Milan Exner

Noc majestátu

I.

Vystupte, stíny, schopné oživení,

a světla prosvětlete nás, jež chcete žíti,
luno v pomeranči za zdí pod břečťanem,
kde slunce klouže po zašlém stříbře
příborů a misek a malé dýky, která
spadla k synagoze velkých obětí a stojí!
Kde je opora? Je snad jen vědomí,
že nebude zítra a přežije tím svistem,
který ho omráčil zvečera při plné míse
luny, jež nadobro zteplá pod platanem,
takže je podivně zbědovaný, i když vzpřímen,
zatímco Lazar zaměřuje oko? A stiskne
čepel a všechno zmizí, jen holý pramen mu strhne
nehet z prsteníku, aby ho poznala sama!
Ó, znám tě a poznám, dobo Lazarova, křičel,
ty zkurvilá, blaholící a poskvrněná tyfem
všestranně rozprostřeným a zároveň i nebe,
kdybych věděl, kdo jsi, ne, já bych zabil!
Ale protože necudně uhýbáš, i já
měl bych čekat na početí? Vždyť Kristův úd
prohlížely si nevěstky až do prvního šera.
Chtěl by, aby mu jabloň odpověděla
na jeho žízeň po ovoci. Ale poznal
jen gdoule trpkých tužeb, nikdy neochutnal
melouny nabízené kozou zahradníkem,
protože poznal zahradu už dřív!
Co zůstává, je radost, ale radost sama
nikdy nezůstane. To bylo dobré, vždyť
poznal opojné krajiny, dialektiku a hlen
opilé čeledi, jež dáví do okovu,
vilnost nabývala božských rozměrů
a nepoznal zklamání, neboť právě ona
zabila ho věrností až nelidskou a byla
bez víry věrná a tedy v nevěře celá!
Ty, blude v alabastru! Ty, řeko, která
doutnáš pod pramicemi, a buď mi věrný
červánku mé zornice, abych krajinu zkrášlil,
až bude umírat pod křídlem černé husy!

II.

Před kostelem, kde ho křtili,

stojí socha… Ach, je to Madona
bez Ježíška! Pod zlatým krumplováním
se vzedmulo něžné břicho. Pod ňadry
útle přepásána, naslouchá Marie
úderům nebeského zvonu pod svým srdcem.
Neposkvrněná početím ani porodem, Panna,
čeká, až dozraje k mateřství, jež takto
vždycky je bez poskvrny… A on nikdy
neuvěří ve zmrtvýchvstání Ježíše!
Úhledné tu břicho vidí Mariino
a věří v bolest a Kristovu rebelii,
věří ve Smrt a ve zrození syna,
věří v mateřství a lásku přes věky…
Nevěří, že věřit v posmrtný život
je vznešené! Nevěří, že by Ježíš
nechtěl setřásti se sebe zbabělce!
Nevěří, že nikdy nezpíval
a že byl zrazen pro Spásu věčnou…
Nevěří, ach, a miluje Krista,
pláče, když ho vidí na kříži,
raduje se, když jde, švihaje důtkami,
a nemůže uvěřit, že všechno už bylo,
že už jen čekáme a zbyla pouhá víra,
jež přemůže smrt, zlo a rozmělní hříchy,
jako by doufat obmyslem byla věrnost -
Od té doby však, co ho spatřil,
a řekl - proč bych se modlil, Pane?
Jen proto, že trpím? (Zatímco venku
noc odcházela a chodec z plna hrdla
bral v potaz apolitičnost hvězd,
kdybych byl psem, rval bych řetězy,
kdybych byl labutí, umřel bych steskem!)
Opřílbený Kriste! V nic přijít
nechce se nikomu a dokonce i duše
věří, že je hmotná! Knižní muka
jsou nám víc, než zmůže pouhý popel.
Viz otevřené zřítelnice zvěře!
Řekni: ručíme za sebe? Jak potom
ručit Bohu? Ó, Bůh musel vědět,
proč stvořil dřív tygra a proč odpočíval!
Ale Ten-Který řekl:
Kdyby pták, pohrdaje křídly,
žehral na bezmocnost letu,
byly by to hvězdy, které by mu řekly:
Jen bez touhy, jako člověk,
budeš silný, ale s onou tíhou
v hrudi opeřence? Klanění bláznů
tě neodradí, neboť je to hrob,
co táhne vzhůru, já zemřel dobrovolně!
Vím, že miluješ a umíš vytrvat,
jen to mám proti tobě, že tvá láska
už není jak na začátku! Vzpomeň, odkud jsi klesl!
- - - - - - - - - - - - - - - - -
Přežíváme-li díky rozkoši,
jsme v zákonech (nebo je to Bůh?),
jejichž velkost přesahuje naše myšlení.
Musíme-li umřít, je naše bytí
v zákonech (nebo je to Bůh),
jejichž velkost přesahuje náš cit.
Neboť žijeme pod otevřeným nebem
a ochota umřít je v prudké rovnováze,
není vykoupení než v povrchnosti
a příroda v rozkoši propadá se!
Ó, nejsi, člověče, i když přetéká
srdce, oním ptákem, který
otevře azur a rozumným okem
nabádá zvěř i ony rákosiny,
svět je koule uvnitř tvé lebky
a tvé břicho a tvá varlata…
Kdybych žil z absolutna, kdybych žil z hudby!
Ale v travinách rozumný cit -

