Milan Exner

Daleko, daleko jsou Jindřichovice: až na samém okraji světa! Toto je příběh o fikci. Ne příběh fiktivní, i když také to… Fiktivní příběh o fikci, ano, kterou je vázán člověk! Kterou je veden, nakolik nepřestal být člověkem. Jistě bych mohl psát něco jiného než příběh. Ale proč bych to dělal. Uvykl jsem vyprávění příběhů, a pokud jde o jiný způsob, nepřesvědčil bych ani sám sebe! Jsou věci, které platí bez důvodu: o takových je román. Nakolik je fiktivní příběh románem, platí i tahle věta. Fikce nesvazuje. Váže nás - to je přece rozdíl?

K čemu, mohl by ses ptát… K čemu nás váže a kam nás vede? Ale já nemohu předbíhat! Život, to je dětství a stáří… Nic mezi tím. Den a noc, a nic mezi tím! Jak je to možné, mohl by ses ptát. Nevím. Takové věci víš, nebo nevíš - nic mezi tím! Nelze je odvodit z žádné jiné věty. Prostě to víš, nebo nevíš nic! Jako můj hrdina. Můj hrdina je člověk. Fiktivní hrdina příběhu o fikci; ta však je skutečná! Budoucnost se tomu říká… Slyšíš? Byla jedna stará paní… Dívala se na zavřené dveře a říkala: tam je ta pravda opravdová! Bývaly doby, kdy jsem se takovým nesmyslům smával…

Šel a lesy vlídně vály, dřeva povrzávala. Daleko, daleko jsou Jindřichovice! Co ho hnalo těmi necestami, neví dost dobře sám; vždyť mohl cestovat vlakem? Vlak, autobus, nebo jak se všechny ty „dopravní prostředky” nazývají, a kdyby jenom slovem naznačil, jeden z jeho tří synů by ho jistě odvezl autem… On však nechtěl naznačovat a nechtěl žádat. Nechtěl cestovat a už vůbec ne „nechat se odvážet”! Chtěl jít po svých. Co je na tom divného? Dopravní prostředky: jak hnusné označení! Odjakživa si hnusil dopravní prostředky -

Jít po svých: to bylo jeho krédo! Sedmdesát je dobrý věk. To je dobrý věk, cítil se obdivuhodně mladý a do kopců kráčel ráznou chůzí, kdyby si byl umanul, mohl i běžet, protože sil měl dostatek, ach… Nikdy by nevěřil, jak lze být mladý na prahu staroby, mladší než kdykoli předtím, jako kdyby se obrátil tok času a on vykročil do svěžesti, jakou poznává při ranním probuzení dítě, jen dítě, a nohy mu sloužily, na stará kolena mladý, na stará kolena jako dítě… Duše povlávala, usazovala se na vrcholcích smrčin a slétala k němu jako pták, tak volně. Tak docela volně uprostřed smrkových lesů.

Půjdu a lesy budou zvolna vát (daleko, daleko jsou Jindřichovice), co mne žene nekonečnými lesy, nevím sám - mohl jsem přece cestovat vlakem? Mám rád vlaky: jedou tak zvolna! Krajina se pomalu sune, vydaná napospas mému pozorování, já ale rád chodím po svých, to je, to bylo a to bude moje krédo… Ne sedět a přihlížet! Jít a nořit se: do lesů, do mlh! Do obzoru. Dopravní prostředek nezná obzor. Nezná střed a nezná okraj. Já ho znám. Ale já jdu po svých…

Jindřichovice. Co tam hledám… Snad jen to jméno? Sám přece nevěřím tomu, že chci vidět tamější „zámek”? Bílý zámek, obehnaný zdí z černých kamenů naplocho na sebe naskládaných, viděl jsem ten objekt na pohlednici a bylo to příšerné… Tyhle pseudostyly, romantika továrníků! Cítím se jako omládlý po dlouhé nemoci, nevěřil bych, že se ještě postavím na nohy, nohy slouží, srdce slouží, a kdybych i věřil, neuměl bych si představit, že jednou půjdu pěšky až tam… Jako by se obrátila šipka času! Jako bych vykročil do svěžesti, jakou znával při ranním probuzení malý chlapec! Duše mi povlává, usazuje se na vrcholcích smrčin a slétá ke mně dolů jako pták.

Ty, která mne vedeš Životem, dej mi zprávu o časech, které teprve přijdou!

Chlapec… Ach, nemluvte mi o chlapcích, já cítím slzy v očích! Chlapec, sám uprostřed lesů, uprostřed závratných lesů! Beze strachu se noří do smrčin. Je sám, chce to! Lesy hučí. Zdá se mu, že rozumí jejich hlasu: říkají stůj, chtějí, aby byl s nimi…

Dědečku?

Odkud se vynořil… Je tu a má chuť na cigaretu, teď z mlází ven a na cestu, usednout na břeh… Zobej maliny, chlapče! Takovou úrodu neuvidíš každý den, každý rok! Chlapec má rád všechno, co dědeček: sekeru i cigarety, do malin se mu ale nechce… Má strach, aby dědeček se svou cigaretou nezaložil lesní požár! Bude hlídat. Má dobrý čich a na kouř zvlášť: vždycky už zdálky cítil oheň, sebemenší táboráček ucítil dřív než kdokoli jiný… Jednou, byl ještě docela malý, vidět hořet les pod Bezdězem: bylo to hrozné!

Dědečku. Přes závoj času tě neslyším, ale zřetelně vidím tvou tvář. Košík s houbami, snad sis ho nevzal s sebou na onen svět? Ne. Nejsou ony světy, jen tento se svými lesy. Když slyšíš sekeru, je dědeček nablízku. Dědeček nevěří v ony světy. Věří v les a narubané dřevo. Kluk rád tahá za druhý konec pily. Dědeček je vlídný a nepeskuje ho, když se železný list vzpříčí mezi pilinami, nakonec se naučí tahat tak, že na sebe slyší samou chválu… Zato chlapec čím dál tím častěji kárá dědečka, že kouří na lesních cestách…

Kdyby nesešel z cesty, mohl být v Jindřichovicích včas: ještě za světla! Teď ale padal soumrak… Tma ho zastihla na houbách! Voněly všude kolem a bylo jich letos tolik, že nacházeli i slepí… rostly na březích cest a rostly na cestách, jako tenkrát, když dědeček usedl a zapálil si cigaretu. Už je nebavilo sbírat houby. Zdá se mu, že cítí kouř, ale to si nejspíš namlouvá: vzpomínky jako rýma do něj vrazily! Potlačí vzpomínky a vykročí rázně: jak stařecké nohy dovolí…

A pak je náhle šero, a pak je náhle tma, noří se do tmy na jakési cestě, jejíž směr těžko uhaduje, prostě jde z kopce kamsi do údolí… Kéž by měl aspoň baterku! Když chodívali s dědečkem na houby, nosili s sebou baterku, vycházívali ještě za tmy… Měsíc je v novu a na zádech ho tíží batoh, z ruky do ruky přehazuje hadrovou tašku… Ptáci usedli v haluzích a neslétají dolů. Taková úroda!

Šel už druhý den. Tak to chtěl: dva dny z Liberce do Jindřichovic; ve Frýdlantu nocleh… Přenocoval ve Frýdlantu, ne však u přítele, s nímž byl domluvený; byl unaven, nechtělo se mu hovořit a popíjet kdovíjaký alkohol, snad víno z papírové krabice? Ubytoval se v hotelu U Bílého koně… hned nadvakrát slibné! Měl rád hotely a symboly… Starobylé stavení, které pamatovalo Kateřinu z Redernů, s výhledem do náměstí, docela malý pokojíček… Chtěl být sám. Jako tak často, jako vždycky… Bílá je barvou čistoty a naděje. To, jak se sněhobílý kůň svými bedry vynořoval z temnoty zdiva, ho fascinovalo -

Ubytoval se a proti svému zvyku sešel do lokálu. Objednal si vydatnou večeři a pivo. Od sousedního stolu zaslechl hovor… Ty máš uši jako netopýr, dobíral si ho dědeček, ano, slyšel všechno, téměř všechno… Podvědomě vnímal každé slovo, které někdo vyslovil v jeho blízkosti, často mu to bylo obtíž… ty řeči o ničem, bývalo mu z nich nanic! Ale některé hovory si pamatoval dlouhá léta… Patřily do pokladnice jeho vzpomínek, i když nepatřily jemu. A někdy míjel hovořící a oni ho míjeli a jako úderem byl zaujat útržkem rozhovoru, maličkým praporkem z papíru, který zachřestil ve větru, a býval zklamán, že nedoslechl konce vět, a musel se ovládat, aby nezměnil směr chůze a nepřidal se k nim… Byl estétem zvědavosti!

Co se hovořilo u sousedního stolu, upoutalo okamžitě jeho pozornost. Byla řeč o lesním požáru. Slyšel a cítil všechno: kouř i hovor o ohni, a už chybělo jediné, ověřit si, že obojí spolu souvisí… Že kouř, který cítil v lese (i když to byla nepatrná stopa: patrně mámení), byl kouřem požáru, o němž hovořili muži u sousedního stolu… Nedovedl to určit jednoznačně, ale nezeptal se jich… Byl fajnšmekrem zvědavosti: neptal se nikdy na nic! Ostatně nešlo o velký požár… Jak také, když stále pršelo a houby rostly i na lesních cestách? Avšak lidé jsou nepoučitelní: zakládají ohniště v přírodních rezervacích, a když je to popadne, třeba na střechách domů! Naštěstí bylo mokro a rychlý zásah hasičů…

Obdivoval hasiče: u požárů a také u povodní vždy hasiči, také při autohaváriích, mrtvá a ohořelá těla… Také oběšenci. Do náměstí padla tma luceren a jeho opouštěla jistota, s níž vycházel po značené stezce, ne snad, že ji dvakrát ztratil a musel se vracet, to nikoli… Ale kdyby šel po stopě kouře, možná by dokázal zabránit nejhoršímu, možná by dokázal být užitečný? Tenkrát na Bezdězu (vězněný král vznešeně mlčel v troskách ruiny) byl jako uhranutý ohněm; ne ohněm: zápasem člověka a živlu! Živel vítězil a člověk neměl jinou možnost, než postavit se k němu čelem… s vodou to nebývalo jiné… avšak čelem k vodě? Co je horší… Jen rovnováha mezi nimi zaručuje pokojné bytí.

Ráno se cítil kupodivu svěží, jen nohy ho bolely trochu víc než včera. Otřepal se z včerejší tísně, jako pes při probuzení… Zatelefonoval příteli, omluvil se a bez prohlídky Valdštejnova zámku (kterou ostatně absolvoval aspoň desetkrát) se vydal na další cestu: do Nového Města pod Smrkem a odtud do Jindřichovic… Po malebném frýdlantském náměstí se ani neohlédl. Nechal za sebou včerejší zvědavost i vzpomínky na požár pod Bezdězem, zaslechl ještě nářek planoucích borovic, zahlédl a pocítil dým velikého ohně, bylo tenkrát sucho… Až z Mladé Boleslavi a z Kladna tu stály hasičské vozy, hospoda v obci však byla uzavřená, rezervovaná pro unavené muže v uniformách… Šel a už se neohlédl: jako Valdštejn, můj cíl je tam, vpředu… ne jako vězněný král! Minul rozhlednu a zmizel v lese.

Nejdřív uviděl nádraží. Bylo uložené do tmy, jako celé jindřichovické okolí. Ze sporého světla, dopadajícího na budovu, usoudil, že zavazadla, které poslal drahou, se tady těžko dočká. Za světla uvidí šedou omítku, drolící se až k oknům v prvním patře, skladiště stlučené z prken a travou zarůstající násep, který napovídá, že vlaky se tu dávno nenakládají; dřevo se vozilo po silnicích a pila zhasla… Zkusil zaklepat na dveře čekárny. Byla temná a hlasitě se to rozléhalo. Obešel nádraží. V dálce viděl proti polorozsvícenému nebi věž nějaké zříceniny. Krajina to byla romantická v celku i v detailech.

„Hledáte něco?”

Žena, která stála ve dveřích, byla temná jako noc. Patrně tady bydlela.

Zítra pozná, že jich tu bydlí celá řada. Několik rodin vystoupí ze stínu a budou si stěžovat, že jsou sužováni invazemi švábů. Obydlené nádraží nevěstí nic dobrého. Nejenže vám tam nic nevydají, ještě se může leccos ztratit! Nepodezíral nikoho, zvykl si, že se ztrácely věci; Češi jsou prostě nevychovaní… Kdyby měl sečíst všechny své ztráty, byl by to docela slušný seznam: cikáni u toho nikdy nebyli -

Do čekárny se ostatně nedalo vstoupit. Uvnitř prach a prázdno, jen stará kamna v koutě a uhlák, ze kterého čouhala lopatka… jistě v něm bylo ještě uhlí, mour a uhlí na dně uhláku… Prasklou okenní tabulí hleděl dovnitř a pocítil smutek z výdejního okénka bez tváře, bez jízdenky… Jak malebná bývala kdysi nádraží! Květiny, restaurace a parní lokomotivy… Ale dnes? Tady na konci světa. Jako by cítil pach, který byl uvnitř, pach prachu a dávno nemyté špíny. Tady končila kolej.

„Už jsme vás nečekali,” řekla sanitářka a zápěstím ruky, na němž zahlédl snubní prsten, si odhrnula pramen vlasů, který se uvolnil z čelistí hřebenu v týle; byly černé jako noc uprostřed jindřichovických lesů… Nehleďte na mne, že jsem snědá, ohořela jsem od slunce! Brána do dvora byla otevřená, hlavní vchod zamčený. Vstoupil.

Kdo je zdravotní sestra a kdo sanitářka, věděl: v nemocnici měl dost času na to, aby se zorientoval v těchhle věcech! Nebyly zlé. Vlastně byly velmi hodné, ano… Tam, na bílé posteli, v anonymitě jmen a případů, dospěl nevědomky k rozhodnutí strávit zbytek života se „sestrami”! Neriskoval tím příliš. Kdyby se mu v Jindřichovicích nelíbilo, stále má možnost se vrátit domů. Když se tenkrát v nemocnici jeho stav zlepšil, prožil několik klidných dnů. Tam, na bílé posteli, poznal vlídnost, jakou předtím nepoznal: účast a sdílnost! Jinde a jindy nic takového nezažil -

„To je pro vás,” řekl a podal sanitářce tašku s houbami. -; „Ale to ne, jak byste k tomu přišel?” Mohlo jí být něco přes čtyřicet, za bílého dne spatří v černých vlasech stříbrné nitky… Děti, manžel. Domácnost. Manžel si rád přihne, co taky, v takové díře? Když nastartuje auto, jistě nejede pro nákup!

„Ukažte, já vám to očistím,” řekl. Držela rozevřenou tašku a usmívala se do ní. „Nebo je ráno rozcvička?”

Zasmála se. Nevěděl, zda tomu vtipu, nebo z radosti nad tím, že nemusí po šichtě krájet houby. Ani za ním nezamkla, za chvíli to udělá zvenku. Ukázala mu výtah a řekla, ať zmáčkne trojku. Trojka, dvojka, jednička. Tenkrát ještě nevěděl, co to znamená.

Sestra zlomila zbytek cigarety. Kouř odvětrával dokořán otevřeným oknem. Venku stála teplá noc a hrnula svůj dech dovnitř.

„Tak pojďte, uděláme seznam věcí.” - „Nic tu nemám.” - „A ten batoh?” - „To je příčina mého zpoždění!” - „Ztratil jste ho po cestě?” - „Batoh? Ne, ale kufr se podle všeho ztratil!”

Zítra se optá na nádraží. Hospodu tam opravdu nenajde, zato zvědavých uší dostatek.

„Nástup jste měl dopoledne.”

Pocítil lehkou nevoli.

„Nástup?”

Byla to mladá žena a on pocítil nevoli. Mladá, velmi pěkná žena.

„Je tady kuchyňka?”

„Chcete snad dělat smaženici?”

Nejraděj by ho viděla v posteli, aby si mohla zapálit další. Rozložil houby na dlouhý umakartový stůl, kde se chystají svačiny. Dřez, kuchyňská linka.

„Byl by nějaký nůž?”

Zatvářila se, ale nůž mu podala. Sedl si a čistil houby. Kávu mu nenabídla a on nic nežádal. Pil vodu a čistil houby.

„Ukážu vám, kde budete spát. Pak si to dočistíte.”

Odložil nůž a vstal.

„Máte aspoň pyžamo?” - „Všechno mám v kufru.” - „Půjčím vám erární.” - „Jste moc hodná!”

Štítil se té seprané čistoty, nakonec bude spát v trenýrkách. Chodba zvučela jako buben. Byla tma a noc.

Ložnice byla malá, vešla se tam dvě lůžka a nezbytný inventář… Kapacita… tak se tomu říká! V hustém šeru viděl bílou tvář na polštáři. Měla otevřená ústa a cenila zuby, které jako by patřily koňovi, muž potichu chrčel, a když se zhluboka nadechl, polkl vlastní chrapot a zamlaskal…

Napadlo ho, že toto lůžko nebude volné jen tak náhodou… To ještě nevěděl, že chrápání nebude jedinou vadou muže s koňskými zuby, ostatně za dne nebyly tak koňské; to tma a únava všechno podivně prodlužovaly… Vyžádal si ručník, osprchoval se ve vlažné vodě a vrátil se do kuchyňky.

„Kdybyste chtěl pivo…” - „Děkuju.” - „To znamená ano, nebo ne?” Chvíli váhá. „To znamená ano.” Chtěl zaplatit, ale řekla: „Zítra mi to vrátíte v naturáliích.”

Ke každému člověku vede cesta, k téhle ženě vedla přes pivo a cigarety. Kouří svých deset a pije své jedno při noční, pak bude klímat v ušáku. Někdy ji probudí zvonek, ale to nebude nic velkého. Řekne komusi, aby klidně ležel, a vrátí se do pohodlného křesla… Není to špatná služba! Na společnost ve služební místnosti si ovšem nepotrpí… Otevřela mu pivo a odcházela. Byla půlnoc.

„Pak nedělejte hluk.”

Pocítil únavu v nohách a na víčka se mu kladla lahodná tíže. Čistil podhříbky od hlíny a jehličí a myslel na to, zdali usne v jedné ložnici s koněm. Pivo nestálo za mnoho. Znovu mu před očima vytanul lesní požár, s kterým se minul na délku čichové stopy, ale potlačil i vzpomínky na Bezděz (jak miloval nešťastného krále, slabého syna velkého otce!) a špinavé unavené hasiče před hospodou, ani pod Bezdězem nemohlo stát pivo za mnoho… Ostatně Václav hasil žízeň vínem! Do vína mu namíchali jed a jeho žízeň byla od těch dob ještě větší, ještě trýznivější… hasil ušlechtilým mokem oheň v útrobách…

Když konečně ulehl, byl sám se sebou spokojený. Za dva dny ušel dobrých třicet kilometrů, a kdyby počítal zacházky… Obdaroval černovlasou sanitářku a sestře dal zřetelně najevo, že se nenechá komandovat, ne, on nepatří mezi vysloužilce, seniory a veterány, trávící čas mezi svačinou a obědem lelkováním! Brzy bude v zámku jako doma a sanitářkám se uleví, až za ně bude nosit krabice a kbelíky a ždímat hadr, staniční sestře se to nebude líbit, ale on se nenechá dirigovat, je svobodný člověk! Teď měl jedinou starost, jak usnout v jedné cimře s koněm… Chrápání nabíralo obrátky a zvolna se blížilo frekvenci středně velké sekačky na trávu. Sestra zavřela dveře, aby spící kůň nerušil spánek noční služby. Procházel se po chodbě. Byly dvě hodiny v noci.

„Neřekli jste mi, že budu spát v zámečnické dílně,” zabručel na sestru. - „To je těžké. Volná místa nejsou.” - „A vata do uší?” - „Jestli vám to pomůže.”

Podala mu bílý chuchvalec. Z rozčilení ho přešel spánek. Čekal trpělivě, až to zase přijde, až přejde rozčilení, pak si nacpal vatu do uší a usnul. Spal tři hodiny a všechno se opakovalo.

Později zjistí, že lůžko, které se „uvolnilo”, bylo opravdu na jiném pokoji… Společník koně toho využil a přemístil se i s postelí na kolečkách do jiné stáje…

Tak ty tedy spíš na slamníku po mrtvém! Po dlouhé, dlouhé řadě mrtvých…

Také ty budeš čekat, až se někde „uvolní lůžko”, aby sis polepšil, ale dřív, než se dočkáš, zvykneš si… Všichni tu spí na slamníku po mrtvém.

Lidé odtud mizeli bez smutečního průvodu, v ranním tichu.

Ráno nebyl svěží, ale ani docela umlácený; to teprve přijde. Jeho společník seděl na lůžku a klátil nohama.

„Dóbry den.”

