Rádlův synovec

Rádlův synovec

Vypravěčem příběhu o údajném synovci filosofa Emanuela Rádla, tajemném docentu Anýžovi, je vrátný historického paláce, patřícího utopické "Eurouniverzitě" kdesi v Čechách, kde tento "vědec" působí jako vedoucí katedry divadelní vědy a kterého vykutálený příslušník ostrahy systematicky špehuje. V centru příběhu, jehož děj je zarámován dvěma živelními pohromami, stojí podvod, několikerý, překvapující, ale zcela vědomý, a dokonce seběvědomý. ((druhá divadelní novela))

Rok vydání: 2010
Počet stran: 110
Vydal: Nakladatelství Bor
ISBN: 978-80-86807-38-6

Ukázka z knihy

Corneille na scénu!

(autorská krácená verze do webové čítanky elektronických čtenářů)

Jak voda opadala, vynořovalo se středověké město z hlubin v celé své hrůze ruiny. Jeho gotický základ vydržel, ale renesanční a barokní fasády se začínaly bortit, a kdyby úporný déšť ještě nějaký ten půlden vytrval, rozlilo by se po něm  boží jezero, široká a kalná hladina trestu shůry. Pršelo bez ustání. Bezvěrci se obraceli k nebi a dobří křesťané klopili oči. Bezvěrci to vyčítali křesťanům,  křesťané bezvěrcům a všichni dohromady meteorologům; nikomu se nechtělo věřit, že by si zasloužil takové neštěstí. Když ale voda opadla, svorně vybíhali do ulic, které skrývaly nebezpečí na každém kroku, a snažili se zachránit, co se dalo. Mnoho nezmohli. Lopaty a vozíky, na kterých odváželi bahno, odklízení trosek a podivných věcí, které připluly zdáli, to bylo všechno, čím mohli přispět, ostatní museli přenechat specializovaným četám... Co se nezhroutilo, bylo v několika dnech vyztuženo vzpěrami, a kdyby ryska bahna neukazovala až příliš přesně, jak vysoko sahala voda, po krátkém čase by nikdo z nich nebyl uvěřil tomu, co viděl na vlastní oči, co viděl přibližovat se a v ochromující hrůze stoupat k nebi...

Jen stěží se dalo uvěřit, že betonový sloup, vzpříčený v ústí jezu, nepochází ze zdejšího mostu, že ho řeka přivlekla odněkud, kde se rovněž zbortil most, a teprve upřený pohled, na jaký v prvních dnech po opadnutí vody nikdo neměl sílu ani trpělivost, mohl člověka přesvědčit, že tento kus hmoty není zdejší, nehledě na podivnou okolnost, že by musel přitéci proti proudu; smířili se tedy s tím, že padaly zdi. Brzy se tu a tam ozval i smích, zprvu zvolna a nenápadně, pak čím dál zřetelněji a častěji, jak se vysmívali svému strachu a přežitým nebezpečím, nakonec se smáli všichni. Kdo by se nesmál? Kdo by se nesmál utržené plovoucí střeše, na které jakýsi zřejmě katolík volá, aby ho Bůh zachránil, zatímco jeho spolucestující bezvěrec, nabírající vodu z téhož soudku, ho uklidňuje lstivým poukazem k tomu, že právě tohle je boží vůle? Jaký zájem však mohl mít Bůh na tom, aby ti dva společně pluli na utržené střeše? Servali by se jako dva psi, kdyby je hasiči nezachytili a nepřitáhli ke břehu hákem! Vyvázli tedy oba, každý s vlastním důkazem toho, co je a co není.

Teď se smáli. Stoupalo to k nebi jako hlahol kolonistů, kteří svými rýči radostně buší do tvrdé hlíny pouště, smáli se ráno i večer, opilí i střízliví, a vyprávěli si historky, které nebyly k smíchu, a příhody, při nichž mrazilo, smáli se až k jakési křeči, která společným dechem a rytmem vět připomínala pochod ďábelských čet, které si usmyslily vyrvat Bohu ze chřtánu sousto, které se už-už chystal polknout. Jak se ale blížil večer, utichali stejně jako utichaly ulice, které v únavě jeden po druhém opouštěli, a nad jejich hlavami se rozprostřela noc, strašlivá a neúprosná a plná letních hvězd, noc stanů a provizorních přístřeší, pohozených svršků, na kterých lpělo bahno a pot, noc nedostatečných přikrývek a spacích pytlů, pod kterými vždy něco tlačilo... Nejstrašnější ze všeho však bylo, že nemohli usnout, a když dlouho po půlnoci usínali, trápily je sny, z nichž se budili s výkřiky, napodobujícími jejich zděšený ryk ze stoupající vody, aby už neusnuli a vstali s prvním svítáním, šťastni, že už je noc za nimi  a oni mohou vstát a přiložit ruku k dílu, které se zdálo být tak marné, že je už nešlo opustit.

Přišli o všechno a začínali znovu. Ti šťastnější, s platnými pojistnými smlouvami, upadali do trudnomyslnosti, jak se dozvídali částky, které jim pojišťovna vyplatí, ti nešťastní, bez pojistných smluv, se živili jejich neštěstím a kojili nadějí, že život v panelovém bloku, který obec slíbila urychleně vystavět, nebude tak špatný, jak si celá léta namlouvali, jen co přečkají půlrok v ubytovně a vydělají něco peněz na nezbytné půjčky, na nezbytné výdaje, neboť byli nuceni k výdajům na všech stranách...  Jen toho běhání po úřadech kdyby nebylo! Brzy se v městě, stále ještě připomínajícím městečko Noemovo, objevili zástupci peněžních ústavů, půjčující na podezřelý úrok, ale okamžitě a na dlaň, a zároveň s nimi a dříve než oni firmy, jež se rozhodly využít výhodných státních zakázek a urychleně přiložit ruku k dílu. Středověké město v ruinách, avšak se statusem městské památkové rezervace, se stalo zaslíbenou zemí investorů.

Kdo by se na městečko podíval shora, pomalu by znovu rozpoznával jeho půdorys, který, jak práce pokračovaly, byl stále zřetelnější, až se usadil v někdejších obrysech, jak je známe z  pohlednic před zátopou a z plánků městské zástavby pro turisty, ale kdo by se díval shora? A nebylo k takovému účelu třeba žádné letenky, stačilo vystoupit pár stovek metrů  vzhůru na hrad! Snad někdejší pán hradu a zámecké přístavby, majitel této lokality, jenž pocházel z plnokrevné české šlechty cizího původu, by se mohl dívat shora; ne však dlouho, protože to byl smutný pohled a bylo nutno sestoupit dolů mezi poddané... Hrad však patřil státu a ředitelka, ačkoli se dívala dolů, nikam nesestoupila. Co by tam dělala? Měla svých starostí dost, tak třeba zajistit objekt před možnými vloupáními, vždyť i dole ve městě se objevily případy rabování, a tady, nahoře, byly za vitrínami, kolem stěn i po stěnách a v rozsáhlých depozitářích věci nevídané ceny! Hrad uprostřed turistické sezóny zel prázdnotou a zněl krokem bezpečnostní služby.

Dívám se dolů, ano, dívám! Dívám se, i když nejsem šlechtic, ba ani kastelán, proč bych se nedíval? Městečko se zvolna noří z trosek a díky zájmu investorů bude brzy krásnější než kdykoli předtím! Je to paradox poněkud zneklidňující a někoho snad i pobuřuje, ale taková je doba a takový je dnešní člověk. Co je na tom divného? Kyvadlo dějin, peněz i božích záměrů má své vlastní zákony!  Vyznal jsem se dobře ve středověkém městečku před zátopou, během zátopy i po ní, ačkoli jsem tu nebydlel, a budu je znát i později, během rekonstrukcí a po rekonstrukcích, takže vím, co říkám...  Opravy  budou postupovat pomalu a po etapách, ale nezastaví se na původním vzezření města a budou pokračovat dál, ostatně: co to je původní stav? Není žádný původní stav! Brzy budou staré domy nejen znovu stát, ale i skvět se a pyšnit čerstvě restaurovanými fasádami, na které se v dobách před zátopou nedostávalo peněz, hle, naše feudální městečko v době restaurovaného kapitalismu! Naše pýcha a zdroj našich výdělků, naše burza pracovních příležitostí! Trosky a cestovní ruch se ukázaly jako ideální kombinace. Vím, co říkám, a říkám to bez ironie. Nebýt nečekaného boomu devastované oblasti, těžko bych v tomhle městě byl zůstal, i kdyby bylo sebekrásnější! Už před zátopou jsem se chystal dát tomuhle místu kvinde.

Středověké městečko leží ve dvou smyčkách velikého S, které tu vyryla řeka. Připomíná dva poloostrovy, zaklesnuté do sebe, takže je ze všech stran obklopuje voda, až na úzké šíje, které obě části města spojují s pevninou, příliš úzké pro rychlou evakuaci a zcela bez významu pro odtékání zvednuté hladiny řeky. Když na město nehledíte z hradní věže, nýbrž z ochozu brány, vypadá jako stejně velký a tvarovaný, na bok položený otazník, včetně tečky pod ním, kterou tvoří pahorek s kostelem a hřbitovem. Ten je menší než hradní návrší, ale přece jen natolik vysoký, aby voda nevnikla do zpovědnic a nevyplavila z hrobů někdejší mrtvé. Dívám se dolů a raduji se ze svého pohledu. Je vůbec pravda všechno to, co jsem nedávno viděl? Je to pravda. Víc než pravda: je to voda i oheň! Město uzavřené ve smyčkách řeky vypadá, jako by tančilo. Nemyslím teď pracovní ruch, který není z hradu nijak zvlášť patrný, ani halekání pracovních čet, jež odtud nemůžete zaslechnout; myslím jeho půdorys. Je to půdorys tančícího města! Snad proto muselo dojít k tomu, k čemu došlo. Při pohledu shora vypadá středověké město jako veliké vodní kolo, které se dalo do pohybu.

Díky zákrutám řeky a směru dvou hlavních ulic, propojujících křivými oblouky obě části města  mostem, který se nachází v samém prostředku pomyslného říčního S, vypadá městský půdorys spíše jako kříž než jednoduchý tvar písmene, kříž ovšem, jehož ramena jsou esovitě prohnutá a který právě proto budí dojem, jako by se dal do vířivého pohybu. Je tomu tak i díky spleti uliček, kopírujících ve svém úhrnu zakřivení břehů, jež profilují oba poloostrovy, takže se město ve svém celku i každé části podobá do sebe se uzavírajícím smyčkám, připomínajícím podivnou turbínu nadpozemské dynamiky, která jakoby čekala na impuls, který ji roztočí... Že to udělala právě povodeň, zdá se být logické a nutné. Nikdy nezapomenu na to, jak se rameny tohoto obrovitého vodního kola draly proudy vody! Bylo to úchvatné a zničující, neuměl jsem od té podívané odtrhnout oči. Později jsem si svou zvědavost vyčítal, vždyť tam dole naříkali a zmírali lidé? Ale to nebyla zvědavost a nešlo s tím nic dělat! Voda vířila a město tančilo v divokém tanci, na jehož konci čekala neodvratná zkáza. Voda je bůh.

Za dva roky budou už stopy zkázy sotva viditelné, jen v polozapomenutých zákoutích na nábřeží, příliš z ruky na to, aby se hodily na penzion nebo nějaký jiný výdělečný objekt, spatříte ruinu podepřenou trámy... Rektor uvažuje o tom, že by se zadaptovala na učebny a přednáškové síně, ale ani jeho kapsa není bezedná: chtělo by to projekt, ale těch je tu taková spousta, že by mohl jet těžko počítat s novým zdrojem peněz! Ach, ty finanční toky! Prozatím se tedy ruiny zakonzervují a budou se ukazovat turistům jako memento zkázy, protože co není viditelné, je i nesdělitelné...  Ostatně není vyloučeno, že se právě při pohledu na ruiny ustrne srdce nějakého boháče? Občas do těch míst rád zavítám, ale ne proto, že tudy musím projít, když vleču nahoru na hrad svůj ranní nákup s vlašským salátem, mlékem a houskou, ostatně  moc nespotřebuji: jsem starý mládenec a vydržím s docela malými zásobami i několik dnů! Ale je to zvláštní, romantický pocit, který si nedokážu odříci. Jako bych se teprve teď a tady, dole v ruinách, naplno radoval ze života, což je tím zvláštnější, že nahoře, uprostřed všech těch obrazů, váz, šperků a zbraní jsem nikdy nic podobného nepocítil...

Ano, byl to boom, a když mi nabídli místo vrátného (ostatně: před revolucí jsem vykonával práci vrátného a toužil jsem opět po něčem takovém, protože bezpečnostní služba, která přechází se služebním psem tam a zpátky po střeženém objektu, nebyla tak docela podle mého gusta), vrátného, který sedí ve vrátnici, vydává klíče a zapisuje do velké tlusté knihy v červených deskách, aby se před obědem, který si přinesl ve smaltovaném kastrolku, malinko prošel po chodbách a protáhl údy ztuhlé nad četbou knih a novin, neváhal jsem dlouho a řekl ano. Co také, pár let před důchodem? Děti nemám a kamarádi, pokud mi nějací zbyli, za mnou mohou jezdit sem, do středověkého městečka, pokud se ovšem uskrovní, protože obývám garsonu spíše malou než střední velikosti... Ale koupelna s teplou vodou a stálá teplota v bytě mi vynahradí nedostatek prostoru: jen místa na knihy kdyby bylo víc! Knihy jsou veškerý můj majetek. Ve vrátnici čtu téměř výhradně knihy (až na pondělí, jehož dopoledne patří sportovním rubrikám), však si také s pány docenty dobře rozumím! Není vrátný jako vrátný. Jsem vzdělaný vrátný a navíc pamětník, s kterým je radost pohovořit.