III.

Pak sedíš, básníku, někde u snídaně,

pěst máš sevřenu a v ní ovšem léky,
léky zabíjivé jak hroty dýk a oněch
poezií, které v perleti leptají pouhou slinou!
Neboť jsou rána, že se nemůžeš probudit.
Mrtvé pohlaví nic nechce vědět,
pod zduřelým jazykem je tma
a klesnout zpátky na polštář
je projevem vůle, jež hledá hrob -
Rozlomíš žemli a vymětaje střídku,
hle, On tam stojí za pulpitem! Celý
problém vesmíru a tvarů se mu vešel
do měsíčního srpku špíny za čepelí
kose střiženého nehtu. A znaveně trčí.
Ale když se počne třást, on jej vbodne
do těhotného těsta právě vzkypělé luny,
která by ráda umřela, ale naživě jsouc, nelze.
Předměstím se trousí děti, ruce po kapsách.
Dospělí někam pospíchají.
Nikdo se nezeptá jak a nikdo za co
vyplácí je mistr šmíry každou sobotu.
Bez přátelství volně se spřahají,
bez touhy dva a dva se páří,
znal matku, která před obrazovkou
televizoru přestávala být matkou, ptal
se velmi, co člověk je a čeho je schopen,
kdo člověk není a co je podmíněno,
životy všech svatých a láska, která
právě vešla do manželství, štěstí, to
nedorozumění mezi námi, sebe-
realizace, ale bez totožnosti, Lazare!
Má hledat člověka mezi tolika lidmi?
Má hledat sebe, když se nevidí?
Kdybychom věřili, že existence sama
má smysl, vadili bychom jinak!
Kdyby se opravdu otevřelo nebe,
vstoupili bychom s láskou, nebo zbaveni?
Kdyby se nám Země zhoupla pod nohama,
zase jen smilstvo by mělo ten svůj smysl!
Protančíme vlastní smrt
k společnému hrobu,
protože hranice lhostejnosti
přilnula na pokožku -
A právě právě proto, že je to lidské!

IV.