Bože můj, ke všemu ještě toto? Myslel si, že najde seniora, veterána vysloužilce, a zatím… Nebylo mu víc než třicet pětatřicet a nebyl to kůň, ale také ne tak docela člověk; ostatně jich tu potká víc… Budou se vodit za ruce a mávat kolemjdoucím, jeden z nich si nasadí čepici výpravčího a bude vypravovat vlaky, celé dny stráví na nádraží… a já s nimi…

„Dobrý den,” odpoví automaticky. Kouká to na něj jako boží telátko, zvědavě a bez ostychu.

Nasouká se do kalhot a vydá se hledat snídani. Najde ji ve společné jídelně v přízemí. Jednička, nebo nula? To je jedno, prostě přízemí… do přízemí šachtou výtahu. Rohlíky a marmeláda, káva erární. V obrovité konvi s kohoutkem „celodenní čaj”. Zasedne cizí místo a musí se přemístit. Za chvíli se došourá jeho spolubydlící, otevřená pusa a tepláková souprava od Vietnamce… Popřeje dobrou chuť a pustí se do jídla s chutí profesionála. Máslo ve staniolu; marmeláda pod staniolem; zítra bude med, sýr se střídá se salámem. V sobotu párky. Až se podívá na jídelní lístek, bude to v podstatě ono, plus minus… Pustí se bez valné chuti do jídla a mlčí.

„Jak jste se vyspal?”

Prošla kolem něj, odpočatá a ještě mladá, byla to dnes dobrá noční…

„Děkuju za optání,” řekl trochu hořce. Zasmála se, ale jen krátce, a už si ho nevšímala. Do jídelny se trousili senioři a zvědavě po něm pokukovali. S vděčností konstatoval, že nejsou všichni jako tenhle. Vlastně jich bylo jen pár, brzy však budou tvořit vnitřní okruh jeho známých… Chtěl říci něco nelichotivého, ale pocítil trapnost své situace a potlačil nelibost… nad těmi figurkami… Byl jedním z nich.

„Máte se dostavit k ředitelce!”Zvykl si na určité věty neodpovídat. Jen zvedl oči. Co uviděl, nebylo ničím zajímavé. Hadr v ruce napovídal, že tu je zaměstnaná. Celý život nás někdo řídí! Ani doma to nebylo lepší… Tu trochu svobody, kterou tam měl, kterou měl doma, s lehkým srdcem obětoval… I jiní potřebují svobodu! Jsem vdovec. Jsem proto svobodný? Má žena, ano, ta je svobodná! A synové? Pocítil zatrnutí u srdce. Kéž jste svobodní! Kéž je pro vás dostatek místa v mém domě.

Vyšel před zámeček; zamřížovaného katru, který míjel, si nevšiml. Až katr dorazí k jeho vědomí, bude filigránsky zdobený kovanou mříží, a jeho nenapadne zeptat se, co se tam nachází; to až později, až později se zeptá… Pocítil chuť na cigaretu, poslední dobou se mu to vracelo, i když nekouřil dobrých třicet let! Ještě je teplo, ještě je léto… Srpen, prohřátý, ale bez veder, měl rád: podobal se stáří, které hřálo, jeho vlastnímu stáří… Nebylo to tak vždycky.

Zahleděl se k obzoru. Nad rovinami polí se zvedaly hory, jindřichovické údolí bylo uzavřené do všech stran. Tím průsmykem vpravo včera za tmy prošel; vlastně nemohl sejít z cesty. Ještě bylo léto, noc jakžtakž vlahá, ještě se dalo chodit lesem až do rána… Až se obloha zatmí a začne vytřásat duchny, co budou dělat obyvatelé zámku? Co vesničané… O sebe starost neměl.

Měl vždy výjimečnou schopnost otvírat dveře nových domovů! V nových bytech, v hotelích: tam se cítil dobře! Také tentokrát se mu to podaří. O to přece šlo? Vytvořit nový domov! Poslední domov, který chtěl zabydlet svým stářím, podobajícím se sklonku léta… Až se zatmí a na krajinu padne sníh, bude pozdě na nové domovy. Zavládne zima.

Jen si to představte: přivezou vás v sanitním voze! Přestárlý člověk se podobá člověku bez nohou a bez hlavy, ani jedno mu neslouží! A domov? Kde je domov? Chci domů! Tady jste doma, dědečku. Jak to? Takový člověk brzy umírá. Neznal snad dost podobných případů? Ve vlastní rodině je poznal! Za takovým člověkem spáleniště… Ale nechat se i s prostěradlem vynášet hasiči -

Beze slova vyšel za hradby. Tak říkal zdi kolem zámečku: hradby! Bylo to komické, střílny a hlásky a věžičky v rozích, dozadu směrem k zahradě gotické stavení s dlátovou střechou, patrně byt pro zahradníka… Rozhodl se, že se mu tady bude líbit. Ano, právě toto! Je to malebné a člověk si zvykne, brzy ztratí ironický úsměv kolem úst, všechen nepatřičný nadhled… Není snad každý domov svým způsobem komický? Jen zvyk z něj dělá hrad a hnízdo. Jen zvyk - a ředitelé jsou všude! Ne že by zapomněl na výzvu ředitelky… Dostavovat se kamkoli však neměl v úmyslu! Důležitější je kufr.

Nádraží vypadalo za dne hůř než v noci. Ne snad kvůli svým snědým obyvatelům, kteří nepozorovaně vcházeli jeho odvrácenou stranou, ačkoli slyšet je bývalo už zdálky, ale svou prázdnotou, která se rozléhala po zpustlém nástupišti, zaslepenými okny v přízemí a čekárnou, kde nikdo a na nic nečekal, výdejním okénkem, kde se nevydávaly jízdenky, a vrstvami prachu s hrudkami mrtvých muších těl, která dávno nikdo nezametal… Kdo by zametal mrtvé mouchy na konci světa? Jeden člověk tu přece byl, ten ale neměl klíče od nádražní budovy… Červená čepice se štítkem na bláznově hlavě ho napoprvé zmátla, až když ho oslovil a chtěl po něm informace, poznal, na čem je… Výpravčí na konci světa!

Zatím to nebere vážně. Nebere vážně ředitelku ani své druhy ve zbrani, vlastně je to docela slušný začátek! Ne že by se do Jindřichovic zrovna hrnuli turisté (popravdě řečeno, jen sem tam nějaký podivín s ruksakem na zádech, jako já, jako on sám kdysi), ale nedaleko, v Novém Městě pod Smrkem, panuje čilý příhraniční ruch - kde býval konec světa, je teď začátek, ano, všechno se obrátilo! Také můj život se obrátil, neuměl jsem si představit, že v sedmdesáti… To ještě nevěděl, co ho tady čeká, a že možná také štěstí; protože štěstí čeká na připravené! Byl připraven, a hle, slunce svítilo, lesy se zelenaly, z kuchyně voněla koprová omáčka a vítr hrál na dřevěné struny. Byl starý a svobodný. Mohl se kdykoli zvednout ze své postele na dvoulůžkovém pokoji a říci, odpusťte, tady nebudu, mohl nasednout do motoráku a jmenovat průvodčímu cílovou stanici, podle libosti, kamkoli… U svých synů měl stále otevřené dveře! Byl svobodný do všech světových stran.

Ještě slyší jejich slova… Že ho nikdo nevyhání, proč nezůstane! „Kdyby se ti tam nelíbilo, u nás máš dveře otevřené!” Nechtěl se vracet, chtěl jim dopřát dostatek prostoru k bydlení, ale hřálo ho to u srdce. Sám moc místa nepotřeboval, býval i v tomhle skromný… Ale ano, pokud by se vrátil, nějak by se už porovnali, to je jisté, on však měl extrémní schopnost vytvářet si nové domovy! Tady ale jako by přilnul k prašivému nádraží víc než k vlastní ložnici a k lidem, kteří obývali zámek… Bílý zámek obehnaný černou hradbou, vyhaslá pila a dvě ulice, sbíhající se ve tvaru velkého T a bez křižovatky, vlastně jediná cesta, větvící se vedví… První rameno šlo vpravo k zámku, druhé vlevo do polí směrem na Nové Město; spodní část se obloukem iniciály vracela kamsi do lesů… To všechno věnčeno zelenými lesy a modravými vrchy jako vzpomínkami, které se vynořovaly a zanořovaly, bez bolesti a bez touhy, která by ho vracela na koleje nádraží, kde postával jen tak, aby něco dělal…

„Vy jste si dal na čas!”„Spal jsem po obědě!”

Nebylo v tom nepřátelství, ale ani sympatie. Odhadovala ho na člověka, který dělá potíže. Svým způsobem měla pravdu: nezávislý člověk vždycky dělá potíže, alespoň ředitelům… Obědy tu bývaly brzo.

„Ten pokoj, paní ředitelko, je nevyhovující.” - „Jiný není, momentálně.” - „A kdy bude?” - „Musíte počkat.” - „Pokud dřív neumřu já.” - „Ale jděte.”

Podepsal výměr, za lůžko chtěli padesát korun. I to je moc, na tu bídu! Vlastně by mu měli ještě platit. Na jejím stole panoval pořádek, věci úhledně srovnané. Až odejdu, odškrtne si položku. Jsou takoví lidé: dokud si neškrtnou, nemají klid! Znal takové, kteří si psali celé seznamy naprostých pošetilostí, jen aby zažili ten slastný pocit. Odškrtávači! Znal to z vlastní rodiny, on k nim dávno nepatřil…

Koprovka jako v závodní jídelně, však on by je naučil dělat omáčku z kopru, jen by nesměli tolik šetřit! Omáčet v omáčce, ne nabírat lžicí jako tihle nezvedenci, po knedlíku jim všechno steče: na umakart, na kalhoty…Co chtějí za oběd? Nebylo to horší než v lepším bufetu, také segedínský guláš bude dobrý, to je důležité; segedín byl pro něj životně důležitý! Když dělal segedínský guláš, navařil ho plný kastrol a chodil kolem tak dlouho, dokud z něj plátkem knedlíku nevypucoval poslední zbytky! Když zemřela manželka, koupil si kuchařku a začal vařit. Pokud si někdo představoval, že umře v hladu a špíně, velmi se mýlil! Nelenil a vařil a pral. Z kremace šel rovnou do knihkupectví.

Černovlasá sanitářka měla dopolední. Po krátkém spánku po obědě ji doprovázel, také to byl důvod zpoždění jeho návštěvy u ředitelky… Přece nenechá ženu po celodenní šichtě vláčet plné tašky? Vlastně to bylo slastné, nechat čekat ředitelku! Vyšli za hradby a kolem ohluchlé pily dolů, klesání svahu bylo docela mírné… sotva zřetelné… teprve až půjde zpátky, pocítí v nohách tu změnu… U zastávky autobusu pobíhal voříšek bez obojku. Přiběhl až k němu a s očima plnýma očekávání k němu vzhlížel. Vypadal vyhládle, hubený pes samé žebro, byl překvapený sám ze sebe… Nikdy si nevšímal psů a těch zatoulaných nejméně, a oni, jako by to vytušili, obíhali ho obloukem, tenhle přišel až k němu…

„Pěkný domek.” Plot ještě držel, omítka nikoli. Za vrátky pes, poněkud uňafaný hybrid nezbadatelného křížení, to ještě neznal jeho jméno… Ale stavení to bylo bytelné, taková tu stavěli: kameny a sem tam cihla, břidlice na střeše, lámala se tu na mnoha místech… Tenhle dům už měl plechovou střechu, nová elektroinstalace byla zamáznutá sádrou, ale nedozděná, jak dlouho to tady větrá… Pes se přivítal s paničkou a odběhl k potoku, aby se ochladil. Pak dělá osmičky a stříká na všechny strany.

„To víte, dům bez chlapa.” Podával jí hadrovou tašku a pohledem sjel po snubním prstenu, žije bez muže, ale prsten nosí… Proč mám býti jako poběhlá? „Lepší žádný nežli špatný,” řekne, jen aby něco řekl, ale chtěl ji potěšit… „Promiňte… Nejste vdova, doufám…” Lepší být vdovou než manželkou opilce, říká si, ne, není vdovou, to ho uklidnilo, zapomene docela na svou zásadu, která velí: neptat se na nic… „Děti máte?” - „Jednoho. Během týdne je na internátě.” - „A čím se učí?” - „Kuchař-číšník.” Držela tašku a usmívala se. A jak se natočila bokem a vložila klíč do zámku zahradní branky, viděl, že ušní lalůček je propíchnutý, ale náušnice neměla… „Nashledanou.” - „Nashledanou, a děkuju.” Měl chuť říci jí něco milého, ale potlačil to. Vydal se k lesu.

A opět to válo, vlaze válo průlinami lesa, nehledal nic, jen se rozhlížel… Kolem stály obrovité smrky, díval se vzhůru a země se s ním klátila, slyšel jejich šumění, a když se zvedl poryv větru, ozvalo se hučení a nebylo slyšet nic, ani vlastní dech… Kdyby volal, nikdo ho neuslyší! Nikdo by ho neslyšel, kdyby volal, zašel dost daleko a v jeho představách opět začal padat sníh…

Takový sen: stařec klesající do sněhu, usínající v bílém království…

Nač myslí? Vždyť je léto! Dokud je léto, je dobře, mohu zabloudit v lese a za tmy najdu zpáteční cestu, nikdy se nikde neztratil… i kdyby třeba byl nucen přenocovat v lese! proč ne? Jít si po svých a neztratit se, to bylo jeho krédo; a přespat, kde se dá! takové bylo jeho krédo, kam až paměť sahala.

Vyšel z lesa a byl na silnici, na okresní silničce lemované ovocnými stromy… Nikdo je nečesal a ovoce padalo do příkopů jako nebeská mana, o kterou už člověk nestál… Postával uprostřed vesnice o několika staveních, jak že se to jmenuje? Dětřichov, ale bydleli tu nejspíš chalupáři, patrně Pražáci… Nikde ani živáčka, ano, Pražáci: jedině ti jsou schopni koupit dům v takové díře, Pražáci jsou schopní všeho… Dětřich, Jindřich! Jaká jména! Jaká starobylá jména. Kopl do jablka a utrhl mirabelku; byla moučnatá a bez chutě… Do Jindřichovic čtyři kilometry. Vydal se pomalu směrem k zámku.

Z myšlenek ho vytrhl automobil, starý krám s místním obyvatelem - až mu ta archaická plečka přestane jezdit, bude odříznut od okolního světa, odkázaný na autobus… U cesty troska gotické kaple, první zmínky o Jindřichovicích z roku 1381… Znovu jako by pocítil dech zašlého času a v chřípí jako by cítil vzdálený oheň… Jedna z četných trosek chráněných státem, zdi byly podepřené břevny a čekaly na další injekci betonu a peněz. Rozhlížel se, zda uvidí siluetu gotické ruiny, ale neviděl nic… Patrně nebyla odevšad viditelná.

Voříšek pořád pobíhal kolem zastávky autobusu. Naproti otevřený ještě koloniál: místní podnikatel, už nedoufající, že zbohatne, odevzdaný svému údělu… Pozdravil a hleděl na muže, do hladka vyholeného a podivně svěžího, zboží však měl nemnoho, jak to v těchhle krámech bývá, a kdyby nechtěl salám pro psa, nic by tu nekoupil… Majitel byl očividně rád, že někdo kupuje točený salám přešlý šerem věků, dobrá, zabalte mi to celé… „Pro psa,” dodal na vysvětlenou, aby nebylo pochyb, chtěl prokázat dobrodiní zvířeti, ne majiteli koloniálu… Tenhle na tom nebyl ještě tak zle: ve čtyři zavře a převalí se na kanape, ráno sjede do Nového Města pro zboží, v deset otvírat a tak pořád dokola, v sobotu do půl jedenácté…Vlastně veget.

„Ještě jsem vás tu neviděl.”„Ještě jsem tu nebyl.”

Proč a odkud, neřeknu. Však se dozví! Aby se krámský nedozvěděl…

„Jste tu nový, nebo na návštěvě?” - „Přistěhovalec.” - „A odkud?”

Nechá to bez odpovědi a čte inzeráty vylepené na dřevěném ostění… Prodám lyžařské boty… zánovní remoska… vyjde před krám. Začínám být nezdvořilý, pomyslel si, ani „nashledanou” jsem neřekl… Proč taky? Cožpak se toužím znovu shledat s tímhle „podnikatelem”? Ani on po tom zřejmě netouží… Proč říkat věci, které nemyslíme vážně?

Pes zhltl salám a na jeho nočním stolku stála odpolední svačina, nevábný rohlík bez máku a zrnka soli, k tomu jakýsi jogurt, šel rovnou na večeři… Jogurt uložil do ledničky, rohlík schoval pro psa.

Když se vracel, zakopl málem o kufr přede dveřmi… Vida, něco přece jen fungovalo! Otevřel kufr a rovnal prádlo do skříně. Jeho spolubydlící tu nebyl: po večeři vyšel na nádvoří a blaženě hýkal na své kamarády, kteří si nacpali bříška a byli rovněž v povznesené náladě, oknem je slyšel až sem… O čem to mluvili? Těžko říct; za chvíli zmlknou a půjdou na televizi. Tam se sejdou všichni: jako jeden muž. Lehl si na postel a nechal myšlenky běžet.

A ony běžely. Ztratil pojem o čase.

Pak přišel muž s koňským chrupem a chrápal.

„Tak jak se vyspal Pepik Joska?” Chvíli šátral v paměti, pak řekl: „Dobry!” - „Dneska jsi nechrápal.” -„Ja nechapu.” Potlačil úsměv i nutkání vrátit smečem tohle podání, uvědomil si včas, že míč by šel mimo kurt toho dobráka…

Posadil se na posteli a seděl se spuštěnýma nohama. Paty lehce bubnovaly do krabic pod drátěnkou, vstal, udělal pár cviků a vydal se do sprch.

Ti, kteří se ráno sprchovali, byli počítáni k „jurům”. Byl jůra a sprchoval se každé ráno, říkat někomu „jůra” znamenalo asi tolik jako „ještě nejsi docela k ničemu”, ještě nebyl docela k ničemu, byl ke sprchování… Ti, kteří se bez pobídky neumyli ani večer, patřili do nejnižší sorty, to ještě nevěděl o těch, co to ani nesvedli; ti však nebyli z jeho světa, ne, ti nebyli ze světa šťastlivců v hořeních patrech, kam patřil, kam byl zařazen i on… Měl o štěstí a neštěstí své mínění a domníval se, že pravda je taková a definitivní, že je pravda taková, jak se domníval… Během krátké doby naučí Pepika sprchovat se každé ráno, o Dušičkách, na Mikuláše i o Vánocích… Pravda sprchujících se jurů.

„Co je za tím katrem? Co se nachází za tepanou mříží?”Ptal se vznešeně a ptal se Pepika Josky. To aby řeč nestála, přece nečekal odpověď od takového… Opět nepříjemný pocit z myšlenky, která mu vytanula, zastavil se, upřel naň pohled a řekl: „Tak co mi povíš?”

Joska stál s rukama spuštěnýma podél těla, nezdálo se, že by chtěl odpovědět, vzal jsem za kliku a bylo zamčeno, když jsem udělal dva kroky k mříži a dva od mříže, řekl: „Pomateny.”

„Prosím?”

„Sou tam pomateny.”

Teď pro změnu nechápu já. Pepik Joska si ukázal na čelo: „Hlava!”

Pochopil a zasmál se. Nepřipadalo mu, že by tu někde byli nějací „nepomatení”, a pokud ano, ty, Pepíčku, mezi ně nepatříš… Promiň; nechtěl jsem tě urazit! Ostatně, v té chvíli neví, jak hluboce se mýlí a jak blízko pravdy je naproti tomu Pepik Joska, pomatenec, který ví, co chce a odkud vítr vane… A vítr vál, zvedal se nad krajinou a šuměl obilím, vzrostlou travou a vrcholky smrčin, šuměl nad osudy lidí. Pilovitý lem lesů drhl o okraj nebeské klenby.

Byla to první „filosofická věta”, kterou tady pronesl, „Jindřichovická věta č.1″, a řekl ji Pepiku Joskovi. Doma vyslovil podobných vět bezpočet, vnímali to napůl ucha a případně vůbec, měli jiné starosti… Také bych hleděl zmateně, kdyby mi uprostřed práce někdo začal citovat hermetiky, Bůh je koule, jejíž střed je všude a povrch nikde, pěkné… Zvednete oči, zamhourané soustředěním na něco docela jiného, vypadáte udiveně v takové chvíli, jako mí hoši, jako Eliška, kdykoli se pokoušel jí něco vysvětlit… Každý ve své kouli, ve své vlastní bublině, jejíž membrána jen nedokonale propouští informace zvenku, prosím? Zajímavé, podej mi šroubovák, nekonečná koule má tvar nekonečné krychle, Eliška však žila ve světě bez krychlí a šroubováků; žádný ptáček se nikde neobjevil a misku s medem do mecešek nepostavil… Udiveně vzhlédl. Někdo tu mluvil?

„Bytí k sprše.”„Prosím?”

