Svatoušek

Svatoušek

Tato rozsáhlá próza se odehrává v autorově rodném Liberci. Hlavní hrdina na sobě zakouší své malé, soukromé, i velké, společně sdílené dějiny této země. Vystuduje, stane se učitelem, aniž by chtěl, vede neurovnanou existenci, projde ústavem, prožívá sametovou revoluci, aby posléze zjistil, že již není ohrožován totalitou režimu, ale že jej nahradil náboženský fanatismus.

Rok vydání: 2002
Počet stran: 428
Vydal: Petrov
ISBN: 80-7227-136-9

Ukázka z knihy

VI. kapitola - Schrammovou uličkou

Schrammova ulice je spíš ulička. Jméno místního rodáka by si zasloužilo výraznější lokalitu, Schrammovým jménem však bylo nutno označit ulici, kde se nachází Schrammův rodný dům… Stoupá příkře od starých městských pekáren k ulici 28. října, jejíž název překvapivě přežil všechny peripetie poválečných časů… Památník obětem obou světových válek tu však postaven nebyl: až do dnešních dnů zůstal na ostrohu mezi ulicí 28. října a Karoliny Světlé jen základní kámen. Dvě břízy, zasazené vedle něj, vyrostly v mohutné stromy, základní kámen však zůstal základním kamenem. Jednou za rok vycházejí z nedaleké husitské fary stařenky a položí k němu věnec. Do jara vyhnije jako dušičkový hrob. Fara je zastíněna třemi jírovci, jejichž koruny srostly v jednu mohutnou kouli, a stařenky jsou stínovány časem. Když poprvé vyšly z fary s věncem, byly mladé a plné síly jako ženy z Žižkova vojska. Dnes jsou mrtvy ony i republika, jejíž založení tvrdošíjně slavily. Z pomníku i z republiky zůstal jen základní kámen.

Schrammova ulice je příkrá, široká a krátká. Zužuje postavu a zkracuje dech. Co to znamená pro kluka, kterému je šestnáct? Dokáže takový kopeček vyběhnout s cigaretou v koutku úst! Sváťa však nepospíchá. Vstává časně, jak si navykl v Hamru, a také brzo vychází z domu. Vystoupí z tramvaje, zapálí si a posadí se na podezdívku plotu u Schrammova rodného domku. Studenti tudy obyčejně nechodí. Jsou cílevědomí, vstávají co nejpozději a jdou do školy nejkratší cestou. Celkem vzato Sváťa ve škole obstojí jen díky časnému vstávání! V tramvaji otevře sešit, přečte pár řádků. Někdy se učí i při cigaretě před rodným domem Augusta Schramma. Většinou jen tak stojí, pokuřuje a dívá se.

Při průtržích mračen se Schrammovou ulicí valí proudy vody. To neodradí pionýry, kteří sem chodí v rámci poznávací akce Revoluční stezkou! Schrammova ulička nejen zužuje postavu, nýbrž také rozšiřuje vědomí těch, kdo ji navštíví.

V tomto domě
se narodil 2.3. 1907
přední bojovník proti
fašismu, člen ÚV KSČ
AUGUST SCHRAMM
V boji proti nepřátelům
socialismu položil dne
27.5. 1948 svůj život.

 

Výrazy jako nepřátelé socialismu vyjadřují pojmy s širokým rozsahem. Skutečnost je taková, že major Schramm, revolucionář a komunista německého původu, byl nejen členem Ústředního výboru KSČ, ale stal se už v průběhu války důstojníkem sovětské kontrarozvědky. Zlí jazykové tvrdí, že byl zavražděn vlastními lidmi v rámci zametání stop po smrti Jana Masaryka. Už jako chlapec vynikal odvahou a nenápadností. Uváděl rodiče do nadšení tím, že chodil otvírat návštěvám a s dřevěnou pistolkou je vyděšené stavěl čelem ke zdi. Och, der August! slzel otec smíchy a pobízel přátele, aby něco zakousli. Nepochyboval o tom, že až vezmou republiku do rukou mladí, neposkvrnění oportunismem, bude všechno vypadat jinak. Jeho přátelé by po pravdě řečeno nejraději zakousli Gustliho, ale aby nevypadali hloupě, kysele se usmívali a ukusovali apfelštrůdl. Časem si okruh příbuzných a přátel rodiny na malého Gustu zvykl. Zvedal ruce, stavěl se houfně čelem ke zdi a nechával si prohledávat kapsy. Hra pokračovala až do chlapcových dvanáctých narozenin, kdy mu strýc Willy, poněkud rozjařený pivem z hostince U nové kuželny, obratným chvatem vyrazil pistoli z ruky. Chystal se na toho kluka už dlouho a teď se hlasitě a spokojeně smál. Tak se mohl malý August záhy poučit, že žádný strom neroste do nebe. Od svých dvanáctých narozenin si přestal hrát a stal se zasmušilým. Z jeho záliby se však stala vášeň. Dokázal vniknout do zamčeného bytu, aniž rodiče co zpozorovali, a plížit se pokoji, aniž zaznamenali sebemenší pohyb. Z paměti mu však ani v hodince smrti nezmizela potupná scéna, kdy byl v den svých dvanáctých narozenin zaskočen opilým strýcem. Ještě po devětadvaceti letech, kdy jako skutečný agent na vrcholu kariéry umíral rukou úkladného vraha, si vybavil rozjařenou tvář sociálního demokrata! Jeho poslední slova byla: Ach, Onkel… Onkel Willy! Smrt to však byla rychlá, a pokud lze vraždu označit za bezbolestnou, obešla se i bez zbytečné bolesti.