Vidím, že ořechy sládnou, obtěžkány mlékem,

a malé zasvrabené děti pod listem agave
si hrají s šamanskými kosticemi. Každému
slunce vychází na východě, ale sálá
vždycky v zenitu! Větře bestii, vyskočí vztlakem
oněch sfér v zátylku, které ho erekticky zvednou,
neboť seděl u stolu s popravčím mistrem,
jenž upíral pohled do stejného rohu.
Povykloniv se z lucerny nad psacím stolem,
který si přistavil v divadelní lóži,
zastiňuje boltec ucha péry vějíře,
slyší hučení ponorného vařiče v zákulisí,
kde si biletář vaří kávu. Chápe ovšem zcela
radosti pláže, cigaretu a večerní korzo,
nemyslí, že Ježíš byl panic a že nepil víno,
když zástupy pily a ženy byly krásné,
ale moře v noci rozbouřené je bez přirovnání,
tehdy spěšně odcházel z nemožnosti pochopit
a ze strachu splynout… Anakolut absolutna!
Pravda, čas od času vyměňte ubrus,
nechce zapomínat na malé věci,
radost, bez níž by tamty neměly smysl,
ano, chtělo se nám žít a bytovat
v nevěrných hájích u nymfatických bříz,
zdivočelý kozle obraznosti, a třeba s divoženkou!
Příliš spoléháme, že najdem královský prsten
v břiše ryby: představy nás zavádějí…
Ano, ale jak žít bez nich, bez představ?
Vždyť všechno vycházelo z ženy, všechno
z Marie, Evy a dobrých nevěstek,
bojí se přes most, špičkou zkouší
pevnost oblouku, ale je to duha!
Tak je mu těžko, že cítí křídla,
v údivu se zastaví na křižovatce uprostřed města
a přihlíží, jak míza nasazuje
ve fazolovém lusku, jemuž se podobá
uzpůsobením jader, křehkých, zelených,
jako tělo, jež čeká úrodu zevnitř!
Nádoba hříšná, plná obrazů je básník,
nikdy bez viny on nikdy neunikne světu,
z hrany svého převisu se dívá, jak
člověk skokem do vesmíru doufá rozpoltit prázdno,
které se navrstvilo tady dole -
Z oken plážové tančírny Jolly-Beach
pak vyskakovali nazí a tančili do příboje,
opojeni vínem, noc byla příkře vzdutá
a hvězdy jiskřily a padaly jim k nohám.
K ránu pršelo a vzduch je k zešílení čistý.
Mezi piniemi na obzoru nad zakaleným mořem
vychází pohanské slunce Ježíšovo,
mladík s obrovitým houpajícím se pohlavím vchází do vln,
které se za ním zavírají, a za ním zástupy
panen a nevěstek něžně klnoucích dešti…
pak božstvo v modré džinsovině shodí kůži
a něžně se pojímá ve vlnách pod Kristovou pramicí,
která, žehnajíc těm malým radostem v ranní souloži,
už obmýšlí, jak by se kruhem vrátila s dětmi,
s dětmi, jež vzešly z pohlavní vášně za tančírnou Jolly-Beach,
stojíš bez dechu, ach, ano, děti,
neboť v příboji zelenavé záře vycházejí
z rozhozených křídel anděla nemocničních vrat.
Slyší nářek kojeňátka pod zvonem inkubátoru
a rázem chápe, že vesmírný stesk je touha po matce.
Slyší, jak ho prochvívají poševní milenčiny vzlyky,
a rázem chápe, že vesmírný stesk je touha po dítěti.
Vsedá do letadla a uniká přes Rio de Janeiro!
Vsedá na klisnu ženských stehen a uniká do lásky!
Ale všechno semeno, které jsme vyronili,
pilířem ohně píše na nebesa,
že my, ztraceni v hmotě, už nevíme, kam jít.
Nahý Kristus vyskakuje oknem tančírny Jolly-Beach,
obrovité pohlaví se mu houpá, jde oplodnit rybu,
neboť žena už počala a řekání je dlouhé.
Bolest, kterou lze unést, je vlastně štěstí.
Jména všech dětí se vejdou do kalendáře.
A moře přihlíží vyvrženým okem chobotnice.

V.

Vedeš-li dál svou představu, kde budeš noclehovat?

