediná spolehlivá prognóza.

Lenivec zvedl telefon a sdělil na Okresní výbor strany, že na pracovišti je klid. Zaměstnanci Generálního ředitelství Koncernového podniku Litotes disciplinovaně přijali historickou nutnost! Brambůrka zapřel, je to i jeho vizitka…

Kristus smutně shlíží z vrcholku hory. Usmál se, nebo se to Idě jen zdálo? Z kříže ční hromosvod, ale i ten už je zbytečný… Pokud uhodí, uhodí do věže kovového chrámu! Ostatně, co tady zmohou hromosvody? Takové prostředky nás před apokalypsou neochrání! Ubohý Perune, bože mých předků. Je konec neodvratný? Na město ulehl fialový příkrov: Pilátovo roucho! Pod ním jaderné hlavice Římanů -

Blíží se období globálních katastrof. Pralesy, ty zelené plíce Země, padají pod ječivým náporem motorových pil. Brzy bude sklenice čisté vody dražší než víno! NÁŠ URAN SLOUŽÍ MÍRU! Ida má strach… Nechce umírat pod kobaltovou bombou! Podzemní výbuchy, tíha městských aglomerací a gigantických vodních nádrží narušují zemskou kůru. Země už nás neunese! Freony srší do zdevastovaného ovzduší a prohlubují ozónovou díru. Všichni se dusíme pod obrovitou vývěvou, která nám zvolna odsává poslední zbytky kyslíku… Náš konec je neodvratný! Tak pravila Ida -

Když poprvé stála na Ještědu, byl vzduch průzračný a stromy zdravé, za jasného počasí jsme viděli pouhým okem Sněžku… Krajina směrem do vnitrozemí se nořila do radostného světla. Stuhy slunečního jasu, podobné mihotání barevných vitráží, se šikmo kladly do luk mezi potemnělými chlumy. Kavyl šuměl a stromy mlčely. V dálce vznešená silueta Trosek, blíž k hoře směrem na jihozápad hamerské jezero… Jako by to bylo včera! Člověk řekne: dvacet, čtyřicet let… Jako by si mazal chleba máslem! Čas běží a on ho sotva vnímá. Jsem mladý, říká si, stále jsem mladý, ještě… Jako by chodil se zavřenýma očima! Jednoho dne se rozhlédne a zjistí, že tu jsou ještě nějací jiní mladí, kruhy v uších, kamaše pod sukní… Jsou příšerně hluční a na nic neberou ohledy. Kde se tu vzali? A kam se poděly moje děti… Pravila Ida.

Štěstí je stav, kdy je člověku moře po kotníky. Ani nevíš, a začneš potit krev! Abys vychoval děti, dostal je na školu. Abys je zajistil. A oni - všechno berou jako samozřejmost! Byla to pro nás samozřejmost? Když si jen vzpomene, jak byla šťastná, že z kohoutku teče teplá voda! Byla na vrcholu blaha, že máme byt, čtyři stěny, podlahu, strop. Pořád jsme z něčeho měli radost, pořád se na něco těšili! Ne, Ida nebyla jako dnešní maminky, unavené z vlastního mládí… Jen tatínka, abych byl upřímný, svou neutuchající radostí unavila! K smrti mne unavila, ale to neříká…

Zvolna, potichu vyslovuje svůj Óm, vznáší se jako neviditelná vibrace nad libereckou kotlinou. Končí-li život neodvratnou smrtí, může být jeho smyslem štěstí? Ida už ví, že štěstí vypadá jinak, než jak si ho až dosud představovala. Už jí nestačí malé kuchyňské radosti, už jí nestačí nedělní výlet! Co by chtěla? Ida hledá absolutno!

Ve zpětném zrcátku sleduju prskajícího trabanta a uplynulý týden, nestálo to za mnoho… Doma (silnice přede mnou) jako na fakultě (kilometry za mnou). Cesta samá zatáčka a stažené závory, stopařky však po krvavé storry na trase Děčín-Nový Bor jako by vymřely… Pokud se stopuje, pak ve dvojicích. Většinou tvoří jejich rovnou polovinu osoby mužského pohlaví…

Lidunka se nám zcela odcizila! Už spolu nevysedáváme u kávy a igráčků nalačno, jen docela malinkýho, pane doktore, no tak, nenechte se pobízet, když malinkýho, tak dvakrát… Přiblble se hihňala, bylo to rozkošné! Naše tekuté pouto nejen že se nestalo ještě tekutějším, ale přímo naopak: vyschlo nenávratně! Bokovka ze zimní rekreace ROH se ukázala jako perspektivní vztah.