V době, kdy spokojeně pokuřuje před domkem majora Schramma, má už Sváťa nejhorší za sebou. Udělal reparát, učitelé si na něj zvykli a on si zvykl na ně. Zvykl si i na Hráška. Vlastně si neuměl představit školu bez něj! Nebyli snad sehraná dvojka? Sváťa byl mistrem v psaní taháků a Hrášek je ukrýval do podvazků, jedním okem Sváťa šilhá do kompozice a druhým na Hráškovo stehno. Nečum, blbče! syčí Hrášek, dobře se opisovalo z dívčího stehna… Vlastně je ten Hrášek docela pěkná holka! Vyspěla nám, zaoblila se, má dvě ňadra a dvě hyždě, jak má holka mít… Když Sváťa nastupuje do druhého ročníku, sedne si automaticky vedle Hráška, jako by to nemohlo být jinak. Jsem konzervativní! vysvětluje holce, která v té době už není žádný outsider. Ještě si mohla odsednout, ale neodsedla. Dva nula pro Sváťu! Ani spolužáci mu nejdou na nervy jako vloni. Buď se usadili, nebo je Sváťa nevnímá. Celkem se snesou. Vážný je však jako dřív. Jejich rozřehněné opojení životem je mu cizí. Co seš zas tak vážnej? sonduje Hrášek, to tě v tom Hamru tak umravnili? Ale ne, Hrášku. Jenom jsem poněkud vyspělejší než ty! Hrášek se řáchá, až mu zaskočí svačina, považuje to za dobrý vtip…

Sváťa stojí před zrcadlem a máminka kolem něj tančí s kartáčem. Tak už jdi, Svaťoušku, my přijdem později!Dnes je první prodloužená. Bez velké chuti Sváťa nastoupil do tanečních, jako by to byla brigáda… Praštěný chmel, který se (samozřejmě) neobešel bez průšvihů! Postupem času však zjišťuje, že tančí rád. Když tančí, vznáší se nízko nad povrchem země a zapomíná, že ho něco trápí. Trápí ho něco? Ach, to kdyby věděl! Říci, že ho netrápí nic, by znamenalo zkreslovat stav věcí: neboť právě nic ho trápí! Nic roztahuje křídla a vleze do každého koutu. Sváťa si rád pohrává se slovy. Utápí se v nich jako v tanci: neboť i při tanci Sváťa mlčí! Slova víří, dupají na podlahu a obracejí oči k rozzářeným lustrům, zamotává se do nich jako do krepových hadů. Nehledá cestu ven. Čím víc barevných stužek má omotaných kolem těla, tím lépe se cítí! Čím víc kotiliónů, tím větší rozkoš. Netrápí se tím, který z kotiliónů je nejcennější… Byl některý darován z lásky? Všechny jsou z lásky a Sváťa je tady kvůli tanci! Tančí polku, valčík i tango, nejlépe ovšem divoký jive, Sváťa je králem jivu! Nevynechá jediné kolo. Tančí od začátku až do konce, provádí holky a provádí gardedámy, taky máminku… Mazurka? Ovšem! Není snad mazurka obscénní tanec? Brzy zjišťuje, že nejlépe se mu tančí s Hráškem… Hrášek je mrštný, poddajný a rytmicky přesný. Dokonale přilne ke Sváťovu tělu, když krouží dunajská kola i když se jako vražedný stín sune při podlaze tanga. Brzy chodí jen pro Hráška. To je ona? ptá se máminka, a Sváťa dotčeně: Jaká ona? -Ta co byla u nás, tenkrát, jak jsi jí pouštěl ty písničky! Sváťa se zasměje. Jo, to je ona. Když ale doprovází Hráška (je to povinnost, kterou ukládá taneční mistr), Hrášek se do něj zavěsí a Sváťa ucítí blízkost jejího těla jinak, než když tančí… Rychle si dopne sako. Je to vůbec možné? Takové mrně! Stále častěji teď myslí na Hráškovo stehno, ale nezajímá se o vzorec na taháku… Stehno je plné a oblé, Sváťa pociťuje nutkání je pohladit a stěží se ovládne. Když ji doprovází po závěrečné, sedne na něj stesk… Tak nám to končí, Hrášku! -Co jako, diví se Hrášek, a Sváťa si s teatrální upřímností povzdechne: Již nikdy nebudeme spolu tančit! -A proč jako, namítne Hrášek a Sváťa se udiveně zastaví: Nojo! Proč ne? Smějí se oba a vedou se za ruce. Ještě si myslí, že jsou kamarádi! Až ji bude doprovázet z čajů v kavárně Nisa, bude všechno jinak. Jen maličko, protože to podstatné se už dávno stalo.