Dokonale nesmyslné! To tvrdím já. Já? Někdo tu mluvil. Jsem tu já a Pepik Joska, říkal jsi něco, Pepiku? Pepik vrtí hlavou, já nic, tak tedy já… Zvykl jsem si zaznamenávat všechny definice do notýsku, ani to nebyl deník, ani to nebyly definice, útržkovité záznamy se vrstvily v zašlosti věků a také tahle věta, která se vynořila odnikud, bude zaznamenána, jak velel letitý zvyk…

„Bytí k sprše.” Ovšem, jsou tu určité asociace, až příliš určité v krajině původně poněkud německé, ale s tím nechtěl nic mít! Pepík to pochopil po svém a chtěl jít znovu do umývárny, nějak se mu zalíbila hygiena… Hodně mýdla, ano, hodně, hodně mýdla! Kupoval glycerinové, aby šetřil pleť, protože se mydlil a sprchoval dvakrát denně, každé ráno a každý večer se sprchoval, protože nesnášel lepkavý hmat potu a prachu, ruce a záda, podpaží, jestlipak v Jindřichovicích dostane glycerinové mýdlo? Nakonec tu větu málem zapomněl.

„Byti spuše.” Pepik stojí s ručníkem kolem krku a čeká. Rozesmál se burácivým smíchem člověka, který se probudil a cítí se dobře, dnes poprvé se smál jako ten, kdo je doma… Jako ten, kdo je doma, a není tam sám, je tam pejsek nebo kočička s ním, je tam Pepik Joska, stvořeníčka, k nimž lze promluvit, aniž by člověk mluvil sám se sebou a nebo s vlastním obrazem v zrcadle… Vzpomněl si na dědečkova kocoura, říkali mu Ferda… Byl to pěkný pirát, korzár všech střech a stolů, když umřel, byla to pro rodinu bolestná ztráta…

Dneska se mi nějak nelíbíš, hybaj do koupelny! Pepik se nenechá dvakrát pobízet, je snad on mým obrazem v zrcadle, nebo můj obraz jen zastupuje? Hýkal blahem v proudu mokrého bytí, také já zpívával, ale písnička to byla nepatrná a suchá… Eliška nechtěla, aby zpíval, prý zpívá falešně. Falešně? Bože můj, tak tedy falešně! Také ručník patří k dobrům života. A cigaretka? Nevídáno! Jedna po snídani neuškodí, zbývalo mu jich ještě pět v krabičce, kterou uzmul Joskovi, dokouří je, každý den jednu… Večer bude udiven, že zbývají jen dvě… Nesnesitelně mi chybí žínka!

Zpíval. Také to bylo nové! S Eliškou ho brzy přešla chuť zpívat, na dlouhá léta ho přešla chuť zpívat a po pohřbu to bylo neaktuální, nezpívat znamenalo dodržovat pietu… Teď šel po chodbě, mokrý ručník kolem krku, pozpěvoval si a mokrýma rukama sahal na zdi… Prsten vdovce nemusel při mytí snímat; neměl žádný, dávno žádný… dávno před smrtí manželky žádný! Zpíval si -

„To jste hodný, že jste si vzal patronát nad Pepíčkem!”

Chtěl protestovat: copak tu plním nějaký socialistický závazek? Viděl ji poprvé, tělnatá matróna s dvojitou bradou, také třetí by se možná našla, hlavou mu proběhla řada možných odpovědí, kterými by ženu vyvedl z omylu, ale žádná nebyla vyhovující, vlastně ji chtěl jen usadit… Z rozpaků se usmál, také ona se usmála a bude z toho dvoustranně korektní vztah… „To je hodný člověk,” bude o něm říkat ona, „sestra Hedvika je hodná žena,” bude říkat on… Byla silná jako tažné zvíře, naložit si chlapa na záda pro ni nebyl žádný problém, i když měl třeba nohu v sádře… Ovšem, také nemocní musí do koupelny a invalidní vozík není vždycky k dispozici… invalidní vozík? K čemu invalidní vozík? Na každém patře měl být invalidní vozík.

Udělal do notesu tlustou čáru, tak se tomu říkalo po sametové revoluci: tlustá čára! Je tomu přesně deset let, co podupával ve sněhu na náměstí a křičel s ostatními, NEJSME JAKO VY, křičel a věřil v té chvíli tomu, že není jako oni, že žádný z těch, kdo tu s ním podupávají, není jako „oni”… Kdo byli „oni”? Věděl to čím dál tím méně, ve chvíli, kdy se na divadle F. X. Šaldy objevila osudná věta, požadující KONEC VLÁDY JEDNÉ STRANY, to věděl zcela určitě, ačkoli nevěřil, že by to bylo možné, a dostal strach, za radnicí parkoval požárnický vůz a on ještě nestačil přivyknout myšlence, že stříkačky jsou i k něčemu jinému než na rozhánění demonstrantů… Nevěřil, že POLITBYRO padne a zbytek komunistů podpoří v parlamentu zrušení výsadního postavení své vlastní strany… Tomu mohl uvěřit jen blázen! V té době nemá o existenci jindřichovického zámku ani potuchy.

„Bytí k sprše znamená: jíti do sprch! Tak tomu rozumí Pepík Joska. Jeho licenci přijímám i já.”

Nějak se rozepsal; nebývalo to jeho zvykem… Obyčejně jen mechanicky zaznamenal myšlenku, rovněž mechanickou a neohrabanou, říkat tomu „filosofické věty” byla troufalost… Ale to je lhostejné. Byl to první záznam, který umístil pod tlustou čáru, napadne ho, že by neměla být černá, ani červená by být neměla, krev a revoluce byly hudbou vzdálené minulosti, archaismus, měla by být zelená, temně zelená jako jindřichovické lesy; jako naděje starce, pověstného svou extrémní schopností vytvářet nové domovy… Ale čára už byla udělána a nakonec mávl rukou; všudypřítomná Eliška ho nutila proti jeho vůli vnímat barvy symbolicky, to byla celá ona! Přece nebudu jako Eliška? Přece nejsem blázen. Nakonec udělá čáry dvě: černou za minulostí a zelenou před budoucností, která se plynule mění v přítomnost, jako hladina jezera rozvírající se na přídi plachetnice… Čas začal plynout a ubývat. Zpívej, Juro!

„Kde bych sehnal barevné tužky?” ptá se krámského, který nevypadá svěže, ale je veselý, někteří lidé bývají takoví: jsou veselí za všech okolností! Jak to dělají? Brzy přijde na to, jak to dělá tenhle, co mu také zbývá, v tom jeho snědeném krámu? Ne nadarmo se mu říká „Černý švihák”; ferneta ráno, v poledne i večer, aby mu dobře trávilo… Nenabídne se, že tužky sežene, jen řekne, že asi v Novém Městě, ano, určitě v Novém Městě, dobrá, vydá se do Nového Města a nakoupí tužky a glycerinové mýdlo…

„Chcete daňový doklad?” zeptá se drogistka a on se zasměje, to se povedlo… Nebo nepovedlo? Jak se to vezme, tedy povedlo, koupí tužky, propisku a fixy, také zelená je mezi nimi, pak se vrátí a vezme ještě omalovánku… Zvířátka Josefa Lady se smějí na děti všeho věku, kluci zbožňovali tyhle omalovánky, doma visívaly na stěnách ladovské reprodukce, Čtvero ročních období, Ponocný se psem a Vánoce, Vánoce podle Josefa Lady…

Sladká tíha se mu zavěsila na srdce. Dostane chuť na cigaretu a než si stačí uvědomit, co dělá, má v kapse krabičku cigaret, nemá si čím zapálit, potlačí chuť na kouření a vydá se na nádraží. Temně zelená čára nad jindřichovickými lesy.

Žádný z těch, s kterými se potkával na chodbách jindřichovického zámku (také v jídelně a na zahradě, u lesa málokdy: do pustin nevycházeli), neměl daleko do svého vlastního „dvojníka”… Vzít jim postel a přinucující ruku zdravotních sester, scházeli by hladem a špínou, v zámku i v podzámčí, doma, na nádraží… Ti zatrpklejší se dokonce za bezdomovce považovali! Byly to různé filosofie bezdomoví, jeho více či méně tvrdé verze… Ti mírní, beránci smíření ne snad se vším, ale v každém případě s danou situací, z níž nebylo úniku (ostatně: teplo a pravidelná strava!), poukazovali na rozdíl mezi bezdomovci „bez přístřeší” a bezdomovci „s přístřeším”… Kde však je hranice mezi nimi? Hranice, na které ztrácíte střechu nad hlavou! Váš stín, odpoutaný od těla, odpoutaný ode vší tělesnosti, se zvolna sune k nadhlavníku… Nádraží je nejvnitřnějším Já člověka.

„Dneska už nepřijedou.”Stále ty schůzky na lavičkách pod jeho okny! Ale nešel a nezavřel okno, jak by to udělal dřív (byl fajnšmekrem zvědavosti), přistoupil blíž a naslouchal… začínal se v tom až příliš podobat ostatním! Jak jim vypovídal zrak, stávali se také oni „sluchovými lidmi”, ale byli neuvěřitelně zvědaví a řeční, i ti nejzamlklejší se občas vzrušovali veřejným děním na zámku, proti kterému byla veškerá politika v Praze, v Liberci i v Berlíně pouhým stínem, kopírujícím jejich vlastní bytí…

„Asi má odpolední.”

„Ten má porád odpolední!”

Když ještě existovaly návštěvní dny, bývali zklamaní jednou týdně, teď se jejich zklamání nekladly žádné meze… Zakázal svým synům (mírně, ale rezolutně) jakékoli návštěvy! Na návštěvy bude jezdit on, domů do Liberce! Že by se mu snad mohlo stýskat, to nepřipouštěl. Stýskat - po dospělých synech? Když sem najel Joska s krabicemi, vysloveně ho to podráždilo. Co ty, Josko, tady s mými krabicemi? Copak jsme si něco takového domluvili?

Začínal patřit k těm, s nimiž domluva nebyla nutná -

Když občas, jednou dvakrát za týden přistálo na parkovišti před černými hradbami auto, věděl o tom celý zámek… Že by někdo přijel vlakem nebo autobusem, to se podobalo příběhům z říše bájí: taková to byla dálka! Šťastlivci, kteří nemohli uvěřit svému štěstí, uvěřili obratem v jeho opak, jako by se s prvním šerem řadili na konec pomyslné řady, v níž zas už jen čekáme… Večer naděje zčerná, všechno zčerná večer, jen světlo lampy je bílé… Hoř, lampičko!

Extrémní schopnosti. Navazovat, rozvazovat. Domovy? Co to je: domovy!

Proč existuje bytí, a ne spíše nebytí? Kdo to řekl… Vesmír prý se na svém počátku podobal nekonečně malé věci… Co to je za bytí? Bytí je čekání na nebytí -

To ještě nevěděl, že se s ním setká: s nebytím osobně!

Návštěvní dny byly sice zrušeny, ne však dny „výplatní”; důchodci žijí z „důchodu” a důchody se „vyplácejí”! Jednoho dne zpozoruje, že se u postranních dveří v přízemí nahloučilo několik lidí: nepravděpodobná událost ve světě elementárních částic… Jak přišly, tak zmizely, zbyl po nich stín nezodpovězené otázky. Chtěl se zeptat, ale nezeptal: čekal, až se otázka zodpoví sama sebou… Byl zvědavý, ale fajnšmekr, byl estétem zvědavosti!

Jednoho dne zaslechne pod nedovřeným oknem větu: „To už je zas patnáctého?”

Stojí u okna a nedýchá.

„Je čtrnáctého,” řekne druhý, „ale pátek!”

Za chvíli spatří manželský pár, směřující od parkovišťátka (stačilo tak pro tři auta, víc opravdu nebylo třeba) k postrannímu vchodu, pak opět někdo vycházel z budovy týmiž postranními dveřmi… Ten den se zeptá vznosnými slovy Pepika Josky, co se nachází za mřížemi katru. A Pepik odpoví: „Pomateny!”

„Prosím?” - „Sou tam pomateny.” - „Cože?”

Tak tedy patnáctého.

„Ale já jsem poprvé vdaná!” - „Poprvé? Vůbec poprvé?” - „Ano!” - „A jak dlouho jste spolu?” „Teď to bylo sedm let!” - „A kde jste se poznali?” - „Tady, kde jinde!” - „Tady?” - „No ano.”

Tentokrát se hodně vykloní z okna, aby dobře viděl troufalkyni, která takto hovoří…

„Čekali jsme na tuhle chvíli celý život!”

Shlížel na ni s pohrdáním… Ale proč vlastně? Nepřizná si, že se mu příčí její tělesnost, jejich tělesnost, aby byl přesný, i když neví, komu druhá půle této odpudivosti patří; nezná ji, i když ji patrně už viděl… Teď spí po obědě, ta druhá půle osudu, obě se spojí u odpolední svačiny… To je pro ně láska! A on ? Myslel si, že láska je to, na čem celou svou vůlí lpíme, neuměl si představit svůj život bez Elišky… Vlastně si to myslí dodnes. Co jiného by si myslel? Ještě dnes si myslí, že prožil s Eliškou romantickou lásku završenou manželstvím a prověřenou krizemi, bylo jich víc než dost, ale žádná z nevěry, nebyla to snad láska, když byl věrný své ženě? Nepochybně. Kde je konec jeho snubnímu prstenu?

Valkýra sedí na zdi zahrady a čeká, až otevře dveře svého domu, pak jednoduše slétne na schody a požádá o nocleh, je to nebeská bytost z éteru… Zkrotí ji, zkrotí valkýru, útlou a úpornou, zbaví ji labutího peří, když je ale chce spálit v kamnech, přistihne ho a velmi se rozzlobí, po celém těle jí naskáčou rudé skvrny, je zuřivá, že chtěl spálit její křídla… Jsou to jen metafory, ale ona jim věří! Věří metaforám a symbolům, nezbývá mu, než s ní hovořit jejím jazykem, jinak se nedomluví… Není to snad důkaz lásky? Nikdy ho nepřestane podezírat, že ji „oplodnil” jen proto, aby ji zkrotil!

Můj bože, tak tomu říkala? Oplodnil jsi mne! Ano, oplodnil, v podobě labutího samce vstoupím do tvého lůna a oplodním je, ne tebe, tvůj klín oplodním, jednou, podruhé… Třetí těhotenství bude bojem o plod v matčině břiše. Kdo jej povede? Otec a matka, hnus, všechno zvrácené, všechno! Není to snad důkaz lásky, že vydržel tenhle hnus? Kdybych byl tenkrát povolil… A to byla láska? Ano, byla to láska: toho se drž! Stále méně si však dokázal vybavit, jaký vlastně byl jejich čas před svatbou -

Eliška byla břichomluvec. Zprvu si to jen těžko uvědomoval, mohl to být kocour, kdo vydával ty podivné zvuky odněkud zpod postele, nešlo to však zpod postele, šlo to z Eliščiny části manželského lože, péra snad, rozvrzaný slamník, organický podklad zvuků však byl zřejmý… Je ti něco?! A bylo ticho, do kterého nikdo nepromluvil, mlčela a předstírala, že spí, neusnul dlouho, až ji slyšel oddechovat, patrně snědla něco nedobrého… Veverka Ratatosk skáče po borovici.

„Snědla jsi něco nedobrého?” ptal se u snídaně, tenký plátek suchého chleba a bílá káva, taková byla její snídaně, nebyl to však návyk z chudých let války; neodpověděla a žvýkajíc, dívala se mimo… Ty pohledy mimo ho zneklidňovaly, proč se na mne nepodíváš, dívala se mimo a mlčela, zeptá se podruhé, nic mi nebylo, odpoví, nezneklidňuj se… To byla celá ona: nezneklidňuj se! Postupem času se naučil nezneklidňovat, proč by se zneklidňoval, že jeho žena nemluví ústy? Eliško, copak bych s tebou vydržel, kdybych tě neměl rád? Ano, měl ji rád. Miloval ji ale? Až pozdě ho napadne tahle otázka, až v Jindřichovicích…

Příčinou byli manželé, kteří se poznali na okraji světa. Nikdy nebyla vdaná a on ženatý: teď sdíleli společnou cimru na zámku, z kterého lidová revoluce vyhnala továrníka, pocítil lehkou nevolnost, když pomyslel na jejich něžnosti, vrásčité laskání těch dvou, kteří si podle všeho nijak neuvědomovali, proč tady jsou a nač vlastně čekají… A já? Nač tady s nimi čekám…

Uvědomil si svou vlastní pohlavnost. Po Eliščině smrti už nepocítil žádnou touhu, byl starý muž a nechal tělo ležet ladem, nebylo proč se rozněcovat… Ani s Eliškou, ani bez ní! Teď viděl vypouklé břicho ženy, povislé prsy v zaprané zástěře a pocítil to. Zaškaredil se sám nad sebou, byl ale rád, že ještě má tělo, že ještě vůbec má tělo, i když se mu hnusilo, a smál se tomu tichým, břichomluvným smíchem uvnitř sebe sama… Začal se jim vyhýbat. V jídelně se úporně nedíval do míst, kde ti dva seděli, oči však šly samy tím směrem. Změna vyšla z hrobu…

Teď je zamilovaný do černovlasé sanitářky a nemůže s tím nic dělat. Absurdní: v sedmdesáti letech? Jako by do něj nějaký plamen vypálil díru - a ona jako vchodem do něj vstupovala! Stalo se to naráz a bez varování -

Vůbec nebyla krásná v té chvíli: tím krásnější to bylo!

Ano, sen! Také o ní se mu bude zdát… Napřed však musí přečkat zimu.

Prsten na její levici… A na jeho žádný!

Ještě je podzim, ale už nakupuje vánoční dárky, rodina ostatně není nijak velká… Syn a maminka; ještě někdo? Myslí na její rodinu, ne na svou… Vánoce! Lidé mlčky mizí v různých koutech světa -

Nechce si přiznat, že prchá před přízrakem valkýry. Jejího drsného laskání, které vychládalo stejně rychle, jako vzplanulo, pak dlouhý čas bez doteků… Vzpomene na její tělo, o kterém si říkal, ach, jak tě mám rád, Eliščino tělo, jak tě mám rád, Eliško, a pocítí nevolnost, bylo to jako prásknutí bičem…

Ta rána sedí, hlupáku! Kde žiješ? Kde jsi žil dosud. Byl celý život nešťastný? Nebyl šťastný, jako by to nebylo totéž! Jak by potřeboval filosofickou větu v téhle chvíli, větu k definici štěstí, ale napadne ho jen otřepaná fráze o „zlaté mušce”… Štěstí je zlatá muška. Jak dál? Sanitářka pro něj byla něco jako vysvobození…

„Tak co Levný ráj?” - „Dlouho jsem vás neviděla.” Podivné. „Dlouho jste tu nebyla!” - „Jak to myslíte?” Jak to vlastně myslí.

Zvláštní: žádná nechuť k Levnému ráji ani k Vánocům! Ježíšek se culí z kolébky a ztopořelým údečkem čurá vysoko, převysoko… Jaký ty jsi chlapík! Kdyby záleželo jenom na mně, nechal bych tě na pokoji… Ale v našich krajinách: na každém rozcestí mrtvý člověk! Levný ráj je vlastně vysvobození…

„Neměla jste dovolenou?”

„Já?”

Stávalo se mu to občas: míjel své známé a neviděl je, nevěděl nic o svém míjení, ale tvrdili to tolikrát, že nezbylo než uvěřit; tak býval zapadlý do sebe… spadlý z nebe… nebo z višně… Domovem veverky Ratatosk byl jasan.

„Sloužila jsem na druhém patře.” - „Ach tak.” - „No, a pak jsem měla náhradní volno!” - „A jak se vám sloužilo?” Dokonale hloupé, aby řeč nestála, ale byla to kupodivu smysluplná otázka… „Trochu hůř, ale pořád lépe než na prvním.” A je tu filosofická věta, která implikuje druhou filosofickou větu, ačkoli nic takového neřekla, ne, to opravdu nebylo třeba…

První filosofická věta zní: Oč nižší patro, o to těžší služba! Z ní pak vyplývá: Oč těžší služba, o to těžší život! To první se týká personálu, druhé persón. Bude tomu říkat „První a Druhá personální věta.”

Kam patří tyto věty: za černou, nebo před zelenou čáru? Ostatně neví nic o tom, co je lehčí a co těžší na tomhle zámku! Jeho cit k sanitářce, nečekaný, ale úporný jako jarní vítr, který se opřel o zasněžená úbočí, ho zvláštním způsobem uklidňuje… Ví, že to je cit bez naděje na opětování, ale chrání si ho jako vzácnou pravdu o životě. To mu až dosud chybělo: vzácné pravdy! Tahle se nevešla do žádné axiomatické věty.