Na obědy teď chodí nepravidelně a sama. Pokud obědváme spolu, je to nudná záležitost. V průběhu pracovní doby žhaví telefonní linku, takže se na katedru nikdo nedovolá… Představte si, pane doktore (chová se teď ke mně s přezíravou ironií, a když mi to chce dát vyžrat, vyká mi jako v předintimních dobách), představte si, že se mi vrátil manžel! Jak se dozvěděl, že někoho mám (to s výrazem zadostiučinění), přiběhl jako s keserem!

Zeptal jsem se (tykaje jí neurvale jako v dobách intimních), kam chodí na ty výrazy… Zdalipak ví, že keser je podběrák na ryby? Představa Liduščina manžela, jak běží domů s podběrákem na ryby, mi nepřišla zrovna přiléhavá. Opravdu? žasla beze všeho předstírání… Já myslela (koketní zahihňání do ručky), že je to něco jako „průjem”? Odešel jsem od oběda s jistým zadostiučiněním. Snad má pravdu Ida: velký prsa, nízký čelo! Chce se vdát, a chce to za každou cenu. Neměl bych chuť skončit v tom jejím „keseru”, ať už tím míní cokoli!

Pevná ruka docenta Hovnoznala povolila ve stařeckém třesu otěže, něco se v tom člověku zlomilo… Když se odvážil Lídě vytknout neúměrně zvýšené výdaje za telefon, zpražila ho, samoživitelka, jak malého kluka! Chudák docent. Nejspíš si ve výpadku mezi dvojí dřímotou neuvědomil, co všechno se změnilo? Že doba vymknutá ze svých kloubů šílí a on už zastupuje jenom sám sebe! Ono to není jen tak, zastupovat sebe. Podřimuje ve své kanceláři a na katedře zavládla idylická monarchie. Chci říci anarchie. Bdělost informátorů ochabla. Jsou dezorientovaní. Nevědí, koho informovat, a hlavně: o čem?! Pokud se vyhnete vedoucí úloze KSČ, můžete tvrdit cokoli.

Moje přednáška o struktuře literárního díla dokonale zapadla. Zato Hroudovy vtipy si vypráví celá fakulta! O Gorbačovovi. O Brežněvovi a Černěnkovi, celá pohřební trilogie z toho nakonec byla! Jak rád bych se s Hovnoznalem utkal v otevřeném boji! Jak rád bych mu vrazil loket do břicha. Avšak snažte se otevřít oči někomu, kdo spí? Bojujte proti někomu, kdo neklade odpor? Jako by člověk udeřil do zavěšeného hadru!

Ve zpětném zrcátku vůz západní značky… Ida se nakrucuje, v poslední době o sebe nějak dbá! Že by kvůli mně? Přišla od holiče a ví, že jí to sluší. Její zadek v sukni si v ničem nezadá s pozadím naší sekretářky. Představím si tu sukni vyhrnutou… Idina nahá oblost nestydatě vystrčená na žíněnce za švédskou bednou. Sevřu volant a sešlápnu plyn. Na vteřinu zavřu oči a obraz zmizí. Když se znovu podívám do zpětného zrcátka, vidím jen prázdnou silnici.

V Sovětském svazu se dějí zázraky. Ve Voroněži, družebním městě Liberce, přistáli Ufoni, na vlastní oči je vidělo sto padesát svědků čekajících ve frontě na vodku! Ve všesvazové televizi vystupuje lidový léčitel. Žádný troškař, uzdravuje po miliónech! Škoda, že nechytáme signál z Moskvy… Křivonohá Bohdanka o tom dokáže vykládat celé hodiny. V naší kuchyni, samozřejmě.

V Baku se objevilo mluvící slůně. Jmenuje se Batyr a hovoří v jednoduchých větách… Batyr je chlapík! Dej slonovi vodu! Pavlovovští psychologové vysvětlují tento ojedinělý jev syndromem psychické deprivace. Slůně záhy osiřelo, následkem čehož přilnulo k náhradní lidské matce tak silně, že začalo mluvit…

Zpráva v odborářském deníku Práce způsobila v laické veřejnosti rozruch. Čtenáři v Československu by rádi věděli víc o mluvícím slůněti! Existují nějaké materiály? Záznam hlasu, film? Lze se slonem pohovořit osobně? A jakou řečí mluví?