Ale já tě nechci! protestuje Hrášek, když se vzpamatuje z prvního polibku. Také Sváťa je chvíli jako smyslů zbavený. Takhle ještě nelíbal. Čím to? V polibcích Judy, v polibcích Prišky něco chybělo… Co to bylo? Chyběla jim něha! Nebo snad chyběla jemu? Hrášek přilnul k jeho ústům tak, jak přiléhá sen k našim touhám. Tenhle byl vlhký a vlažný jako letní déšť. Vystavil se mu celým povrchem těla a on po něm stékal jako velké krůpěje medu. Proč ne? diví se Sváťa, Hrášek je opravdu originální děvče… Já nevím, vysvětluje, nejsem hezká a vůbec! Pak přijde nějaká krasavice a vyprdneš se na mě! -Nevyprdnu, Hrášku, nikdy se na tebe nevyprdnu! slibuje Sváťa a oba se rozesmějí… Víš, musím ti něco říct, řekne potom Hrášek. Líbat se už nechce. Já vlastně mám kluka! Píšem si, víš, on je votamtaď, co bydlí naše bábi! Von je fajn a já… Nechtěla bych mu ublížit! Víš? Chtěli jsme se vzít!

Sváťa je na mrtvici. Tak tohle vyznání se opravdu povedlo! A kolik mu je, tomu tvýmu šamanovi? vyzvídá, aby řeč nestála. Ještě zcela nevěří v jeho existenci. A kdyby: kluk z prázdnin! Co to je? Nic! Kluk z prázdnin musí stranou. Devatenáct, špitne Hrášek a Sváťa se opět rozesměje… Když odečteme povinné úroky z věku, zbyde sedmnáct. Sedmnáct bude brzo i Sváťovi! Navíc je vysoký a silný, i když právě tohle by mohlo znamenat nevýhodu… Hrášek je maličký, Sváťa ho převyšuje o půldruhé hlavy! Nejsou snad právě proto originál dvojka? To je láska, Hrášku! Pravá láska nezná rozdílů a hranic! Kluk z prázdnin (říkejme mu prozatím Richard) je vyšší o půl hlavy než Hrášek. Studuje důstojnickou školu.

Zelenej mozek! žasne Sváťa, ona si nabalila zelenýho mozka! Nepochopí, jak někdo může chtít vojnu na celý život… Tam nikdo nemá takovou šarži, aby s ním nemohli vyjebat! Zblánila ses, Hrášku? Víš, co bys měla za život? A vůbec: nějakej Richard mě nezajímá! Nezajímá mě, že není Richard… Rozumíš? Pro mě neexistuje! Než pojedeš na prázdniny, budeš se muset rozhodnout… To je jasný! Je ti to jasný? Jasný, špitne Hrášek, ale stejně tě nechci!Když se následující dny tváří Sváťa uraženě, Hrášek ho sám pozve na nedělní čaje. Jako by se nechumelilo! Chumelí se snad? I líbat se nechá. Než odjede na prázdniny, je Sváťa dokonale zamilovaný! Zamilovaný se vším všudy. S něhou, steskem i trýznivým tlakem pohlaví. Jak se to stalo? Můj Bože, jak se mu něco takového mohlo stát? Zamilovat se do Hráška! Jako by v celých tanečních nebyla pitomější holka!

Toulá se po předměstích a přemýšlí, co s tím. Je to vůbec láska? Láska by to byla, kdyby teď chodili spolu! Neříká se snad chodit spolu? Sváťa s Hráškem spolu tančí! Ale vysvětlujte někomu, že spolu jen tančíte? Pak se líbáme, víš, to jen tak, aby řeč nestála… Zkouší to s jinými děvčaty. Třeba Světlana! Potkal ji na procházce ke kapli, seděla na žulovém zábradlí nad strání a klátila nohama. Nemáš cigaretu? zeptala se bez okolků. Cigaretu měl. Kouřili spolu opřeni o žulu on jí položil ruku kolem ramen. Nechala ji tam. Ani nemrkla, tak málo to pro ni znamenalo. Od té doby se s ní Sváťa sešel víckrát… A opět: chodíme spolu? Ach, my se jen tak scházíme, víš? Kouříme a pak se taky líbáme… Aby řeč nestála! A stojí? Někdy. Nic moc, kámo! Líbá Světlanu a je mu, jako by olizoval zeď. Je to pěkná holka, vlastně. Možná hezčí než Hrášek! Má dlouhé blond vlasy a kulaté tváře. Náznak podbradku zněžňuje důlek v bradě. Buď mé světlo, Světlano! Nějak to nejde. Líbá ji a myslí na Hráška. Vlastně ji líbá jen proto, aby Hráška zranil! Zítra bude referovat: byl jsem na hřbitově se Světlanou! Ano? A jaké to bylo? opáčí Hrášek, který také nevěří v existenci světlovlasé Světlany… Mrtvolné, dopoví Sváťa a bude vědět, že v té chvíli řekl pravdu: bylo to mrtvolné!