Vlastně před ní utíká! Vlastně to byla láska k ní, co ho katapultovalo na jindřichovické nádraží, kde se zesměšňuje vedle dementa v čepici výpravčího… Cikáni v oknech nádražní budovy je s úsměvem okukují; Joska se od něj neodlepí ani na chvíli… Obdělávat záhonky, dokonale nesmyslné na opuštěném nádraží! Takhle my pečujeme o životní prostředí našich spoluobčanů tmavé pleti… Něco takového nenapadne normálního člověka? Joska s malou motyčkou, šťastný, zatímco on se dívá k jindřichovickému obzoru, odkud začíná foukat, odkud ale jako by nevanuly žádné vzpomínky…

Nepociťuje touhu vrátit se, žádnou touhu po světě, který opustil… Ach, synáčkové! Zapadl tady s ostatními, i když by mu ani uprostřed zimy nedělalo potíže dojít pěšky z Frýdlantu až do Liberce, zvykl si… Jeho extrémní schopnost vytvářet nové domovy! Eliška to nechápala. Kolik těch lidí zde by platilo zlatem za návrat domů, slyší takové věty jako „Kdyby dcera nechodila do práce” a „Až syn položí nové podlahy”… Což někdo v dnešních Čechách zná nějakou dceru, která nechodí do práce? Dcera, která nechodí do práce, si uváže na krk dědka! Podlaha je dávno položená -

I v největší beznaději zůstává cosi, co při pohledu zpět s trochou rozpaků označíme jako záblesk naděje. Ale nedívej se zpět. Dopředu, ano, se dívej! Budeš-li soustředěně hledět na to, co je před tebou, spatříš vše, co zůstalo za tvými zády.

Řekněme, že vyjdu z brány zámku a octnu se v polích. Řekněme, že jsem již vyšel. Existuje jistá pravděpodobnost, že sníh bude jiskřit. Pole jsou tedy zasněžená. Jsou bez havranů, ačkoli s havrany by se starci líbila více.

Byl přítelem havranů a - smějte se - krtků! Ti však v zimě spí, spí pod zemí. Řekněme, že přejdu pole v určitém nezamýšleném čase. Rychlá chůze po jiskřících krustách se změní v chroustavé plouhání. Nesmyslně se stařec vysiluje chůzí přes zasněžené pole.

Existuje jistá pravděpodobnost, že namáhavá chůze vyléčí duši, která se rozstonala. Stojí na bílé pláni a vítr mu žene do očí jehličky ledu; teď odspodu padají sněhové vločky. Bolí to. Bolest je dobrá! Je to lék na duši, která se rozstonala…

Zády k horám a čelem k zámku; jen tak uchrání oči před větrem. Stojí se zavřenýma očima a nemyslí na nic. Nemusí: i tak všechno cítí! Ví, odkud a proč prchá. Ale kam? Vítr se usadí na zem jako poplašený pták, který se unavil. Stařec opět stojí čelem k lesu.

Uvidí věž gotické trosky a náhle ví: vydá se k horám! Ta věc ho nepřekvapila: kde je hranice, bývá i hrad… Troska stařičké kaple u cesty k Dětřichovu mluví stejnou řečí: ochrana hranic a útočiště pro poutníky! Je na trojmezí, cesty se tu otvírají do tří stran: do Polska, do Německé Lužice a do Čech.

V lese je tepleji. Poněkud se unavil, ale to je příjemné. Jak hezky a útulno je v lese! Bolest opadá z duše: sníh na rozvířených větvích… Borůvčí je přikryto tenkou vrstvou sněhu, tu a tam zahlédne zčernalé plody. Pohlédne vzhůru a jeho duše se rozradostní. Být veverkou, skákal by za ní po stromech! Je to vůbec možné, že na vlastní oči spatřil veverku Ratatosk?

Navzdory všemu: je šťastnější než kdykoli předtím! Navštívila ho bolest a usvědčila ho ze lži: nebyla to láska, čím ho trýznila Eliška! Pravda je prostá: nemiloval ji a trvalo to dlouho, snad ji ani nikdy nemiloval? Trpěl, ale nikdy nepoznal pravou bolest! A nikdy by ho nenapadlo, že také bolest může být nepravá -

Běl zachycená v kůře stromů. Smrk vychvácený i s kořeny, trávou a hlínou… Svlékne rukavici a polaská jeho tělo. Tak i my, kteří padáme k zemi, rveme ze země svůj ostrov… Vítr kymácí obrovitými stěžni. Vrzání a šumy přehluší každý hlas. Kdyby tu člověk padl k zemi, zůstane ležet jako ten strom! Nikdo z nedaleké silnice neuslyší jeho volání…

Je to řev lesa. Nebo zpěv? Když valkýra zpívá, stromy se hroutí k zemi: jezdec burácející pustinou, burácející po holém nebi! Oblaka a stromy se bratří. Starcova duše jásá. A kdyby umřel, bude to radostná smrt! Což to nechtěl? Už když vycházel z brány zámku… Což to nechtěl odnepaměti? Ale on nevycházel: vyrazil jako posedlý a za patami mu hořel sníh!

Vyrazí po pěšině, která vede k ruině. Co tam hledá? Nikoli vlastivědu, ostatně tam nevede ani turistická značka… Ty jsou tady těžko čitelné, zanedbané. Jde rychle, jak jen může na zasněžené lesní cestě. Věž zmizela za clonou stromů. Jen odhadem určuje: to je kopec, tam je gotická troska…

Představte si takový výkřik: JÁ NENÁVIDÍM BOHA!

Odkud zná ten hlas… a jak může říkat takové věci…

Ano, takové: je Bůh věrný? Kde jsem to jen slyšel -

Je klidný. Jako by byl součástí lesa, cítí i jeho nesmrtelnost. Oblaka se rozestoupí a v blankytné průrvě se objeví stříbrná deska. Trvá to jen krátkou chvíli, ale stařec je oslněn. Šišky v korunách smrků zahrály zlatavým leskem. Veverko -

Cos chtěl a co máš… Nejde o domy a věci! Nikdy netoužil po majetku. Ostatně jeho extrémní schopnost vytvářet nové domovy… V hotelích a pronajatých cimrách s omšelými kusy nábytku, každý z jiné sady! O prostory jde: o prostory, jako je tenhle les! Neuměl by to vysvětlit. Ale jestli byl někdy šťasten, je to právě v tuhle chvíli! A jeho úspory… co s nimi… Trs trávy, který se dere sněhem, obsáhl veškerou zeleň světa.

Z paměti se mu vynoří verše, které se učil ve škole… Vzpomínáš? Mluví se v nich o štěstí:

Muška jenom zlatá,

která za večera

kol tvé hlavy chvátá…

Dnes už ty verše nikdo nezná. Jen fráze z nich zbyla, hloupý vtip z filmu. Komedie. A jejich podmanivá krása… Psal je muž, který přišel o obě své dcerušky! A žena ho opustila; stařec…

Přiloží nohu k srázu a stoupá nevysokým sněhem. Smrky a borůvčí. Tráva. Nakloní se k ní a hledá slova, bláznivý stařec by chtěl oslovit trávu… Ale tráva nečeká na slova. Tráva čeká na mlčení člověka. Byl jednou, trávo, takový člověk! Kdyby bylo léto, strávil by tady večer i noc… Nespal už dvě noci! Začíná blouznit.

Luna se objevila brzy odpoledne. Oblaka, odváta stranou, chvátají k ní blíž; bledá luna na bleděmodrém smaltu. Je to jako cíp pláště Panny Marie. Krásná Madono, kam spěcháš přimrzlým nebem? Ach, černovlasá sanitářko! Jak tě miluje! Jak bez tebe nemůže být! Tvůj obraz, tvůj obraz v nočním lese!

Chvátá vzhůru a brzy je nahoře, podezřele brzy; po gotickém hradu ani stopy… Zůstal někde stranou, nebyl to tedy tento kopec, příliš nízký, tamten kopec to bude! Měl by se vrátit, než padne šero. Značení cest bylo v těchto končinách mizerné, ale tady chyběla cesta -

Nechce se vrátit! Důvod je stejně nesmyslný jako poetický: jabloň… Objevil ji na planině před zalesněným opět vrcholem kopce, kde podle jeho odhadu měl stát gotický hrádek. Na odpoledním nebi visí luna a všude tolik jasu! Pod jabloní vzbudila jsem tě… Opět ho začínají ovládat symboly, ale už se tomu nebrání. Jabloň a na planině vedle ní smrk, vysoký, vzrostlý… Ó, bys byl jako bratr můj!

Nebyla planá: někdo ji tady vysadil! Vysadil, štěpoval. Bezlisté větve byly obaleny rudým ovocem. Hledí na ni bez dechu. Jde blíž. Když kvetou jablka zrnatá… Její kůra je drsná a chladná, ale uvnitř, v kořenech, tepe život. Ani smrk tu nebyl náhodou: vysadil ho týž člověk, jistě týž člověk… Zaslechne ptačí skřek a vzhlédne. Je to káně.

Měl jednou (ještě nebyl tak starý) sen o káňatech. Byl lovcem, ale neměl pušku, byl lovcem oblečeným v kožešinách; že držel samostříl, nepřipadalo mu tehdy divné. Šel v tlupě stejně oblečených mužů a rozhlížel se po smrkovém lese, rozbrázděném pravoúhle kladenými cestami ve tvaru kříže na čtyři do dálav ubíhající díly… Vyhlíželi káňata, nešli však na lov káňat… Ještě dnes nad takovým nesmyslem kroutí hlavou! Kam šli snoví lovci, kteří vyhlíželi káňata, která nelovili? Šli na lov těch, kdo loví káňata!

Ještě se ohlédnout… lunu má teď za zády, ovoce potemnělo prvním soumrakem. Zdá se mu, že strom promlouvá… ne, zřetelně to slyšel! Až sebou trhne: má snad horečku? V té chvíli je mu to lhostejné. Co učiníme s sestrou svou v den, kdy bude řeč o ní? Komu patřil ten hlas -

Jako by někdo v jeho nitru odzátkoval láhev se silným alkoholem, vylil ji do punčové mísy srdce a zapálil. Je šťasten. Znovu si vyvolává svůj sluchový přelud… Ví, že to byl přelud, ale v realitu, kterou mu zvěstuje, pevně věří! Je to silnější než všechno skutečné. Je to silnější než smrt. Nebo se to tak neříká?

Nepociťuje chlad. Vítr rozehnal mračna, na nebi se rozsvítila menší světla. Luna chvátá k úplňku. Nebýt úplňku, neviděl by na cestu vůbec! Ale jak se vracet ve chvíli, kdy nás všechno vábí kupředu? Kupředu znamená: kde je hrad! Nepřemýšlí o tom. Věc je tak jasná, že kdyby to měl vysvětlit, ocitl by se v nesnázích.

A to je krása: nač se nedá odpovědět! Proč milujete jabloň a ne třeba topol? Ne že se vám líbí: vy ji milujete! Volte slova, člověče! Skákají vám po ústech bez řádu a uvážení jako veverky po stromech, vždyť vy jste napůl šílený! Ano, jste nebezpečný sám sobě!

Nejsem šílený… nebo ano? Tak tedy ano, tak tedy šílený… Jak je to krásné! Být šílený, ano, jak je to krásné! Potkal veverku Ratatosk!

Pírko. Pak celá hrst a zbytky mrtvého ptáka: pařátky a zobáček, zde hodovalo káně… Byl to holub? V zimě káně zalétá blízko k lidským obydlím a zmocní se holoubka, snad zdivočelý holub sídlící ve věži kostela to byl… Divoký holub z věže býlím zarůstajícího jindřichovického kostela.

Hledí na zbytky ptačího těla s lítostí, ale ví, že to tak muselo být. Svět, v němž panuje káně, je krutý; jako svět lidí. Nebýt holubů, byl by kostel docela prázdný.

Krátce nato spatří hrad. Je to jen ruina, vrostlá do lesa: pahýl věže a krátký pás zřícených hradeb, ze kterých vyráží tráva a břízky. Věž je ukryta mezi stromy. V posledních záchvěvech denního světla spatří na umrzlém sněhu skvrny. Přiklekne k nim a jsou to tři kapky krve; čerstvé, mokvající…

Přiloží k nim tvář. A ony hřejí. Klečí na sněhu a levou skráň tiskne k zemi. Hlava na sněhu zpívá. Jak dlouho klečí, neví. Nikdo tu neměřil čas. Když odšumí růžové obláčky, nemůže vstát: přirostl tváří k zemi! Zaslechne kroky a vyleká se… trhne hlavou a vykřikne. Bělovlasý rytíř stojí v šeru a hledí na něj. Krev a krev se smísily.

Axiomatická věta: sny jsou silnější než skutečnost! Slovo sny přeškrtne a napíše: přeludy… To, co prožil, nebyl sen! Tam nahoře se mu chtělo spát… stál v houstnoucím šeru a naslouchal, ale slyšel jen vanutí větru a povrzávání stromů. Pána gotické ruiny však viděl na vlastní oči! Ten dlouze hleděl na jurodivého důchodce, pak pomalu a jakoby uvážlivě vsákl do tmavého pozadí…

Do nohou i rukou pronikala únava. Jak dlouho šel? Velmi dlouho! Sestupoval pomalým krokem do úžlabiny mezi oběma kopci a myslel na jediné: spát! Konečně spát! Třetí noc by nevydržel…

V tomto stavu se vrátí do zámku, ale z jiné strany, než odkud vyšel… kolem potoka… A voda šuměla.

Mezi stromy tma: dovnitř i ven! Kdyby nezasáhla náhoda…Ach, starče, jak sladké mohlo být ráno na růžových poduškách!

V jeho nitru hovoří dva hlasy. Jeden říká: dobrou noc… A druhý: dobré jitro!

Chceš, nebo nechceš? Mluv nahlas: neslyším tě!

Půjdu a lesy budou zvolna vát… Jak daleko jsou Jindřichovice?

Bílý zámek za černou hradbou: to je tvůj domov!

V tu chvíli pochopí, že je Eliška mrtvá a vyděsí se. Eliška mrtvá? Jak je to možné? Jako by mu až teď doručili zprávu o její smrti! Sám uprostřed zšeřelého lesa, ví: Eliška umřela, právě umřela, teď, v této chvíli. Její žluté vlasy hoří ve tmě jako svíce na hrobě.

Kde jste se tak zřídil, chlape? Budete mít jizvu, s tím počítejte!

Jizvu? Jako by šlo o jizvy! Ale o ty přece jde…

Co mu je po tom, zač ho považují? Je život hodnota nejvyšší? Jak se můžete ptát.

„Ale tady nikde není žádný hrad!”

Sebere odvahu a trhne hlavou. Vykřikne. Bělovlasý rytíř, celý zakutý do brnění, mizí v šeru za záclonou.

„Žádný hrad? Jak to myslíte?”

„Jak to říkám! A teď spěte!”

Tak proto… Proto nemohl najít cestu!

„A kde je Pepikjoska?”„Zatím zůstanete tady… A neházejte sebou, ať si nestrhnete obvaz!”

Tak dobrá. Obvaz. Není žádný hrad. Zůstane tady.

Miládko? Chtěl bych Vám vyprávět o jabloni! Vy si to zasloužíte, vy jediná mi nasloucháte, i když záruku, že mi rozumíte, nemám žádnou! Byla zima. Šel jsem po zasněžené pláni až k lesu. Luna vyšla brzy toho odpoledne a stromy svítily: na každém smrku stříbro! Znáte to. A tam, na kopci, mimo každé nadání stála jabloň! Ta jabloň mluvila, Miládko, nevím jestli mi rozumíte… Mluvila řečí naší sanitářky!

Nevíte, kde je? Nevíte, co se s ní stalo?

Byla už bez listí, ale zůstala obsypána plody. Nemyslíte, že to byl zázrak? Ty plody byly rudé a žluté, některé už na větvích černaly, ale to nic neubíralo na její kráse… Kde je sanitářka? Vánoce jsou blízko a já umírám touhou. Nikdo mi nevěří, nikdo nenaslouchá! Jediná vy. Milujete mne?

Miládka stojí a hledí na starce očima bez výrazu. Vlasy má šedé, docela šedé, temně šedé. Do čela jí spadl pramen, který neodhrnuje. Miládka se dívá skrz pramen temné šedi a mlčí. Nechápe nic, ale naslouchá.

Sestry, ty chápaly všechno! Až příliš chápaly, v jejich očích byl jasný případ! Nenaslouchaly. Profesionální samaritánky, neříkal jim raději nic, co se netýkalo provozu… A žádný hrad neviděl! Ne, to jen koruna mohutného buku zdálky připomínala věž, přece není tak naivní, aby si myslel, že tu je hrad a nevede k němu turistická značka? Upřímně řečeno, nebylo by na tom nic divného, v Jindřichovicích! Ani to však nikomu neříká. Zvykl si na přetvářku. Kdo chce žít, musí se přetvařovat! Nebo ne?

Jednoho dne vyjdu z prvního podlaží a začnu se jí dvořit!

Miládka stojí a pohybuje ústy. Že by se chystala něco říci? Že by promluvila. Otvírá ústa a zpoza dolního rtu se uvolní slina. Vytvoří úzký pramének a zvolna se prodlužuje, visí na Miládčině rtu a je stále delší a delší, kdyby nebyla shrbená, dávno by se dotkla jejích ňader, ale ta ustoupila bradě a slina visí a kývá se, bim bam, odměřuje čas Miládčiny řeči, nabírá další řídkou hmotu a zvolna klesá ke kolenům, teď! Teď se spojí se špičkou nohy v bačkoře, ale ne, Miládka ji rozkomíhá a slina míjí bambulku, a jak se snaží promluvit, na její slinu se přenáší nervozita úst a struna se chvěje, muž se pomaličku předklání a opatrně, aby stařenu nevylekal, posune její nohu tak, aby slina dopadla na vrcholek růžové bambulky… Teď! Ret a noha se spojily a muž je šťasten, směje se přemírou nenadálého štěstí, směje se tichým smíchem blázna -

A Miládka promluvila.

„MáTe - kráSNÝ - vlasya VOUsy!” řekla a pohnula bambulkou, slina se přetrhla a přilepila se mu na čelo… Tak spojen se svou nevěstou, šťasten. A než se stačí vzpřímit, přisune se žena blíž a cítí svou hlavu mezi jejími koleny, cítí pach moči a Miládčina ruka ho hladí po vlasech, od Eliščiny smrti… Od svatby s Eliškou ho nikdo nepohladil a zalyká se hnusem, Miládko, ty jediná… Mužova hlava trčí mezi koleny ženy a nemůže odtud, začíná mu být horko a těsno, pach moči mu obrací ústa tvářemi dovnitř, sliznicí ven, nemůže ani hlesnout, bože můj, tak takhle to vypadá, takhle, pak ho popadne vztek a vrazí hlavou do staré ženy, přetrhne slinu na svém čele a vrazí do ní, napřed hlavou, pak rukama a ona se zapotácí a pomalu, jako by sama byla kymácející se slinou, uléhá naznak…

„Leží vám tam na chodbě člověk,” řekne poněkud rozechvělým hlasem do otevřených dveří služební místnosti a nečeká na odpověď a odchází, napřed pomalu, pak stále rychleji ke dveřím své zdravotní izolace…

Ulehne oblečený a dívá se do stropu. Necítí v té chvíli nic. Nemyslí na to, jestli se Miládce něco nestalo, je mu to dokonale lhostejné… Což má její život nějakou cenu? Nějakou hmatatelnou, pozitivně vymezitelnou cenu? Jenom ten ranec mezi nohama!

Její život nemá žádnou cenu. Nejen pro něj samotného a sestry a příbuzné, kterým je dokonale na obtíž, ale především pro ni, pro ni samotnou! Ne, její život nemá tu nejmenší cenu. Kdyby kvůli němu umřela, netrápil by se proto ani minutu!

Proč dávno neumřela? On by na jejím místě umřel! Ano: umřel by hnusem, hnusem a nedostatkem lásky, vždyť kdo miluje starce, který páchne močí?

Kdo ho může milovat. Představa, jak ho večer oblékají do košilky…

Ležel naznak na svém lůžku a hladil kocourka. Po bílém stropě spěchaly černé chmury. Cvičné vzdechy -

Až půjdeš, starče, ve své košilce, až tě vzadu, mimo dosah tvých nenechavých rukou, zavážou na tkaničku a mezi šosy bílého kabátku vyvstane tvá hanba, která časem klesá až ke kolenům, pohybujíc se tam jako veliké vonné kyvadlo, pak teprve poznáš, jak chutná život: pak teprve! A půjdeš po chodbě a nikdo se nebude smát, až ti poteče slina a spojí se s bambulkou tvé polobotky a někdo do tebe strčí a ty ulehneš na záda, aby ses pak s o to větší chutí pustil do oběda: pak teprve poznáš, jak chutná život!