Jedním z nečekaných, vlastně ze všeho nejméně očekávaným důsledkem boomu „trosek, které se daly do pohybu“, bylo objevení historického divadla. Nešlo přímo o sklep, jak jsem si zprvu myslel, neuměl jsem si dost dobře představit, proč by někdo v období baroka (spíše pozdního než raného, docela dobře to však mohlo být divadlo empírové) zakládal divadlo ve sklepě, ale se sklepem to přece jen mělo něco společného... Objekt se nacházel pod úrovní barokní zástavby, a  když se během povodní pohnulo podloží budov, odpadla celá jedna stěna komplexu, který byl až dosud využíván jako skladiště zeleniny, takže se mezi slepými zdmi dvou paláců a dvou domů (divadlo bylo dlouhé a úzké) objevil zrakům užaslých záchranářů a po nich ještě užaslejších památkářů prostor, o němž až dosud neměl nikdo nejmenší tušení a který se po bližším ohledání ukázal být mimo veškerou pochybnost totožný s dlouho hledanou strojovnou divadla... Žádný z pracovníků muzea a katastrálního úřadu, sídlících v krajském městě, si do poslední chvíle nepoložil otázku, proč se v úzkém obdélníku mezi paláci a domy nachází tak značný objem prázdného prostoru, i když pravdou zůstává, že ani z hradu není  dost dobře vidět... Dokonce i po prohlédnutí leteckých snímků  pokládali proluku v zástavbě jednoduše za škvíru zarostlou břízami a lískovými keři, aniž se kdo zeptal, proč že tam, nelogická, vlastně je, ale to byly snímky komerční, snímky na pohlednice... Zdivo se z vnitřní strany zdálo nenarušené kořeny stromů, a o víc se nezajímali.

Když pak byly po vynoření  strojovny vyřezány motorovými pilami plevelné dřeviny a pracně odklizena zemina, prorostlá kořeny, objevil se nad strojovnou, zbudovanou v prostoru tří propojených románských síní, půdorys divadla v základních sice, ale přece jen natolik spolehlivých liniích, aby se odborníci mohli začít dohadovat o tom, jak divadlo „ve skutečnosti“ vypadalo. Co víme spolehlivě, je pouze to, že se strojovna nacházela ve „sklepě“ a zabírala asi tak dvě třetiny celkové délky objektu. Divadlo to tedy bylo celkem malé.

Až doposud všichni předpokládali, že se budova divadla nacházela nahoře na hradě nebo možná spíš v zámecké části feudálního sídla, která k hradu těsně přiléhala, mohla ale stejně dobře být i v zámeckém parku,  zdobeném romantickými stavbičkami, jako je například čínský pavilon nebo turecký minaret. Jedné z nich se dokonce v lidovém jazyce říká „divadlo“, ale to je obzvlášť matoucí výraz, protože šlo o hostinský pavilón, kde se panstvu prostíralo k svačinám... Divadlo se ale mohlo inscenovat i v maškarním sále, ale to bylo málo pravděpodobné, protože maškarády a divadelní představení probíhaly současně a vzhledem k náročnosti příprav obojího bylo něco takového jen stěží proveditelné. Protože se zároveň předpokládalo, že součástí divadla byla strojovna, odkud se ovládaly výměny kulis a jevištní efekty, hledaly se celkem logicky základy nějaké budovy nebo aspoň jejich zbytky, neboť barokní i empírové divadlo je bez takového zázemí sotva myslitelné... Dnes je situace jiná, vždyť nejednomu souboru vystačí k představení obyčejný sklep, ale to jsou divadla  malých forem... Někdejší divadlo, to bylo něco docela jiného! Ale i to je podle názoru skeptiků zrádný argument: ve skutečnosti totiž nemůžeme usuzovat na technickou náročnost představení, aniž bychom znali repertoár, a ten v dobách před zřízením univerzity neznal nikdo…

Tím větší bylo překvapení všech, když se strojovna vynořila v podhradí! Někteří dokonce vážně pochybovali o tom, že jde vskutku o strojovnu divadla, ale pochybnosti brzo ustoupily nezvratným důkazům... Proč ale divadlo stálo v podhradí a nikoli nahoře na hradě, a čím to, že se nezachovala žádná zpráva o tom, kde se hrálo a co vlastně, nikdo neví. Já osobně tu věc chápu jinak: právě proto, že se žádné zprávy nedochovaly, předpokládali všichni mylně, že se  divadlo hrálo (případně také: že tam stálo! Ale od toho v důsledku nulového výskytu divadelní architektury většina odborníků brzy ustoupila) nahoře na hradě; neexistující důkaz byl divadelními odborníky všeobecně přijatý prostě proto, že to bylo pravděpodobné! Ostatně už před lety jsem říkal, že by se někdo měl pohrabat v zámeckém archívu, ale ten byl po válce přemístěn do krajského města, kdo by tam jezdil? V těch dobách, jak už jsem řekl, v našem městě ještě neexistovala univerzita, ale později, až existovat bude, se nějaký doktorand začne zabývat zámeckým archivem a tam to najde černé na bílém! Divadlo pro svého pána postavili vděční měšťané ve městě dole, jako bych to neříkal? Tím nemyslím, že bych měl nějakou alternativní teorii, „teorii vrátného“ nebo tak nějak, to určitě ne, ale bez archivu se nedá dělat věda, dokonce ani ty nešťastné „dějiny současnosti“!

Přízní osudu, ostatně v mém případě zcela výjimečnou (zasloužím si to: což jsem dnes nemohl být aspoň odborným asistentem, nebýt politických poměrů minulosti?), jsem se stal vrátným právě v budově, která sousedí s pozemkem, na kterém došlo k objevení divadla. Je to jedna z největších budov, která má nejvíc zapotřebí ostrahy, také někoho, kdo drží pod zámkem klíče, protože brzo byly ty tam zlaté časy, kdy do budovy volně vstupoval každý, komu se zachtělo, teď se museli prokazovat platnými průkazy pracovníků eurouniverzity a zapisovat se do knihy návštěv v červených deskách... Když chce někdo vstoupit do divadla, což znamená v první řadě a především do strojovny, musím ho doprovázet až k železným vratům, která nechal správce budov instalovat, ale ta jsou provizorní; až se tu bude opravdu hrát divadlo, bude tam úplně jiná fortna a v ní – kdo myslíte, že tam bude stát? Bude stát přede dveřmi divadla, v livreji a vznešený, a uklánět se panstvu, ušlechtilý diletant, který si leccos odnesl z jejich hovorů a na kterého se vrchnost ve chvílích bezradnosti obrací, co že si o té které věci myslí... Jako například o Slečně Julii! Strindberg se tu ovšem hrát nebude –   

Abych byl přesný: divadlo se brzy stane součástí Katedry divadelní vědy, která sídlí v budově, kde konám ostrahu, já a Emil, kterého jsem s sebou stáhl z hradu dolů... Myslím, že jsme dobře sehraná dvojice! Zvykli jsme si jeden na druhého, neumím si ani představit, že bych přebíral službu po nějakém lajdákovi, jehož jedinou starostí je, aby se co nejrychleji dostal domů! Vzdor tomu, že sloužíme na turnusu proti sobě, jsme přátelé. Vždy si najdeme půlhodinku na příjemný rozhovor, a že by někdy příjemný nebyl, to si opravdu nevzpomínám! Já přijdu do služby o čtvrt hodiny dříve a on o čtvrthodinku později odejde, ostatně tak je to v pořádku, tak to má být; není divu, že nám neunikne ani šelest! Někdy se z půlhodinky vyklube hodina, procházíme společně budovu a předáváme si službu, to je automatizovaná činnost, během níž konverzujeme o jiných věcech, především univerzitních, ale také politických a kulturních... Oba máme maturitu, takže hovor má nejen příjemnou pokojovou teplotu, jak to mezi dobrými přáteli bývá, ale také obsahovou úroveň, což není taková samozřejmost. Když se střídáme ve službě, první větou vždy je: Co divadlo? Odpověď pak může znít: Nikdo tam není, nebo: Je tam ten a ten! V případě, že v divadle někdo je, vede naše první cesta k železným dveřím strojovny, abychom si dotyčného omrkli a také aby věděl, že nad ním je kontrola. Musí být řádně zapsán v knize návštěv, včetně čísla univerzitního průkazu a účelu návštěvy doložené povolením vedoucího katedry... Ve strojovně jsou příliš cenné věci, než aby se tam mohl kdekdo poflakovat, i když těch pár klacků a koleček, které se zachovaly pod neřádstvem starým i nejnovějším, by jen málokdo označil za objev století...

Při přebírání služby jsem měl čest poznat tu nejpodivnější bytost akademického světa, jakou jen si lze představit, a myslím, že nejen zdejšího... Ne snad pro jeho vzezření nebo názory, které se na první pohled nijak zvlášť nelišily od názorů a vzezření ostatních členů akademické obce, ale prostě proto (i když se to může zdát podivné), že neměl jednotné vzezření, jak se ukázalo už během prvního zimního semestru, a také jeho řeč začínala být natolik různá, že mohla patřit čtyřem akademikům, kteří se neshodnou v základních věcech! On sám ve svých názorech nevnímal žádný rozpor a svou tvář jednoduše neviděl. Budil dojem, že ví všechno! Rozuměl nejen oboru, na který byl přijat a  který nesl zvláštní název „Dekor a historické herectví“, ale i ostatním humanitním vědám a disciplínám, od filosofie až ke knižní vazbě, takže to byl člověk dokonale „provzdělaný“, jak poznamenal jeden mladý asistent... To mi potvrdili i pracovníci téměř všech příslušných kateder, kteří ho brali vážně přinejmenším jako nebezpečného debatéra, kterého jen neradi vídali na svých kolokviích. Brzy se začalo proslýchat, že založil vlastní estetickou teorii, i do Slovníku výtvarných umění prý se dostala, ostatně o tom jsem se brzy na vlastní oči přesvědčil; že příslušné heslo napsal on sám, mi tenkrát nepřipadalo podivné. A stejně rychle, jak získal můj respekt a úctu laika, znejistil mne svými proměnami: nejhorší bylo, že jsem neuměl odhadnout, co z toho všeho je jeho pravá tvář a co pravé slovo! Ani Emil se v něm nevyzná. Je to magor, uzavřel věc Emil, ale ten člověk přece není magor? Věnovali jsme mu nejedno naše sobotní odpoledne u piva, ale moudří jsme z něho nebyli. Připadalo mi, že se vynořil z bahna, které do strojovny divadla nahnala povodeň.

Jmenoval se Anýž; doktor Bohdan Anýž, CSc., abych neurazil, brzy byl docentem a říkalo se o něm, že je to Rádlův synovec! Zda jím skutečně byl, či nikoli, neodvažuji se soudit; většina lidí to však brala jako fakt. Já bych za to hlavu nedal. Ověřit takovou informaci je ovšem těžké a vyžadovalo by to mravenčí práci v matrikách snad celé republiky! Kdo by  dělal něco takového? Já rozhodně ne! Tak tedy: Rádlův synovec... Přešel na univerzitu z krajského muzea, kde měl jakožto odborný pracovník spousty času na soukromá studia, takže se mohl vzdělávat téměř bez omezení a do úmoru stejně jako vrátný: není divu, že byl dokonale „provzdělán“! Mimo jiné prý je vlastníkem jedné z největších soukromých knihoven v České republice, bude to prý něco kolem třiceti tisíc svazků! Každý pochopí, že už kvůli těm knihám vzbudil mou zvědavost. Rychle jsem však zjistil, že knihy nepůjčuje dokonce ani svým přátelům, nějaký vrátný u něj prostě neměl šanci! Ostatně mám vlastních knížek dost, ne sice třicet tisíc, ale nějakých osm tisíc svazků a svazečků přece jen mám. Dobrá, když nepůjčuje, tak nepůjčuje! Proč ale své seznamy tají? Je snad vlastníkem knižních skvostů? A pokud ano, kde k nim přišel?  Anýžovi brzy nikdo neřekne jinak než „Doktor od A do Ž“, to pro jeho encyklopedické vzdělání, které od samého začátku dával poněkud okatě najevo. Já sám jsem mu říkal „Rádlův synovec“. Jeho typická fráze zněla „to je hluboká nevzdělanost“, což není termín, kterým by mínil lidi z ulice, nýbrž kolegy z univerzitního světa, s nimiž se neshodl v odborných debatách; když se rozhněval, byla z toho „hluboká a obludná nevzdělanost“, z níž podle všeho vinil všechny bez rozdílu rasy a vyznání! Když jsem vstoupil do strojovny divadla, seděl na žulovém kvádru, o němž se brzy dozvím, že sloužil jako závaží propadliště. Herec, který představoval mytologickou bytost, se postavil na zdvižnou plošinu, kamenné závaží se odjistilo a hrc: zázrak byl na světě! Na podobné finty si barokní divák náramně potrpěl, ať to byl obyčejný měšťan nebo sám kníže...