Na jedné z výprav za světlonošem, který mu měl vnést jasno do případu Hrášek, narazí na Ryjáčka. Také Beda navštěvuje gymnázium nad Schrammovkou. Ve škole se až dosud jeden druhému vyhýbali. Tady to nešlo. Když Sváťa vyšel ze hřbitova, seděl Beda na podstavci čtrnáctého zastavení a lenivě kouřil cigaretu. Á, náš Svatoušek, řekl a dal si šluka. Bylo v tom všechno: tys všechno spískal a teď si hraješ na ukřivděného! Rypáček! protáhl Sváťa, protože ho nic lepšího nenapadlo. Také v tom slově bylo všechno. Světlanko, obrátil se bývalý kamarád k jeho doprovodu, neměla bys pro mě oheň? Sváťa lhostejně čekal, co bude dál. Pro tebe vždycky! přispěchala Světlana, která až příliš jednoznačně vnášela světlo do Sváťova případu… Ano, byl to jeho případ! Hráška se to netýkalo.

Proč se takhle zahazuješ? řekne Beda a vypustí kouř. To už Sváťa stojí nad ním. S kým jako? Aby nebylo pochyb, o co jde, kopne Bedu do kecky. Ten pomalu vstane a žádá omluvu. Také on se tváří, že jde o Světlanu. Kluci, nechte toho, snaží se dostat mezi ně, ale oni popojdou a stojí proti sobě na zelené louce. Vpravo zchátralá kaple, vlevo vyřazená hraniční pevnůstka. Beda se rozmáchne, Sváťa uskočí a plivne po něm. To Rypáčka nažhaví. Doráží na Sváťu, jako by chodil do boxu, a jeho údery bolí. Brzy je cítí: na rameni, na uchu, ještě jednou na rameni. Také Sváťovi se podaří odkrýt díru v Bedově obraně a ruka proletí na sanici. Bedovi klapnou zuby. Ty čuráku! -Ty svině! Oba funí jako tapíři. -Pojď blíž, čuráku! -Pojď ty, zasranče posraná! Beda se vrhne dopředu a zpracovává Sváťu jak těsto. Brzy mu teče krev ze rtu, za chvíli se spustí i z nosu. Teď dostanu do držky, myslí si Sváťa a neví, jak z toho. Světlana zmizela v oblaku rudé mlhy. Jako by šlo o Světlanu! Ryjáček zuří, jako by do polepšovny zavřeli jeho. Sváťa ustupuje, uhýbá a točí se kolem Bedy v kruhu. Nedá se říct, že číhá. Prostě se motá. Naštěstí toho má i Rypáček plné zuby. Úderem do Sváťova ramene si narazil palec, ten modrá a Beda útočí levačkou. Sváťa pochopil, že přišla jeho chvíle. Vyrazil. Beda hekne a padne na záda. Hned se ale přetočí na břicho, Sváťa na něm visí a snaží se pěstí zasáhnout obličej. Dvakrát se mu to podaří, ale rány jsou slabé a dopadnou naplocho. Chybí jim rozmach a síla prvotního nadšení. Vzdáváš? -Táhni do piči! -Teď bych tě moh zmrzačit, Ryjáčku! Co ty na to? -Hovno! -Mám v kapse nůž! -Jdi do prdele! Sváťa se zvedá a je rád, že stojí na nohou. Vztek ho přešel. Bylo to poprvé a taky naposled, co takhle dostal do držky a přesto vyhrál! Nebo naopak: vyhrál, a dostal parádně do držky! Vyjde to nastejno. Beda se zvedl. Košili má celou od Sváťovy krve. Tě prdel! To bude doma binec! Musíš tolik krvácet? -Trochu krve, mávne rukou Sváťa, ale sám ji má i na kalhotech. Co by na to řekl Hrášek? Byl jsem za Světlanou… Jeho obličej však až příliš jednoznačně vypovídá, kudy na věc. Je samá modřina a ret má naběhlý.

Stojí proti sobě. Sváťa cítí, že to musí nějak ukončit. Hele, jestli budeš dělat do Světlušky… -Já? Já s ní nic nemám! Nebo jo, Světlanko? Světlana se otočí zády: Jděte do hajzlu voba! Dělnické prostředí dělá svoje. Světlana prostojí pěkných pár hodin týdně za tkalcovským stavem, ale brzy si udělají i studentky z úst žumpu… Oba se zasmějou. Krátce a hořce, bývalé přátelství mezi nimi leží jako mlýnský kámen. Ty, proč ty mě tak nenávidíš? zkouší to Ryjáček a Sváťa řekne: Já? Já tě nenenávidím! -Tak to kvůli tý holce, jo? To vykládej pejskům! Proč se vlastně pral? Ví to Sváťa? Však ono ti to neuškodilo! -Ani tobě! -Potřebovali byste do huby oba, uzavře případ Světlana a vyprosí si cigaretu. Na davajky je mistr světa. Hele, protáhne Ryjáček, který se necítí jako poražený, proč se neusmíříme? -Nojo, vlastně, proč? připouští Sváťa, který se cítí jako vítěz. Podávají si ruce jako staří kořeni. Všechno dobrý? -Všechno dobrý, Rypáčku! Přátelství z toho už nebude, ale už to není ani nepřátelství. Až se zítra potkají na chodbě gymnázia, řeknou si ahoj, jako by se nechumelilo. Chumelí se snad?