ČTK zapřísahá veřejnost, že nejde o kachnu: přejala zprávu z TASSu! Není to snad dostatečná záruka? Na důkaz pravdivosti svého tvrzení otiskuje deník Práce fotografii mluvícího slůněte…

Lobotomie platí v Sovětském svazu nadále za pokrokovou metodu psychiatrie. Poslal bych tam Viktora místo bráchy, třeba by s ním něco svedli? Od té doby, co se vrátil z kursu psychotroniky, začínám mít nepříjemný pocit, že už to leze i na něj!

Prý mi přivezl malý dárek… Co že to je? Nechal mne prostřednictvím fotografie zdravotně vyšetřit! Léčitel se jmenuje Mizera a spolupracuje s našimi předními klinikami. Zda jako diagnostik nebo pacient, zapomněl dodat. Mizera dospěl k závěru, že mám zvýšený krevní tlak a hladinu cholesterolu, což patrně souvisí se špatně fungujícími játry… Podstata je naproti tomu čistá. Viktor by teď potřeboval, abych si zašel na komplexní vyšetření, na to mám přece v rámci bezplatného zdravotnictví právo? Když to udělám, mám u něj láhev stoličné vodky…

Nevadí mi ani tak to, že mě nutí běhat po doktorech. Ostatně, za flašku vodky třeba každý týden, ani nemusí být ruská… Vadí mi však, že věří tomu Mizerovi! Jako by mne odepisoval, není už čas, abych si sháněl hrobku? Na hřbitově ve Šlikově ulici jsou krásné hrobky, po Němcích, přímo u zdi… S litinovým deklem a tepanou mříží, oni měli rádi pompu! Co by na to řekla Ida? Tak jsem, miláčku, koupil hrobku! Nechceš nahlédnout dovnitř?

Liberec je tady a Idin zadek narůstá do rozměrů filmového plátna. Spát s oběma, slyším Viktorův hlas, a dělat to tak dlouho, až nebudeš vědět, komu vlastně zahýbáš! Něco ti řeknu, Viktore… S tím Mizerou jsem ti naposledy dělal blázna! A když já každému všechno spolknu… Dokonce jsem uvěřil Hroudovi, že nesouhlasil se vstupem spřátelených armád! Věc je jasná: nikdo se ho na to neptal!

Kdo čeká, dočká se: také já jsem se nakonec dočkal! Konečně Viktor v něčem selhal, a selhal v jediném, v čem selhat mohl, totiž v konceptu vlastního života… Nepohodl se (totiž) se svou nastávající, jak budou vychovávat děti, smál jsem se, až jsem dostal kapavku! Chci říci škytavku. Viktor je svatý muž. Že bude bydlet u tchýně na pavlači, to mu nedělá starosti… Že nemá v Praze místo a na vkladní knížce ani korunu úspor, to mu zřejmě nepřipadá důležité! Ale že se nepohodl se svou skorochotí o výchově potomků, z toho je nešťastný jak šafářův dvoreček! Já naopak konečně šťasten. Nebo spíš nekonečně, ano -

Jeho snoubenka je (totiž) zastánkyní neautoritativní výchovy, která dítěti neklade překážky v rozvíjení spontánní aktivity. Bláhově se domnívá, že je to aktivita v jádře tvořivá. Jejím ideálem je chlapec třískající botou do piána, který na domluvu matky reaguje se zadumaným výrazem malého génia. Viktor je (naproti tomu) přívržencem neoautoritativní výchovy. Ví, co to jsou destrukční dětské pudy. Jeho ideálem je dítě s bohatě rozvinutou sférou superega, k čemuž vede jednoduchá a generacemi ozkoušená cesta: vrazit mu občas pár facek! Takhle může (podle Libuše Vocáskové) mluvit pouze ten, kdo nikdy nepoznal, co je pořádný výprask! Kdyby (totiž) starý Benda Viktora aspoň jednou pořádně ztřískal, mluvil by tento jinak-

V tomhle bodě s Líbou souhlasím. Viktor by skutečně čas od času potřeboval jednu mezi voči! Kde ten člověk žije? Viktorova nastávající ovšem nenechá své děti otloukat a Viktor, zle vydrážděn tím, jak zaostává ve studiu teoretických koncepcí, odešel do hospody a setrval tam až do zavírací doby. Poté se rozkmotřil s tchánem, jemuž vyčetl, že nezvládl výchovu jediné dcery, co on, Viktor, teď s tím?

Bez rozloučení odjel do Ústí, kde hned po příjezdu otevřel obrovitého bechera, spoléhaje na přítele, že ho v tom nenechá… Připomněl jsem mu, že sladký likér je ekvivalentem mateřského mléka a s převahou odmítl. Podíval se na mne nepřítomně a přisál se k zelenému prsu… Ty, Viktore, a není ta tvoje náhodou v jináči? Stál s flaškou v ruce a vypadal, jako by se probudil z narkózy. S pocitem zadostiučinění jsem ho poučil o riziku řešení osobních problémů alkoholem a otevřel si pivo.