Miládka sedí u stolu a netrpělivě žmoulá lžíci… Ať žije zemlbába! Ať žijí povidla a veliké tvarohové koláče! Ať žije džuveč! Ať žije lečo! Už neví, co vlastně polyká, jen jako zpoza černé záclony poznává, že se jaksi mění chutě pokrmů… Nepozná, že červené není zelené a třešeň že není švestka. Hrách že rýže… Že pomeranč. Život chutná po nahnilých jablkách -

„Dobrý den, paní Fukárková!”Žena vzhlédne a její tvář se rozjasní, odpoví na pozdrav a sune se zvolna dál; až dorazí ke katru, obrátí se a půjde zpátky. Je po poledním klidu a sestra rozváží svačiny. Na jejím vozíku: jogurty, tvarohové skládanky a rohlíky. Někteří zatracenci nedostanou tvarohovou skládanku; mají cukrovku a je se jim spokojit s rohlíkem… Paní Fukárková nemá cukrovku, nepatří však k těm spokojencům, které nasytí jediný koláček… Celé mísy koláčků by snědla paní Fukárková na posezení a ani by to nemusely být koláčky…Kdyby si mohla vybrat mezi třemi rohlíky a jedním koláčkem, dala by přednost rohlíkům: ani tři by být nemusely! Nepatří k zmlsaným důchodcům, kteří rohlíky odhazují na podlahu, ti šetrnější je ukládali do nočních stolků a obratem na ně zapomínali… Paní Fukárková nikdy neměla ve stolečku zkažené jídlo.

Jídlo byla její velká radost a poté, co ji odvezli do Jindřichovic, i radost jediná. Jedla vše, nač přišla. Prosmýčila všechny kouty a osobní věci spolubydlících, vlastně měli v nočních stolcích čisto jen díky paní Fukárkové… Nepohrdla starými rohlíky, ale brala i čokoládu a ovoce, dejte to Fukárkové, říkaly babičky, když jim nechutnalo, to byly ty přejícné…Odstrčily talíř a řekly: ať si to sežere ta zlodějka! A paní Fukárková, čenich nízko u země, chodila a nalézala, ty nepřejícné ji odháněly i od nedojedených zbytků…

„Nic jí nedávejte!” napomínala sestra, „nebo bude zvracet!” Ostatně, paní Fukárková netrpěla nedostatkem. Vnučka za ní jezdila každý měsíc, někdy i dvakrát do měsíce… Vozila jí sladkosti, které pak sestry babičce po odměřených dávkách, kousek po kousku vydávaly. Je to pro její dobro.

Pokušení však je veliké, příliš velké! Největším pokušením zůstávají otevřené dveře kuchyňky, paní Fukárková vejde a uchopí banán, kdyby tam leželo cokoli, ona se toho zmocní, chtivá, s houbami by se už neshledal, i kdyby byly syrové… Uchopí banán nebo housku a vyjde na chodbu, někdy si všimnou, někdy ji dopadnou, jindy nikoli… Co jí kdo může udělat? Z křiku si mnoho nedělá, horší je, když jí seberou housku! Co horšího mohou udělat, než sebrat housku? To stojí za riziko! Paní Fukárková nehledí na množství: sebere housku a kousne do ní, tu jí už neseberou…

Podél zdi se sune stín s rohlíkem; stín, proměňující poživatiny v stíny. Tentokrát nedošla až ke kuchyňce… Spatřila servírovací vozík a vydala se k němu, sestra zašla na trojku a Fukárková uchopila koláč… Teď! Už vstoupil do jejích úst, už lační po útrobách…

„Paní Fukárková, já vám ty ruce urazím!”

Stařena se dopracovává ke středu tvarohové skládanky, ale sestra je nelítostná a chce jí sousto utrhnout od úst. „Nechejte mně ho,” slyší prosebný hlas. „Nechejte mně ho!” Duní to chodbou.

Hlas měla mužsky hluboký a znělý, nebylo před ním úniku… „Kolikrát vám budu říkat, že nesmíte brát cizí věci! Copak jste nedostala svůj koláč?” - „Nedostala?” - „Už jste ho snědla!” - „Ale to né!” - „Jakpak ne! Sama jsem vám ho dávala!” - „Tak vidíte!”

Sestra rezignuje. „Jděte si na pokoj! Rozuměla jste?”

Sune se zvolna podél zdi a hlad prohýbá její postavu od temene až k lýtkům. Když položíš k prahu dveří tácek se svou porcí žemlovky, nikdy předem nevíš, kdo ho najde dřív: kočička, nebo ženská? Nedělám mezi nimi rozdíl. Proč taky?

„Fukárková zvrací!” Věta se nesla chodbou a vyvolávala echa mezi kuchyňkou a katrem. Následovalo obligátní: „Kde?” Pak sanitářka s kbelíkem a hadrem, peprné výrazy a ujišťování, že se z té baby všichni poserou a zblázní… Žádný strach! Až přijede inspekce z ministerstva, pak se teprv poserete! Poserete, ale nezblázníte. Přežijete všechno, také inspekci z ministerstva… Kdo by tady pracoval, kdyby vám vypověděli pracovní smlouvu? Za ty peníze! Všechny vyhodit nemohou… Zaměstnanci odtud spíš odcházejí.

Jsou to ženy počestné a konají svou povinnost. Ostatně tu nejsou kvůli paní Fukárkové! Chránit slabší, to je jejich deviza, Fukárková je v jejich očích vlkodlak… Nejsou snad stařenky rády, když tu „Fukyni” někdo pořádně seřve? Nejen rády: ony to vyžadují!

„Vy jste jí dala!” libují si babičky, jež přišly o koláček… „Pes by od ní kůrku nevzal!”

Jak také, když všechno sežere? Haha -

„Fukárková blije!” slyší sestru, ta zvedá telefon a přivolává sanitářku. Pak zarachotí klíče v katru a v něm se zastaví srdce.

Ve dveřích stojí jabloň. Jde a kolem ní se line světlo. V jedné ruce kbelík s náčiním, v druhé klíče. Vrhne se k ní.

„Ukažte!” - „No ne, vy jste ještě tady? Jak se vede?”- „Výborně! Ukažte ten kýbl!” - „Neblázněte! Co vás to popadlo?” - „Nedovolím, abyste… Prosím vás!”

Dívá se na něj nechápavě, pak v jejích očích něco bleskne; bleskne a pohasne… Sklopí oči.

„To já nemohu! Nezlobte se.”

On se nezlobí. Jen jestli se nezlobí ona -

Jde s ní až na místo činu, tentokrát to byla společenská místnost… Zde sedají návštěvy, zde se babičky podvolují týdennímu plánu činnosti. Kreslí, modelují z formely válečky a chobotnice a zpívají písně. Vytrhne jí náčiní a vrhne se na kolena.

„Vy jste se zbláznil?” - „Ano!” - „Aspoň rukavice!” K čemu rukavice? Shrabuje zvratky na lopatku a vynáší, ona už jen omyje podlahu… Opláchne lopatku, vymyje košťátko… Teď teprve ucítí ostrý pach cizích žaludečních šťav a poskočí mu žaludek. Strčí hlavu do mísy, ale jak ucítí chlad vody a porcelánu, vzpamatuje se. Umyje si ruce a opláchne obličej. Je bledý, ale šťasten.

„Co to do vás vjelo?” - „Vánoce se blíží!” - „Nerozumím.” - „Myslím, jestli už pečete?” - „Prosím vás, ani pomyšlení nemám!” Teď se chmuří. Od léta vozí dárky z Levného ráje, a teď, ve finiši, přijde o palmu vítězství? Po Eliščině smrti Vánoce bez stromečku, vlastně jen povinná pieta…

„Stalo se něco…” Mávne rukou, nejraději by o tom nemluvila… Pak přece, snad jako mzdu za vykonanou práci, řekne: „Problémy v rodině.”

„Snad ne syn, proboha?” - „To by tak ještě scházelo!”

Hlavou mu prolétne všechno, co o ní ví. Manžel… nesmysl! Za horama -

„Takže maminka?”

Chvíli váhá, ale samo to chce ven. „Včera ji našli na podlaze polomrtvou!”– „Bože můj! Ještě že ji našli!” - „Sousedka k ní chodí každé ráno.” - „Žije sama?” - „Ano. Vždycky byla zdravá jako řepa!”

Stojí proti sobě a mlčí.

„Kolik jí je?” - „Čtyřiaosmdesát!” - „Požehnaný věk!” - „Požehnaný?” - „Nevím… Tak se to říká?” - „Vždycky říkala: odtud mne dostanete až nohama napřed!” - „A kde bydlí?” - „V Praze.” - „V Praze?” - „Ano, v Praze!”

Bylo to jako rána z čistého nebe. „Taková dálka! Vy jste z Prahy?” - „Ano! Co je na tom?” - „A jak jste se proboha dostala až sem?” - „Jak se holky z Prahy dostávají na venkov?” - „To opravdu nevím!” - „Zkuste si to představit.” - „Co budete dělat?” - „Nepředstavitelné!”

Hluboký smutek jí obrátil tvář někam dovnitř. Ocitla se ve světě, kam za ní nemohl. Beze slova se vytratil.

Někteří obyvatelé prvního podlaží jedí bez chuti, ale to jsou výjimky. Většina z nich hltá, v tom je paní Fukárková jen první z mnohých… Ostatně, už zvrací málokdy! Také jiní zvracívají, i když řidčeji než paní Fukárková, a nikoli z přejedení: jejich útroby jsou zesláblé stářím! Za svého pobytu v přízemí poznal jediného člověka, který jedl málo a bez chuti, a pokud nebyl k jídlu přímo nucen, nejedl vůbec. Ten člověk byl žena a ta žena byla babička. Většinu dne proležel na posteli a spal. Nejraději ze všeho spal! Poznal ji na společenské místnosti při návštěvě jejího syna.

„Už mi nic nedávej,” řekla synovi. Krmil ji smetanovým krémem, lžičku zasunout do matčiných úst a otřít prohlubní o horní ret, takhle my si žijeme… Na stole: závin a šlehačka. Kdyby to viděla paní Fukárková, stála by tak dlouho s otevřenými ústy, dokud by ji neuhostili menším soustem, nebo nezahnali…

Fukárková není na obzoru a maminka nejeví chuť k jídlu. „To nic není,” vysvětluje syn, „teď už je vykrmená! Když jsem ji sem dával, měla čtyřicet kilo!” A po chvíli, jako by si vzpomněl na svůj úkol, jímž je udržet maminku naživu, dodá: „Tak si ještě něco vem!” - „Já nic nechci. Dej mě do postele.”

Paní Ireno, váš hlas je skřehotavý a skleslý, váš hlas dojímá a synovi to není lhostejné, když odmítáte hovor s ním, ne proto, že byste ho nerada viděla a odmítala s ním mluvit, to ne… Ale proto, že vaše jediná slast se jmenuje spánek! „Já bych chtěla umřít,” říkáte, a není to póza, vy byste opravdu chtěla umřít, protože tenhle svět je prázdný a vaše tělo ztratilo sílu… Bez vůle se oddáváte nejvyšší rozkoši, jíž je nebýt, a není-li to možné, aspoň tušit nebytí, rozkoš absolutní!

„Prosím tě, proč bys umírala?”

Nebyla to žádná náhoda, že se nachomýtl k takové řeči; říkala to často, říkala to pokaždé, říkala to vždycky. A jako neměla vůli k životu, neměla ani opravdovou vůli k smrti a přijímala potravu, po malých soustech se přibližovala smrti, pomaleji, než jak by chtěla její touha…

„A modlíš se někdy?” - „Já se nemodlím!” - „Ale proč?” - „Já nevěřím v Boha.” - „Ale maminko, vždycky jsi přece věřila v Boha?” - „Já nikdy nevěřila!” - „Nikdy?” - „Ne!”

Syn rozpačitě přehrabuje lžičkou hmotu jogurtu. Je mu celkem jedno, zda se matka modlí či nemodlí, on sám se nemodlí, přirozeně… Proč také? Ale aby řeč nestála, nakonec přece jen ještě něco řekne, zní to až příliš shovívavě. „Ale maminko, jak to můžeš říct?” - „Já nevím.” Když mluví o rodině, vždycky se zapletou.

Jak se zachováš, Bože, k těm, co s rozumem ztratili i víru? Jak k těm, kteří jí týmž způsobem nabyli…

Představte si takový nápis na záchodě: NENÁVIDÍM BOHA! Nebo jiný: AŤ ŽIJE BŮH! Je psán neumělým tiskacím písmem, fixou nebo prstem… Jak se, Bože, zachováš? Ale Ty se nezachováš -

My si tykáme?

Odpředvčírem! Vy jste zapomněl?

Cigareta dohořela, muž se vrací na svůj pokoj. Cestou potká paní Fukárkovou: jde zavěšena do Miládky, tak je teď budeš potkávat, tak budou napříště chodit, nerozlučné… „Nespěchejte tak,” prosí Fukárková, ale Miládka je nemilosrdná: dokud svou družku nedovleče k odpočívadlu, nepovolí. Cíl jasně vytyčen.

Ve výklenku odpočívadla hraje televize. Věčně: nova zavěšená v bezčasí! Někteří tu sedají celé dny a hledí do rozsvícené obrazovky. Co se za barvami a pohyby tvarů děje, vědí jen přibližně a dočasně. Paní Fukárková má ráda dechovku. Ještě je na tom tak dobře, že ví, co je dechovka a co kalendář. Ptá se: „Sestro, kdy je dechovka?” - „Až v pátek, paní Fukárková!” - „A kdy je pátek?” - „Pozítří!” - „A řeknete mi?” - „To musí někdo jiný, paní Fukárková! V pátek nesloužím!”

V pátek hraje dechovka na celé podlaží a paní Fukárková najde její zdroj. Zvolna se přišourá, usedne do křesla a prsty pravé ruky si slabě bubnuje do stehna. „Já bych si dala pivo!” - „Co říkáte?” - „Pivo že bych si dala!” Strýcové a tety křepčí po Vlachovce a nalévají se pivem. To vzbudí žízeň staré ženy. Sestra jí přinese čaj. Denní čaj a odstáté pivo vypadají stejně.

„Proč nepijete, paní Fukárková?” - „Co říkáte?” - „Proč nepijete?” - „Proč nepiju?” - „Ano, proč nepijete?” - „A co mám pít?” - „Ten čaj, co jsem vám přinesla!” - „Čaj? To není ono!” - „Ale vždyť přece pivo nesmíte!” - „Já nesmím pivo?” - „Doktor to zakázal!” - „Doktor?” - „Ano.” - „A proč?” - „Kvůli zdraví, paní Fukárková!” - „Ale doma jsem pila pivo!” - „Jo, doma, to je něco jiného!”

Představte si takový nápis: DOMA JE TO NĚCO JINÉHO! Je psán neumělým tiskacím písmem, fixou nebo prstem… Pravda: doma je to něco docela, docela jiného! Jak se zachováš?

A pak to přijde. Ráno mu řeknou: „V poledne přijede paní N.”

A pak je poledne a on je sbalený… Paní N. nejede. Jede paní z Frýdlantu, dyja dyja dá!

„Už jsou tady?” - „Sanita se zdržela!” - „Ještě počkám!” - „Měl byste raději jít!” - „Ne, počkám!” - „Aspoň si odneste věci?” - „Ale vždyť nic nemám!”

Kartáček, pyžamo. Zbytečný Hamlet a přebytečný Lear. Sanita se blíží k Praze. Paní N. čeká doma a brada se jí třese. Po první příhodě člověk ještě mnohé chápe; po druhé se mu uleví.

„Paní Fukárková, já vám ty ruce urazím!”

„Nechte mi ho!”

Představte si takový nápis na záchodě.

Fukárková zavěšená do Miládky. Ploskonohá Bohunka se jako stín sune po zdi. Babička dirigent lehounce ťuká hůlkou a usmívá se. Kéž bych byl jako ona, až přijde můj čas!

„MÁte kRÁSný vlaSY a vouSY!”

Svět je tady, uvnitř! Všechno ostatní je iluze.

Ležel na lůžku, oblečený a s očima otevřenýma, s pocitem důvěrnosti, jaký dosud nepoznal. Nevěděl ani, že něco takového existuje, jako až do svého příchodu do Jindřichovic nevěděl, co je a co není láska… Nebyla to však láska, co teď pociťoval, rozhodně ne láska ve tvaru šlehajícího plamene: hřálo to u srdce, ale nepálilo, byla v tom touha, ale touha zcela utišená slovy… Jako by ani nehovořil s ženou, s níž touží spojit svůj život, byla prvním přítelem, kterého v životě získal!

Tak ty bys chtěl „spojovat životy”? Směšné!

Nebuď ironický! Upřímnost za upřímnost: kdyby tě ta žena chtěla, odmítl bys?

Já ano! Ty ne?

Až dosud nikoli. Teď už ano!

Nevěřím ti! Ani slovo!

Ani já ti nevěřím.

Neboj se a skoč! Získal přítelkyni. A ten hřejivý pocit! Tak hoří hořáky jeteliny: růžovým chladivým plamenem. To je víc, než mohu žádat! Získal přítele. Ironický hlas umlkl sám od sebe. Ráno se probudil a jetelina hořela tichým plamenem.

Byl na vrcholu života.

Ano: na vrcholu; tak to cítil! Poznal už různé city a různé ohně. Ten, který hořel v Elišce, jím kroutil jako prutem železa, které mělo být vykováno na tenký plíšek. Tak nějak: vychladl, aniž se dal vykovat! A podobal se pak ocelovému prutu, který nelítostně švihal… Plech drnčí ve větru, plech nemá vlastní vůli. Rozstříhají ho na malé kousky a jako do staniolu do něj zabalí svá cukrátka… Ne, Eliška nebyla jeho přítelkyně!

Poznal i jiný oheň; ten nedávný. A ve chvíli, kdy do něj vstupoval, věděl rázem, co je to láska! Ne, nevstoupil do ohně: to oheň do něj vstoupil! Viděl sanitářku, jak sedí skleslá, s rukama v klíně. Vůbec nebyla krásná, jak tam v té chvíli seděla; list, který se zvolna snáší k zemi; v tu chvíli se jen vzdáleně podobala sama sobě. List, na kterém se objevily skvrny; snášející se z zemi, s žebrovím vystupujícím. A to byl zázrak: že ji v té chvíli miloval! To byl ten zázrak: jako dosud nikdy! Jistě se nezamiloval až v té chvíli… to jenom cit, úporně potlačovaný, se rozhořel… Ani ne v něm: to v ní se rozhořel! Bylo mu, jako by z té ženy vyšlehl plamen, dlouhý a vlnící se růžový had, a propálil se do jeho těla. V jeho hrudi se objevil doutnající otvor s růžovými okraji, temný a bezedný. Tím otvorem do něj vstoupila -

Z Elišky do něj nikdy nevstoupil žádný plamen. Nazí vcházeli spolu do ohně, spalovali se a rychle vychládali.

Takový pocit: jako byt, z nějž vystěhovali všechen nábytek! Nábytek, obrazy. Květiny, které až dosud zaléval. Pokoj dunící pod jeho vlastními kroky. Byl tam sám. Docela sám: jako nikdy! To bylo dobré -

A přece: s někým! Jako dosud nikdy!

To bylo dobré.

V tu chvíli zaváhal, zda přece jen neexistují duše… či jejich aury, jak to chtěla Eliška… Vždyť ona, sanitářka, jako by se všude kolem něj vznášela! Ani to není docela přesné: také jeho synové tu s ním a všude kolem něj byli, všichni tři, ano… ti však přišli později! Eliška chyběla. Láska není zamilovanost. Láska je to, co zbyde, když přestaneme být zamilovaní. Sám sebe zkoušet -

„Děťátko malé, proč jsi tak ospalé?”

„Říkala jste něco?”

Takový sen: hledá byt! Ne poprvé a ne naposledy: celá řada takových snů se mu zdála! V tomto se ocitl na jakési půdě… Silné podpěrné trámy držely krovy, táž břevna jako vzpěry při zemi. U těch vzpěr, ale i jinde, mezi nimi a napříč, nízké kamenné zídky, vlastně jen naskládané kamení… ale tak naskládané, že bez malty držely tvar zídky; jak to uměly a dělaly staré národy… Překračoval ty zídky a říkal si, toto je kuchyň, toto je pokoj pro děti… Věděl, že hledá obývací pokoj, ale nemohl ho najít, ne že by bylo málo komůrek v té podkrovní plástvi, ale žádná se mu nelíbila, žádná se nehodila… Tak mu bylo dobře na té půdě! Nikde nikdo, jen sladké svírání útrob. Když procitl, pocítil zoufalý stesk po té půdě…

„Jak se jmenuješ?”

„Jindřich, maminko!”

„Jindřich? A který?”

„Zkuste hádat!”

Takový sen: hledá byt… Něco podobného jako v předchozím snu, ale tentokrát na zelené louce. A opět tytéž zídky do výše kolen, nedostavěné… napadlo ho, že by mohly být i zbořené… A opět šel a říkal si: obývací pokoj, obývací pokoj… Bylo jich příliš mnoho, těch zídek s možnými obývacími pokoji, pak se probudil…

„Z Kropáčovy Vrutice?”

„Přesně ten! Poznala jste mne?”

„Jakpak bych tě nepoznala! Ale co tu pohledáváš, chlapče?”

„Hledám byt, maminko!”