Vešel jsem za Emilem do strojovny a pozdravil. Synovec neodpověděl. Zda nevnímal nebo nechtěl odpovědět, nevím, spíš bych řekl to druhé... Tenkrát jsem si myslel, že neslyší, takže jsem přistoupil blíž a pozdravil znovu. Zdvihl oči od svého zápisníku (byl to velký trhací blok bez linek, do kterého něco narychlo čmáral) a řekl: „Zakresluji si, jak to tady vypadalo po povodni. Brzy s tím začneme hýbat.“ Byl spíše větší postavy, hubený, ale už se stařecky pokleslým břichem, ale to jsem si uvědomil, až když vstal ze svého žulového bloku. Než vstal, vypadal, jako by tady, maličký, seděl už před povodní a čekal, až se odlomí stěna skladiště na zeleninu, takže z něho byly vidět jen husté bílé vlasy v přítmí. Byl jako srostlý se svým žulovým kvádrem a také tak šedivý a nevýrazný v příšeří románského sklepa, že jsem neměl daleko k tomu, abych začal zkoumat, zda na něm neroste plíseň nebo nějaká houba a zda jeho ošacení nepotřebuje zbavit bahna... Kdyby mi Emil řekl, že ho tady vyprostili špachtlemi zároveň s kamenným závažím propadliště, byl bych mu na mou duši v té chvíli věřil! Ale Emil nemá velký smysl pro humor. Když jsem se mu po návratu do vrátnice svěřil, jaký na mne pan doktor učinil dojem, ani se nezasmál. Ostatně, co na tom bylo k smíchu? Ani já se tam dole ve sklepě nesmál, spíš mne mrazilo, ano: mrazilo mne tím podivným a nečekaným způsobem, jaký dospělého člověka přepadá při zázračných pohádkách! Nic na tom nemůže změnit, jestli se snad tomu, co čte nebo co vidí na televizní obrazovce, směje a nebere to vážně; je to banální hloupost a člověka přitom mrazí! „K čemu to bude dobré?“ chtěl jsem vědět, nahlížeje do jeho skicáře, a on vstal, zavřel jej a řekl: „Místo výskytu může hrát důležitou roli při rekonstrukci. Tak například místo, kde leží tento kámen, je pravděpodobným místem, kde se nacházelo jevištní propadliště.“ Pak vyšel ze sklepa a musel jsem ho vracet, aby mi odevzdal klíč, zamkl jsem železné dveře a Emil řekl: „Je to magor.“ 

Byl to magor. Ale magor nanejvýš inteligentní a systematický, takže to byl spíš génius, nebo přinejmenším: svým způsobem!, nakolik člověk může být génius „svým způsobem“... Emil říká, že to je hloupost, která nezní zrovna pochvalně: „svým způsobem génius“ by mohl chovanec z místního Ústavu sociální péče, ale to evidentně není jeho případ! Ostatně mi formulace „svým způsobem“ připomíná jedno místo z Goethova Fausta, kde se píše o Faustovu otci, přírodním vědci a lékaři, že pěstoval vědu „auf seine Weise“, což znamená: svým charakteristickým (ve výsledku ovšem zdaleka ne neškodným), nezaměnitelným způsobem... Něco podobného platí i pro Fausta samotného, ale nechme Fausta Faustem! Faust se na tomhle jevišti nebude hrát, to se dřív dočkáme muzikálu! Ale vážně. Nehledě k budoucímu možnému komerčnímu využití univerzitního jeviště (pro Katedru divadelní vědy  to bude dobrá finanční injekce), je zatím využití divadla hudbou vzdálené budoucnosti, a nejen té ekonomické... Pánové zatím nemají jasno ani o vědeckém využití, teprve až se bude rekonstrukce jeviště a mašinérie schylovat k závěru, bude nastolena otázka, jaké představení zvolit pro slavnostní otevření. Aby se totiž obor „Dekor a historické herectví“ mohl začít nejen teoreticky, nýbrž také prakticky rozvíjet (to jest: aby se rozvíjel „organicky“), k tomu je nutné začít hrát, ale zatím je jasné jen tolik, že by se mělo sáhnout do skutečného repertoáru barokního divadla, což je „svým způsobem“ velmi těžké, protože ze dvou titulů, které se v archivu až dosud našly, jeden je balet, jehož libreto je neznámé, a druhý koncertní výtah z Telemanna a Vivaldiho. Až doktorand učiní v krajském archivu další dílčí objevy, situace se rychle změní. Zatím ale neměla sekce „Dekoru a historického herecví“ co hrát, což doktora Anýže zjevně nezneklidňovalo. Teď nehovořím o dobách, kdy ještě sedával na žulovém závaží propadliště... Nejevil známky nepokoje ani později a dokonce ani v době, kdy mnozí jiní, ve věci méně angažovaní, propadali panice! Děkan pobíhal po jevišti a rval si talár společně s šedinami, docela jako ve výjevu z nějaké tragédie. Připravil si slavnostní proslov, a teď tohle! Co to bylo, ještě uvidíme –   

Když se Anýž tehdy poprvé zvedal ze svého kamene, s kterým byl srostlý natolik, že ho museli dobývat špachtlemi z nánosů tuhnoucího bahna, zahlédl jsem v jeho bloku podivnou změť čar, která určitě nebyla kresbou strojovny; při letmém pohledu to vypadalo jako nějaká obluda nebo něco na ten způsob... Myslel jsem, že si jen tak čárá, jako ten, kdo právě nemá nic na práci: z bezradnosti, z dlouhé chvíle nebo z nervozity, čáráme z tisíce různých a těžko postižitelných důvodů, které jsou stejně naléhavé jako nicotné, ale v tu chvíli si neumíš pomoci, prostě čáráš… Rádlův synovec si z toho udělal program. Výtvarný program, abych zbytečně nemátl stopu, protože se považoval nejenom za vědce, ale i za umělce! Emil vrtěl hlavou, protože tohle podle maturanta Emila nebyla žádná kresba? Nemělo to žádnou konturu a vedení linky, vsadím se, řekl Emil, že by pořádně nenakreslil ani kostel! Druhý maturant si tím nebyl tak docela jistý, ostatně: kdo by dnes maloval kostely? A vůbec: co to je ta tvoje „pořádná kresba“? Byl jsem tehdy nakloněný tomu, vidět v Anýžových čmáranicích výrazovou kresbu, ano, výraz to „svým způsobem“ mělo: ale výraz čeho? „Pořádná kresba,“ řekl Emil, „vypadá jako kresba pana Švihly! Ten člověk to má v ruce! Kreslí si, jako já nebo ty fotografujeme, a je to stokrát hezčí než pohlednice, když přidá stínování nebo vodovou barvu! Má to vzlet a jemnost, tak je to.  Člověče, vydavatelé všelijakých národopisných publikací se rvou, aby jim nakreslil kapličku, a on přijde, vezme tužku a kreslí, že nestačíš koukat! Ten to má v ruce! Ty neznáš pana Švihlu?“

Pana Švihlu jsem neznal. Akademického malíře Jaroslava Švihlu, abych neurazil... Modernisté tímhle výtvarným projevem pohrdali, ale kde jsou dnes modernisté? Když Emil později přišel s tím, že se Anýž zúčastnil nějaké výstavy surrealistů, byl jsem tak nahlodaný pochybnostmi, že jsem mu to nechtěl věřit, ostatně to nebyla žádná velká výstava...

Při představě, že by tenhle „chaosák“ (jak jsme mu říkali) měl rekonstruovat strojovnu divadla, jsme nevěřícně kroutili hlavami, a brzy nejenom já a Emil... Naštěstí se ukázalo, že na to je najatý někdo jiný a Anýž vlastně dělá na vlastní pěst, tím větší  bylo moje překvapení, když jsem ho později zastihl ve večerních hodinách na Katedře divadelní vědy nad funkčním modelem mašinérie! Hmátl jsem po klice, jak bývá u vrátných zvykem, abych zkontroloval, zda jsou pracovny a učebny uzamčené, a dveře se rozletěly a nad stolem, v bílém plášti oblečeném na holé tělo, stál Rádlův synovec a točil malinkatým rumpálkem... Patka bílých vlasů, v nichž pěšinku česal na pravé straně, mu jako vždycky při práci padala přes oči, ale stejně jako tenkrát ve strojovně ji nechával na pokoji, dokud pracoval; pak ji uhrábl prsty levé ruky jako hřebenem. Trhl sebou, ale sotva zvednul hlavu, jen maličko, jakoby jedním okem, se ke mně v předklonu natočil, a nepřestávaje kroutit kličkou, řekl: „Co byste řekl, že to je?“ Nevěděl jsem v tu chvíli ani přibližně, co by to mohlo být, i když mne to mělo napadnout. Doktor Anýž se spokojeně usmál a řekl: „Takhle nějak to muselo fungovat! Vidíte? Na rumpály, které jdou po celé hloubce jeviště, se navíjejí lana, musíte se dívat odtud... A co se děje? Děje se to, že odjíždějí boční kulisy, za kterými je co? Za kterými jsou další kulisy, které později jako ty první zajedou po šínách, aby si pak vyměnily místo s těmi prvními, případně s jinými, které se mezitím dostaly na pojízdné rámy, na nichž byly umístěny ty prvé, ale to je zatím jen část spodní mašinérie... Co myslíte, jak dlouho trvala výměna kompletních kulis? Tím myslím bočních kulis plus prospektu a sufity k tomu, ty ale byly ovládány odjinud!“ Řekl jsem, že tak patnáct dvacet minut, a on se rozesmál: „Člověče, vy o tom nemáte ani páru! Já vám to nezazlívám, jste jenom vrátný, ale u odborného asistenta na teatrologii to je už hluboká nevzdělanost! Řekněte patnáct vteřin, člověče, a budete doma! Někdy i méně, v barokním divadle nebyl žádný div, když se to všechno stihlo za sedm osm vteřin! Pro nás to ovšem div je. Viděl jste někdy na divadle kulisáky?“

Brzy se vzdor vysokému věku stane vedoucím katedry. Na den, kdy dostal jmenování, jen tak nezapomenu. Ostatně, proč bych zapomínal? Venku bylo pošmourno jako v jeho tváři a on se stěhoval do kanceláře po svém předchůdci, který sice neměl stranickou minulost (což bylo v prvních letech po sametové revoluci nutným předpokladem kariéry), zato se objevil na Cibulkových seznamech! Nic mu nepomohlo, že byl docentem. Děkan po něm požadoval lustrační osvědčení, načež vedoucí Katedry divadelní vědy složil funkci, práskl dveřmi a zmizel neznámo kam; ani v muzeu ho tenkrát, chudáka, nechtěli! Říkalo se tehdy, že na tu choulostivou věc upozornil děkana Rádlův synovec Anýž. Je to možné, protože do funkce po něm nastoupil on, ale mohl to udělat i kdokoli jiný, vždyť kdo v těch dobách nehledal své známé v Cibulkových Seznamech? Dokonce manželské páry to dělaly! Anýž se vrátil z nahlížení do svých materiálů v Centrálním archivu StB zachmuřený. Chtělo se mu zvracet, jak říkal, nikdy by prý neuhodl, kdo všechno na něj donášel –  a nebyla to ředitelka Krajského muzea! K té se prý chodili informovat bez jakéhokoli utajování, důvodem bylo, že měl přátele mezi aktivními chartisty, kteří u něj čas od času dokonce přespávali...  Prezident Havel byl pro Rádlova synovce „Vašek“, ostatně Zahradní slavnost prý nenapsal Havel! Napsal ji Ivan Vyskočil, teď nemyslí toho herce, nýbrž dramatika, co napsal „Haprdáns“ (což má být Hamlet, princ dánský, prosím), hraje se to s vařečkami, kvedlačkami a metlami na bílek, prý alternativní divadlo... Nevím. Mít nápad je jedna věc a napsat hru věc druhá, a že se z kulisáka Vaška Havla stal autor absurdního divadla a prezident, což to není příznačné pro konec století v Čechách a na Moravě? Doktor Bohdan Anýž, CSc., tehdy ještě bez docentury, tedy nastoupil do funkce vedoucího katedry a nastaly nové časy! Bez komunistů a estébáků, jak sám říkal, skutečnost je taková, že se ho podřízení obávali víc než jeho předchůdce s temnou minulostí... A nejen podřízení! Snad jedinou výjimkou byl děkan, pro kterého Rádlův synovec pracoval a kterému svou diplomacií, stejně úpornou jako nenápadnou, zajistí nejen znovuzvolení, ale mimořádným výnosem Akademického senátu i nástup do třetího funkčního období... Že se „Eurouniversita“ v názvu naší vysoké školy píše se „s“,  nikoli se „z“, jako všude jinde v republice, prosadil Rádlův synovec. Všude jinde ve světě prý píší „s“, ovšem mimo Slováky, ale ti se od nás odtrhli...

Seděl ve své nové pracovně s výhledem na řeku a návrší s hradem, už pro ten výhled stálo za to stěhovat kancelář! Seděl u prázdného dosud stolu a hleděl na něj upřeným pohledem, zdálo se, že nevnímá a vůbec nepředpokládá, že by ho někdo pozoroval dokořán otevřenými dveřmi, ostatně mu to bylo lhostejné... Byla to jeho velká chvíle, snad se o ni chtěl dokonce podělit s ostatními? Ať každý vidí, kam se vlastními silami dopracoval Rádlův synovec, který nesměl učit na vysoké škole, takže je až do této chvíle bez docentury! Ostatně i na tom začne neprodleně pracovat. Neseděl dlouho s rukama spuštěnýma. Uchopil černě lakovaný stůl oběma rukama tak, že palce zaklesl pod jeho desku a prsty nad ni, vypadalo to, že se celý vzepřel do oblouku, takovou silou se chopil svého stolu... Jeho prsty, ve skutečnosti šedavé a plné starobních skvrn, byly teď na černé ploše docela bílé. Díval se na ně a po tváři mu přejel úsměv. Pak se zachmuřil a křečovitě semkl ústa, zároveň s tím však povoloval stisk rukou a on je volně vystřel na desku pracovního stolu. Ležely tam bezvládné a bílé. Během několika vteřin se bezvládnost zmocnila i tváře a on seděl za svým stolem dokonale bez výrazu, couvl jsem mimoděk o krok zpátky a cítil jsem, jak mi po zádech běží mráz... Ruce, které nikdy nepracovaly jinak než tužkou a klávesami psacího stroje, teď začaly po černé desce přejíždět k jejím okrajům a zpátky v menších i větších obloucích, které vytvářel tím, že se střídavě předkláněl a zakláněl, podobaly se velikým stěračům nákladního automobilu, které srostly s tělem řidiče, zřejmě se nemohl toho vrzavého pohybu nasytit! Ostatně to bylo vrzání černého laku, co mi způsobilo nepříjemné mrazení… Ani u toho ale nepřestal a začal předloktími i prsty pohybovat rychleji, tempo bylo vysoké a brzy ještě vyšší, udělal jsem krok blíž a pochopil, že se celý pohybuje v rytmu nějaké imaginární melodie, která zkroutila celé jeho tělo do esovitých smyček, ano: nebylo pochyb o tom, čeho jsem se tu na své obchůzce stal svědkem! Rádlův synovec hrál na desku pracovního stolu symfonii o svém nástupu do funkce –