Začínající léto zívá jako zlenivělý lev. Suché činely chřestí o tabule oken otevřených dokořán, luxfery v átriu rozžhavené jako kachlová kamna… V druhé půli července se pobyt v kancelářích GŘ Litotes mění v očistec. Rozžhavený beton, vystavený náporu odpoledního slunce, nemilosrdně peče. Stojím na chodbě a dýchám těžký vzduch. Ida nejde. Vydám se hledat její kancelář a zbloudím v labyrintu, osvětleném umělými zdroji.

Jakmile propukne léto, vybíhá osazenstvo Generálního ředitelství pod průhlednými záminkami ze svých kanceláří a ochlazuje se na chodbách, záchodcích a zadním schodišti, nejraději ovšem v kantýně… Odtud je soudruh Lenivec v pravidelných intervalech vyhání zpět na pracoviště, kde vysychají náplně kuličkových per a pásky psacích strojů, zatímco měsíční průjem se zvolna mění ze skupenství pevného na kapalinu jakékoli barvy a chuti… Chtěl jsem říci příjem. Jen prognostik Brambůrek netrpí žízní. Litřík červeného mu vystačí na celý den. Víno je příjemně trpké a má pokojovou teplotu. Brambůrek zvolna upíjí, vaří silný čaj a dělá prognózy. Prognózy jsou neradostné a Brambůrek opilý. Většinu času věnuje sestavování horoskopů…

Ida nechala udělat horoskop pro celou rodinu, výsledky byly opravdu zajímavé… Nejlépe je na tom David, což ji zjevně uklidnilo. Zdá se, že mu nic nehrozí? Úspěch, rovná uklizená cesta. Nevím, kde by k něčemu takovému přišel, ale budiž… Klid v rodině je mi přednější než pravda! Ida si však nadělá starosti suchou cestou, jak se říká… Proč prý si chce David mocí mermo komplikovat život? To myslí Natašu. Že by děvče patřilo k němu, k jeho osudu a horoskopu, to Ida nepřipustí! Zuzana - střídavě oblačno. Rozvod ve hvězdách. Brambůrek zaválel, nejvíc mne oblažilo, že Ida neví, co si má myslet o mně… Podle Brambůrkova horoskopu jsem v nejlepší pohodě!

Abych vyhověl Viktorovi, šel jsem na obvod… A výsledek byl šokující! Cholesterol, zvýšený tlak. Nabouraná játra, s kterými si tak dobře rozumím! CH3 CH2 OH, slyšíte mne? Slyší a odpovídají: Tak teď máš zakázáno všechno, co rád! Tvrdý alkohol a škvarkové sádlo. Marmeládu a kouření. Co je to za život, se sifonovou lahví u nohy? Sedím ve stínu lípy a dívám se doztracena. To je asi poslední věc, která mne ještě baví… Dívat se do naší lípy a poslouchat včely…

Ida má teď ke mně vztah bezmála sesterský. Je přičinlivá, pozorná a nezvedá na mne hlas, nebo se o to přinejmenším snaží… To je samo o sobě podezřelé, také její přehodnocení sexu není samo sebou! Je teď vstřícná až příliš, zato bez účasti. Že by za vším stála Bohdanka? Když se taková krasavice chytne „duhovna”, jde to se všemi s kopce! Nejen s ní, jde to s kopce se všemi kolem. Dobrá. Něco člověk musí dělat, když mu hrozí vyhazov a nemá zrovna zahrádku, ale proč mi o tom s takovým zanícením vykládá? Potřebuje snad ke své záchraně mou osobu? To je ze všeho nejpodezřelejší.

Styk s manželem: tak tomu říká! Už v tom není ta touha, co bývala. Ano. Ta síla explozí v supernově. Cítila ho jako proudění ve slabinách, tíhu, která pronikala do jejího vlhkostěnu (tak tomu říkala), přála si, aby to nikdy neskončilo… A dnes? Cítí manželovu chtivost, slyší jeho dech, lásku však necítí! Přiznávám, i já mám jiné starosti. Srdce se mi rozbušilo, spočinul jsem na ní celou vahou a počítal si tepy… Ida myslela, že jsem usnul, když zjistila, oč se jedná, smála se jako pominutá! Co by dělala, kdyby mne opravdu kleplo?