Pravda, vaše objetí horoucněla, jak šly roky,
žena byla krásná, a když přilnula,
poznal jitro v noci. Pouliční lampa
osvětlovala jeden z prsů a nahé rameno,
a když odcházela do koupelny, boky
se zhouply a hyždě pod nimi - a zbyla vám
vášeň pro dítě, jež počalo v jejím klíně!
Když se potom v noci sklonil nad postýlkou,
zcela nepodoben dravci, s vlhkým okem lamy,
byl zdrcen krásou dítěte, které spalo,
podobou, kterou poznával v sobě,
a strachem, že i ono má, ach, ano, umříti!
Jeho nevěsta pak potichu zešílela, viděl závoj větru,
slunce vzešlo rudé v menstruačním chomáči mlhy
a marně chtěl shodit mrtvé i živé pouto.
Jeho klusák v oráčském chomoutu křičel
hlasem znesvobozeného orla, celý on
plynul potom s červánky krajinou blankytu,
vmezeřen mezi hrůzu a blaženství soukojence.
Pravda, bylo to dítě, jež vnukalo naději,
ale naděje v dítě je vratká, vratší než touha,
z níž se zrodilo… Z vln
lehounký opar se zvedá nad Ježíšem
a on trne, že porod se zdařil a nebude tedy nedonošenec,
ale co s donošeným dítětem? A viděl tenkrát
množství žen přičáplých k příboji, do kterého
vyvracely své plody, omývajíce potom
ve vlnách stehna prvniček chaluhami.
(Kristus na vysoké hoře blouzní o pramici,
ale když se probudí, je tam opilý šmíra,
páchnoucí petrolejem, chiliasmem a cibulí.
Když pak vkročí do přívozu, prám se zhoupne,
a je to, jako by tu nikdy nebylo nic, jen řeka.)
To je ta chvíle, kdy se mu vrací obraz
Lorcovy smrti za Granadou. Po třetí sklenici
se falanga přestává kontrolovat a běsní,
jsou velcí, odvážní, je jich mnoho. Kdyby
nebylo té touhy po zahradě, Noci majestátu!
Malým otvorem, který mu otevřeli v čele,
(s hrdostí klopíce zraky v zahradách za Granadou),
dívá se, je to klíčový otvor, a vidí,
jak v zašlosti věků se vrství různé hroby.
U vytržení teď křepčí na Lorcově čele.
Fialky pod ním se zvednou k odporu.
Český legionář rozšavluje ženskou.
Vylekaný Jaromír se rozmázne o zeď.
Rakovinné chomáče hitlerjugend jektají pod šibenicemi.
Rabbi Löw šílí z nemožnosti postaviti Golema
proti drtiči křestanské zbožnosti. Zahrady
terezínské chrlí hloh. A pak ten klid
modlitební škvíry v synagoze…
Rozštěpený, poťouchlý dívá se po světě,
hnus nazírání ho má! A vždycky po ránu
je toho příliš, veverka se mihne v rokli…
Přinutit tělo, aby se přizpůsobilo okolnostem!
Bývá i smířený, příroda mu přitakává,
ale ví: přijde okamžik a umře hnusem,
vnímaje plošně a tedy v ustavičném strachu,
kdo mu hmátne do osnovy a rozkomíhá leknín,
převrhne podstavec a ustavičné vzlyky,
neboť tlak obrazu na jeho hruď, ten sílí!
(Buddha na nefritové hoře sleduje stahy pupku
a pohlaví, které visí, je stár a čeká.
Pak vezme hůl a sestupuje do údolí,
které páchne petrolejem, chiliasmem a cibulí.
A je to, jako by tu nikdy nebylo nic, jen řeka.)

VI.