Po sametové revoluci nepřestal Rádlův synovec pěstovat čilé styky s bývalými disidenty. Někteří tvrdí, že rozhodně čileji než před revolucí, ale to je zjevná zlomyslnost. Je uvedený plným jménem v „Slovníku zakázaných autorů“, vydaném v zahraničí, taková věc nebyla bez rizika? Je pravda, že jeho medailon postrádá fotografii, on sám tvrdí, že nedošla na místo určení. Nevím. Ale o to teď nejde! Jezdíval do Prahy. Když se vrátil, býval vždy sdílnější než obvykle: musel se někomu svěřit se všemi těmi novinami? Že na vlastní oči viděl Havlovu pracovnu, nevkusně přeplněnou modernistickým brakem, jeho bačkory a sprchový kout. Neměl rád postmodernu. Jméno „Derrida“ nemohl vystát a při zmínce o „Tančícím domu“ propadal záchvatům zuřivosti! Nevím, kde by chtěl najít lepší příklad „rotující duality“? On však byl vyznavačem kolmic! Jeho koncept byl stroze pythagorejský a náboženským vyznáním byl katolický panteista. Realita se řídila zákony symbologiky: Pythagoras a  F. W. J. Schelling představovali „prekurzory“ jeho teorie, jak říkal... Nevěděli, co vlastně říkají, říkal. On to věděl. Přiznám se, že patřím k těm nemnoha, které přesvědčil, vzdor tomu, že jeho články jsou jeden jako druhý, jako kdyby i ty psal přes průklepák... Ale to vím od sekretářky, která je přepisuje, osobně jsem si to nestačil ověřit. Pravdou zůstává, že duchovní elita  krajského města věděla, o čem je řeč, když vám jakoby náhodou uklouzlo slovo „symbologika“. Když jste se zmínili, že se s Anýžem znáte, zaručeně se zeptali, jak pokračuje práce na jeho estetické teorii. Ostatně, vždyť za své články dostal docenturu! Jak by mohly být špatné? Jak by mohly být stejné? Znali je i přátelé z disentu a vkládali do jejich autora jisté nemalé naděje. Upozorňovali ho přátelsky, že jeho koncept je příliš všeobsáhlý, ať napíše jakýsi „Nástin“, ať napíše první díl... Ale Rádlův synovec byl posedlý úplností! Jen tlustá kniha měla v jeho očích vykupitelskou cenu! Neboť šlo o sebevykoupení ducha. Tři tisíce, čtyři tisíce stran. Ale nechme to být. Chtěl jsem říci jen tolik, že si i rád zapolitikařil… Byl jsem vhodným objektem pro jeho samomluvy, ať už politické, odborné nebo ryze soukromé; řekl jsem už přece, že jsem byl jediný, kdo byl ještě ochoten mu naslouchat? Proč ne? Vrátný má vždycky dost času! Že by se Rádlův synovec neznal s žádnými disidenty, je nesmysl, kterému nevěří ani zapřisáhlý antianýžovec Emil! Na vlastní oči jsem ho z vrátnice viděl s Janem Sokolem, a tykali si! Podle mých referencí se znal s kdekým z undergroundu, znal i Martu Chadimovou! Dnes už málokdo ví, oč tenkrát šlo... Marta Chadimová byla disidentka a po sametové revoluci vznesla restituční nárok na barokní dům vedle Lorety; ten však patřil strahovským premonstrátům. Razítko na listině, kterou údajně našla někde za skříní, bylo tak neumělé, že někteří tvrdili, že si je vyrobila z brambory. V každém případě byla odsouzena a prezident Havel jí udělil amnestii.

Byla to velká aféra, tenkrát. Na Václava Havla se snesla vlna kritiky, ale Anýž tvrdil, že ta ženská je cvok a kritika tudíž neoprávněná. Zná ji přece dost dobře? Marta, říkával, je dost zvláštní žena. Měl jsem ho už tenkrát na lopatě. Svěřoval se mi bez obalu se vším, o čem se jen trochu dalo hovořit na veřejnosti, a „kauza Chadimová“ zprvu patřila k žertovným tématům... Později však „můj doktor“ odjel na pravidelnou kvartální návštěvu Prahy za přáteli z undergroundu (z „androše“, jak říkával poučeně) a vrátil se s tváří vážnou a ustaranou. „Co se přihodilo, pane docente?“ ptal jsem se ho, procházeje chodbou tam a zpátky, Emil byl tenkrát nemocný a měl jsem dlouhý den... A on mi neodpověděl, že není docent (tenkrát jím ještě nebyl), prošel mlčky mimo mě, ale pak se vrátil a řekl tiše, aby nás nikdo neslyšel,  že s tou „Chadimovou“ to zdaleka není tak jednoduché, jak si někteří myslí... Jen špatně informovaná veřejnost si totiž myslí, že jde o komický výstup, ale není to komický výstup, jak si donedávna myslel dokonce on sám, Rádlův synovec! „Je to svízel, s tou Chadimovou,“ řekl Rádlův synovec, „a není to vůbec, vůbec jednoduché! Naopak je to složité, a kdyby jen složité: je to nebezpečné! V důsledku to ohrožuje naši křehkou demokracii! Lepší je o tom nemluvit. Pryč od toho!“ A zmizel, zanechávaje mne na chodbě v trýznivých rozpacích. Co se děje? Děje se snad něco?  Zamrazilo mne při představě, že by se vlády v zemi opět zmocnili komunisté, ale pak jsem se zasmál sám sobě. Nesmysl! Nesmíš každému hned všechno věřit. Tvým úkolem je shromažďovat informace, ne jim věřit. Pokud je ověříš, dobře. Pokud ustrnou v podobě neověřených zpráv, označ je patřičným indexem a ulož do své kartotéky. Ale má zvědavost neutuchala, vždyť mi šlo především o Anýže! Je snad Rádlův synovec nějak zapleten do případu Chadimová? Nedopustil se i on nějakého podvodu? Nejsou přece pouze podvody restituční: podvádět se dá na sterý způsob! Když pak večer procházel vrátnicí, zavolal jsem na něj a on se ochotně vrátil. „Vím, že vám to vrtá hlavou,“ řekl, aniž se zeptal, co mu chci, „a věřte: ani mně není lehko! Hádejte, proč Marta Chadimová dostala amnestii? Ale nikde o tom nemluvte, prosím vás. Je to nebezpečné!“ Vyjádřil jsem nad jeho sdělením údiv, který byl ostatně nelíčený, a on pokračoval: „Nitky jdou na všechny strany odsdola až docela nahoru! Ne snad že by sám prezident... To prosím nikoli! Ale mnozí z těch, kteří k němu mají dost blízko… Kdyby se to proláklo, vypukne ústavní krize! Víte, jak by se komunisté radovali? I předčasné volby by mohly být a oni by je mohli vyhrát! V důsledku to ohrožuje celou naši dosud křehkou demokracii. Ta ženská je blázen a je schopná přivést celý národ do neštěstí!“

To bylo vážné. Až příliš vážné, než aby se to dalo odbýt laciným bonmotem prezidenta Masaryka, že pravda nás osvobodí! Že pravda a láska vyhraje nad lží a nenávistí nebo že pravda vítězí! U nás v Čechách? Nebuďte směšní! Také těch „bonmotů“ dávno nikdo neužíval. „Od roku 1918 jsme měli pravdu!“ syčel polohlasem Rádlův synovec, „a k čemu nám byla? Napřed nás osvobodili Němci, pak Rusové. Totalitarismus ve všech barvách a podobách! Lidé jsou na pravdu alergičtí.“

Ostatně divadlo se začíná pnout do výšky! Už bylo co ukazovat. Už bylo čím se pyšnit, a Rádlův synovec se pyšnil! Nebyl sám: všichni se pyšnili, od děkana až po vrátného! On si však na věc činil výhradní právo, a nejen proto, že byl šéfem Divadelní vědy... Mluvil do všeho a mnohé i přesvědčil; v tom byl nad jiné zdatný. Často své oponenty prostě umluvil. Někdy šlo o nepodstatné drobnosti, od nichž mohla kterákoli strana ustoupit, například zda se propadliště bude nacházet ve zlatém řezu jeviště nebo přesně na tom místě, kde byl nalezen žulový kvádr, jindy šlo o podstatnější věci... A-Ž totiž začal z ničeho nic tvrdit (a jak se z půdorysu někdejšího divadla zvedaly zdi nové divadelní budovy, začali mu dávat za pravdu i někteří z odpůrců), že mašinérie divadla musela být poměrně jednoduchá, jak to odpovídá konvencím klasického divadla, a že podle všeho ani neobsahovala stroje na létání! I kdyby se do prostoru, který nebyl zdaleka tak velký, jak se původně odhadovalo, vtěsnaly nějaké ty létací stroje, odkud a kam by kdo létal? „Vidíte?“ říkal A-Ž, „to jsou důsledky rekonstrukce podle cizích vzorů! Kdepak, na věci se musí od sklepa. Dualita, symetrie: v  tom je všechno!“ Místo létacích strojů, které byly velmi nákladné a na jejichž sestrojení bylo nutné povolat ty nejpovolanější mistry (což bez grantu prostě nešlo), mohl divadlu středověkého městečka stačit horní rumpál na spouštění božstev nebo prosté „theologeion“, jakýsi balkón (jako v antice),  nebo ´théâtre supérieur´, horní jeviště (jak tomu bylo v období francouzského divadelního klasicismu). „Tady se nehrály balety v našem smyslu slova,“ přel se A-Ž až do vykrvácení všech debatérů, „jeviště pro skutečné balety bylo šikmé, a to tady nebylo!“ Proč tu nebylo, neřekl. Ve skutečnosti tu šikmé jeviště mohlo být ze stejných důvodů, z jakých se nakonec prosadilo jeviště ploché: neexistují o tom totiž žádné dokumenty! Přísně vzato, argumenty pro šikmé jeviště by tu byly, ale to je pouze můj soukromý názor, názor vrátného...Všechno (totiž) záleží na tom, jak zdejší divadelní architektura využívala perspektivu: zda iluzivně, pouhou malbou bočních kulis a prospektu, nebo i reálně, zúžením jeviště směrem dozadu a nakloněním stropu ve stejném směru. Že se jeviště zužovalo, zdá se být téměř jisté. A právě Rádlova estetická teorie, směřující k dokonalé symetrii, by vyžadovala šikmé jeviště, což právě on, z důvodů, které mi dlouho unikaly, nechtěl připustit! Až se v krajském archivu objeví dobový náčrtek, zpodobující podle všeho dva typy scény, staré krabicové a nové kukátkové s portálem (ostatně ho objevil „můj“ doktorand!), bude Rádlův synovec triumfovat. „Vidíte? Neříkal jsem to? Ten kluk měl ale štěstí!“ Záhy však svou ješitnost ukrotí. „Možná je to tak lepší,“ řekl a měl na mysli skutečnost, že dokument našel někdo jiný... Ptal jsem se, proč je to tak lepší, ale pokračoval ve svých úvahách, jako by mne neslyšel, a nebyla to krátká řeč: dobrou půlhodinu jsem se nedostal ke slovu!

„Kdepak mašinistické divadlo!“ řekl na počátku své tirády, mistrně vystavěné podle zákonů čisté rétoriky... Jako by tu někdo předpokládal mašinistické divadlo? V tom byl mistr, mohu tady bohužel zachytit jen myšlenkovou kostru jeho mistrovského výtvoru. „Víte, jak vypadalo takové mašinistické divadlo? Šlo o pravé monstrum, dobový extrém par excellence... Největším svého druhu bylo ´Salle des Machines´ v Tuileriích. Postavili ho na místě dřívějšího ´Petit Bourbon´, a Pierre Corneille tu inscenoval svou ´Andromédu´: v mašinistickém dramatu byl Corneille mistr nad mistry, ostatně v regulérní tragédii rovněž! ´Androméda´ obsahovala mluvené slovo doprovázené hudbou, tedy cosi jako melodram, ale vedle toho i pantomimické epizody, během nichž se prováděly mašinistické efekty. ´Salle des Machines´ bylo grandiózně nadimenzované. Tedy spíš ´naddimenzované´, řekl bych, mělo špatnou akustiku a nikdy se pořádně nevyužívalo. Jeviště bylo široké šestnáct metrů. Jakou hloubku podle vás mělo? Čtyřicet dva metry, představte si to, přičemž celé divadlo bylo ´jen´ sedmdesát metrů dlouhé! Většinu délky tedy zabíralo jeviště, umíte si představit takovou nudli? A teď to nejlepší! V jevištním prostoru, který měl, jak víte, rozměry šestnáct krát čtyřicet dva metry, byl u stropu stroj na vznášení, a ne ledajaký stroj: sloužil výhradně jako vznášedlo královské rodiny! Ten měl velikost třináct a půl krát osmnáct metrů, to už byl výrobek hodný strojírenského průmyslu: vždyť zabíral skoro celou šířku scény a bezmála polovinu její délky! Však také to monstrum muselo unést královskou rodinu i s celou její družinou! Kolik to bylo lidí? To přesně nevím, ale jedno vám řeknu: o něco později ta příšera unesla  tři sta osob, představujících různá božstva obklopená oblaky! Nepřipadá vám to ohavné? Ohavné, ale úžasné, viďte? Nebo máte jiný názor? Představte si Václava Havla, jak vstupuje do zasedání Občanského fóra v takovém létacím stroji! Umíte si to představit? Lidi by šíleli! Ještě před pár lety určitě, dnes už vychladli. Nikdo si už dnes neváží svobody! Kdo byl v disentu, ví, o čem je řeč! Nejde přece o supermarkety a salámy ve fóliích? Jde o svobodu! Nebo myslíte, že nejde o svobodu? Nevím, proč se smějete! Když může český prezident žít na Hradčanech, sídle českých králů, proč by se nemohl vznášet na vznášedle i s celou prezidentskou kanceláří? Škoda, že v Národním divadle nemáme takový létací stroj!“ Než jsem mu stačil vysvětlit, že se nesměji, že se jen usmívám (ostatně to bylo zábavné. Měli jsme toho dne oba téměř rozvernou náladu), pokračoval: „Také opery byly velmi výpravné, pro tehdejší publikum to byla v první řadě a především podívaná... Ano, lidé chtěli slyšet krásný zpěv a hudbu a vidět ladný pohyb tanečníků, ale vedle toho a možná ještě víc než to chtěli vidět zázraky jevištní techniky, když už jim zůstaly odepřeny zázraky skutečné... Už sama blesková proměna scény, jak dobře víte, byla fascinující! Osm vteřin a dost! Není to úžasné? V ´Andromédě´, která nesla podtitul ´Hra se stroji´, stojí ve scénických poznámkách něco v tom smyslu, že veřejné náměstí v mžiku zmizí a uvolní místo rozkošné zahradě. Velké paláce, jak se tam píše, se změní v týž počet bílých mramorových váz! Dnes už to nikdo po tehdejších inženýrech nedokáže zopakovat! Nikdo, i kdyby chtěl. Virtuální scéna, všelijaké ty videoprojekce a simulace, to už dnes nemůže nikoho zaujmout! Je to příliš snadné. Ale kdyby se někomu podařilo zopakovat ten mechanický zázrak strojů, byl by to trhák! Představte si operu v dobových kostýmech, kulisách a se všemi těmi efekty vizuálními, audiálními i čichovými, ne, to si nikdo neumí ani představit... Jen já. Trhák, říkám... Tohle je, pane, postmoderna, ne nějaké ironizování starých mistrů! Přijedou na scénu na motocyklu a myslí si, jak nejsou moderní, a přitom to tady bylo už před osmdesáti lety! Zastaralé, zatuchlé postupy! A oni to, troubové, považují za originální? Barokní divadlo nepoužívalo živé koně, proč bychom my dnes měli používat opravdové motocykly? Činohra, nebo přesněji: to, čemu dnes říkáme činohra, se hrálo jinak a velmi prostě!“

