Milan Exner

Až poznáš mne, ty ztrápená a čistá
písni, kterou neznám, tuším jen,
pak dáme srdci, co mu patří místa,
a Bohu tisíc hebkých krásných jmen.

Až přijde den, kdy v sebe sama vplynu,
můj den se zjasní sám a Bůh mi uvěří.
Pak přijď. Už neproklínám. Tělo vetkni v hlínu,
však duši mou nech Jemu zpívat u dveří.

Až poznám ticho, samotu a bídu
těch, co šťastni pokraj cesty jdou,
já tebou, písni, v ústrety jim vyjdu,
já budu Tvůj a kořen bytí hloub.

Až poznám hebké tóny Tvoje tiché,
zatratím řeč, přetnu činy liché,
pak našel jsem svůj hrob a mohu složit kosti
a vyřkna slovo: Bůh, rád zemřu do věčnosti!

FETIŠ, 1971
Věnováno Vítkovi
Verše 1973-1978

Každé umění je temné před zrozením.
Nejen básník! Každý chtěl být stromem.
Rozvichření géniové oprší z větve hudby.
Jen esoterický sedlák zůstane! Letkou
anděla se vzepři, ať zůstaneš u kořene!
Smrt v životě pro umění.
Život v umění pro smrt.
Umění v životě pro smrt.
To všechno je ve slově hlína.

Mumie, růže

Nikdy mi nebylo veselo.
A i když jsem se smál,
má duše se spíš podobala
grimase barokní sochy.

V bolesti dorostl jsem v muže.
A poprvé teprv, poprvé jsem viděl
jak příroda v blaženém pařeništi Země
pučí a ptáci jak zpívají.

Živote, dej mi znamení!
A nech mne ve svých zahradách,
ať jako pták a jako strom
Ti mohu z hlubokosti zpívat!

Co chci: jak psárka ohýbán
být citem věcí… Živote,
dals mi neutuchající vázu,
dej i klávesnici!

Sáhni: pod povrchem všeho
nahmatáš déšť ozvěny.
To stínem prchá před úžehem
slov, co je z ticha: poezie!

Ne, nezbavuj mne slova,
a přece: ano, zbav!
Chci být jak psárka ohýbán
citem věcí, citem citu –

Když děsí tě třesk jitrocele,
chceš strom v srdci nosit?
A představy pobolívají,
neukojený obraze křestu!

Nedá-li báseň muži jistotu,
tu on jí nedá pevný pilot
k zapuštění ve svých vodách.
Neboť zhudebnit své jizvy

není hudba, jizva, ani hudba jizev!
Ó, vznést se na vlastních tkáních,
vznést se a nesrazit klackem verše
jablko z dubu reality!

Přilévání formy do obsahu
vzdutých šťav sebelásky.
A viděl filigrán večera
prorůstat jabloněmi.

Všechna tvá mystéria, ženo,
se odehrají na stupnici básně,
do jejíchž pláten duly jeho jihy
a v jejíž klenbě sevřel čas.

Ach, zpívat ji a pak
hmatem se odhmotnit!
Zadržet blaho jitřního
nebe, jež stéká po vysokém smaltu –

Ty řídké zdejší nápoje,
jak lžou si bytí, zření, slast!
A hlasy travin, vzývající
soucit člověka – –

Chtěl by růst. A pučení
bez obsahu roste jenom pod zem.
A smrt! A smrt, ta jebavá
v kyrysu! Milosrdenství

těžkou botou čistí prameny.
Strach se vylamuje z drúzy.
Když jícen pravdy zeje nejplněji,
zas vzývá bytí, zření, slast.

Řekni, obětuješ zrak,
abys slyšel plamen svíce?
Vyhlídkou úzkou hledí do nás
svět a dmychá do verše.

Snad přetížil tě, poezie,
když čekal, že praskne klenba
náporem Boha a verš
sám bude soudit tvůrce!

Prolomen do sluchu, kde puls
tušil už periferii,
věděl: projde Bůh!
A za ním pauza, tuhá, hmatavá –

Živote, posedla mne tíha
a zvrátit chci ji na nebesa!
Z bolesti slov chtěl bych citem
sejmout pláč karyatid.

Od zrna k zrnu hbitou katedrálu
chtěl bych, Bože, vyhmatat!
A vím, právě proto že mne zahubí
opilí jezdci v zlatém kyrysu!