Podle Idy jsem něco jako sebevrah, který se chystá přeskočit zábradlí mostu. Co dělat, když chce sebevrah skočit přes zábradlí mostu? Skočit za ním? Bohdanka říká: Chtít tolik, že ho strhnu proti proudu! A mít ho ráda i s jeho chybami, jako by to byly přednosti! Nezavírá dveře na záchod, až v kuchyni slyšíš jeho koňské vyprazdňování? Špinavé nádobí a ponožky sbíráš po celém bytě? Buď trpělivá (říká Bohdanka)! Nechce se ti mýt nádobí? Přinuť se, aby se ti chtělo! Jako by to bylo to nejdůležitější, co můžeš udělat! Tvá práce buď tvým náboženstvím… To nezní zle?

Špatně zacílená láska se zvrhá ve svůj opak, říkával Fredy, sám byl toho nejlepším důkazem… Prý neměl opravdovou duchovní oporu, a proto skončil v blázinci! Že by to mohlo být i naopak, to Idu nenapadne. Podle Bohdanky nejde o ásany ani o pořádek v bytě… Tak to je novina! O co ti potom vskutku kráčí, můžeš mi prozradit? To všechno jsou podle Idy jen prostředky! Nedokáže-li člověk mít radost z takových věcí, jako je mytí nádobí, nebude mít nikdy radost z ničeho, jen neustále čeká, až pominou nepříznivé okolnosti, radost se nekonala, někdy příště… Tak pravila Bohdanka -

Co dělat? Ostatně, ani mně samotnému nezbývá než se radovat z maličkostí. Ze slunečného rána, zpěvu ptáků před okny, i když mne ty potvory probouzejí. Z prosté skutečnosti, že mne Ida nepronásleduje se špinavými talíři a ponožkami! Vajgla na podlaze přehlédla, nakonec jsem ho sebral sám… Z ocelově šedých mraků a provazců deště. Není déšť krásný? Mystické doteky shora, co ty na to? Pro Liberečáka je déšť nepříjemnost, proti které se brání deštníkem. Prší tady až příliš často: nočník Evropy, tak se říkávalo Liberci… Největší radost však prý přichází ze zjištění, že mi nic nemůže vzít radost! Pravila Bohdanka. Že by měla pravdu? Že by smutek byl jen chyba ve výpočtu? Snad ano… Ale moje matematika je jiná: nevyžaduji radost, ale klid, ano, ten vyžaduji!

Když si ředitel zavolal Idu k pohovoru, byla kupodivu klidná. Oba věděli, oč kráčí. Nepřekvapilo ji, že se slovem nezmínil o plánu urychlení strategie dalšího vzdělávání pracujících, šel tvrdě na věc a ona mu to nechtěla komplikovat… Ostatně: horoskop to věděl předem! Má na vybranou: souhlasí se žlutou kartou, nebo chce čekat na červenou? Najednou zatoužila vypadnout z toho všeho, zatoužila po tom tak prudce, až ji to samotnou překvapilo… Jen s vypětím všech sil se přinutila, aby nadšeně nesouhlasila! Řekla, že si to rozmyslí, usmála se a potichu za sebou zavřela dveře.

Hedvika ji lituje, Honza Mareš klopí oči… Oba jsou rádi, že se jim to (prozatím) vyhnulo. K čemu je Idě jejich soucit? Ještě se durdí, ještě není dokonalá… Ale i to přijde! Potřásli jí rukou a už je neviděla. Hedvika odjela na pionýrský tábor do Hřenska, vrátí se vymilovaná do bronzova… Honza stráví dovolenou na zahrádce. Až se vrátí do práce, komu dá kytici plevelných růží? Ida uklidila pracovní stůl a neměla s tím mnoho práce… Zásuvky obrátila do koše a bylo po všem! Bylo to jako na konci světa: konec Výchovy a vzdělávání v Čechách!

Ne že by Idě její spolupracovníci scházeli, to v žádném případě. Ostatně časem jeden z nich poletí, to je jisté! Hedvice asi bude málo platné, že je služebně starší… Honza má vysokoškolské vzdělání, a o její morálce ví každý své - o té pracovní i soukromé! A pak, Honza je chlap. Je to nespravedlivé, ale je to tak: pokud nepoletí oba, zůstane on! Kolik bude podnik „v experimentu” potřebovat kontrolórů? Z Jablonce se už nikdo neozval. Ale to Hřensko, to mi nejde z hlavy -

Když Ida podruhé vyšla z ředitelny, měla v hlavě neuvěřitelné jasno. Před ní široká letní cesta. Nikdy netušila, jak málo jí tahle práce přirostla k srdci! Jak málo pro ni znamená podnik, kde strávila víc než deset let života… Bylo to tak překvapující, že se otázka eventuálního nastoupení v Jablonci vyřešila sama sebou. To „jasno” v její hlavě - to mne děsí! Za volant ji nepustím, je teď až příliš blazeovaná… Na výlet do Hřenska pojedu sám.