Když jdou poslední den školního roku na koncert Johna Hallydaye, dokonce si povídají. Potkali se cestou. Nemůžu tomu věřit! -Čemu, vole? -Že je tady! To je jako kdyby v Liberci přistáli mimozemšťani! -A nepřistáli? -Stejně už má nejlepší za sebou! Četl jsem, že droguje! Vartanka mu dala kopačky. Lístky jsou neuvěřitelně levné. Dvacet pět korun proti pražským pětasedmdesáti. Přesto je nehodlají obětovat. Za co by slavili konec školního roku? Před nimi třetí ročník, závěrečný. Ale maturita je teď netrápí. Rok je v chlapeckých představách neuvěřitelně dlouhá doba. A profesoři? Ti straší, protože mají život za sebou! Vlezem tam někde přes plot, rozhodnou se. Kolem drátěného oplocení přírodního divadla už takových postává desítky. Vyprodáno však není.

Západní tisk píše o tom, jak Hallyday dobývá svět za železnou oponou. Pomohlo mu to k nabrání druhého dechu. Až se vrátí do Francie, půjde jeho hvězda opět nahoru. Rozbitý vztah se Sylvií Vartanovou to ovšem nezacelí. Člověk může být hvězda, a je mu to na hovno, když ho ženská nechce! Jak to dopadne se Sváťou? Už zítra Hrášek odjíždí na prázdniny. Tváří se důležitě a čeká, že Sváťa něco řekne… Co by měl říkat? Záleží snad na něm, jestli ten pitomej lampasák dostane kopačky? Ne, Hrášku! Ode mne nikdy neuslyšíš, že tě miluju! Miluju tě? Sváťa sám neví. Přesvědčuje sám sebe, že mu ta pitomá holka s tahákem za punčochou je dokonale lhostejná. Až zjistí, že mu lhostejná není, bude Hrášek někde v Orlických horách… Ani o adresu si neřekl! Může snad napsat ona? Asi ji píchá ten voják.

Všichni hoši v koženkách i bez nich, v riflích i manžestrákách se tváří, že tu chtějí stát a nevinně naslouchat zvukům, které k nim vítr zanese. Zády k nim stojí dva pořadatelé, dědouši v šusťákách a s páskou na rukávu. Hele, ty by byli brzo hotový, ukazuje Beda směrem k dědkům, a jen to dořekne, ozve se hvízdnutí a kluci se sápou na plot. Co je! Zpátky! řvou dědoušové a roztahují ruce, jako by s nimi chtěli hrát na ovečky, to už je na plotě i Sváťa… Oběhne elegantně dědouška a vsákne do davu. Ryjáčka nehledá. Uvidí ho znovu až v samém finále. Naštěstí, řekl by Beda. To by však musel vědět, co bude následovat.

Pavlik stojí se zelenou Alenou u samého příkopu před rampou, drží se za obě ruce a tváří se jako profesionálové… Tak se ukaž, Johny, ať si tě okouknem! Není to ošklivá holka, ta Alena… Kozy má dobrý, jen trochu velký pozadí. Až se bude Pavlik po přestávce vrhat do betonového příkopu za kravatou, kterou tam hodí Big Johny a z níž s vítězným úsměvem předá malý útržek Aleně, nikdo by v něm nehledal budoucího kazatele! Kdo by taky v té prdelaté holce, která piští a omdlévá zcela podle vzoru západní mládeže, hledal zbožnou bekyni? Život si s námi zahraje! Také já budu jednou chodit na kázání bratra Pavla, i když ne proto, abych na nich omdléval… Omdlévat bude někdo jiný, ale to bych předbíhal.

V první půli vystoupil skupina bez Hallydaye. Hvězda se šetří. Orchestr je dobrý: sólo, baska a bicí, kde je doprovodná kytara? Doprovodná kytara byla součástí kánonu, Sváťa ještě neviděl skupinu bez doprovodu! Nechyběl ani v orchestru Jerzyho Wilka, který hrál několik měsíců v kavárně Nisa, i když už Wilk ohromil místní beatmany saxofonem… Podle Pavlika to nebylo čisté, bylo v tom příliš jazzových prvků! Píseň tenkrát stála na vokálech, melodie byla posvátná. Hallydayův orchestr byl něco mezi Shadows a Jerzy Wilkem, až Pavlik vyjde z koncertu (nebo spíš až z něj uteče), bude vyznavačem nového proudu! Kde však splašit saxofon? Zatím se pohupuje v rytmu melodických orchestrálek, sem tam něco divočejšího… Teď přistupují dva hráči k mikrofonu a zpívají. Kde ty kytky jsou… Vedou krásné, originální dvojhlasy, jaké Pavlik nedokázal vymyslet! Už zítra bude bunkr rezonovat v rytmu a melodice Hallydayova orchestru, zatím se Pavlik vlní ve vlažných rytmech západu, je to tak trochu zklamání… Sváťa sedí hodně vysoko a nahoře. Doby, kdy se dral co nejblíž ke zdroji, jsou pryč. Chce mít přehled. To, co vidí na jevišti, ho nestrhne, ale není ani zklamán. Mám-li být upřímný, líbí se mu víc první polovina koncertu. Ta bez Hallydaye.