Pil jsem dobrou brazilskou kávu, kterou mi poslala Emilova žena (koupila ji kdesi v Rakousku a dostal jsem balíček jako milou pozornost), a pokuřoval doutník. Bylo dost pozdě k večeru, a že by přišel správce budov, zdálo se mi nepravděpodobné; dopřával jsem si tedy. A-Ž mluvil opravdu krásně, a aby můj požitek byl optimální, k tomu jsem potřeboval absolutní pohodu. Ještě skleničku višňovky a bude to dokonalé! Ano, určitě: nepřišel snad ten člověk za mnou kvůli skleničce? Také kvůli skleničce, abych nebyl nespravedlivý; byl jsem jeho jediným důvěrníkem! Nepotřeboval jsem ho už vybízet k řeči. Pokračoval sám, protože viděl a přímo „hmatal“ můj zájem (to jsou jeho slova: váš zájem se dá doslova hmatat, řekne mi později), už jsem ho raději nepřerušoval... Místo toho jsem ho taktně obsluhoval a on byl na vrcholu blaha! Vždyť kdo se tady na univerzitě k němu choval tak jako já? „Drama se inscenovalo velmi jednoduše, jestli o tom nemáte představu! Základem byl jediný prostor, Corneille tomu říkal ´divadelní místo´ neboli ´Lieu théâtral´, které vytvářelo oporu pro ´divadelní fikci´. To je taky jeho termín. Šlo tedy o smluvní, konvenční místo, které spojovalo ony posvátné ´tři jednoty´ v jeden celek. Divadelním místem tragédie byl ´palais à volonté´, což znamená něco jako ´libovolný palác´, a místem komedie ´chambre à quatre portes´. Pokoj o čtverých dveřích byl vždy interiérový, ale tragický palác představoval zadání natolik neurčité, že mohl představovat stejně tak interiér jako exteriér, vnější fasádu paláce stejně jako jeho vstupní halu… V klasické době vstupovali herci zadním prospektem, protože po stranách jeviště seděli diváci. To byla španělská praxe, španělský vkus měl vůbec ve Francii značný vliv... Představte si, že při premiéře Corneillova Cida sedělo na scéně sto padesát diváků! Umíte si to představit? Ale mělo to rytmus a vznešený řád. Tomu odpovídal i způsob hraní.“ Napil se. Napil jsem se. Mlčel jsem. Pokračoval: „Scéna tragédie byla strohá. Vizuální požitek se omezoval na jednoduchý prospekt a na kostýmy, těm však byla věnována stejná péče jako v opeře... Jinak byla tragická scéna přímým opakem té operní! Také pohyb a gesta byly střídmé: příchod a odchod, krok, usednout a vstát... To bylo všechno, co se dělo na scéně! Co také jiného, když jeviště bylo nacpáno diváky? Hrálo se čelem k obecenstvu, celé představení čelem... Ale pohyb rukou byl značně komplikovaný, jak vysvítá z dobových grafik: měl totiž konvenční znakový charakter! Příteli, herectví se nevyvíjí, to je zásadní omyl! Jen se střídají styly! Zahrát Racinovu tragédii dnešním realistickým způsobem prostě nejde! Ale zahrát ji autentickým dobovým stylem, to je pro diváka ten nejskvostnější požitek! Mluvilo se tenkrát sice už o přirozenosti hereckého projevu, ale představy o ´přirozenosti´ se liší jako člověk sám: šlo ostatně o stylizovanou přirozenost dvora! A něco podobného platí i pro pozdější epochy, romantismus například... Pak teprve vidíte (to myslím doslova, protože divadlo musí být vidět!), co oni tehdy svými hrami mysleli a co to znamenalo. Ne, bez jejich dekorativních gest a vznešenosti nepochopíte nic! Nic, příteli. Taková je pravda. My dnes jen těžko snášíme dlouhé řeči, ale tehdejší tiráda byla výrazem řečovosti par excellence, dvorské řečovosti, samozřejmě... Básnickým jazykem stylizovaným podle vkusu a nároků dvora! Tiráda posouvala děj a byla zdrojem emoce a napětí. Nikdo se nenudil, za to vám ručím! Ostatně diváci se během představení chovali daleko uvolněněji, než my dnes... Odcházeli, občerstvovali se. Jazyk tirády musel být střídmý: žádná metafora, nebo jen výjimečně a pěkně podle pravidel aristotelské rétoriky... Nepřipouštěli vedlejší motivy a masové scény. Motivy násilí se odehrávaly ´za scénou´, jako na řeckém divadle. Všechno muselo být pravděpodobné a přiměřené. Rým, pokud ho vůbec použili, byl nehledaný, často gramatický nebo jen pouhá asonance. Víte, co je asonance? Tohle všechno odpovídá podle názorů Akademie charakteru mluvené řeči, která je ovšem veršovaná, což se může zdát podivné, nemyslíte? Musíme si však uvědomit,  že vazba verš-tragédie představuje kanonické dědictví antiky a že také pojem ´přiměřenost´ je relativní, velmi relativní...“  

Podíval se na hodinky a spěšně se loučil: „Nezlobte se, musím ještě nahoru na hrad! Děkuji za pohoštění a vlídné naslouchání!“ „Na hrad?“ podivil jsem se, „tam už budou zavírat! I knihovna bude zavřená, pokud se nemýlím.“ „Nemýlíte se,“ odpověděl už ve dveřích univerzitního paláce, které jsem mu zdvořile přidržoval, „ale jdu tam soukromě!“ „Ach tak!“ vydechl jsem, a on, aniž by dal v nejmenším najevo, že jde o blízkou osobu, dodal: „Paní doktorka Procházková mne požádala, abych jí omrkl nějaké věci v depozitářích. To zas jednou bude radosti s pudlíky!“ Zmizel a já uzavřel budovu, která už měla být nějaký čas uzavřená. Chystal jsem se domů, nebo spíš „na jedno“, jak se říká, popíjel jsem ve vší tichosti své pivečko a myslel na to, že Anýž je teď nahoře s Kamilou...

Když tedy přišel druhý den do práce, vypadal nakvašeně, což byl vcelku jeho běžný výraz, takže jsem tomu nepřikládal žádnou zvláštní důležitost. Nemluvil jsem s ním ostatně několik dnů, kolik to bylo přesně, už nevím, ale to není důležité... Důležité je, že když u mne opět seděl na vrátnici u skleničky „kirše“ (jak až do úmoru opakoval při každém nahnutí láhve), dozvěděl jsem se víc, i když jsem tehdy ještě zdaleka netušil, co by to mohlo znamenat. V té době, jak víte, mi už celkem bez odporu odpovídal na otázky, někdy celkem nevinné, jindy venkoncem všetečné, to podle toho... Na některé odpovídal a na jiné nedoslýchal, vědomě a podle svých vlastních potřeb. Tahle byla všetečná, ale on, nejspíš aby zametl stopy, se rozhodl na ni odpovědět... Všiml jsem si také, že někdy mluvil velmi ošklivě o lidech, které měl rád, myslím, také to byla jeho taktika; není tedy divu, že odpověděl, jak odpověděl. „Tak jak bylo na hradě?“ zeptal jsem se, abych ho popíchl, a on jenom mávl rukou: „Ani se neptejte! Ještě dneska jsem rozčilený.“ „Copak?“ staral jsem se všetečně, „roztrhali  vám snad černí pudlové kalhoty?“ Komická představa – sedm pudlů rve nohavice pochodujícího lexikonu, ale smát jsem se nemohl, byl jsem v tu chvíli protivný sám sobě... Nedokázal jsem skrýt svou zvědavost a on to věděl. Provinilé pocity ale brzy pominou a já budu schopen vykonávat svou práci špeha bez rušivých vedlejších vlivů. Proč bych měl mít zrovna já výčitky svědomí? Nevede si snad i Rádlův synovec kartotéku? Nevede také on dvojí život? A jsou tam všichni, od rektora až po uklízečku, zatímco já si vedu kartotéku o jediné osobě! Svou skromnou soukromou kartotéku o docentu Rádlovi, lexikonu A-Ž, Bohdanu Anýžovi, CSc., zvanému Zánik. Naučil jsem se ho tedy během času vyslýchat, ale nikam přitom nepospíchat, jen ho naťuknout jako vajíčko na hniličku: „načnout“, jak se říká, a počkat, až se odloupne svrchek... Dnes jsem nemusel ani moc ťukat: vyklopil to na mne hned! „Ta ženská si ze mne dělá dobrý den!“ řekl a myslel jsem, že kol své milenky opět kalí vodu, ostatně: pominul ten vztah vůbec někdy? „Má mne za diletanta?“ pokračoval, zatímco já stále myslel na jeho milostný život: současný milostný život, aby nedošlo k mýlce! „Neví snad, že jsem celý život pracoval po muzeích a sbírkách a galeriích a knihovnách? Je to Dorota! Jestli nerozezná renesanční komodu od moderní kopie, ať nedělá ředitelku hradu! Ostatně, kdybych jí byl tenkrát, když nastupovala, neudělal v depozitářích pořádek, nevěděla by dodnes, co tam vlastně má! Kromě těch pudlů ovšem. Proč nakupuje věci, o kterých nemá jistotu? Cožpak jsem ji trpělivě nezaučoval do řemesla znalce uměleckých předmětů? Ono není tak velký kumšt kamuflovat starobylost, zvlášť když jde o dřevo... Ale měla si mne pozvat dřív, než tu věc koupila! Teď to bude složitě vracet. Jsem zvědav, kde dostihne toho svého ´prodejce´! Ten už je za kopečky, na to může vzít jed! Ale proč se rozčiluji? Je to snad můj problém? To není můj problém! Dá to do odpisu a věc je vyřízená! Prostě jsem si udělal ´procházku´ na hrad,“ zasmál se nad svou narážkou na příjmení paní Kamily, a já mu řekl: „Vyserte se na ni, pane docente, raději si dáme kirš!“ Až o mnoho měsíců později (téměř se hanbím, když přiznávám takové zpoždění) jsem si uvědomil, proč mi celou tu dobu připadala jeho řeč podivná... „Poněkud“ podivná, abych nenadsazoval kvalitu svých intuicí; protože podivná byla, ale já v tom tehdy neviděl žádnou nesrovnalost. Pokud (totiž) ředitelka nerozuměla uměleckému řemeslu, proč jí A-Ž zazlíval, že si z něj tropí blázny? Pokud by si z něho (totiž) tropila blázny, znamenalo by to jediné: že ho zkoušela, zda rozezná podvrh (téměř se chvěji, když to slovo vyslovím) od originální renesanční komody! Chtěla ho nachytat? Chtěla ho ponížit a dokázat mu, že není takový machr, za jakého se považuje? Ostatně to byla zdařilá kopie. „Kdyby to bylo obráceně,“ durdil se Rádlův synovec, „ona sama by zaručeně nic nepoznala!“  A když už prý všechny vizuální a haptické klíče zklamou (hmatovým počitkům říkal „haptické“; někdy historické předměty i očichával), je třeba dřevo na nějakém skrytém místě jemně navrtat, a důkaz je jasný! K tomu se prý ostatně nemusel uchýlit: věc byla na první pohled jasná! Pak na hradní epizodu padl lehký příkrov času, abych se vyjádřil vznešeně, šero a mlha středověkého městečka. Zůstal jen podivný pocit někde v břiše, pocit pod  slupkou tolika slov…

Přeskočím ve svém scénáři dva tři měsíce, kdy se nic nedělo. Ne že by se nedělo: divadlo bylo brzy pod střechou a rovněž má kartotéka se utěšeně zaokrouhlovala! Emil přicházel s nepodstatnými detaily z Anýžova života, tendenčně vyhodnocenými a folklórně pointovanými, já spoléhal spíš na vlastní síly. Se svazkem klíčů jsem se vydával na podvečerní výpady po ztichlé budově univerzitního paláce a nechával za sebou s gestem suveréna dveře Anýžovy pracovny dokořán. Že by mne někdo přistihl, toho se neobávám. Věřím si. Jsem v pohodě! Do budovy se nikdo nedostane, a když náhodou někdo zvenku spatří světlo v okně, nějaká výmluva se vždycky najde! Až se to jednou stane, budu Anýžovi tvrdit, že to nebylo jeho okno; nespletl se v poschodí? Jsem cynický a nedbám na nic. Ostatně v té době už budu mít k dispozici úplný seznam knih jeho knihovny! Co je zlého na mém zájmu o vědu a literaturu? Čtu už třetí Zánikův román, a dělám to z čistého zájmu o věc; že by mne to bavilo, nemohu říci. Vím, co by mi řekl: umění není na světě pro zábavu, řekl by mi... Umění je na světě pro pravdu, řekl by mi. Nebo by řekl: umění je služba! Tu pravdu si musíme představit jako rotující dualitu, službu ostatně rovněž. Rádlův synovec je ztělesněná rotující dualita. Prochází se po budově (často spíš pobíhá) a narovnává všechno, co se narovnat dá, protože v jeho očích nikdy nic není dosti kolmé... Rovná tedy obrazy na stěnách, všechny ty své Shakespeary a Šamberky, a jednou Emila s vážnou tváří pořádal, aby mu půjčil štafle, že musí narovnat reproduktor rozhlasu, do kterého my, vrátní, vyvoláváme z naší kukaně služební hlášení... Emil mu půjčil údržbářské schůdky a Rádl narovnal reproduktor.  Od té doby ho Emil ustavičně pošťuchuje: prý že je reproduktor zase nakřivo a obrazy ustavičně někdo odnáší do výuky, takže taky visí nakřivo, a když zcela náhodou všechno zrovna visí rovně, vyslovuje před Anýžem neslušná slova, jako je „totalita“ (měl říci „totalitarismus“) nebo „problém“ (měl říci „otázka“). Neboť i Emil byl jako my všichni o těch věcech docentem Rádlem řádně poučen! Emil je ale pouhý vrátný a jako takový trpí notoricky obludnou nevzdělaností, i když má maturitu a je dost obratný řečník... Až se ale vyjasní (SE vyjasní! Sama SE vyjasní! Právě VČAS!) celá záležitost s premiérou na „Experimentální rekonstrukční scéně Univerzitního divadla“, nebude Rádlův synovec věnovat žádnou pozornost tomu, zda se vyřešil „problém“ či zodpověděla „otázka“, a chopí se s obnovenou energií příležitosti, jako by čekal jenom na tuhle chvíli...