Stojí u okna své kanceláře a zvolna, zhluboka dýchá. Jako by překonala dlouhé a namáhavé stoupání, neustane, dokud nepřiměje tu tíhu v hrudi, aby se proměnila v myšlenku, v jasný a chladivý pocit v dutině za čelem. Smutek se zvolna nadlehčuje a ulpívá jako zlatý prach na drobných věcech života… Vždycky se děsila chvíle, kdy bude stará! A teď - teď je stará! Cítí, jak vrásky postupují k jejímu hrdlu, usazují se podél úst a očí, kladou se na ruce jako jemné lupínky něčeho, co nejde setřít… Dole se míhají stíny automobilů a Ida už netouží být mladá… Všechno je v pořádku a právě tohle je ona! Pokud chce žít, žít a být šťastná, musí to přijmout. A být stará a ještě starší, čím dál tím méně podobná té dívce v zrcadle a děvčátku za zrcadlem… Tohle všechno je jen zkouška, aby jednou mohla být skutečně a bez předstírání šťastná! Pravila Ida -

Oděna ve zvířecích kožích, stoupala po zadním schodišti… Za pasem sekeromlat, v ruce pěstní klín a vstoupila bez zaklepání… Zdenička se ani nestačila podivit, Idin mlat ji sklátil. Soudruhu řediteli, rada starších rozhodla! Rozsudek bude vykonán ihned. Ven, zařve Moula a ona s úklonou couvá ke dveřím, pak si ale uvědomí, že je neandrtálec a tohle je revoluce, akt pomsty na neschopném náčelníkovi, jehož loviště vymírají a lidu ubývá… Ředitelova zohavená mrtvola padá z okna a dole ji sápou rozvášněné davy. Nejhorší je Honza Mareš! Pomazal se krví a kolem krku si omotal ředitelova střeva. Tihle svatouškové bývají ze všech nejhorší…

Tak ona si píše deník! Nebo to není deník? Ne, to není deník. Ale co to potom je? Nočník? Je mi tě opravdu líto! Jsem zvědav, jak dlouho s tím vydrží, tohle přece není její první pokus? A prý že nechápe, jak mohla být vůči řediteli tak agresivní, i když to bylo jen v představách! A že prý bude horké léto, alespoň v něčem se shodneme… Vedro se sápe na otevřená okna a Ida vystře dlaně na parapet, přijímajíc kosmickou energii. Usměje se na ředitele a je zas o kousek blíž sama sobě. Před ní pět měsíců volna! Ach jo… Ida podala rozvázačku ducha! Zatím to píše s malým D, brzy však i v tom Bohdanka zjedná pořádek.

Konec akademického roku mne nezastihl v nejlepší formě… Jako liberecký Slovan! Půl miliónu nás to stálo, abychom nesestoupili do třetí ligy. Co by pomohlo mně? Fyzická kondice jde dolů, herní pohoda se vytratila. Člověk je hráč: spoléhá na standardní výkon, štěstí v koncovce… A najednou: prásk! Nestačí s dechem. Ani neví, jak se to stalo, a sedí na lavičce! Další, ozve se zpoza polstrovaných dveří, pak sedí na bílé židli a marně vysvětluje, že mu nic není… V neděli může hrát! Ne, vy nemůžete hrát, vy nebudete hrát, opáčí hlava skloněná nad bílým stolem, s gaťaty spuštěnými zahanbeně odcházíte… Co se stalo? Vždyť to byla jen taková hra, sázka s kamarádem… Tohle že jsem já? Ta troska, kouřící v dáli?

Ida bezodkladně zahájila záchranářské práce. Vycítila svou příležitost a už ji nepustí! Vydestilovala jakousi tekutinu, ohavně to páchne česnekem… Obsahuje však líh, tak proč bych to nezkusil? Klid v rodině je mně milejší než zdraví. Deptá mne osvětovými daty, Československo na prvním místě v počtu infarktů… Aspoň v něčem máme světový primát! Choroby z blahobytu, obezita z podvýživy. Jak by něco takového bylo možné? Celý svět nám závidí naše zemědělská družstva, a ty řekneš: ekologická krize! Bohdanka s plamenným mečem se vznáší nad krajinou. Kupujte zaručeně čistou krupici a osvítí vás Duch svatý! Podrobte se česnekové kúře a omládnete o padesát let! Bylo mi dobře v mém ztraceném ráji… Protože tohle je peklo.