Božský blondýn bez růžové boty to vezme hned zkraje zostra. To je rock´ and roll´, jak zákon káže! Nahýbá stojan s mikrofonem, jak to okoukal u Elvise, a roztleskává obecenstvo. To jako by jen čekalo na znamení shora, strká prsty do úst a hvízdá na znamení souhlasu, to je ono, Johny, Johny, křičí zelená Alena, Johny, křičí Pavlik a zbytek světa, přidej, dupni na to, a Johny přidá a dupne, kde jsou tuzemští zpěváci, kde jsou ti ubožáci s písničkama z babiččiny krabičky? Teď teprve vidíme na vlastní oči, co je rokenrol, muzika bez cukrkandlu, tvrdá jak penis v poklopci… Obecenstvo povstává a hrne se k betonovému příkopu, nikdo nesedí na místě, holky stojí na lavicích, vyskakují a dupou a objímají se s klukama, křach, rupne to a mládež letí dolů, jim se to však líbí a křach, další lavice, beztak jsou tady od května pětačtyřicet! Teď jsou sami sebou a jen mezi sebou. Jsou šťastní! Pokud mezi nimi byl nějaký dospělý, pohoršeně se vzdálil. Zlatý Chladil, Matuška a Simonová! Ještě poznáme skutečné umění, těžce nabyté životní zkušenosti nás chrání před takovými úlety… Sváťa ze svého místa nahoře zpozoruje, že přijíždějí policejní auta. Blesk, fotograf blejskne Johnyho, blesk a blejskne obecenstvo, podruhé Johnyho, podruhé, potřetí obecenstvo… To se vaří v kotli a nic nepozoruje. Nemá tušení, co se děje kolem. Johny si položil kytaru do týla, to je výkon, dá se vůbec takhle hrát? Hlas přechází do křeče, řvi víc, řvi, křič, řič a sípej, nám se to líbí, ať se fotrové třeba poserou! Když Johny Hallyday odváže kravatu a tanečním krokem přistupuje k betonové propasti, vědí všichni, k čemu se schyluje. Skoč a rvi, bojuj o svatou relikvii! V okamžiku jich visí na betonové rampě jako mravenců, kteří přecházejí do ofenzívy… Proti komu? Proti všem! Objevují se první zapálené noviny, vedle jeviště doutná restaurační stolek. Písničky nikdo neposlouchá. Vnikly do krve a komíhají tělem v posedlosti orgie, šamanským rytmem zbavují své děti vůle, a nechávají je tančit kolem ohňů. Přijíždějí další policejní vozy. Zelený anton zajede za jeviště. Náhle Sváťu ohluší ticho. Neslyší hudbu a nevidí trhavé pohyby, sedí v poslední řadě s koleny pod bradou a zdá se mu, jako by z velké dálky slyšel dunění dechovky… Z velké dálky a z veliké hloubky, jako kdyby hráli někde pod vodou, pod hladinou jezera, Sváťa sedí na břehu a sleduje kola, která se šíří od každého vydechnutí bombardónu… Tatíci tančí v ukázněných kolech a kudrlinkách, smím prosit? Mají velká břicha a proplešatělé hlavy, vlasy jim ale spadají hluboko na lopatky, panímandy v texaskách se usmívají kamsi do obecenstva, Prosit můžete, ale není vám to nic platné, prosím? Hahaha, uchú, nic vám to není platné! V tu chvíli jako by se probudil. Ví, co přijde…

Co přijde? Invariant. Teď! No, to je gól! Co říkáte? Že je to gól, tři nula pro Rudou hvězdu! Cože? Mluvte nahlas! Sváťa ví, že to tak musí být. Do sítě nepadne jeden banán, dva, tři… Obrovské hejno ryb zatáhnou do svých sítí rudí rybáři, ví, že to tak bude, musí to tak být! Bylo to předzvěděno a objednáno, předurčeno samou prozřetelností. Bože! Když utichnou reprobedny v přírodním amfiteátru, obklopí davy jeviště zepředu i zezadu, Johny se však neobjeví… Nechtěl, nebo nemohl? Když si davem klestí cestu úřední šestsettrojka, nabuzená mládež ji rozhoupe a vyděšení strýci padají ze strany na stranu…. Nechte toho! My? Vy toho nechte! Policie není na takovou akci připravena. Podcenili plíživého ducha Západu, je to však dobrá škola! O tři roky později to bude jinak. Teď však dělají, co mohou, a snaží se zajistit největší výtržníky. Od lesa letí drn, padne před policajta a ten se rozzlobí… Je ještě mladý, rozeběhne se a honí kluka po stráni. Opilec má náskok a zmizí v lese. Neunikne daleko, už pozítří budou identifikovat jeho podobu… Sváťa sedí s koleny pod bradou a vidí, že nezůstalo u drnů. Na fízly padají nadávky i kameny. Za napadení veřejného činitele můžete dostat dva roky! Někteří je dostanou. Jiní skončí v Hamru a podobných zařízeních. Rozhoňové si na nich smlsnou. Je to jako měkké masíčko z račích klepet…