Proč jsem jen jediná, pouhá struna
celé lyry a proč
se mohu jen smířit, ne listnatět jak strom?
Ó, úchvatné nic nebytí bez nás!

Nikdy jsem nehledal krásu
a pravda mi unikala.
A stále dítě, nevědoucí, čistý,
vidím jen pod povrch věcí.

Všechno, co jsem slyšel,
viděl a chutnal – nevím.
Vím jen, co jsem hmatal,
a to nedozpívám!

Nevědoucí, čistý, a už zaprodán
na trhu nedochůdčat!
Absolutní vědomí, připuštěné
ke krávě existence –

Nechceš životem druhých
snést se jak na podzim list
a na něco čekáš, nevidíš,
jak listí padá, padá.

Do čeho padá a proč
střemhlav se nebrání?
Jako bys vynášel slzy hlohu
a hledal vzlyk za ozvěnou.

Jsou prostředky, jsou cíle.
Byla snad má poezie
Jen prostředkem? Nebo i já?
– – – – – – – – – – –
Ano! Ano!!

U stromu

U stromu

Je noc a jabloň umírá.
A ty bys chtěl život věčný?
Vždyť tak to je. Když v ovoci
vyšlehne obzor a když svítá,
i ty zatoužíš zůstat právě tam.
Kam bys chtěl, proč a kudy?

Všemocné, všemocné zrození
drží nás pevně, neboť ví!
Pokora přichází. Záhy
strhne z nás listí šatu
a ostří sněhu, až nazí budem stát,
zavíří tělem pravdomluvně!

Bytí

Copak tady, můj Bože,
se všechno dá jen hmatat?
Copak budu stále těžce
těkat podobenstvím, abych
znejasněl až do kříže
jistot bez pohybu? Nesmím být?

Bytí, radost, láska,
to všechno je bez důvodu!
Při plném vědomí i já
toužím být bezdůvodný,
tak jako strom a jako sníh,
když padá, padá, padá.

Zastavení

Vyznání na housličkách smrti
jednou ti, zmaten, odzpívá.
Pole bílých máků vzedme
podivný smutek divizen.
Na prahu života člověk myslí
na věci poslední: každý pláč
je už teď a každá radost
sní o křižovatkách… Sbohem!
Pláč promyl oči prudkým jasmínem.

Podvečerní verše

Když sem padá ono mírné
slunce severu, i on
byl v pokušení sepnout ruce
a poděkovat. Ale kam?

Tady dole miluji
stmívání i po nich jitra
a vím, že věčné vlhkosti
blaženého pařeniště mám
i já ve svém srdci!

Život

Jsi tady! Ničeho se neboj…
On sám ví, že je krátký,
a nezradí tě, věř!
Všichni jsou; tvá duše
vyplňuje prostor, který zbývá,
a ptáš-li se: jsem vůbec?
vítr a pták ti odpoví.

Na jezeře

Všemocné, všemocné je zrození!
Jen ono je, smrt není,
nemá kudy zjevit tajemství…
A proč se ptát? Má pramice
plyne zvolna po blankytu
a veslař, když v zamyšlení usne…
Kde je hranice? Kde končí odevzdání?

Nahoře

Obrovské kalichy, jež snad
nepojme duše, vysnil čas
nad horským jezerem s jedinou,
s jedinou lodičkou: zrození…
Ráj hmyzu, utkvívání,
ledabylost převozníka v nás,
matka. Bylo to jak sen.

Bezvětří

Bezvětří

Nechci růst do veršů,
do tebe, Živote, chci růst!
A to, že neumlkám –
kdo to unese?

Zvichřena je moje koruna,
ale kořen tkví v půdě. Jako strom
piju tím, co je v zemi,
ale nahoře šumím pod náporem větru.
Tobě patří ten vítr, tobě bezvětří –

Sám

Dokud byl Bůh v modlitbě,
čekal jsi v horoucím nevědomí.
Doufal jsi, že všechno půjde samo.
Ale pak ses dostal sem –

Tak cítil Kristus na kříži!
Napravo i nalevo visel lotr
a dole žoldák na své zbroji.
Jediná cesta vedla nahoru.
Ale byly tu hřeby –

Dveře

Nejdřív jsem zoufal.
Pak jsem poslouchal ve tmě.
Nejdřív se unavila bolest.
A po ní radost.