Lví podíl na vyjasnění „Případu premiéra“ (vyjasnění! Jak elegantně jsem obešel Rádlovo terminologické dilema „otázka versus problém“!) měl můj doktorand, který v krajském archivu objevil zcela nový dokument! Šlo o účet, jak už to v teatrologii často bývá, a že šlo o účet za proplacení nějaké divadelní společnosti (bude se jí formálně říkat „Horatiova společnost“, ale s římským básníkem pohanského starověku to nemá nic společného), o tom už není mezi našimi školními odborníky nejmenších pochyb! Údaje o finančních částkách sice chybějí, protože pravá strana dokumentu je kolmo odtržena, jako by si z něj pozdější písař potřeboval utrhnout proužek, ale zůstalo na  něm dost, aby to umožnilo jednoznačný závěr, že jde o divadelnický dokument! Byla z toho senzace a Rádlův synovec o tom napíše článek do „Divadelní vědy“. Kdyby někdo chtěl celou věc načasovat, nemohl být přesnější! Ostatně, kde je psáno, že proužek musel utrhnout „pozdější písař“? Mohl to být sám písař dokumentu, když třeba udělal kaňku přes nějakou cifru, nebo bylo třeba cifru upravit nebo tak něco; mohl to také být podvodník, zahlazující stopy... Možností je celá řada, ale ty nás teď nemusejí zajímat. Označení „Horatiova společnost“ se brzy tak vžije, že jím bude většina veřejnosti mínit básníka Horatia, ostatně proč ne? Není snad Quintus Horatius Flaccus autorem veršované poetiky „De arte poetica“ neboli „Epištoly Pisonským“? Pro autory šestnáctého a sedmnáctého století byl Horatius Bůh! Taková „konfúze“ se však nelíbí Rádlovu synovci, který zapřádá stále nové spory a každého na potkání opravuje, že „Horatius“ a „Horatius“ není totéž, takže nakonec všechny otráví a přestanou ho zvát na zkoušky připravované tragédie...  Udivilo mne, jak rychle a snadno se s tím vyrovnal; že opět jen „kalí vodu“, pochopil jsem později. Ostatně prosadil svou: neučí se snad herci Experimentální scény Anýžův překlad Corneillovy tragédie? Jen režisérem je (bohužel!) někdo jiný... Rádl usoudil, že může jen stěží konkurovat profesionálům, a prozíravě ve věci režie ustoupil, i když ani to nebylo pro modré oči kolegů z konkurenční Katedry historické poetiky, která vznikla secesí od Katedry divadelní vědy právě v mezidobí, které jsem ve svém vyprávění vynechal...

Slova na odtrženém dokumentu vypadají v pořadí odshora dolů následovně: 1) S..., 2) Ko..., 3) D (nejasné, i to docent Anýž rozluští), nejdůležitější však je titulní „položka 0“, která stojí pod nimi a která je 0) HORAT... Když doktorand přišel s fotokopií dokumentu, zavolali k tomu šéfy obou znepřátelených kateder. Rádl se chvíli pásl na všeobecných rozpacích, ne déle, než bylo nezbytně nutné; nechtěl totiž, aby ho někdo předběhl. „Pokud to je opravdu divadelnický účet,“ řekl, „musejí být všechna slova přeložitelná do našeho, tedy teatrologického jazyka!“ Počkal si na všeobecný souhlas a pokračoval: „Ale jaký jazyk to je? Jaká mateřština, abych byl přesný, to je otázka!“ Ponechal si menší pauzu: byl mistrem dokonalého načasování! Dokument byl psaný něčím jako kurentem, což v českých zemích ještě na sklonku 18. století nezaručovalo němčinu, ale pravděpodobné to bylo, takže Rádlova synovce neudivilo, když po nějaké chvíli kdosi řekl: „Asi němčina, ne?“ Rádl nechal větu doznít v prostoru, a pak, pomalu a tiše, jako by o věci ještě přemýšlel a ona se drala na povrch odněkud z podzemí zapomenutých časů, řekl: „Soudím rovněž na němčinu.“ „Nemohlo by to být francouzsky?“ namítl někdo, protože francouzština na divadle nebyla vyloučena: kdo z tehdejší německy hovořící zemské šlechty neuměl francouzsky? A Rádl odpověděl: „Pak by tu ovšem nebylo HORAT, ale HORAC!“ „A to znamená?“ zeptal se první nevzdělanec, a dokonale provzdělaný Anýž opáčil: „HORACE, což je francouzsky ´Horácius´!“ „A protože tam je T, je to německy!“ vyhrkl druhý nevzdělanec, byli to ostatně většinou doktorandi, „co jiného taky čekat od zámeckého písaře?“ „Nu, od zámeckého písaře se dá očekávat ledasco,“ namítl A-Ž, „ale důležité je, že němčina nám dovolí teatrologicky dekódovat zbývající písmena, slabiky a slova! Je-li totiž slovo ´Horatius´ německé, pak 1) ´S´ znamená ´Schauspieler´, herci, nebo to přinejmenším může ´Schauspieler´ znamenat.“ „A ´Ko´ znamená ´Komedý´, což je německy ´komedie´,“ nevydržel třetí hlupák, ze všech přítomných největší nevzdělanec, a docent Rádl se usmál a řekl smutně: „Nikoli, příteli!“ (bylo to poprvé, co někoho mimo mne nazval svým přítelem; žárlil jsem poněkud), „není to komedie, nýbrž tragédie!“ „Tragédie? Podle čeho jste to poznal?“ vybuchl druhý nevzdělanec, o něco méně hloupý než ten třetí (zbývajících tři raději mlčeli. Jsou to docenti), a Rádlův synovec řekl: „Ale přece podle titulu HORATIUS!“ „Tragédie od Horatia?“ divili se ti nejodvážnější, a Anýž, aniž by je obvinil z obludné nevzdělanosti, opáčil: „Vy znáte nějakou hru od Horatia?“ Zaraženě mlčeli. Dodal: „Jediné dochované římské tragédie pocházejí od Seneky! Je jich devět. Mám je vyjmenovat? Desátá dochovaná hra, jediná ´fabula praetexta´, která se zachovala, což je pánové co? Což je tragédie na římský námět, kdežto tragédiím na řecký námět se říkalo jak?“ „Crepidata,“ pípl nejvzdělanější mezi přítomnými nevzdělanci, a docent Anýž ho pochválil jako u zkoušky: „Výborně! Chcete pokračovat?“ Nechtěl pokračovat. Anýž řekl: „Tedy 2) ´Ko´ = ´Kostüme´, česky kostýmy, a 3) ´D´ = co?“ Všichni mlčeli, protože všechny napadlo „Divadlo“. A Rádlův synovec dokončil dílo zkázy: „Dekoration, pánové! Kulisy!“ Nikdo se už neodvážil nic říci a on  pouze dodal, že HORATIUS je tragédie od PIERRA CORNEILLE a že to je sám vrchol a šperk francouzského dramatického klasicismu.

A je to tady! A už se jede! Jaký kus uvede historická premiéra „Experimentální rekonstrukční scény“ Univerzitního divadla, je hned každému jasné!Vznikne sice spor o to, zda z důvodů věrojatnosti nehrát spíše německy (český překlad ostatně není k dispozici), jenže kdo v Čechách by chodil na německý „Trauerspiel“? Bude se tedy hrát česky podle překladu Bohdana Anýže (ten bude ostatně hotov v rekordním čase), ale protože nejenom  děkan, profesní  historik, nýbrž i Rádlův synovec sám (nedělá to z loyality vůči děkanovi, nýbrž paradoxně kvůli vlastnímu překladu) bude hájit německou verzi (která by navíc přinesla peníze od všech možných „Ackermannů“ a „Witiků“ a jak se jmenují ty všeliké spolky vyhnaných Němců), odbude se premiéra v češtině, ale hned nato se z komerčních důvodů začne nacvičovat německá verze (hrát budou doktorandi i mladší asistenti Katedry aplikované germanistiky), kterou samozřejmě dodá Rádlův synovec, neboť: kdo jiný? Kdo jiný než Rádlův synovec Anýž? Nikoho nepřekvapilo, že člověk, který vlastní knihovnu o třiceti tisících svazků (o tomto faktu pochybuje v současnosti snad už jen Emil: Anýžova vzdělanost je vskutku obludná), obratem ruky přinese odněkud z hradních depozitářů německý překlad Corneillova Horatia... Že to je výtisk z roku 1937, není nijak na závadu, až na ty hákové kříže zřejmě... Už němčina Goethovy doby byla němčinou moderní, téměř dnešní, vždyť i české hláskosloví se od baroka v podstatě nezměnilo... Takže rozdíly se týkají jen písma a pravopisu, což je arbitrární, protože to není slyšet, a hákové kříže nikdo nevidí! Dokonalé. Tomu nic nechybí! Zároveň se však vynoří otázka: kdo na JEHO místo? Neboť až bude profesor Anýž opravdu odcházet do důchodu (spíše „do ústraní“, neboť v důchodu byl od samého počátku svého pracovního poměru na univerzitě), bude v pravém smyslu slova nenahraditelný! Bude nenahraditelný odborně a bude nenahraditelný ve vnitřní politice fakulty. Bude nenahraditelný pro děkana i pro rektora. Bude nenahraditelný jako „Anýž“ i jako „Rádlův synovec“ a bude nenahraditelný jako „Doktor od A do Ž“ (Lexikon A-Ž) i jako „Bohdan Zánik“! Bude nenahraditelný v disentu, v undergroundu, v samizdatu i v šedivé zóně; včera, dnes i zítra.  Bude nenahraditelný „o sobě“! Jen jeho podřízení ho dál nenávidí a toužebně očekávají jeho druhý, jak doufají, konečný kolaps...

Byl jsem v tu chvíli nějakých padesát metrů od vchodu univerzitního paláce, ani za roh jsem ještě nestačil dojít, ale zastavil jsem se a stál pak pěknou chvíli na místě, a zastavil jsem se proto, že jsem si vybavil větu, kterou jsem kdysi slyšel od Rádlova synovce. Jak je to dlouho? Nebyla určena mému sluchu, a kdybych tehdá nepřiložil ucho až k jeho ústům, nebyl bych slyšel nic! Ta věta zněla: „Welch´ Unterschied: Sabina und Camilla!“ Sabina a Kamila: jaký protiklad! Nešlo mi v tu chvíli o distorzní časoprostor Corneillova dramatu ani o rotující katalyzátor děje... Šlo o větu samu! O „větu o sobě“! Rádlův synovec ji totiž vyslovil dlouho předtím, než můj doktorand objevil v archivu krajského města nový teatrologický dokument! Ten dokument, jehož brilantním rozborem pak Rádl dokázal, že se na scéně středověkého městečka hrál německý HORATIUS...

Dospěl jsem do stadia dokonalosti. Dokonalosti vrátného, dokonalosti špeha. Čtenáře lidí. Žádný záhyb jejich duše mi nezůstane utajen. Duše živých lidí je o mnoho jednodušší než duše literárních postav! Literární postavy nemají duši. Jsou to slupky, utvořené ze slov, a herec ty slupky vyplňuje vlastním tělem. Ne duší: tělem je vyplňuje! Znáte Diderotův „Herecký paradox“? Herec na vrcholu citově vypjaté scény kráčí po rampě a tu spatří šperk, upadlý z kostýmu první herečky... Co udělá? Nechá ho ležet na místě, kde ho někdo může rozšlápnout? Přestane hrát a shýbne se pro něj? Nikoli. Neudělá nic z toho! Nýbrž tohle udělá herec: aniž by přestal ždímat slzy z očí obecenstva, sotva znatelným pohybem špičky pravé nohy odsune šperk na bezpečné místo! Kamufluje (totiž) duši postavy tělem. Kdo se do role vžívá, ztrácí kontrolu nad vlastní postavou: je to špatný herec! Tolik Diderot. Ve chvíli, kdy král Lear začne hulákat (což se stává velmi často a velmi brzy), je po představení... Postava zmizela, na scéně zůstal herec. Také Lear je hysterický, ovšem... Ale hysterie se nedá hrát hysterií a já nestojím o duši herce! Chci jeho, Learovu duši! On však žádnou nemá. Jak by mne taková postava mohla dojmout? Zmocnit se skutečné Learovy duše nelze. Duše skutečného člověka se naproti tomu zmocnit mohu, protože ten vždycky nějakou má! Vždycky nějakou, ať už je smrtelná nebo nesmrtelná, a vůbec nezáleží na tom, zda to je substance nebo nějaká funkce mozku... Dokud člověk žije, je i oduševnělý, a já se ho mohu vyptávat: také špehovat ho mohu po libosti, proč myslíte, že slídím za takovou nulou, jakou je profesor-doktor-Anýž-docent-CSc.? Vždyť nic nevytvořil! Nevytvořil a už nevytvoří. Protože pokud je HORATIUS opravdu pravidelné drama podle logiky jeho estetické teorie, zatímco ten Fidel Castro (nebo jak se zatraceně jmenoval ten zatracený Španěl) pravidelné drama není, pak celá symbololologika není než prázdný žvást! Protože vysvětlovat všechno nebo nic vyjde nastejno. „Jeho teorie neříká nic jiného, než že koule je kulatá,“ řekl můj doktorand. Může snad být nepravidelné drama koule? Překlad Horatia se ovšem daří. Až na slabá místa se opravdu povedl! Podařil se dřív, než ho přeložil – což to není rotující dualita? Ve své bibliografii vydává RÁDLOVA SYNOVCE za eseje o literatuře – tomu říkám rotující dualita! Málokdo si toho všiml. Já ano. Vrátnému nic neunikne! Málo co. Nic. Kdy napíše své dlouho ohlašované vědecké dílo? Bez něj nedostane profesuru! Nebo ano? Nezbývá mu příliš mnoho času. Ale já, já čas mám! Dokud Rádlův synovec žije, mohu doplňovat bílá místa na mapě jeho duše a plnit kartotéku stále novými kartotéčními lístky s novými a novými údaji. Kolik jich mám? Odhadem dvě stě. To není málo. A bude víc! Všichni ostatní znají nepatrný zlomek Rádlovy duše: já o ní vím všechno! Víc než všechno. „Víc než všechno?“ můžete se ptát... Co to je, víc než všechno? A já odpovím: „Víc než všechno“, to je „ideální spin jevištní postavy“, která se v každém úhlu pohledu jeví vždy stejná a táž! Ať už sedí na jevišti, v hledišti nebo ve strojovně na žulovém závaží propadliště: vždy spin v hodnotě „0“! Dým se ustálil do tvaru koule. Spíše kuličky, Rádlův synovec, jak víme, nemá příliš velkou duši: usadila se za komínem! Je to tedy spíše dušička, ale na tom nezáleží... A to je kosmogonie, o jaké se Hésiodovi nesnilo! „Teorie všeho“ se v ní elegantně snoubí s „teorií ničeho“. Docent Anýž přestal močit v kostele a chodí ke svaté zpovědi. Podstatou koule je kulovitost.