Lidunka Havelková se nám vdala. Jestliže se ke mně poslední dobou chovala zdrženlivě, teď mne vysloveně přezírá… Jako by chtěla říct: Nebyla jsem ti dost dobrá? Nebyls ochoten přinést oběť a stát se zároveň s mým klínem opatrovníkem dvou ubohých dětí? Užívej si s manželkou, ubožáku! Vzpomínáš? Kypré maso pod halenkou… Pro koho jsem nosila bestiální roláky? Co myslíš?

Jmenuje se Francová. S jakou pýchou, s jakým zadostiučiněním vyměňovala jmenovku na dveřích sekretariátu! Ne že bych panu Francovi záviděl… Dva závazky, ohavná představa!

Ani kdyby měla čtyřky! Tragické: kvůli něčemu takovému se ženit? Ve dvaceti, to chápu. Ida mne také dostala na třpytku své vláčné chůze. Kam se však poděl její úsměv? Ten úsměv, který mne smiřoval s rezervami v jiných oblastech, tvář se jí stáhla do bolestné grimasy…

Ženy jsou tvorové povýtce rozumoví. Uhnat, vdát se! Zkontrolovat výplatní pásku. Ve skutečnosti je něžným pohlavím muž: že na to ještě žádný ekolog nepřišel? Chci říci psycholog. Jaká já bych byl (například) madame Bovary! Zatímco Ida by mohla být takový Cromwell, takový Roháč z Dubé… Čistý, z hlubiny vyvěrající cit, který chce jediné, totiž lásku, je ženám bytostně cizí.

Chtít jediné ovšem neznamená být schopen všeho… Nechtěl bych podruhé sbírat knoflíky od poklopce někde po kanceláři! Také bych nedokázal (jako svého času Viktor) nechat holku večer s holým zadkem v lese. Měla lépe znát svůj menstruační kalendář, ale to Viktora neomlouvá! Vyhodil ji z auta, za ní letěly staženým okénkem její svršky. Stála na lesní cestě a třásla se chladem. Viktor měl jedinou starost: kde v tuto pozdní hodinu sehnat citróny…

Kdoví, není-li právě Viktor tím krvavým nestvůrníkem na trase Děčín-Nový Bor! A takoví by nám chtěli držet kázání? Takoví nás chtějí vést do boje proti hierarchii? Nebuď blázen, rozčiluje se Viktor, teď jde všechno do rozhodující fáze! Co všechno? No prostě všechno! Neslyšel jsi snad Kocába na Děčínské kotvě? Hledím nechápavě. Nějaký rocker řekne na hudebním festivalu pitomost a Viktorek to má za signál k nástupu? My do vás také, paní! A že prý za Pražským výběrem půjdou statisíce mladých, teď to teprve dostane ten správný tah!

Viktor odložil výchovu svých dětí na neurčito a začal se společensky angažovat. Prý se něco musí stát! Neví sice, co by to mělo být ani kdo to udělá, zda v tom bude mít rozhodující slovo Charta nebo chátra, ale jedno je jisté: bude to brzy! Kdybych prý viděl v Praze ty Němce, jsou jich tisíce… Plné autobusy jich odjíždějí od německé ambasády, už nelezou v noci přes plot, už by se ani nevešli na zahradu! Odjíždějí autobusy Červeného kříže za bílého dne a režim tomu není schopen zabránit! Pražáci jsou úžasní. Mnichov a Sudety jsou zapomenuty, všechny spojuje jediné: odpor proti komunistickému režimu! Vývoj se nedá zadržet, blouznil Viktor Benda… Zdá se, že Východ se definitivně uzbrojil!

Je mi ho upřímně líto. Pár Němců přeleze přes plot ambasády a on už v tom vidí div ne pád Berlínské zdi? Několik excentriků nosí po Václaváku Gorbačova na ramenou, a on v tom cítí předzvěst pádu totality? Ba docela vážně se zabývá otázkou (nemohu zadržet slzy, když to slyším, jsou to však slzy radosti), zda Sovětský svaz přežije rok 2000! Takovým prognózám se opravdu mohu jen smát. Viktor žije jako v horečce. Chodí v Praze na obskurní přednášky Patočkových žáků a účastní se nepovolených shromáždění… Jestli do něčeho zatáhne Davida, dostane na mou duši přes hubu! Co si od toho všeho slibuje? Inovaci komunistického režimu? Nebo státní převrat? Až zůstane bez práce, bude se divit -