Sváťa by také rád hodil kamenem, vyrval prkno ze zlomené lavičky a uhodil… Je na straně davu a neumí si představit větší rozkoš než bacit fízla prknem. Vezmem kramle, zní mu v hlavě povědomý hlas, vidí rezavé železo zaseknuté v úřední hlavě, útěk a vzpouru, dvě možnosti… Vzpoura se však neuskutečnila v Hamru, uskutečnila se tady a Sváťa ví, jak moc taková věc přijde Rozhoňům vhod! Vzpomene si na chmel a zchladne. Má podmínku! Podmínečné vyloučení ze školy, taková věc není žádná sranda? Také Sváťa na chmelu buzeroval bažanty, to patřilo k věci… Když si stěžovali, nebyl v tom sám, i když právě nad ním pokyvovali hlavami. Přímo nic neřekli, ale - co se dá čekat od polepšováka? Sváťa si však (narozdíl od ostatních) nechtěl nechat líbit teror vedoucího chmelu. Byl to jeden z těch, kteří užívali funkci jako korzet. Také on byl liberálem, ovšem liberálem, který se neangažoval. Čekal v pozadí. Jeho liberalismus měl jisté hranice. Díky tomu se v roce °70 stane předsedou ZV KSČ, zatím vládl tvrdou rukou jenom na chmelu… Gymnázium bydlelo v několika vesnicích a profesor Šrámek jezdil na motocyklu ode vsi ke vsi, dělal přepady… Jeho chování Sváťu popouzelo. Chodil s rukama za zády a ukazoval bradou: Co je tohle? Sváťa se rozhodl udělat s ním krátký proces. Vypůjčil si od traktoristy pilku na železo a přeřízl přední vidlici u Šrámkova motocyklu. Vždyť se mohl zabít, uvědomujete si, co jste provedl? -Ale ne, paní profesorko. Já tu vidlici dořízl! Kdybych býval chtěl, aby se Šrámovi něco stalo… -Soudruhu profesorovi Šrámkovi! -Soudruhu profesorovi něco stalo, tak jsem tu vidlici jenom nařízl! Cynismus, tak nečekaný u mladého člověka, mu přičetli na účet.

Sváťa však nebyl cynický. Jen věci domýšlel! Vidí Ryjáčka, jak rve prkno z lavice, v té chvíli se vzpamatuje. Podívej se na hvězdy, Sváťo! Co v nich vidíš? Nevidím nic. Ale už slyším jejich mlčení! Přistoupí k Bedovi a položí mu ruku na rameno. Co blbneš, vole! Je v té chvíli klidný, jak nikdy nebyl. Je klidný proto, že ví, jak všechno skončí. Čím to, že Beda to neví? Nesloužili snad spolu v kapli nekřesťanské mše? Ach, andělé, vy zavržení ďáblové! Také vám zbyla jen křídla zmoklých slepic! Cože? Beda ho sotva registruje. Ptám se, co hodláš s tím prknem? -Hele, nežvaň a pomož mi! Nemůžou si přece dovolit všechno! -Ale můžou, Rypáčku! Podívej se nahoru! -A co má bejt? -Hvězdy. -A co má bejt? -Samý hvězdy! Zkus je uhodit? -Hele, nejsi ty tak trochu… -Asi jo. Protože jinak bych tě tady… Kdybys byl místo mě v Hamru, bylo by to teď naopak!

Rozhovor bývalých přátel, kteří se servali jako hřebci a pak spolu lezli přes jeden plot, přece jen chvíli trval. Ryjáček trochu zchladl a rozhlédl se kolem. Ty myslíš… -Nic nemyslím. Já to vidím! -Hm. -Všechno fotili, ty čuráku! -Myslíš? -Viděl jsem je. Jednou si bouchneš do fízla a jedeš! -Nestraš, vole! -To není strašení… Pokuď skončíš v Hamru, můžeš si gratulovat!

Až budou o několik měsíců později vyneseny první rozsudky v cause Hallyday, přijde Beda za Sváťou a bude mu děkovat. Ale stejně si myslím, že jsme jim měli pomoct! Kdyby do nich šli všichni… -Tak co? -No přemohli bysme je! Čuráky zasraný! -To je možný. A dál? -Co dál? Dál nic! - Hele, Bedo, já bych si taky rád bouchl… Ani nevíš jak! Ale mlátit kladívkem do hovna nemá smysl! -Hovna zasraný, fízlácký! -Některý kluci budou smrdět v kriminále dva roky! -Hele, jaký to tam bylo? -Jak se to vezme. Ale tohle se nedá srovnat! -Proč ne? -My přece byli nezletilí, trestně nezodpovědný! -Ty se v tom nějak vyznáš. -Život stojí za hovno, ale lepší je srát na svobodě… Tím jejich tehdejší rozmluva skončila. Ryjáčkův vděk měl jisté meze a ani Sváťa nijak nestál o přátelství s bývalým přítelem. Občas se potkali na pivu. Sváťa chodil k Černému medvědu.