Sedím v pracovně Rádlova synovce a opájím se svou všemocí. Svou dokonalostí, k níž jsem během tolika let trpělivé práce konečně dospěl. Světla zářivek mi zviditelnila celý prostor i každou uličku mezi knihami zvlášť. Po půlhodině hledání nacházím, co jsem potřeboval: překlad CORNEILLOVY hry HORATIUS! Zhasínám a dekou zatemním okno. Pak opět rozsvítím a sedím tak dlouho přes půlnoc. Ranní má Emil, času dost! Později si přestanu hrát na schovávanou a budu v Anýžově pracovně kouřit doutníky: bude to kouřový signál, znamení mého triumfu! Ale napřed se s ním musím setkat v čelní srážce! Tváří v tvář. Vím, že to  přijde, a už to nebude dlouho trvat. Přestal jsem se toho obávat. Naopak: nevýslovně se těším! Přivolávám to. Zatím jsem jako opilý svým nálezem: ani slivky z rautu jsem k svému opojení nepotřeboval! Teď už nejde jen o to, že Anýž řekl svou „Větu o Sabině a Kamile“ dřív, než doktorand učinil teatrologický objev v krajském archivu... Jde o to, že ještě dřív, než docent Rádl tuto větu pronesl, měl hotový celý překlad! Přeložil Corneillovo drama v sedmdesátých letech minulého století a překládal ho z němčiny, jak je zřejmé z vokabuláře při okrajích textu, nikoli z francouzštiny, jak se nám teď snaží namluvit! Překlad je tedy sakumprásk dávno hotový a Rádlův synovec jen v klidu přepisuje jednotlivé části na stroji a odnáší sekretářce, která je pěchuje do počítače. Je opatrný: nikomu neukáže původní zažloutlý strojopis se skvrnami od čaje a ohnutými rohy! Co dělá Rádlův synovec celé dny, když nepracuje na překladu? Co by dělal. Kreslí. Tvoří svoji fresku, svou vlastní kosmogonii! Kreslí, zatímco já v té době mám už k dispozici úplný seznam všech jeho knih! Je jich necelých pětadvacet tisíc; i to je dost. Jak nezměrného úsilí bylo třeba, abych zkopíroval kompletní kartotéku knihovny Rádlova synovce! Umí si to vůbec někdo představit? Kopíroval jsem kartičku po kartičce, jednu vedle druhé na kopírce Katedry divadelní vědy, trvalo mi to dva roky! Teď ji mám. Svou vlastní kartotéku Rádlových knih i jejich paralelní seznam. Na tu myšlenku mne přivedl sám Rádlův synovec. Přísahám, že jsem v té době neměl s jeho knihami žádný úmysl! „Takovou kartotéku bych také chtěl mít!“ řekl jsem mu kdysi, když jsem ho při kontrole budovy zastihl v pilné práci knihovníka. „Tak pro to něco dělejte!“ opáčil, a já řekl, že tolik peněz nemám: vlastním až dosud ubohých pět šest tisíc svazků! A to, prosím, doslova s nasazením života. „Šest tisíc?“ podivil se. „To je pěkné číslo, na vrátného!“ V tu chvíli jsem ho nenáviděl. V tu chvíli jsem si přísahal, že budu mít více knih než on, docent Rádl, děj se co děj! Propadl jsem iluzi, že budu-li mít víc knih, než má on, docent Rádl, vyrovnám se mu, vyrovnám se mu ve všem všudy! Budu chodit po budově fakulty a ptát se: „Kolik máte doma knih?“ A každému, kdo bude mít méně než já, řeknu: „Hluboká, obludná nevzdělanost!“ Protože já budu vzdělaný! Protože já, přátelé, narozdíl od Rádlova synovce ty knihy přečtu! Přečtu je, protože jsem vrátný! A až je všechny přečtu, vytvořím z nich vlastní teoretický systém; a rázem nebudu vrátný! Budu nadvrátný! Budu docent a pak profesor! Budu víc! V hlavě mi pobíhala věta: „Tak pro to něco dělejte!“ Strašné. Trpěl jsem nevýslovně! Abych se mu vyrovnal, musel by on přestat nakupovat a já naopak začít ve velkém! Kde na to vzít? Kde na to, k čertu, vzít. Nemohu si přece vzít další úvazek? To při turnusech vrátného prostě nejde! Rovněž můj klid by byl rázem ten tam, neseděl bych ve vrátnici a nečetl si Racinovy tragédie: spal bych, podřimoval! Podřimoval bych na své židli jako po sobotním flámu s Emilem. Jako docent Rádl během svých dlouhých odpolední. K čemu jsou mi knihy, které nečtu? Nečtu a nepřečtu! „Tak pro to něco dělejte!“ Trpěl jsem a v mé hlavě zvolna dozrával plán, jak to udělat, abych měl v knihovně více svazků, než má Rádlův synovec. Abych mohl triumfovat! K čemu jsou mu knihy, ptám se, které nečte? Chci přečíst všechny knihy Rádlova synovce! Tisíc pro začátek, své vlastní mám přečtené... Nemohu znovu číst vlastní knihy: mám sloní paměť! Což jsem to neříkal? Listuji v Rádlových seznamech a zaškrtávám si tužkou. Výčitky si nedělám. „Tak pro to něco dělejte!“ Neměl to říkat. Neměl říkat takovou větu! Výčitky svědomí si dělat nemusím; ať si je dělá Rádlův synovec! Protože: padla kosa na kámen! Konečně –  kosa na kámen. Mráz kopřivu nespálí. Nebo snad ano? Třeba ano. A co z toho? Jsem zdatný soupeř: já jediný! Až později stanu tváří v tvář Rádlovu synovci přímo ve dveřích jeho pracovny, budu klidný jako nikdy předtím. Jediným možným způsobem, jak zařídit, abych měl víc knih než Rádlův synovec, je zmocnit se knih Rádlova synovce...

Emil se mne při předávání služby zeptal, co je na tom pravdy, že budu studovat u Rádlova synovce, snad mi prý i státnice prominou? „Nevěděl jsem, žes byl až tolik politicky postižený!“ řekl Emil a v jeho hlase zněla úcta k disidentovi, který statečně podepsal „Několik vět“, mohu teď každému o sobě směle hlásat cokoli... Například že jsem byl v kriminále: což to není to nádhera? Jaká krása: sedět v kriminále! Leckdo si z toho dnes udělá firmu, i když třeba bručel za podvody u benzínové pumpy... Jeden takový, říká Rádl (ale to šeptem, zvláště pak vlastní jméno), je čestným členem českého PEN-klubu! I kdyby to nebyla pomluva (Marta Chadimová by řekla víc), lepší je nehovořit o tom; protože TO ohrožuje naši křehkou demokracii! Nepomáhají snad podobné skandály komunistům? To už se raději družit s Pinochetem! Rádlův synovec hledá obecné. Hledá nezničitelné. Melodii kolovrátku, kterou nelze zastavit, i když je tak banální! Podstatou světa je „Prabanálno“. Vy to nevíte? Kdo se ho zmocní, ovládne svět, literaturu i samotného Boha! To teprv bude družba!

Dosud se chvěji: bude to ještě nějaký čas trvat, než se vzpamatuji! Ale vzpamatuji se, protože i tak jsem zašel příliš daleko... Příliš daleko, než abych se mohl vrátit! Nechci ani. Nesmím! V zájmu celku to zakazuji sám sobě. Vždyť co by dal VALÉRIUS za to, kdyby měl římského monarchu na lopatě tak, jako já svého univerzitního poloboha? Všechno by dal! Všechno: jen vzpomínku na Camillu nikoli! Je to divné. Také proto se chvěji! Každý má svůj stín. Má jej Valérius i Camilla, a Horatius je celý svým vlastním stínem, i když se na povrchu tak leskne! I socha z bílého mramoru vrhá stín. Horatius je socha z masa a kostí. Z literárních konvencí a znaků, které herec vyplňuje svým tělem podle divadelních kánonů... Hle, místo! Hle: čas... Jednota děje. VŠEJEDNOTA. V zákulisí vražda: vysuňte atrapu na ekkyklémě! Neboť to, hle, ekkykléma jest! Také atrapa vrhá stín: Camilla z divadelních znaků! Valérius se na ni vrhá v návalu nepředstíraného hoře. Ve chvíli, kdy tak činí, uvidí šperk, který nosí na kostýmu první herečka: ztratila jej, když prchala před rozzuřeným bratrem! Na rozdíl od Camilly ji Valérius nemiluje. Jemně a vznešeně, gestem paže, z kterého přímo vydechuje bolest, posune šperk do míst, kde na něj zaručeně někdo šlápne. Také já budu mít svou sochu; nebo přinejmenším bystu. Bysta nevrhá stín. Ale při umělém osvětlení jich má několik! Také to je znamení shůry. Několik stínů je znamením výjimečnosti; stejně jako žádný? Služba mi skončila, předával jsem vrátnici Emilovi. Rozhodl jsem se, že budu sledovat svého poloboha na ulici. Jen tak: pro dobrý pocit! Nepotřeboval jsem žádné další informace, zjištění ani data, ani jsem nebyl zneklidněný tím, co mi Rádlův synovec krátce předtím sdělil... Ale měl jsem být zneklidněný: zabránil bych nejhoršímu! Nezajímalo mne v tu chvíli, co přináší shora ve starých krabicích: věděl jsem, že to je jeho archiv! Ach, ty jeho „Rádlobybedny“! Nestál jsem o jeho archiv. On o něj přirozeně stál; budou tam všechny jeho romány! To jediné mělo shořet a neshořelo; ty romány. Měl jsem v té chvíli vědět (právě v té chvíli!), že někde bude hořet. Nejsem však vševědoucí. Nejsem polobůh! Má meta se opět vzdálila: nejsem dokonalý... Nejsem a nebudu. Ó, toho smutku! Nejsem dokonalý vrátný? Mou bolest nikdo nezměří: převaluje se přese mne jako moře! Přelévá se tam a zpátky a proti všemu očekávání se vlévá do ústí řek, jejichž hladina se zvedne. Rádlův synovec odcházel s jednou menší krabicí na hrad a před odchodem („Kdyby mne někdo hledal, jsem nahoře,“ řekl, jak se při podobných příležitostech říkává vrátným) mi stačil sdělit, že „ta Procházková“ zas po něm něco chce... Nevěnoval jsem tomu pozornost a on dopověděl, že má posoudit zdařilost kopie nějaké skříně, kterou nechala udělat, prý do komerčních prostor hradu. Odkvapil a já s jistým odstupem za ním, sotva jsem vrátnici zamkl. Byl to jen kondiční trénink: pro udržení duševní svěžesti špeha! Šli jsme, já o on: on přede mnou, já za ním! Šli jsme, oba vzhůru, proti slunci. Sledoval jsem svého poloboha! A tam, na kamenité cestě mezi středověkým městečkem a hradem, jsem si toho všiml! Padla na mne hrůza. Bylo to tak nečekané, že jsem na něj z bezradnosti zavolal. Právě na něho: jak nesmyslné! Neohlédl se a já neměl odvahu zavolat znovu. Teprve později jsem si uvědomil, že jsem ze sebe nevydal hlásku! Hrdlo maje stažené křečí. Jako ve snu! Chvěl jsem se po celém těle. Ale strach to nebyl... Údiv to byl! Nejvyšší údiv, jaký se dostavuje, když spatříme věci, které  nejsou z tohoto světa. Které jde říkat, ale které nikterak nemůžete ukázat na divadle! Všude, všude je tolik svící! Tolik, tolik svící. To, co jsem spatřil, evidentně nebylo z řádu našeho světa. Emil se smál na celé přízemí, ale já se dosud ještě všecek chvěji. Nemám strach o své duševní zdraví: sleduji svého Anýže! Všecek se chvěji údivem nedivadelním a nelíčeným. 