Rada od staré ženy: k nezaplacení! Hlavně prý ať se vyhne nádraží -

„Nádraží?” - „Ano!” - „A proč?” - „Vždycky bombardýrujou nádraží!” - „Neříkejte!” - „Paní Škovránková se schovala mezi dveře, a když vylezla ven, dům byl zbořený… Jak se jmenuješ?” - „Jindřich, maminko.” - „Vítr ji vysvlékl z bot, a ty letěly daleko, předaleko!” - „Myslel jsem, že byla schovaná mezi dveřmi?” - „To taky! Tenkrát bylo moc mrtvých. Ty jsi Jindřich?” - „Ano!” - „A který?” - „Ten z Kropáčovy Vrutice!” - „Bóžinku, tam sloužila maminka na zámku!” - „Já vím.” - „A co tu hledáš?” - „Ale vždyť jsem to už říkal?”

Takový sen: hledá byt na vrcholku hory! Vzdáleně se podobala Ještědu, ale nestála tam televizní ani vyhlídková věž, nebyly tu také žádné zídky, nebylo tu vůbec žádné kamení! nebylo tedy z čeho stavět… Pohlédl k nebi a říkal si, snad tam, jedině tam ještě… Ale věděl, že to je nesmysl a spěšně sestupoval zpátky do údolí, kde tušil město, jako by z nebe měly padat kameny…

„Schovejte se mezi dveře, když bombardýrujou!” - „Určitě se schovám! Kde jste byla vy?” - „Já nevím.” - „Vy nevíte, kde jste byla schovaná?” - „Schovaná? Proč bych byla schovaná.” - „Před náletem, myslel jsem…” - „Před náletem? To už je dávno! A kde jste byl vy?” - „V Kropáčově Vrutici nebyl žádný nálet!” - „To jste měli štěstí!” - „To tedy ano…” - „Tady bylo spousta mrtvých!” - „Tady?” - „No, kde jinde?” - „A jestlipak víte, kde jsme?” - „To nevím… Vy to víte?” - „Já to vím.” - „A řeknete mi to?” - „Zkuste hádat!” - „Já nevím! Já už si nic nepamatuju!” - „Jsme v Praze, maminko!” - „V Praze?” - „V Praze!” - „My jsme v Praze?” - „Ano.” - „Tak my jsme v Praze.”

Druhý den absolvoval totéž: nádraží, nálety a rady do života… Opět se dostali k místu pobytu: tentokrát to zkusil s Jindřichovicemi! Ptala se, kde to je. Odpověděl, že v Praze… Praha je veliká, maminko! S jeho jménem si to kupodivu nespojila… ostatně to bylo trapné… Co chce dokázat těmi hovory?

„Kdes byl tak dlouho?” - „Odešel jsem včera večer!” - „Včera večer?” - „Včera večer.” - „Mně to připadá tak dávno!” - „Noc je dlouhá!” - „A jak se jmenuješ? - „Jindřich, maminko.”

Takový sen: hledá byt! Stál v nízké, ale dost široké veřejné ubikaci, a uvnitř opět pobořené zídky, tentokrát ale s odchlipující se omítkou… Překračoval zídky z místnosti do místnosti, ve spárech už rostla tráva, také podlaha byla částečně zarostlá travou, zčásti hliněná a zčásti krytá zvětralým betonem… Strop byl tvořen velikými deskami z eternitu, v každé místnosti vždy jednou deskou, až příliš nízký, prohýbající se strop… Přes dvě poněkud vyšší zídky spatřil kuchyňský sporák a zamířil k němu s jakousi neurčitou nadějí, když ale přistoupil blíž, uviděl na něm drobnými údery jakoby prostřílený nápis: BOŽE, SLITUJ SE! Dům byl pustý a prázdný, sporák dávno vychladl…

Když se probudil, bylo jeho jedinou starostí, aby se o tom nedozvěděla Eliška. Tak úhledně prostřílený sporák! Není to jako zázrak? Eliška znala ten sporák.

„Byla jsem vám naproti na nádraží!” - „Na nádraží? A sama?” - „Dcera šla se mnou! Ale pak se mi ztratila.” - „A jak jste se dostala zpátky?” - „Pan Bejšovec mne přivedl!” - „Ale ten je přece v Kropáčově Vrutici?” - „To už je dávno! Teď je tady.” - „A kudy jste šli?” - „Pořád po té cestě.” - „Po jaké?” - „Já nevím. Už byla tma.” - „A jak pan Bejšovec věděl, že jste na nádraží?” - „Moc jsem se bála. Pak přišel pan Bejšovec.” - „Je to hodný člověk.” - „Moc hodný. On mi pomůže!”

„Jak vám pomůže?” - „S tím domem přece!” - „S jakým domem?” - „No, co v něm budu bydlet!” - „Vy budete bydlet v nějakém domě?” - „Vy to nevíte? Dcera mě sem dala, než se postaví ten dům!” - „Ale vaše dcera má přece vlastní dům!” - „Ne, ona nemá žádný!” - „Jak to žádný?” - „Ona bydlí tady!” - „Tady? A kde přespává?” - „Přece na půdě!” - „Na půdě?” - „Ona opravuje střechu. Vy jste nic neslyšel?” - „Ne. Co bych měl slyšet?” - „Celou noc klepání. Vůbec jsem se nevyspala!”

Inspekce z Ministerstva sociálních věcí České republiky přivede všechny na jiné myšlenky. Ředitelka, babičky s dědečky i kompletní personál se semknou do jednotného šiku… Takhle budou jen těžko průstřelní! Starosti dělá druhé podlaží: nejsou to ještě úplní tento, ale zdaleka už ne „jůrové z třetího”, a leccos by mohli „prokecnout”! Nikdo z personálu už neříká: ať nás vyhodí, kdo by to dělal za takové peníze… Všichni kmitají jak struny na kosmické mandolíně, i údržbář, který to má jinak na háku, se teď objevuje častěji… Vyměnil kliku, není to úžasné? Ve Frýdlantském výběžku je o pracovní příležitosti nouze a v Jindřichovicích obzvláště… Dojíždět za prací se nikomu nechce…

Popis akce vypadá takto:

(Ale notýsek je prázdný. Tak mi to aspoň řekněte.)

Nakonec nadělalo největší paseku přízemí… Jak také jinak? Některé méně zkušené pracovnice ústřední instituce si nedokáží představit, že někdo uvádí osobní údaje, které nekorespondují s objektivní realitou a zavádějící úředníka na falešnou stopu… Než na to přijdou, bude jeden pracovní den pryč, jeden den drahocenného času ministerských úředníků… Co je to vůbec napadlo, vybavovat se s takovými magory? S takovými - jak se řekne „magor” odborným termínem? Dement.

„Paní Fukárková, vy jste nám dala?” - „Já? A proč?” - „Tvrdila jste, že nedostanete najíst!” - „Já?” - „Copak vám nedáváme najíst?” - „To jo.” - „Tak proč tvrdíte takové věci?” - „Ale já mám hlad!”

Ploskonosá Bohunka chodí v bačkorách a v doprovodu sestry. Je přísně střežena, aby se neutrhla a nepřekulila na krovky… brázdíc břehy svého Nilu širokými plecemi svých vesel… Jsem tak vesel! Sestro! Copak byste rád, pan Ajchmane? KEFÍR! Kočka se přehoupla přes parapet, žeňte, vyžeňte kočku, ale to nám špatně rozumíte, úředník nevyhání kočku, chce pro babičky pokud možno přirozené prostředí, víte, co je to kanisterapie? Ale já chci do kostela -

Od příštího dne bude po přízemku pobíhat Kníže Igor. Svou vlastní kapli má zámek také, ta však je zcela zasuta krabicemi s plenovými kalhotami… Ach, jaké krabice! Rozměry kvádrů pro Michelangelovy miniatury, a chodí k nám farář i pastor, účast babiček však je skrovná… Ne, nutit je, to by byla totalita! NEJSME JAKO VY!

Ale já nechci faráře: chci do kostela!

Na jindřichovický kostel namáčknutá dřevěná kůlna, také uvnitř donedávna jakési skladiště… U nás se nikdo nemodlí! Prochází prázdným kostelem, podlaha se drolí, je z betonu a všechny ozdoby někam zmizely, také kazatelna… Stěny bez obrazů jsou tak smutné! A opět: zídky, jedna vedle druhé a on jde a v polospánku si říká: kuchyň, koupelna… záchod! Probuzen tlakem v podbřišku vystřelí z postele, pak stojí u okna a kouří… Kdyby noční služba měla nějaké řeči, budu si stěžovat na ministerstvu -

Kdo je ministrem sociálních věcí? Kdo by si takové věci pamatoval!

Stáří je politika!

„Už jste to slyšela? Budou nám snižovat důchody!” - „Ale co to říkáte! Důchody se nesnižují!” - „To říkáte vy!” - „To říká ministr!” - „Ministr? A jak se jmenuje, ten váš ministr?” - „To nevím! Kdo by si takové věci pamatoval?”

Musíte hodně pít, babičky! I vy, dědečkové! Stáří = dehydratace. Jste odvodněný/á, pane/ní! Slabost. Závratě. Snížený sebecit! Prolévat vodou se musíte, zvláště v těchto vedrech. Prolévat vodou, děsné vedro. Hlas volavého na poušti: ale já piju! Hlas: nemám žízeň… Nejsme jako vy. Netrhejte ze sebe ty kalhotky! Kaple plná plenových kalhot -

„Katuška měla narozeniny!” - „Která Katuška?” - „Ta od Ládi!” - „Od kterýho…” - „Řasnickýho přece!”

„Netekla voda celý den.” - „Ani zahrádku jsme nemohli zalít!” - „Sudy prázdné…” - „Tam u pumpy, víte?” - „Ještě mám dva roky do důchodu!”

„Včera jsme zavařovali.” - „Já zavařovala!” - „Ten jahodový snězte nejdřív, babi!” - „Kdyby vám to nechutnalo, tak to nechte… Já to příště dojím!” - „Hahaha!” - „Jaké tu máte krásné stropy!”

Dcera krmí kmeta; vnučka s manželem čtou noviny.

Personál těká po budově a vyhýbaje se návštěvám (je patnáctého), hledá si cestu k důchodcům… To není tak lehké, jak by se na první pohled mohlo zdát! Když se zrovna nekoná řízená činnost seniorů (nástěnka: Rozpis stálých činností), pojďme se s nimi aspoň bavit, mluvit s nimi musíme, komunikovat… Avšak jsou zapadlí do sebe: mluví, ale nekomunikují! Také kanisterapie nějak nejde, Kníže Igor utekl… na dvojce se bude zpívat a na trojce číst z Bible… Ježíš chodil po vodě. Ale ne, jak by to bylo možné? Máte nesmrtelnou duši! Opravdu? Kudy jsem já chodila, tudy tráva zelená! Ale dneska není dechovka, babi… Zpěv: až se chodby zelenají! Babičky přizvukují. Hudební sluch není důležitý, hlavně že zpíváme rády! Údržbář je dobře naladěn -

„Víra ji drží při životě!”

„Ale já nikdy nevěřila!”

Miládka sedí na chodbě, všemi opuštěná. Mlčí. Jak zaměstnat ženu, která mlčí? Proč mlčí? Milý ji opustil! Že se nestydíte, pane… Ještě nedávno jste se jí sápal do kamaší, na záda jste ji porážel… Teď sedí opuštěná. V rukou svírá růženec klůcku a kroutí jím pravotočivě. Když vznikne kulička, prohlíží si ji, ale ona se rozvine do malinkého hádka: drží ho v prstech a prohlíží, pak začne nové dílo… Všechno, nebo nic! Odvahu k novému životu, seberte se! Co byste chtěla? KráSný VLasY! Vždyť dcera tu byla v sobotu? Ale já mám syna -

Paní Fukárková je po obědě. Sedí ve společenské místnosti, dnes ji nikdo nenutí k polednímu spánku… Sedí, a tam, kdo se to zjevil? Nová tvář přízemku: muž v chodítku! Kdysi bezpochyby atlet, aktuální stav: dehydrován! Avšak jůra dosud, hle, už opouští svůj modul, a zlehka se opíraje levou rukou o desku z leštěného dřeva (levotočivý pohyb), vydává se kolem stolu jak po orbitě Keplerova oválu… Pravice muže je ochrnutá. Až se bude vracet ze své výpravy zpět do bezpečí chodítka, zvedne pravici levou rukou a položí na polstrování podpěry, teď se však zvolna sune kolem stolu - už stanul vedle paní Fukárkové… Váhá, jako by nevěděl, co počít sám se sebou, ale hlava se samovolně a jakoby proti jeho vůli chýlí k tváři paní Fukárkové - teď!

Já se poseru! Ten dědek ji líbá?

„Děkuju vám.”

Paní Fukárková děkuje za polibek… Já se poseru -

Kdo je onen čacký muž? Nevíme, ale jmenuje se Vaněk. Bydlí na jedničce. Vaněk, vy jste ale číslo! Zamlada jste musel být pěkný tohle… Hihi, ministr to neuslyší, tedy řekněme: kanec! A ten ranec! Nakonec se všichni posereme -

Babičky: kšá na terasu! Nasaďte si ten klobouk! Nechoďte na slunce! Vy nevíte, že nesmíte? Přece opalovat se nesmíte! Vy se chcete opalovat? Tak vy se chcete opalovat -

„Tady čtu, že syn rozřezal otce pilou!”

„Neříkejte! On ho zabil?”

„Ne, umřel sám!”

„A proč ho řezal?”

„Byl tak tlustý, že ho nemohl dostat ze dveří!”

Krajina je rozpálená a šedá. Všichni myslí na déšť a bojí se požárů… Lesních požárů, posedávají ve stínu a sestry umdlévají. Děkuju vám, sestro! Pitný režim je náročná věc, také pejsek umdlévá a pod rukou pana Vaňka se mění v sádrový odlitek psa, pan Vaněk sedí v pojízdném ušáku u katru a dohlíží, aby osoba nepovolaná neprošla tam ani zpátky… Vedro. Nenahýbej se přes to zábradlí! Ale ne, o mne nemusíte mít strach, už zamlada jsem… Zamlada jste co? Splav melodicky šumí a maminka se přestala bát splavu, bojí se však jiných věcí…

„Kdo to támhle stojí?”

„Nikdo! Vy něco vidíte?”

„Mohla by chytit půda!”

Rok 1999 byl v každém ohledu nepříznivý: na tom se shodli astrologové, numerologové i věštci z krysích vnitřností. Kdo se pozorněji podíval kolem sebe, musel zpozorovat neklamné známky katastrofy. Nebylo to nic určitého: útočilo to spíš na nozdry než na zrak a spíše na sluch než na rozum! Viselo to ve vzduchu: ne rozklad, ale úder! Zneklidnění v obci těch, kteří měli vyvinutý cit na pohyby v zemské kůře, v atmosféře a slunečních elipsách, bylo znatelné. Jejich hlas však nebyl slyšen. Lidé tančili svým bytím jako opilé myši a nedbali na varovné hlasy.

Radnice všech obcí úpěly pod náporem rozjařených snoubenců, kteří chtěli být sezdáni ve výjimečném roce. Zvlášť velký zájem byl o data 9. 9. 1999, 19. 9. 1999, ale i 1. 9. a 9. 1. 1999 a vůbec o všechna data, kde figurovaly devítky a jedničky. Mystika čísel, kterou má český národ od svého pokřestění v krvi, slavila svůj dokonalý triumf. Nikoho nenapadlo, že nepřítomnost nuly, trojky a sedmičky může nějak poznamenat příběh uzavíraného manželství. Ztrojená trojnost tří devítek zaslepila národ do té míry, že se řítil do záhuby. Numerologové marně varovali: jedná se o fáze riskantní nerovnováhy! Lidé tančili jako dříve -

Obřadními síněmi v Hodkovicích nad Mohelkou, Jablonci nad Nisou, Hrádku nad Nisou, Frýdlantu v Čechách a Novém Městě pod Smrkem se nesl křik rozjařených svatebčanů… Také v Jindřichovicích mohlo pozorné oko vytušit známky neklidu, podpovrchového chvění, které bytostně touží po štěstí, ale kráčí po ušlapané cestě zvyku. Svatba se tu však v exponovaných dnech nekonala žádná. Ne že by místní starosta neměl právo oddávat… Rovněž dvoudílný název obce (Jindřichovice ležely podobně jako Nové město pod Smrkem) vyhovoval těm nejpřísnějším měřítkům, nedostávalo se tu však snoubenců a přespolní nedorazili… Jak také, takovou dálku? Poslední, koho starosta, oděn do desk a insignií města, sezdal, byli dva starobní důchodci, až dosud svobodní, čistí… Okresní média sice o této události přinesla zprávu, astrologům však její podstata zcela unikla! Bylo to fatální pochybení: mimo veškerou pochybnost se totiž jednalo o Coniunctio magnum! Starobní snoubenci byli oddáni prvého září roku tisícího devítistého devadesátého prvního.

Nebylo žádných pochybností o tom, čí štěstí bude nerušeně trvat až do smrti, a čí nikoli. Numerologové varovali: manželství uzavřená v uvedených datech se začnou rozkládat hned v příštím roce, rok 2001 však pro ně bude znamenat hotovou katastrofu! Lidé, vzpamatujte se! 2000 = extrémní disjunkce! 2001: rok nevěry! Ale už následující 2002 bude konjunktivní ze své bytostné podstaty! Bděte a nenechejte se ohlupovat lidovým věštectvím! Někteří z nich vystoupili v programech televize Nova. Bývalý ministr obrany, nyní astrolog, probral všechna pro a proti, poradil i varoval… Krásný člověk! Jméno - kdo by si pamatoval takové věci? Byl to ten, který kdysi prostřelil plášť dopravního letadla britských aerolinií, když si hrál s revolverem… Řekli byste: blbec! A vida -

V tomtéž roce 1999 mělo nastat zatmění slunce. Souběh dvou tak výjimečných událostí, z nichž žádná nevěstila nic dobrého, ochromil mysl senzitivů… Co to znamená? Co to bude znamenat konkrétně? Že se negativní konjunkce projeví disjunktivně, bylo nad slunce jasné… Mars ve Venušině domě! Co to znamená pro ty, kteří se zrodili pod Martovým kopím? Co pro ty zrozené pod Venušiným pahorkem… Co pro národ, Evropu, planetu, pro mne osobně? Ohrozí to náš vstup do Evropské unie? Tisíce takových otázek vířilo vzduchem a myslí zasvěcených… Národ však nedbal, národ vířil v jiném tanci! Byl to tanec opojených vlastním neštěstím -

„Já bych tomu nevěřila.”

„Věřte mi: něco bude!”

Zájem o kosmické dění byl v Jindřichovicích odstupňovaný. Stupně zájmu byly v hrubých rysech totožné s numerickou hodnotou zámeckých podlaží, to ale v žádném případě neplatilo absolutně; řekli jsme už, že obyvatelé vyšších pater postupně uzrávali do mentální úrovně patra nižšího… Zřícení podlahy pod jejich nohama vypadalo na první pohled jako čistá emergentní událost, avšak ve skutečnosti šlo o trhavé skoky involuce (dědoušek Paclt nám byl příkladem za všechny). Ve vyšších patrech byl zájem o veřejné dění vyšší, v nižších stupeň po stupni nižší… Paní Fukárková nejevila žádné známky zneklidnění, s výjimkou doby, kdy se blížila svačina. V takové chvíli, vábena spíše čichem než zrakem, se vydávala na dlouhou cestu prvním podlažím. Okamžiky, kdy servírovací vozík sester zůstane nestřežen, však bývaly spíše výjimkou.

Nejvyšší stupeň zájmu by pozorný návštěvník zaznamenal na patře sester; to prosím obrazně! Fyzicky žádné takové „patro” neexistovalo (v duchovním smyslu však ano). Sestry a sanitářky, které pro osazenstvo zámku znamenaly kontakt s vnějším světem, byly bytostmi akméickými, nehledě k jejich kalendářnímu věku… I mezi nimi byly určité mentální rozdíly, od těch však odhlížejme. Ostatně byly charakterizovány spíše jejich duchovní orientací než čímkoli jiným! Duch vane, nehledě k věku osob: jsme pouhými vehikuly kosmických dějů!

Sestry se postupem času rozdělily do čtyř skupin podle dvou identifikačních os. První z nich byla značena protikladem astrolog / numerolog, ostatně nijak absolutním… Také pro druhou osu (biotronik / psychotronik) byla charakteristická spíše přechodná varieta pozic než jednoznačné určení. Když měly službu psychotroničky, bylo to jiné, než když sloužily biotroničky. Zatímco první působily na dálku a zůstávaly se svými klienty pod střechou, druhé se jich dotýkaly a vyvážely je na vozících do zeleně…

„Do parku, pane Vocásek, do parku? Tam je energie, viďte!”