Kdo jsi, že mne zvedáš, a stoupám,

nevidím tě, jen vím, že oheň máš v patách,
tehdy jsem viděl, že Země je opravdu krásná
a koule, ač stačila by litinová deska
pro touhy člověka a pohyb v kruhu, který
bloudí i bez olovnice… Ptal se
vertikálně, proč právě tahle planeta,
proč on, ne všichni, a zda snad každá
planeta má démona, jenž, ačkoli jeden,
je zmnožen nespočetnými báněmi? Je
snad Bůh pouhý démon? Mraky jsou blíž!
Víření hmyzu a stálic za červánkem,
vykloubeno z hvězdářství, mizí bez ozvěny.
Trpně shovívaví sami k sobě,
jsme hrdiny olanety, která se zastavila,
a zvěrstev ze stálosti… Chtěl by
zatratit, a zná jen nenávidět… Chtěl by
pojmout, ale umí jen pojímat!
Tak málo málo máme! V kalných mlhách
nedaří se Salamandru, a to je Země!
Tam dole ovšem duní oceán,
oblakové jámy vzlínají,
a kdyby pralesy promluvily,
Země by neznala jiného hlasu.
Déšť udeřil! Rudé kořeny
vyvrácených plavuní povívají větrem.
Duch klesá zpět do sopečného kouře.
Nevybitá touha kráteru
dštila v bezpohlavnost krystalů,
jež v touze po spáření se spekly v drúzy.
A nebylo nikoho, kdo by na tvář padal,
jen příroda sama se vztekle ovíjela.
Žena s otevřeným klínem lososa
vydechla mlhu, vrostlá do pralesa,
jež v semenných váčcích jí rozechvěla chřípí.
Pohlaví živce s drobnými chloupky slídy
otevřel první kořen. Vody přepadly,
stisk stehen určil jim písečný břeh.
Sůl budoucích slz proudí ústy. Tvar,
hledaje smrtelnost, těká po obsazích.
A voda vydala rybu. První šelma
vnořila tesáky do útrob antilopy.
Lovec sevřel mlat. A oheň
značil mu cestu nočního děsu.
Vítr obrátil zemi a obilí vyskočilo žluté,
vůně chlebů už velmi stoupala.
Zpíval. Ale ještě neměl tvář.
Zabíjel a zase ji ztratil.
Proč, žasne, a prudká touha
jej pudí sestoupit, však ona ruka
ho drží láskyplně. Přesto spatřil
kostěný hřeben, vyrostlý z lebky přítele,
zděsil se a vnořil do slabin
ostruhu klisně, jež takto sloužila.
Spatřil jsem oko ryb a stvůry
nevídané ovšem, ale člověk
od prvopočátku je víc než zvíře!
Když blesk rozeklál hrdlo klisny,
krev klesla k Zemi a jeho slza
zazvonila o hřbet zebry. Ale noc
ho navrátila času. To viděl potom,
že stoupá výš a mlha padala,
skrze stín Země viděl ohně souostroví
a množství světel blikajících k Bohu.
Jak, křičel, patřit někam, když
jsem všude, jak se netrápit ale
pro kočovné určení svěc?
Když slunce však vyšlo, spatřil v hrůze
otevřený bok Země, v němž cizopasili
dělníci larev, všech barev pleti,
tu s hnusem pomyslel na stigmata…
Oceán pokryla slupka slizu a hořel,
zatímco pohanská obětiště fabrik
chrlila zkázu přímo do Ráje…
Znetvořená, ohyzdná dýmala Země dole,
jako klisna, jež klesla pod jezdcem.
Vidí: člověk s vlhkým okem
lamy se potácí v prachu bezcestí.
Zachmuřené tváře horských nevěstek
chytají déšť do stříbrných dlaní
a olovo pablesků na střídě studánek
odradí koloucha, jenž s šípem v oku
bloudí a naříká nocí pořád tmavou.
A dým se vyvalil a spatřil koně
a na nich jezdce, kteří hubili,
a ten ze všech první
uchopil srp a zem byla požata,
krev sahala až po uzdy koní,
ale on sevřel kaditelnici,
nahrnul oheň a svrhl dolů na Zem!
A padla na hladinu řek a vody dýmaly
a hořely plody stromů a plody lidí.
Máme snad jenom smrt? Jen ji? A jinou
možnost nemáme? Jen říjet ustavičně
a pouštět semeno, ať odplaví je řeka nečistá?
Vous mu počal růst a pučel velmi rychle,
vyrazil oko katovi a rychle vrostl do zdi,
kde se chapadlovitě přisál k freskám Mariiným,
porazil tu zeď a hmatal k chaluze, k Oceánu!
To bylo jeho zrození. A velmi plakal.
Závidí-li však někdy zvířatům, pak to,
co ona nepoznala… A chce-li snad
někdy být stromem, i toho se dočká!
Vzdor a pokora jsou údělem muže, co paměť sahá.
A dny jsou palčivé jak třásně bedrníku.
Oblaka táhnou, zahrada loká ovocné jinotaje.
Milióny zvědavců vycházejí do bezdomoví,
zatímco za panelovou hradbou se rodí tajemství.
Smrt. Peníze nás obracejí na víru!
Kdo jste, že naříkáte, nepohrdajíce životem?
Pátá kolona před branami Ráje - -

VII.

Už mi nezbývá, než básně psát?