Ten večer po koncertu Johna Hallydaye chodili modří s rudou hvězdou po všech hospodách. Zašli i k Černému medvědovi. Byla to hospůdka na Tovaryšském vrchu, malá a zakouřená jako stará dýmka. Typická čtyřka. Sváťa jí dával přednost před studenstskými hospodami. Nedovedl si představit, že by do takové putyky zašel tata nebo nějaký profesor na limonádu. U medvěda to bylo příliš vykřičené. Chodili tam zamorousaní kopáči a pomocné síly všeho druhu, pochybné existence a cikáni. Sváťa vidí, že náš svět, jak ruské kolo kroužící kol železné osy, není jejich světem… Ale zatímco se nádeníci z posledních sil svými krumpáči jako háky drží okraje kolotoče, který je co chvíli hrozí odhodit pod nohy dobře oblečeného obecenstva, nemají cikáni v ruce nic… Přihlížejí a občas přisednou na okraj dětského kola mezi labutě. Sedí tam a sní o dnech hojnosti, které přijdou, až na stolec světa usedne Velký Cikán. Vyraženými okny proudí do jejich obydlí čas a oni si pohrávají na jazyku s kořalkami levného opojení… Trousí se ulicemi jako smutní, utržení psi. Bez peněz zacházejí do průjezdů vykřičených hospod a mstí se za příkoří… Tento svět není jejich světem! Judy! Kde se touláš v tropickém pachu své krve? Jako smutný utržený pes, kam tě dali? Když Sváťa podruhé hledal Judy na dětské psychiatrii, řekli mu, že už tam není. V Hamru mu řekli totéž. Kde Judy je, neřekli. Nevěděl to nikdo z chovanců.

Sváťa do sebe leje pivo, dneska se potřebuje opít. Když do lokálu vstoupí muži zákona, neví, co se svým půllitrem. Občanský průkaz ho pálí v zadní kapse kalhot. Je mu sedmnáct! Zadrží ho, předvedou. Ředitel si zavolá tatu, váš syn má podmínku, ostatní si můžete domyslet…

Ukaž, ozve se z protější židle ženský hlas. Osamocené alkoholičce neunikl Sváťův zmatek. Není tak stará, i když vypadá neuvěřitelně sešle… Přistrčí Sváťovi limonádu, do které ještě nestačila obrátit panáka s rumem, a přitáhne si jeho pivo. Díky! Máte to u mě! -Snad bys mi nevykal? Hehe, to by se mi líbilo! Když ho příslušníci perlustrují, je všechno v pořádku. Je mu sedmnáct a pije limonádu. Jeden z fízlů strčí rypák až do sklenice, V pořádku, soudruhu nadpraporčíku, Sváťa odstrčí sklo, které kašíruje pivní půllitr… Ty jseš nějakej fajnovej, řekne ta naproti a vrátí mu pivo. Pak obrátí rum do limonády, Ještě jednu leteckou, oznamuje obsluze. Křičet se tady nemusí, hospoda je jako větší pokoj. Jak ti říkají? -Sváťa. -Já jsem Jitka. Čau, Sváťo! Připíjejí si na tykání, Sváťa pije třetí pivo a ženská už mu nepřipadá tak stará a ošklivá. Večer ho vezme k sobě.

Tak jsem ztratil věneček, oznamuje Sváťa stěnám svého pokoje, své drahé panictví jsem ztratil v nadějném rozpuku jara. Co mi to vytéká z močový roury? Kapavku nechytil, ale nedokáže pochopit sám sebe… To, co si chystal pro Judy, pro Hráška nebo pro Miladu, vrazil do klína stárnoucí štětce od Medvěda! Shrábla to, ani nemlaskla. Proč by taky? Takových jistě viděla! Sváťa byl opilý, a i když se vzdáleně pamatuje na svou nešikovnost, kterou rozjařená Jitka upravila jedním zkušeným hrábnutím ruky, dokáže takovou věc pochopit. Že ale druhý den šlape schody v polozhrouceném baráku za Tovaryšským vrchem, je nad jeho chápání! Proč to dělám, říká sám sobě, proč se takhle zahazuju? A hlas, posměšně zaznívající z jeho vlastního nitra, mu odporuje: Ty se nějak ceníš! Pociťuje hnus a stoupá po plesnivém schodišti. Vlastní tělo ho předbíhá, ale musí něco vypít, než na tu krasavici vleze. Když jí řekne, jestli by se neumyla, je uražená. Tak já ti nevoním? -Naopak, Jituško! Voníš až moc! -Hele, nech toho! -Říkám to kvůli tobě! Když je opilá, je to miliónová ženská. Ve střízlivosti nezná přítele. Sváťu to stojí ohromné úsilí, než ji přinutí udržovat trochu pořádek. Dělá to kvůli sobě, z hrnců přischlých k plotně se mu dělá špatně. Až něco chytnu, kopnu ji do prdele, slibuje si, ale ta chvíle nenadchází. Nepřichází ani dopis od Hráška. Ano, dopis od Hráška by ho dokázal osvobodit!