Z okna služebny bude sestra sledovat, zda pan Vocásek přikládá dlaně k hladké kůře buků… Jeho aktivita se nezdá být cílená, večer s ním o té věci pohovoří… nevtíravě, jinak by to byla totalita! Pan Vocásek mizí za paravánem zeleně a sestra nebude nic vědět o tom, že až zmizí docela, obejme kmen staré břízy a bude plakat…

Katolický farář je jiného názoru: nemůžeme vědět, co zatmění slunce znamená! Až zpětně se nám smysl této události vyjeví, pokud vůbec… Lidé, bděte! Nehrejte si na věštce a nehrejte si na bohy! Je jen jediný Bůh, Bůh Abrahámův a Izákův, Bůh posledního soudu! Svět směřuje k Poslednímu soudu: jistota jediná!

To řekl katolický kněz pěti účastnicím katolické mše, které domovník přivezl na katolickou bohoslužbu do Nového Města pod Smrkem.

Evangelický pastor má na věc takový názor: ne vnější události, ale srdce člověka před Bohem určuje chod světa! Máš-li srdce tak čisté, jak bylo čisté Ježíšovo svědomí, nezvoláš nikdy: Bože, proč jsi mne opustil! Poznáš hojnost a život věčný. Zatmění panuje v lidských srdcích.

To řekl dvěma účastnicím bohoslužby ve společenské místnosti Domova důchodců v Jindřichovicích pod Smrkem českobratrský kněz z Nového Města pod Smrkem.

Oba zástupci Boha na zemi nechali stranou dílčí problémy, jakými jsou samospasitelnost té které církve a zmrtvýchvstání v tom kterém těle… Babičky by těžce nesly, že se okamžikem smrti neocitnou přímo v Ráji, a už vůbec ne, že by se tam s nimi ocitl, případně neocitl evangelík, případně katolík! Čekat na vzkříšení se nikomu nechtělo, nehledě k tomu, že naše kosti jaksi nebudou k dispozici… Jak to, prosím vás, ten Bůh dá všechno dohromady? To by byl hotový zázrak!

Někteří tvrdí, že Bůh střádá síly k rozhodujícímu zázraku. Ne všichni ovšem projdou sítem posledního soudu.

Jindřichu, Jindřichu!

Slyšíte? Eliška mne volá k věčnému zatracení -

Kradovnice s kosou obchází prvním patrem. Vyšla z jedničky a volným krokem se blíží ke čtyřce/B; dvojku a trojku minula, nro. IV/A prošla… Zastavila se u babičky dirigenta a nabídla jí tykání -

„Zavřete papulu, bábi, nebo vám tam vletí moucha!”

Zatmění nastane v dopoledních hodinách jednoho červencového dne roku tisícího devístistého devadesátého devátého… Přesnější datum - kdo by si takové věci pamatoval? S bábi dirigentem bych to příliš nespojoval; jde o události transpersonálního typu, ne o vás či mne osobně… Oč vlastně šlo, poznáme později, nejpozději však u Posledního soudu! Detaily ponechejme pro tuto chvíli stranou.

„Něco bude, uvidíte!”

„Odvárková říká, že se blíží konec světa!”

Zatmění to bylo sotva znatelné: jako by dopolední nebe zakryly husté mraky a schylovalo se k dešti, nepršelo však a kdo by vzhlédl k nebi, viděl by, že mračna nejsou nalitá vodou, ale popelem, špinavě hnědým, světlým popelem… K nebi se však díval málokdo, a pokud ano, pak velice zběžně; zatmění nebylo pozorovatelné z okraje světa v Jindřichovicích pod Smrkem, muselo se hodně, hodně na jih… A celé kolony turistů po celé severní Evropě se hnuly k jihu, aby spatřily neobvyklý úkaz, shromažďovaly se na návrších a pozorně sledovaly publicistické, naučné a dopravní zprávy rádiových stanic… Ti, kteří se nevydali na cesty, sledovali tytéž relace (s výjimkou dopravních zpráv) u televizorů. Hlad po zatmění byl obrovský -

„Když jsem ztratila sliny, poznala jsem opravdové peklo!”

„Sliny? Jaké sliny?”

„Přestaly se mi tvořit sliny! Já poznala konec světa na vlastní kůži!”

„Ale jděte.”

„Nechtěla bych to prožívat celou věčnost!”

Na jihu bylo čisté nebe a zatmění se dalo sledovat v přímém přenosu. Největší zájem byl o vstupy astrologů. Co mohl nabídnout astronom? Zběžný pohled na nebesa, kde se cosi dělo, cosi postupovalo… Dva disky: oranžový a černý. Základní výpočty a schéma, něco z historie hvězdářství… První Evropan, který předpověděl zatmění Slunce, byl Thalés Mílétský, učitel Anaximandrův… Thalés se však v předpovědi o několik dnů zmýlil; pravděpodobně proto, že pracoval s babylónskými tabulkami… I tak šlo o heroický výkon rozumu! Mílétští filosofové přestali vysvětlovat pohyby nebeských těles nadpřirozeně a Anaximandros se jako prvý muž na světě pokusil sestrojit ryze mechanický model nebes… Jeho žák Anaximenés vysvětloval všechny přírodní jevy meteorologicky, z nich samých a jako běh uzavřeného systému, který vznikl přirozenou cestou -

Hlas z telefonu: Myslíte si, že postavení planet má vliv na lidský osud? Astronom: To si nemyslím! Hlas z telefonu: Ale Babylóňané znali vzdálené planety sluneční soustavy, viditelné jen za pomoci moderních pozorovacích přístrojů! Astronom: To je nesmysl! Kde jste to sebral? Hlas z telefonu: Jak tedy vysvětlíte, že znali 7 planet? Astronom: Ach tak… Tak to vás musím zklamat! Babylóňané stejně jako Řekové počítali mezi planety i Měsíc a Slunce, které podle nich rovněž obíhaly kolem Země! Hlas z telefonu: Chcete tím říct, že jim unikly ty smyčky, po kterých se planety pohybují? Astronom: Ty jim neunikly, přinejmenším Aristotelés o nich věděl… Ale odhlížel od nich, pro jeho model vesmíru to nebylo důležité.

„Jdete nabíjet?” říká jedna sestra a druhá jí odpovídá: „Ne, kydat!”

Takový příběh ze života… V čem spočívá pointa, to nám volejte na číslo 999 777 333… (Nezapomeňte včas dobít svůj kredit.)

Hlas shůry: Váš volací kredit je nízký!

Jdi do prdele, dědku!

Druhý hlas z telefonu: Jak byste vyvrátil působení planet na osud člověka? Astronom: A jak vy dokážete, že něco takového existuje? Druhý hlas z telefonu: Ale to je evidentní! Astronom: Neříkejte… Druhý hlas z telefonu: Když promítnete znamení Zvěrokruhu na konkrétní data lidí, ten vliv se dá přímo hmatat! Astronom: To jsou domněnky, které při bližším zkoumání neobstojí! Druhý hlas z telefonu: Vy jste tyto „domněnky”, jak říkáte, zkoumal? Astronom: Podívejte, že vám dvě roviny popisu skutečnosti nějak korespondují, to ještě není důkazem vlivu? Druhý hlas z telefonu: Neodpověděl jste mi na mou otázku! Astronom: Musím vás zklamat, ale tak všeobecně stanovená data, s jakými pracujete, neodpovídají standardům vědy… Druhý hlas z telefonu: Ale Jan Kepler byl jiného názoru! Astronom: Copak Kepler…

Třetí hlas z telefonu: Já už to tady hezky dlouho poslouchám a mohu vám říci, že se ve mně všechno bouří! Chcete snad tvrdit, že astrologie nepracuje s přesnými daty? Astronom: A chcete snad tvrdit, že příčinou supernovy v roce 1604 byla konjunkce Jupitera a Saturnu? Hlas z telefonu: A kdo to tvrdí? Astronom: Kepler to tvrdí! Hlas z telefonu: Tak vidíte! Astronom: A souhlasil byste i s tím, že Keplerova nova byla totožná s betlémskou hvězdou? Hlas: To nevím, ale jedno vím jistě: že jak něco neodpovídá těm vašim „standardům”, jste s tím hotovi natotata!

„Už tady zas byla!” - „Kdo tady byl?” - „Ta čarodějnice přece!” - „Ale ne, vždyť jsem vám vysvětloval…” - „Jindřichu! - „Ano?” - „Kdo to támhle stojí?” - „To je fíkus, maminko!” - „Fuj, to se mi ulevilo!” - „I nám se ulevilo, maminko!”

„Rozbila všechno, všecičko!” - „Ale maminko, vždyť jsem ti říkala…” - „Ty buď zticha!” - „Maminko!” - „Tys mne nikdy neměla ráda!” - „Já že tebe… Jak to můžeš říct!” - „Nikdo mne nikdy neměl rád!” - „Jak to můžeš říct…”

Takovou věc: buď víš, nebo ne! Nad střechou zámku se stahují mračna.

Slunce je Bůh Otec, klenba hvězd Bůh Syn a prostor mezi nimi Duch svatý.

Představte si takový nápis na záchodě… Supernova = betlémská hvězda! Kepler.

Zpoza závěsů ve studiu televize Nova vyplula věštkyně v ohnivě měděné paruce. „Já s vývody kolegy z Ondřejova nemohu souhlasit… A to principiálně, prosím, to bych chtěla zdůraznit hned na začátku! Ten Keplerův případ sám o sobě přece mluví za všechno!”

„Zavolej pana Bejšovce!” - „Ale kde ho mám sehnat?” - „No kde… Doma přece!” - „U něj doma?” - „A kde jinde!” - „Ale já nevím, kde bydlí!” - „Přece na nádraží?” - „Nedělejte si starosti… Já ho seženu!”

Pan Bejšovec hýčká v náruči malé miminko, a pak je zvedá nad hlavu vstříc vycházejícímu slunci… A slunce je oranžově rudé jako obrovité Slunce Anaximandrovo, z něhož vidíme jednu sedmadvacetinu, větší než kterákoli z hvězd a hlavně výš, výš… Stále výš a dál, až do neomezena!

„Paní Fukárková, já vám ty pazoury urazím!”Nad Jindřichovicemi zahřmělo. Obrazovky televizorů pohasly. Na chodbách se rozsvítila světla z náhradního zdroje, večer však patrně budeme muset přečkat bez televize… Jaký divný den!

„Pamatujte si dvě slova: PRSTEN a SRDCE! To jsou dvě klíčová slova! Jaký význam budou mít pro náš příběh, nelze zatím přesně určit… Ale jedno je jisté!”

Obrazovka zhasla… Náhradní zdroje osvětlily divný den…

„Bylo jich tu celé hejno!” - „Prosím vás, kde by se tu vzaly?” - „Vletěly sem půdou!” - „A říkaly něco?” - „Nic! Jen strašlivě vyly.” - „Víly vyly?” - „Kdes byl celou dobu?” - „Pracoval jsem na střeše…” - „Tak tos byl ty?” - „Ano, já!” - „Fuj, to se mi ulevilo!” - „Mně také.”

Zatmění bylo sotva znatelné: jako by nebe zakryly husté mraky a schylovalo se k dešti, nepršelo však a kdo by vzhlédl k nebi, viděl by, že mračna nejsou nalitá vodou, ale popelem, špinavě hnědým, světlým popelem… V poledne, kdy už bylo po zatmění a skutečně pršelo, to vypadalo stejně… K nebi se však díval málokdo -

„Jdete kydat?”„Ne, dobíjet!”

Konec světa je neodvratný! Pokud nezačneme žít trvale udržitelným způsobem života, příroda nám to spočítá ráz dva! Podle všeho už to nebude dlouho trvat -

„To dnes krásně svítí slunce!”

„Ale jděte, maminko, to je přece lampa!”

Takový divný den!

Takový divný sen: o prstenu…

Zdálo se mi, že snubní prsten sklouzl z prstu… komu… tobě přece…

„Ale to nebyl sen!” - „Že ne?” - „To se skutečně stalo, vzpamatuj se!” - „Určitě? A můžete to dokázat?” - „Pamatuji si to!” - „Tak vy si pamatujete…”

Černý disk hltá neoloupaný pomeranč. Matka a otec -

„Kampak jdete, pane Vocásek?”

„Nikam!”

„Ale to je strašná cesta?”

To je ta nejstrašlivější cesta -

Den předtím, než se má konat zájezd do Hypernovy, si všimne bilboardu u silnice… Je to zcela nový bilboard, ještě týden předtím tu žádný nebyl… Šel procházkou kolem ruiny gotické kaple, chtěl být sám… A bilboard tam nebyl, teď u gotické kaple bilboard… Zarazí se: vůbec se sem nehodí bilboard, nejen kvůli historické památce: je to komerčně nevyhovující místo, stranou města, stranou většího provozu… Pak se dovtípí, že to je „černý bilboard”, bilboard postavený načerno mimo katastr města… Někdo neznalý místních poměrů asi… či snad znalý ho sem postavil? Vzpomene si, že už dříve narazil v novinách na zprávy o Jindřichovicích a bilboardech, také televizní noviny o nich přinesly zprávu… Pak je to ovšem dobře umístěný bilboard, či spíše: optimálně (= levnější než ideálně umístěný bilboard), beztoho si lidé v nevelké obci o bilboardu řeknou, je to „černý bilboard” a půjdou se podívat ke gotické kapli… A bilboard hovoří oběma směry, je to dvoustranný bilboard, jehož rub i líc hlásá totéž… S NÁMI JSTE ZA VODOU, hlásá bilboard…

Na bilboardu je obraz muže, který elegantně a v polobotkách, v obleku s kravatou přechází hladinu velikého jezera… jako Ježíš… ten nenosil kravatu, jeho učedníci nosí kravaty, zpívají v Praze i v Liberci na ulicích a nabízejí obrat v životě ubožáků, také do Jindřichovic prý kdysi zavítali… Ale Jindřichovice byly až příliš bezbožné! beznaděj… smály se učedníkům s bílými límci… ohavné… Viděl kdysi americký film o Ježíši, viděl Ježíše přecházet hladinu jezera, až příliš patrný byl ten trik, dřevěná podlaha těsně pod hladinou… Hned po představení, ještě než se rozsvítila světla, vběhl na pódium před filmovým plátnem mladík v riflích a volal po obrácení, obraťte se, volal, jako já se obrátil, lidé se trousili, trik byl až příliš patrný… Také na bilboardu byl patrný trik, šlo o dvojexpozici a moře nesahalo agentovi pojišťovací společnosti po kotníky, S NÁMI JSTE ZA VODOU! JEŽÍŠ. Ale za vodou je totéž, co před vodou, totéž na obou březích jezera, řeky, moře… ohavné…

Co byste chtěli? Četl Starý zákon a cítil mrazení v zádech, pak slabost v nohou… nemohl ani vstát… Všech mužů i žen, kteří toho dne padli, bylo dvanáct tisíc; padli všichni ajští muži. Ale Jozue nespustil ruku s pozvednutým oštěpem dříve, dokud nebyli všichni obyvatelé Aje vyhubeni jako klatí. Jozue vypálil Aj a učinil jej navěky pahorkem sutin. Joska stojí před krámem a odškrtává si: král jerišský - jeden, král jeruzalémský - jeden - libenský, makedský, dórský… ajský, chebrónský, šáronský… král pronárodů z Gilgálu - jeden! Všech králů 31. Teď přijdou hlavy princů, prvý koš, druhý… dvě, čtyři, šest, osm… 24 hlav, tak to by souhlasilo! Joska se usmívá, hle, jak nám zatopil Joska, což se Bůh nehněvá? Ne… on to chce… Všichni vyhubeni: to znamená i děti? Tak Joska vstoupil do Zaslíbené země…

Bible pro něj byla něco jako toxická kniha. To neznamenalo, že by byla „jedovatá”, aspoň v té chvíli nikoli… Neměl strach, že by ho mohla usmrtit: měl strach, že by jí mohl přijít na chuť! Co Bůh zvěstoval v knize Jozue? Odpověď byla až příliš jednoznačná: Bůh zvěstoval vraždění! Měl strach, že Eliška… co Eliška… proč Eliška…

Ještě ale četl dál, ještě neodhodil Knihu knih, i řekl Bůh Abrahámovi… ano, pak teprve ji odhodil… schoval před dětmi… Kralickou bibli, dědictví předků! Co zvěstoval Bůh Geneze v příběhu Abrahámově? Cožkoli řeknu, ty učiníš svou rukou! To zvěstoval Bůh. I řekl Abrahám synku svému Izákovi: Bůh opatří sobě hovádko k oběti zápalné… A směšný film, propagandistický, kde Abraham trpěl nutkavou představou… až do půlnoci a ještě déle… a další dny… až do svítání! Jaké téma pro Woodyho Alena!

Autobus se natřásá na nerovné silnici, bilboardy kolem ní vyrůstají jako houby po dešti… ale nezvyklé sucho letos, co byste vlastně chtěli? Žijeme v nejlepším z možných světů… svoboda, demokracie, životní úroveň… konflikty, z nichž by před půlstoletím vznikla světová válka (třetí, čtvrtá, pátá světová válka) se díky součinnosti demokratických velmocí, k nimž (díky Bohu) tak nějak patří i pravoslavné Rusko, staly konflikty lokálními, světová válka rozdrobená do nesčetných ohnisek… a nikdy! nikdy se už nespojí (ale odkud to víte), v tom je naděje, v ničem jiném… Čím definuji člověka… jeho podivností… Jeho strašlivostí! jsme stále stejní, když jedeme autobusem do Hypernovy, jsme strašní… Celá skutečnost jsou jen metafory pojišťovacích agentů!

Taková věta: Existuje-li, získáš všechno / neexistuje-li, nic neztratíš… nic mezi tím! Já nenávidím Boha… Kdo to řekl… já ne… Ale dokud nenajdeš grál, nenávidíš Boha! A Eliška to věděla; a umřela na to… Bůh je arbitrární! Kluci by si měli dát pojistit svůj dům. Člověk neví, co se může stát. Také autobus je pojištěný! Babičky jsou vytrénované ze zájezdů, žádná z nich neblinká do igelitového sáčku z kodrcavé jízdy. To jen mně, uvyklému chodit po svých (tak k čemu ti to vlastně je?) se udělalo špatně v zatáčkách pod Obřím sudem nad Libverdou… Obři po sobě házeli vypitými sudy a jeden tu zůstal… Na zpáteční cestě jsme už dva, komu se dělá nedobře, přibyl podnapilý dědeček… zblil babičku přes uličku! už ho nikdy nevezmou na zájezd… V Hypernově jediná starost, jak se dostat k levnému frťanu, nakonec koupí celou láhev… S úlevou v žaludku se potácí po nepřehledných halách, avšak přiopilý? to nemohu říci! kolem sviští obsluhující personál na kolečkových bruslích, s vámi jsme za vodou… Všude tolik starobních důchodců, že snad museli přijet ze všech DD České republiky, na hmoždinky zapomněl…

Srdce mu bušilo, ale obešlo se to bez komplikací, ještě má dobré srdce, to je slibné… Ne tak dobré srdce jako sanitářčina matka, i to je slibné… Nechce se jí umřít: čarodějnice ji už nepronásledují, jídlo a všechna péče… vlastně idyla! Co byste chtěli? Po druhé příhodě se vám uleví, byla po druhé příhodě a ulevilo se jí, největší její trýzní však byla úleva sama… Nevěděla, kde je doma… avšak věděla, co je domov… věděla, že nic neví… to byla její trýzeň! syna však neměla… Škoda, že neměla syna! Jen otce… tatínka… Říkala vždy: tatínek! Už provždy byla za vodou… Co byste chtěli?

Jindřichu!

Ano, maminko?

Proč nenávidíš Boha…

K smíchu! Nikdy jsem nevěřil v Boha!

Ale mně, chlapče, nic nenamluvíš! Jsem moudrá. Vidím až na dno tvého srdce. Vždycky jsi věřil v Boha! ale věděl jsi, že neexistuje… nemůže existovat… Takovou věc buď víš, nebo… Stojíš věčně před vodou! Což to nevidíš?

Mlčte, matko! Jste vědma! Vědma spolčená s oněmi, co zažehují střechy nad hlavou dobrým lidem! Pátá kolona podsvětí: to jste vy! Vy všechny -

Dlouhá, předlouhá cesta gondolami… přetékají zbožím, gondoly, ale nic se jaksi k ničemu nehodí… všechno se hodí! Hmoždinky zapadly do bezčasí… Nic nevím. Kudy kam. Kudy ven. Odkud se berou ty věci. Odkud se berou. Odkud se berou věci. Po dálnicích k nám přijíždějí, odnikud. Jen si vzpomeň! Avšak uvězněný v této hale… Na bruslích prosviští kolem Zasvěcenec… v předklonu tempuje, mumlaje cos do telefonního přístroje… pátá vlevo… avšak tam nic! Definujte nic. Vše je něco! I nic. Kdyby existovalo jen malé, nepatrné, dílčí nic… Celá kolona babiček! Strkají se, překážejí. Bruslař brzdí a brzdí. Padá, babička stojí. Babička sedí: na vozíku; babička na vozíku s vozíkem. Raduje se… Konečně pomoc! „Řekl byste mi…” - „Prosím?” - „Jak se dostanu ven…” - „ Jděte k čertu!”