Ne, nestačí náraz!
A nestačí trpělivost kamene!
Ale někudy průvan vniká tak,
že musím prolomit dveře!
A zatím stačí: myslet je –

V sadě

Porozumět řeči ptáků,
vrůst do dřeva už teď.
Už teď a pak už ne,
pak smrt mi to vezme rázem.

A lehce být v tom všem,
a lehčeji ještě: nebýt skoro
a necítit už nic, už nic,
když ona jde a bere zrak,
jen kmen a list – –

Moře

Radosti, ne, ty nejsi já:
to něco se raduje ve mně!
Ne, bolesti, ty nejsi já:
to něco ve mně trpí.

Jsem jako bóje. Smýkán
příbojem a hýčkán bezvětřím,
jsem to stále já, já jediný.
Je tu řetěz – já jsem přikován
k jeho poslednímu článku – –
– – – – – – – – – – – – –
až se přetrhne (bude to brzy),
vítr mne zanese na široké moře.
Bez doteku budu bloudit
prostorem. Nevznesu se k nebi,
ale neklesnu ani ke dnu bolesti.

Sadař

S něžnýma rukama
a chůzí, která nikdy nerušila,
jde sadař a už se nedotýká.

Jabloň se kloní k jeho ústům
a on to ví a neřekne už ani:
není třeba –

Růže na jabloni

Modré je nebe. Nad plotem
je čistý vzduch a slunečnice.

Ach ne, já nejdu životem,
já dívám se, jak hoří svíce.

Nic tu po mně nezůstane.
Dívám se, jak plamen plane.

* * *
Už dávno je den. V zídce
vrátka se sama otevřela.

Na louku prší tak řídce,
ta cesta zarůst by měla.

Sednu si tady pod jabloní.
Kam bych šel? Opřu se o ni.

* * *
Někde blízko mluví voda,
o jabloň opřu se chviličku.

Zítra budu jinde. Škoda.
Zas jinde ulomím větvičku.

Ovoce má ještě zelené.
Na podzim – zda si vzpomene?

* * *
Planá je třešeň, rozlomená v půli,
a přece kvete přímo na obzoru.

K patě mi postavili černou horu.
Třešničko, kde vezmu sílu a vůli?

Šumí chlum, nad ním pnou se nebesa.
Kam jít, a proč? Stojím u lesa.

* * *
Na kraji lesa sedím, mluvím s ptáky.
Už je to jen vzpomínka, pryč je léto.

Náhle procitám. Copak je to?
To na mezi bíle zavlály vlčí máky.

Protřu si oči, počkám do setmění.
Upírám oči do těch míst – nic není.

* * *
Jabloň žene do květu a květ
obtěžkal moje srdce. V něm ptáci

stavějí hnízda, když se jaro vrací,
a jako džbán se do něj spustil svět.

A jako v studni hluboké a jasné
je všechno spuštěno a všechno krásné.

Tesknice

Tesknice

První sníh jistě
padá pro potěchu.
Vánice prohne
keř i břízu.

Na střechu padá
a neustane tíha.
Mízu potom
smlčí kořen.

A neprozradím
sám neví ještě,
zda napřesrok…
A ještě dnes –
– – – – – –
Ó, tesknice!

V pavučinách

Už si zvykám nosit
těžké srdce. Prosit?
Stále jen čekat
na štěstí? Klekat?

Nebolí mne bolest,
mne bolí naděje.
Klekat, čekat. Prosit?
Víra bez děje.

Bílé perly pámelníku
v pavučinách vzlyku.

Víra bez děje.

Po smrti otcově

Dřevo se naklonilo,
kůra příčně praskla.
Pak nebe povolilo
a déšť zabušil na skla

oken, za kterými
se ptám, zda vydržíme
navěky mezi svými
v úhybu cesty přímé!

U cesty stojí keř,
květ zvolna opadává.
Kdo neznáš smrt, věř:
ona se rázem stává!

A nikdy žádná víra
nevrátí tebe zpátky!
Matčino srdce zmírá
za nedovřenými vrátky.

Zpěv ptáků zaburácel,
sad v mlze odpočíval.
Šel jsem, zvolna se ztrácel
a potichu si zpíval.

Slzy

Hledal jsem lásku,
ne tebe.
Ale bez tebe láska zebe.