V den německé generálky Rádlův synovec zmizel. To už víme. Vytratil se nepozorovaně z univerzitního paláce a směřoval pomalou rozvážnou chůzí k paláci
Harantovu... Víme už také, že na jeho renovaci rektor nesehnal peníze. Pustnul po povodních ještě nějaký čas a nakonec připadl Ministerstvu sociálních věcí, které v něm za státní peníze zřídilo tolik potřebný Ústav sociální péče. Ostatně to byla vzorně vedená instituce! Není divu, že se obavy občanské většiny ze soužití s imbecilní menšinou ani v nejmenším nenaplnily, ba přímo naopak: během času si bez nich středověké městečko nebude umět svůj život ani představit! Jsou to hodní lidé, myslím samozřejmě imbecily... A byli by hodní, i kdyby péče o ně nebyla tak tak vzorná, jak ve skutečnosti byla, to mohu tvrdit s naprostou jistotou! Po revoluci, která sebe samu označila jako „sametovou“, stanula v čele této užitečné instituce na několik let PaedDr. Jarmila Anýžová, takže o těch věcech něco vím... Vím například, že imbecil je nevzdělavatelný, takže nechodí do školy, ale že je narozdíl od idiota vychovatelný, takže ho smíte pustit do divadla. Ostatně se chová vždy vzorně: v divadle i na ulici! Každého pozdraví  a mává na autobus, někteří z nich si troufnou i na řízení dopravy... Nikdy nepřejdou na červenou! Řidiči s úsměvem respektují jejich pokyny a všude kolem se šíří pohodová imbecilní nálada. Když jdou v průvodu městem, vedou se za ruce, vždy veselí, vždy dobře naložení. Pokud jedou společně veřejnou dopravou, dojemně jeden o druhého pečují: docela jako normální lidé! Většina z nich jsou muži. Najde-li se mezi nimi občas i nějaká žena, je předmětem všeobecného zájmu. Jen některé z nich však neoslyší hlas přírody a jen nemnohým se podaří některou z nich získat. Jarmila Anýžová nikdy nekladla odpor obapolné náklonnosti pohlaví, ale jak to dělala, že se jejich vztah obešel bez potomků, nevím; pan Anýž o tom nechtěl mluvit! Zevnějšek těchto lidí je neméně podivný než jejich mozek. Mluví v jednoduchých větách a v jejich tvářích je vždy něčeho příliš a něčeho nedostatek. Něco podobného platí také o jejich postavách a proporcích těl, která se pohybují trhaně a kolébavě, jako by prošla ostrou palbou bitevního pole. Oblečeni však jsou vkusně podle norem vietnamské tržnice, a když jdou například do biografu (do biografu! Kdo dneska říká „biograf“?), oblékají si sváteční kalhoty s kšandami a bílé košile. Nechci jim říkat „kreatury“, jako třeba Emil, i když na tom slově není nic tak zlého... Nejsme i my ostatní rovněž „kreatury“, totiž přímé důsledky „creatio ex nihilo“, stvoření z ničeho? Stvořeni z fyzikálního vakua! Vyplaveni povodněmi. Imbecil se narodil na Gausově křivce docela vlevo. Nemůže za to, protože evaluace to tak chtěla mít! Chtěl jsem říci evoluce. Co vy na to, pravotočiví? Nemáte ani ten nejmenší důvod k pýše: Matka příroda se někdy strefí, jindy nikoli! Co myslíte: je normální mít na rukou pět prstů? Jistě, ale mít čtyři nebo šest je také normální! Příroda se strefuje do rozmezí počtu a podob. Jarmila Anýžová úspěšně integrovala odchylky evoluce do sociálního života města, takže nynějšímu řediteli Ústavu sociální péče nepřišlo ani v nejmenším podivné, když mu telefonovala, že by chovanci mohli jít zdarma do divadla a posloužit tím zároveň dobré věci... Zda uvedla, že se jedná o představení německé, nevím, a není to důležité: vstupenky na českou premiéru byly přece přislíbeny?

Průvod vyrazil od Ústavu sociální péče kolem sedmnácté hodiny. Bylo to dobře prokalkulováno: pomalou chůzí dorazí k divadlu za dvacet minut a v půl šesté bude jako jeden muž sedět v hledišti! Vůbec bych se nedivil, kdyby se Rádlův synovec ukryl v průvodu, jak někteří tvrdí: pokud by otevřel ústa a maličko povysunul jazyk, ani karnevalovou masku by nepotřeboval! Ale vím, že tomu tak nebylo. Ostatně, všichni chovanci na tom nejsou tak zle: někteří chodí do zaměstnání k Technickým službám, kde vykonávají pomocné práce, a jsou tak rozšafní, že je nerozeznáte od běžného člověka! Neříkají totiž „dobrý den“ jako ostatní chovanci, nýbrž „dobrej“, a od normálních lidí se liší jen tím, že říkají samé rozumné věci.

Neříkají: musím po náměstí posbírat odpadky, nýbrž: šéf mne pověřil!, a dělají to s vědomím vlastní důležitosti. Jsou neuvěřitelně pilní a výkonní. Nerozumějí humoru, ale do divadla jsou schopni dojít individuálně; pokud zabloudí, doptají se. Soudím tedy, že také docent Anýž dorazil do divadla individuálně, ale cesty, kterými se ubíral, uvádět nemohu, protože je neznám. Průvod se tedy pomalu sune esovitými ulicemi města a už brzy přejde přes most na druhý břeh. Chovanci jdou ve dvojicích a zdraví na všechny strany. Jen vychovatel všechny kolemjdoucí nezdraví: ví, že se to nesluší! Kde se ale vzaly v průvodu imbecilů karnevalové masky? Nikdo se nehlásí k odpovědnosti, ale soudím, že ta věc nakonec přišla děkanovi vhod: jen díky ní se mu podaří vyrvat vstupenky na českou premiéru z drápů těchto individuí! Že by pak ale bylo hlediště plně obsazeno, to nemohu tvrdit... Nějaký ten imbecil by se mezi diváky jistě ještě vešel? Stojím v livreji u vchodu Experimentálního univerzitního divadla a ukláním se na všechny strany. Dobrý večer, pane premiére! Ach, ministr financí... Že by ale v průvodu imbecilů vešel do divadla sám Augusto Pinochet, to se, prosím, nezakládá na pravdě! To je čistá evoluce; chci říci spekulace! Provokace komunistů! Kdyby jim tak u nás někdo zakroutil krkem; a oni na nás s Pinochetem? Mohu odpřisáhnout, chcete-li, že chilský prezident na německé generální zkoušce nebyl! Stejně tak ale mohu odpřisáhnout podivnou věc, které jsem si až příliš dobře všiml, když jsem Rádlova synovce sledoval cestou na hrad; od té doby jsem si své šokující zjištění mnohokrát ověřil! Jde o to, že ať už stojí na slunci nebo v umělém osvětlení, nevrhá na matku Zemi žádný stín! Žádný. Dočista žádný! Možná to tedy nakonec bude přece jenom on, kdo bude mít sochu v univerzitním átriu...    

Co si vyčítám: kulturní škody si vyčítám! Tím nemyslím zbývající obecenstvo německé generálky, škody na jeho duševním zdraví ani nic podobného: mohou snad ti lidé v karnevalových maskách způsobit nějakou kulturní škodu? Škodu na majetku, ano... Když si hrají se zápalkami, mohou způsobit hmotnou škodu, a nakolik je čerstvě rekonstruovaný Harantův palác kulturní památkou, mohou to být i škody kulturní... Oni si však nehrají se zápalkami! Kde by k nim přišli? Jsou až příliš dobře hlídaní. Už vůbec nemůže být řeč o tom, že by někdo z nich něco úmyslně zapálil, stoh sena například...  Neříkám: depozitář zámeckých sbírek; všimněte si, že nikoho nejmenuji! Imbecilové nejsou žháři; když najdou zápalky, odevzdají je vychovateli! V tom není problém, vůbec mi nejde o německou generálku, i kdyby na ní seděl sám generál Pinochet; což Rádlův synovec neumí přijmout jakoukoli podobu? Samokresebná tvář mořského dědka, ano. Co mi ale nejde z hlavy, je ta falešná komoda! A že ji hlídají černí pudlové. Dočista černí pudlové, sedm pudlů! Chápete? Rovněž kopie starobylé skříně pro komerční prostory hradu; nejde mi z hlavy. Jakou roli tu sehrál náš doktor od A do Ž? Ostatně už brzy bude profesorem a stane se jím za synopsi nikdy nenapsané knihy Rytmus divadelního místa. Jisté je, že ho ta komoda popudila, a rovněž tak, že kopii skříně považoval za velmi zdařilou... „Na první pohled nikdo nic nepozná,“ řekl. Ale to už se dostávám do polohy čistých dohadů. Ostatně ještě nehoří! Obecenstvo vzorně sedí na nepohodlných historických lavicích ze dřeva a neruší šeptáním, mobily ani celofánem. Sabina s Camillou se setkávají v jednom ze sálů horatiovského paláce v Římě a obě jsou nešťastné, však víme proč... Víme, jakou roli v tom hrají Horatiové a Curiatiové, a víme také, kdo je čí manžel, snoubenec a bratr. Jak snadno si obě ženy vysvětlí zprávu o sjednaném souboji dvou trojic bojovníků jako zprávu o míru! Až příliš snadno. Ani Curiatius nejeví známky neklidu a raduje se s Camillou, ač právě on měl vědět, jaké to budou Trojice... Podle zákona kontrastu a symetrie to měl vědět, avšak Curiatius nezná zákon tří jednot! Jak by mohl vědět, že ho právě uchopila do svých spárů rotující dualita? Curiatius je obětí, nikoli strůjcem tragédie! Jaká se to tady hraje hra? Je skutečná, nebo imaginární? Hrála se, nebo nehrála? A divadlo... Vypadá tak, jak si je představoval Rádlův synovec od A do Ž, nebo jak si je představovali jeho odpůrci? Je kompromis mezi různými názory odborníků skutečnou podobou divadla? Mělo jednoduchou, či spíše složitou mašinérii? Ó, doktorandi! Jak snadná je cesta k vědecké hodnosti, ale jak složitá je cesta k pravdě! Myslíte, že bych neuměl říci: ten a ten dokument je falešný? Ten a ten člověk založil požár? Ale není každý požár založený, i když hoří zámecký depozitář! Ba právě takový nikoli, protože – kdo by ho zakládal? Kdo by měl vůbec myšlenky na něco tak hrozného? Kdo by zapálil dovádějící psíky. Ropná Sabina, ano: samovznícení! Jako Národní divadlo, pracuje se na střeše a přeskočí jiskra... Ale kdybych byl podezřívaný, kdybych se nebál vstoupit na půdu čistých dohadů... Ať jsou třeba nečisté! Ať jsou falešné, jen když je v nich zrnko pravdy! Za zrnko pravdy šel bych světa kraj, pane prezidente! Ó, nečisté čisté dohady, právě ony mohou všechno zvrátit! A tedy zachránit, protože už dávno, dávno jsem měl vědět, jak se věci mají! Dávno jsem měl vědět, co povodeň vyplavila na břehy středověkého města. A že to byl oheň. Spí v bezbřehých hlubinách, ale jak se vlna o vlnu otře, ze vzniklého tepla vyskočí jiskra. Ohnivý čolek! Jak daleko mám k dokonalosti vrátného! Jak daleko ke kýžené metě vzorného špicla. Nejde o kartotéku, bože můj! Protože to, oč ve skutečnosti běží, se nevejde do žádné kartotéky! Tak veliké to je a tak maličké: nikdo to nespatří! Stín, který se sune po mém oblíbeném šuplátku: kartotéční lístek veliký jako Hésiodova freska! Nebudu mít bystu v átriu. Ale on, génius loci, bude mít sochu z mramoru! Curiatiovi nebude nic platné, že se raduje z míru... Zabijí ho a nedlouho po něm i Camillu, jak velí kánon klasického divadla. Nic jim nepomohla pravda – a láska je neosvobodila! Je to tragédie, nebo komedie? 

Když Camilla sdělí publiku své poselství o barbarech, které má být obratem falzifikováno (Wenn Barbarei die hoechste Tugend ist, / je naší slávou platit za slabomyslné!), rozlehne se divadlem neutuchající potlesk. Strhl ho prominentní roztleskávač, však víme, kdo to byl! Celé představení tím nabude zvláštní příchuti. Ne snad proto, že publikum (to dnešní, moderní publikum!) tak zuřivě tleská na místě, kde barokní divák zaraženě mlčel... I když také proto, ano, samozřejmě i proto... Této zvláštní, neopakovatelné příchuti nabyla generální zkouška Corneillova Horatia z jiného důvodu: nebyla totiž nikdy dohrána! A protože nebyla dohrána, byla to podle názoru Akademie čistá tragédie: tragédie  bez státotvorné katarze! Víme přece, kde by musel náš kus končit, aby šlo o čistou tragédii? Připomeňme si, že jde o dvě  místa Corneillova textu: tím prvním je smrt Camilly, tím druhým poprava jejího bratra Horatia. A protože to druhé Pierre Corneille nenapsal, musela zřejmě naše „čistá tragédie“ zásahem nějaké vyšší moci emanovat z divadla do skutečnosti právě Camillinou smrtí! Když totiž utichl potlesk a Horatius se konečně mohl v klidu vydat do zákulisí za svou sestrou Camillou, aby tam podle zákona tří jednot dal průchod spravedlnosti, nastalo hluboké ticho. I jazykově nevybavení diváci jako by pochopili, co se děje za scénou. Do nastalého ticha promluvil zaměstnanec Technických služeb mrtvolným hlasem: „On ji zabil.“ V tu chvíli pronikl do hlediště zvuk požární sirény. Vlastně ji bylo už nějakou chvíli slyšet, ale bezprostředně po potlesku si to zřejmě nikdo neuvědomil... Až s jistým zpožděním, během něhož hlas slitovného diváka otevřel dokořán dveře Horatiova paláce, takže všichni viděli, jak Camilla v krvi klesá k zemi a slyšeli její smrtelný chropot... jako by herečka nestála v zákulisí a nezapalovala si cigaretu... Taková je magická moc divadla! Ano, až s tímto zpožděním a vlastně jen díky němu zkondenzovalo ticho natolik, že konečně uslyšeli všichni. „Hoří,“ vydechl vychovatel imbecilů. „Hoří,“ opakovali imbecilové sami. A seděli tiše, trpělivě přihlížejíce, jak se ostatní derou ze dveří, které byly příliš úzké na to, aby jimi naráz prošel takový dav. Vzpříčil se mezi veřejemi jako krajta, která polkla aligátora, křičel a ztrácel dech. Když otvor ve zdi konečně povolil, vystřelil dav do haly takovou silou, že porazil vrátného, který se mu snažil pomoci tím, že se pokoušel otevřít druhé křídlo dveří. Ušlapán nebyl nikdo, pošlapáni mnozí. Břicho krajty puklo a vysvobození boží tvorové vyběhli na ulici. Až se vstup do divadla uvolní, vydá se na ukázněný ústup z hlediště i retardovaná většina publika. Také proto neutrpí svršky těchto lidiček žádné škody! Půjdou, ruku v ruce, jako imbecilové. Pak budou spolu s ostatními stát venku na ulici a hledět nahoru k hradu, kde z depozitářů stoupal k nebi dým a ryk sedmi černých pudlů, jako by nevěřili, že to je skutečný nářek a skutečný oheň.