Lítost se v něm probudí. Jde k ženě a ptá se: „Chcete k pokladnám? Já vám pomohu!” Podívala se po něm vděčně, taková hezká babička… samá vráska! A měsíc po návštěvě Hypernovy… kde je? Ale to je špatně položená otázka! Typicky špatně položená otázka, dějinami hýbou špatně položené otázky! Pak se divíme… Nakonec nevíme nic… ani jak se dostat k pokladnám…

Kde mohu zaplatit? To je dobře položená otázka!

Jak se dostanu ven? Typicky špatně položená otázka!

Pak se divíte! - Ale já se nedivím! - Vy? Vy byste se měl nejvíc divit, právě vy! - Ale proč právě já? - Ale ano: vy s tím vaším srdcem! - Mé srdce je, jak má být! Zato vaše srdce je choré! - Nesmysl! Já nemám srdce. Vezmi si notýsek a napiš si… - Jsem připraven! Co mám psát? - Nic. - Bytí či nebytí… To je otázka… - To není otázka… To je příkaz!

Takový sen: babička na vozíku! Babička s vozíkem… a byla to skutečnost! Už není. Na samohonném vozíku ona, v drátěném vozíku zboží… ano, zboží! Tak se tomu říká… Víte, co je anamnéza? Ale vždyť to říkám: anamnéza je seznam zboží! Sýr i míč, to všechno je zboží (avšak hmoždinky v bezčasí), stará žena strká před sebou vozík… bloudí. Kéž by ji nějaký Bůh osvítil! Už tady jednou byla… podruhé, potřetí krouží… jak se dostat ven? Už nemá to srdce, aby nestranně pozoroval, fajnšmekr zvědavosti… Chce to ideu! Odhoďte všechno zboží, matko! Narostou vám křídla! Poznáte, kudy kam a kudy ven… Takový lehký, lehoučký pocit!

Ale jdi! Toho si ještě užiji!

Vy si ještě chcete užívat?

JÁ JSEM MATKA ZBOŽÍ.

Spřátelili se. Čím to, že ji neznal? Až dosud ji nespatřil (a bude jí, vyrážeje hrdelní ryky, říkat „Matka Z Boží”), dosud ji nepotkal na svých pochůzkách po jindřichovickém zámku a jeho okolí… Nejspíš proto, že chodí mechanicky, tam a zpět: jen mezi svým pokojem, kde je ubytován, a sanitářčiným domem, kde je ubytována její matka, chodí… Bude teď mít dvě matky? Typicky špatně položená otázka, do vlastních sítí se chytáš! i ty jsou půjčené… PŮJČOVNA SÍTÍ: proč se na mne všichni dívají? Proč by se nedívali… jste v aréně… však je to pohled! Síť a střelná zbraň, haha! K čemu potřebuje stará žena tolik věcí… Nevíte, že Země je bezedná? Do bezhranična se prostírající plochý disk… Ve chvílích největší úzkosti se člověk vrací; věčně za vodou…

Až mi bude úzko, až se mi bude chtít umřít: já se tam vrátím! Modli se za mne, Matko Zboží!

Byla z druhého podlaží. Mají tam černé vánoční ozdoby, ano, docela černé… bez zlacení… Byla to nešťastná žena (ale nejhoršího zůstane uchráněna. Čert ji neodnese stropem prvního podlaží), totiž: neměla nikoho… Byla to šťastná žena: celý zbytek důchodu k vlastní potřebě! Co po ní zůstane… nic nezůstane… Hleděla, aby nic nezůstalo. Byla to dřina: plný vozík! Zlaté oplatky, zlaté sušenky… všechno zlaté (ani k ústům to nedonese. Ale je v tom naděje)! Kouřila jen cigarety se zlatým filtrem… Pila „Zlatou kávu” ze zlatého šálku! Zlatá babička… tak je nám po ní smutno (nikdy vám nic nedala. Nenáviděla žebráky!). Sečteno & podtrženo (tady je váš účet. Diškrece: zbytek důchodu!): nikdy po ní nic nezbylo… ani koruna… Matka Zboží: bezedná jako plochý disk Země… Poprvé a naposledy dá diškreci… ale není komu… Když sedí u prostřeného stolu, kolem ní stojí kruh závistivých sudiček… Sliny jim tekou na bambulky bačkor… tak těžké… ach!

„Sestro, ať jdou pryč!”

„Kšá, kšá!”

Pozvala ho na návštěvu. Pozvala ke stolu! Co se stalo? Rozdává a netrpí při tom… snad se jí dokonce ulevilo? (My však víme, že před smrtí se člověku ulevuje. Jsme bez iluzí.) Na stole jsou hrozny a granátová jablka. Oregano, mum-bulacco a jak se všechna ta ovoce jmenují. Nevím, jak se jmenují. K čemu by to bylo dobré? uložím je do vozíku: to je všechno! Ne do svého: ostatně jen jednou, až dosud jedinkrát… Hostí ho a on očekává, že bude o něco požádán… Aby jí nakupoval v hypermarketu nebo tak něco… není požádán o nic… Hrůza! Když starý člověk ničeho nežádá! Oč by žádala? Má všechno! Už jste zapomněli, jak se jmenuje? Řeknu vám to (nebo raději ne). Neřeknu to: hrůza mne obchází! Kdyby začla obcházet i vás, kam bych se uchýlil v dnech nouze? Kam se uchylujete vy… K Matce Zboží se všichni utíkáme.

Nechtěla nic, když u ní byl poprvé… Pili kávu se smetanou (žádná sušená smetana! Pravá tekutá smetana to byla), jedli ovoce a drobné zákusky… ani při druhé návštěvě o nic nepožádala… Opět pili kávu s pravou smetanou (avšak zlatý šálek nedostal; dostal bílý šálek) a zakusovali drobné zákusky, ořechový košíček, ovocný košíček… ořechový rohlíček, ovocný rohlíček… tak… co dům dal… Ale chtěla se svěřit! Až za ní přijde počtvrté… Proč „počtvrté”? Tak… Při třetí návštěvě tam ještě byla!

„Dobře si žijete!”- „To už není ono! Ve Zlatém údolí, to bylo ono!” - „Ve Zlatém údolí? Myslel jsem, že v »Zeleném«?”- „A co jsem řekla?”- „Řekla jste: ve Zlatém!” - „Jistě, jistě… Scházely jsme se čtyři vdovy… a vždycky o Vánocích…” - „Byla jste vdaná?”- „Ano!” - „A děti jste měla?” - „Ne.” - „Děti jsou arbitrární!” - „Prosím?” - „Mluvila jste o Vánocích.” - „Teď už jsou jen dvě… Tam v šuplíku… to je její parte!” - „Krásný věk!” - „Žádný není krásný!”- „Něco jste ode mne chtěla?” - „Ach ano… Ten inzerát!”

„Chci si podat inzerát!” - „A co sháníte?” - „Pomůžete mi?” - „Samozřejmě!” - „Ale budete muset do Liberce…” - „Žádný problém… Pojedu do Liberce!” - „Chtěla bych to do VPŘEDu.” - „Teď to je Liberecký den.” - „Liberecký den?” - „Ano. Liberecký den!” - „Tak Liberecký den.” - „Co je na tom divného?” - „Myslíte, že to vezmou?” - „Určitě. Když obsah nebude obscénní…” - „Prosím?” - „Chtěl jsem říci: když to zaplatíte…” - „Já zaplatím všechno!” - „A co potřebujete?”- „Jak bych to řekla… Potřebuji domov!”

„Prosím?” - „Domov! Nový domov!” - „Zbláznila jste se?” - „Na Vánoce už bych tu nechtěla být!”

„Mám přece slušný důchod!” - „Ano, ale…” - „Stará žena hledá rodinu… rozumíte…” - „Ano, ale…” - „Copak už na světě nejsou dobří lidé?” - „To ano, ale…” - „Ale co?” - „Jsou tak zaměstnaní!” - „Nějak už to zformulujete?” - „Ale jsou tu další překážky!”- „Jaké…” - „Objektivní!” - „Jaké!” - „Že to zrovna vám musím říkat!”

Takový inzerát v novinách (Liberecký den. Ale mohli bychom říkat i VPŘED): Osmdesátiletá VŠ s vlastní nasrávačkou hledá starší manžele, nejlépe věřící, nejlépe v důchodu, kteří by se o ni za přiměřenou úplatu starali. Vlastní byt podmínkou. Auto vítáno. Členkou Spolku přátel žehu od r. 1951. Bezpartijní odborář. Zn.: Společné štěstí až do hrobu!

„Příští týden to vyjde!”- „To jste hodný! Říkali něco?”- „Co by… Ani nemrkli!”- „Myslíte, že mám naději?” - „Naděje umírá poslední!” - „To ano.” - „Co je s vámi?” - „Nevím… Jsem z toho nějaká nesvá!” - „Nesvá… to bude ono!”- „Vy byste se necítil nesvůj, na mém místě?” - „Ale vždyť nic neriskujete?” - „Že neriskuji?” - „Když to vyjde, získáte všechno! Když to nevyjde, nic neztratíte!” - „Ale právě tím ztrácím všechno!”

Nevědět o své ztrátě… A získat tím všechno! To se zařídí, to se zařídí…

Pak je na všechno pozdě. Můžeme také říci: věc se sama vyřešila!

Můžeme také říci: šťastná žena! Není to snad typicky šťastná žena?

Ale to je špatně položená otázka!

To není otázka. To je oznamovací věta.

Opět: autobus do Liberce. Někteří jedou. Málokteří. Vždyť komu co dala? Nikomu nic; nejedu, nejedeme. Komu co: ani já! Ani vy? Nejedeme. Pociťuji mrazení, ale není to pohádka! Hádka. Ceremoniář v krematoriu není nesmrtelný! Není nesmrtelný; ani on. Jak je to možné? Bus hrká. Strkám svůj vozík. Inzerát vyšel. Nikdo se nehlásí. Měsíc zašel. Šťastná to žena! Riskovala všechno - a vše získala! Matka zboží. Tralala. Matka hub. Matka studánek. Matka lesů. Matka ohně. Matka vody. Přímo mezi Bohy! Tolik Matek. Stala se Střechou Hypernovy. Deštěm nad supermarketem bohů! Oblakem nad odstavnou plochou. Matka parkovišť a skládek. Matka spalovny a kouře. Matka matek. Matka krematoria. Jaký zmatek! Matka luk a rozptylové loučky. Matka obětin. Matka květin. Matka vzteku. Matka beznaděje. Matka Naděje! Matko matek! K Tobě Teku! Přeplav řeku! A: věčně před vodou! Věčně za vodou: všechno získáš! Nic si nespískáš. Už ani nepískáš. Už se jen rdíš. Už víš. Víš, že tenhle zápas nepískáš. Spíš a nikdo tě nebudí. To spíš stud studí! Sudí nepřišel. Má kašel. Jako pes zašel! Nenávidíš Boha - který odešel. Který se sem nevešel. A tebe zrovna bolí kyčel? To je tvá poslední příčel! Bolí tě noha. Smrt Boha…

Toho rána se z nebe spustila voda. Po dlouhých lanech šplhala vzhůru a tloukla do země. Obyvatelé zámku se radovali: skončilo sucho! Brali deštníky a vycházeli na dvůr, pak s ulehčením se vraceli. Takový déšť: obléhatelé hradu nevědí, co počít… Takový: obležení do přilbic chytají vodu! Pijí. Bože, jak pijí! Záclony se vzdouvají a je nutné zavírat okna. Voda tluče do asfaltu dvora a vyskakuje až ke kolenům. Dědečkové se radostně suší a kouří u oken. Skrz naskrz mokrý údržbář se řine přes dvůr. Sestry a sanitářky se střídají: jedny z mokra, druhé do mokra. Jedny přicházejí, druhé odcházejí… po cestě, která jde neznatelně vzhůru, neznatelně dolů… Zámek stojí na neviditelném návrší! Sestry jdou a proti nim, za nimi se hrne voda. Skáče jim na paty, hrne se přes nárty. Už od krámu, nejpozději od hradeb zámku se přestaly vyhýbat proudu… Avšak nesmějí omarodit, vždyť kdo by za ně sloužil? Všechno je šedé a zámek je bílý… zámek za černými hradbami svítí do denního šera tlumeným světlem.

Převlečeny a přezuty, zavírají sestry okna na chodbách a mechanicky vykonávají službu. Jejich myšlenky jsou venku, v jejich bydlištích… u zahrádek a nedovřených oken… Jejich tíseň je ještě nepatrná: jen na to myslí, aby se svršky usušily, než skončí služba… Pršet však nepřestává. Tu a tam některá z nich uchopí svůj mobilní telefon. Mobilní telefony mají všechny… i Jiřina… každý chce vědět, kde se zdržel kluk a kde holka… Jindřich nemá mobilní telefon, ale také on si ho jistě pořídí! Je to užitečná věc, ne že by měl starost o děti… ostatně: jsou to velcí klackové! Zda prší i v Liberci? Proč to chce vědět… Půjčí si však telefon od sestry Hedviky a volá Jiřině… Ještě je klidná, voda stoupla, ale nevylila se z regulace. Za domem je koryto potoka vyzděno žulovými kvádry, pokud se však vydere ven (jednou prý se to stalo), může dojít až k prahu zadního vchodu… sklep ovšem zatopený… Přízemí je poněkud zvýšené, ne, Jiřina se nebojí deště…

Zatím se nebojí nikdo. Ani za soumraku, až vypadne elektrický proud a budou trávit večer bez televize, se nebudou bát… Což opilci se bojí? Ve tmě se sápou přes ploty. Těžknou a chlastají. Flašky a láhve. Splašky, frašky. Venca ojel Tamaru, a manžel chrápal vedle! Ten se divil, když mu voda sákla do zadku! klika, že se neutopil… dík bdící Tamaře! Večery bez televize: kdo nesehnal ženskou, sjíždí manželku! Až přijde voda, jak žoky budou se vznášet. Hlína je rozmočená a tráva polehala, ale tito nebojí se ani čerta… ani ďábla (ostatně Bůh neexistuje), až se ale začnou bát, budou až příliš dobře vědět, čeho… A nebude ke komu volat… nebude komu lát… Jen ploty, skrze něž se hrne voda, budou vzpomínat na zašlé časy… Na kluzké trávě, haha, si máma kecla do bláta! Ještě však není večer… Jiřina, jejíž dům má k vodě nejblíže ze všech, nejeví známky zneklidnění… Ale dřív, než padne soumrak, bude volat Jindřichovi, aby nechodil na noc k matce… Všechno mu pak vysvětlí! už předtím hovořila se staniční sestrou… Ale o tom on v tuto chvíli ještě neví…

Má nutkání běžet na dolní konec, ale zbytečně by promokl… ostatně zařídila vše po svém… Je neklidný; jako člověk, který uvykl pravidelnosti a teď neví, co počít. Chodí po chodbách zámku, vyhlíží z oken a vychází na zápraží. Myslí, že si přeložila službu… kvůli němu? aby nepromokl… zná jeho chorobopis… ostatně jaký chorobopis? Jen akutní potíže, ano, riskovat je však nemoudré, dobře že ho déšť nezastihl na noclehu uprostřed lesa… To by zas bylo řečí… zavřeli by ho v přízemku nebo někde jinde na zdravotní izolaci… Zdá se, že svůj sen o noci uprostřed lesa už neuskuteční… Co ale bude napřesrok… to neví nikdo! Což nemůžeme být na Nový rok bradou vzhůru? Jen to zdravíčko nám dej, Bože, a všechno ostatní se poddá! To ještě nevědí, že zdraví není všechno… Bydlím, tedy jsem… kdo to řekl?

Sáknou do svých lahví: kdo by čekal do Silvestra? O tom, co si budou záhy přát do Nového roku, nevědí nic. Ještě nepoznali zoufalství. Večer bez televize je rozladí, ale zoufalí nejsou… Jsou však i takoví lidé: když zhasne televize, nikde kolem žádný člověk! a spáti se nechce… Svíce na stole: dušičková! Vyjde na práh zámku a kde se vzal, tu se vzal, před ním kocourek. Zvedne kocourka a tiskne ho k sobě. Je suchý, jen tlapičky má mokré. Co bys chtěl, kocoure? Pustím tě dovnitř. V kuchyni ti něco dají. Stojí na okraji deště a kouří z dlouhé chvíle. Cigareta rychle shoří, zapálí si druhou. Nechutná mu a odhodí ji do louže. Pak se zastydí a chce ji sebrat, rychle se však rozmáčí a běží s proudem do dvora. Vidí, že hlavní bránou vjíždí služební auto. Zastaví až u vchodu do budovy a údržbář se dere ven. Druhými dvířky Jiřina… Pak oba pomáhají ven z auta matce -

„Už mám vodu v kuchyni!” - „Proboha! Jak je to možné?” - „Celý dolní konec… Pomůžete nám?”

Uchopí tašku a kufr a ona odvádí matku. Pak nasedá s údržbářem do auta a vracejí se. Koberce jsou na půdě, také stůl a to nejnutnější… doklady, prádlo… Knihovna zůstala - nebyl čas a skříň jen tak těžká! Kdo by také věřil, že voda stoupne až do knih? Zítra bude bez knih, bez knihovny a bez střechy nad hlavou… jen bahna bude dostatek. Co zbylo z novomanželské půjčky, zvolna se rozpouští; pak za vodu zaskočí plísně. Ještě to nevědí, ale už se to hlásí… Ještě nevědí, co je to beznaděj… ale všichni rázem vystřízlivěli! A ve všech sedmi pádech volají: pojistka! Pojistné! Pojišťovna! Kdo zaplatil, kdo nezaplatil. Kdo zapomněl! Hledí na své ploty a nemohou uvěřit, že ještě včera… a pak nejsou žádné ploty! Je to jezero, nebo řeka? Kalný proud se točí a neprosí o vstup. A tam - kdo to plave? Srna… jak zápasí o život! Srdce trne… A kozička… a slepice… Neplačte, babi!

Matka s dcerou budou spát na chodbě na rezervních lůžkách. Nejen ony… také jiní… budou tu spát… V zámku i na nádraží: na holé zemi… To sucho v čekárně! Vstoupí a stelou si. Zatopí v kamnech a suší své svršky. Nepřestává pršet. Už nikdo nemyslí na požáry… jen sanitářčina matka o ohni tiše úpí! Perun pere do střech a rve dráty ze zdí. Pak náhle tma. Na chodbách naskočí světla z rezervních zdrojů; pak zhasnou i ona a rozhoří se svíce. Na chodbách místní ztroskotanci a mezi nimi se proplétají sanitářky a sestry. Je nutné udržet babičky na lůžkách: jsou neklidné, jen v přízemku klid a ticho… Šťasten, kdo slouží na prvním! Šťasten, kdo tam trpí. Ve vyšších patrech neklid běženců a starých lidí, kteří se bojí. Čeho se bojí… vždyť žijí ve vyšších patrech… Neklid stoupá jak voda: od kolen vzhůru! Už jim sedí v břiše a přejíždí bičem záda. Sanitářčina matka leží s otevřenýma očima a volá dceru…

„Dojděte pro pana Bejšovce!”

„Ano, maminko… hned je tady!”

„Vaše matka blouzní!

„Dobrý den, pane Bejšovče! Zažeňte čarodějnice z půdy!”

„Vy blouzníte obě!”

Už zase létají. Jsou jich plné chodby. Sanitářčina matka zavzdychá a vztyčí se na lůžku:

„Jiřino… Kde je Jiřina…”

„Tady jsem, maminko!”

„To se mi ulevilo! Myslela jsem, že tě odnesly!”

Pan Bejšovec zvedá nad hlavu malé děťátko. Děťátko se směje. Pan Bejšovec roztáhne ruce a děťátko padá volným pádem. Vody nad ním se zavřou. Ani nezapláče -

„Venco! Kde je Venca?”

Svítá. Mezi dvěma vrchy se prostřelo jezero a hrne se neznámo kam. Na prvním vrchu nádraží… na druhém, nižším, zámek… Až teď si Jindřichovičtí uvědomí, že zámek je na návrší… a co to je „vodorovný”, co znamená to slovo… Jeden po druhém se probouzejí, jeden po druhém přistupují k oknu. Na obou návrších bledí lidé přede dveřmi. Ti nevěřící jdou blíž ke svým domovům a vracejí se mokří od pasu dolů. Dolní konec je pod vodou až ke střeše, horní jen k oknům… Další a další lidé vstupují do jezera, ale naleznou tam jen slzy… konečně! Až teď slzy… Nic jiného si nepřinesou; jen drobnosti; nestojí to za řeč. Stojí tu mokří a jsou rádi, že vůbec žijí… A děti! děti hlavně… Choulí se k svým dětem a ty se cítí nesvé z tolikerého citu… Vymaní se rodičům a jdou až na okraj vody. Když se ptají, kdy se budou moci vrátit domů, nikdo neví, co odpovědět -