Je to hřích,
nehledat člověka.
Ale řeka sebou přetéká.

Pouze život v obraznosti
je věrný a pravdivý dosti.
Studna – stud u dna.

Proč nevoní mi dlaně
potem tvého klína?
Schne na nich hlína.

Na tvých rukou
skřivani tlukou.

Kdyby

Kdyby mi vyšlo
sedm knih,
slunce se koupalo,
sypal sníh,

kdybych měl ženu
z mořské pěny,
kdybych měl jiné,
hezčí ženy,

kdybych měl všechno,
co chtějí muži,
na čele zlaťák,
v kapse růži,

šerpu a kočár už
u kostela:
chtěl bych tebe –
kdybys chtěla – –

Kulové bytí poezie

Báseň nepřichází,
je v nás.
Co, verši, ti schází,
je čas.

Kulové bytí poezie
se rozprostírá.
Z tebe, věř, z ní je
jen víra.

Možnosti mnohosti,
leč jednota!
Z tebe, věř, v ní je
jen nota.

Zvíře vyje na Měsíc

Kichot na ocasu vlasatice

Zeměkoule rotuje kolem pomyslné osy. V poryvu
maličko zpožděném se pohne oceán. Krabí
vypouzdření vášně nahne sklenici. V myšlence
najde malého pobratima. Věčně nesmířený člověk
rajtuje herku. Vědoucí až k zadrhnutí,
ponoří veslo. A maličko zpožděný oceán
sám nezná usmíření. Jen vzlíná k třetímu břehu.

Proti zemské tíži

Déšť není smutný… Když nedokážeme v jeho
lanech vyšplhat až do koruny, my jsme smutní!
Jablko tam sládne. Ale déšť svévolně klesá
proti zemské tíži… Myslím: snad jen dobrovolně
vytrvat do konce zaručuje onu míru blaženosti,
kdy trpíme za jiné. Vždyť ani jabloň nezná
nic nad Boha jablek! Víc není. Jen člověk,
ponoukán deštěm a smrtí, bez ustání trpí úsvitěmi –

Když konec spěje tak rychle

Když konec spěje tak rychle, proč ještě
myslet na úlek chodce? Šípková růže prší
a lijavec chlístá. V závratném náprstníku
naděje se ničemu nepodobá. Den teprv přijde.
Ale noc trvá a andělovo zlatisté kopí
srazí ryngli, kterou jsme vysnili na bříze.

Zvíře vyje na Měsíc

Nic se neděje… Ale všichni jako by věděli!
Luna kulovatí do přijatelného tvaru.
Protože Tesknice je smrtelná už z časů
nesmrtelného Hynka, dáváme přednost děsu.
Květ na jabloni likná. Chvěje se pod růžovými šlehy
biče, z něhož v noci vzpučí bludná hruška.
Nikdy nevysvětlíme, že jsme tady na záskok!
Tím upřímněji zvíře vyje na Měsíc. Postel
s rodičkou hřímá. Vichřice naklání okolíky.

V hlubokém spánku kata

Jako bychom byli stvořeni pro životní úroveň,
jsme stále hmota zvídavá a lačná,
hmota velmi citlivá na hudbu
a schopná všech vzryvů chvilkového štěstí,
když na to právě má dost času…
Jak jste vzdáleny, mé Ráje!
Proč hmatáš, sne, po vnitřní straně oka?
Hmotnou pavučinou opřádají děti,
až padnou bez dechu, přikovány k hroudě,
a nebudou, jen hračky zbydou po nich…
Peníze nás obracejí na víru!
A tou je: ukájení potřeb, dřív než vznikly –

Keře, stromy, člověk, pták

Kdybych byl zvíře, pil bych u pramene.
Kdybych byl strom, držel bych se hlíny.
Protože jsem člověk, mám rád svobodu,
neboť to ona vykroužila palcem hrnčíře
vázu, kam Bůh vsadil květy shora!
Nevěřím, že by národ byl zhovadělý…
Nevěřím však, že by stromy nezabolel
vstup otupělých učedníků kolem Krista
do Kristova srdce! Chci peklo svobody,
i kdyby za ni slibovali Ráj –
Protože v Ráji byl člověk nesvobodný,
i když u stromu hojnosti, a jediný
ráj je svoboda zde na Zemi – Strom poznání!