Venku chlístá, snuji svou kobercovou pomstu.
A proč básník? Co ode mne čekáš? Já
kdybych se narodil při plném vědomí,
neumřel bych náhodně! Země je hrob.
Musel bych umřít při pohledu na bezhlavý dav,
musel bych umřít hnusem z toho šenku,
z jehož dveří teče krev, semeno a zvratky
a po pachu poznáš rychtáře i s nevěstkami,
kde bratří se, vyměňujíce si údy, hlavy, pohlaví
a na kolenou vzývají chrchel, lehkomyslní,
kde všechno se to děje, ano, musel bych umřít,
ale musel bych umřít dřív, než jsem si zvykl!
Smrt, ta hnida v ochlupení básníka!
Ale je to jasné: bez poezie zesprosťačíme,
i kdybychom milovali, ach, tak něžně,
a my zesprosťačíme, protože to všechno
je tak snadné, i každá nepoctivost,
i to tvrdé chlapství. Co čekáš od básníka?
Jsem-li opilý, bývám i sbratřen
s milióny jedlíků vepřové pečeně,
ale střízliv, jsem odporný a jen pouhý
bližní, nose ty rozdíly v sobě!
Uvězněni v ekonomických souvztažnostech
a zbaveni měřítek, pliváme na odhad.
Ach, srdce čas od času musí pulsovat,
krev od času čas musí trouci… Ale oko
by mělo bezustání vidět Lyrus
květného stihomamu a chvět se v říze!
Naše réva je z révy sodomské, bratře!
Zkázu na nás vychrlí slastně shora?
(Stadión šílí v extázi mystéria
of the old time football!) Nad hrobem,
podoben soše, krátce zanaříkám,
krátce, kratičce jen, vždyť nesmím umřít
vytrvám doposledka, velmi smířený,
a budu svědčit u posledního soudu,
Pane, proti lidem, leč za člověka!
Netlucte na dvéře, já odumřel světu
postavenému na plechových pilířích coca-coly,
(jako bychom byli stvořeni pro životní úroveň),
nehoruju pro zlo organizované
ani dobro na splátky, vím dobře,
že moc je venkoncem ta nejvyšší šarže,
ptám se jen, zda kopaná je to pravé
co nám Evropa dala, co vskutku má,
a má-li na víc, ba: něco lepšího…

VIII.

Po té noci, básníku, která tě vydávila

z večeřadla existence na práh tygra,
tvá mysl skomíravá komíhá jižní vzteky
ve stuporu před onou skvrnou futurálna -
posedlý syntetismem, mýlím se neustále,
ach, vize moje, kam se podějeme?
Sedíš vysílený na lavičce v parku,
křídlo anděla rozbrázdí oblohu, velmi
sníh na předměstí byl čistý a beze stop,
takže se dalo zabloudit mezi dvěma hospodami.
Hůlkou, narychlo ulomenou v bezu,
čmáráš kryptogram (neboť Země je hrob),
a ptáš se, jak udržet rovnováhu
větví, které se rozbíhají a povívají větrem.
Jsou to čáry, nic nepochopuji, jen cítím,
že hlína se třese… Zahalen v talárek studu
sépiina, Kichot osedlávající vlasatici,
dívá se na nebe, které trámovitě praská,
Sancta Fobia per amica silentia lunae
ho má jak za starých časů, volánem
červánku obtěžká srdce pod kyrysem
a vidí: třmen vůle volně povívá…
Legendy o posledních věcech člověka,
stejně lživé jako ony o lepších světech,
ho vzrušují nepravděpodobností uzlových vět,
které příbojem ocelových vln
narážejí na obnaženou hruď světce.
A vy míjíte, lhostejně jdete kolem…
Takové srdce, to se pronese!
Nejlepší přítel, věř, jdou ideály!
Musím tedy vyzpívat metafyzické hrůzy,
musím vykřičet hrůzy konkrétní
v důvěrných znameních pod živým nebem!
Ave, Čechy, krásné Čechy moje, ave,
ave, duše má, jež pní až k makovici Týna,
mé slabé srdce tluče vždy silněji
nad platónskými idejemi obžerství a chátry,
neboť nejsme stavitelé chrámu ani komuny,
nejsme mudrci, pravdou či obrazy posedlí,
my nejsme otci
ani matkami,
ó, my nejsme
pokořitelé Kosmu, ani života, ani smrti, jen sebe
a Zemi pod sebou jsme ovšem pokořili,
stavíme kostely, budujem si na komuně,
přemýšlíme, hledáme pravdu, nové obrazy,
máme milenky, máme děti,
létáme kolem Země, žijeme, umíráme -
Neofilie! Pomocné sloveso býti nás nezná…
A tam, kde se báseň mění v básnictví,
pod černým ohybem nad ploutví, výsostné,
kterou rozprostřel kamzík přetrpěné bolesti,
počíná šumět ledová kůra jasu.
Ó, matko, která jen jednou zrodila jsi Krista!
Kolem mého ucha bzučí červ masařka.
Ave, Čechy, všechno pochází z lásky
a všechno z hrůzy nenaplnění, ty luno,
břitem opojení stříbříš na krajinu.
Sedím u snídaně a je mi tak těžko,
v údivu, kde jsem a co jsem tady chtěl,
lidé přecházejí, v předklonu pospíchají -
Ó, znám tě a poznám, dobo Lazarova!
Tíha rozhodnutí leží na mém srdci.

1979