V létě má jít na vojenské cvičení. Dvacátého prvního srpna bude v kasárnách… Co udělá, až ho nasadí proti demonstrantům? Odpověď: Viktor bude bránit lid! Tak přece slíbil v přísaze? Obrátil by svou jednotku proti těm, kdo vydali rozkaz, ano, Viktor by bránil demonstranty! Už dlouho jsem se tak nenasmál. Jak se zachovají Lidové milice, o tom ani na vteřinu nepochybuji…


Až zítra ráno v pět
prádlo půjdeš prát
a seno obracet,
já u zdi budu stát,

zazpívá Viktor u plném vědomí, že jeho smrt nebyla marná, Líba zamáčkne slzu v oku, vezme pancrfaust a odpálí samochodku! Nebo samohonku? Z hlediska vyššího principu mravního! Co by na to řekl Petr Chelčický? Co Josef Švejk. Chápu: také jsem býval mladý! Také jsem propadal vizím, co by bylo, kdyby! Kdyby nás v tom Západ nenechal a OSN odhlasovalo neutralitu Československa… Pak už jen: kdyby národ vešel do ilegality! Horovali jsme pro pasivní rezistenci, tenkrát v roce šedesát osm… Věřili jsme, že Dubček je s námi! A co z toho bylo? Podepsal zákony proti vlastním lidem -

Byl to vlastizrádce. A Viktor je nenapravitelný blázen! Výjimečný stav, polní soudy, takovými maličkostmi si nezatěžuje hlavu! Kdo bude, prosím tě (ptám se ho), u nás za něco bojovat? Těch pár trosečníků z roku šedesát osm? Nevím, proč bych si pálil prsty… Aby se mohli vrátit do svých funkcí? Jsi hlupák, Viktore! Mráz kopřivu nespálí, blb vystřídá blba. Jak chceš do svých aktivit zapojit masy? Masy nemohou být aktivní. Mohou jen zahnívat.

Před Prvním májem přede mne Viktor bez jakéhokoli varování položil podpisový arch, prý je to jen NĚKOLIK VĚT… Příliš podceňuje princip reality a řítí se do záhuby! Já nevím, Viktore… Taková věc se musí zvážit! Vždyť je to na celý život? Kolik lidí to už podepsalo? Prý něco přes tisíc… Na fakultě jeden! Mám možnost být druhý, to není tak špatné? Až se to obrátí, udělají mne děkanem…

Zpotil jsem se až po ušní lalůčky. Nebuď naivní, Viktore! Co znamená tisíc podpisů? Tenkrát, tenkrát byl v ulicích celý národ! Vodní děla? Směšné. Ty nevíš, co to je, dívat se do hlavní tanků! A víš, k čemu to bylo? Soudruzi si jen ujasnili, kdo je kdo! Proč jsme se celá léta hrbili a drželi hubu? Abychom kvůli jednomu podpisu skončili u lopaty? A lopata je lepší případ -

Hladina v olbřímím becherovi klesla. Včera není dnes, křičí upocený Viktor až u mé hlavy, neřvi tak, jistě nás odposlouchávají… Právě proto, že včera není dnes! Včera jsem byl vůl, dneska nebudu! Žádná odpovědnost za druhé ani láska k bližnímu! Nikdo mě nebude manipulovat. Jestli si myslíš, že o tobě nevědí, jsi na hrozném omylu… Seberou tě i s tím tvým archem! A Davida nech laskavě na pokoji, má život před sebou!

Neurazil se. S převahou supermana uložil svá kompaktáta do kufříku a připil si se mnou… Prý na lepší časy! Vím, jak to myslí, darebák. Zároveň se ve mně rozlévá pocit, jaký jsem dosud neznal… Láhev byla prázdná a já bych brečel sám nad sebou.

V temném pocitu zášti, který mne ochromil (jako by mi někdo vytáhl z hlavy šém), jsem nešel do prvomájového průvodu. Ať si soudruh docent říká, co chce! Jsem svobodný člověk a do průvodu půjdu, až sám uznám za vhodné. V nejhorším případě řeknu, že jsem si zvrtl kotník -

Přetáhnu deku přes hlavu: spát! Vsáknout, zmizet. Usnout a probudit se do světa lepšího, šťastnějšího… Železobetonový konglomerát Sídliště přátelství zmizel s povrchu země. Po rekultivovaných lukách tančí mladistvé cikánky s věnci na hlavách. Usínal jsem s lehce masochistickou nadějí, že už se třeba neprobudím… Dokonale hibernován.